Alternativní terapie CH - Ž
Napravování kloubů odstraňuje bolest. Chiropraktici se snaží zkušenýma rukama napravovat poškození kloubů, svalů a zejména páteře. Problémy páteře mohou vyvolat bolest nejen v páteři samé, ale i v dalších částech těla včetně ramene, paže, boků a nohou. Tyto poruchy mohou také někdy vést k ischiasu, ale i k takovým obtížím se zády, jako je bederní ústřel a vyhřez meziobratlové ploténky. V některých případech údajně způsobují dokonce i astma, artritidu, katar, zácpu, migrénu, menstruační obtíže a stres.
Některé postupy chiropraxe se podobají těm, které praktikuje osteopatie - obě metody se vyhýbají používání léků a chirurgických zákroků. Hlavní rozdíl je ve způsobu vyšetřování - chiropraktici daleko více než osteopati využívají rentgenu a klasických diagnostických postupů.
Komu může chiropraxe pomoci: Více než 90 procent pacientů, které ošetřují chiropraktici, trpí nějakým druhem bolesti kosterního svalstva - obzvlášť bolestmi zad v kříži. Mezi prvními, kdo vyhledávají ošetření, jsou také lidé s hyperextenzí krku po haváriích - kdy došlo k prudkému trhnutí hlavou dozadu či dopředu.
Další běžnou obtíží, kterou chiropraktici léčí, jsou bolesti hlavy. Většinu těchto případů zaviňuje napětí stahujících se krčních svalů - např. těch, které pomáhají držet hlavu na krčních kloubech na konci páteře. Chiropraktici mohou pomoci i sportovcům, kteří trpí řadou zranění včetně natažených svalů, vyvrtnutých kloubů, poškozených vazů, natržených šlach, vykloubených kolen a tenisového lokte. V některých případech se k léčbě užívá tepla nebo ledu a také specifických zákroků na jednotlivé klouby.
Chiropraktik, pokud má náležité zkušenosti, může léčit pacienty všech věkových skupin, počínaje kojenci a konče staršími osobami Při těžkých porodech, kdy se užívají lékařské kleště, může dojít k poškození krku nebo páteře dítěte, i když to nemusí být okamžitě zřejmé. Chiropraktici tvrdí, že toto je příčina pozdějších obtíží krku či bolestí hlavy.
Nemluvně nebo i batole může spadnout z postýlky nebo ho může někdo nechtěně upustit, nebo může náhodou narazit do nábytku, když se učí chodit. To všechno může otřást jeho páteří a později způsobit bolesti zad. V některých případech se sice dítěti páteř po krátkém období bolesti upraví, ale po nějaké době se dostaví obtíže. Řada problémů s páteří u dětí či dospívajících se nesprávně přičítá bolestem růstu, přičemž skutečnou příčinou může být poranění kosterních svalů.
Pokud mělo dítě podobnou nehodu nebo trpí záhadnými bolestmi, je možné, že potřebuje péči kvalifikovaného chiropraktika - poraďte se o tom s lékařem. Chiropraktici vždy doporučí pravidelná celková vyšetření dítěte, aby mu pomohli vyhnout se pozdějším problémům s páteří nebo pánví.
Řada starších lidí, kteří trpí bolestmi zad či kloubů, je závislá na lécích tlumících bolesti, které ovšem pouze potlačují příznaky, zatímco skutečná příčina bolesti se často neléčí. I těmto lidem mohou chiropraktici údajně výrazně pomoci. Bolesti zad souží nezřídka i těhotné ženy.
Základem irisdiagnostiky je studium znaků na očních duhovkách a sledování jejich změn. Je to způsob diagnózy a sledování zdraví, který používají irisdiagnostikové a další alternativní léčitelé. Irisdiagnostika spojuje přesně vymezená místa na duhovkách s částmi těla a zkušení terapeuti tvrdí, že podle změn na těchto místech se dá zjistit a diagnostikovat porucha tělesného i duševního stavu.
Ačkoli se klíč k nemocem v pacientových očích hledal už odedávna, moderní irisdiagnostiku založil maďarský lékař Ignatz von Peczcly . Jako chlapec se staral o sýčka se zlomenou nohou. Všiml si černé Bárky v jeho duhovce, která se při uzdravování postupně měnila v bílé skvrnky kolem černé tečky.
Později už jako lékař dospěl von Peczely k přesvědčení, že při stejné chorobě se vždy a u všech pacientů objeví signální znaménko na témže místě duhovky. Když v roce 1881 své pozorování zveřejnil, začala se o ně zajímat celá Evropa a počátkem dvacátého století i Spojené státy. V padesátých letech tam dr. Bernard Lensen sestavil podrobné schéma duhovek, kde jsou přesně stanoveny části těla, které se údajně zrcadlí v jednotlivých úsecích duhovky.
