2014-02-03 - Ženská příjmení napříč světem

3. 2. 2014

Za pár dní začínají zimní olympijské hry, které v České televizi proběhnou podle jasných pravidel, jimž padnou za oběť jména všech sportovkyň. Narážím na problematiku přechylování a skloňování, které je v českém jazyce tak nějak samozřejmé. Bohužel – ač chápu důvody přechylování, patřím k té spoustě jeho odpůrců.

Česká ženská příjmení

Koncovku -ová má většina českých ženských příjmení. Jde o koncovku historicky přivlastňovací, která v minulosti určovala muže, jehož majetkem žena je. Tedy je-li otec Novák, pak dcera je Novák-ova, tedy patřící panu Novákovi. Po svatbě pak žena přešla do vlastnictví manžela, takže to dala najevo i změnou jména.

Koncovka -ová se však vývojem jazyka stala prvkem umožňujícím skloňování a údajně je pro český jazyk nezbytná. Přesto však i v češtině máme nesklonná ženská příjmení, např. paní Frantů, Janů, Jirků nebo Petrů, a kupodivu nemáme problém tato jména neskloňovat. Zřídka se vyskytují spíše hovorové odvozeniny jako Anička Nováků nebo Lenička Svobodů.

V podstatě absurdně však zákon umožňuje, aby Češky provdané za cizince své příjmení nepřechylovaly. Jedněmi z nejznámějších jsou například Kateřina Emmons, Kateřina Jacques nebo Blanka Matragi. Pokud by tuto sportovkyni, političku nebo návrhářku náhodou někdo neznal, podle pravidel by asi jejich jméno (například při přepisu z angličtiny ve tvaru „Katerina Emmons“) začal přechylovat, ale ony jsou Češky, kterým bylo umožněno nepřechýlený tvar příjmení používat, mají tento tvar příjmení v dokladech a například Česká televize během olympijských her v Londýně (musela?) respektovat žádost Kateřiny Emmons, aby její příjmení nebylo přechylováno.

Cizí ženská příjmení

A pak tu máme cizinky, u kterých by se tedy mělo přechylovat. Jednak proto, abychom poznali, že jde o ženu, jednak proto, abychom mohli její příjmení skloňovat. Z rakouské lyžařky Kathrin Zettel pak uděláme Kathrin Zettelovou, nebo z čínské diskařky Li je Liová, i když ne vždy.

Jenže přechylujeme i jména, která už v původním jazyce jakoby přechýlená byla. Například Maria Šarapova je dcerou muže jménem Šarapov. Její jméno už přechýlení obsahuje a to i vizuálně, přesto z ní je Šarapovová.

Stejně tak bývalá islandská prezidentka Vigdís Finnbogadóttir již má jméno islandsky přechýlené koncovkou dóttir, což znamená dcera (tedy doslovně „dcera pana Finnboga“), ale přesto se její jméno dále přechyluje na Finnbogadóttirová. Komické je, že přechylování není důsledné, a i když například česká Wikipedie jinak přechyluje důsledně, zrovna jméno této prezidentky uvádí nepřechýlené. Pokud by Islanďané aplikovali své pravidlo obdobně, jako to dělá čeština, z paní Novákové by se stala Novákovádóttir.

Nebo taková Amandine Lucie Aurore Dupinová, která si vzala mužský pseudonym George Sand. U nás je přesto uváděna jako George Sandová.

Ještě o něco vtipnější jsou jména, která je nutné předem přepsat z azbuky nebo čínštiny. Například taková Анна Джамбулиевна Чакветадзе je z nepochopitelného důvodu často přepisována anglicky jako Anna Djambulievna Chakvetadze, přestože azbuka i čeština mají č (ch) i š (sh), takže můžeme psát Anna Džamalovna Čakvetadze. Jméno ještě přechýlíme, takže vznikne Chakvetadzeová nebo Čakvetadzeová. To už je o zauzlování jazyka.

Přitom známe spoustu cizinek, jejichž jméno zcela automaticky používáme v původním tvaru a nikomu to nevadí – říká se Agatha Christie, Marylin Monroe nebo Edith Piaf, ale nikdo neřekne Christieová, Monroeová nebo Piafová. Nebo taková Gina Lollobrigida, jejíž jméno se používá nepřechýlené, a přesto jde skloňovat – Lollobrigidě, Lollobrigidy.

