2018-12-31 - Běhám VI.

Konec roku je většinou spojen s bilancováním a novoročními předsevzetími. Ani jedno nemám ráda, protože to k ničemu nevede, ale nevědomky jsem vlastně takovou verzi běžeckého shrnutí uplynulého roku kdysi zavedla, tak už v tom budu pokračovat.

Takže – jaký byl rok 2018? Stručně řečeno – nijak úspěšný a plný zklamání…

Už klasicky jsem běhala i v zimních měsících, nezastavil mě déšť, sníh, ledovka a vlastně mě to, jak už je u mě zvykem, i dost bavilo, protože jsem venku byla víceméně sama. Výhoda oproti létu pořád stejná – v zimě prostě stačí se dobře obléknout.

V únoru přišly docela slušné mrazy, ale ani to mě neodradilo. Naopak. Dobře se obléknout mi ani v tomhle počasí nedělalo nějaký extra problém Bohužel ale na způsob, jak zahřát ruce a udržet je přes hodinu v teple jsem nepřišla.

Všechno bylo v nejlepším pořádku až do začátku března, kdy jsme odjeli na týden do Itálie na lyže. Hned první den jsme tam promokli, nastydli a celý zbytek týdne s tím dál lyžovali. Domů jsme se vrátili 18. března a o 10 dní později už jsme seděli v letadle směr Japonsko. I s nachlazením běžně běhám, ale po návratu z Itálie jsem si kvůli blízkému odletu do Japonska netroufala. Takže týden na horách, něco přes týden léčba a další skoro 2 týdny v Japonsku a máme tu měsíční výpadek. Kdybych jen tenkrát tušila, že letos zdaleka nebude poslední… :-(

No a z Japonska jsem se vrátila rovnou do léta… Naštěstí to jarní počasí bylo ještě docela nestálé, tak jsem si stihla užít i pohodových teplot.

Letošní léto se každopádně „vyvedlo“, opět bylo dlouhodobě pekelné tropické vedro a ani ráno nebyly na běhání nějak extra přízniví podmínky. No co, trénovat se musí… :-/ Nicméně na stupňované tempo, fartlek nebo intervaly kvůli počasí opět nedošlo…

V srpnu už jsem se začala soustředit na pořádný trénink. Na lepší počasí bych mohla čekat až do podzimu, takže jsem si zkusila ověřit svou aktuální formu v těch teplotách, které byly. A výsledek předčil má očekávání, takže jsem na Birell Grand Prix Praha byla dost natěšená.

Birell Grand Prix Praha 2018

V osmý zářijový den mě čekal již tradiční „Birell Grand Prix Praha“. Trénovala jsem na něj vlastně celý rok, pokud se to tak dá napsat, takže jsem pochopitelně měla velká očekávání. Věděla jsem, že i v tréninku dokážu udržet průměrné tempo na 10 km na nějakých 5:40 a cca jedenáctikilometrovou trasu umím zvládnout pod 1:05 i s větším převýšením. Na pražském Grand Prix jsem tedy cílila na čas pod 57 minut a byla jsem přesvědčená, že to klapne a že v závodě dokážu běžet ještě rychleji.

O víkendu před závodem jsme byli v Oslu. Tušila jsem, že to není dobrý nápad. Přílet v pátek těsně před půlnocí, zbytek noci na letišti, sobota vyplněná chůzí, neděle „jakbysmet“. Výsledkem byla nejen obvyklá únava a bolest nohou, ale hlavně poměrně silná bolest levého kotníku, se kterým jsem tak trochu bojovala už od jara.

Regenerace byla pomalá, únava moc neustupovala, naopak jsem občas měla co dělat, aby nějaké zatnutí svalu nepřešlo v křeč. Držela jsem se původního plánu, takže v pondělí po návratu z Norska jsem si ještě lehce proběhla svou obvyklou trasu, ve středu už jsem dala jen zkrácenou verzi a pak odpočívala.

Sobota. Den závodu a první den menstruace. Věděla jsem to dávno dopředu, že to takhle vyjde, ale běhám pravidelně bez ohledu na „své dny“ a často se mi spíš běží lépe. No, prostě to na mě obvykle nemá žádný vliv. Jenže – když běhám v pondělí, ve středu a v pátek, znamená to, že jdu běhat vždy až ve 3. den menstruace a že s tím 1. dnem vlastně nemám žádné zkušenosti. Těžko říct, jaký vliv to nakonec mělo…

Prokazatelně negativní vliv v mém případně má počasí, které od jara zůstávalo víceméně konstantní, přinejmenším teploty nijak výrazně neklesaly. Naštěstí nebyly žádné strašné tropy, ale narůstající číslo na teploměru moc optimistické nebylo.

Velký vliv na výsledek měla skutečnost, že jsem měla pořád hlad. Posledních několik dní jsem se snažila víc pít, k sobotnímu obědu jsem si dala těstoviny, během dne snědla 3 (!) banány. Hlad neustával a banány asi v tomhle množství taky nebyly dobrý nápad. Další věc, na kterou nejsem zvyklá.

Každopádně jsem byla odhodlaná, protože počasí venku bylo rozhodně z těch lepších, jaké pro mé potřeby mohlo být. Byla jsem rozhodnutá běžet s vodiči na 55 minut někam za 5. kilometr a zbytek si odběhnout trochu volněji a běžet pod těch očekávaných 57 minut. Kdesi v koutku jsem věděla, že když to klapne, dokážu se vodičů udržet celou dobu. Jenže můj koridor na startovním čísle mě poslal kamsi dozadu a jen kousek za mnou stáli vodiči na hodinu. Když se otevřel celý koridor a my popošli dopředu, dostala jsem se vodičům na 55 minut na dohled, a to mi stačilo. Ale už někde v tuto chvíli mi to bylo jasné…

Asi 10 minut před startem jsem si zapnula Endomondo, ať se mi chytí GPS, a když jsem ho spustila chviličku před startem, spadlo. A pak znovu a znovu. Až do startu jsem s tím nedokázala nic udělat, i když jsem telefon i restartovala. Takže jsem se nejen nesoustředila na začátek závodu, ale ještě jsem ho nakonec odběhla naslepo, aniž bych znala a mohla hlídat mezičasy.