Duhovka je rozdělena na dílky (jako porce dortu), napojené na jednotlivé části nebo funkce těla. Je také rozdělena na šest kruhů nebo zón, napojených na tělní systémy. První, vnitřní zóna, má vztah k žaludku, druhá ke střevům, třetí ke krevnímu a míznímu systému. Čtvrtá ke žlázám a k tělním orgánům, pátá ke svalům a kostem a šestá, nejdále od středu, se vztahuje ke kůži a vyměšování.
Levá duhovka odpovídá levé straně těla, pravá odpovídá pravé straně těla. Mnohé části těla a funkce se zrcadlí v obou duhovkách.
Obecně se dá říci, že stav orgánů a funkcí v horní části těla se zrcadlí v horní části duhovky a orgány a funkce dolní části těla v dolní části duhovky.
O bílých skvrnkách se předpokládá, že vznikají následkem zánětu. přílišného dráždění a stresu, tmavé vznikají, když některá část těla nepracuje správně. Tmavá obruba kolem okraje duhovky může znamenat, že se v kůži následkem nedostatečného vyměšování nahromadily jedovaté látky.
Udržování rovnovážného zdravotního stavu pomocí svalových testů. Mnohým lidem je důvěrně známé škubnutí kolena, když se na koleno klepne za účelem vyšetření reflexů. Pokud jsou v pořádku, noha se bezděčně vymrští vzhůru. Metodu diagnózy a léčení, která je na tom založena, zavedl v roce 1964 americký chiropraktik dr. George Goodheart. Rozšířila se pod názvem kineziologie.
Stoupenci této nauky věří, že každá skupina svalů má vztah k dalším částem těla k jednotlivým orgánům, zažívacímu ústrojí, žlázám, kostem a krevnímu oběhu - a že pokud jsou v dobré kondici svaly, je i tělo v pořádku. Terapeut zjistí celkový stav těla podle toho, jak při vyšetření reagují svaly na jemný tlak rukou.
Kineziologové nediagnostikují nemoci. Hledají pouze nerovnováhu a nedostatky ve výživě a energii a určují tělesné problémy. Když přesně určí místa potíží, snaží se je v tlakových bodech na těle a ve vlasaté části hlavy posílit jemnou masáží konečky prstů. Většina těchto bodů je od svalů, kterých se týkají, poměrné vzdálená. Např. tlakové body hlavních svalů mezi kyčlí a kolenem leží podél hranice hrudního koše.
Vzhledem k tomu, že svaly jsou závislé na dobrém zásobení krví a mízou (tělní tekutinou, která odvádí jedovaté látky a čistí tkáně), byla vyslovena teorie, že stimulování příslušných tlakových bodů zvyšuje přítok krve do příslušných svalů a uvádí do rovnováhy mízní systém.
Předpokládá se také, že v našem těle je přítomna neviditelná energie, jakýsi elektrický proud, obíhající v "počítačových obvodech", který řídí funkce těla - obvod žaludku, obvod slinivky atd. Tento oběh energie lze přirovnat k elektrickým impulsům, které podle programu spouštějí v automatické pračce jednotlivé úkony. Stresem nebo nemocí se v těchto obvodech vyrazí pojistka, a pokud vydáváte víc energie, než tyto obvody dokáží vyrobit, objeví se únava.
Testování svalů se považuje za způsob kontroly těchto obvodů, aby si kineziolog mohl udělat jasnou představu o zdravotním stavu pacienta. Podle výsledků se snaží porušené obvody "seřídit".
Kineziologie se také využívá k prevenci. Její zastánci tvrdí, že dokáží identifikovat špatnou koordinaci funkcí, která při zanedbání může způsobit potíže v budoucnosti.
Komu může kineziologie pomoci: Kineziologové věří, že tato léčba může pomoci každému, nejvíce však lidem, kteří trpí alergií nebo jsou citliví na některé potraviny. Předpokládá se, že tělo rozpozná složky výživy i chemikálie a ihned na ně reaguje. Tato reakce (kromě jiných faktorů) má nepříznivý vliv na svalovou činnost. Jestliže určitá potravina bezprostředně způsobí svalovou únavu, je prý pacient na ni alergický. Tato alergie se může projevit různými příznaky, např. katarem, nachlazením, depresí, bolestmi hlavy, napětím, únavou a oslabením imunitního systému.
Kineziologové dále tvrdí, že těmito metodami je možno snížit výskyt nebo zbavit pacienta fobií a strachu. Tak např. jemné pofoukávání na dolní očnicový oblouk ve výši zornice prý zmenší pocit strachu.
Kineziologii používají četní osteopati, chiropraktici, fyzioterapeuti, naturopati, homeopati a fytoterapeuti. Při potížích s kostmi, svaly nebo vazy může pomoci osteopat nebo chiropraktik, který používá kineziologii. Při zažívacích potížích může být přizván ke konzultaci kineziolog zabývající se dietetikou nebo fytoterapeut, který používá svalové testy. Při duševních a citových poruchách si zvolíme psychoterapeuta či konzultanta, který se zabývá kineziologií.
