2007-01-04 - Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhé

4. 1. 2007

Tolik diskutovaný „protikuřácký“ zákon i vlastní zkušenosti mě postupem času dovedly k zamyšlení, kdo je vlastně „víc v právu“ a na čí stranu bych se měla přiklonit já sama.

Cigaretu zkusil snad každý. Včetně mě. Trochu už na základce, trochu víc pak na střední, když už jsem byla velká holka s občankou. Asi jsem z toho taky trochu vyrostla, a čím více se o této problematice dozvídala, tím víc mi bylo jasné, že to není nic pro mě.

Když se podívám na nezpochybnitelná fakta, musím na prvním místě uvést, že cigarety obsahují látky, které ohrožují život. Asi polovina kuřáků na následky kouření umírá, přitom jejich léčba je mnohonásobně dražší, než příjmy ze spotřební daně uvalené na tabákové výrobky.

Já však nejsem kuřák, proto mě zajímají spíše fakta týkající se pasivního kouření. I tyto důsledky jsou jednoznačné, tedy že i vdechování cigaretového kouře má stejné následky, jako kouření samotné. Přitom neexistuje žádný způsob odvětrání místnosti, jelikož aby byla eliminována všechna rizika vyplývající z pasivního kouření, musela by rychlost proudění vzduchu v místnosti dosáhnout síly orkánu.

Údajně tak denně umírá přibližně pět desítek Čechů v důsledku kouření. Je to takové ztroskotání malého dopravního letadla... Pasivní kouření ročně údajně zabije 3.000 lidí, kteří se pro smrt v důsledku kouření sami dobrovolně nerozhodli...

V mnoha zemích Evropy jsou opravdu přísné zákony, které zakazují kouření ve veřejných prostorách včetně restaurací a barů. Takovým příkladem je třeba Velká Británie, Norsko, Irsko, Francie nebo Itálie, kde jsem měla tu čest vidět uplatňování zákona v praxi.

Musím však otevřeně přiznat, že nejsem vědec a pro tato tvrzení nemám vhodné podklady. A tak mi zbývají jen fakta, která jsem si vytvořila svým vlastním pozorováním. K jasnému rozhodnutí by mi stačilo už jen to, kolik z rodinného rozpočtu jeden takový kuřák ukousne.

Jednoho kuřáka mám doma. Mámu. Kdysi kouřila fakt hodně a všude. Teď pod naším sílícím tlakem pořád tvrdí, jak kouření omezuje a kouří dvě denně. No, je to blbost, kouří víc… Taky nekouří v bytě, ale chodí na balkón. Sousedi nás musí zbožňovat! Máma si myslí, že na balkóně nikomu nevadí, ale vzduch zvenku stejně nahrne všechen kouř do bytu, takže když vstoupíte do dveří v okamžiku, kdy kouří, nebo chvíli poté, je to stejné, jak kdyby kouřila v obýváku. Ať dělám cokoliv, včetně zavírání všech možných dveří, stejně je to v mém pokoji cítit. A to jsou chvíle, kdy nadávám, vztekám se a začínám vlastní mámu nenávidět. Nevysvětlíte jí to, je to nemožné. Jakýkoli náznak rozhovoru na toto téma odráží tvrdým a podle mého názoru poměrně nevybíravým způsobem, kdy se do nás uraženým a útočným způsobem hned pustí stylem „co se do toho pletete“ atd. Jakoukoli normální diskuzi na toto téma nepřipouští. Budiž, no...

Jsem ochotná chápat a respektovat kouření v hospodě, kam se jde na pivko. Dokonce bych i akceptovala, že se budu muset vykoupat, umýt vlasy a oblečení vyprat. A proto tam nechodím… Chodím do restaurací. Loni na jaře jsme zrovna v takové byli. Všude cedule jak vrata od stodoly (no, přehlédnout fakt nešly), že v době podávání oběda je kouření zakázáno. Mámu ani nenapadlo to respektovat, požádala obsluhu o popelník a samozřejmě ho bez problémů dostala. Takže tam pak jistá skupinka v místnosti pořádala kuřácké dýchánky. Opravdu mi chutnalo...

