2018-09-10 - Můj příběh I.
Celý můj „přerod“ – nechci tomu tak říkat, protože to není nic cíleného a ani to žádný cíl nemá, ale lepší výraz mě nenapadá – dobrá tedy, tak celý ten můj „přerod“ začal tím, že jsem si někdy během studia vysoké školy uvědomila, že jsem introvert. Že mezi lidmi, kde je mi dobře, se ze mě může stát i tak trochu extrovert, a že se třeba i umím cíleně jako extrovert chovat ve chvílích, kdy se mi do toho vůbec nechce, ale kdy je to setsakramentsky potřeba – například když přednáším před nacpanou posluchárnou. Ale taky vím, že nejradši jsem zalezlá někde sama, ať už je to doma, ve svém koutě v kanceláři nebo třeba někde na horách, kde široko daleko nikdo není. A když mi došlo, že prostě introvert jsem, uvědomila jsem si taky, proč se mi celý život dělo to všechno. Protože nás introvertů je prostě v populaci méně a pro extroverty jsme exoti, které je ideálně potřeba eliminovat. Oni už chudáci moc nevidí, že my introverti se rádi eliminujeme sami :-).
Naučit se pracovat s vědomím, že jsem introvert mi pak trvalo několik let. Začala jsem se mnohem víc zamýšlet nad tím, co mě stresuje a co mi naopak dělá radost. Postupně jsem přestávala dělat věci jen proto, že to ode mě někdo očekává, že se to sluší. Naučila jsem se dělat jen ty, které mají smysl přímo pro mě. Někdo by to nazval sobectvím, já v tom vidím cestu k uvědomění si sebe sama a hlavně k tomu, abych si sama sebe mohla vážit. Protože když je člověk spokojený, jsou tak nějak spokojenější i všichni kolem něj.
Jakmile jsem se takhle naučila dělat věci kvůli sobě, začala jsem si sama od sebe trochu víc všímat toho, co mi v mém okolí vadí. A začala jsem to postupně eliminovat. Takže zatímco po skončení vysoké školy a trvalém zakotvení v zaměstnání jsem skoro až s radostí chodila v poledne na obědy, platila těmi zaslouženými stravenkami a nenápadně nabrala nějaké to kilo z „hnusů“, které v těch jídlech byly. Naštěstí to netrvalo dlouho, aby mi došlo, že tohle jíst nechci. A že nechci, aby to jedli ani ti, na kterých mi záleží. Takže jsem prostě jednoho dne večer uvařila doma oběd na další den, dala ho do krabičky, druhý den v poledne ohřála v mikrovlnce a od té doby už to nedělám jinak.
Hoaxům na téma škodlivosti mikrovlnky se zvesela směji, protože horší, než ty náhražky jídla, to být nemůže. Zpočátku jsem dokonce začala i nenápadně hubnout, což mi jen potvrdilo, že jsem se rozhodla správně.
No a pak už jsem v životě jen postupně narážela na další a další záležitosti, které formovaly můj postoj. V roce 2013 jsem i uvědomila, že zoologické zahrady mám sice moc ráda, ale dnešní koncept, který z nich dělá spíš lunapark, se mi protiví.
Ve druhé polovině téhož roku jsme zavítali do Asie a na několik dní navštívili Tibet. To byla panečku zkouška v otvírání očí. Vlastně ani ne na místě, ale pak zpětně, když to člověku všechno začalo docházet…
Průběžně bylo potřeba dělat i něco pro své zdraví, takže jsem začátkem roku 2014 vyzkoušela bederní pásy Hippsy.
Nejen ta návštěva Tibetu přispěla k pochopení, že pro sebe musím dělat něco i aktivně. A tak jsem 14. dubna 2014 poprvé vyběhla. A, na rozdíl od předchozích pokusů, tentokrát jsem to opravdu nevzdala.
Na jaře 2015 jsem začala „bedýnkovat“ se Světem Bedýnek. Počáteční nadšení z chuťově výborného ovozelu, jaký se v supermarketu mezi prefabrikáty prostě najít nedá, postupně vystřídaly rozpaky a na závěr přímo zklamání. A tak jsem zase „bedýnkovat“ přestala. Během toho roku jsem taky zkoušela zahradničit na své „lodžiové zahrádce“, ale úroda byla nevalná.
Objevovala jsem další absurdity doby. Třeba honbu za novoročními předsevzetími, která mají většinou trvanlivost asi tak do vyprchání kocoviny. Jestli jste si za svůj život dali už bezpočet předsevzetí s obdobnou životností, zkuste se nad předsevzetími zamyslet stejně, jako kdysi já...
Dneska jsme prolustrovali dávnou minulost a moje uvědomění si prvních souvislostí. Ty první krůčky, které mě postupně nasměrovaly na jinou, snad jakoby nekonvenční, cestu.