Jak se naučit sebedůvěře. Cílem kognitivní terapie je zvýšit sebevědomí klientů. Jde o formu psychoterapie, jež se snaží změnit vnímání, vzpomínky a myšlení lidí, kteří mají sami o sobě špatné mínění - a to tak, aby vnímali a jednali otevřeně a sebejistě. Terapeuti se domnívají, že negativní myšlen přináší negativní následky - jestliže se např. považujete za člověka nepřitažlivého a nudného, mají vás za takového i jiní lidé; jejich postoj posiluje vaše mínění a tak se točíte v bludném kruhu.
Terapie postupuje opačně, učí klienta mít rád sebe sama a myslet a jednat pozitivně. Pokud svým vystupováním vzbudíte v lidech zájem o svou osobu, posílí to vaši sebejistotu a uvědomíte si, že jste přece jenom sympatický člověk.
Kognitivní terapii představil na konci 60. let americký psycholog Aaron Beck. Terapie se může provádět buď individuálně, nebo ve skupinách, které často vedou lektoři behaviorální terapie.
Léčba barvou. Slunce vyzařuje paprsky elektromagnetického záření o různých vlnových délkách, z nichž některé lidské oko vnímá jako viditelné světlo. Pomocí hranolu či filtrů lze světlo rozložit na záření různých vlnových délek, které se pak lidskému oku jeví jako barvy.
Slunce také vysílá záření těch vlnových délek, které lidské oko nevidí, např. infračervené, ultrafialové či rentgenové záření. Na tato záření není oko citlivé, zato tělo ano - a mohou mu prospívat, ale i škodit. Např. ultrafialové záření umožňuje tělu tvořit životně důležité vitamíny, ovšem jeho přemíra může způsobit i těžké spáleniny a rakovinu kůže.
Zářením, které vnímají jako světlo, jsou lidé také ovlivňováni - psychicky i fyzicky. Zjistilo se, že červené světlo zrychluje krevní oběh a zvyšuje krevní tlak, zatímco modré světlo uklidňuje. Stejný účinek lze pozorovat dokonce i u slepých pacientů nebo u těch, kteří mají zavázané oči. Barvy působí na nálady člověka, jeho vnímání teploty a času a na jeho schopnost se soustředit. Stále častěji se barev užívá k vyvolání žádoucích reakcí v psychiatrických léčebnách, nemocničních odděleních pro zotavování pacientů, vězeňských celách a pracovních prostorách.
Kolorterapeuti přisuzují barvám ještě větší význam - jsou přesvědčeni, že určitou nemoc lze vyléčit uspořádáním vybraných barev, s nimiž pacientovo tělo přichází do styku. Domnívají se, že tělo přijímá různé elektromagnetické složky světla, do určité míry je vstřebává a vyzařuje svou vlastní elektromagnetickou auru (kterou lze údajně zaznamenat kirlianovou fotografií), a to v podobě vibrací, které zkušený terapeut dokáže zachytit.
Nezdravé tělo údajné vyzařuje nevyvážený soubor vibraci, jehož rovnováhu jsou terapeuti schopni obnovit. Barvy, prostřednictvím světla, jídla a okolí, působí na nervový systém, resp. na tvorbu hormonů, které zajišťují chemickou a energetickou rovnováhu těla.
Komu může kolorterapie pomoci: Kolorterapeuti léčí každou duševní, citovou, metabolickou či fyzickou poruchu. Ale zdůrazňují, že jejich terapie je doplňkem klasické léčby, nikoli alternativou k ní. Pacienti by měli vždy nejdřív vyhledat radu lékaře. Terapeuti vlastně nabízejí léčivé prostředky navíc, které podporuji pocit zdraví, také ovšem vyžadují trvalou pacientovu spoluúčast. Kolorterapie podle terapeutů prospívá postiženým migrénou, ekzémem, astmatem, zánětem, revmatickou bolestí, artritidou, nespavostí, stresem, vysokým krevním tlakem, depresí a nedostatkem energie.
Rytmus života jako uzdravující faktor. Potřeba sebevyjádření se neuspokojuje pouze řečí, ale také hudbou. Její rytmus a harmonie, střídání zvuku a ticha působí na naše smysly často tak mocně, že se to nedá slovy vyjádřit Pokud se takové emoce trvale potlačují, může to způsobit duševní a dokonce i tělesné poruchy.
Hudba se spojuje s léčením odpradávna - avšak toto spojení ustoupilo do pozadí ve chvíli, kdy se začalo vyžadovat, aby byl každý léčebný postup vědecky prověřen. Teprve dnes se použití hudby v léčebném procesu opět zkoumá a zjišťuje se, že je účinné. Individuální reakce je sice různá, ale na mnohé z nás hudba velice působí. A pokud dokonce hudbu aktivně provozujeme - byť neuměle -, umožní nám to vyjádřit celou škálu emocí od zlosti a zklamání k pohodě a radosti.
A právě toto vyjádření hudbou a hudební vnímání dokáží terapeuti, kteří jsou zároveň zkušenými hudebníky, rozpoznat a pracovat s ním. Léčení hodně závisí na vzájemné spolupráci terapeuta s postiženým, protože společné provozování hudby uvolní pacienta natolik, že vyjeví i hluboké často úplně zasuté city a vážné problémy.
