2018-09-24 - Můj příběh III.
Minulým článkem jsem tak nějak ukončila pohled do té trochu vzdálenější minulosti. Byla to často spíš taková sbírka odkazů a obrázků, rychlý pohled do toho, co všechno se mi v uplynulých letech honilo hlavou, co jsem vyzkoušela.
A ano, moc čtivé to nebylo, protože jsem to „psala“ hlavně pro sebe, abych se ohlédla zpátky a zamyslela se nad tím, co všechno mým životem za tu dobu prošlo, co jsem změnila a jestli to mělo smysl…
V letošním roce už moc nepotřebuji tu pomocnou ruku, která mě vede po „mé nové cestě“. Nad spoustou věcí se začínám pozastavovat a zamýšlet sama, aniž bych potřebovala „nápovědu“. A už to nejsou jen věci, které se mě přímo dotýkají, ale i takové, které se jen dějí v mém okolí.
Začátkem letošního roku mě tedy zaujal například fenomén vození dětí do školy. Nevzpomínám si, že by kohokoli z mé generace vozili do školy rodiče autem. A to ani ti rodiče, kteří se záhy po „devětaosmdesátém“ vrhli do podnikání. Všichni jsme chodili do školy pěšky a ti, co to měli o něco dál, dojížděli jednu dvě zastávky autobusem. Od nějaké 2. třídy jsme to zvládali sami. Sice jsme asi alespoň v počátcích měli v patách rodiče, kteří se potřebovali ujistit, že to sami zvládneme, ale my jsme to zvládli a časem už určitě i bez toho doprovodu. Ale dnes? Takhle to vypadalo 24. ledna v 7:43 před ZŠ Antonína Čermáka v pražských Dejvicích…
Na druhou stranu mi ale čím dál víc „k věci“ začala připadat některá nenásilná prohlášení na Twitteru. Ten je jich plný, tak jen jednu ukázku za všechny…
On ten důvod, proč se dřív tolik neplýtvalo, bude totiž zřejmě právě takový. Vychovala mě převážně babička a pro ni bylo naprosto nepředstavitelné, že by například plesnivý kompot vyhodila celý. Určitě to znáte – to se vyhodil jen zasažený vršek a zbytek se spotřeboval. Ono totiž opravdu stálo spoustu úsilí to vytvořit, navíc za války byla nouze, která ty naše babičky naučila šetřit.
Dnes už naštěstí víme, že toho kompotu nemáme litovat a v zájmu vlastního zdraví ho máme vyhodit celý. Mnozí jsou odkázaní na nákup již hotového, kde to plesnivění vlastně ani nehrozí. Ale bohužel v dnešní době, kdy jsou i běžné potraviny plné chemikálií, ačkoli oficiálně jsou samozřejmě nezávadné, musí člověk vyvinout značné úsilí, aby našel něco nezávadného, aby se těm zbytečným chemikáliím vyvaroval. U jídla to pro mě už dlouho nebyl problém, o něco horší to ale bylo s kosmetikou a drogerií. V listopadu 2017 jsem poprvé nakoupila v Econea a po otestování některých výrobků se rozhodla je zařadit do života natrvalo.
Zrovna na Den země jsem zlikvidovala poslední dávku pracího prášku Rex a přešla tak kompletně na praní v Sonettu. Testovací praní z menšího balení se osvědčilo, ale když jsem v něm pak začala prát pravidelně, už jsem z něj tak nadšená nebyla. Hůř se rozpouští, takže ani ze zásobníku se nevypláchne celý, ale trocha ho tam vždycky zůstane rozpatlaná, a taky mám dojem, že na oblečení ho dost zůstává. Bohužel jsem ho koupila to největší 10 kg balení, což nám, při naší spotřebě, vydrží několik let.
Časem ale mám v plánu vyzkoušet „Mýdlo s jelenem“, což už dávno není jen to pověstné jádrové mýdlo, ale celý e-shop plný produktů odpovídajících dnešní době, tedy i pracích prášků či gelů a to včetně specializovaných určených na barevné oblečení nebo funkční prádlo.
