2017-12-31 - Běhám... V.
Už ne přes překážky. Ty jsem všechny nechala za sebou a teď hledím zpříma vpřed a jdu si za svým „cílem“. No, cílem… Žádný vlastně nemám. Ale taky v tomto ohledu nemám co ztratit… A tak prostě běhám :-).
Lék na zklamání
Když jsem psala svůj poslední běžecký článek, trochu jsem smutnila na téma nepodařeného Birell Grand Prix, který jsem běžela 10. září 2016.
Nejlepším řešením neúspěchu, za který jsem si navíc vůbec nemohla sama, bylo nové startovné na další ročník. Pořídila jsem si ho 20. září 2016, hned po uvolnění registrací na rok 2017.
Půlmaraton
Do konce září jsem pak ještě běhala do práce, ale v říjnu 2016 jsme byli v jižní Africe a po návratu už jsem přesedlala na svou obvyklou pětikilometrovou trasu běhanou až po příchodu z práce.
S jednou jedinou výjimkou…
Kellyho zdravotní stav se po našem návratu z dovolené znatelně zhoršoval, až nás 21. prosince definitivně opustil. Bez přehánění to byl nejhorší den mého života a mě tehdy nenapadlo nic lepšího, než to vyběhat.
Měla jsem v plánu běžet něco delšího, abych se patřičně zničila a pak to všechno zaspala, takže nakonec z toho byl půlmaraton. Cestou jsem tenkrát měla ještě nějaké „zařizování“, které je zahrnuté v celkovém čase. Ale o čas tehdy fakt nešlo…
Jaký byl rok 2016…
Dříve jsem své běžecké články psala po zářijovém závodu, nyní přecházím na model roční rekapitulace na konci roku. Ten minulý článek tedy je z 10. září 2016 a tudíž je na místě nejen rekapitulace roku 2017, ale také toho předchozího.
Za rok 2016 jsem naběhala 886 kilometrů. Nejdelší vzdáleností byl ten „Kellyho půlmaratón“. Největším úspěchem pak Birell Grand Prix zdolaný v čase 1:02:53, který byl tehdy mým osobním rekordem.
Rozbíhám rok 2017
Do roku 2017 jsem doslova vběhla. Až do březnové lyžařské dovolené jsem běhala svou obvyklou pětikilometrovou trasu. Že ani to nebyl úplný med, dokládají i mé občasné stesky na sociálních sítích :-).
Po návratu z lyží jsem začala zase běhat ráno do práce, takže jsem si trasu natáhla na nějakých 7 – 9 kilometrů. A hlavně – jednou týdně jsem chodila na běžecký kurz. Jeho hlavní součástí byly schody na Letné, místo mého pravidelného utrpení. Ale na konci kurzu bylo dost znát, k čemu to celé bylo…
Přes Velikonoce jsme byli v Beneluxu. Běžecké boty poprvé jely se mnou do zahraničí :-).
T-Mobile olympijský běh
V červnu se opět běžel „T-Mobile olympijský běh“, kterého jsem se zúčastnila prostřednictvím výzvy v Endomondu. Pětikilometrovou trasu jsem zdolala v čase 27:25, mém novém osobním rekordu. Skončila jsem na 591. místě ze 1447. účastníků. Přičemž tedy přihlášených bylo 7938, ale ti všichni se nakonec nezúčastnili.
Birell Grand Prix
Celá má příprava směřovala k zářijovému Birell Grand Prix, takže jsem oproti předchozímu roku přes léto běhala pravidelně delší vzdálenosti. V letním počasí to pro mě bylo mnohdy utrpení, ale co se dalo dělat :-).
Ale cíl byl jasný. A kdyby to náhodou (zase) nevyšlo, tak jsem si 21. srpna zaplatila startovné na rok 2018 :-).
Ale tentokrát mi plány nic nenabouralo, hlavně do toho tedy nijak extra nezasáhlo ani počasí. Moje ideální teplota sice nebyla, to už bych asi chtěla moc, ale na start Birell Grand Prix 2017 jsem se stavěla ve značně příznivějších teplotách, než tomu bylo v roce předchozím.
