2018-09-17 - Můj příběh II.

Moje první krůčky za měnou byly pomalé, krátké a nejisté, jak asi z mého minulého článku vyplývá…

Při hledání vyhovující cesty vašeho života nutně narazíte i na slepé uličky. Takový nějaký byl můj začátek roku 2016. Stále jsem se snažila vyladit svou snahu se nějak pořádně stravovat. Vyzkoušela jsem tedy například MixIt, tedy různé již hotové namíchané müsli nebo kaše. Reklama, recenze i chuť byly úžasné. Ale poté, co jsem z hotové směsi vytáhla skořápky, hřebík nebo syntetický modrý provázek jsem to vzdala… To je tak, když si to chce člověk zjednodušit…

A tak jsem prostě nakoupila suroviny a začala si müsli a kaše míchat sama. Jenže když jsem si je dala k svačině a pak šla běhat, nebylo mi úplně dobře od žaludku, takže i s tím jsem časem přestala. Takové neustálé hledání…

Jednou z bočních uliček, kterou jsem při svých objevných cestách prošla, byla také přednáška Jeho Svatosti Dalajlamy konané při příležitosti jeho návštěvy Prahy na podzim 2016. Vůbec nevím, jak jsem tehdy zvládla ukořistit vstupenku, protože během několika minut byly vyprodané a pak se na černém trhu prodávaly za x-násobek, ale stálo to za to. Ta síla a energie z Dalajlamy přímo vyzařuje a pro mě byla obrovská čest být s ním aspoň v jednom sále…

Pozorní čtenáři si vzpomenou, kterak můj příběh v podstatě začínal doma vařenými obědy, které jsem si začala nosit do práce. Když mají novináři „okurkovou“ sezónu, plní se internetové magazíny články na téma, že Češi vaří doma proto, aby ušetřili. Nevím, u kolika procent lidí je to realita, ale v mém případě byly důvody pouze dva – nedostatečná kvalita použitých potravin a nevalná chuť výsledného pokrmu.

Edit (17. 12. 2018): Abych udržela chronologičnost tohoto článku, pro úplnost doplňuji ještě informaci o super bujónu Kulau s mořskými řasami. Používám ho do polévek a omáček a je výborný. Pořídila jsem si ho 16. 2. 2017 a i při častém vaření mi stále trochu zbývá, takže odhaduji výdrž jedné skleničky na cca 2 roky, což bohatě vyváží celkově vyšší cenu. A hlavně - neobsahuje žádné zbytečné tuky.

Člověka v životě potkávají různé události, nad kterými mu zůstává rozum stát. Třeba kyž jsme 3. dubna 2017 v kanceláři našli nepořádkem obalenou chráněnou rosničku zelenou. Snažili jsme se jí zachránit volali jsme do záchranné stanice, doufali, že s ní něco udělají, ale jejich laxnost byla udivující. Až při několikátém telefonátu jsme z nich vyrazili informaci o lokalizaci nějakého rybníčku, u kterého bychom jí mohli vypustit.

Nebohou rosničku jsme tam tenkrát opravdu odvezli, ale protože to celé trvalo opravdu hrozně moc dlouho, osobně si myslím, že to celé nakonec stejně nepřežila :-(.

Trochu slepou uličkou se pro mě ukázala akce Ukliďme Česko. Co mi to udělá, když jednou za rok uklidím odpadky v okolí našeho domu? Vlastně v souladu s očekáváními se jistá menšina tvářila, že jsme snad utekli z psychiatrické léčebny, všichni ostatní pak radši dělali, že nás vůbec nevidí. Naděje, že z domu vyběhne někdo další s rukavicemi, taškou a začne sbírat s námi, byla samozřejmě úplně lichá.

Totální vystřízlivění následovalo jen několik dní poté, kdy se při letmém pohledu zdálo, jako bychom úklid nikdy neudělali. Ono udělat něco nezištného pro ostatní je jedna věc, ale být jim za kašpara je bohužel věc druhá…

Někdy od začátku roku 2017 sleduji několik „internetových celebrit“. Čtu jejich blogy, přečetla jsem některé jejich knihy. A v mnohém s nimi nesouhlasím. Ale až na základě toho nesouhlasu zjistím, že jsem se nad ním nikdy dříve nezamyslela. Autoři těch blogů a knih se zabývají tématy potřebnými a, i když mám na věc třeba jiný názor, bez nich by mě vůbec nenapadlo si ten názor udělat. Tito lidé nemalou měrou přispívají k tomu, že nacházím svou cestu. Sice nevím, kam ta cesta vede, ale vím, že v tuhle chvíli je správná.

Mimo jiného mi došlo, že po té mé „nové cestě“ se ploužím neskutečně pomalu. Že neustále tápu, nevím, kterým směrem se vydat a že spousta oblastí je stále neprobádaná. Začala jsem mít pocit, že je prostě čas nad věcmi nejen přemýšlet, ale některé začít i realizovat. A tak se do naší domácnosti dostala první nechemická drogerie a kosmetika. Aktuálně jsme stále ve fázi oťukávání si výrobků, které by mohly nahradit ty tradiční chemověci z drogerie.

Jednou z osobností, která ovlivnila můj pohled na svět, byla Veronika Hurdová. Její příběh je neskutečně silný a ona sama je velmi silná žena, která si prošla něčím, co je pro většinu z nás naprosto nepředstavitelné. Ačkoli do jejího života zasáhla velká tragédie, ona dnes s optimistickým pohledem na svět vede své tři děti životem, aniž by cítila nějakou křivdu, kterou jí osud uštědřil.

Pod vlivem její knížky „Moje milá smrti“ jsem přečetla i „Čeho před smrtí nejvíce litujeme“. A u ní jsem si uvědomila, že už žádné „ahamomenty“ neprožívám, že to všechno, co se v ní píše, už tak cítím. Že vím, že život je potřeba prožít teď, nic neodkládat „na potom“, protože by taky žádné „potom“ nemuselo nikdy být…

Rok 2017 jsem tedy končila s optimismem. S vědomím, že „Je úžasné být – člověk by nikdy neměl být ničím jiným“ (Mogens Lorentzen).