2022-02-24 - Kniha Travel Bible

Nad pořízením téhle knížky jsem strašně dlouho váhala. Tak dlouho, že v mezičase stihlo vyjít 2. vydání. Důvodem pro mou nerozhodnost byly hlavně obavy, že se nedozvím nic nového a užitečného.

Jelikož jsem si ale před časem pořídila knížku Do světa bez cestovky, rozhodla jsem se pro porovnání koupit i Travel Bibli. Opatrně jsem ji totiž doporučovala ve své „recenzi“ výše zmíněné knihy, ačkoli jsem ji neznala. Teď už jí znám. A bohužel, nepřekvapím vás, po přečtení už vám Travel Bibli doporučit nemohu...

Předně vnímám jako velký problém vazbu. Tahle knížka je spíš studijní materiál, měla by se rozevřená položit na stůl k počítači a vyzkoušet si popsané postupy na internetu. S měkkou lepenou vazbou ale samozřejmě můžete zapomenout, že by kniha držela otevřená. Naopak, při čtení je potřeba ji vyloženě násilím držet otevřenou, už po čtvrt hodince čtení jsem z toho byla celá vzteklá :-(.

Na konci knihy je mapa světa. Pochopila jsem, že zřejmě určená k vybarvení států, které čtenář navštívil. Zajímalo by mě, jak si autoři představují, že v té měkké vazbě dotyčný vybarví třeba takovou Středoafrickou republiku? Že kdo by tam jezdil? OK, tak třeba Itálii nebo… Českou republiku.

Jeden detail se mi na zpracování knihy opravdu líbí. Ty zaoblené rohy. Nevím proč, asi že je to neobvyklé.

Souhlasím s tvrzením, že: „Lidé, kteří necestují, si velice obtížně představují cokoli mimo svou bublinu. Nechávají si pohled na svět utvářet názory novinářů a přátel. Jenže svět je mnohem rozmanitější, zajímavější a krásnější.“ Vidím to všude kolem sebe a ani zprostředkované vyprávění mých zážitků samozřejmě lidem nic moc nepřinese. Takže rozhodně souhlasím, že cestovat by měl každý, protože to vnímám jako velmi příjemnou cestu k získání rozhledu.

A souhlasím i s dalšími tvrzeními autorů, třeba že „svět není tak nebezpečný, jak tvrdí média“. Zjednodušeně bych řekla, že v přesvědčování nerozhodných možná-budoucích-cestovatelů by autoři sklidili úspěch. O dost horší práci ale odvedli v části, kde je mají naučit, jak na to.

Od knih typu Do světa bez cestovky nebo Travel Bible bych očekávala, že začínajícího cestovatele seznámí s možnostmi. Se VŠEMI možnostmi. A ideálně i s popisem jejich výhod a nevýhod. Ani jedna z knih toto nenabízí. Zřejmě je to dané tím, že každý z nás cestuje jinak, letenky kupuje jiným způsobem, vozí jiné zavazadlo, na místě jinak cestuje, bydlí, jí a baví se. Každý máme svůj způsob. Ale pokud chci poučeně někomu radit, jak má cestovat, musím mít přehled i o způsobech, kterými já sama to nedělám. Je škoda, že si s tím autoři nedají práci a neudělají si pořádný průzkum. Že když sami cestují nějakým konkrétním způsobem, tak se neporadí s dalšími cestovateli, aby si rozšířili obzory.

V Travel Bibli vám autoři opakovaně doporučují portál Kiwi. Každý, kdo aspoň trochu cestuje, zřejmě zaznamenal nedávnou kauzu s letenkami společnosti Ryanair a už tedy ví, že by se Kiwi měl vyhnout. Zájemci nechť si důvody objasní třeba v následujících článcích:

Minimálně v době, kdy vyšlo aktualizované vydání Travel Bible už se o praktikách Kiwi vědělo. Autoři je přesto doporučují začínajícím cestovatelům. Samozřejmě aniž by jim řekli, na co si mají dávat pozor, s jakými riziky letenku kupují a co mají dělat, když se něco potento… Říkám absolutní NE!

Autoři bohužel často předkládají své vlastní zkušenosti a nepřipouštějí, že by to někdo mohl mít jinak. O existenci kufru sice vědí, ale stejně je pro ně jediným přijatelným zavazadlem batoh: „Obecně krom rodinných dovolených u moře (a dámských výletů za nákupy do Paříže) nedoporučujeme vozit kufry. A to ani ty malé příruční – hodí se skutečně jen na velmi krátké přesuny, navíc jsou samy o sobě zbytečně těžké. Pokud už potřebujete zavazadlo tahat za sebou, volte pevnější batoh s kolečky. Jinak vždy nejlépe poslouží moderní batohy…“