Ideální je, když tuto improvizovanou hudbu nebo zpěv zvolí a začne pacient (který kvůli postižení není třeba schopen o něco požádat). Není důležité, o jakou hudbu nebo o jaký způsob jejího provozování půjde. Tato improvizovaná hudba, složená jen pro onu jedinečnou chvíli léčby, se pokládá za základní faktor léčení.
Hudba nemá pouze psychoterapeutickou hodnotu. Např. tělesné postižení lidé, kteří potřebují zlepšit ovládání pohybů a dýchání, si často raději zahrají třeba na úplně jednoduchý hudební nástroj nebo si zazpívají, než aby stále opakovali stejné cviky.
Komu může muzikoterapie pomoci: Všem duševně postiženým, duševně nemocným a tělesné postiženým. Léčí se jí děti zařazené pedagogem do dětských výchovných a diagnostických zařízení i ty, které potřebují speciální výchovu. Léčba prospí starším lidem v pečovatelských domovech a všem, kteří potřebují pomoc při zvládání stresu. Dokonce i vězňové přijímají tu léčbu kladné.
Pacient nemusí mít za sebou žádnou hudební praxi. Překvapivých výsledků se dosáhlo u lidí, kteří tvrdili, že jsou nemuzikanti a že se nikdy neučili hrát na žádný nástroj.
Pomoc tělu, aby se uzdravilo samo. První muž, který si koupal ve studeném potoce podvrknutý kotník, bezděky prováděl naturopatii-právě tak jako první žena, která přestala přijímat potravu, aby uklidnila zkažený žaludek, a první osoba, která zůstala v klidu a vypotila horečku.
Od samého začátku se naturopatie, tehdy , přírodní léčba , soustřeďuje na pomoc tělu, aby se vyléčilo samo. Usiluje o to léčebnými prostředky různých terapií, k nimž dnes patří chiropraxe, diety a stravování, tělesný pohyb, hydroterapie, masáž, osteopatie, relaxace a dýchání a jóga. Vede také lidi k tomu, aby mysleli pozitivně, tedy raději na zdraví než na bolest a nemoce, a aby žili v dnešním náročném moderním světě co nejpřirozeněji.
V případě, že nám zdraví z jakéhokoli důvodu vypoví službu, naturopatie se především snaží zjistit základní příčinu nemoci a tu léčit, nikoli jen potlačovat nebo zmírňovat její příznaky. Naturopati v podstatě předpokládají, že nemoci mají jednu základní příčinu - je jí porucha normální rovnováhy v lidském těle. Konkrétní onemocnění, které člověka postihne, může být způsobeno různými bakteriemi, viry, alergií a dalšími zevními faktory, ty jsou však až na druhém místě, na prvním je pacientovo oslabení a nedostatek odolnosti. Naturopati berou v úvahu pacientův celkový tělesný, duševní a biochemický stav i okolnosti sociální, léčí každý případ jako jedinečný a každého člověka individuálně. Snaží se doplnit a podpořit lékaře tím, že poskytují pacientovi pomoc a uklidňují ho, pokud je onemocnění tak vážné, že se neobejde bez chirurgického zákroku nebo drastických léčebných prostředků klasické medicíny.
Komu může naturopatie pomoci: Naturopati jsou přesvědčeni, že svým holistickým přístupem mohou pomoci každému s jakýmkoli léčebným problémem. Věk není na překážku, pacienti mohou být od kojenců po starce.
Naturopatie je prý zvláště účinná při degenerativních onemocněních, např. při alkoholu.
Teorii, z níž orgonová terapie vychází, tz. myšlenka, že existuje jakási univerzální energie přítomná ve všech živých tvorech v atmosféře, ve vší hmotě a dokonce i ve vesmíru. Způsob terapie rozpracoval v první polovině 20. století rakouský psychik a pokračovatel Freuda Wilhelm Reich (1897-1958) a stala se součástí Reichcské terapie.
Podle Reicha je tato síla - kterou nazývá orgonová energie - uložená v jednotkách tzv. bionech. Tvrdil o nich, že se dají po pit do přístrojů, tzv. orgonových akumulátorů, a pak použít k léčení.
Reich dosáhl určitých pozoruhodný úspěchů, ale se svými spornými názory dostal do konfliktu s lékařskými a právní institucemi v USA, kde provozoval praxi, a kde také ve vězení zemřel. Protesty byly namířeny proti jeho spojování orgonové energie s orgasmem a se sexuálním naplněním a zejména proti jeho tvrzení, že pacienti umístění v boxech s orgonovými akumulátory se vyléčí z rakoviny a další vážných nemocí.
Přestože mnoho Reichových přístrojů a písemností bylo po jeho smrti zničeno, někteří evropští terapeuti se před nedávnem k orgonové terapii vrátili. Počítají k i tzv. vegetoterapii, která podobné jako obecněji uznávaná bioenergetika vychází z Reichovy představy, že svalové tendence-zejména v břiše-a nepřirozený způsob dýchání mohou být známkami citových problémů. Léčitelé se manipulací pacientova těla snaží snížit tělesné i psychické napětí.
