Kocouří blbosti

Roku 1997 se narodil můj kocour Kelly. Asi první dva roky jsem si psala různé příhody, které se mu (nebo nám :) udály. Teď tedy toto "literární dílo" opouští pomyslný šuplík a je vypuštěno do světa. Jen prosím při případném čtení nezapomeňte, že když jsem to psala, chodila jsem ještě na základku. ;) Text ponechávám v původní podobě, včetně gramatických a stylistických chyb i překlepů...

I.

Bylo to v době, kdy mi všichni kamarádi vyprávěli o svých domácích mazlíčcích. Někdo měl rybičky, někdo morčata, křečky, spousta jich měla psa, věděla jsem i o kočce. Moji rodiče však jakékoli zvíře do paneláku odmítali s tvrzením, že by bylo nešťastné. Já se sama sebe v duchu ptala, zda rybičky nebo morčata zajímá, jestli žijí v bytě nebo v domě. Čas šel dál a já se pomalu smiřovala s tím, že nikdy vlastní zvíře mít nebudu. Mohla jsem kamarádům jejich společníky jen závidět a touto vlastností jsem se dlouhou dobu zabývala.

Pak mi ale kamarádka nabídla, že mi dá nějaké svoje rybičky, až se jí vylíhnou. Této možnosti jsem se chytila jako tonoucí stébla. Doma začal úporný b oj. Tvrzení, že mi žádné zvíře nechtějí dovolit, ani rybičky, které sousedy určitě rušit nebudou, se střídalo s tvrzením, že je s nimi moc práce. Válka to byla dlouhá, leč zakončena sháněním co nejmenšího akvária. Tentokrát jsem tedy zvítězila, ale nebylo to na dlouho.

Krátce po tomto veledůležitém vítězství se sousedovic kočce na chalupě narodilo pět koťátek. Sousedka se o nich nesměla nic dozvědět, jinak by všechny skončily utopeny kdo ví kde. Štěstí mi přálo a tak se mi vždy podařilo proklouznout na půdu a malým chundeláčkům dát něco dobrého na přilepšenou. Nejvíce jsem si zamilovala celé černé kotě. Bylo ze všech nejmenší a tak jsem mu za zády jeho sourozenců strkala ještě něco navíc. Jednou jsem ho vzala k nám domů a když jsem ho odnášela zabalené v mikině zpět na sousedových půdu, vyšla sousedka ven. Posadila se na schody a začala si se mnou povídat. Bylo to hrozné, protože kotě mohlo každou chvíli zamňoukat a tím se prozradit a mě přivést do pěkného maléru. Nezbylo nic jiného, než se na schody posadit taky i s kotětem. Tak jsme tam seděly asi deset minut a já celou tu dobu čekala, kdy se stane něco hrozného. Pak jsem dostala spásný nápad. Řekla jsem, že už musím domů. Opatrně jsem se i s chundeláčkem v mikině zvedla a zamířila k brance. Když konečně sousedka zmizela v domě, proklouzla jsem na půdu a kotě vrátila kočce.

Kotě hezky rostlo a já v něm hledala lék na nudu a dobrého přítele. Po předchozích zkušenostech, kdy jsem svou kočku přes týden nechávala na starost sousedce a o víkendech ji na noc pouštěla ven, a kdy mi první kocour Majďák zahynul na otravu a druhou kočku Micku přejelo auto, jsem už nic takového nechtěla znovu dopustit. Malé kotě jsem hlídala všude, kam se kdy podělo. Jednoho dne všechny koťata dorostly do takové velikosti, že hrozilo vykonání jejich první cesty pryč z půdy a tím i jejich prozrazení. Záchrana byla jediná – sousedce je ukázat dříve, než je objeví sama. S malou lží, že jsem na půdě hledala psa a našla koťata jsem jí pět už větších koťat představila. Koťata už se utopit nedala a tak se pohroma nekonala.

Téhož dne večer jsme se chystali udělat si k večeři maso na grilu. Taťka na zahradě rozdělával dřevěné uhlí a já za ním jako už tolikrát přišla s tím, zda si kotě můžu nechat. Dodnes ho podezřívám, že toho večera nebyl úplně při smyslech nebo přinejmenším nevěděl, na co odpovídá, ale řekl ano! Srdíčko moje i mého koťátka v tu chvíli asi pěkně nahlas zaplesalo a v tom jediném slůvku hledalo možné řešení. V tu chvíli mě nějaké rybičky vůbec nezajímaly. S kotětem v náručí jsem utíkala za druhou třetinou naší rodiny – za mámou. Bleskově jsem ze sebe vysypala historku o taťkově souhlasu a napínala uši, jaká bude odpověď. Čekala jsem obehranou historku se všemi možnými důvody, proč to nejde. Nikdy bych si nemyslela, že to půjde tak hladce, ale souhlas zazněl i z úst druhého člena rodiny.

Pár dní jsem se ze skutečnosti, že mám kočku, vzpamatovávala, ale pak se začalo jednat.

II.

Z neznámého důvodu jsem si dala závazek, že to musí být kocour, kočku že nechci. Vlastně jeden důvod by tu byl. Zvíře jsem chtěla mít vykastrované a kastrace kočky je moc složitá operace, proto jsem chtěla raději kocourka.

