2010-09-15 - Děti? Děkuji, nechci.

15. 9. 2010

Od malička jsem nesnášela panenky. Většina rodiny rychle vypozorovala, že si s nimi nehraji a v kočárku místo nich vozím koťata, a tento typ hraček z potenciálních dárků vyřadila. Jako malá, ještě před pubertou, jsem měla relativně krátké období, kdy jsem chtěla 2 děti. Páreček. Staršího chlapečka a mladší holčičku. Jenže pak jsem začala zjišťovat skutečnosti, které mi dříve unikaly, a můj pohled na věc se zásadně změnil. Takže už základku jsem končila s tím, že děti se do mého života prostě nevejdou. A od té doby se na tom nic nezměnilo. Nikdy jsem se tím netajila, takže jsem si na adresu své osoby vyslechla nemálo poznámek, důvodů, proč je můj názor špatný, a vyhrožování, že mám počkat pár let, ono to přijde. Čekám už od roku 1997 a můj názor se jen a jen utvrzuje. Ale proč vlastně?

Zdraví. V obou rodinách máme několik více či méně závažných nemocí, u kterých je riziko, že je dítě zdědí - rozštěp rtu, cukrovka, rakovina, srdeční choroby, ženy po přechodu ženské problémy, vysoký cholesterol, nízký tlak... Některé jsou dnes už banality, na druhou stranu kvůli některým nesmím otěhotnět neplánovaně. Vyhlídky na desítky různých vyšetření i na to, že od prvního dne života bude mít ten prcek život zkažený, mě dostatečně odrazují. Riziko, že dítko něco z toho zdědí, je docela velké a já to teda pokoušet nehodlám... A nemluvě o možnosti trvalých zdravotních následků třeba po sportovním úrazu nebo v potomkově dospělosti o smrtelné autonehodě.

Porod. To je něco, co si velmi ráda nechám ujít. Film na toto téma, který holčičí části naší třídy kdysi učitelka na základce pustila v rámci rodinné výchovy (aktualizace ze 13. 11. 2010: deník je dobrý k tomu, abych dohledala, že se to odehrálo ve středu 23. 4. 1997...) ve mě zanechal tak hluboký dojem, že jsem už tehdy rodit odmítla. Až postupem času jsem se však dozvěděla bližší realitu, a co všechno to obnáší i jaké je to potom. Bolesti se vyhýbám, jak jen je to možné, takže odmítám pochopit, jak bych mohla dobrovolně a z vlastního rozhodnutí rodit. To vůbec nepřichází v úvahu. Mimochodem – když se nějaké matky zeptáte, jaký byl porod, nic se nedozvíte, jedině „narození mého dítěte byl nejkrásnější okamžik mého života“. Aby ne, když už to měla za sebou... A z článků maminek sepisujících zážitky z porodního sálu se mi dělá zle. Stačí mi slyšet, jaký je v 21. století porod problém – přeplněné porodnice odmítající rodičky, nepříjemný personál neplnící přání rodičky, zanedbané zdravotní komplikace...

Postava. Nevěřím, že někde v civilizovaném světě existuje žena, které je jedno, jak vypadá. Kdybych měla 80 kilo, tak by mi asi opravdu mohlo být jedno, že s dítětem dalších 5 přiberu. Jenže při mé hmotnosti a mé postavě to vidím jako nezanedbatelný problém. A i pokud bych nepřibrala, na což bych si ovšem při svém štěstí nevsadila ani zlámanou grešli, tak by to i tak postava odnesla – břicho po těhotenství, prsa po kojení... A jestli je pravda, že vlivem hormonů (přírodním) blondýnkám (které jsou už beztak na vymření) tmavnou vlasy, tak mám další důvod do seznamu. :)

Klid a pořádek. Vadí mi dětské žvatlání a křik. Rozhodně mi to nepřijde roztomilé a taková dlouhodobá společnost je mi nepříjemná. Ostatně – není nad to se v noci pořádně vyspat... Uklízet už by taky nemělo cenu, všude v bytě by byly jen hračky a další dětské nezbytnosti.