Klíčem je tep a jazyk. Stejně jako lékaři na Západě tak i tradiční orientální léčitelé začínají každý rozhovor s pacientem tím, že se snaží rozpoznat jeho nemoc. Protože však mají velmi rozdílný názor na to. jak funguje zdravé tělo a co způsobuje nemoci, spoléhají na úplně jiné metody stanovení diagnózy.
Většina orientálních metod má původ v klasickém čínském lékařství, které pokládá dobré zdraví za harmonický stav mezi JING A JANG - dvěma stadii v procesu neustálých změn, které v těle probíhají - a vyváženost tělesné energie neboli ČCHI.
Čchi proudí po neviditelné síti cestiček zvaných meridiány, které vzájemné spojují všechny tělesné orgány a systémy. Jakékoli zablokování nebo nerovnováha v této síti se považuje za příčinu tělesných a duševních chorob. Proto účelem diagnózy v orientálních metodách léčení, např. v akupunktuře, akupresuře a šia-cu, je určit závadná nebo neprůchodná místa na meridiánech, aby se mohla nasadit vhodná léčba.
Ke stanovení diagnózy se používá množství různých složitých postupů, z nich mnohé jsou staré tisíce let. Terapeut se vyptává na pacientovy příznaky, anamnézu, zvyky a způsob života, a současně si dělá poznámky o jeho hlasu, o stavu a barvě kůže a způsobu dýchání, držení těla a dokonce i pachu. Všechno dohromady slouží k vytvoření detailní představy o pacientově zdraví, největší váhu však mají dva speciální postupy: diagnóza z pulzu a z jazyka.
Diagnóza z pulzu. V čínském lékařství se obvykle měří 12 druhů pulzu, z nichž každý odpovídá důležitému orgánu nebo systému v těle.
Terapeuti pulz zjišťují jemným přitlačením tří prstů - každý zjišťuje jiný pulz - na tepnu na vnitřní straně zápěstí. Další pulzy se měří silnějším přitlačením a tento postup se pak opakuje na druhém zápěstí, až se změří dohromady 12 pulzů. Střední přitlačení se někdy používá ke zjištění dalších šesti pulzů, které prý udávají hladinu energie v krvi.
Každý pulz se hodnotí 28 stupni kvality nebo typu - např. "rychlý" , "těžko zachytitelný", "proměnlivý , "plný", "nekompaktní" a "prázdný". Na základě tohoto vyhodnocení a síly nebo slabostí pulzu terapeut rozhodne, na kterém místě je energie nevyrovnaná a jakým způsobem to napravit. Pomocí dedukce, založené na pozorování různých jevů a příznaků, najde zkušený terapeut důkazy o prodělaných chorobách a dokáže předpovědět pravděpodobnost budoucích zdravotních problémů.
Pulzy ovlivňuji i jiné faktory než nemoci, např. denní doba, roční období a tělesná námaha. Zkušeny terapeut o všech těchto vlivech ví a při určování pacientova zdravotního stavu s nimi počítá.
Diagnóza z jazyka. Terapeuti vyhodnocují barvu, tvar a povlak jazyka, dále jestli je vlhký nebo suchý a jsou-li na něm nějaké prasklinky, "bodlinky", jizvy nebo vřídky.
Jednotlivé části jazyka se vyšetřují kvůli speciálním informacím o jednotlivých orgánech. Např. namodrale purpurová špička jazyka údajně svědčí o konkrétním stavu energie v srdci a pohmožděniny od zubů kolem okraje jazyka ukazují na obtíže trávicího systému.
Temný bílý povlak se považuje za normální, avšak silnější šedý, žlutý nebo bílý povlak svědčí o nějaké poruše. Zdravý jazyk by měl být mírné vlhký, což je znamením, že tělesné tekutiny volné proudí; je-li příliš suchý nebo příliš vlhký, svědčí to o porušené rovnováze.
Přesný typ nerovnováhy se pak určí po zvážení dalších jevů - např., jestli je jazyk rozpraskaný, zduřelý, tuhý nebo zda se chvěje a všech informací získaných od pacienta.
Kostra je klíčem k tělesné zdatnosti. Nejrozsáhlejším systémem lidského těla je soubor kostí, kloubů, svalů a vazů. Je to soubor, který nám umožňuje chodit, běhal řídit auto, mluvit, psát, stavět, sportovat zkrátka veškerou tělesnou činnost. Osteopatie, jedna z nejrozšířenějších doplňkových forem medicíny, se snaží diagnostikovat a léčit mechanické poruchy této soustavy.
Příčinou poruchy, která znemožní této soustavě fungovat bez problémů a účinné může být např. úraz nebo stres. Osteopati zastávají názor, že pokud je tento složitý systém těla zdravý, pracuje jako bezvadný seřízený motor a minimálně se opotřebovává.
