2019-08-21 - Rande na sjezdovce
Tenhle text je předem určen k nezdaru. K tomu, aby byl jakýmsi ufňukaným zápisem do „deníčku“, v internetovém pojetí prostě „blogískem“. K sepsání mě donutily okolnosti uplynulé neděle a jestli tenhle text aspoň jednomu mužského pokolení pootevře jedno oko, tak jsem to nepsala zbytečně.
Na úvod se sluší zmínit, že přátelství mezi mužem a ženou existuje. Jednoho takového muže, který je rozhodně víc, než jen „obyčejným“ kamarádem, znám už mnoho let. Nikdy jsem ale nepochybovala, že v našem vztahu vidí totéž, co já. Prostě nic „víc“. Však už v době, kdy jsme se seznámili, moc dobře věděl, že jsem pěkných pár let zadaná a nezdálo se, že by měl problém to respektovat. Každý jsme úplně jiný, máme odlišnou povahu i zájmy, přesto nás něco spojuje a máme k sobě blízko.
Byl to právě on, kdo se mnou vyrazil na Klínovec, když se mému příteli jet nechtělo. Sice nelyžuje, ale jako venčení na horském vzduchu to bylo vyhovující. Dal si kávu, začetl se do knihy. A já si při jedné jízdě na lanovce procvičila němčinu. Od té doby jsem měla věrného německého společníka, říkejme mu třeba Helmut, který se mě držel po několik dalších jízd a dokázal to vždycky načasovat přesně tak, že sednul ke mně na lanovku. Mohla jsem být rychlá, pomalá, vždycky tam byl. To už jsem se s ním nebavila a navíc bylo dost patrné, že se před ním naopak snažím utéct. Měl z toho dost srandu, já si ho interně otitulovala jako úchyla a zbavila jsem se ho až ve chvíli, kdy jsem zamířila za kamarádem. Tehdy jsem existenci Helmuta nepřikládala velký význam, takže jsem musela pracně dohledávat, že to bylo 11. dubna 2015. Ale kdybyste chtěli Helmutovu fotku, ráda posloužím.
Jenže pak jsem 26. listopadu 2016 vyrazila sama na Monínec vyzkoušet, jak se lyžuje na materiálu, který produkuje slavná Snowfactory. Ráno po příjezdu jen koukám, abych na sebe rychle naházela, co je potřeba, doběhla k lanovce, koupila skipas a na kopci stála ideálně jako první. Byl tam ale někdo, kdo měl ráno na parkovišti očividně úplně jiné starosti. Na rozdíl od Helmuta ovšem (naštěstí) zůstal Tajným ctitelem. O jeho existenci jsem se dozvěděla z lístečku, který jsem našla za stěračem. Znamenalo to, že musel vědět, kterým autem jsem přijela a kam má tedy lístek umístit. A nebo šlo o politováníhodný omyl, který se stává nejvýše jednou za 10 let. Kdybyste chtěli telefonní číslo Tajného ctitele, ráda posloužím.
Rok 2019 ale bylo kombo s extra závěrečnou tečkou. Poprvé 16. března v Příchovicích. Vlekař L., který se za každou cenu snažil podávat mi kotvu a využít toho času k zahájení konverzace. I když jsem se snažila s ním nebavit, šlo to poměrně těžce. Vlastně vůbec. Takže zdvořilostní odpovědi. Dokonce jsem utekla na vedlejší vlek, kde ale byla nepochopitelně větší fronta, takže jsem se jako spráskaný pes zase vrátila zpátky. Naštěstí se vlekaři před polednem protočili, aby si mohl každý dojít na oběd, takže po zmínce, že L. odchází na dětský vlek, jsem si oddychla. Předčasně. K horní stanici vleku dojel na skútru, napsal na lístek své telefonní číslo a s nabídkou, že když budu mít někdy zájem o skipas gratis, tak se mám ozvat, mi vrazil lístek do ruky a odjel. Při počtu zaměstnanců, které tam mají, si troufám tvrdit, že by pro zaměstnavatele nebyl až takový problém zjistit, o koho jde a je otázkou, jak moc velký problém by z toho dotyčný mohl mít. Ale jestli chcete telefonní číslo vlekaře L. na „gratis“ skipas, za který se určitě neočekává protislužba, ráda posloužím.
Jen o týden později a o kousek vedle – 24. března v Černé Říčce. Hned ráno při čekání na spuštění vleku jsem se ve frontě seznámila s paní (!), která tam byla sama. Ano, za celé dlouhé roky to bylo poprvé, co jsem na horách potkala jinou osamocenou ženu. Popovídaly jsme si a naše cesty se rozešly. I zdejší vlekař si ale brzy všimnul, že jsem tam sama. Jenže tady nebylo kam utéct, takže jsme se zdvořilostní konverzací při nástupu na vlek prokousali až k pozvání na kafe. Ááá, já už od dětství umím na vlek nastupovat samaaa! Ale jestli chcete fotku nebo telefonní číslo, nemůžu sloužit.
