Sbohem lásko

Ať bylo mně i ji tak šestnáct let,
zeleným údolím jsem si jí ved,
byla krásná, to vím, a já měl strach, jak říct,
když na řasách slzu má velkou jako hrách.


Sbohem lásko, nech mě jít,
nech mě jít, bude klid,
žádnej pláč už nespraví
ty mý nohy toulavý,
já tě vážně měl moc rád,
co ti víc můžu dát,
nejsem žádnej ideál,
nech mě jít zas o dům dál.


A tak šel čas a já se toulám dál,
v kolika údolích jsem takhle stál,
hledal slůvka, co jsou, jak hojivej fáč,
Bůh ví, co jsem to zač,
že přináším všem jenom pláč.


Rec.: Já nevím, kde se to v člověku bere,
ten neklid, co ho tahá z místa na místo,
co ho nenechá, aby byl sám se sebou spokojenej,
jako většina ostatních.
Aby se usadil, aby dělal jen to, co se má
a říkal co se od něj čeká.
Já prostě nemůžu zůstat na jednom místě,
nemůžu, opravdu, fakt.


Sbohem lásko, nech mě jít,
nech mě jít, bude klid,
žádnej pláč už nespraví
ty mý nohy toulavý,
já tě vážně měl moc rád,
co ti víc můžu dát,
nejsem žádnej ideál,
nech mě jít zas o dům dál.