Vzpřímený postoj tento mechanismus neustále značné zatěžuje. Gravitační síla zvláště působí na obratle a na pružné destičky mezi nimi. Stojíme-li vzpřímené, celou váhu nesou páteřní klouby a jejich ploténky. Špatným držením těla se tato zátěž ještě zvětšuje, což zvyšuje pravděpodobnost mechanických poruch. Osteopati se snaží obnovovat normální správnou funkci soustavy masážemi a manipulací. Komu může osteopatie pomoci: Více než z poloviny zaměstnávají osteopaty Iidé s poruchami páteře, např. s bolestmi zad a s bolestí v šíji. Osteopati však také pomáhají při mechanických poruchách jiných částí těla, často zaviněných stresem v zaměstnání. Léčí i tenzní bolesti hlavy, způsobené kontrakcí drobných svalů na spodině lebeční.
Spousta pacientů přijde se zraněním svalů nebo kloubů kyčelních, koleních, ramenních, loketních, kotníků a zápěstí která utrpěli při sportu. Osteopati mohou prospět i starším lidem s počínající osteoartritidou.
Odsávací baňky na odstraňování "jedů". Lékařství po staletí užívalo tuto techniku k léčbě řady neduhů. Dodnes je součásti tradičního čínského lékařství. Nejčastěji se používá k léčení nežitů či abscesů, některých případů artritidy a revmatismu, astmata, pohmožděnin, nachlazení a mrazení.
Odsávací,baňky různých velikostí, vyrobené z bambusu či skla, se přikládají na tělo: alkoholem nasáklá bavlněná látka se uchopí do kleští, zapálí se a pak se přiloží k hrdlu baňky, která se drží dnem vzhůru (tutéž úlohu může dobře zastat i svíčka). Teplem se vzduch uvnitř rozpíná a trochu ho proto unikne. Pak se baňka hrdlem dolů přiloží k pacientově kůži. Díky podtlaku se baňka přisaje a vtáhne kůži dovnitř. Kůže potom zčervená - dané místo se totiž silněji prokrví.
Baňky se pak uvolňují silným stlačením okolní kůže. Doba, po kterou se nechávají přiložené, se různí -podle věku a stavu pacienta i druhu obtíží.
Na Západě se lékaři kdysi domnívali, že se díky zesílenému prokrvování kůže pod baňkou odsávají nečistoty z blízkých orgánů a tkání. Někdy se kůže pod baňkou i odřezávala -aby "jedy z těla vytěkaly krví.
Rozhovory, které zbavují potíží. Základem psychoterapie je možnost svěřit se se svými problémy, tedy přirozený způsob, jak se lidé vypořádávají s každodenními nepříjemnými zážitky. Všichni víme, že když si upřímně popovídáme se sousedkou, k níž máme důvěru, anebo strávíme večer s přítelem, který s porozuměním vyslechne všechno, co mu na sebe prozradíme, hned je nám líp. Na trochu formálnéjší úrovni jsou sezení u odborného terapeuta. Každý tento postup je ve skutečnosti svým způsobem jednoduchou formou psychoterapie.
Psychoterapie ovšem dokáže mnohem víc a může pomoci, pokud jsou naše problémy příliš složité a příliš zakořeněné, aby se daly vyřešit normálními prostředky.
Podobné jako běžná každodenní konverzace i rozhovor s terapeutem může mít mnoho podob - může se hovořit o tom, co jste zažili, o vašich osobních pocitech, o tom, jak porozumět vlastnímu chování a chování lidí kolem sebe, může se naslouchat povzbudivým radám a někdy se dokonce mohou zúčastnění rozzlobit a pohádat se.
Od obyčejné konverzace se ovšem psychoterapie liší v tom, že psychoterapeut má odbornou přípravu i praxi. To mu umožňuje zorganizovat a řídit každou návštěvu tak, aby si z ní pacient odnesl co nejvíce.
Léčení nemocí masážemi chodidel. Reflexologové léčí nemoci určitých částí těla masážemi tzv. reflexních oblastí na chodidlech. Tvrdí, že jednotlivé oblasti mají k částem těla určitý vztah. K čemu vlastně dochází při masírování reflexních oblastí, to se dosud neví a nedá se ani vědecky vysvětlit. Předpokládá se však, že nemoc vzniká zablokováním "energetických kanálů", což některou oblast poškodí. Masáží se usiluje o odbourání této blokády, aby energie mohla opět volně proudit a toto poškození vyléčit.
Reflexologové považují chodidlo za jakési "zrcadlo těla", přičemž levé chodidlo zobrazuje levou stranu těla, pravé stranu pravou. Různé části plosky nohy jsou nějakým způsobem spojeny s močovým měchýřem, ledvinami a plícemi, palec s hlavou a mozkem, ostatní prsty s dutinami. K uzdravení přiměje tělo pouhá masáž bez jakýchkoli léků nebo nástrojů.