Zatímco s „novou“ drogerií a kosmetikou se naše domácnost teprve seznamuje, k bedýnkám se tak nějak vrací. Objevila jsem další bedýnky, které sice nebyly dokonalé obsahově, ale byly opravdu původem české a obsah chuťově vynikající. Bohužel i tady nadšení vystřídalo zklamání, tentokrát tedy hlavně z odběrného místa, kam pán bedýnky rozváží. Ovozel je totiž opravdu v dřevěných bedýnkách, které se mají při příštím odběru vrátit. Jenže takhle to funguje, když si zákazník vyzvedává bedýnku od pána přímo z auta, ale na odběrném místě si prázdnou bedýnku paní nechtěla nechat. Takže si vyzvednete bedýnku s obsahem na odběrném místě, buď jí vyprázdníte rovnou na místě, nebo si jí odvezete domů a vyprázdníte jí až tam. Každopádně výsledkem je prázdná bedýnka, kterou nemůžete nechat na odběrném místě, aby si jí pán při příštím závozu odvezl. A když si přijedete pro příští bedýnku, nemůžete tam nejen nechat tu prázdnou z minula, ale máte bedýnku další. Takže se vám doma začnou hromadit bedýnky. Já jsem jim na odběrném místě bedýnku z prvního odběru nechala, napodruhé se mi to ale už nepovedlo a potřetí už jsem neobjednala, protože jsme s pánem, který bedýnky rozváží, nedokázali vymyslet, jak „elegantně“ ty prázdné vracet…
Takže, když to vyšlo, místo pro bedýnku jsme si letos jezdili na farmářské trhy. Jenže ani tam to není až taková hitparáda. Ovozel sice fajn, ale tak luxusně, jako ten opečovávaný z bedýnek, nechutná. No a třeba pečivo z trhů je spíš tragédie, chuťově sice docela dobré, ale buď jim to tam za ten den ztvrdne nebo navlhne, takže je dobré jen čerstvé ráno, ale už ne, když se tam stavujete cestou z práce.
Na druhou stranu se ale stále přesvědčuji, že supermarket je prostě špatně. V červnu stačila jedna návštěva Billy, aby se mi z těch odpadků, které tam prodávají, začalo dělat skoro až špatně. Pročpak asi Billa přitvrzuje a prostřednictvím svých falešných zákazníků stále agresivněji vymáhá zákaz focení na prodejně…?
Červen ale přinesl i malé nadšení a povzbuzení v pražských ulicích. Celé to začalo tím, že se rozpoutala debata na téma, že „zahrádky“, které začali lidé zřizovat v ulicích, jsou „nelegální“, že to není jejich majetek. Spíš mám ale pocit, že taková agresivita jen zvýšila jejich počet. Sama jsem v Karlíně na jednu takovou narazila a mé překvapení vystřídalo nadšení. Krásné oživení, super nezištný počin nějakého dobrovolníka. Však on si ten záhonek přece nepřivlastnil, on jen zvelebil místo, které bylo do té doby spíš jen psí toaletou, tak co je na tom špatného…?
Na léto jsem si půjčila v knihovně několik knížek. Kromě „Hygge“ třeba také „Peníze, nebo život?“ od Tomáše Hajzlera nebo jeden z dílů série Doba jedová. Zatímco knížka Hygge mi jen potvrdila, že jsem vlastně tak nějak sama došla k tomu, že dělám řadu hygge věcí, aniž bych věděla, že Dánové (či Norové) tomu tak říkají, můj postoj ke knížce Tomáše Hajzlera už tak jednotný nebyl.
Pracovat jen pro peníze je nepochybně hloupost a v tom s autorem rozhodně souhlasím. Na druhou stranu řada lidí nemá šanci nějak slušně bydlet bez půjčky, která už je dostává do toho finančního kolotoče. A pokud se nechceme spolehnout, že „to ve stáří nějak dopadne“, je potřeba se zajistit. Takže považuji za vhodné vytvořit si finanční rezervu například pro případ nějaké vážnější nemoci, na lepší protézu, na to, abych nemusela jít do důchodu v 68 letech, abych si mohla dovolit pečovatelku. A když budu až do smrti fit, tak prostě třeba rezervu na cestování.
