2022-09-16 - Knihy 10 000 kilometrů pěšky...

Do mé sbírky cestopisů přibyly další dvě knihy „10 000 kilometrů pěšky Jižní Amerikou“ a „10 000 kilometrů pěšky Latinskou Amerikou“. Jde o dvojdílný cestopis a osobně bych uvítala, kdyby celý příběh byl zredukován do jedné knihy nebo aspoň publikován pod jednotným názvem. Názvy jsou tedy dost zavádějící a neznalého svádí k tomu, že jde o dvě knihy, které nemají nic společného, ale opak je pravdou.

Autorovy cíle zdolat 10000 kilometrů a navštívit Machu Picchu navíc tak nějak očekávaně v první knize nepadnou. První kniha končí v polovině cesty a o tom, že jde o první díl ze dvou se nikde nepíše, takže řada lidí knihu koupila bez vědomí, že to není celý příběh. Rozčarování z tohoto zjištění je ostatně dost patrné i z početných internetových recenzí. A ty knížky jaksi vůbec nejsou levné…

Pravdou je, že obě knihy jsou i tak poměrně tlusté, mají 336 a 360 stran. Pozitivně tak hodnotím aspoň pevnou vazbu, díky které se dají knihy poměrně pohodlně otevřít a při čtení není potřeba je držet rozevřené násilím.

Popis samotného vyprávění je poměrně poutavý. Ta cesta je svým způsobem obdivuhodná. Autor se sice bohužel moc nevěnuje popisu navštívených památek či přírody, což je škoda, ale zase barvitě popisuje své putování, a hlavně setkávání s domorodci. Bohužel ale také ze všeho nejčastěji v knize čteme rozvleklá vyprávění o setkání s místními spojených s alkoholovými dýchánky, nesednoucím jídle a následných střevních potížích.

Osobně se domnívám, že autor Jan Rendl hodně stavěl na své minulosti, způsobené, řekněme, mladickou nerozvážností. Ta rozhodně není k chlubení (závislost na drogách, závislost na alkoholu, bezdomovectví, dluhy). Jednou z cest, jak se snažil z problémů dostat, byla jeho pěší cesta napříč Jižní Amerikou. Možná je to dané prostředím, odkud autor pochází, ale i v knize si „hraje“ na tvrďáka a pro sprosté slovo nejde daleko. Cenzuru v knize nečekejte, není to nic pro upejpavé citlivky. Nutno ale podotknout, že v daných situacích je použití sprostých slov na místě. Chtěla bych vidět někoho, kdo při brodění potoka uklouzne, sedne si do jeho středu i s batohem na zádech a okomentuje to: „Jejda, to se nepovedlo.“

Názorově jsem si s autorem moc nesedla. Z knih je patrný jeho odpor ke konzumu, materialismu, turismu… Odsuzuje sociální sítě, ale sám je hojně používá. Podle jeho vyjádření v jedné z knih by měli na treky chodit jen ti, kteří to zvládnou sami, a ne ti, kteří mají peníze a zaplatí si třeba nosiče. Osobně taky nemám moc pochopení pro některé způsoby cestování, ale že bych se kvůli tomu někomu posmívala, odsuzovala ho nebo tvrdila, že nemá na cestách co dělat…? Přitom třeba na Instagramu kdysi psal: „Příroda by měla být pro všechny, kdo do ní jdou s pokorou a respektem…“ Tak já nevím. Nevyzrálá osobnost?

Přitom zrovna Honza Rendl cestuje dost extrémně a místy vyloženě hazarduje se životem. Ujít pěšky 10.000 kilometrů je jedna věc. Nepochybně obdivuhodná, i když pokud na to máte v podstatě neomezeně času, tak možná ne nereálná pro spoustu dalších dobrodruhů. Autor si ale vyloženě libuje v porušování pravidel a zákazů. Ostatně, sám to třeba na straně 27 píše: „Ou jé, porušovat pravidla, to je prostě moje.“

Když někdo s vědomím rizika opakovaně leze do slumů, vstupuje na území Bolívie v době, kdy tam došlo ke vzpouře kvůli výsledkům prezidentských voleb, nebo se bez pořádného vybavení tvrdohlavě pokouší zdolat vysoké andské vrcholky, to zase odsuzuji já. Nejvíc mě na tom mrzí, že si vybudoval postavení, při kterém může ovlivňovat lidi a místo toho na svou cílovou skupinu milovníků cestování hází špínu. Otázkou ovšem tedy je, kdo je jeho cílová skupina – myslela jsem, že hlavně ti, kteří rádi cestují…

On mi vůbec autor přijde, že má na všechno svůj jasný svérázný názor a věci má „na háku“. Takže i z té knihy mám pocit, že ji psal s nějakým vědomím typu: „Je mi jedno, jestli se vám ta kniha líbí nebo ne.“

Jestli je něco opravdu povedeného, je to obrazová stránka. Text je doplněn o spoustu fotografií vyobrazujících opravdu krásná místa. S úpravou fotek si zřejmě někdo „pohrál“, takže je opravdu na co se dívat. Snad jen u fotografií, které jsou přes celou dvoustranu, si měl „někdo“ dát pozor, aby ústřední motiv nebyl umístěn právě ve zlomu.