Reflexologie prý vznikla v Číně asi před 5000 lety, v době, kdy se k napravování energetických polí v těle používalo tlaku (viz. akupresura, akupunktura). Rovněž staří Egypťané používali určitou formu reflexologie, jak je vidět na malbách na stěnách hrobky v Saqqaře jižně od Káhiry asi z roku 2330 př. Kr.
Na Západě ji však zavedl až kolem roku 1913 americký ušní, nosní a krční lékař dr. William Fitzgerald. Vypracoval metodu, kterou nazval léčení zón a při které se léčí tlakem na určité části těla buď rukama, nebo speciálními nástroji.
Rozdělil tělo na deset zón nebo kanálů, kterými, jak tvrdil, proudí životní energie. Zóny se táhnou od palců na nohou tělem vzhůru do hlavy a pak opět dolů do rukou. Všechny jsou stejně široké a zahrnují všechny orgány a všechny části těla.
Např. vyvíjení tlaku na oblast v zóně ucha má anestetický účinek, který umrtví eventuální bolest v uchu. Je to podobné, jako když někdo při bolesti zatne zuby, anebo se u zubaře rukama chytí křesla. Tito lidé bezděčně používají určitý způsob reflexní terapie, aby zvládli běžné nepříjemné situace.
Počátkem 30. let na práci dr. Fitzgeralda navázala americká terapeutka Eunice lnghamová, která vydala o reflexní terapii dvě populární knihy s názvy Příběhy, které by mohla vyprávět chodidla (Stories the Feet Can Tell) a příběhy, které vyprávěla chodidla (Stories the Feet Have Told) Na rozdíl od dr. Fitzgeralda však nepracovala s různými úseky zón, soustředěním pozornosti na chodidla léčila celé tělo.
Komu může reflexní terapie pomoci: Tento způsob léčby rozhodné není "všemocný", ale používá se k léčení řady běžných nemocí včetně bolestí zad, zažívacích obtíží, migrény, menstruačních obtíži, obtíží vedlejších nosních dutin a stresu. Údajně byl zaznamenán úspěch i při léčbě vážnějších nemocí, např. při srdečních obtížích, roztroušené skleróze a mrtvici. Reflexologové dokonce tvrdí, že mohou někdy odhalit i hrozící nebo latentní nemoc a pak jí preventivně léčit nebo eventuálně doporučit pacienta ke specialistovi.
Pokud se podrobíme této terapii pravidelně jednou za měsíc nebo za dva, udržíme se patrně v dobré zdravotní kondici - a dozvíme se včas o varovných signálech nemocí.
Jelikož účinek této léčby bývá často velice silný, není reflexní terapie vždy vhodná během těhotenství nebo při artritidě na chodidlech, při cukrovce, některých srdečních poruchách, osteoporóze (řídnutí kostí), flebitidě (zánětu žil) a obtížích štítné žlázy. V takových případech se léčba musí provádět velice opatrně-nebo vůbec ne.
Moc ducha nad hmotou. Zastánci Silvovy metody, což je jistá forma dynamické meditace, tvrdí, že vyléčí obtíže jako stres a napětí uvědomělým ovládnutím mysli.
Tato metoda přirovnává mozek k obrovskému počítači řízenému myslí. Mozek vysílá elektrické impulzy, tzv. mozkové vlny, různých frekvenci napojené na různé stavy vědomí. Silvova metoda je založena na předpokladu, že většina lidí si uvědomuje pouze povrchovou, každodenní rovinu mysli. Silvova technika je prý spojí s hlubšími, kreativnéjšími úrovněmi mysli.
Tuto terapii vypracoval v roce 1966 Američan mexického původu José Silva, který byl samouk.
Komu může Silvova metoda pomoci: Podle těch, kteří ji vyučují, může tato metoda pomoci lidem téměř v každém věku a ve všech profesích Patrné však není vhodná pro pacienty s vážnými emocionálními nebo duševními problémy. V takových případech je vždycky třeba se poradit s praktickým lékařem nebo s psychiatrem.
Tlakem na životně důležité body ke zdraví. Ačkoli japonský název šia-cu doslova znamená "tlak prstem", tato stimulující masáž se neprovádí pouze prsty. Palce jsou při ní sice nejzaměstnanější, ale pracuje se také dlaněmi a zápěstím, předloktím a loktem, koleny a chodidly. Podobně jako akupresura i šia-cu využívá tlaku na stovky povrchových bodů (tubo) na meridiánech (cestách energie) ke stimulaci toku čchi (životní síly) těmito kanály.
Terapie typu šia-cu se v Japonsku používá po staletí a vyvinula se (stejné jako čínská akupresura) ze starého orientálního způsobu masáže, při kterém se třou a manipulují ruce a chodidla. Na rozdíl od pozdější akupunktury se šia-cu a akupresura používaly jako domácí léčba, jejich znalost se předávala z generace na generací a členové rodiny si je prováděli vzájemně.
Ačkoli má šia-cu tak dlouhou historii, až do počátku tohoto století nevešlo ve známost v podobě komplexní terapie. Jako první začal tento systém prosazovat Tokudžiro Namikoši. Dnes je šia-cu na Západě rozšířenější než akupresura.
