2004 - Důchodci v MHD

Každý, kdo někdy cestoval hromadnou dopravou a alespoň trošku sledoval počínání některých spolucestujících, se asi občas neubránil úsměvu. Také já pravidelně využivám pražskou hromadnou dopravu a zažila jsem několik úsměvných událostí, jejichž hlavními protagonisty byli důchodci...

Příběh první

Vášnivým lyžařem jsem od samého dětství. V pozdějších letech se k této zálibě přidala ještě výuka gymnastiky, jízda na kole, dálkové pochody. Sporty, zvlášť, když se člověk ke svému tělu nechová příliš šetrně, časem zanechají nějaké následky.

Jednoho dne jsem se ráno probudila a aniž bych předtím vykonávala nějakou namáhavou činnost, nebyla jsem schopná se postavit. Dodnes si neuvěřitelnou bolest v koleni nedovedu vysvětlit, i když nějaký důvod to snad mělo. Bylo to na jaře roku 2004 a nebýt ve škole nově získaných kamarádů, do vyšších pater naší fakulty bych se asi vyškrábala jen velmi obtížně.

Ačkoli se mě tento problém držel asi pouhé dva dny a poté odešel stejně náhle, jako se objevil, zanechal na mě zajímavé následky. V tomto stavu jsem nevydržela stát ani na místě, natož v pohupujícím se autobusu. Pojala jsem myšlenku, že snad jednou za život mám i v mladším věku právo se v autobuse beztrestně posadit. Když jsem se potřebovala dostat do jednoho autobusu, nezbylo mi nic jiného, než se nahoru vydrápat jakýmkoli možným způsobem. Mnoho lidí mě při tomto počínání sledovalo, vesměs s pochopením, a nikdo se nepozastavil nad tím, že jsem zabrala jedno z míst k sezení. Kvůli tomuto mému počinu jedna z nastupujících starších osob zůstala stát, protože místa k sezení již byla obsazena. Jedna důchodkyně poté neodolala a ačkoli seděla přímo u dveří a mé nastupování měla z první ruky, pronesla větu, že bych snad starší lidi mohla pustit sednout. Poté se vítězoslavně rozhlédla a očekávala podporu nějakých dalších cestujících. Ti se však vůbec nezapojili a mám pocit, že snad byli i na mé straně. Když jsem jí odpověděla, že ne vždycky je starší člověk víc nemocný než ten mladší, jeden starší pán dokonce tak nějak chápavě pokýval hlavou. Inkriminovaná důchodkyně ještě něco zabrblala, asi byla zvyklá, že v boji proti mladší generaci se k ní vždycky někdo přidá, a následně se jala vystupovat u supermarketu Lidl. Nikdo z ostatních lidí k mému sezení již žádné výhrady neměl a při vystupování mi dokonce kdosi pomáhal z autobusu.

Přesto mi tato událost dala lekci, že i mezi milými stařenkami a stařečky se najde někdo, kdo volný čas zabíjí tím, že se snaží zlepšit svět a začíná u dnešní "zkažené mládeže". Nutno však podotknout, že mě tato událost tak znechutila, že od té doby v dopravních prostředcích v 90% případů sedím a lidi, které budu pouštět sednout, si "vybírám". A tehdy také začala moje dlouhodobá studie těchto občanů...

Příběh druhý

Jednoho podzimního dne roku 2004 jsem vyrazila do školy. Výuka mi začínala až kolem poledního, takže autobusů v té době jezdilo méně než v dopravní špičce. Na zastávce Dejvická jsem čekala na autobus, který mě dopraví do školy a hned za zády mi stála jakási paní staršího věku.

Brzy přijel autobus číslo 147 a jeho zadní dveře zastavily přímo přede mnou. Když se otevřely, zmiňovaná osoba se kolem mě zleva protáhla a díky tomuto manévru nastupovala jako první. Jelikož si však potřebovala označit lístek, zdržela se hned u vchodu. Mezitím já jsem zabrala místo u zcela zamlženého okénka, otevřela skripta a začala je ledabyle studovat. V okamžiku, kdy žena hledala místo k sezení, již byla téměř všechna místa obsazena. Nakonec jediné volné zůstalo vedle mě, kde se nakonec usadila. Autobus se naplnil téměř k prasknutí a mně nezbývalo nic jiného, než stojící studenty v duchu s pochopením politovat.