Osobně by mě velice zajímalo, jak by se k danému problému postavila cizinka, která by ovládala češtinu natolik, že by znala zákonitosti českého jazyka a měla by představit sebe nebo někoho jiného. Silně ovšem pochybuji o tom, že by při představování ke svému příjmení přidala koncovku -ová.

I Češky mají problémy

Kolikrát přechylujeme za každou cenu, ale podle mého je to často projev ignorace a neúcty k nositeli jména. Třeba Češka, která si vezme cizince, přijme jeho nepřechýlené jméno a žije s ním v zahraničí, dostává z Čech poštu s všemožnými podobami jména, například Smithová, manželé Smithovi. Co s tím má dělat pošťák?

Přechýlení může způsobit problémy i Češce, která se se svým -ová narodila. Co když svobodná česká matka slečna Svobodová v zahraničí porodí chlapečka? Pokud se nepodaří vysvětlit situaci, bude pojmenován Svobodová?

Jak se to řeší…

Běžkyně Zuzana Kocumová působila v České televizi jako komentátorka. Pracovní poměr s ní byl nějak počátkem roku 2009 rozvázán jen proto, že nepřechylovala cizí jména. Přitom dlouhé roky se mezi závodnicemi pohybovala a dnes a denně s nimi byla v kontaktu.

Zatímco některé severské země už dávno přešly k tomu, že filmy v angličtině nedabují a lidé jsou zvyklí slyšet jména v původním znění (čímž se eliminuje i problém výslovnosti, která je ovšem problémem celosvětovým), u nás nic takového není. Kdybychom byli zvyklí poslouchat jména v původním znění, přišlo by nám přechylování hrozné, ale zvyklí na to nejsme, nevíme, co si s původními tvary jmen počít a většinou nás to ani nezajímá. Většina z nás se pak smíří s tím, že jim média cpou přechýlené patvary, a automaticky je používají. Ačkoli často sleduji sportovní přenosy na britském Eurosportu, jsem i já českými sportovními komentátory tak naočkovaná, že sama říkám Kathrin Zettelová a Maria Höfl-Rieschová.

Změna jména

Nezájem, snad ignorace této problematiky se projevuje i v případech, kdy si žena po svatbě nechá své rodné příjmení nebo používá dvě příjmení. Není to sice nijak praktické, ale je to pochopitelné.

Představte si, že třeba po deseti letech od konce školy chcete uspořádat třídní sraz a scházejí se vám útržky jako „Jana Nováková? Ta se provdala za Svobodu“, „Ona se pak rozvedla a vzala si Pepu Procházku.“, „Ale ona se rozvedla i s ním a prý si chce změnit příjmení zpátky, ale na které, to nevím.“ Povede se vám spolužačku zkontaktovat?

Změna jména se zdá být spíše sázkou do loterie – při dnešním vyšším věku nevěst (je rozdíl žít s rodným příjmením 18 let a 35 let), vysoké rozvodovosti a faktu, že jméno kolikrát tvoří profesní život a kariéru i u „obyčejných“ žen, natož pak třeba taková lyžařka Šárka Záhrobská, nyní Strachová, kolik lidí by ani nezaregistrovalo, že je to tatáž osoba, jako bývalá mistryně světa ve slalomu a bronzová medailistka z olympiády?

Pro změnu jména dnes mluví v podstatě jen tradice a (překvapivě) nátlak některých mužů, což nechápu, pokud mě někdo k něčemu nutí před svatbou, opravdu si ho chci vzít? Nebo přebírat manželovo jméno jen proto, aby děti nemusely vysvětlovat, proč se rodiče jmenují různě. Jako by nebylo důležitější, že žijí spokojeně.

Přitom změna jména vůbec nemusí učinit konec problémům. V zahraničí jsou příjmení Navrátil a Navrátilová dvě různá a je nutné složitě vysvětlovat, že jde o členy jedné rodiny. Na druhou stranu jsou tolerantnější než Češi, protože ač jim přijde, že manželé mají odlišná příjmení, tuto skutečnost respektují a Češkám žijícím v zahraničí se nesnaží jejich -ová odsekávat.