Šia-cu je bezpečná a účinná technika, zaměřená především na prevenci, ale pro určitá onemocnění se používá také jako forma fyzioterapie. Působí prý na elektromagnetické síly těla, které jsou v obzvláště vysokých nebo nízkých koncentracích v oblastech tlakových bodů. Stimulováním nebo uklidňováním těchto bodů se šia-cu snaží dosáhnout obnovení rovnováhy kvantity a kvality elektromagnetické energie rozváděné po meridiánech, z čehož má prospěch nejen tělo, ale také mysl, city a duch.
Komu může šia-cu pomoci: Terapeuti tvrdí, že šia-cu může pomoci v celé řadě každodenních onemocnění, např. při bolestech hlavy a při migréně, při bolestech zad a zubů. pomáhá prý také při zažívaích obtížích, zácpě a průjmu. Rekonvalescentům i dalším pacientům vrací vitalitu a odolnost. Údajně je prospěšná také lidem, kteří trpí stresem, napětím, depresí a nespavostí. Lidem s chronickou ztuhlostí zvyšuje obecnou mobilitu a přispívá k uvolnění kloubů a svalů. Příznivé výsledky vykazuje tato léčba i u sportovních úrazů a poranění při jiné tělesné námaze.
Šia-cu je také program pro celé tělo, zaměřený na prevenci vyjmenovaných obtíží, na úpravu krevního oběhu, nervového a imunitního systému, podporuje vylučování jedovatých látek a posiluje kosti.
Jako malé děti snadno dokážeme vyjádřit své pocity dlouho předtím, než se naučíme mluvit. Když už mluvíme, snadno zapomínáme, že naše tělo stále vnímá pocity, které vyvolávají obavy, rozpaky, nebo se o nich prostě těžko hovoří. Taneční pohybová terapie využívá spojení tělesného pohybu a emocí, aby pomohla vyjádřit a zvládnout pocity příliš hluboké pro běžné uvědomění, anebo příliš složité pro to, aby byly vyjádřeny slovy.
Většina rodových společenství uznávala od nepaměti léčivou moc tance. Moderní společnost jeho hodnotu pro terapii až do 40. let neznala. Tehdy začali tanečníci ve Spojených státech rozvíjet způsoby jeho využití při pomoci lidem s duševními poruchami.
Komu může taneční pohybová terapie pomoci: Obvykle se doporučuje dospělým s emočními problémy (např. úzkostí a depresí) a obtížemi ve vztazích. může být účinná i u vážnějších chorob, u schizofrenie, maniodepresivních stavů, anorexie a bulimie i u alkoholové a drogové závislosti. Může prospět i dospělým s poruchou učení, stejné tak i u některých Fyzických onemocnění se vztahem ke stresu - např. u srdečních obtíží.
Zvlášť účinná je u dětí, zejména při poruchách učení či emocionality, při snížené schopnosti soustředění a tam, kde se dítě špatně snáší se svými vrstevníky. Úspěšně lze léčit děti s problematickým chováním, které je výsledkem rodinného stresu, i v případech špatného zacházení či pohlavního zneužití, dokonce i děti se závažným psychickým handicapem a děti postižené autismem. Terapie může prospět i tělesné postiženým dětem, např. slepím a hluchým.
Urinoterapie je alternativní léčebný směr využívající léčivých sil moči (uriny). Moč působí pozitivně na organismus díky obsahu minerálů, enzymů, vitamínů, hormonů, biogenních stimulátorů a močoviny, která má mít protirakovinový účinek. Též se využívá teorie, že moč obsahuje informaci o konkrétních nemocích organismu a je tedy universálním nosodickým lékem (jako v homeopatii podobné léčí podobné ).
Moč se může přijímat ústy např. v těchto indikacích:
- Desinfekce ústní dutiny a mandlí
- Zpevnění zubní skloviny
- Odstranění polypů v žaludku a tenkém střevě
- Potlačení kvasinek v tenkém střevě
- Ozdravení žaludku a dvanácterníku
- Léčba žlučníkových kamenů a nemocí jater
- Zvýšení imunity
- Při hormonálních poruchách
- Léčba ledvin
- Při infekčních onemocněních
- Močopudný prostředek při nemocích srdce
Další možností aplikace moči je příjem uriny klystýrem. Dojde k očištění tlustého střeva, vyživení organismu minerály a stopovými prvky, stimuluje se peristaltika tlustého střeva a předchází se zácpám.
Promývání nosohltanu močí je intenzivní ozdravný prostředek organismu. Pomáhá při oslabení zraku, čichu, sluchu a paměti.
Nejlepším místem aplikace moči je však pokožka. přes kůži může urina ovlivnit celý organismus. Tato aplikace se hodí pro celkovou očistu těla, doplnění minerálů a stopových prvků, pro léčbu kožních onemocněních, kosmetické účely a omlazení organismu. Při masážích specifických reflexních zón močí dochází k ovlivnění nemocných orgánů.