Podle veškeré literatury a podle názorných obrázků jsem vyzkoumala, že náš mazlíček je opravdu kocour. Pak nám ale jednoho dne místní statkář přinesl vajíčka. Při té příležitosti jsem si chtěla ověřit, že výsledek mého zkoumání byl správný. Dotyčný pán odložil vejce a po chvíli zkoumání prohlásil se stoprocentní jistotou, že je to kočka. Ouha, jaká smůla. Budeme muset sehnat kocoura jinde. Máma však tenkrát celou situaci zachránila tím, že prohlásila, že si vezmeme i kočku a kastrovat jí nenecháme. A bylo to. Jenže to jsme netušili, jak to všechno nakonec dopadne.

Muselo se proto začít vymýšlet jméno. Kdysi jsem v časopise četla o kočce jménem Kelly. Nyní jsem si na toto jméno vzpomněla a pojala jsem ho za dobré. Takže od této doby jsme i my vlastnili kočičku jménem Kelly. To jsme ale netušili, že ve chvíli, kdy Kelly na své jméno začne slyšet, budeme nuceni toto jméno pozměnit. Originál Kelly zůstal stejný, ale u nás doma se běžně začalo používat oslovení Kellda nebo Kellýsek. Ale to předbíhám následujícím událostem.

Jelikož výsledek všech rozhovorů byl, že si kočku necháme, musela se vykonat první výprava na očkování. V ordinaci Soboteckého pana doktora se kočce od první chvíle nelíbilo. Při očkování jsem nebohé zvíře držela v náručí a během samotného očkování zvíře řvalo jak na lesy a navíc mě stihlo škrábnout. „Vážený pan doktor“ byl tak skvělý lékař, že si zvíře neuměl ani sám podržet. V boji s kočkou jí ani vakcínu nedal nejednou, ale při své šikovnosti až napodruhé. Na první návštěvu ve veterinární ordinaci jsem měla památku několik následujících týdnů i já – pár škrábanců na rukou. Jen tak mimochodem vám o šikovnosti toho veterináře řeknu, že když se ve vesnici koná povinné očkování psů, musí si majitelé psa při očkování podržet, protože pan doktor se ho bojí. Jediný dobrý výsledek návštěva ordinace měla – náš mazel byl kocour. Po zaplacení padesátikorunového poplatku za to, že veterinář provedl očkování v sobotu, jsme ordinaci opustili a již vícekrát nenavštívili.

K tomuto nepříjemnému očkování jsme přistoupili až o prázdninách, kdy jsme věděli, že kocour nepřijde do styku se svými sourozenci a tudíž o něj nepřijdeme. V době, kdy Kellyho přivedli sourozenci do maléru, jsem zrovna byla na školním výletě. V těch dobách ještě koťata běhala volně venku. Sousedi měli na své zahradě vyrovnanou hromadu drenážních trubek. Koťata si tam vesele hrála, náš Kellýsek do jedné z trubek vlezl a už nevylezl. Paní, která ho chodila krmit, se dušovala, že ho ještě nedávno viděla a byl v pořádku. O nějakou dobu později už nebyl k nalezení. Alespoň tak se to moji rodiče dozvěděli, když v sobotu téhož týdne na chalupu přijeli a Kellyho neviděli. Máma koťat odvedla rodiče na sousední zahradu a neznámým způsobem jem dala vědět, že tam je něco v nepořádku. Taťka tenkrát prý přerovnal těch trubek celou hromadu a z jedné z nich vytáhl hubeného, vyplašeného Kellýska. A ptáte se, proč odtamtud nevylezl sám? Protože otočit se nemohl a vycouvat neuměl.

III.

Máma si však tenkrát dala také jednu podmínku. Kellýsek se musel bez problému naučit chodit na záchod do misky. Téměř měsíc jsem se snažila naučit Kellýska chodit na záchůdek do mističky. Výsledek mého snažení byl ale nulový. Kocour si tvrdohlavě dělal loužičky a hromádky, kde chtěl. Jednou se mu dokonce povedlo, že se s veškerou důstojností vykakal taťkovi do postele. Toho večera byl v našem domě pěkný rachot. Taťka nadával, máma nadávala, i já jsem nadávala, ale marná práce. Kellýsek už se sice nikdy do postele nevykakal, zato dál chodil na záchod, kam se mu zachtělo. Celý dům brzy smrděl jako nějaká kočičí farma. Náš kocourek pohrdal mističkou s kousky zmačkaného novinového papíru a z toho důvodu ztrácel svou nabytou oblibu. Ani stěhování mističky na místa, kde něco provedl, nepomáhalo. Spásný nápad dostala opět naše máma. Koupila speciální kamínky do kočičího záchůdku a náš miláček se poměrně brzy naučil do záchůdku chodit.

