2010-07-20 - Haló, tady...

20. 7. 2010

Budeme-li se řídit společenskými zvyklostmi a titulovat ženu „slečno“ jen pokud je velmi mladá, neprovdaná, bezdětná a nevystudovaná, tak slečna nejsem od chvíle, kdy jsem se vší slávou dokončila školu a asi i dosáhla věku pro titul „slečna“ nevhodného. Takže o tohle krásné oslovení, které mi evokuje nezávislý středoškolský život, už jsem přišla. No co, beztak se od tohoto oslovení upouští, mužům přece taky neříkáme „mládenče“.

Dřív byla ztráta titulu „slečna“ vázána na svatbu, ale to už se mě týkat nebude. Svatbou však mohu ztratit něco jiného – něco, co si v poslední době ženy snaží stále více chránit, a něco, co mužům vůbec nepřijde důležité. Příjmení.

Muži považují za automatické, že se žena po svatbě bude jmenovat stejně jako oni a tuto skutečnost bez remcání přijme. Vždyť se to tak přece dělá, je to tradice, ne? Nechuť nebo odpor (či jak to nazvat) ženy ke změně příjmení často odsuzují, považují to za nějaký výstřelek. Důvody žen odmítají. Takže krom zkostnatělých společenských konvencí nutí ženy ke změně příjmení i muži sami. Ti muži, se kterými se ženy rozhodují strávit zbytek života...

Přitom muži sami mají problém (spíše odpor) přijmout příjmení budoucí manželky. A to se to od nich zdaleka nevyžaduje v takové míře, jako od žen. Prý musí hájit své jméno. Nebo to neudělají proto, že se to nedělá a že by to vypadalo divně před kamarády. Když už vymyslí nějaké inteligentnější důvody, proč nemohou své příjmení změnit na manželčino, tak jsou stejné, jako důvody žen, které nechtějí přijmout to manželovo. Existují dokonce případy, kdy muž prostě oznámí ženě, že buď si změní příjmení na to jeho, nebo žádná svatba nebude. Jinou variantu než společné příjmení (to jeho) nepřipouští. Přehlížejí třeba takovou drobnost, že člověk ani po roce není schopen se do telefonu představit novým jménem... Mimochodem – žení se muži s partnerkou proto, že s ní chtějí strávit zbytek života, nebo proto, aby pojali do vlastnictví lidskou bytost se stejným příjmením, na kterou budou mít „papíry“?

Ženy prý v poslední době stále častěji volí kompromis v podobě dvou jmen. Občas to uvádějí jako trochu nepraktické kvůli délce, způsobu představování se, i kvůli lidem, kteří nejsou schopni použít správné oslovení. Je to poměrně kulantní řešení. Partnerovi většinou nezbude nic jiného, než se s tím souhlasit. Z ženina příjmení je vidět, že se vdala a že s partnerem patří k sobě. Většinou to ale stejně končí tak, že žena používá z obou příjmení jen jedno, čímž mimo jiného porušuje zákon. Ve většině případů ženy dále využívají příjmení rodné, protože jsou na ně zvyklé ony a je na ně zvyklé i jejich okolí. Druhé jméno je pak jen na parádu.

Jestli si ženy vyslechnou nemístné komentáře od lidí, kterým do toho pranic není, v případě dvou příjmení, jak to asi musí vypadat, když pronesou osudovou větu, že si chtějí nechat svoje rodné jméno? Muži zaujmou postoj sebeobrany a vyhrožování, starší generace začne užívat slova jako móresy, tradice... A ne, že by do toho někomu něco bylo, jediný, koho se to týká, je ta jedna žena, která se tak rozhodla. To jen ostatní mají potřebu sdělit jí nahlas svůj názor...

Změna jména na manželovo nebo přibrání druhého příjmení mi přijde fajn, když člověk počítá s dětmi, ale rozhodně mi to nepřijde jako dostatečný důvod. Jenže tohle mě se netýká. Ale o tom zas někdy jindy...

Svatba mi prostě nepřijde jako dostatečný důvod k tomu, abych musela měnit jméno. Pokud chci s někým být, nemusím se nutně jmenovat stejně. A nemusím změnou jména ani dávat celému světu najevo, že jsem se vdala. Každý to okomentuje a přitom do toho nikomu nic není. Ostatně, vždycky jsem chtěla spíš malou svatbu, tak by byla legrace sledovat, jak dlouho by se mi, pokud bych si nechala své jméno, povedlo tajit, že jsem se vdala. :)

Je tu hledisko také čistě praktické. Po změně trvalého bydliště už jsem jednou doklady měnila a ani po roce nemám jistotu, že je všechno OK. Zrovna tohle bych si docela ráda příště nechala ujít. Nebo další pro mě ryze praktická záležitost - letopočet se mění jednou za rok a já jsem stejně schopná 3 měsíce psát ten starý, jak dlouho by mi asi trvalo naučit se používat nové jméno, když to současné mám už 27 let? A nebudeme si nic namlouvat, i když můj vztah je opravdu dlouhodobý, nic to nemění na skutečnosti, že v České republice je vysoká rozvodovost. Kolik žen pak po rozvodu skončí s příjmením, se kterým nemají společného nic než svého exmanžela? A měnit po rozvodu jméno zase zpátky na to rodné...?

Kdybych já si měla vybrat, nechala bych si své rodné jméno. Třeba proto, že nemám ráda svoje křestní jméno, které bych klidně změnila, kdybych vymyslela nějaké, které by se mi líbilo i za půl roku, a také proto, že mám svoje příjmení ráda. Je jedinečné, slavné :) a skoro nikdo v republice ho nenosí. Už jsem si zvykla i na neustálé hláskování, dělám to tak automaticky, že mi to vůbec nepřijde. Celý život ho nosím, je to má identita, vazba na rodinu, vzpomínky na tátu, kterého jsem si nestihla užít… Tak proč to muset pořád obhajovat...