2021-06-14 - Cestování IV. – Jaký jste cestovatelský typ?

Často v různých cestopisech a diskuzích narážím na určité, dle mého názoru nesmyslné, škatulkování těch, kteří vyrážejí za hranice této republiky. Autory těchto názorů jsou zpravidla takzvaní dobrodruzi, občas se tak sami nazývají.

Tahle sorta tvrdí, že jediným správným zavazadlem je batoh, jediným způsobem transportu je stopování, jediné správné ubytování je couchsurfing a předpokládám, že jediným správným způsobem obživy je… žebrání…? Dobrodruh, předpokládám, na začátku cesty jen koupí letenku nebo jízdenku a zbytek řeší až to přijde.

Ten, kdo cestuje tímhle způsobem, jde prokazatelně po co nejnižších nákladech. Nic, proti tomu, ale co dotyčnému dává právo tvrdit, že je to ten jediný správný způsob cestování? Že pokud si vezmete na cestu místo batohu kufr, tak se připravíte o zážitky?

Druhou kategorii bych nazvala cestovatelem. Podle mého je to taková fajn zlatá střední cesta. Cestovatel se bude přepravovat pronajatým autem stejně jako místní dopravou. Cestovatel za ubytování zaplatí, přičemž ale částka může být dost různorodá podle kategorie ubytování. Cestovatel bude jít u stánku stejně jako v restauraci. Možná o něco méně pozná místní obyvatelstvo, ale zase si díky ne až tolik omezenému rozpočtu může dovolit návštěvy památek, kterými zřejmě dobrodruh pohrdá.

Poslední kategorií, která je právě tím hlavním terčem posměchu, jsou koupáci. Lépe řečeno dovolenkáři. Podle dobrodruhů jsou to ti, kteří si koupí pobytový zájezd u cestovní kanceláře a na týden až dva sebou plácnou na pláž a vrcholem jejich aktivity bude hotelový animační program nebo půldenní fakultativní výlet do blízkého městečka.

Předpokládám, že každý si zvolí ten způsob, který mu nejvíc vyhovuje. O těch ostatních způsobech toho, předpokládám, moc neví. Dovolenkář si podle mého vůbec neumí zahraniční cestu dobrodruha představit. Platí to ale i obráceně.

Jenže zatímco od dovolenkářů jsem nikdy a nikde nečetla hanlivé příspěvky na adresu dobrodruhů, opačně už to neplatí a dobrodruzi nezřídka dovolenkáře (ale i cestovatele) považují za jakýsi póvl, podřadný typ.

I přes opakované návštěvy USA jsem bývala spíš koupák a přišlo mi, že tam venku, za zdí hotelového rezortu, není bezpečno. A pak jsem se díky klasické koupákovské cestě do Keni, kde jsme absolvovali třídenní safari, stala cestovatelem. Nejdřív opatrným, dneska už docela „odrzlým“. Vrcholem bylo vyrazit na vlastní pěst na 3 týdny do Francouzské Polynésie. V době, kdy jsou přece zavřené hranice, cestovat se nedá, letadla nelétají a koronavirus nás dožene už u odbavení na letišti…

Takže co? Vykašlete se na nějaké „škatulkování“ a pokud chcete, jeďte. Podoba vašeho zavazadla opravdu nebo způsob, jakým cestujete, důležité opravdu nejsou. Jde o to, jestli máte cestování v srdci. Jestli máte důvod cestovat, jestli vás to za těmi dálkami táhne a jste ochotni tomu něco „obětovat“…

Ostatně – důvod. Pokud neexistuje správný způsob cestování, existuje správný důvod, proč cestovat? Samozřejmě – ne.

Ale já své důvody mám:

  • Chci vidět na vlastní oči to všechno co jsem znala jen z cestopisů a dokumentů.
  • Chci všechno ochutnat, vnímat, cítit.
  • Chci vidět, jak věci fungují jinde. Posouvá mě to dál.
  • Chci vykročit ze své komfortní zóny. I ten maličký krok udělá hrozně moc.
  • Chci ukojit svou zvědavost. A zprostředkovaně si potvrdit, jak strašně dobře se tu máme.
  • Chci si pořádně užít volno.

Na závěr, maličko mimo téma a spíš pro pobavení, otázka z jednoho dotazníku, který jsem vyplňovala 11. 4. 2016: