Holašovice

Vesničku Holašovice najdeme necelých 15 kilometrů západně od Českých Budějovic. Zdejší kraj byl osídlen v období vnitřní kolonizace v 1. polovině 13. století. Vesnice byla založena na pravidelném půdorysu a domy byly pravidelně rozmístěny. Z toho lze usuzovat, že se zde nenacházelo žádné starší sídlo. Z názvu vyplývá, že se zde usídlili lidé Holase či Holaše. To mohl být příslušník nižší šlechty nebo člen královské družiny. První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1263. Dalším historickým datem je 3. červenec 1292. Tehdy král Václav II. vrátil některé dříve zabavené pozemky potomkům rytíře Svatomíra z Němčic. Později se Holašovice staly na téměř 500 let součástí cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě.
Za husitských válek se obec, která tehdy stále náležela klášteru, pravděpodobně stala cílem nejrůznějších útoků. Písemné zprávy se však nedochovaly.
Na přelomu 15. a 16. století odváděli někteří zdejší obyvatelé peníze českokrumlovskému zámku za pozemky pronajaté od českokrumlovského panství. Záznamy uvádí jména třinácti zdejších hospodářů. V letech 1520 – 1525 postihla okolí Českých Budějovic obrovská epidemie moru. Podle pověsti celé Holašovice vymřely – kromě jedné služky a jednoho čeledína. Oběti byly pochovány na severním okraji obce, kde se dodnes nachází zděný morový sloup. Služka s čeledínem pochovali poslední oběti moru a poté společně odešli. Pověst praví, že tento osud je spojil navždy. Církev se snažila o rychlé osídlení a již roku 1530 zde žilo 17 obyvatel. Většinou se jednalo o německy mluvící obyvatele, kteří přišli pouze s pytli na zádech. Dodnes se zde německému obyvatelstvu říká „pytláci“. Také se dochovaly informace o tom, že roku 1530 se zde nacházelo 17 zemědělských usedlostí – tento počet se na několik století ustálil.
Po roce 1618 se zdejší kraj stal jedním velkým bojištěm české stavovské armády s císařskými soupeři. To na dlouhou dobu přineslo do kraje neklid a pro zdejší lid znamenalo neustálou hrozbu pustošení, požárů, epidemií nemocí, bídy a hladu. Bylo vypáleno i několik usedlostí v Holašovicích. Některé z nich byly znovu obydleny až ve 2. polovině 17. století. Ze 2. poloviny 17. století pochází zápis, ve kterém jsou uvedeni jednotliví majitelé všech usedlostí. Celkem 15 jich je uvedeno jako obydlených, jedna pohořelá a jedna pustá.
V letech 1785 – 1789 byly shromažďovány údaje pro tzv. josefínský katastr. Ten evidoval výměru pozemků a sklizeň. Vše je v té době již vázáno na popisná čísla, která byla patentem císařovny Marie Terezie z roku 1770 jednotlivým domům přidělena. Počet statků byl v té době stále 17, ale nejvyšší popisné číslo bylo 22. V současnosti chybějí čísla 2, 11, 12, 14 a 20, která byla pravděpodobně přidělena výměnkům u čísel 1, 15 a 19 a dvěma malým obecním domkům v jihozápadním rohu návsi.
V první polovině 19. století proběhla přestavba štítů a vjezdů do statků ve stylu lidového baroka. Až do roku 1848 byla vesnice v držení kláštera ve Vyšším Brodě. V tomto roce došlo ke zrušení poddanství a obce se staly součástí okresních hejtmanství. V roce 1869 žilo v Holašovicích 195 obyvatel.
V září roku 1925 zahájila v Holašovicích v č. p. 17 činnost česká škola, kam chodilo 25 žáků. O dva roky později byla zahájena stavba nové školní budovy. Děti do ní poprvé vstoupily v září roku 1928. Roku 1938 se Holašovice setkaly se 2. světovou válkou a staly se součástí říšského území. Roku 1945 byly část obyvatel odsunuta a domy brzy osídlili obyvatelé z okolních vesních. V roce 1965 byla zrušena zdejší škola.
Centrem Holašovic je náves ve tvaru obdélníku a rozměrech 210 x 70 metrů. Uprostřed návsi se nachází rybníček, vedle kterého stávala obecní kovárna. Na jižní straně návsi stávala obecní pastouška.
Kolem návsi stálo 17 statků postavených z kamene a hlíny. Od nich se v 19. století oddělily menší usedlosti a celkový počet hospodářství vzrostl na 22. Každý statek se skládal z hlavní budovy, ve které bydlel hospodář, a z předsíně, která navazovala na chlév. Na druhé straně dvora stával výměnek, který obývali rodiče hospodáře. Na něj navazovaly další hospodářské budovy. Dvůr uzavírala stodola, za kterou se nacházela rozsáhlá zahrada. Kolem celé vesnice ohraničovala zahrady kamenná zídka. U větších statků stál ve dvoře mezi obytnými budovami špýchar, do kterého se uskladňovalo obilí.
Jedná se o unikátní ukázku lidového baroka. Většina staveb na návsi má v podstatě zachovalou nebo jen málo narušenou základní stavební dispozici. Proto byla tato obec zapsána do seznamu kulturních památek světového kulturního dědictví lidstva pod patronací UNESCO.