2016-07-27 - Úcta ke stáří

Moje babička umřela před čtvrt rokem a jen o kousek se nedožila 90 let. Byla to ona, kdo mě v dětství vychovával a kdo mě naučil pozdravit, poprosit, poděkovat, omluvit se, vždy vše v duchu „cti otce svého i matku svou“… V pozdějších letech nylo jen dobře pro ní, že se na mě od dětství dívala stále stejnýma očima a neviděla, jak mě různé kontakty během let změnily…

Dnes ráno jsem u parku Lázaro Cárdenase potkala běžce. Asi už měl své zkušenosti a neběžel přímo parkem, ale po chodníku po jeho obvodu. I tam ovšem narazil na důchodkyni venčící svého psa. Jediným pozitivem bylo, že pes byl na vodítku, bohužel však na dost volném. Když pes běžce zaregistroval, ohnal se mu po nohách, běžec uskočil do silnice, zanadával, málem vrazil do sloupku čekajícího na označení značky o parkovacích zónách a chtěl pokračovat, kdyby ovšem důchodkyně nepronesla: „Tady se neběhá.“. Ačkoli to nemívám ve zvyku, musela jsem se dotyčného zastat a zkusila jí vysvětlit, že chodník není její soukromý majetek, a že když ona tam může venčit, on tam přece může běhat. To by bylo na jiný článek spíše o vzájemné (ne)toleranci, ale – proč se tolik chodců k běžcům chová, jako by neběželi, ale proháněli se po chodníku přinejmenším na kole? Důchodkyně ovšem byla neochvějně přesvědčená o tom, že ona je jediná, kdo je oprávněný chodník využívat, takže po nikam nevedoucí bleskové výměně názorů jsme všichni tři rozprchli na různé strany s tím, že běžec důchodkyni poslal do prdele a důchodkyně mu odpověděla, že na ní nemá být sprostý. Kam až jedna taková událost může zajít… Podle výchovy mé babičky by se paní, bez ohledu na věk svůj či běžce, prostě jedním slovem omluvila – byl to přece její pes, který zaútočil a celý ten tyátr rozpoutal…

Po tomto incidentu jsem měla dost času rozjímat a vzpomínat, kolika různých událostí už jsem byla svědkem. Třeba když jsem si před lety poranila koleno a nemohla ho ohýbat a na nohu moc došlapovat. Dodnes je mi záhadou, co se mi tehdy stalo a jak to bolet začalo, za krátko to samo přešlo. K doktorovi jsem tehdy nešla, takže jsem se nemohla ohánět ani ortézou, ani berlemi. Do školy jsem ovšem vyrazila – a v očekávání, že mi to bude trvat, radši s předstihem. I tak jsem ovšem z domova vyrážela až v dopoledních hodinách. Autobus, který přijel do zastávky, byl plný. Důchodců. Vybavuji si nějakého pána, který mi nabízel pomoc, ale vyhopsat těch několik schodů do autobusu jsem zvládla sama. Jen mi to zabralo tolik času, že si někdo za mnou radši přešel k vedlejším dveřím. Když jsem se na posledním schodu zavěsila na tyč a rozhlédla se, kam bych si sedla, nejen, že jsem nenašla jediné volné místo, ale spatřila jsem jen temena všech těch, kteří zrovna měli něco strašně důležitého ke čtení/hledání v kabelce/na zemi… Pán se mě tehdy zastal, že by mě snad někdo mohl pustit sednout, ale nějaká důchodkyně reagovala, že jsem mladá a postojím. Místo k sezení jsem si našla na příští zastávce, kde někdo vystupoval…

Vybavuji si i vysledovanou událost z tramvaje, do které nastoupily dvě důchodkyně a ačkoli tramvaj byla poloprázdná, agresivním „Že byste nás pustil sednout?“ se dožadovaly místa k sezení zrovna tam, kde seděl mladík čtoucí knihu. Ten se na svou obranu podivil, že přece nemůže vědět, že chtějí sedět, když je kolem spousta volných míst, a začal se zvedat. V tom druhá důchodkyně k té první pronesla něco ve stylu „Co si to ten parchant vůbec dovoluje?“, mladík dosednul zpátky, znovu je upozornil na volná místa a začal si znovu číst. Netřeba snad dodávat, že důchodkyním tento incident vystačil na mnoho dalších zastávek, kdy zhodnotily nejen „chování“ onoho mladíka, ale i vší té dnešní mládeže a společnosti vůbec.

