2018-10-01 - Můj příběh IV.
Věci se mění. Od myšlení přecházíme k činům. A už to není jen postoj jednotlivců, ale velké části naštěstí společnosti. Například u nás už několik měsíců platí zákaz dávat k nákupům zdarma igelitové tašky. Obdobné a ještě přísnější zákazy překvapivě přijímají i různé africké země, první vlaštovka se objevila i v Jižní Americe.
Nikdy jsem igelitky nepreferovala, nevyhledávala. Vlastně jsem je nikdy neměla ráda. Stejně jako mikrotenové pytlíky. Takže bych za igelitku nikdy dobrovolně nezaplatila. Místo toho si už několik let nosím v kabelce skládací látkovou tašku. Tu sice asi taky ušily nebohé čínské děti, ale aspoň ta trvanlivost je větší a dopad na planetu tedy menší.
A mikrotenové pytlíky na ovozel jsem po dlouhé době, kdy mě ovládala lenost, vyřešila svými vlastními pytlíky ušitými ze zbytků záclony.
Jenže i když se postupně všechno mění k lepšímu, mám pocit, že tuhle planetu stejně už nic nezachrání. Letos panovaly (a vlastně ještě panují) velká sucha. I přes nedostatek vody jsem třikrát týdně u Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR sledovala, kterak si tam kropí svůj brčálově zelený trávník, zatímco okolí je vyprahlé jak v jižní Evropě na konci léta. Kropicí vozy z ulic měst taky nezmizely, i když o tom, že jsou zbytečné, už se diskutovalo… Většinou to ale lidi nezajímá, jim totiž doma voda z kohoutku teče…
Ono toho kontroverzního je ale u nás víc. V poslední době se docela hodně mluví o Margit Slimákové. Ona se totiž nebála a pojmenovala problémy, které nám způsobuje potravinářský nebo farmaceutický průmysl, respektive firmy v tom průmyslu zapojené a orientované výhradně na zisk. Šlápla spoustě lidí „na kuří oko“ a rozpoutala poměrně žhavé diskuze i mezi laickou veřejností. Když jsem si ale přečetla několik rozhovorů s ní, nepřišlo mi, že by byla tak kontroverzní a zaujatá, takže problémem je asi spíš to, že ti dotčení sami vidí, že má pravdu. A co na ní opravdu oceňuji, je, že k těm všem tvrzením má také adekvátní vzdělání – je doktorkou farmacie. Ne jak mnozí léčitelé rekrutovaní z řad učitelů nebo zedníků. Tomáš Hajzler by se mnou asi nesouhlasil :-). Jenže podle mého ona právě díky svému vzdělání má ten znalostní základ, ke kterému zvládla doplnit i to „všechno okolo“. Nejde totiž jen o farmacii nebo jen o potravinářský průmysl, ale na věci je potřeba nahlížet komplexně – takže zapojit i tu spokojenost v práci nebo přimět ženy, aby se vrátily zpět ke svému ženství.
Přiznám se bez mučení, že s Margit samozřejmě nesouhlasím ve všem, ale zároveň nechápu, proč se stala tak strašně kontroverzní. Její tvrzení jsou totiž podložená fakty a, i když občas něco kriticky odsoudí, zdůvodní to. Není to žádné „vaření z vody“. Abyste si udělali obrázek, dovolím si ocitovat část jejího příspěvku z Facebooku: „Vegetariánské potraviny, které mají mít více železa než maso. To by bylo skvělé! Až na to, že obrázek je obrovské zjednodušení až klamání. Je třeba dodat, že železo z masa (živočišné stravy) je podstatně lépe v těle využitelné než železo z rostlinných zdrojů. A ani ta samotná data mi nesedí, třeba 100g hovězího masa má 2,4mg železa, zatímco 100g brokolice jenom 1.3mg a pro zajímavost třeba slepičí žloutek ve 100g dokonce 7mg železa. Pro upřesnění dodávám, že samozřejmě brokolici, špenát, fazole a čočku doporučuji jíst. Co kritizuji je manipulace. Zdá se, že manipulátoři s daty uvádějí jen ta, která se hodí a ještě si je upravují.“
Chtěla jsem si v knihovně půjčit Margitinu knížku „Velmi osobní kniha o zdraví“, která vyšla myslím v květnu letošního roku. I když jsem zvyklá na knížky v knihovně „stát frontu“ a na splnění rezervace čekat i několik měsíců, fronta o délce 28 lidí byla přece jen „přírodní úkaz“. A fronta se později ještě prodlužovala, zaznamenala jsem dokonce 32 čekajících… Na tohle jsem čekat odmítla a knížku jsem si koupila…
Ptáte se, jaká ta knížka je a jestli vám bude k něčemu dobrá? Pak doporučuji přečíst mojí „recenzi“ Velmi osobní knihy o zdraví.
