2017-06-21 - Dopis do nebe
21. 6. 2017, 11:15.
Věděla jsem posledních několik let, že to bude těžké. Dokonce hodně těžké. Skutečný prožitek je ale pak mnohem silnější a nedá se na něj připravit.
Člověk si připadá jako magor, když to odpočítává… Dneska je to týden, měsíc, měsíc a týden… Tak dneska je to půlrok. Půlrok, co tu nejsi, a pořád to vypadá jako by to byly dva nebo tři týdny.
Antidepresiva už neberu, ale bez nich bych začátek zvládala moc těžko. Stačila berlička na pár dní, kdy jsem to měla živě před očima. Jak tam ležíš, při každém pohlazení pláčeš a nemůžeš se zvednout, přitom bys tak moc chtěl. A jak pomalu usínáš… Věděla jsem to už den předem večer, ale nedokázala se smířit s tím, že právě TO je ten den, kterého jsem se tolik bála…
Myslela jsem, že časem zapomenu, že se to celé rozmaže tak, jako to bylo rozmazané pod slzami tenkrát. Že budu myslet jen na to krásné, co jsme spolu zažili. Ale moje myšlenky k těm posledním chvílím vždycky zabloudí… Neměla jsem to vidět, ale nemohla jsem Tě tam nechat samotného. A tak brečím párkrát týdně spíš ze vzteku nad tou bezmocí, že už jsem Ti nedokázala pomoct, než ze smutku z toho, že tu nejsi.
Ze všech stran, od lidí blízkých i těch úplně cizích, kterým jsem pro jejich – ach, jak líto mi jich je – nemocné kočky prodávala zbylá balení tvého krmiva, slýchám, jak je to normální, že je mi smutno. Že jsi přece byl ČLEN RODINY. Jenže je to takové klišé. Jako by netušili, jaké to je ztratit ČLENA RODINY. Někoho opravdu blízkého. Nejbližšího.
A pokud ti všichni opravdu někdy ztratili čtyřnohého ČLENA RODINY, jak mohou mít doma za pár dní, týdnů, maximálně měsíců, ČLENA RODINY nového? Nahradili by takhle rychle ztrátu někoho z nejbližších lidí? A přijde jim, že tohle přece vůbec nejde porovnávat? Může snad být takový smutek vyhrazen jen pro, chraň Bůh, ztrátu dítěte nebo manžela? A ztratit KOCOURA je OBROVSKÝ rozdíl?!? Já na to nemám nárok?
Pro všechny ty „rádce“ jsi NĚCO nahraditelného. Oni všichni totiž nahrazují. Asi nedokáží pochopit, že tím nejbližším člověku nemusí být jiný člověk. Že pro mě jsi to byl Ty. Že jsi byl jedinečný a nenahraditelný. Že pořídit si za tebe náhradu je pro mě stejné sci-fi, jako že zítra potkám E.T.ho?
Jako malé mi umřel táta, na to si nevzpomínám. Už v dospělosti jsem ale přišla o dědu i obě babičky. Často si na ně vzpomenu, ale už po týdnu mi nechyběli tak moc, jako mi chybíš Ty ještě teď.
Ještě pořád, když se zrovna nesoustředím, se vyhýbám místům, kde stály Tvoje misky s vodou. Ještě pořád slyším klapat Tvé drápky o podlahu, ještě stále večer usínáš vedle mě. Aby ne, když jsi tu byl pořád. Byl jsi tu od mého dětství každičký den.
Nikdy jsi mě neodsuzoval, nekritizoval, nenadával mi, i když sis často myslel své. Měl jsi pochopení pro mé nálady a uměl jsi se mnou prostě jen BÝT. V pravou chvíli na pravém místě. I když jsi toho pak často litoval, hlavně kdysi. Jak jsme oba stárli, nacházeli jsme tu správnou společnou řeč beze slov. Mám, snad mylný, pocit, že takové pouto mezi dvěma lidmi ani vzniknout nemůže. A proto to byl velký dar, mít tě jako toho nejdražšího.
A já teď prostě nemám s kým jen tak být. Dívat se na něj a vědět, že víme oba totéž. I když vím, že ty se na mě díváš pořád, vedeš mé kroky stejně moudrou radou, jako bys tu stále byl. I ve své nepřítomnosti mě stále učíš naslouchat, učíš mě trpělivosti i vděčnosti. Musím se toho od Tebe ještě moc naučit, tak se mnou, prosím, ještě zůstaň…