2021-01-08 - Kniha Do světa bez cestovky

Na knížku „Do světa bez cestovky“ od Milana Peterky jsem byla natěšená. Nečekala jsem, že mně osobně by mohla být nějak přínosná, ale doufala jsem, že by mohla být nápomocná těm, kteří z různých důvodů váhají, zda vyrazit do zahraničí bez cestovky, na vlastní pěst. A tak jsem na knihu v předprodeji přispěla. Díky ukázce jsem neměla pocit, že bych kupovala „zajíce v pytli“. Ale možná jsem si taky na základě ukázky, která byla u předprodeje uveřejněná, udělala o knize mylnou představu. Bohužel, kniha moje očekávání zdaleka nesplnila.

Něco nacestováno mám, troufám si říct. Navštívených 57 zemí světa už mi něco dát muselo, i kdybych se tomu bránila. A já se nebráním :-). Přesto se necítím být v pozici, že bych někomu mohla radit a domnívat se u toho, že moje cesta je ta jediná správná. Pokud radu na cesty chcete, řeknu vám, jak to dělám já – třeba že nejradši cestuji s kufrem, i když kovaní cestovatelé tvrdí, že „kdo cestuje s kufrem, není cestovatel a nemá pak žádné zážitky“ – a zároveň se vám pokusím nastínit i další možnosti, pokud o nich vím.

Bohužel, autor v knize popisuje své zkušenosti, ale už čtenářům nepředkládá další možnosti, ze kterých by si mohl čtenář vybrat, co bude nejlépe vyhovovat právě jemu. Není to pravidlo, ale je to tak v řadě kapitol. V knize tedy v podstatě chybí výčet možností, jak tu kterou situaci na cestách řešit, jaké jsou výhody i nevýhody jednotlivých možností.

Osobní zkušenosti autora sice vnímám jako cenné, informace o tom, jak to dělá on, by v podobné knize určitě být mohly a dle mého názoru dokonce měly – včetně uvedení důvodů, proč to tak autor dělá – ale toto by nemělo být tou jedinou nebo stěžejní informací, kterou si čtenář z každé kapitoly odnese.

Nyní mě ve světle naší cesty do Francouzské Polynésie v době koronaviru napadají tři konkrétní příklady. Tím prvním je nákup letenek. Autor v knize doporučuje řadu různých letenkových portálů pro nákup letenek, mezi nimi i vyhledávače typu kiwi.com nebo skyscanner.cz. Osobně používám takové portály jen pro vyhledání možných spojení, pro samotnou letenku pak jdu přímo na web letecké společnosti. Ano, bývá to dražší, než nákup přes zmiňované vyhledávače, ačkoli ne vždy. Ale proč se to nakonec vyplatí se ukázalo zrovna v „koronavirovém“ roce 2020… Díky přímému nákupu jsme neměli vážný problém s refundy letenek, zatímco internetové diskuze jsou plné zoufalců, kterým byl let zrušen a letecká společnost je odkázala na prodejce, což je většinou právě nějaký takový portál, který ale nekomunikuje a nekoná. Pokud vás víc zajímá, proč není dobré letenky přes tyto portály kupovat, pokračujte na můj článek „Cestování III. - Jak na nákup letenek?“, najdete tam další informace i odkazy.

Druhým tématem je autopůjčovna, protože jen během naší poslední dovolené jsme měli půjčených 6 různých aut od 4 různých autopůjčoven. Auto dává při cestování svobodu a šetří čas. Autor ale z půjčení auta v knize udělal obrovského strašáka, a i když v kapitole je spousta užitečných tipů, mnohé další, třeba i trochu obecnější, prostě chybí. Nevědět, co vím, asi bych se půjčení auta regulérně bála.

Obdobně vnímám i autorův popis plateb v zahraničí. Z textu je dost patrné, že má svou oblíbenou směnárnu (žádné doporučení, kde a jak si porovnat kurzy banka směnáren) a účet u české banky. Platební kartu Revolut, která je pro cestovatele jak dělaná, zmínil v jednom odstavci spolu s informací o možnostech platby kartou následovně: „Dále můžete samozřejmě platit platební kartou. V tomto ohledu zažívá velký rozvoj Revolut karta, kterou mnozí cestovatelé doporučují. Pokud se rozhodnete platit kartami, vezměte si jich raději více, jelikož vám některé mohou banky zablokovat nebo vám nemusí být při placení akceptovány.“. To je, prosím, vše. Žádná informace o tom, že si máte zjistit poplatky za platbu kartou a za výběr z bankomatu, kurzy, jaké vaše banka nabízí, že si máte vzít víc karet, ale od různých karetních společností (např. VISA vs. Mastercard) nebo co dělat, aby vám banka kartu nezablokovala, propána… Kdybych si ten výše uvedený odstavec přečetla bez bližší znalosti, regulérně by mě to vyděsilo.