Když už jsem uvažovala, jakým způsobem elegantně vlekaře poslat kamsi, omylem jsem skončila na kotvě s lyžařem V., který dělal na svahu doprovod klukovi, o kterém jsem se později dozvěděla, že je to synovec, a někde na svahu byla ještě klukova babička, která pak nepozorovaně převzala klukovo hlídání. Nového lyžařského parťáka jsem náramně pobavila historkou o tom, jak se mě vlekař snaží sbalit na hrnek s kafem, takže se pan V. hned při první jízdě dozvěděl to zásadní – že mě takoví vlezlouni maximálně obtěžují. S vlekařem jsem prohodila pár slov už jen jednou o několik jízd později, když mi pochválil, že mám šikovného kluka. Od V. se totiž vlekař dozvěděl, že kluk, kterému dělá doprovod, je jeho sestry a vlekař si odvodil, že ta sestra jsem já. Aspoň tím nabyl dojmu, že na svahu nejsem sama a přestal otravovat.
S V. jsme pak na vleku jezdili pravidelně, pěkně jsme si pokecali, měli i řadu společných zájmů a protože věděl, jaký je můj postoj ke všem těmto pokusům o navázání jakéhokoli kontaktu, předání telefonních čísel bylo tentokrát oboustranné. Dalšího půl roku jsme byli ve spíše sporadickém kontaktu, který se týkal různých závodů nebo tréninku na ně. Teď během léta byl na svatbě, kde se očividně zlil pod obraz, což bylo dost znát z formy vzkazů, takže přišel s první várkou blbých keců, teď v neděli zkusil totéž očividně už za střízliva. Virtuálně jsem ho kopla do zádele a nadále vyčkávám s prstem na tlačítku „zablokovat“ jestli vůbec a v jakém duchu se ještě ozve. Jestli chcete jeho fotku, jméno, nebo telefonní číslo, ráda posloužím.
Ani jeden z nich ničím neohromil, takže by neuspěl ani kdybych zájem měla. Osobně je hodnotím spíš jako totální zoufalce, že mají tohle zapotřebí, a navíc zatraceně nezdravě sebevědomé. A jak jsem si postěžovala na Twitteru, vrcholem mě tak trochu uráží, že mě všichni viděli jen zakuklenou v lyžařském a vlastně jim bylo jedno, že ani nevědí, jak vypadám. Ccc...
Abychom skončili pozitivně… Osamocená žena na horách, notabene žena v mém věku, je očividně přírodní úkaz, který stojí za bližší prozkoumání. Nutno podotknout, že sama na horách jsem byla mnohokrát a v ostatních případech výše neuvedených se nestalo v podstatě nic, co by stálo za záznam do tohoto „deníčku“. Poučení pro mě budiž v tom, že mám být připravena na všechno.
Ve velkém areálu, kde se stojí fronty na vleky a lanovky, se tohle totiž nestane. Jenže tam já nejezdím ráda. Na takové zážitky potřebujete areál malý a návštěvnost ideálně limitně se blížící k nule. Pak na vás mají všichni ti lyžaři a vlekaři spoustu času. Štěstí v neštěstí je, že právě ty malé areály ideálně v okrajových časech sezóny jsou nejlepší. Příště tedy nalepím plnovous Santa Clause a jedeme dál… :-)
Edit: Možná se neumím úplně přesně vyjádřit nebo jsem nedomyslela další možné pohledy na celou situaci. Takže mě asi čeká ještě pár upřesnění touto cestou. Předně - ne každý, kdo ženu osloví a pokusí se o seznámení je automaticky „úchyl“. Kdyby mi vadilo čistě to, že se mě někdo pokusil kontaktovat nebo mě oslovil, tak bych tenhle článek napsala už dávno... V reálu nemám problém s tím, když se muž pokusí navázat kontakt. Zalichotí to a může to být i nevinně milé. Však ono by bez takového navazování vztahů lidstvo vymřelo, že...? Ale když mě dotyčný pozve na kafe a já odmítnu, tak očekávám, že „vycouvá“. Inteligentní muž to pochopí napoprvé, ti ostatní po druhém, třetím odmítnutí a život jde dál. Pak je tu ale taková speciální kategorie mužů s příliš vysokým sebevědomím, kteří si myslí, že když žena říká „ne“, tak myslí „ano“ a ti to nepochopí nikdy... A to byl zřejmě ten poslední případ, který mě přiměl to celé sepsat od začátku...