Loni jsme na začátku prázdnin s kamarády uspořádali několikadenní společný pobyt v Krkonoších, odkud jsem si přivezla (pravěpodobně) zánět hrtanu. Nemohla jsem polykat, vůbec jsem nemohla mluvit a dusila jsem se kašlem. K doktorovi jsem nešla, za 5 dní jsme měli letět k moři, kam by mě určitě nepustil. Držela jsem se rad z knih a Internetu - obklady, inhalace, čistý a vlhký vzduch... Máma ale ani v tomhle případě neměla na práci nic lepšího, než dělat z bytu kuřácké doupě, takže celé ty dny se můj stav nelepšil, spíš se zhoršoval. Ať žije ohleduplnost. Takže v tomhle stavu jsem odletěla k moři. Tamní klima naštěstí pomohlo, za dva dny mi nic nebylo. Ale kouř mě od té doby hodně dráždí dodnes...

V létě jsme byli dva týdny v Beskydech. Nadýchat se jednou za rok jiného vzduchu. Netvrdím, že čistšího, než je v Praze. Seděli jsme takhle na lavičce a čekali, až spustí lanovku. Pak si k nám přisedl takový tatík od rodiny, od pohledu „mírně“ arogantní, ani ho nenapadlo se zeptat, jestli je tam volno. To bývá běžné. A hned si zapálil. Vůbec by nemělo cenu mu říkat, že jsme tam seděli dřív a že nás to obtěžuje. Nakonec jsme se dostatečně nahlas shodli na tom, že ty prasárny čichat nebudeme. Ignorant snad zprvu nechápal, pak své věrné ženské kopii vysvětlil asi něco ve stylu „že ta rozmazlená mládež si odsedla, protože jim vadilo, že si dává odpolední cigárko“. Má cenu takovým lidem něco vysvětlovat? Ať mi pak nikdo neříká něco o „dnešní zkažené mládeži“, když i ta mládež umí v partě prohodit: „Hej, lidi, já si zapálím, jo?“

Nebo když jsme vyrazili do krkonošských Herlíkovic. Zalyžovat, nadýchat čerstvého vzduchu, udělat něco pro své tělo. Kolik lidí si stihne místo svačinky dát ve frontě cigaretu!

Jako nekuřák se tedy cítím omezována. Tím, že ráno vejdu do zakouřeného výtahu. Tím, že si kuřák zákaz nezákaz zapálí vedle mě na autobusové zastávce. Tím, že vejdu na poštu nebo do budovy úřadu a všude je to cítit. A také tím, že jdu do restaurace jíst, debatovat, řešit pracovní záležitosti nebo dokonce něco slavit a přes kouř nevidím na druhý konec stolu. I když bych tolik chtěla, pasivnímu kouření se ve většině případů prostě vyhnout nelze.

Vadí mi ten strašný smrad z cigaret. Někteří kuřáci ho obhajují tím, že spalovny či auta vyrábí taky smrad. No, snad z žádného auta není tolik smradu, jako z jednoho kuřáka. Snad proto, že, na rozdíl od kuřáků, musí auto splňovat emisní limity.

Nevadí mi kuřáci. Vadí mi jejich arogance. Bezohlednost. Ignorance. Sobeckost. Neznám kuřáka, který by takový nebyl. Bohužel. Menšina tak diktuje většině, jaký vzduch bude dýchat.

Kuřáci se bouří, že jsou omezováni, ale dle mého názoru by omezováni být měli, jelikož dobrovolně dělají věc, která je nebezpečná nejen pro ně samotné, ale i pro jejich okolí. Ano, opravdu jsou kuřáci omezováni. Je omezována jejich závislost. Jejich volnost pohybu s cigaretou v ruce. Nějaká jejich „svoboda“. Také nekuřáci se cítí omezováni. Jejich kouřem, smradem, možností nemoci. Ale tím, že omezují kuřáci nekuřáky, ničí nekuřákům zdraví, tím, že omezují nekuřáci kuřáky, jim můžou život leda prodloužit...

A kvůli tomu všemu jsem pro přijetí takzvaného „protikuřáckého“ zákona ještě v mnohem tvrdší formě, než v jaké byl předložen. Určitě nechci nikoho diskriminovat. Nechci něco zakazovat menšině, která se dobrovolně rozhodla zemřít „rukou“ cigarety. Nechci kuřákům upírat jejich právo ničit si zdraví. Chci chránit tu většinu, která si svůj život kouřením neničí. Chci chránit sebe a své blízké, kteří chtějí žít.

Respektujme tedy všichni bez rozdílu názoru slavný citát anglického filozofa Johna Locka: Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Z mnoha důvodů, nejen těch výše uvedených, jsem i já podepsala PETICI "Stop kouření na veřejných místech"...