Tématem, které jsem asi ani v jednom svém článku zatím „nenakousla“ je ježdění do práce. Aneb auto vs. MHD. Obecně se samozřejmě má za to, že MHD je ekologičtější i ekonomičtější. Jen já jsem k tomu přistoupila trochu „po svém“, takže si dovolím ocitovat také jeden svůj vlastní komentář, který jsem psala před časem na Facebooku:
„Já spíš než finance porovnávám ekologii, čas a nějakou „protislužbu“.
Finance: Jezdit MHD, bude mě to ročně stát aktuálně 3.650 Kč, zatímco auto mě nestojí nic – na PHM mám od zaměstnavatele CCS s měsíčním limitem, který přešvihnu jen při cestě do zahraničí, vše ostatní (servis, pojistky) platí zaměstnavatel. Vlastně tedy ročně ušetřím 3.650 Kč (které ovšem většinou utratím za poplatky v zahraničí – dálniční známky, mýta, tunely, což mi samozřejmě zaměstnavatel neplatí, neb tam nejezdím pracovně :-)).
Ekologie: To je samozřejmě to, co mi u auta vadí nejvíc. Ale aspoň jezdíme 2, jen já 3× týdně tu ranní cestu běhám.
Čas: Cesta MHD mi z domova do práce trvá 50 – 55 minut, pokud se na přestupech „neloudám“ a občas něco doběhnu, a pak taky v závislosti na tom, jak to na sebe zrovna navazuje. Ty přestupy jsou 3! A pro porovnání – kdysi jsem schválně zkoušela běžet do práce nejkratší možnou trasou, což běžně nedělám, a těch cca 50 minut mi to trvalo taky. Autem mimo špičku 18 minut, ve špičce do 30 minut. Denně tak ušetřím minimálně hodinu času, kterou mohu věnovat něčemu jinému. Bohužel – obdobné je to s dojezdem na místa, kam chodím na pracovní schůzky...
„Protislužba“: v autě mám v zimě topení, v létě klimatizaci, nepřijdu nikam zpocená jako pr*e, když prší, tak ani zmoklá jako slepice, můžu mít v autě věci na převlečení, boty na přezutí. No a jelikož jsem introvert, tak kladně hodnotím i to, že tam prostě nejsou další lidi, nikdo mi tam nesmrdí, nikdo do mě nestrká...
Ačkoli to tak nevypadá, štve mě to, ale když si férově napíšu pro a proti všech možností, tak to auto prostě vyhraje...“
V minulosti jsem si už několikrát, hlavně v cestovních denících, posteskla, proč v zahraničí mohou být PET lahve zálohované a u nás to nejde. Čas od času i u nás svitne „naděje“, že by to snad bylo možné i v našich podmínkách. Uvidíme, jestli dojde na realizaci a kdy to vůbec bude…
V září jsem v Econee doobjednala nějakou kosmetiku místo té, která už nám docházela. Rozhodli jsme se vyzkoušet zase trochu jiné výrobky, tak uvidíme, jak se osvědčí.
A taky jsem z kostky mýdla vyrobila sprchový gel. Před pár lety už jsem stejným způsobem dělala tekuté mýdlo.
Poslední postřeh tohoto článku – blíží se volby. A ulice jsou plné absurdních volebních sloganů jako „Vrátíme vám budoucnost“ (eh, cože?) nebo „Hlídám vaše zdraví“ (to snad ani radši ne, děkuji).
A na závěr snad už jen taková rekapitulace, jaký je u mě aktuální stav, tedy co dělám, a o čem jsem naopak v tuto chvíli přesvědčená, že s mě nikdy týkat nebude.
Co dělám?
- Nechodím do restaurací. Vůbec. Jídla jsou tam plná náhražek a strašně přesolená.
- Eliminovala jsem cukr. Dřív jsem sladila čaj, tabulku čokolády snědla na posezení. Čaj už dávno nesladím, sladkosti v podstatě nejím, povětšinou mi totiž přestaly chutnat - snad kvůli těm rostlinným olejům, které v nich, prý podle tradičních receptur :-), jsou. Sladkosti si tedy vybírám a jím jen když k tomu mám „důvod“.
- Eliminovala jsem palmový olej. Nejen kvůli ničení pralesů a vraždění orangutanů, ale i kvůli údajným negativním dopadům na zdraví. Takže jsem nevzala na milost ani ten z trvale udržitelných zdrojů.
- Hlídám složení potravin – nejen palmový olej, ale i různé konzervanty nebo zbytečný škrob v jogurtech.
- Zmenšili jsme konzumaci masa. Vařím zpravidla na 2 dny, takže máme maso většinou 2× v týdnu. k tomu nějaké ryby, zbytek v podstatě vegetariánský. Ono se toho masa obecně konzumuje nějak moc – zaujalo mě, že v rozvojových zemích se v podstatě prodávají mrtvoly, čerstvě zabité zvíře tam pověsí na tyč, v lepším případě ho naporcují, v horším ho porcují až na přání zákazníka. Zatímco u nás je maso pěkně na tácku a zdá se, že živým tvorem ani nikdy nebylo. Jestlipak bychom konzumovali tolik masa a masných výrobků, kdybychom kvůli každému jídlu museli zabít prase? To bychom si asi sakra rozmysleli… Obdobně prý konzumace ryb (losos, treska, tuňák, ale i krevety) jde ruku v ruce s vysokou spotřebou paliva pro lodě a farmový chov má dopady na kácení magrovníkových lesů. Ale o mrkvi žít nebudu…
- Vyhledávám lokální potraviny. A odmítám ty polské.
- Zvažuji pořízení jogurtovače a domácí pekárny.
- Zkouším zmenšit množství odpadu. Klasickým tříděním odpadu jsem před mnoha lety celou svou snahu vlastně začínala. Mnozí bohužel zůstali jen u toho, já se naštěstí trochu posouvám i dál :-). Nicméně při každém nákupu mě popadá panika – těch plastových kelímků od jogurtů! Takže krom klasiky papír-plast-sklo třídím i kovy a pokoušela jsem se vermikompostovat. Bohužel se ukazuje, že jen třídění tuhle planetu taky nespasí. V zahraničí jsou PETky často zálohované a nechápu, proč to u nás nejde zavést taky. Ale aspoň už se o tom začalo (zase) diskutovat.
- Postupně přecházíme na ekologickou kosmetiku a drogerii. Začali jsme tím, co přichází do kontaktu s jídlem, pokračovali pracím práškem a kosmetikou, která přichází do kontaktu s pokožkou. Nahrazujeme a přecházíme postupně, nejdřív je potřeba to, co máme doma, spotřebovat, protože bych zase považovala za neekologické a neekonomické to vyhodit.
- Nechávám opravovat staré a rozbité věci. Nevyhazuji je a nenahrazuji novými.
- I mimo potravin preferuji české výrobky a české poskytovatele služeb. Příkladem budiž služba, kterou jsem nikdy nevyužila, ale kdyby na to přišlo, určitě bych sedla na české Rekolo a rozhodně ne na čínské Ofo.
