2022-03-25 - Kniha Místa, kam se nechodí

Tohle byla koupě úplně naslepo. Měla jsem 20% slevu do jednoho nejmenovaného knihkupectví. A takhle knížka mi padla do oka. Obálkou i názvem.

O autorovi Jakubovi Venglářovi jsem nikdy předtím neslyšela. Takové knížky nikdy nekupuji, považuji to za pořizování zajíce v pytli. Tady jsem to nějak neřešila. Ani anotaci jsem si nepřečetla. Kdyby ano, asi bych knížku nekoupila. Takhle mi ale název evokoval, že půjde o jakýsi atlas míst, která turisté z nějakého důvodu nenavštěvují. Odlehlost, bezpečnost… A ono vlastně ano, jen je to celé podané úplně jinou formou, než jsem čekala.

Obvykle nenaplnění mých (přehnaných) očekávání znamená, že se mi kniha nelíbí. Jenže v tomhle případě mě autor dokázal hned na úvod zaujmout tím, že neshazoval způsoby cestování, které sám nepraktikuje. Upřímně, sám cestuje z mého pohledu dost divoce a extrémně a mému způsobu poznávání je to na hony vzdálené. Sám si je toho vědom a v knize zmiňuje, že má ve zvyku si vše komplikovat. Ale to, jak dokázal svůj postoj a způsob poznávání dalekých krajin prezentovat, mi bylo extrémně sympatické.

Zaujalo mě, že i když se můj způsob cestování od toho autorova diametrálně liší, vnímáme klíčové prvky úplně stejně. Je tedy asi nakonec jedno, jestli chodíte s batohem po horách, nebo vymetáte (nejen) tradiční a turistické památky, pokud tak činíte s otevřenou myslí. Oba jsme totiž došli k témuž. Jako příklad uvedu jednu myšlenku z knihy:

„Je to právě všudypřítomná bída, která je paradoxně jedním z nejcennějších dojmů, jež si můžeme odvézt domů. Obecně nesnáším, když u nás někdo nadává na poměry. Zejména v jaké chudé a zaprděné zemi žijeme, jak u nás ve srovnání se Západem funguje všechno na houby a životní úroveň je celkově na levačku. Týdenní ozdravný pobyt v Indii by od podobných kverulantských řečí vyléčil i nejzapšklejšího štamgasta. Rychle by zjistil, že všechno, nač s oblibou nadává nad pivem (či pěti), je jinde nedostupný luxus.“

Ve svém článku publikovaném 28. listopadu 2017 jsem totiž sama psala:

„Na druhou stranu o problémech často rádi mluví a do detailu je rozpitvávají. Jsou ohromně pesimističtí a nejrozšířenějším národním sportem jsou stížnosti na zdejší poměry – politiku, výplatu, sociální systém… Vůbec si neváží toho, co mají. Aniž bych chtěla někoho urazit, přijde mi, že „vidí jen na svůj dvorek“. Tohle člověk možná pochopí až při tom cestování, když najednou vidí, jak to (ne)funguje jinde. Plně mi v tomto směru otevřela oči Indie, kterou jsem navštívila v roce 2013. Jela jsem tam s jasnými očekáváními, však na internetu se dnes dají zjistit informace takové, že člověka na cestách už skoro nic nepřekvapí. Přesto to setkání se surovou realitou způsobilo jeden z mnoha mých „aha momentů“. Od té doby říkám, že každému, kdo si stěžuje na české poměry, bych dala jednosměrnou letenku do Indie hrazenou ze státní kasy a že kdo se bude chtít vrátit, bude si tam muset na zpáteční letenku vydělat.“

Autor v knize popisuje své příhody z cest. Z míst, na která se s velkou pravděpodobností nikdy nepodívám. Nevyhýbá se popisu svých chyb, kterým se na cestách nikdy nikdo nevyvaruje, a samozřejmě ani těch krásných zážitků.

Dojem z knihy intenzivně posilují krásné fotky. Je jich hodně a jsou opravdu chytlavé. Zachycují povětšinou zdánlivě nudnou přírodní scenérii, která je ale téměř vždy dechberoucí. V jednu chvíli jsem se přistihla, že jen se zatajeným dechem listuji knihou a prohlížím fotku po fotce.

I korektor zřejmě zapracoval, takže při čtení v podstatě nic neruší. Můj „fanoušek“ také zřejmě zaznamenal, že kniha je vázaná v tvrdé vazbě, a je mu tedy jasné, že i v tomto směru jsem nadšená :-).

Knížku ráda doporučím každému, kdo chce na cestování nahlédnout z trochu jiného pohledu. Je jedno, že takhle volnomyšlenkářsky nikdy cestovat nebudete, ale je úžasné si o tom přečíst od někoho, kdo váš způsob cestování nezesměšňuje. A nezapomeňte na ty úžasné fotky! ;-)