Zatímco v případě jeho knížky „Třináct tisíc dní“, kterou jsem si obratem běžela i koupit, jsem častěji přikyvovala, nad touto knížku jsem občas i kroutila hlavou. Rozhodně s autorem souhlasím v pohledu na dnešní systém školy i zaměstnání. V obojím má dnešní společnost značné rezervy a snad je jen otázkou času, kdy začne zohledňovat potřeby jednotlivců. Cílem by rozhodně mělo být, aby se každý věnoval tomu, co ho baví a v čem je opravdu dobrý. Přesto mám ale ke knížce „Peníze, nebo život?“ tři menší výhrady.
Předně, snad pod nátlakem motivačních knížek a blogů, se na cestu svobodného povolání čím dál častěji vydávají lidé, kteří ještě mají značné rezervy. Sleduji řadu blogů, jejichž autoři mají lidem co sdělit, jenže většina z nich má hlavně v oblasti pravopisu dost co dohánět. A tady mi trochu pokulhává tvrzení, že děti by ve škole měly dostat volnost a měly by být pobízeny k tomu, aby rozvíjely to, co je baví. Ve výsledku by pak málokdo uměl počítat nebo napsat větu pravopisně správně. A tak se ptám – jak někdo, kdo má svůj blog plný pravopisných chyb, si může psaním vydělávat? Jak může dokonce psát knihy nebo pracovat jako copywriter? Jak může s takovými chybami odevzdat článek klientovi? To je klientovi jedno nebo o tom sám vůbec neví? Já bych jako klient za takovou práci smluvený obnos nezaplatila a jako čtenáře mě to prostě ruší… Ty chyby se pořád opakují, tak mě vždycky „praští do očí“ samy od sebe. A vrcholem všeho je – jak může takový člověk ostatním lidem radit, jak se osamostatnit a začít si vydělávat psaním a dojít ve svých radách tak daleko, že bude doporučovat, jaké konkrétně provádět kontroly napsaného textu před jeho odevzdáním? Malá sebereflexe nebo velké sebevědomí? Takže – aby se někdo mohl postavit na vlastní nohy, musí k tomu mít nejen schopnosti a nadšení, ale i nějaké to vzdělání, aby si neudělal ostudu a třeba o ty zákazníky nakonec nepřišel.
Naprostou samozřejmostí je pak znalost svého oboru, o tom ostatně Tomáš Hajzler v knize taky píše. Nemůžete se věnovat něčemu, o čem toho pramálo víte. Před nedávnem jsem například narazila na nějaký článek týkající se „psychologie fontů“, který se mi snažil vnutit tvrzení, že bych měla používat font podle mých specifických vlastností. Mám státnici z kancelářského psaní na stroji a za sebou nějaký ten semestr „prezentačních technik“. Vím, jak podle norem upravovat dokumenty, mám povědomí o typografii a typometrii písma, používání barev, vhodném způsobu prezentace, korekturách. Každý, kdo se o tuto problematiku začne zajímat, se jako první dozví, že pro tisk se má používat písmo patkové (tzv. serifové, např. pro dopisy je doporučován Times New Roman ve velikosti 12), které se snadněji čte, a pro monitor, tedy elektronické zobrazení, pak písmo bezpatkové, například Arial. Takže třeba takový Comic Sans opravdu nemá co dělat ve víceméně oficiálních dokumentech. Autor jeho použitím jen ukazuje, že o problematice nic neví. Já mám ráda řád a výše zmíněná pravidla mi vyhovují. Jsou jasná, pochopitelná a odůvodněná. Řešit při psaní odborného dokumentu na prvním místě „harmonii písma“, v podstatě nadřazovat obal nad obsah a myslet si, že jsem díky tomu originální? Připomíná mi to scénu z filmu Pravá blondýnka, kdy hlavní protagonistka odevzdává svou školní práci na růžovém navoněném papíře… Netradiční fonty, barvy, „harmonie písma“ a to všechno ostatní je super při použití v něčem designovém, třeba pěkně graficky zpracovaném „call-to-action“ banneru… Ale musí se s tím umět pracovat, musí být vidět, že autor ví, co dělá, a ne že to tak je jen proto, že mu v nějakém testu vyšlo, že zrovna tenhle font je předurčený jeho osobnosti. Proč o tom píšu? Protože, zjednodušeně řečeno, přece nejde postavit své svobodné povolání na tom, že budu lidem vybírat fonty podle jejich osobnosti a v podstatě tím své esoterické přesvědčení šířit jako něco správného, aniž bych lidi poučila o tom, že pro danou oblast existují jasně daná pravidla, v některých případech dokonce normy. Podle mého názoru je takový přístup neprofesionální.
