2014-10-17 - Jídlo napříč světem
17. 10. 2014
Slabší povahy, prosím, nechť si přinesou kbelík… ;-)
Omezíme-li se pouze na faunu, jsou ve střední Evropě, když to tak vezmeme, možnosti značně omezené. Nejvíce konzumujeme vepřové, následované drůbeží, hovězím, nějaké to telecí, skopové, ryby, asi spíš výjimečně třeba králíka, zvěřinu nebo koninu… Několik z vás už se možná mračí, že králík nebo kůň jsou přece miloučká zvířátka, která se nejedí… Co je u nás obvyklé, nejedli by jinde ve světě – muslimové nejedí vepřové, v Indii jsou zas posvátné krávy…
Ono i z výše uvedených zdánlivě neškodných druhů mas, které jedinec třeba běžně konzumuje, se dá připravit něco, co by nepozřel. Příkladem budiž krvavý hovězí steak nebo mnohými tak oblíbené produkty vepřové zabíjačky – tlačenka, jitrnice, jelita, zabijačková polévka, ovar vařený vepřový jazyk… Nebo hovězí dršťková polévka. Někteří konzumují i býčí žlázy. A hovězí jazyk je oblíbenou pochoutkou třeba také ve Francii. Oblíbeným vánočním pokrmem v Norsku je uzená ovčí hlava, která se konzumuje včetně teplého oka…
To některá jídla na první pohled v člověku žádný odpor nevzbuzují, spíše naopak. Co třeba tato?
Hamburger a steak z jačího masa. Naprosto vynikající! A abychom to zkompletovali – toto je jak domácí:
A takhle nějak vypadá na polovině cesty na talíř:
Mimochodem – v Tibetu je k dostání třeba jačí mléko nebo jogurt.
Ale nemusíme chodit až do Tibetu, k moři je to od nás mnohem blíž. A jíst se tam dá plno „potvor z moře vytažených“, které jsou nejen zdravé, ale povětšinou také velmi dobré – mušle, krevety, chobotnice, kalamáry, langusta, humr… Obdobně sladkovodní rak, žabí stehýnka nebo pozemský šnek. Z vyjmenovaného osobně mocnemusím akorát ty šneky.
Rybí alternativou může být také japonské sushi. Mnozí by pak asi dobrovolně nesnědli třeba takovou rybu fugu, tu snad ale hlavně kvůli nebezpečnému jedu ve vnitřnostech. Hm, někteří už říkají fuj, protože chobotnici nebo syrovou rybu by přece nikdy nesnědli. Ochutnali jste? Pokud ne, tak se poprvé musím zeptat – jak víte, že je to „fuj“?
V zahraničí se celkem běžně konzumuje to, co by u nás nikdo nejedl. Oblíbený bývá třeba pes, se kterým nemám osobní zkušenost, ale můj taťka ho jedl v Sýrii a prý byl dobrý. V Peru je zase velmi oblíbené (protože levné) morče, se kterým naopak osobní zkušenost mám a jedlé to je, má trochu specifickou chuť, někdo říká, že něco mezi králíkem a kuřetem, což mi moc nepřijde, ale jediné velké negativum vidím v tom, že je toho masa fakt málo. Na druhou stranu pro mnohé by ho asi bylo až moc :-). Vietnamskou (nebo obecně východoasijskou) alternativou jsou krysy, thajskou pochoutkou třeba netopýři.
Ve světě se toho vůbec konzumuje spousta – různí hadi, ještěři, ale i ti od pohledu více roztomilí – pštros, různí kopytníci, zebry, velbloudi, losi, medvědi, klokani… Mnohé můžete při troše snahy pojíst i u nás. Třeba takový grilovaný pštros je naprosto famózní...
Problematičtější může být hlavně konzumace vnitřností. Ve Skotsku je oblíbená obdoba našich jelit a jitrnic, které se říká haggis – v podstatě vnitřnosti a koření v ovčím žaludku. V Jižní Americe se konzumují neobvyklé části hovězího, především v Patagonii je oblíbené Ubre, což je pečené hovězí vemeno, nebo nečištěná hovězí střeva. Pomyslným vrcholem by mohla být konzumace mozku v podstatě napříč celým světem, ale údajně v některých částech Číny se jí zaživa – těžko říct, co si pod tím představit a zda si to vůbec představovat… Většina z vás už asi objímá ten kbelík… ;-)
A pak tu máme ještě kategorii hmyzu, různých brouků, červů a larev. Konzumují se hlavně v Africe nebo Austrálii. V podstatě jakýkoli hmyz je možné konzumovat smažený nebo pražený, některé druhy je možné nechat vysušit. Často se však hmyz konzumuje živý, přitom mnohdy měří i několik centimetrů. A překvapivě není potřeba za konzumací živých červů jezdit na druhý konec světa – stačí na Sardinii, kde je velkou pochoutkou sýr Casu Marzu, který je prolezlý stovkami malých živých červů. A teď už asi drží kbelík všichni… :-D
Osobně nevyhledávám prakticky jakékoli vnitřnosti (vyjma dršťkové polévky), mívala jsem naprostý odpor k játrům, ale musím s radostí zkonstatovat, že cestování mě učí konzumovat mnohé a v současné době tvrdím, že přinejmenším ochutnám v podstatě cokoli. Na druhou stranu znám své meze a umím si představit, že něco bych označila za nejedlé – bariéru mám asi někde mezi mrtvým a živým, to živé bych zřejmě nesnědla. Každopádně poznání gastronomie by mělo být součástí cestování, které prostě není jen o památkách nebo přírodě, ale i o zvycích – a to i těch kulinářských.
Smutným faktem je, že člověk často jí hlavně očima a hlavu má plnou předsudků. Neplatí to v případě malých dětí, které, pokud jim bude chutnat, snědí cokoli, aniž by řešily, co to je. Baví mě, jak se považujeme za „civilizované“, ale jiné kultury netolerujeme, natož abychom se s nimi pokusili seznámit. Je přeci tak jednoduché něco šmahem odsoudit. Irituje mě, kterak to, že je něco „nejedlé“ a „fuj“ vědí nejlépe ti, kteří nikdy neochutnali nic než řízek, svíčkovou a vepřo-knedlo-zelo, a na dovolenou do Chorvatska si vozí řízek v chlebu a guláš ve sklenici. Takže – nic proti vašim vlastním chuťovým buňkám a stravovacím návykům, nenutím vás jíst něco, co sami nechcete, ale neodsuzujte a nekomentujte prosím něco, co jste nikdy neochutnali…
