2021-02-19 - Kniha Čínou nahoru i dolů

Další z knih, které jsem si koupila přes crowdfundingovou kampaň, byla Čínou nahoru i dolů od Kateřiny Stibalové zvané Kajda.

U této knihy jsem udělala přesně tu chybu, kterou sebekriticky komentovala i autorka ve vztahu k cestování – měla jsem očekávání. Ne přehnaná, nýbrž jiná. Z ukázky u crowdfundingové kampaně jsem si udělala mylný obrázek a s ním se do čtení knihy pustila. Zpočátku jsem tedy byla trochu zklamaná, že jsem nedostala to, co jsem si koupila, ale logicky to nebyla ani tak chyba autorky jako spíš moje vlastní. Jinak řečeno – nekoupila jsem si špatnou knihu, koupila jsem si prostě jen jinou knihu. Bylo to trochu překvapení, ale ne vyloženě nepříjemné.

Autorka cestovala s jistým Davidem, kterému v podstatě neřekne jinak, než Mistr GPS. Seznámili se přes cestovatelskou seznamku a letenky kupili, aniž by se kdy osobně viděli. Jak osudové může být rozhodnutí cestovat s někým úplně cizím a jak moc může ovlivnit celkový dojem z cesty…

Víc, než čistokrevný cestopis jde o popis patálií, které cestování ve společnosti Mistra GPS přinášelo. Musím přiznat, že podle autorčina vyprávění mi Mistr GPS taky nesednul. Neumím si představit, jak bych s někým takovým vyšla. Na druhou stranu – docela by mě zajímal jeho pohled na celou situaci. Není to tak, že bych autorce popis situací nevěřila, ale přirozená zvídavost mi napovídá, že pohled z opačné strany bude asi dost odlišný. Ostatně – i autorka sama v knize zmiňuje, že kdyby knihu napsal on, nedozvěděla by se o sobě moc dobrého.

Nakonec to pro mě byla docela zajímavá cestovatelská sonda. Osobně bych totiž s někým cizím na cestu nejela. USA jsme projezdili s mým (teď už) švagrem, druhou návštěvu Japonska jsme zase absolvovali s našimi přáteli, které jsme potkali v Jižní Americe. Nebylo to špatné, což přikládám tomu, že jsme se znali, nicméně po pár týdnech, jak roste únava účastníků, si prostě začnete lézt na nervy skoro s každým.

Pokud bych měla jet s někým úplně cizím, buď bych zvolila jinou destinaci, do které si troufám i sama – hlavně s ohledem na bezpečnostní situaci, protože si troufám tvrdit, že orientační a navigační schopnosti mám výborné – nebo bych prostě a bohužel vůbec nejela. Na samostatné cestování nemám povahu (dobře, většinu Evropy bych asi zvládla, ale tady se bavíme o jiných destinacích) a o parťáka se potřebuju opřít.

Nakonec jediné, z čeho jsem byla v knize zklamaná, byla Kajdina návštěva Tibetu. Autorka v knize mimo jiného popisuje své pocity z Tibetu, zklamání z čínského vlivu a zmiňuje, že to není místo, kam by se chtěla vrátit. V textu jsem ale jednoznačné důvody pro toto rozhodnutí nenašla, proto vyvozuji své vlastní závěry.

Do Lhasy dorazila vlakem 10. den odpoledne a už 15. den ráno odlétala. My jsme tam při naší první návštěvě strávili času ještě méně, ale za tu dobu jsme si prohlédli pouze Lhasu a nejvzdálenějším místem naší návštěvy tehdy byl klášter Gandän. Pochopili jsme, že to nebyl reprezentativní tibetský vzorek a usoudili jsme, že se tam chceme vrátit, že chceme vědět a vidět víc. Stejně tak jsme ale na základě těchto kusých informací a zážitků mohli usoudit, že Tibet za to nestojí a už tam nikdy nechceme.

Autorka ale během 4 dnů své návštěvy v Tibetu absolvovala kromě prohlídky Lhasy i cestu okolo jezera Yamdrok do Gyantse, dál do Shigatse a zpět. Vzdálenosti nejsou malé, cesta mezi místy trvá vždy několik hodin, ze Lhasy do Gyantse se zastávkami nějakých 7 hodin. Ve výsledku nám zdolání trasy ze Lhasy do Shigatse s přenocováními a prohlídkami památek trvala skoro 3 dny a stejně jsem měla pocit, že jsme to vzali moc rychle. Oni to ale zvládli za 2 dny i s návratem do Lhasy... Skromně bych si troufla Kajdě doporučit, ať to zkusí ještě jednou…

Možná by názor nezměnila ani při druhé návštěvě, však taky jestli se někomu někde líbí nebo ne, to je subjektivní záležitost a věc každého jednotlivce. Já jsem se ale na knihu hodně těšila právě kvůli návštěvě Tibetu a míst, která jsou mi tak blízká a dobře známá, takže blesková (a neúměrně drahá) návštěva Tibetu s nejasnými vysvětleními autorčiných závěrů byla pro mě trochu zklamáním.