Dny před startem jsem věnovala lepší stravě i hydrataci, což, jak věřím, má na výkon podstatný vliv. Minuty před startem jsem pak strávila ve frontě na záchod, protože i tohle bylo něco, co jsem nechtěla ponechat náhodě.
Letos se mi běželo znatelně lépe, než v horku předchozího roku. Někde na 4,5. kilometru mě předbíhal takový malý klučina a ptal se, jak jsme daleko. Všichni ho ignorovali, tak jsem se s ním dala do řeči. Já, která normálně při běhu sotva dýchá!
Celou cestu jsem poctivě využívala občerstvovačky, které mě bohužel dost zdržují, protože pokud nepřejdu do chůze, případně přímo nezastavím, víc toho na sebe vyliji, než toho vypiji. Na druhou stranu trocha vody mi dost pomáhá. Tu chybu s ionťákem jsem už letos neudělala… :-)
Nebudu si hrát na hrdinku, lehké to ani tentokrát nebylo. Ale když jsem zvládla kopeček od Vltavské na nábřeží celý vyběhnout, bylo mi jasné, že dneska by to mohlo klapnout. Po nábřeží už se mi moc lehko neběželo. Však taky 6. kilometr jsem měla vůbec nejpomalejší. A bohužel ani pak jsem nedokázala nějak zázračně zrychlit.
Návrat z Malostranské na Náměstí Republiky nebyl žádný med. Na 9. kilometru mi do cíle zbývalo v podstatě přesně tolik času, kolik jsem potřebovala na ten 10. kilometr, abych to celé stihla pod hodinu. Snaha byla veliká, ale asi na 9,5 kilometrů už jsem byla tak vyřízená a mimo smysly, že jsem musela přejít do chůze. Někdo probíhající kolem mě tam poplácal po rameni a povzbuzoval. Neměla jsem sílu se ani usmát, natož reagovat nějak adekvátněji, ale k rozběhnutí se mě to donutilo a cílovou pásku jsem nakonec protnula v čase 59:48. Takže dvakrát sláva, je to pod hodinu a je to osobáček :-).
V porovnání s ostatními běžci jsou samozřejmě „trochu“ k pláči celkové statistiky. Z celkových 5.540 účastníků jsem skončila a až na 3.908 místě. Ale žen bylo na startu „jen“ 1.925, mezi nimi jsem skončila 977. A ještě lépe, ve své věkové kategorii jsem byla 488. Stejná věková kategorie jako Joyciline Jepkosgei, která dokázala v ten den zaběhnout světový rekord a stala se první ženou, která zaběhla 10 kilometrů pod půl hodiny, konkrétně za 29:43. Byla v cíli jen půl hodinky přede mnou :-). Ale měla jsem tu čest vidět jí přímo na trati, když jsme sbíhali na Vltavskou, ona běžela proti nám, nějak to dodává tomu závodu šťávu, byť jí jsou samozřejmě hobíci na chvostu běžeckého pole ukradení :-).
Podzim!
Během podzimu jsem začala běhat větší objemy a víc si to užívala. Vysoké teploty byly ty tam, naopak přišly ranní mlhy. A tohle „Rákosníčkovo počasí“ já prostě můžu…
A protože právě na podzim se mi běhá zdaleka nejlépe, některé běhy jsem si „trochu“ natáhla. – 3. listopadu 16,41 km, 17. listopadu 21,28 km a 24. listopadu 21,43 km.
Od léta jsem si trochu pohrávala s myšlenkou na první oficiální půlmaratón. Když jsem tedy dala tu desítku pod hodinu… Nakonec sešlo nejen z těch zahraničních plánů, ale i z těch půlmaratonských…
S příchodem podzimu jsem nepřestala běhat do práce, byť jsem samozřejmě ráno vyrážela za tmy, s rozedněním, do práce už jsem dobíhala za světla, což mi přišlo lepší, než to loňské běhání po práci, které bylo za tmy celé.
A taky mi je sympatičtější běžet z bodu A do bodu B než tu pobíhat jak křeček svá „kolečka“. Co se ale nestalo, začátkem prosince se zřítila Trojská lávka, přes kterou jsem běhala. Čekala mě tedy významná změna trasy. A nejhorší bylo, že mi to vůbec nevadilo :-).
