2024-09-04 - Neférový přístup
S koncem letních prázdnin jsem narazila na článek „Školáky trápí velká očekávání učitelů i nefér přístup“ zveřejněný na portálu Novinky.cz. I když Novinky nejsou zrovna můj favorizovaný zdroj informací, článek mě zaujal už podle nadpisu. Jako bych totiž viděla sebe…
Kolikrát se mi napříč všemi navštěvovanými školami stalo, že mě někdo ze spolužáků v hodině otravoval, něco po mně chtěl, ale učitel to začal řešit zrovna ve chvíli, kdy jsem se ho já snažila odbýt. Takže kdo vyrušoval? Já.
Stejný průběh mělo i moje vyrušování tuším ve druháku na střední škole. Pokud mě paměť neklame, měli jsme tehdy hodinu práva s učitelkou Zíkovou. Zatímco základní školu jsem opouštěla s touhou jít po maturitě na právnickou fakultu, už v prváku mě ta touha opustila. Učitelka si mě na základě jedné příhody zaškatulkovala, odmítala svůj názor přehodnotit a dál se ke mně chovala jako k odpadlíkovi. Spolužáci věděli, co jsem zač a měli z té situace trochu legraci. A já se další rok a půl na jejích hodinách dusila vzteky nad tou nespravedlností. Až na konci 3. ročníku jsme měli na venkovním hřišti tělocvik s naší třídní učitelkou. Odměřenou, přísnou, ale férovou. Ke konci hodiny už jsme jen posedávaly a povídaly si s učitelkou. Poklidnou předprázdninovou debatu narušila okolo procházející Zíková, která se rozhodla využít příležitosti, že má mě i mou třídní učitelku na jednom místě a postěžovala si, jaký jsem flákač, jak se neučím a jak vyrušuju v hodinách. Třídní po mně střelila pohledem a Zíkové v klidu oznámila: „To je nejlepší studentka v mé třídě. Jako jediná z ročníku bude mít na vysvědčení vyznamenání.“
V prvním ročníku vysoké školy jsem naopak narazila na postaršího profesora. V jeho případě to nebyl pozůstatek oslovování ze střední školy, ale vědecký titul: „prof. RNDr. CSc.“ Což o to, jeho historické zásluhy na rozvoji IT v Československu byly nepopiratelné a jeho znalosti v oboru zřejmě bezedné. Jenže k čemu to je, když své znalosti neumíte studentům předat, skripta píšete tak, že jim nikdo nerozumí, nutíte studenty odříkávat své vlastní definice slovo od slova a neskrýváte svou averzi vůči studentkám? Právě studentky předávaly své zkušenosti těm v nižších ročnících. Ani to ale nepomohlo se na zkoušku u něj připravit. Součástí zkouškového testu byl algoritmus. Od zkoušky mě vyhodil, prý je můj algoritmus špatně. Ačkoli jsem dodnes přesvědčená, že každý problém má víc řešení, podle pana profesora zřejmě byla správná pouze jedna verze. Jenže která? Měli jsme ve zvyku na chodbě dát hlavy dohromady a zkusit najít tu verzi, která by se panu profesorovi mohla líbit. Jaké bylo mé překvapení, když spolužák, který ode mě při testu můj algoritmus opsal, vyšel z profesorovy kanceláře se známkou v indexu…
Já jsem dala zkoušku na druhý pokus zřejmě jen díky tomu, že moji písemku opravoval doktorand, který mě pak i ústně zkoušel. Zkoušet jen pan profesor, zřejmě bych svá vysokoškolská studia skončila už v prvním ročníku. Budiž štěstím, že neměl žádnou dceru, jen tři, samozřejmě vysokoškolsky vzdělané, syny. A vysokoškolsky vzdělanou manželkou…
Už nikdy nezjistíme, z čeho vzešla ta jeho averze vůči studentkám, ale stejné zkušenosti jako já, měly zřejmě všechny. Však i na internetu jsou dodnes k dohledání komentáře jako že „si mám jako ženská vzít vařečku než studovat systémové inženýrství“. Některé kolegyně se přes to dokázaly přenést, já si to brala osobně a za tu nespravedlnost jsem ho nenáviděla. Těžko říct, jestli bral 1. ročník jako síto nebo časem polevoval. Když jsem ho měla znovu v 5. ročníku, v úplně posledním semestru, rozhodně už mě ani spolužačky tak okatě neshazoval.
Abych to zakončila trochu optimisticky – mé zážitky jsou víc než 15, respektive 20 let staré. Věřím, že do školství se dávno dostala mladší generace pedagogů, díky kterým se poměry ve školství a vztah se studenty mění.
