2008-06 - Domeček z karet

Ačkoli mým životním cílem nikdy nebylo plahočit se po zahrádce a vytrháváním plevele zabít každou volnou minutu svého života, mít malý rodinný domek s malou zahrádkou byl odjakživa můj obrovský sen. Snad proto jsem v průběhu posledních několika let jen tak namátkou koukala v realitních kancelářích po něčem pěkném...

Ani nevím, jak k tomu došlo, byl to vážně fofr, ale jednoho dne začal získávat můj sen jakési obrysy, a když se tak nějak vyjasnila finanční situace, byla jeho představa hodně reálná. Touhu po jedné konkrétní nemovitosti, se kterou jsem měla zcela jasné plány, mi zhatil jistý člen rodiny, který se prostě svého domku odmítl vzdát. Nezbylo nic jiného, než se dívat jinde.

Moc na výběr nebylo. Ačkoli konečné finance předčily naše očekávání, byly možnosti v této cenové relaci značně omezené a během cca tří měsíců se objevily 2 domky v Dolních Chabrech, 3 domky ve Kbelích, pak nějaká zbořenina v Čakovicích, na Proseku... Koukali jsme i po pozemcích, jelikož stavba vlastního domku vypadala hodně lákavě, ale ani mezi pozemky se nedalo za celou dobu vybrat vůbec nic použitelného.

Nejjasnější obrysy dostal domek od společnosti Central Group, který jsme dokonce jeli do sídla společnosti osobně zarezervovat. Tehdy nás přesvědčovali, že je o ty domy zájem a musíme se rozhodnout rychle – to bylo někdy v půlce března 2008. Byli se podívat na již postavené vzorové domky. Krása, fakt, ale jen do chvíle, kdy jsme si spočítali, na kolik by nás vyšly úroky, které bychom museli společnosti uhradit za odklad platby... Mimochodem – dodnes není námi vybraný dům prodaný – polovina května 2008... (Aktualizace: Prodán nebyl ještě ani v březnu 2010...!)

No, co bych se vykecávala, prostě všechno v naší cenové relaci stálo za houby a to pěkné zas bylo mimo naše finanční možnosti. Do toho všeho si všichni o mém snažení mysleli své a máma by mě nejradši viděla v protějším paneláku...

Jednoho dne jsem tedy neodolala a začala se dívat po nějakém pěkném bytě. V okrajových částech Prahy se staví plno bytových domů i s garážemi, ale všechno něčím nevyhovovalo. Nejčastěji přemrštěnou cenou, v ostatních případech naprosto nevyhovující lokalitou. Prostě daleko od všeho. Tak jsem zavrhla bytové domy na Proseku, ve Kbelích a nakonec i v Dolních Chabrech.

Ze zoufalství jsem jednoho dne spíš pro zajímavost mrkla, jaképak byty v panelácích se dají pořídit. Bohužel snad zrovna na tohle všichni čekali a vybuchli jak atomová bomba, takže jakkoli nikdy nedošlo k prohlídce žádného z vybraných rodinných domků, během dvou dnů jsme měli domluvenou prohlídku tří bytů v paneláku. Pravda, byty nebyly menší než 4+kk, což mě trochu ukolíbalo. Jeden byl dispozičně přímo úděsný, ale další dva byly ve stejném domě, jako bydlí babička, takže typově jsme ten byt znali. Výhodou právě toho bylo to, že jsem předem věděla, jaké zdi jsou nosné a co všechno by se s takovým bytem dalo dělat. Když jsem začala, ach já blbá, nahlas přemýšlet, tak už byli asi všichni okolo mě rozhodnutí. Otázkou tedy pouze bylo vybrat, který z těch dvou bytů bude lepší. Byt ve 2. patře, totálně zatuchlý, plesnivý, snad i s nějakou zoologickou zahradou, ale naopak přímo u autobusové zastávky, supermarketu as možností tak nějak zvětšit koupelnu, nebo byt ve 3. patře, čistší a nepochybně klidnější, jelikož od autobusové zastávky asi o 200 metrů vzdálenější? Vyhrál ten první, i když tím, že brzdící autobusy nebudou v bytě slyšet, si tedy opravdu nejsem moc jistá. A už vůbec si nejsem jistá, že v něčem takovém dokážu a chci spokojeně žít... Prostě je všechno jinak, všechno špatně...

Náhodou jsem objevila karty a postavila z nich domeček, asi jsem ho měla slepovat... Během pár dní a prohlídkou několika bytů se zcela stejně zbortil celý můj sen o domečku, kvůli kterému jsem byla ochotná obětovat rozličné dovolené na rozličných místech i mnoho jiného. Berte to jako epitaf...