CZ-MILKA.net

2022-01-27 - Neumím lyžovat

Neumím pořádně lyžovat. Vy, co mě trochu znáte, zřejmě nesouhlasíte. Ano, to je běžná reakce. Pokud totiž jezdíte na hory často a odlyžujete si nějaké 2 týdny ročně, všichni okolo vás předpokládají, že jezdíte jak závodníci ve světovém poháru. A když tvrdíte opak, nevěří vám a mají potřebu vám to rozmlouvat – „Ty že bys neuměla lyžovat?“, „Vždyť lyžuješ celý život, to musíš umět!“. Asi netřeba dodávat, že většina z nich mě nikdy naživo lyžovat neviděla, a nemá cenu filozofovat nad tím, proč se mě někdo takový snaží přesvědčit, že o tom ví víc, než já sama.

Jasně – sjedu sjezdovku jakéhokoli sklonu, s jakýmkoli povrchem a jsem schopná, byť většinou nijak moc nadšená, zavítat i do volného terénu nebo snowparku na nějakou malou bednu či opravdu malý skok. Pro někoho to znamená, že tedy lyžovat umím.

Pro mě umět lyžovat znamená mít správný postoj a vyjet čistě oblouk na sjezdovce jakéhokoli sklonu a na jakémkoli podkladu. Čistě znamená ideálně carvingově po hranách, každopádně ale prostě bez nějakých výrazných korekcí, rytmicky a technicky správně, nebo aspoň co nejlépe. A dokud tohle neumím, tak se jen učím. Logicky jsem tedy odsouzena k fázi učení po celý zbytek života, protože „starého psa novým kouskům nenaučíš“, víme?

Na začátek se pochválím – umím vyjet čistý carvingový oblouk. Potřebuji k tomu plochou sjezdovku se správným sklonem. Takovým, aby mi to dost jelo, ale moc se nerozjíždělo. A vodivý, tedy buď přírodní nebo mírně rozměklý sníh. Pár takových sjezdovek jsem už objevila, třeba v Méribelu zelenou Blanchot. Zelenou, rozumíte. Na té se učí malé děti…

Takové lyžování mě baví. Překvapivě u toho jedu většinou pocitově docela rychle, přesto mám rychlost pod kontrolou, takže jsem v klidu, že nevlítnu do něčeho, kde budu mít problém brzdit nebo zastavit. Taková jízda po hranách působí na lyžaře odstředivou silou a nutí ho do většího náklonu do oblouku. Lyžař pak zažívá trochu pouťové pocity, jak na nějaké atrakci. A je to boží :-).

V určitých úhlech pohledu u takového lyžování vypadám i docela dobře. Držím sjezdový postoj, zvládám nějaký ten náklon do oblouku, lyže pěkně na hranách, byť technicky správně provedené oblouky to samozřejmě nejsou. Ale kdo jezdí technicky zcela správně, že…?

Lépe by to vypadalo, kdybych se uměla víc opřít holeněmi do přezkáčů (náklek) a kdybych měla znatelně (!) silnější stehna, a tedy dokázala dostat zadek tak nějak víc dolů. Ani jedno už asi nikdy nezvládnu, takže jsem narazila na pomyslný strop. Nebo dno…?

Sjezdovky modré, červené a černé už mají více či méně strmé úseky, na kterých „musím“ korigovat rychlost. Tedy, nemusím, ale jezdit bezhlavě, na to už jsem trochu stará a ty kosti už by asi nesrůstaly tak bezproblémově, jako před 20 lety… Takže rychlost koriguji, což v mém případě znamená, podle sklonu svahu, že se buď pokouším o carvingový oblouk, ve kterém si lehce přismýknu, na strmějších svazích se pak vracím ke starému dobrému smýkanému oblouku.

Další z věcí, kterou starého… lyžaře nenaučíš, je zatížit vnitřní lyži. Trochu to umím, mockrát jsem to trénovala a zkoušela oblouky vyjet dokonce jen po vnitřní lyži. Jenže mi to nejde a necítím se v tom jistě ani po mnoha hodinách opakování. A i kdyby mi to šlo o něco lépe, podvědomě bych se tomu bránila, protože zatížit v oblouku vnitřní lyži znamená, že když mi vnitřní noha podklouzne, už se nemám o co opřít. Takže já, zcela automaticky, zatěžuji lyži vnější. Cíleným tlakem na vnější lyži pak vzniká ten smyk, většinou nežádoucí. Ale když mi to podklouzne, pořád mám ve směru pádu ještě druhou nohu, tu vnitřní, o kterou se mohu opřít, to je moje záchranná berlička :-).

Klíčovým problém je pro mě povrch. U přírodního sněhu se spíše zřídka stává, že vlivem vysokých teplot nataje tak, že pak zmrzne až v ledovou plotnu. Snad jen jarní firn bývá ráno hodně tvrdý, ale zpravidla brzy povolí a je z něj zase fajn vodivý sníh, který si užívám.

Jenže sníh technický, to je jiné kafe… ehm, jiný sníh. Osobně bych tomu snad ani sníh neříkala. Když je nastříkaný čerstvě, má zvláštní konzistenci, kterou neumím popsat. A také zvláštní vlastnost v tom, že když do něj vjedete, je výrazně pomalejší, takže hrozí, že vás zpomalí tak nečekaně, že nedobrovolně skončíte na zemi. Když se urolbuje a tedy utuží, oproti přírodnímu sněhu se nějak lépe spojují jeho krystalky, takže vždycky vznikne souvislá deska, více či méně tvrdá. Většinou tedy více. Za mě je takový povrch na brusle, ne na lyže. Bohužel, přírodní podmínky především u nás a v Rakousku, o něco méně pak ve Francii, Itálii a Švýcarsku, technické zasněžování vyžadují. Napospas výhradně přírodnímu sněhu se ve výše položených alpských areálech nechávají jen ty nejvýše položené sjezdovky.

Ať se snažím jakkoli, moje hmotnost, síla a technika nestačí na to, abych do té tvrdé desky zařízla hranu. Logicky tedy na takovém povrchu nedokážu vyjet carvingový oblouk. Pokud bych se pokusila lyže víc postavit na hranu a naklonit se do oblouku, lyže mi prostě podklouzne a já padnu na bok. To je fakt, se kterým neumím nic udělat, lhostejno, kolik výukových videí na internetu shlédnu. Ani instruktorka v Harrachově mi s tím nepomohla. Takže to prostě nezkouším a po takových sjezdovkách jezdím stylem začátečníka, který zažívá asi tak svou 2. lyžařskou sezónu… Což je to, čemu právě ti, kteří mě trochu znají, prostě nevěří.