Kellyho „třičtvrtěmaraton“
Podzimním navyšováním objemů jsem nikam nemířila, nic konkrétního neplánovala. Když ale přišel „výroční“ 21. prosinec, přišlo mi jako dobrý nápad zopakovat „Kellyho půlmaraton“.
Trasu jsem si naplánovala dopředu, aby se mi nestalo, to, co loni, tedy že mi vzdálenost nevyjde. A do uliček mezi přilehlé domky jsem vtěsnala nápis „KELLY“, čímž jsem nějaký ten kilometr taky nabrala.
Navržená trasa ukazovala vzdálenost asi 24,5 kilometru. Při samotném běhu jsem ale pak zjistila, že jsem vzdálenostně o dost jinde, než mám být – asi v půlce trasy mi Endomondo ukazovalo zdolané asi o 1,5 kilometru víc, než kolik jsem na tom místě měla mít. A to jsem počítala, že to bude spíš méně, proto bylo v plánu těch 24,5…
Říkala jsem si, že pokud bych měla dorazit do cíle na nějakém 26. kilometru, tak přeci ty další 4 už nějak zvládnu. A tak jsem na poslední chvíli trasu ještě trochu změnila. A samozřejmě to úplně neodhadla, protože 29,9 km by mě úplně nepotěšilo, takže nakonec jsem domů dorazila s výsledkem 31,17 km. Zdaleka moje nejdelší vzdálenost…
Velmi mile mě překvapily mezičasy na 10. kilometru a na kótě půlmaratonu. O něco rozpačitější jsem pak byla z těch zbylých 10 kilometrů, kde už jsem časově hodně ztratila. A nejrozpačitější jsem byla ze svého celkového stavu. Musela jsem zůstat v pohybu, protože mě zkoušely chytat křeče do lýtek. Podařilo se mi to uvolnit v teplé vaně a pomocí masáže. A jinak mě dost bolely záda a ramena, přeci jen při sezení u počítače nejsem zvyklá takovou dobu držet rovná záda a ruce v nějaké pozici.
Celkově jsem ale byla moc spokojená a je vidět, že Kelly nade mnou asi drží nějakou ochrannou tlapku či co. Tak si říkám, jestli bych s jeho podporou nezvládla ještě těch 11 kilometrů navíc… ;-)
Dlouhodobé challenge
V roce 2017 jsem se přes Endomondo zúčastnila i dlouhodobějších challenge. Mimo „1 km = 1 Kč“, kde jsem si vyběhala slevu 148 Kč na knížku „Prostě běž“ pak hlavně dvou celoročních.
První byla „You VS the Year 2017“, která se týká čistě jen běhu. Mým cílem bylo pokořit hranici 1.000 km, což při mých výpadcích způsobených dovolenými nebylo vůbec jisté. Ale podařilo se – výsledné letošní skóre je 1.077 kilometrů!
Účastníků bylo 1.789 a já mezi nimi skončila na 607. místě. Tohle naprosto nepodstatné porovnávání s ostatními mě baví. Sice jsou to naprosto anonymní běžci z celého světa, stejně jako třeba při Birell Grand Prix, ale když člověk vidí, že v tom ve své výkonnostní kategorii není sám a že ještě řada běžců skončila za ním, potěší to. Ješita :-).
Druhá challenge „2017 = 2017 km“ kromě běhu zahrnovala i další sporty – bruslení, cyklistiku, lyžování, plavání, turistiku… Tam už ty kilometry mají šanci naskakovat mnohem víc, byť tedy zařazení všech sportů, u kterých se měří zdolaná vzdálenost, mi přijde dost nevhodné, protože vynaložená energie je u každého jiná. Ale budiž, cílem bylo zdolat 2.017 kilometrů, což jsem s 2.109 kilometry hravě zvládla. A skončila na 6.995 z 26.664 účastníků, tedy těch, kteří během roku zaznamenali alespoň nějaký výsledek.
Výhledově…
Suma sumárum, už se moc těším na rok 2018 a co zajímavého běžeckého mě v něm čeká… :-)
