2017-10-18 - Volební agitace

18. 10. 2017

O politice se v České republice mluví jen u piva, kde se můžete s oponentem „legálně“ pohádat a druhý den je vše zapomenuto. Pokud řeknete svůj názor veřejně a za střízliva, budete poučeni o špatnosti vašeho názoru a dotyčný bude ochoten se s vámi třeba do krve pohádat a pak už s vámi nikdy nepromluví. Ale co už…

Vzpomínám si, jako by to bylo včera, na rok 2001, ve kterém jsem oslavila 18. narozeniny. A na to, jak jsem se nemohla dočkat, až budou někdy nějaké volby. Těmi mými prvními byly volby do Poslanecké sněmovny konané v červnu 2002.

Myslela jsem si tehdy, že svým hlasem mám možnost něco ovlivnit, že se něco změní. Když se teď zpětně dívám na výsledky těch voleb, tak „moje“ strana tehdy podle všeho skončila v opozici. Velkým plusem ale budiž to, že vítězná strana opravdu následně sestavila vládu.

S velkým nadšením jsem se zúčastnila i referenda o vstupu do EU v červnu 2003. Toho, které je dodnes jediným celostátním referendem v historii České republiky. Až takhle daleko jsme za tu spoustu let pokročili... Tehdy už jsem začínala být nezávislá a viděla jsem velké výhody v možnosti se po Evropě volně pohybovat. Je jasné, jak jsem se tehdy rozhodla a na rozdíl od mnohých jiných, snad právě proto, že si těch výhod při cestování opravdu užívám, své volby dodnes nelituji.

Od svých 18. narozenin jsem k volbám chodila poctivě. Ke každým volbám, které se mě týkaly. Když jsme v květnu 2010 byli na pár dní v Londýně, konaly se zrovna v tu dobu parlamentní volby. A nám to tehdy stálo za to, abychom si vyřídili na Úřadě volební průkazy a v Londýně vyhledali ambasádu, abychom odvolili.

A poctivě chodím k volbám stále. Celé ty roky jsem vždy pročítala volební programy, snažila se udělat si názor a vybrat stranu, která nabízí to, co já chci. Nikdy jsem nechtěla volit „ze setrvačnosti“ stále tutéž stranu jen kvůli sympatiím, které jsem k ní kdo ví kde získala, takže mě to stálo nemálo času. A taky jsem vlivem této snahy v průběhu času favorizovala postupně hned několik různých stran – určitě to byla ODS, TOP09 a Zelení.

Nevím, koho kdy jsem volila, nevím tedy ani, jak v kterých volbách dopadla strana, které jsem v tu dobu dala svůj hlas. Postupně jsem si ale začala všímat, že je všechno jinak, než jsem si vždycky představovala, že:

  • strany, které jsem nevolila mě dokáží utvrdit v tom, že to ani nikdy neudělám - živě si vybavuji projev Jiřího Paroubka, který svou volební prohru v roce 2006 přirovnal ke komunistickému puči roku 1948 - ale nebyl sám, kdo se dopustil excesů;
  • i v případě úspěchu (natož při neúspěchu, kdy „má“ strana zůstala v opozici) je volební program ihned po volbách zapomenut;
  • je úplně jedno, kdo volby vyhraje, důležité je, zda sestaví vládu – a když ne, i jako vítěz voleb může skončit v opozici;
  • kdo v dané straně nehlasuje v souladu s názorem celé strany (který ale může být i v rozporu s původním volebním programem), je nežádoucí a bude „zlikvidován“.

A moje počáteční nadšení už je dávno v luftě. Dlouhodobě nejsem spokojená s vývojem politiky v České republice. To až tak, že se politickým zprávám úplně vyhýbám. Už vím, že v téhle situaci nic nezměním. Nejen já sama, ale ani skupina lidí, která se rozhodne „jim v tom udělat vítr“. Ale v mém případě se té skepsi nelze divit, politika totiž zdaleka není jedinou oblastí, kdy si ve své zemi připadám jako cizinec.

Že je to boj nejen s politiky, kterým naše zákony hrají do noty - například tím, že vítěz musí sestavit vládu, jinak má smůlu… Svůj díl na mé skepsi ale mají nejen politici, ale i voliči, což jsem si uvědomila právě při cestování, které mi přináší do života řadu aha-momentů. Zdá se mi, že Češi mají oproti „západu“ malý rozhled, věří všemu, co jim kdo řekne, neumí si udělat vlastní názor, dohledat relevantní zdroje. Na politiky stále nadávají, ale i přes nespokojenost volí tytéž lidi/strany pořád dokola. Klidně 20 let pořád dokola tutéž stranu.

Moje skepse došla tak daleko, že jsem dokonce litovala, že tentokrát cesta do Londýna vyšla na víkend před volbami, protože v tomhle rozpoložení bych tedy pro volební průkaz nešla… A i když budu doma, byla jsem v jednu chvíli přesvědčená, že k těm volbám stejně nepůjdu.

Před dvěma dny jsem zrovna četla jeden tweet: „Takový ten pavián s červeným zadkem, co nasraně přechází sem tam v kleci a nakonec po vás hodí hovno. Toť alegorie českého voliče.“ Vlastně se v tom taky vidím.

Jenže všichni všude píší: „Nebudu vám říkat, koho máte volit, ale JDĚTE VOLIT!“ A tak si říkám, že bych měla jít, že jen tak si zajistím na dalších pár let možnost na politiky nadávat :-). Že jen když ten lístek do volební urny taky vhodím, budu moct stejně, jako v případě pana prezidenta Zemana, s úsměvem na tváři říkat obdobu mého „můj prezident to není, já ho nevolila“. Chabý důvod. Moc chabý...

A tak jsem pročetla volební programy těch několika stran, které tentokrát přicházejí v úvahu. A nakonec jsem vyplnila volební kalkulačku, dokonce zaškrtala, která z témat jsou pro mě klíčová. Aby mi z kalkulačky vypadla „moje“ strana, která je jako naschvál v jednom z těch několika klíčových bodů v rozporu s mým názorem :-/. Takže už vidím, jak se budu rozhodovat ve volební místnosti stylem, jestli teď vejde do dveří žena, dám hlas TÉHLE straně, jestli muž, tak TÉHLE.

Prostě všechno špatně. Ale už vím, že tam ten lístek v pátek odnesu. A musím dodat: „Nebudu vám říkat, koho máte volit, ale JDĚTE VOLIT!“ . Třeba se tentokrát konečně něco změní…