Péče o dítě. Stal by se ze mě výrobník mléka, pračka plenek, chůva na plný úvazek. Ani minuta mého života už by nebyla moje a minimálně prvních několik let by se smrsklo na péči o dítě v úvazku 24/7/365. V tom nevidím smysl života. Člověk by se až divil, že jsem jezdila s dětmi na tábory, vymýšlela celotáborové hry a ještě si ty dva týdny užívala, a to přesto, že tam byly (pravda, v doprovodu maminek, které mi je ovšem občas svěřily) i děti teprve školkou povinné. Jaká úleva to ale byla vrátit dětičky, a to i ty nejstarší, zpátky do rukou rodičům.

Životní styl a nezávislost. I to mi přijde jako relativně důležitá skutečnost. Jsem zvyklá dělat si, co chci já a ne co mi „nakazuje“ okolí. Když si chci o víkendu přispat do oběda, nebrání mi vůbec nic v tom, to udělat. Když se na poslední chvíli rozhodnu změnit plány, taky v tom není žádný problém. A hlavně – ráda cestuji. Nejen po památkách naší republiky, ale především do zahraničí. Prodloužený víkend v Londýně, Vánoce a Silvestr v italských Alpách, dva týdny putování po Asii nebo Jižní Americe nebo měsíc v USA? Dítě by mi pěkně přistřihlo křídla a zabránilo v rozletu. A já si chci život užívat, ne se obětovat. No a co?

Vztah. S přítelem bychom jednoznačně ztratili společnou řeč i nějaké ty koníčky. Mým jediným tématem k rozhovoru by bylo předávání informací kolik toho potomek snědl, kolikrát kakal, zvracel, s čím si hrál nebo kdo ho na pískovišti bouchnul bábovičkou. Zato partnerův život by se až tak moc nezměnil. Musel by jen přežít čas strávený doma a jinak by dál chodil do práce a stýkal se s „normálními“ (rozuměj: dospělými) lidmi. Mimochodem podle nějakého psychologa z Harvardu jsou bezdětné páry šťastnější...

Finance. Stačilo mi spočítat, na kolik jsem přišla své rodiče, než jsem vyletěla z rodného hnízda. Vystačilo by jim to na pěkný rodinný domek i v Praze. Štěstí pro mě je, že oni to tak nebrali. Ale já si radši dopřeji něco pro sebe, než investovat do nejisté budoucnosti. Čímž se dostávám k dalšímu důvodu, a tím je budoucnost a život dítěte.

Budoucnost je totiž vždy nejistá. Od narození dítěte až do své (nebo v horším případě jeho) smrti se člověk musí bát, aby se potomkovi něco nestalo. Vzhledem k počtu rodinných dědičných nemocí jak z mé, tak z partnerovy strany, by byl spíš zázrak, kdyby to dítě nic z toho nezískalo. A ovlivnit to prakticky nelze. To výchovu sice naopak ovlivnit lze, ale jak jsem měla možnost vypozorovat ve svém okolí, ani rodiče, kteří se dětem hodně věnují, nemají jistotu, jaká bytost z dítka vyroste. Síla kolektivu ve škole je mocná. V nejčernější budoucnosti bych měla doma patnáctiletou těhotnou dceru nebo fetujícího synátora.

Zobecnila bych to tak, že mám prostě jiný žebříček hodnot, který ale, jen proto, že je odlišný od většiny, není automaticky špatný. Mám o svém životě naprosto konkrétní představu a je pro pro mě důležité, že vím, co chci a proč to chci. A dítě to tedy určitě není.

V poslední době stále častěji slýchám otázku: „Kdy bude svatba?“. Jednak do toho naprosto nikomu nic není a druhak to velká část žen, především bývalých spolužaček, chce stejně vědět jen proto, aby měly s ostatními kamarádkami o čem drbat. Po svatbě by se ta otázka asi moc nezměnila, že? Jen na: „Kdy už budete mít děti?“.

A když na ty debaty ohledně dětí přijde, vybalím to na rovinu, jak to je... Většina jen pokýve hlavou nebo pokrčí rameny a názor si nechá pro sebe. Nebo o i řekne, ať je jakýkoli, nevadí mi. Ale někteří se snaží mi vysvětlit, že je to jinak, než si myslím, navést mě na „správnou cestu“ různými zažitými klišé:

  • „Dítě je radost.“ – Ale čí? Moje určitě ne...
  • „Je to normální mít děti.“ – A není nenormální ve 21. století říkat o něčem, že je to normální?
  • „Kdo se o tebe postará, až budeš stará?“ – A kde je jistota, že to dítě?
  • „Kdyby takhle smýšleli tví rodiče, nebyla bys tu.“ – Jenže oni tak smýšleli a máma mě měla dost „na poslední chvíli“, takže mě docela chápe.
  • „Když nebudeme mít děti, vymřeme.“ – Zítra se to nestane a budoucnost lidstva ten jeden potomek stejně nezajistí. Navíc – není planeta přelidněná?
  • „To časem přijde a změníš názor.“ – Fajn. Nikdy neříkej nikdy. Až na to, že už 10 let tvrdím, že o tom začnu přemýšlet za 10 let...