Znovu říkám NE! Kufr už dávno není těžký dřevěný „loďák“ a některé kufry jsou doslova jak peříčko. Batoh na kolečkách? Ano, přišel mi jako super nápad, ale při argumentaci hmotností samotného zavazadla opravdu neobstojí. Aspoň ne ty, které jsem měla možnost držet v ruce. S příručním kufrem jsem procestovala většinu mnou navštívených destinací. A i když to umím i s batohem, s železnou pravidelností sahám po kufru – hlavně kvůli jeho odolnosti a tím pádem i ochraně obsahu. Zatímco z Jižní Afriky jsme v kufru bez úhony dovezli skleničku na víno, kterou jsme dostali ve vinařství během 2. dne cesty a která s námi absolvovala celou dovolenou včetně místních přeletů i zpáteční cestu, v batohu nepřežila cestu z Islandu ani plechovka piva. Takže já bych vám, na rozdíl od autorů, doporučila, zamyslet se nad tím, kam jedete a co tam budete dělat a podle toho vybrat zavazadlo. Striktní „nedoporučujeme vozit kufry“ od autorů považuji za nemístné. Pardon…

Tím bohužel nekončíme. V části knihy, kde se autoři věnují zdraví na cestách, doporučují mít v cestovní lékárničce antibiotika. Na tom samotném není nic špatného, do zemí mimo Evropu je vozím zcela běžně. Výhrady mám ale k „doporučujeme taková, která není potřeba brát příliš dlouho“. Mezi cestovateli se jim často říká třídenní. Autoři sice zmiňují, že antibiotika si s sebou máte brát až po poradě s lékařem, ale mně lékař nikdy tenhle typ antibiotik nedoporučil. Důvodem je údajná koňská účinná dávka, která sice může rychle zabrat, což je asi i na cestách žádoucí, ale pro tělo je to extrémně zatěžující a co hůř – látky se pak velmi dlouho odbourávají. Možná to tak nemají všechna tato antibiotika, takže je to opravdu otázka na lékaře. Ale že byste si během cesty měli antibiotika naordinovat až na základě výsledku CRP testu se v knize taky nedočtete. Takže logicky ani to, že CRP test je tak nějak logicky potřeba koupit a dát si ho do cestovní lékárničky k těm antibiotikům… :-/ Do třetice NE!

Knížka obsahuje i další perly, nad některými mi zůstává rozum stát: „Stačí se každých 20 minut na chvíli schovat do stínu. Krásně se opálíte a opalovací krém pak vůbec nepotřebujete.“ Vážně?!? Jako – na vlastní kůži tenhle experiment fakt zkoušet nebudu…

Stejně tak: „Někdy se aerolinky rozhodnou vám upgrade do business class dát „jen tak“. Obzvlášť, pokud patříte mezi stálé zákazníky. … Takovou výhodu s nejvyšší pravděpodobností získá ten, kdo se k odbavení dostaví mezi prvními, velmi pomůže i pěkné oblečení.“ Nevím, jestli se autorům takový typ upgradu někdy poštěstil, mně ano. Není to o tom, kdy přijdete, ani co si oblečete. V business class se opravdu necestuje v obleku a koktejlkách. K upgradu letecká společnost zpravidla přistupuje v situaci, kdy řeší overbooking, o kterém se v knize také píše. A není to tak, že z economy přesunou toho, kdo přijde brzy nebo si vezme kravatu. Naopak. O tom, že mají overbooking, ví samozřejmě letecká společnost předem. A systém jim sám vyhodí seznam pasažérů určených k upgradu. V našem případě to bylo zásluhou věrnostního programu, kdy v celé economy nebyl nikdo, kdo by měl v tu chvíli lepší status – jak správně v knize píší o těch věrných zákaznících. Navíc jsme tehdy zaplatili pod tím věrnostním účtem za letenky slušnou raketu – letěli jsme totiž ve čtyřech. A upgrade jsme dostali jen my 2. Některé letecké společnosti pak ještě čekají, jestli k tomu overbookingu vůbec dojde, protože se často stává, že někdo k odbavení nepřijde, takže ve výsledku možná ani žádný overbooking nebude. Logicky se tedy naopak upgrade nabízí těm, kteří přijdou na konci… Je to alchymie a umíchat správný koktejl vyžaduje znát v podstatě interní informace každé letecké společnosti.

Čtenářům se musím omluvit, že víc, než knize se věnuji vyvracení cestovatelských mýtů, ale je to pro mě jediný způsob, jak dát najevo, proč se mi kniha nelíbila. Čistě subjektivně bych ještě zmínila, že z knihy mám pocit, že jediný správný způsob cestování je vše prodat, spálit za sebou mosty, odjet na mnoho měsíců a let na opačný konec světa a tam digitálně nomádit. Autoři sice v knížce o krátkých dovolených také píší, ale mám z toho dojem, že takové cestovatele spíš litují a rozhodně tento způsob cestování nepodporují. Přitom já osobně moc ráda jezdím na 2-3 týdny. Stihnu za tu dobu vidět a zažít tolik, a přesto mi jednotlivé dny nesplývají jeden s druhým. Jet na delší dobu by mě lákalo jen za určitých okolností, ale to už sem vůbec nepatří.

Ačkoli výše jsem vypíchla hlavně nedostatky, mimo toho zde zmíněného kniha obsahuje spoustu užitečných tipů. Třeba podrobné návody, jak si najít levnou letenku nebo sestavit vhodný itinerář. Přiznávám se - nebudu ty postupy zkoušet...

Na spoustě míst knihy je špatně sazba, takže rozdělovník slov, který má být na konci řádku, je už na řádku novém, a to i s tím začátkem slova, který měl zůstat na předchozím řádku. Prostě... A na jedné stránce je to klidně několikrát :-(.