2018-08-21 - #1968

Tenhle článek jsem vůbec neplánovala psát. Proč taky. Tím spíš, když na svůj web a lastně vůbec do svého života nechci tahat politiku. Jenže cestou z práce jsem viděla ulice plné těch, kteří žijí své malé životy a jsou zcela lhostejní k okolí…

Plno těch, kteří zažili okupaci v roce 1968, ale dnes už si snad jen jako v mlze vybavují ten strach, který je tehdy obklopoval. Strach z přítomnosti i budoucnosti, z toho, že se vrátí temné doby minulé a další lidé, po vzoru například Milady Horákové, skončí na šibenici. Že mnohým mladým lidem, jako třeba mé mámě, které bylo v tom osudném srpnu necelých 22 let, ta chvíle zničila celý život. Znemožnila jim v životě dělat, co budou chtít, znemožnila jim studovat, cestovat… Řadu z nich, jako třeba Věru Čáslavskou, postavila na okraj společnosti.

Nad výkřiky starší generace, že „za komunistů jsme se měli lépe“, zůstávám v úžasu stát. Snad si to opravdu někdo myslí?!? Třeba že tehdy nebyly ve společnosti ta kapitalistická negativa? Že nebyla korupce? Že se k sobě lidi chovali čestně? Že se nekradlo? Tak krátkou nebo děravou paměť snad nikdo mít nemůže!

To se mi to povídá, když jako dítěti mi byla politická situace ukradená a když jsem nastoupila v září 1989 do 1. třídy základní školy, bylo to už všechno tak nějak na spadnutí. Matně si vybavuji, jak jsme na začátku září říkali „souško učitelko“, pak, snad v prvním závanu svobody „paní učitelko“, abychom se toho zalekli a vrátili se k „soušce“ a až když bylo všechno jasné, už nadobro jsme se vrátili k „paní učitelce“.

Jen pár let poté, v roce 1994, jsme ve škole vyhráli v nějaké přírodopisné soutěži a cenou tehdy byl autobusový zájezd do rakouského Gänserndorfu. Poprvé na západ! V následujícím roce už se toho nebáli ani naši, vyrazili jsme v létě na Mallorcu a od té doby cestuji…

Snad je to cestování v mém případě i velkým kamenem úrazu, když mi tak moc rozšiřuje obzory. Člověk vidí věci v úplně jiných souvislostech. Zjišťuje, že život nestojí na financích, náboženství nebo politické příslušnosti. Že jsou to lidé, kdo tvoří tu zemi a rozhodnou o tom, jestli si jí zamilujete nebo ne. Uvědomíte si, že sice doma všichni kolem vás nadávají, ale že se ve skutečnosti máme dobře. Dokonce moc dobře.

Jenže Češi to nevidí. Jsou příliš zaměstnáni svým čecháčkovstvím, svými životy, starostí o životy jiných a politickou situací. O tom, kterak nejrozšířenějším národním sportem je nadávání na politiku, by snad každý Čech mohl sepsat román. Ale postavit se tomu vývoji tak, jako to udělali mnozí právě tom osmašedesátém nebo devětaosmdesátém, to už dneska nesvedeme. A bohužel si ani nevážíme toho, že to dokázal někdo před námi. Je mi líto, že už neumíme být jednotní.

Je ostuda, že v čele státu máme někoho, za koho se velká část národa, nutno bohužel říci, že ta vzdělanější, musí stydět. Že ve vládě máme prokazatelného zloděje a je nám to jedno. Že vláda vznikla za vydatné podpory komunistů, jejichž příchod před 50 lety si právě dnes připomínáme. Mohlo to být všechno jinak, mohli jsme si to sami jinak zvolit. Mohli jsme kráčet na západ, kam dlouhá léta všichni moc chtěli a nemohli. My dnes můžeme a přesto dobrovolně jdeme na opačnou stranu…

Jako národ jsme právě kvůli těm politikům tak rozpolcení, že se osočujeme mezi sebou navzájem, obviňujeme se, čí je co vina, co kdo (ne)udělal a v důležitých chvílích se neumíme postavit do jedné řady. Jsme příliš zaměstnaní těmi žabomyšími válkami, které vedeme mezi sebou na sociálních sítích a už nám nezbývá mozková kapacita a úsilí na to, abychom mohli korektně řešit politickou situaci v naší zemi. A těm nahoře se to hodí, protože čím více jsme zaměstnáni sami sebou, tím méně si jich všímáme…

A pomalu ztrácíme tu svobodu, kterou nám tehdy ti odvážní vybojovali. Obchody plné jídla, možnost studia jakéhokoli oboru a třeba i v zahraničí, libovolná profese i zaměstnavatel nebo možnost samostatně podnikat a v neposlední řadě samozřejmě možnost svobodně cestovat KAMKOLI. Však jen takový český cestovní pas, malá knížečka, která ale patří k těm nejsilnějším na světě, můžeme s ním bez víz (!) do 170 států světa (zdroj: aktualne.cz). Ještě v roce 2016 jsme byli „až“ na 10. místě a těch států bylo „jen“ 167 (zdroj: idnes.cz). Každopádně je to prý nejvíc z postkomunistických zemí (zdroj: idnes.cz).

To všechno výše jmenované, zdá se mi, dnes všichni považují za samozřejmé a neuvědomují si, že v mnoha zemích světa tuhle svobodu lidé nemají. Že bychom si toho měli vážit a do svého čela volit takové politiky, kteří nás povedou „vstříc ještě světlejším zítřkům“, než aby nás táhli k zemi.

Závěrem si pojďme několika fotkami z rodinného archivu připomenout to odhodlání, sílu a naději, která v roce 1989 hnala lidi vpřed…