Zmínka o Revolutu v jedné jediné větě je zřejmě daná tím, že autor tuto kartu nevlastní. Já taky ne, a přesto bych potenciálnímu budoucímu cestovateli doporučila, ať si o ní něco přečte a zváží, jestli by pro něj nemohla být užitečná. Spoléhat se při cestování na české banky je totiž dost na palici. Totiž – zatímco Miki má na své Revolut kartě chargebacky za zrušené letenky v hodnotě mnoha desítek tisíc, já se s FIO bankou handrkuji už od začátku září o umrněné 2.080,92 Kč za neposkytnuté ubytování na Velikonočním ostrově. Je to totiž i o tom, jak moc za svým klientem ta která banka stojí…

Osobně mám problém i s některými používanými pojmy. Jedním z příkladů budiž název kapitoly „On-line check-in letenek“. Lidé si ty pojmy pocházející z angličtiny často pletou, ale v knize, která se snaží zájemcům o cestování tuto problematiku vysvětlit, by takové chyby být neměly. Výraz „check-in“ totiž znamená odbavení. A cestující odbavuje sebe, nikoli svou letenku. Letenka ho naopak opravňuje k tomu, aby se k odbavení vůbec dostavil. Trochu víc jsem o tom psala už kdysi ve svém článku „Cestování II. - 8 témat pro ty, kteří létají málo nebo neletěli nikdy“.

Kniha prošla korekturou, nicméně to v posledních letech ani u velkých nakladatelství není zárukou kvality. Tady je korektura docela použitelná, i když jedna z chyb se vloudila rovnou do nadpisu: „Výměna peněž v zahraničí“. Stane se, škoda…

Jestli je naopak v knize něco naprosto úžasné, tak jsou to ilustrace. Odhaduji to na přetištěný akvarel. Ilustrátorka Barbora Žižková podle mého odvedla moc dobrou práci. Obrázky jsou tematické, k věci, žádné zbytečné „vycpávky“. Navíc jsou moc hezké, jen jich bohužel moc není a je to velká škoda.

Ve druhé polovině knihy pak najdeme cestovní itineráře a cestovatelské příběhy. Bohužel, jde opravdu v podstatě o polovinu knihy, takže prostor pro návody, jak samostatně cestovat, se tím smrsknul na nějakých 80 stránek.

Cestovní itineráře jsou čtyři – Japonsko, Izrael, Vietnam a Irán. Byly jedním z důvodů, proč jsem si knihu kupovala, protože z těchto čtyř jmenovaných zemí jsme navštívili dvě, blíže jsme ale poznali pouze Japonsko. Doufala jsem tedy v nějakou inspiraci, protože všechny tři zbylé země chci (znovu) navštívit. Právě na Japonsku jsem ale poznala, že itineráře mi moc užitečné nebudou.

V itineráři o Japonsku se totiž pro návštěvu doporučuje období kvetoucích sakur, které já osobně naopak z důvodu přelidněnosti těchto míst doporučit nemohu. Stejná situace bude podzim v období, kdy se listy vybarvují do podzimních barev. Autor doporučuje k návštěvě Nagoyu nebo Sapporo, ale sám tam nebyl. My jsme při své 2. japonské cestě Nagoyu navštívili a kromě muzea „SCMAGLEV and Railway Park“ jsme tam nic zajímavého neshledali. Než Nagoya, je lepší určitě navštívit nedaleké městečko Inuyama s hradem a krásnými zahradami. Ale neposílala bych vás tam, kdybych tam osobně nebyla a neměla ověřeno, že to za to opravdu stojí. U Japan Rail Passu (JR Passu) chybí informace o tom, že ho už lze koupit i v Japonsku, byť za větší peníz – platí to poměrně nově, ale ne zas tak moc nově, aby to v knize nemohlo být. Co by tam ale určitě být mělo, že pro pořízení JR Passu musíte mít v pase razítko (resp. samolepku), že jste „temporary visitor“. Samotný japonský itinerář pak vnímám jako něco čistě subjektivního sestaveného na základě vlastních preferencí. Nicméně s ohledem na vše výše uvedené bych knihu pro plánování cesty do Izraele, Vietnamu a Iránu určitě nepoužila.

Osobně s potěšením kvituji, že takovou knihu vůbec někdo napsal. Že je tenká a zájemce neodradí hned v úvodu svou tloušťkou. Bohužel, začínajícím cestovatelům bych spíš doporučila přenést se přes zdánlivě šílených 407 stránek, které má Travel Bible a pořídit a přečíst si právě tu. Každý si v ní totiž najde to své – začínající cestovatel, i zkušený mazák. Jen každý bude „muset“ některé kapitoly přeskočit…