- Snažím se potlačovat stres. Užívám si toho, co mám ráda, snažím se oblíbit si to, co úplně ráda nemám, a kde to nejde, tak tomu se vyhýbám. Třeba i z toho důvodu jsem přestala na Facebooku sledovat některé stránky, mezi nimi právě i „Koalice proti palmovému oleji“. Sama se v žádných aktivitách angažovat nehodlám, negativa znám a zbytek mě jen stresuje.
- Věnuji se aktivitám, které život prodlužují – sportu, tvoření, čtení. Naopak se snažím eliminovat to, co „ubírá“, tedy stres, spěch. V případě monitorů a obrazovek mi to zatím moc nejde.
Co (zatím nebo vůbec) měnit nechci?
- Nepřestala bych cestovat, a to platí pro auto i letadlo. Uhlíková stopa tu po mně prostě zůstane.
- V zahraničí ochutnávám všechno a nehlídám složení výrobků.
- Neodmítám očkování a vlastně jsem naopak kvůli cestování očkovaná proti lecčemu.
- Nikdy bych neodmítla léčbu závažné nemoci pomocí konvenční medicíny, typicky chemoterapii v případě rakoviny.
- Některou kosmetiku nahrazovat nebudu a zůstanu u chemo-verze. Jde například o zubní pastu, lak na vlasy, dekorativní kosmetiku, osvědčený deodorant, milovaný parfém.
- Stejně tak ze sebe odmítám dělat divoženku a začít například používat bambusový zubní kartáček. To už je trochu extrém.
- Ráda bych hormonální antikoncepci nahradila něčím jiným. Jenže… Mojí vášní je cestování a nebudu si namlouvat, že mi náramně nevyhovuje, že bych podle své menstruace mohla seřizovat švýcarské hodinky nebo že trvá jen 3 dny. A to nejen kvůli cestování, ale i běžně v životě. Je to holt pohodlné a já jsem lemra líná…
- Používat nějaké „netradiční“ dámské hygienické pomůcky. Od klasických tamponů jsem přešla na ty ekologické, které nejsou chemicky bělené, a tam taky zůstanu. Pořád se diskutuje o výhodách menstruačního kalíšku, ten je mi ale vyloženě odporný, v podstatě se mi hnusí představa té manipulace s obsahem i opakovaného používání a neumím si představit, že ho měním někde na veřejných toaletách nebo na letišti na druhém konci světa, oplachuji ho někde ve vodě pochybného původu.
- Své dítě bych nebalila výhradně do látkových plen. Z obdobného důvodu, jaký jsem popisovala u těch dámských hygienických potřeb.
- Nezačala bych chodit venku po ulicích bez bot.
- Snažím se aspoň trochu hlídat materiál a zemi původu oblečení. Tohle mi ale fakt nejde a i když chápu všechna negativa, za bavlněné tričko fakt odmítám dát 1.500 Kč…
- Minimalismus. Prvním krokem bylo nepořizování zbytečností. Například suvenýrů na dovolených. Z každé země jeden malý suvenýr na poličku stačí. Výjimkou budiž místa mému srdci blízká – Tibet nebo Japonsko. Ale vyhazovat věci, které už se nám do domácnosti dostaly, to mi nejde. Třeba hračky? Nepřichází v úvahu! Knížky? Naprosto nemyslitelné! Já jsem prostě materialista-vzpomínkář, na ty věci mám citovou vazbu. Tak proč to lámat přes koleno.
Pamatujte – není potřeba přebírat něčí postupy, držet se jich za každou cenu. Čtěte, diskutujte, inspirujte se, hledejte vlastní cesty. Změnit můžete cokoli, ale změnu ustojíte a budete z ní mít radost jen tehdy, kdy to tak opravdu budete chtít a budete o tom přesvědčení. Stejně tak nemá smysl měnit spoustu věcí naráz, však stačí krůček po krůčku. Kdyby to udělala jen polovina z nás, naše planeta by to v ten okamžik pocítila… A jestli je vám nějaká planeta ukradená, jen prostě chcete žít zdravě nebo máte pocit, že musíte něco změnit kvůli sobě, i to je moc dobrý a dostatečný důvod! Přeji vám, ať se vám na vaší cestě vše daří!