Dalším kamenem úrazu byl andulák Pepík. Jeho klec stávala v kuchyni na nevysoké skříňce. Kellýsek však rostl a brzy se dostal do fáze, že ke kleci vyskočil. Jednoho dne přišla na návštěvu naše sobotecká známá. Usadily jsme se v kuchyni u stolu, já si sedla pár desítek centimetrů od Pepíkovy klece. Kellýsek, jako vždy zvědavý, přišel do kuchyně, chvíli koukal, zda nedostane něco na zub a pak se usadil pod skříňkou. Bedlivě pozoroval Pepíka. Máma zrovna naší známou upozornila na to, jak Kelly číhá, když v tom se kocourovo tělo vzneslo v ladném skoku, zachytilo klec a Kelly i klec padali k zemi. Zásluhou nějaké náhody jsem klec zachytila už ve značně nakloněné poloze. Zachránila jsem tím Pepíka od pádu, avšak nikoli Kellyho od maléru. Dostal vynadáno a pak následovalo sáhodlouhé kázání, že to nesmí, protože Pepík není k jídlu. Tenkrát se ubohý andulák i s klecí stěhoval do vyšších poloh. O prázdninách o rok později už měl Pepík pevné místo v obýváku na skříni, tady v nejvyšší možné poloze. Z okolí skříně navíc muselo být odstraněno i houpací křeslo, protože Kelly nepochopitelným způsobem z opěradla křesla na skříň vyskočil. Další Pepíkovo evakuování už není možné, leda že bychom klec zavěsili na lustry. Jenže i tam by se Kellýsek dostal.

O těch prvních prázdninách však byl ještě kotě. Fascinovalo ho všechno, co se hýbalo. Kelly byl živý kocour a tak běhal od rána do večera. Honil každou věc, kterou vzhledem k její velikosti mohl. Miloval všechny drobnosti, které nám upadly na zem. Než jsme se pro ni stihli sehnout, už si s ní hrál. Nepochopitelným způsobem dokázal být na deseti různých místech najednou. Všechny svoje hračky se naučil tak bezvadně uklízet, že už je nikdy nenašel ani on sám, natož pak my. Když honil nějakou věc, bleskově jí schovával pod skříně a stoly. Štěstí bylo, že alespoň tam se ty věci daly najít. Když jste večer leželi v posteli a Kellýsek lítal po době, každou chvíli se ozvala rána. Až o dlouhou dobu později jsme pochopili, co to je. Kelly v běhu nevybral zatáčku nebo nestihl zabrzdit a hlavou naboural do zdi. Od té doby máme tak pitomého kocoura.

IV.

Na konci prázdnin, po převezení mě i Kellyho do Prahy, nastaly na čas krušné chvíle. Kellýsek odmítal brát pražský byt tři plus jedna za svůj. Po dvou měsících, strávených v prostorném domě na vesnici, nám dal jasně na vědomí, že byt malé rozlohy v šestém patře poněkud klidnější části Prahy není jeho domov. Dával nám to jasně na vědomí všemi možnými způsoby. Nejdříve zalézal pod postele, kde dokázal v naprosté tichosti trávit celé hodiny, zatímco my lítali po bytě celí diví, jestli nám neutekl, když jsme šli domů. Brzy objevil bezvadnou skrýš, která se nacházela pod starým typem panelákové vany. Dlouho jsme nevěděli, kam na celé odpoledne zalézá. Během naší nepřítomnosti musel být zřejmě až moc aktivní, protože hračky, které ještě ráno ležely na podlaze, po mém příchodu domů nebyly k nalezení. Několik hraček měl i pečlivě uklizených pod vanou, kam kromě něj nedokázal nikdo pořádně vlézt.

Kelly hrozně rád cestoval. Stačilo, abychom někam postavili otevřenou přepravku a on si do ní sám vlezl. Asi proto, že jeho cesta vždy směřovala na chalupu. Cestou zpět do Prahy do přepravky už sám nevlezl, což je, vzhledem k jeho nenávisti vůči pražskému bytu, pochopitelné. Před jednou z cest na chalupu si Kelly spokojeně pochodoval po bytě, jako by čekal, až mu připravíme přepravku. Jakmile jsme si ho však přestali všímat, ztratil se a nabyl k nalezení. Brzy nám však bylo jasné, že je pod vanou, tím jsme pochopili, že ho odtamtud nedostaneme. Lákání na kočičí stravu ba ani na salámy už zabalené v taškách, nepomáhalo. Při posvícení baterkou pod vanu jsem jasně viděla obrys našeho zlatíčka. Nevypadalo to, že by se chystal v brzké době vylézt. Pračka putovala ven z koupelny, aby se mohlo nadzvednout víko vany. Při nadzvednutí poklopu však Kelly zmizel kamsi za roh. Po složitém nasoukání pod vanu mi bylo jasné, kde je. Byl zalezlý mezi panelem a dřevotřískovou stěnou naší koupelny, kde byla vytvořená asi deset centimetrů široká a přibližně metr a půl dlouhá mezera. Jakmile mě Kelly uviděl, zalezl až úplně dozadu a naše šance na spokojený odjezd na chalupu se opět zmenšily. Umělohmotnou trubkou k vysavači jsem ho po dlouhé rvačce vylovila na světlo boží. Nelze posoudit, kdo byl v horším stavu, zda rozzuřený špinavý kocour, nebo rozzuřená špinavá moje maličkost. Asi s hodinovým zpožděním jsme přeci jen na chalupu dojeli, ale na úkor toho, že kocour se mnou asi týdne nemluvil.

