2024-04-15 - Kniha Děti jsou taky lidi
Před časem jsem narazila na knihu Děti jsou taky lidi od Zdeňky Šíp Staňkové. O autorce jsem nic nevěděla, ale téma knihy mě zaujalo. Zřejmě každý z nás si totiž odnesl do života menší či větší bolístky, které poznamenaly jeho vztah k blízkým nebo i jeho život v dospělosti.
Knížka má měkkou lepenou vazbu, takže zapomeňte, že byste ji pojali jako studijní materiál, otevřená samozřejmě nedrží.
Grafické zpracování je moc pěkné, jsou použity různé akvarely, občas jen abstraktní. K tématu se často dobře hodí, na druhou stranu některé mi přijdou k takovému tématu barevně nevhodné, moc pestré.
Korektoři byli dva, přesto se občas někde se vyskytují překlepy nebo chybí slovíčko – například ve větě: „Nic moc nebaví, nezajímá, nevědí, co chtějí a jak toho dosáhnout.“ (str. 99).
Kniha je rozdělena do 11 kapitol, jejichž názvy slibují, že budou probrány všechny možné problémy, se kterými se mohou děti setkat. Každá kapitola začíná přepisem autentických příběhů, které autorka sesbírala na svém instagramovém účtu. Zbytek kapitoly je její rozbor tématu a vyjádření.
Nejde se vyhnout dojmu, že kniha bude odbornou publikací demonstrující, co špatného se dětem děje, jaký to na ně má vliv a zejména s návodem, jak třeba dělat věci jinak. Tím je ale definován hlavní problém knihy – autorka není odborník. Nemá adekvátní vzdělání, dokonce mi přijde, že školami pohrdá. Dvě různé psycholožky tedy napsaly pouze předmluvu, zbylá část knihy je ale dílem amatéra. Velmi bych ocenila, kdyby místo svých domněnek poskytla vyjádření různých odborníků. Ti by se třeba ani neshodli, ale i tím by nabídli různý pohled na totéž.
Sama mám vysokou školu, v současné době znovu studuji a na dostatečném ozdrojování své práce si zakládám. Třeba už jen kvůli sobě, abych vždy byla schopna dohledat, kde jsem k té informaci přišla. Ale i kvůli ostatním – lektorům nebo čtenářům mé práce, které třeba bude zajímat víc a budou si chtít přečíst i text, ze kterého jsem čerpala. Nepovažuji vysokoškolské vzdělání za modlu, ale škola vás bezpochyby aspoň nějak naučí se zdroji pracovat. Autorka jakožto „poučený laik“ s nimi neumí pracovat vůbec. V citacích najdete jen zcela bezpředmětné „aktualne.cz“, „denikn.cz“, „is.muni.cz“, „sciendedaily.com“, „youtube.com“ a další. Žádný konkrétní odkaz, přes který byste se mohli dostat k primárnímu zdroji. Několikrát jsem narazila i na očividně převzatou, ale neozdrojovanou myšlenku, což by se po bližším prozkoumání možná dalo označit za plagiátorství. Občas ani nepoznáte, co by měla být citace a co je jen autorčin názor. A když už autorka neví, tak vás prostě odkáže na Google…
Nepovažuji za vhodné, aby se k tak složitému tématu vyjadřoval „poučený laik“ jen na základě vlastních zkušeností – jak ze svého dětství, tak se svými dětmi. Rady vycházející z takového přístupu mohou na psychice dětí napáchat víc škody, než užitku. Nemluvě o tom, že téma by si zasloužilo mnohem hlubší rozbor nebo odkaz na řadu dalších odborníků, kteří se tématem v minulosti zabývali. V knize se opakují stále ti stejní, dva, tři, víc jich není…
Některé části knihy jsou na mě „moc všechno“. Moc alternativní, moc ezo... Namátkou z předmluvy: „Léčit se z traumat z dětství s veškerou laskavostí k sobě“ nebo „Zdůrazňuje zvědomění prožitých traumat“.
Kritiku musím vznést i k častému opakování téhož v různých kapitolách, navíc jsem nezřídka měla dojem, že vyjádření už s tématem kapitoly nesouvisí. Autorka se často obhajuje, že nikoho nesoudí, ale kniha je vlastně jen prezentací jejího vlastního názoru s poselstvím, že jakýkoli jiný názor je špatný.
Hlavní problém tedy vidím v tom, že autorka je ve svých vyjádřeních příliš radikální. A že nemá vyřešenou svou vlastní minulost. Není to ode mě fér na to poukazovat, ale oboje do knihy intenzivně prostupuje. Může vás to otrávit, nebo se tím můžete inspirovat a po zamyšlení si udělat vlastní názor.
V úvodu knihy jedna z psycholožek uvedla, že „každý trest je násilím“. A já třeba zrovna s tímhle nemohu souhlasit. Je rozdíl, jestli někdo své dítě systematicky fyzicky trestá a jestli někdo dítěti plácne v afektu s vědomím, že by to dělat neměl a třeba i s následnou omluvou. Umět s dítětem mluvit upřímně, umět se i malému dítěti omluvit za své chyby a umět mu dát najevo svou lásku, obejmout ho, to jsou podle mého cesty k tomu, aby měl rodič s dítětem hezký, upřímný a láskyplný vztah.
Na druhou stranu se ztotožňuji s tvrzením, že „každý to měl přes přesně tak hrozné, jak to cítil“ (str. 26). Každé dítě je jiné, co jeden přejde bez úhony, druhého zcela rozhodí. Nedává smysl, aby lidé to, co prožili, porovnávali s prožitky ostatních.
Autorka v knize podává i „návod“ jak tuto knihu číst, a odpovídá, že „opatrně“. Ano, zejména při čtení autentických příběhů je velké riziko, že si vzpomenete na něco, na co už jste dávno zapomněli…
Právě ty autentické příběhy jsou ale důvod, proč knihu číst. Jen není nutné si kvůli nim knihu pořizovat, autorka má stovky příběhů, které jí lidé poslali, na svém webu. V knize je to aspoň trochu utříděné, takže před čtením se můžete připravit na to, co vás čeká. Občas to bude nelehké čtení, které ale snad některým i otevře oči.
Pravdou je, že ať už čtenář vezme v potaz komentáře autorky nebo se zaměří pouze na publikované příběhy, buď knihu uvítá s nadšením, že „tohle tu chybělo“, nebo se bude podivovat, co se to tu vlastně řeší. Vždyť takhle se přece děti vychovávají už desítky let!
Jak? Občas podle všeho stačí zdánlivě nevinná slova…
- „Nepleť se do toho, jsi ještě malá/mladá a nerozumíš tomu.“
- „Až budeš v mém věku, tak to pochopíš.“
- „Buď ticho, teď se baví dospělí.“
- „Neruš, teď se dívám na televizi.“
- „Proč? Protože jsem to řekla.“
- „Běž do svého pokoje a zůstaň tam, dokud se neuklidníš.“
- „Podívej se do zrcadla, jak jsi ošklivá, když brečíš.“
- „Když budeš takhle zlobit, dám tě do dětského domova.“
- „Neřvi nebo dostaneš na zadek, ať máš důvod“.
- „Než se vdáš, tak se ti to zahojí.“
- „Podívej se na sebe, jak jsi tlustá.“
- „Vždyť s tebou nikdo nechce kamarádit...“