Začala jsem pořádně číst skripta, ale téměř ihned po rozjetí autobusu přímku mého pohledu směřujícího do knihy přerušil jakýsi předmět. Po zaostření na něj jsem zjistila, že se jedná o ruku vedle sedící ženy, ve které žmoulá cosi. Tím cosi mi poté šermovala před obličejem aby otřela co největší kus zamlženého okénka.

Jestli jsem si myslela, že když ruka zmizela, můžu se začít zase učit, spletla jsem se. Ruku brzy nahradila hlava, pravděpodobně za účelem monitoringu venkovního prostoru. Blesklo mi hlavou, jak tu cestu do Suchdola asi vydržím a jestli jí mám něco říct, když se najednou od okénka odklonila sama.

Pak se začala poměrně zběsile rozhlížet, protože autobus se blížil do zastávky na Pobabě. Postavila se, zmapovala situaci a když zjistila, že k prostředním i zadním dveřím je to poměrně daleko a navíc jsou všude vecpané desítky studia chtivých mladých lidí, začala vykřikovat "s dovolením, s dovolením, s dovolením...!" Poté se pustila do prodírání se uličkou k zadním dveřím, takže mi zmizela ze zorného úhlu, ale její "s dovolením" s námi v autobuse zůstalo až do chvíle, než se zavřely dveře.

Příběh třetí

Jak již tomu u vysokoškoláků bývá, začíná jim škola často v době, kdy každý jiný student či zaměstnanec poslušně sedí na své židli a dopravní prostředky využívají pouze ženy na mateřské, nezaměstnaní občané a důchodci. Těmi posledními jmenovanými bývají autobusy na našem sídlišti mezi osmou a jedenáctou hodinou opravdu narvané. Tato starší část obyvatelstva se totiž velice často pokouší ušetřit pár korun na nákupu, tak objíždějí různé supermarkety a vyhledávají ten nejlepší výrobek pro svou lednici. Jedna taková starší a od pohledu poměrně milá paní se mnou na nejmenované zastávce nastupovala do stejného autobusu.

Posadila jsem se za ní přes uličku a další, i když poměrně krátké dění, jsem měla jako na dlani. Záhy totiž začalo pršet. Tedy, déšť to nebyl, pouze takové mrholení, člověk by kvůli tomu ani nemáčel deštník. Ale jakmile to zmiňovaná paní zmerčila, přisunula si blíž svou nezbytnou pojízdnou tašku, chvíli se v ní přehrabovala a pak vytáhla pytlík s několika rohlíky. Její počínání jsem sledovala se zájmem, protože mnohé jiné historky mi daly příčinu k myšlence, že by z toho mohlo něco být. Také ostatní spolucestující toto dění docela zajímalo. A brzy opravdu přišlo několik vteřin, které osazenstvo autobusu pobavily. Paní totiž všechny rohlíky vysypala přímo do tašky, prázdný pytlík i s drobky si k pobavení všech cestujících narazila na hlavu a bojovně vyrazila ven do "deště".

Příběh čtvrtý

Začátkem roku 2006 jsem měla tu čest se přesvědčit, že dlouhá zima má na starší obyvatele této republiky opravu neblahý vliv. Na konečné zastávce se mnou do autobusu nastoupila starší žena, asi mnohaletá turistka. Vybavena větrovkou, botami značky Prestige, šusťákovým batohem a igelitkou, usadila se na sedačku vedle mě.

Zadívala jsem se z okénka a když jsem zašilhala, co zmiňovaná osoba dělá, zjistila jsem, že hrabe v igelitce. Z té po chvilce vytáhla malou knížečku, kterou bych díky jejímu stáří uchovávala v největší úctě. Několik takových máme v rodině jako dědictví po starších generacích a každý, včetně mě, kolem nich chodí po špičkách.

Paní se začetla do knížky a mě přestal její osud zajímat. Ale za chvíli, co neslyším – „škub“ a pak jen zvuk muchlání papíru. Místo dění na ulici jsem začala sledovat dění vedle sebe. A osoba četla dál. Dočetla stránku a škub, rázným způsobem jí vytrhla a poté zmačkala. Zmačkané papíry poté házela do igelitky, která vypadala, že už pěkných pár stránek obsahuje. Opravdu jsem nechápala, o co tady vlastně jde. Tím spíš, že další stránka přežila její útok bez úhony a za oběť padla až ta další. Že by cenzura pro mladší generace?