Krom rozruchu o šest pater níž, jež bedlivě pozoroval, a krom vany, nás Kellýsek dokázal překvapit i další věcí. Zamiloval si záclony v ložnic, kde sahají až na zem. Zpočátku si pod ně pouze lehal a žvýkal je, ale když zjistil, že tato jeho činnost končí jen občasným okřiknutím, začaly se teprve dít věci. Kellda se pravděpodobně jednoho dne rozhodl, že někoho pořádně naštve a taky se tak dělo. Po vstupu do ložnice jsem viděla Kellyho až úplně nahoře na zácloně. Po okřiknutí se ani neuráčil slézt dolů, jen popolezl o kousek níž a houpal se dál.

Ne, že bychom na chalupě neměli televizi, jsou tam dokonce dvě, ale z neznámého důvodu fascinovala Kelldu jen ta u mě v pokoji. Jednoho večera se posadil na stůl před televizi a během půl hodiny shlédnul téměř celý film. Prostě seděl a díval se. Mě film bavil, ale díky kocourovi si z něj nepamatuji vůbec nic. Zato Kelly zná film zpaměti, jak bedlivě ho sledoval. Sledování televize se však kupodivu nestalo jeho zábavou, naopak, od té doby už si televize téměř vůbec nevšímá, ba i sebelepšími pořady pohrdá.

Dokázal nás mnohdy překvapit opravdu skvěle a to i tím, když se máma chystala posadit na židli a bylo na ní hovínko. Ta židle nebyla běžně používaná a v těch dobách už Kelly ovládal chození na záchod opravdu dokonale, ale to skutečnost hovínka na židli nezměnilo. Tohle ale díky mámě udělal jen jednou, protože ta mu vynadala tak, že už nikdy nic neprovedl, zato však nadávání mu mohlo být úplně ukradené. Kellýsek nikdy nerespektoval situace, kdy mu někdo něco říkal. Většinou všechna kázání končila tím, že Kellda královsky opustil místnost.

V.

Pak přišly Vánoce a s nimi mnoho starostí. Byly to první Vánoce v Kelldově život a tak nechápal, proč se najednou v celém domě uklízí. Celý vyplašený sledoval, jak každý běhá po chalupě s hadrem v ruce a vymetá všechny kouty. Co vám budu povídat, s veškerou radostí se Kellýsek přidal do vymetání mezer pod skříněmi a postelemi. Běhal po domě s daleko větší vervou, než my všichni dohromady.

Osmý div světa pro něj byl vánoční stromeček. Okamžitě si ho zamiloval kvůli pestrým neustále se hýbajícím ozdobám Zvlášť jedna ozdoba na nejspodnější větvi našeho umělého stromku ho fascinovala. Pravděpodobně si s ní hrál celou noc, protože ani jedno ráno nebyl na svém místě, tedy na stromečku. Radost z nové hračky jsme mu zkazili tím, že jsme začali zavírat dveře do obýváku, aby neměl přístup ke stromku. Zřejmě se na nás naštval, protože pak teprve začal cirkus.

Snad už sto let vlastní naše rodina dřevěný betlém, který se dědí z generace na generaci. Při rozložení zabere plochu asi tak jednoho metru čtverečního. Vzhledem k jeho velké rozloze existuje v celém domě jediné místo, kam se betlém vejde – stůl ve verandě. Kámen úrazu byla skutečnost, že přes verandu se chodí do koupelny, kde má Kelly záchůdek. Každou noc si se starobylými figurkami hrál. Ráno byl většinou celý betlém pokácený a tak začalo nové stavění. Tak to šlo stále dokola. Nejhorší bylo, když shodil figurku ze stolu, protože pádem jí urazil ručičku nebo podstavec. Vzhledem ke stáří betlému nám toto jeho zlobení velmi vadilo. Vůbec nevím, jak je možné, že betlém vydržel celých čtrnáct dní kocourův hrací nápor, ale po našem odjezdu si určitě všechny figurky oddechly.

Asi tak čtrnáct dní po Vánocích jsem odjela se školou na lyžařský výcvik. Bylo neuvěřitelné, co jsem se dozvěděla, když jsem odtamtud zatelefonovala domů. Máma mi vyprávěla o tom, jak Kelly celé dva dny nic nežral a stále jen chodil a hledal mě. V tu chvíli mi ho bylo líto, tak jsem myslela, že vše napravím dotazem, jak je na tom teď. Hluboce mě však zklamala odpověď, že Kellýsek už je v naprostém pořádku a ani neví, že existuji. Kočičí láska je opravdu bezmezná. Po návratu domů mě kocour odměnil pohrdavým pohledem a nehodlal se mnou na téma vzájemné lásky diskutovat. Když však pochopil, že teď už mu neodjedu, začal si mě opravdu zase všímat jako správné paničky. Nemohl však tušit, co e stane za pár měsíců. Pak se teprve začaly dít věci.

VI.

Po oněch Vánocích roku 1997 se však nic na Kellyho chování nezměnilo. Pomalu se blížily kocourovy první narozeniny, přesto však zlobil stále stejně, i když učené knihy psaly, že by se měl uklidnit.

