2019-03-13 - Kniha Domácnost bez odpadu

Pomalu se snažíme utřídit si představy o našem budoucím bydlení. Nad rozhodnutím, že chceme bydlet více ekologicky (a ekonomicky) jsme se vůbec nemuseli zamýšlet. Jednou z věcí, kterou tedy musíme vyřešit, je nakládání s odpadem.

Měla jsem v plánu odpad zredukovat a buď využít předplacených pytlů, které třeba u nás na chalupě slouží jako alternativa k popelnici, nebo obyčejný pytel jednou za čas odvézt na skládku či sběrného dvora a tam to za poplatek uložit. Jak jen jsem naivní. Tato představa poměrně rychle vzala za své po zjištění, že v Praze je placení za svoz odpadu povinnost vlastníka nemovitosti a vlastně se mu nedá vyhnout. Úplně vzdát se ale nehodlám.

Takže jsem si v knihovně půjčila kultovní knížku „Domácnost bez odpadu“. Autorkou knihy je Bea Johnson, Američanka francouzského původu. Podle knihy se zdá, že z Francouzsky toho v ní moc nezbylo. Žila typický americký hýřivý a konzumní život zřejmě se stejným nadšením, jako teď žije ten bezodpadový. Z domu o mnoha pokojích plných zbytečností k jednolitrové sklenici odpadu ročně. Z extrému do extrému.

Knihu jsem si půjčovala ve víře, že se v ní dozvím nějaké triky jak se k eliminaci odpadu postavit, jakým způsobem některé věci řešit jinak. A že pak třeba budu mít víc argumentů ve chvíli, kdy bude potřeba příslušným úřadům vysvětlit, že ani malou popelnici za 2 týdny opravdu nenaplníme.

Hned úvodem mě knížka skoro až vyděsila. Proč je propána na začátku knihy varování, že autorka nenese odpovědnost za škody? Je to proto, že kniha je psaná v amerických podmínkách, kde je možné člověka zažalovat v podstatě za cokoli, nebo opravdu obsahuje tak kontroverzní věci?

Obsah knihy ale sliboval zajímavé čtení. Pokrýval nejrůznější oblasti, takže by si v knize každý měl najít témata, která ho zajímají a blíže se ho dotýkají.

Zpočátku se kniha opravdu zdála být dobrým návodem. Hned v úvodu se věnuje 5Z, kdy čtenáři v pěti krocích představí možnosti, jak odpad vůbec neprodukovat a když už se tak stalo, jak s ním účinně naložit. Jen jsem z knihy nepochopila, proč autorka recyklaci předsadila před kompostování. Osobně se domnívám, že likvidace odpadu vlastními silami, tedy kompostováním, by měla případné recyklaci předcházet. Recyklovat, tedy opravdu vyhazovat, by se mělo až to, co zkompostovat nelze. Protože odpadu k recyklaci je prostě moc a podle mého ani není možné všechen znovu použít. Navíc preferencí by mělo být produkování takového odpadu, který jde „vrátit přírodě“.

Hned v dalších kapitolách jsem ale zjistila, že se kniha plíživě zvrtla v publikaci o divném minimalismu. Prý mi mají stačit sedmery kalhotky (díky za tu vstřícnost!), troje ponožky, jedny punčocháče a jedna podprsenka. Autorka to sice popírá, ale asi tedy musí denně prát a sušit, protože jinak si neumím vysvětlit, jak může v zimě vydržet třeba s těmi ponožkami. OK, prý žije v Kalifornii...

Jen o několik stránek dál jsem narazila na doporučení, že si mám „vybrat jen jednu značku a barvu ponožek, abych se vyhnula časově náročnému párování po praní“. A ponožky, které mám doma, mám tedy pěkně v rozporu s pokusem o eliminaci odpadu vyhodit? Nebo v lepším případně pro ně hledat nějaké jiné využití – pěkně v duchu výše zmíněných 5Z? To mi nepřijde moc bezodpadové...

Nakonec se ukázalo, že takových absurdních rad je kniha plná. Tu najdete doporučení, že místo jídelních hůlek máte v restauraci požadovat příbor, jinde zas že si máte na plánované akce nosit vlastní sklenici, talíř a příbor. Třeba na takové Matějské pouti by to mohla by být vyloženě legrace...

Nebo v kapitole o koupelně autorka nabádá k používání nebaleného tuhého mýdla na úkor toho tekutého, aby v jiné kapitole doporučovala dát si do kuchyně dávkovač tekutého mýdla pro rychlé oplachování nádobí i rukou. Takových větších či menších absurdit jsem objevila víc.

A protože o zdravý úsudek jsem zatím nepřišla, knížku jsem nakonec nedočetla a mám jí připravenou na vrácení do knihovny.

Pokud hodnocení trochu zobecním, je z knihy hodně znát, že je napsaná osobou žijící v USA a není tedy „lokalizovaná“ do evropských, natož českých podmínek. Částečně se to snaží vynahradit podrobné české poznámky na konci knihy, které napsala Martina Kročilová a které jsou opravdu přínosné, ale celkové vyznění knihy už to nezachrání. Řada rad je podle mého v našich podmínkách neaplikovatelná.

Kniha je často označována za „bestseller“, čemuž i věřím, protože se okolo tohoto tématu strhla vlna zájmu. Bohužel ti, kteří se problematickou bezodpadovosti už ve svém životě zabývali, v knize moc dobrých rad nenajdou. K informaci, že nepadnoucí oblečení lze přešít dojde každý svým selským rozumem, na to netřeba knihu.

Spousta rad uvedených v knize mi navíc přijde až úsměvných, přinejmenším přehnaných nebo nějak kontroverzních. Dle mého skromného úsudku je řada uvedených doporučení pro většinu lidí nepoužitelná. Však i autorka sama připouští, že ne každý bude schopen aplikovat všechna její doporučení.

Klíčový problém podle mého názoru spočívá v tom, že Bea nežije „normální“ život - myšleno ve smyslu, že by chodila do práce a domácnost musela stíhat jaksi „navíc“. Pro ní je očividně péče o domácnost hlavní náplní času a může si tedy dovolit neúměrné množství času věnovat věcem, na které my ostatní běžně pracující nemáme čas. A stejným tématem se i „živí“ - jako konzultantka pro další zájemce o bezodpadovost a o téže problematice přednáší. Po celém světě. Uhlíková stopa jí asi netrápí. Její přístup je prostě tak nějak nevyvážený.

Knihu bych sice úplně nezatracovala, najdou se v ní užitečné rady, především pro ty, kteří se s bezodpadovostí ještě nesetkali, ale do své knihovny bych jí nechtěla, na to je v ní těch použitelných rad příliš málo.