Celé to možná bude dané i maličko odlišnými informacemi. Kajda se třeba v knize pozastavuje nad tím, že vždycky někde v pustině zastavili a třeba 10 minut na něco čekali, a aniž by se cokoliv stalo, pak znovu pokračovali. Později zmiňuje, že jim bylo vysvětleno, že na další kontrolní bod mohli dojet až v určitý čas, protože kdyby tam přijeli dřív, bylo by jasné, že jeli moc rychle. V podstatě takový improvizovaný radar. My jsme také občas čekali v pustině, ale informace o důvodech jsme měli trochu jiné – časy příjezdu na kontrolní body jsou údajně dané předem harmonogramem, který se sestavuje na základě naplánované trasy. Harmonogram počítá s návštěvami míst na trase, pro které vyhrazuje určitý, většinou dost velkorysý, čas a na základě toho se stanovuje časový interval pro průjezd přes kontrolní bod. Nevím, co by se stalo, kdybychom přijeli naopak moc pozdě, nicméně očividně to nechtěl nikdo riskovat, takže jsme vždy na cestu vyráželi s časovou rezervou. Na tibetských silnicích totiž nikdy nevíte, co vás potká… No a když je cesta plynulá, nikde nepřechází stádo jaků ani se nepropadla podemletá silnice, tak by to prostě znamenalo příjezd moc brzo. A tak se čeká. Ale kdo ví, jak je to doopravdy…

Zbytek knihy se mi už líbil o dost víc, ačkoli, jak jsem zmiňovala v úvodu, prvotní očekávání byla jiná. Některá místa jsme navštívili, některá ne, díky to mu jsem měla příležitost si zavzpomínat na naše cesty i přečíst něco o místech, kam se třeba jednou podívám…

Na knize oceňuji neencyklopedický popis míst stejně jako situací vzniklých v důsledku jazykové bariéry nebo špatné orientace. Příhody jsou psané s vtipem a s autorkou jsem často hodně soucítila :-).

Zpestřením knihy jsou vložené e-maily, které autorka během cesty psala své rodině. Po přečtení vyprávění z posledních dnů je takový e-mail vždy vtipným shrnutím.

Pozitivem jsou vložené fotografie, které se autorce podařilo do knihy dostat, ačkoli o své vlastní vlivem krádeže fotoaparátu přišla. Jejich autorem bude, předpokládám, Mistr GPS. Tak aspoň k něčemu byla jeho přítomnost dobrá :-).

Trochu rušivé jsou pro mě různé odstíny oranžové, které jsou v knize použité – jiný odstín na nadpisy kapitol, jiný na ilustrace. Zřejmě to bude tím, že některé ilustrace jsou i v jiných barvách, takže cílem očividně nebylo odstín sladit. Ilustrace jsou každopádně moc pěkné, což extra vypichuji, protože (nebo spíš přestože) moc nejsem příznivcem ilustrací, které slouží jen jako „vycpávky“ bílých míst.

Postupně jsem vypíchla několik negativ, která jsem na knize našla, to pozitivní se mi u téhle knihy hledalo nějak těžko, což ale vůbec neznamená, že tahle knížka není dobrá. Je prostě jiná, než jsem čekala a já nějak nedokážu zformulovat myšlenky do písmenek. Zkusím to tedy aspoň stručně, protože mě potěšila řada detailů – třeba krásná tvrdá vazba. Pro mě osobně je s ohledem na vazbu sympatická třeba i cena, která odpovídá obdobným knihám, které jsou ale v měkké vazbě. Co dál? Citace psané kurzívou, absence překlepů, chyb včetně těch typografických. A to přesto, že redaktor a korektor byla jedna a tatáž osoba…

A hlavně – neotřelý příběh bez příkras, autorka si na nic nehraje, píše s nadhledem, mírnou ironií, nevyhýbá se svým niterným pocitům, čímž si získala mou přízeň.

Pokud nehledáte klasický cestopis, ze kterého se dozvíte hlavně fakta, ale zajímá vás víc třeba místní život, lidské osudy i peripetie cestovatele, bude se vám takhle knížka líbit.