Musím říci, že pod vanu už se nedostal. Vzhledem k tomu, že jsem tam vyrovnala lahve plné vody. Zpočátku tam byl postavení jen papundekl, ale s tím si Kellda hravě poradil. Po nacpání lahví pod vanu už byl klid, ale jen na čas. Brzy Kellda zjistil, že jedna z lahví jde lehce porazit a tak lezl k naší nelibosti pod vanu zas. Po několika úpravách se tam už doopravdy nedostal a do dnešního dne nevlezl.

Po tom, co jsme mu zrušili jednu skrýš, našel si Kelly jinou zábavu. Když šel na záchod, pokaždé z misky vyskočil, takže kamínky se rozlétly široko daleko. Další věc, kterou si zamiloval, byla kožešina u mé postele. Často se do ní balil jako do povijánu a kolikrát tak i usnul. Nejhorší bylo, že takto spával uprostřed pokoje, čímž mi vytvořil v malé místnosti bezvadnou překážkovou dráhu. Navíc zbožňoval ubrus na stole v obýváku. Z nepochopitelných důvodů ho neustále stahoval na zem a balil se do něj stejně, jako do kožešiny. Druhá kožešina v bytě leží mezi obývákem a kuchyní. Kellýsek s ní musel během dopoledne dělat divy, protože jeden čas po návratu domů jsme jí nacházeli na druhém konci bytu. Častokrát během dne také vysedával na polici na zaskleném balkóně. Kdybyste viděli, jak se mezi řadou květin vyjímal! Dlouhou dobu na oné poličce u zábradlí seděl a díval se dolů. Kolik květin během této činnosti zničil se snad ani nedá spočítat. Máma byla jeho likvidátorským uměním šokovaná, protože žádná věc se nedala uklidit do takové výšky, aby tam Kellda nevlezl. Jakým způsobem se dostával na některá místa v bytě pro nás byla velkou neznámou.

VII.

Kastrace Kellyho se udála krátce po jeho prvních narozeninách na jaře roku 1998. Na třetí hodinu jsme ho donesli do veterinární ordinace k pražskému panu doktorovi. Pan doktor mu dal narkózu, donesl ho do ordinace a řekl, že si pro něj máme přijít za hodinu. Když jsem se po stanoveném čase objevili v ordinaci, měl už Kellda všechno za sebou. Byl na něj hrozný pohled. Ležel na boku s otevřenýma (!) očima a v narkóze dýchal sotva znatelně. Do přepravky jsem ho nacpala s velkými problémy. Doma jsem spící zvíře uložila podle doktorových pokynů na zem, aby nespadl z výšky, až se bude probírat a na ručník, protože se počůrá. Když se probere, bude mít žízeň, ale napít se musí sám. Dlouhé hodiny spal a my ze strachu neustále kontrolovali, zda ještě dýchá.

Pozdě večer, asi v devět hodin, se začal probírat. Když se po úporném boji s neznámým nepřítelem pokusil zvednout, hned zase upadl. Neměl vůbec sílu. Po dalších pokusech se mu za našeho povzbuzování podařilo vstát a udělat jeden nebo dva kroky. Hned však zase upadl. Tak to šlo celý večer a si i celou noc. Pár kroků a bum na zem.

Ještě druhý den ráno se motal, ale po jednom a půl dni stráveném bez jídla a po dni bez pití na pokyn lékaře, se s radostí na svůj denní příděl konzervy vrhnul.

Celou tuto situaci jsme všichni ve zdraví přežili. Za pár týdnů by na Kelldovi prodělání této operace poznal jen odborník. Nic však Kellyho nevytrestá tak, aby přestal zlobit.

VIII.

Asi měsíc po kastraci následovalo druhé Kelldovo koupání v životě. Kelly nenáviděl vodu, o to víc nesnášel šampón. Při prvním koupání byl vlastně ještě kotě, tenkráte náhodou spadnul do vany plné vody zrovna když jsem se koupala. Při tom druhém, plánovaném koupání se děly divy. Jakmile jsem ho strčila do umyvadla a pustila na něj vodu, začal řvát tak, že snad vyburcoval celý panelák do hasičské pohotovosti. Ve skutečnosti to byl opravdu takový jekot, jako když pustíte hasičskou sirénu. A pokud ten řev nebyl slyšet v celém domě, o čemž tedy pochybuji, sousedi to prostě přeslechnout nemohli. Jak se mi povedlo ďábelsky rozdivočeného kocoura našampónovat, opláchnout a osušit, to už si nepamatuji, ale pravděpodobně mě osvítil duch svatý, že se mi povedlo tento úkon zvládnout. Rozzuřený, ječící a syčící kocour se vlezl na oblíbené místo na topení za záclonu v mém pokoji a začal se zuřivě lízat.