Nejvtipnější jsou pak diskuze ke článkům o dobrovolné bezdětnosti. Příkladem je třeba tvrzení, že „posláním ženy je rodit“, že „žena se má rozplývat při pohledu na dítě“, že „žena se stane ženou až po narození dítěte“. Někteří zacházejí do extrému, dobrovolně bezdětné ženy cíleně nazývají „slečnou“, aby jí ukázali, kam patří, případně přímo „neženou“, dočetla jsem se ale i názor, že taková žena je „zrůdička“. Jakým právem si vůbec někdo dovoluje někoho takto označovat!

Mnozí ještě píší, že (dobrovolně) bezdětné litují. Tiše litovat bychom snad měli ty ženy, které po dítěti touží a mít ho nemohou, ale někoho, kdo se dobrovolně rozhodl? Zas je to jen okatá snaha dát dobrovolně bezdětným najevo, že jsou to nějací chudáčci.

Některé názory (a hlavně to, jak jsou podány) zvedají ze židle. Třeba tvrzení v internetové diskuzi: „Myslím, že žijeme hlavně proto, abychom měli děti a tím své pokračovatele, to považuje skoro každá žena za normální. Jedině sobec, který má rád jen sám sebe a svoje pohodlíčko, neschopný přinášet oběti, takto může přemýšlet.“. Chápu, že opačný názor 28 leté ženy, která děti nechce, zákonitě vytočí do vývrtky ostatní: „Co kdybych teď náhodou otěhotněla? Šla bych na potrat.“ Běžný model. Jedna žena (ta bezdětná) zkonstatuje fakta, druhá jí začne vysvětlovat, že je špatný člověk. Jakým právem si vůbec žena, která má dítě, myslí, že je něco víc než ta bezdětná? Mimochodem – můžete hádat, se kterým názorem se (i obsahově) ztotožňuji... A kde vlastně autorka prvního tvrzení bere jistotu, že její názor je správnější než ten druhý? Jen proto, že to tak dělají generace lidí?

Podle mého ti, kteří nad pořízením dětí nepřemýšlí a děti prostě mají, druhou stranu vůbec nedokáží pochopit, natož to nějak nezaujatě zhodnotit. Fasinuje mě, jak ti bezdětní prostě jen napíší, že je to věc každého jedince, případně napíší, proč se tak rozhodli, ale ti, kteří prosazují rodinu s dětmi, mají potřebu se za svůj názor v internetových diskuzích do krve bít všemi možnými prostředky, uchylují se k agresi, k urážkám…

Ano, větší část žen chápe mateřství jako přirozené naplnění svého života. Ty, které to tak nemají, jsou považovány za chudinku, jsou litovány a označeny za nesvéprávnou, neschopnou rozhodnout o svém životě. Ale proč jen ženy? Proč muž se může svobodně rozhodnout děti nemít (případně těhotnou partnerku nebo děti opustit a vykoupit se alimenty), ale žena je terčem hloupých poznámek a nucena cítit se jako zločinec, že se rozhodla pro život bez dětí. A to všechno kvůli názorům a rádoby výchovným poznámkám okolí, kterému do toho vůbec, ale opravdu vůbec nic není. A to především!

Nebo si snad mají všichni pořizovat děti jen proto, že, jak už jsem výše uvedla jeden z argumentů, „je to normální“? To je přece tak krásný pohled na rodiče, ze kterých je na dálku vidět, jak velká oběť to od nich byla a jak mají pocit, že jim něco uteklo...! Není prostě lepší, když lidi, kteří děti z nějakého důvodu nechtějí, je nemají, než když je mají „z donucení“, kvůli nátlaku a přání okolí? Kdy konečně lidi pochopí, že mít dítě není norma ani povinnost, ale svobodná volba potenciální matky respektive obou partnerů?

"Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat." Jára Cimrman