Další věcí pak je, že ta výše zmíněná samostatnost a svobodné povolání není pro každého. Já sice v podstatě dělám v korporátu (resp. externě pro korporát), ale s tím tlakem ze strany zaměstnavatele na výkon a na zisk, který Tomáš Hajzler popisuje ve své knize, jsem se nesetkala. Podle mého je to o tom, jak si to člověk nastaví, kam až nechá zajít ty, kteří mu „diktují“ jeho pracovní podmínky. Mně nikdo nic nediktuje, jsem v podstatě paní svého času, nenechám na sebe vyvíjet zbytečný tlak, s lidmi se snažím jednat smírně, takže nejsem ani ve stresu. Neměla jsem problém v podstatě nadřízenému do telefonu oznámit, ať „na mě neštěká“. Jasně, občas je potřeba něco vyřešit pod nějakým tlakem, takový výpadek produkčního prostředí v pracovní době je dost velký průšvih, ale v mém případě by mi obdobnou míru stresu způsobil zákazník, i když bych měla to svobodné povolání. A ještě by mi to zprotivil. Ačkoli jsem tedy zaměstnanec a občas se i zamýšlím nad tím, jaké by to bylo zkusit se živit tímhle nebo tamtím, neměnila bych. Dělám to, co jsem si po několika slepých uličkách vybrala jako tu práci, kterou bych chtěla dělat, kvůli čemu jsem možná nakonec i (vy)studovala – tedy jsem to, řečeno slovy Tomáše Hajzlera a mnohých dalších, „dotáhla daleko“. Naopak vím, že kdybych se začala profesně věnovat něčemu, co mě opravdu baví, časem by se mi to zprotivilo. Lidi by mi to zprotivili. Nemám ráda lidi :-). A já si to všechno chci nechat tak hezké, jaké to mám teď.
A do třetice – Tomáš Hajzler popisuje ve své knize různé techniky, cvičení. Sám o sobě sice píše, že je „plachý a nesmělý“ (str. 326), ale přitom se podivuje nad tím, že některé jeho „hry“ nejsou účastníci kurzů schopni či ochotni hrát, úkoly plnit. On asi zas tak plachý a nesmělý nebude :-), z pohledu introverta ho vidím spíš jako extroverta. Nejvíc mě to „praštilo do očí“ u kapitoly „K***a, co po mně chcete?“, v níž popisuje hru, kterou bych já jako introvert prostě nehrála a dopadla by přesně tak, jak je popisováno – že by bylo nutné celou hru stopnout. Každému holt nejde měřit stejným metrem, každý z nás je individualita, osobnost…
Ale ono nic není černobílé. Ani není cílem, abychom najednou začali všichni smýšlet stejně a žít podle nějakého „vzorce“. Podle mého názoru je ale důležité začít o věcech přemýšlet, dívat se na všechno, s čím se v životě potkáváme, z různých úhlů, zkoušet to i z pohledů ostatních. Rozšíříme si tím obzory, protože najednou uvidíme, že jedna a táž věc jde dělat mnoha různými způsoby. A je jen na nás, jakou cestu si nakonec vybereme…
P.S.: Tento 3. díl měl být původně prozatím posledním, ale při psaní mě napadají další a další myšlenky, které si sem prostě „musím“ zapsat. Takže ještě jeden díl za týden. Ten snad bude na nějakou dobu opravdu poslední… :-)