Když jsem se zmínila o tom Kellýskově syčení, musím ještě něco dodat. Kellda nikdy neměl rád našeho taťku a to už se asi nikdy nezmění. Pokaždé, když se taťulda přiblížil do kocourovy blízkosti, začal Kelly syčet tak, že se to nedá vylíčit, abyste si to mohli představit. Jen zasvěcení lidé nám mohou potvrdit, že Kllda hnedla, jak taťuldu zvětří, zmizí kamsi a nevyleze, dokud není vzduch čistý. Soužití taťky a Kelldy je prakticky nemožné. Všechny možnosti na jejich vzájemné usmíření jsou vyčerpány. Důvěru však nemá kocour ani k ostatním obyvatelům naší domácnosti, tedy ke mně a k mámě. Ví totiž, že jsme ho obě už několikrát vzaly, a ve snaze znesvářené mužské členy rodiny smířit, k taťuldovi donesly. Proto má náš kocouří člen rodiny skutečnou důvěru jen k babičce s dědou, se kterými tráví jen velmi málo času, a kteří ho nenosí sokovi do náruče. Další důvod, proč mě nemá kocour až tak moc rád, neznám. Jakmile však Kellda nemá u sebe moje prarodiče, má nejradši mě a nedá na mě dopustit. No chápete toto chování? Já, ačkoli jsem se snažila dát Kellymu jen to nejlepší, nejsem ta hodná panička, jaká bych měla být. Ale jen v jeho očích. A já nevím, co dělám tak špatně...

Přesto, že Kellda vodu nesnáší, chová se někdy velmi podivně. Jeho stopy byly objeveny v umyvadle, dokonce on sám tam byl načapán. V pražském bytě máme vedle umyvadla prádelní koš, na který Kellýsek vyskočí a posléze vpochoduje do umyvadla. Často tam jen tak vysedává. Když ale náhodou kape kohoutek, což není, vzhledem k nynější drahotě nic normálního, pije kocour tuto kapající vodu. Proč? V misce má přeci vody na pití stále dost a umyvadlo by měl nenávidět, když v něm při koupání stropil takovou scénu jak v divadle. Pravda o tom, co se Kellymu při tomto počínání honí v hlavě je však i v tomto případě ve hvězdách. A já nejsem kosmonaut, abych to vypátrala.

IX.

Jednoho dne v obchodě měli krásnou hračku pro psy. Ze zkušenosti, že Kellda všechny kočičí hračky schová nebo rozkouše, jsme mu tu psí hračku koupili. Byla patřičně drahá, leč měla úspěch. Pestrobarevnou hračku jsme donesli domů, položili na podlahu, ale nic se nedělo. Kellýsek seděl pod gaučem a číhal. Barevné tlusté, ale kraťoučké lano, mělo na každém konci veliký uzel. Hračka byla poměrně těžká a bytelná. Barvami hýří uzel, i přes to, že kočky prý vidí jen černobíle, Kelldu velmi zajímal. Po chvíli bedlivého zkoumání se na ní Kellýsek vrhnul a dělal s ní divy. Skákal metr do výšky, mlátil uzlem o podlahu, že to muselo být slyšet o pár pater níž, nosil ho v tlamě tak, jak by to dělal pes, tedy jako kost pěkně uprostřed a při tom všem dělal cosi, co se velmi blízce podobalo kotrmelcům a přemetům. Hračka byla opravdu nezničitelná. Všechny Kelldovy nápory hravosti i vzteklosti vydržela.

Další událost nemá s předcházející pranic společného, avšak udála se ve stejné době. Blížily se letní prázdniny a naše dovolená, i můj brzký odjezd na školní výlet a tak se ještě dříve musel dát Kellda oočkovat. Ordinaci s Kellýskem jsme navštívili jednoho slunečného odpoledne. Kellda hned poznal toho, kdo ho kastroval a neměl z jeho přítomnosti vůbec radost, ale kupodivu nezlobil ani neutíkal. Další údiv v nás vyvolalo, když jsme, připraveni na Kelldův jekot jako o těch předchozích prázdninách, shlédli naprosto tichou scénu. Pan doktor chytil Kellyho za kůži na krku, položil ho na podložku, píchnul mu injekci a Kelly ani neceknul. Vypadalo to, jako by o ničem nevěděl. Nevypadal ani naštvaně, natož třeba rozzuřeně. Já osobně jsem přesvědčená, že není možné, aby byl zticha ze strachu před doktorem, to v jeho případě vůbec nepřichází v úvahu, na to on prostě nemá povahu. Ale jaká je skutečná pravda, to se asi nikdy nedozvíme.

Pak následoval můj odjezd na poslední školní výlet se základní školou. Za dva týdny mě čekal konec deváté třídy a tak jsem se na náš poslední společný výlet hrozně těšila. I z tohoto výletu, stejně jako z lyžařského zájezdu, jsem volala, kam jinam, domů. Jaké bylo mé překvapení, když máma prohlásila, že se vůbec nic neděje a že Kellda ani neteskní. Po příjezdu domů jsem se však dozvěděla dosti otřesnou zprávu. Jednoho dne ráno máma objevila Kelldu na parapetu za otevřeným oknem. Těch šest pater pod ním prý mámu úplně vyřídilo a zřejmě byla ochotná udělat cokoli pro jeho záchranu. Kellýsek však o zachraňování vůbec nestál. Když ho máma z parapetu zvedla, ještě jí škrábnul. Ona máma kelldu pravidelně zachraňovala z jeho výprav. O jeho prvních Vánocích si totiž užil ještě další legraci. Jednoho vánočního večera totiž máma vyvětrala a Kellýsek otevřeným oknem utekl, což jsme nevěděli až do doby, co se máma v noci probudila. Zprvu se divila, že Kellda není ani u nás v posteli a že ani nikde neběhá. Po tom, co se důkladně rozhlédla, spatřila Kelldovu siluetu, jak sedí za oknem ložnice, kterým utekl. Ihned ho šla pustit dovnitř. Vzala ho do náruče a byl prý úplně ledový. První, co udělal, bylo, že skočil ke mně do postele a spal tak až do rána. Je zázrak, že tenkrát nenastydl.