(Ne)přechylovat!

Uplatňování pravidla o přechylování je dost nejednoznačné, možná jednotné pravidlo ani neexistuje. Navenek se zdá, že si každý dělá, co uzná za vhodné. Vznikají nesmyslnosti, absurdity, patvary. Přitom to chce především cit a jasně daná pravidla.

Pro mě je přechylování cizích jmen v 1. pádě v podstatě komolení jména. Ty ženy se tak nejmenují a měli bychom k nim mít alespoň tolik úcty, že to budeme respektovat. Nicméně chápu specifika českého jazyka a pravidla jsem zvyklá dodržovat. Nejde totiž pouze o komolení jmen, ale hlavně o tu nejednoznačnost v pravidlech a o vznik patvarů.

Ostatně – stejně jako přechylování zahraničních příjmení mi vadí používání českých tvarů pro zahraniční geografické názvy, především města – Benátky, Budapešť, Cáchy, Kostnice, Londýn, Mnichov, Paříž, Řezno, Řím, Vídeň... Takovému New Yorku taky neříkáme „Nový Jork/York“. V písemném projevu používám v 90 % případů původní název, v mluveném to mám bohužel stejně, jako s výše zmíněným používáním přechýlených jmen – hlavně z televize jsem tak zvyklá na počeštěné názvy, že je automaticky používám taky. Abych byla spravedlivá, vadí mi to i naopak, totiž že pro Prahu používá angličtina výraz Prague, němčina Prag atd., přitom oba jazyky pro Prahu uvádějí přepis [ˈpraɦa], takže by měly být schopné český název i používat.

Jak řešit problém přechylování v praxi nevím, ale určitě bychom to řešit měli. Dnes už také neonikáme a neříkáme „paní vrchní radová“. Svět a jazyk se prostě vyvíjí, čeština bude stále více narážet na nutnost popasovat se s průnikem ostatních jazyků. A pokud už pravidla nevyhovují, je potřeba je změnit. Na to máme odborníky.

Napadá mě snad jen možnost používat v 1. pádě původní tvar jména a v ostatních pádech skloňovat. Tedy na seznamu účastníků konference by se například našla paní Corinne Smith, ale ve věstníku by byla informace, že „konferenciér vyzval Corinne Smithovou“. Odpadly by tím i problémy určení podmětu a předmětu, místo nepřehledného a nejasného „Smith navštívila Johnson“ by se psalo „Smith navštívila Johnsonovou“. Pro mužská jména, která se běžně skloňují už teď, by to mohlo platit obdobně. Na druhou stranu, čím více budeme ovládat cizí jazyky, tím méně zvláštní nám bude připadat věta „obědvala jsem s Corinne Smith“.


Aktualizace 4. 6. 2021

Před dvěma dny sněmovna schválila, že ženy se budou moci rozhodnout, zda chtějí, aby bylo jejich příjmení přechylováno příponou -ová a dokonce budou moci rodiče o tomtéž rozhodnouit pro svou dceru. Doteď o mužský tvar příjmení mohla požádat žena, která si brala cizince nebo měla či plánovala mít trvalý pobyt v cizině a samozřejmě ženu jiné, než české národnosti. Jsem poměrně tolerantní, takže jsem klidně pro nepřechylování, ať si má každý jméno, jaké sám uzná za vhodné.

Co mi ale jedno není, že celé ty dlouhé roky, minimálně tedy od doby, kdy vzniknul výše uvedený článek vzniknul, nedošlo k úpravě pravidel českého pravopisu. Máme tu tedy nový zákon, který začne platit od 1. 1. 2022, ale nevíme, jak s ním naložíme. A odborníci jen „doufají“, že budou mít ženy rozum a nebudou prznit češtinu. Dost málo, nemyslíte?

Dodnes tedy v souladu s pravidly přechylujeme příjmení cizinek, ne vždy důsledně. Nepřechýlené Češky ale nepřechylujeme. Obzvlášť u startovních a výsledkových listin různých sportů pak vznikají příšerné paskvily. Od vzniku výše uvedeného článku jsem si jich několik uložila, včetně svých starších komentářů:

Teď už bude jen hůř...