Nemohu soudit, jak tomu bylo v minulosti, ale dnes lidem obecně chybí to, co by mělo být samozřejmé – vzájemná ohleduplnost a slušnost. Často z podobných událostí vypozorovávám, že slušné chování se očekává od mladších, ale ti starší, kteří ho vyžadují, ho často nemají.

Úcta, to už je něco víc než „jen“ slušné chování. Klasická „úcta ke stáří“ snad bývala samozřejmá dříve, kdy staří lidé byli těmi, kteří celý život těžce dřeli a těm mladším předávali do života všechny své zkušenosti. Rodiče automaticky učili své děti úctě ke starým lidem. Možná ale jen ze strachu, že sami budou brzy staří.

Konflikty mezi generacemi byly nepochybně odpradávna, ale zdá se mi, že propast mezi generacemi se zvětšuje. Snad je to dnešní rychlou dobou a technologickými vychytávkami, kdy mladší mají mnohem více životních zkušeností i vědomostí, než ti starší. Těžko pak vyžadovat „úctu ke stáří“ v tom původním slova smyslu. Dnes, ale možná i dříve, si úctu člověk získává svými činy, postoji, tím, co dokázal – a to bez ohledu na věk. V úctě určitě není třeba mít každého starého člověka, naopak si ovšem úctu zaslouží i mnozí mladí, kteří toho už ve svém životě hodně dokázali a mají ostatním co předat do života. Úctu si prostě každý musí zasloužit, není samozřejmá a nezávisí na věku.

Nemoci, nemohoucnost, osamělost, zhoršená paměť, myšlení i finanční situace snad mohou být důvody, které ovlivňují psychiku starých lidí. Těžko se ti mladší do takové situace vcítí. Nic z toho by ale přesto nemělo být důvodem k tomu, aby se ke svému okolí chovali neslušně až neomaleně, ale od okolí si slušné chování až úctu vynucovali. To už spíše jdou do extrému a své blízké citově vydírají, vynucují si názory nebo činy, které jim jsou vhod, a vyvolávají v nich pocit neochoty a výčitky svědomí. Kolik starých lidí si pak tu osamělost svým chováním samo způsobilo…

A aby se své osamělosti zbavili, jezdí na prodejní akce, kde se pod rouškou nátlaku nebo důvěry nechávají pověstnými „šmejdy“ obrat o finance, které tak dlouho spořili. Člověk se zpravidla z negativních zkušeností poučí, aby se podobné situaci v budoucnu vyhnul – o tom celém přeci je dětství a dospívání. Staří lidé jako by šli hlavou proti zdi a tutéž špatnou zkušenost jsou schopni opakovat neustále dokola. Pokud je nechci považovat za „postupně hloupnoucí“, musím prostě konstatovat, že jsou nezodpovědní a příliš důvěřiví. Třeba jako babička, které před mnoha lety nějaký mladík v domě oznámil, že nejede výtah a velkoryse jí nabídl, že jí vynese tašku. Těžko se ptát, proč babička nešla do vedlejšího vchodu a nevyjela výtahem, když průchod mezi vchody není jen v přízemí, ale i v patře, kde bydlela, místo toho dotyčnému svěřila svou tašku a když vylezla těch několik pater, našla svou tašku u dveří s peněženkou bez peněz… A to přesto, že jsme jí jako malému dítěti neustále opakovali, že nemá nikomu věřit… Staří si prostě od mladších si nenechají poradit, mají svou hlavu a „vždycky pravdu“. Ani po desítkách let nedokázali přijmout skutečnost, že zatímco oni jako mladí své starší příbuzné potřebovali, holčičky po večerech s babičkami draly peří a babičky u toho vyprávěly, teď, když mladí zestárli, jejich potomci už je vlastně nepotřebují. Alespoň ne v tom stejném smyslu. Role prarodičů a vnoučat se obrátily, dnes jsou to vnoučata, kdo své prarodiče učí – třeba pracovat s elektronikou nebo jim zprostředkovává svými fotkami a vyprávěním život v zahraničí. Ačkoli doba se změnila, okolnosti taky, drát peří v pražském panelákovém bytě asi nikdo nebude, přesto se musím ptát – kam se poděly babičky podobné té od Boženy Němcové…?

„Jakmile se ze stáří začne dělat zásluha je to špatné. Protože každej blbec – starej – byl taky jednou mladej blbec.“
Jan Werich

„Mládí biologické neosvobozuje od blbosti a hlouposti, stejně jako stáří nezaručuje moudrost. Jsou blbí dědkové a hloupé děti.“
Jan Werich