X.

Konec školního roku byl tady. S ním přišel i poslední den na základní škole a nastalo přesmutné loučení se spolužáky. Onoho posledního základoškolského dne jsme vyrazili k naší spolužačce na chatu, kde měla následovat rozlučka. Prvně v životě jsem měla dovoleno být venku do osmi a hnedle mimo Prahu. Na rozlučku jsem se velmi těšila a tak mě při balení batůžku pozornosti se dožadující kocour vůbec nezajímal. Lidi, se kterými jsem se vídala devět let každý den, a které už třeba nikdy neuvidím, mi byly v tu chvíli přednější. Kelly to však odmítal chápat.

Z rozlučky jsem telefonovala domů. Vlak zpět do Prahy jel každou hodinu. Pro nás byl vhodný buď ten v půl sedmé, nebo v půl osmé. Rozhodli jsme se pro ten pozdější, ale to by znamenalo, že to domů do osmi nestihnu a přijdu pozdě. Proto jsem musela mámě sdělit, že bych tím vlakem jela sama a proto přijedu až v půl deváté. Nakonec jsem přišla domů až ve tři čtvrtě na devět, protože nám ujel autobus. Loučení se spolužáky bylo hrozné, když jsem věděla, že ostatní jdou ještě na diskotéku. Já ale byla ráda, že jsem vůbec mohla jet.

Doma mě žádné Kelldovo vítání nečekalo. Bývala bych s radostí přivítala jeho náklonnost, ale on na mě kašlal. Bylo to pochopitelné. Kellýsek se naštěstí dal přesvědčit, že už se to znovu nestane a že tohle bylo opravdu moc důležité. Přes to však byl ještě trochu uražený. Další den ráno mi pomohl překonat smutek a byl dokonce milejší, než dřív. Nebo se mi to jen zdálo?

XI.

Tu sobotu po rozlučce byl Kellda převezen s babičkou a dědou na chalupu. My ostatní jsme se navrátili zpět do Prahy. Za pár dní už jsme trávili čtrnáctidenní prázdniny v exkluzívním tuniském hotelu, jak jste zajisté pochopili, bez Kelldy. Po návratu z africké dovolené jsem se dopravila k babičce, tetě a strejdovi na týdenní návštěvu. Ihned po mém návratu směřovala má cesta za kocourem na chalupu.

I přes chabé informace, které jsme telefonicky získávali po celý měsíc odloučení, bylo babiččino vypravování o nezbedech třetího člena rodiny nekonečné. Prvních pár dni prý bylo těžkých, i přes to, že Kellda už předtím trávil s babičkou a dědou jeden týden, když my jsme v březnu byli už po třinácté na horách v Albrechticích v Jizerských horách. Podle babiččina vypravování truchlil, ale nepřeháněl to. Brzy ho smutek přešel. Kellýsek si přísloví „Kocour není doma, myši mají pré“ upravil na něco ve smyslu „Panička není doma, já budu mít pré“. Svým novým příslovím se zřejmě přesně řídil. Babička nám totiž s ledovým klidem oznámila, že Kelly utekl. Napjatě jsme poslouchali vyprávění o tom, že Kellýsek roztrhal v obýváku síť proti mouchám. Vyskočil oknem a posadil před domem pod šeřík. Babička ho uviděla oknem a podle toho, co nám říkala, byla zralá na převoz do nemocnice. Vyběhla ven, zakřičela na Kelldu a Kellýsek zase skočil zpět do okna. Jinak musíme hlídat všechny okna a dveře, protože by utekl i teď.

Můj příjezd na chalupu však znění Kellýskova přísloví nezměnil. Při uklízení jednoho lodního kufru mi Kellda ukradl klubíčko vlny a odnesl ho do verandy. Babička ho potom objevila, jak ve vší radosti celé klubko kutálením omotal kolem nohou stolu a židlí. Trvalo pěknou dobu, než se mi podařilo vlnu jakž takž uvést do původní podoby.

Po postavení okrasné květiny s trávou na stůl z ní zvláštním způsobem ona tráva začala mizet. Kellýsek ukusoval její konce a dával si je ke svačině. Jednoho rána vyzvracel celý kus této trávy, takže květina byla přestěhována kamsi nahoru.

Tohle všechno a mnoho dalších věcí stihl provést pouze během července. Naučil se zákeřně napadat dědu. Ten, jakmile si opřel ruku o stůl a spustil jí dolů, stal se obětí vypočítavého kocoura. Kellýsek uměl také bezvadně napadat nohy. Pokud jste kolem něj prošli a on byl zrovna ve své hrací náladě, chytil vás za nohu a zakousnul se.