Brzy po startu mi začalo být velké horko, až atypické s ohledem na aktuální počasí. Už před 2. kilometrem jsem začala být unavená a z horka mi začalo být chladno. Na občerstvovačku na 3,5. kilometru jsem se spíš doploužila. Vodiči byli dávno pryč. Až asi o měsíc později mi došlo, že oni běží závod tak, že počítají s pidi-pauzou na občerstvovačce, nikoli s jejím průběhem, takže průměrné tempo bylo rychlejší, než těch nutných 5:30 min./km. A to už by bylo nad mé síly, i kdybych byla jinak v pohodě. Tak možná jestli jsem to s nimi nerozeběhla moc rychle a ty další problémy si nezpůsobila právě tím…

Po zbytek závodu jsem musela opakovaně přecházet do chůze a na 5. kilometru jsem smutně vzpomínala, jak lehce jsem tudy proběhla o rok dříve ;-(. K únavě se postupně přidala mírná nevolnost a bolest břicha, možná spíš ze vzteku a bezmoci než z nějakého objektivního důvodu. To, že neběžím na lačno, ale naopak jsem měla možnost tělo před během vhodně posilnit, jsem bohužel využít nedokázala. Ale to už bylo jedno. Na 8. kilometru mě totiž předběhli vodiči na hodinu :-(.

Do cíle jsem dolezla, to zas jo, tak lehce se nevzdám. Kvůli nefunkčnímu Endomondu jsem čas věděla jen orientačně podle průběhu cílem a finálně až ze SMS a oficiálních výsledků, které mi přišly. Ale to bylo taky jedno, pochopitelně jsem to nestihla ani pod hodinu :-(. Hlavním pocitem bylo samozřejmě zklamání, bezmoc a vztek, že s tím nešlo nic dělat.

Celé to navíc mělo dohru, která ukázala, jak moc náročný pro mé tělo ten závod byl. Ačkoli tuhle vzdálenost běhám pravidelně a vlastně i tréninkově v tom tempu, ve kterém jsem závod zaběhla, byla jsem několik následujících dní úplně zničená. Ani jsem nemohla pořádně chodit, jak jsem měla namožené svaly. To třeba o rok dříve, když jsem si zaběhla „osobáček“ bych byla schopná si druhý den dát závod znovu. Tentokrát bude další pokus zase za rok…

Několik dní jsem se dávala „do kupy“, abych pak zase tréninkově zaběhla to, co jsem plánovala na závod, chjo…

Koncem září v podstatě ze dne na den převzal vládu pořádný podzim, takže rána mě vítala příjemnými teplotami, dokonce i mrazíky.

No a na konci října jsme zase odjeli na dovolenou. Plánovala jsem, jak těch pár dní v Thajsku budu pěkně trénovat běháním v písku, ale na místě mě to ani nenapadlo, neb už ráno bylo pekelné vedro :-). No a ze Singapuru jsem si domů přivezla nachlazení, které bylo doprovázené i teplotou. Nestalo se mi to několik let, navíc jsem byla celkově dost unavená, takže tentokrát jsem si dala běžeckou pauzu. Zase. Ve výsledku to byl další měsíční výpadek :-(.

Připravovala jsem se na už tradiční „Kellyho memoriál“, což měl být tentokrát minimálně půlmaraton. Namísto toho mě den předem přepadla nějaká střevní viróza nebo co, takže jsem se nemohla vzdálit od toalety, několik dní konzumovala jen suché pečivo, brambory a rýži a na běhání neměla pomyšlení. Zase týdenní výpadek… Takhle toho moc nenaběhám… :-(

Trochu jsem si to vynahradila až o několik dní později, na 2. svátek vánoční. Výsledkem bylo asi 26 ne moc pohodových kilometrů. Přece jen ty výpadky byly znát a přinejmenším druhá půlka téhle „akce“ byla spíš procházka.

Navíc jsem si u toho nějak pohmoždila nohu, možná jsem někde špatně došlápla nebo něco. Zranění se ale projevilo až o 2 dny později při dalším běhu, po kterém jsem sice mohla tak nějak běhat, ale skoro vůbec chodit.

Statistiky

V roce 2018 jsem se přes Endomondo zúčastnila i dlouhodobější čistě běžecké challenge. „You VS the Year“. Cíl jsem neměla žádný, neb předsevzetí si prostě nedávám, ale chtěla jsem toho naběhat víc, než v roce předchozím. Zatímco v roce 2017 to bylo 1.077 kilometrů, tak v roce letošním 1.378 km podle Endomonda a dle mé evidence „bokem“ dokonce 1.390 km.

Porovnání s ostatními už tak slavné není – účastníků bylo 2.533, přičemž 2.508 jich mělo alespoň jeden záznam a já mezi nimi skončila na 671. místě. Mezi ženami ale na 160. místě ze 791 účastnic. Sice to nedělám, abych si tím zvyšovala sebevědomí, ale když se nepovede jeden závod, tak takovéhle malé srovnání člověku trochu zvedne náladu a sebevědomí.

Tak vzhůru do roku 2019!