Máme tedy zuřivého, vrčícího, syčícího, zákeřného a vypočítavého kocoura. Opravdu skvělé vlastnosti pro mazlíčka, který spí v posteli.

XII.

Po letních prázdninách mě čekala velká změna. Prvního září jsem totiž nastoupila na obchodní akademii. Času mi neubylo, zato se mi trochu změnily zájmy a tak si Kelly musel častokrát při hraní vystačit sám. Už jsem mu neházela ping-pongový míček na zeď a neměla jsem takovou radost z toho, že při jeho chytání dělal přemety.

S novou školou samozřejmě přišli i noví kamarádi. Hned zpočátku jsem začala kamarádit s jednou holkou. Byla hrozně fajn, měly jsme toho hodně společného, ale naší mámě se moc nelíbila. Jednou jsem jí vzala k nám na návštěvu a pak jsem jela s ní k nim. Kellýsek nikdy neměl rád návštěvy. Pokaždé se schoval a vylezl, až když odešli. Mojí kamarádce jsem však Kellyho chtěla ukázat, ale ten z toho vůbec nebyl nadšený, ba naopak. Utekl a schoval se neznámo kam. Po Vánocích jsem si však s touto kamarádkou přestala rozumět, zato jsem ale začala kamarádit s jinou bezvadnou holkou od nás ze třídy. Skvěle jsme si rozuměly a když jsme měly za sebou i společnou návštěvu Matějské pouti, kde jsme se skvěle pobavily, a když mě moje nová kamarádka seznámila se svou nejlepší kamarádkou ze základní školy, rozhodla jsem se, že jí představím našim. S mojí novou kamarádkou jsme byly domluvené, že vyrazíme v létě k ní na chatu, ale rodiče mi to museli odsouhlasit. Mámě se moje kamarádka moc líbila a Kellymu taky. Když jsme se obě usadily u mě v pokoji, vytáhla jsem Kellýska zpod postele a ukázala ho kamarádce. Ta si s ním chvíli hrála, pak mu začala házet ping-pongový míček na zeď a Kelly byl štěstím bez sebe. Skákal, dělal kotrmelce, přemety, válel se po gauči a byl celý šťastný. Moje kamarádka tedy prošla rodinnou kontrolou. I Kelly si jí oblíbil, to na něm poznám, protože kamarádka byla první návštěva za jeho kočičí život, před kterou se klidně producíroval po bytě.

XIII.

Někdy tou dobou, co moje nová kamarádka prošla kontrolou přes Kellýska, jsme se rozhodli, že Kellymu koupíme pelíšek. Všichni nás od toho odrazovali, každý říkal, že tam žádná kočka spát nebude. Já jsem si ale postavila hlavu a rozhodla jsem se, že Kellymu pelíšek koupíme. Konec konců, i prodavačka v obchodě nás od tohoto kroku odrazovala, když jsme si to do obchodu zamířili i s Kellýskem, abychom mohli vyzkoušet, jak v pelíšku bude vypadat. Vybrali jsme proutěný košík napůl zakrytý, vystlaný květovanou látkou a polštářkem stejného vzoru. Kelldu jsme vzali a umístili do košíku. Ten si do něj spokojeně lehl a snad by i usnul, kdybychom pelíšek nemuseli zaplatit a pak nepospíchali domů. Doma jsem pelíšek postavila na zem, ale jaké bylo mé překvapení, když Kelly z pelíšku utekl! Ani opakované pokusy ho nepřesvědčily, že by tam opravdu mohl spát. Už jsem pomalu dala na radu známých, kteří mě od koupi pelíšku odrazovali. A tak jsem jednou dala pelíšek na peřiňák, kde zůstal dodnes. Kellymu se najednou začalo v pelíšku líbit, spal tam celé dny, občas i v noci. Nyní sice už v něm tak často nespává, ale stále je to jeho nejoblíbenější místo na spaní.

Kelly je kocour všemi mastmi mazaný. Když jsme si ho brali „za čtvrtého člena rodiny“, prohlásila máma, že nesmí do postele. Samozřejmě v plné kráse spí v postel. Také řekla, že s námi nebude jíst ze společného talíře, což pochopitelně nedodržuje. No a mimo jiné si dala máma závazek, že Kellda bude jíst všechno. Je vám doufám jasné, že ani toto Kelly nedodržel. Nejen, že mu vůbec nedáváme lidské jídlo, jen občas dostane kus salámu, který mu už ovšem také nechutná – pohrdá i šunkou. Nežere ani některou kočičí stravu. Nechutná mu například cokoli od firmy Kitekat nebo Pitti, jediné co žere je Whiskas a Friskies, to samozřejmě ani nemluvím o krmení pochybných značek.

Avšak ještě před všemi těmito událostmi jsme si koupili do bytu novou kožešinu. Byla to srst z celého berana vysoká asi pět centimetrů. Když jí Kelly poprvé uviděl, hned si na ní lehl a z nepochopitelného důvodu do ní zabořil celý svůj čumák. Potom v ní čichal jako pes. Prohrabával se jí čumáčkem, jako by něco hledal. Naštěstí ho to brzy přešlo.