2026-06-21 - Jste připraveni?

Kdy mi byly dva roky (a 3 měsíce), umřel mi táta. Vzhledem k věku mi to sice nezpůsobilo žádné životní trauma, ale předurčilo to vývoj mého života. A jak dnes, po víc jak 40 letech zjišťuji, tak velmi zásadně.

Máma se totiž zřejmě nedlouho poté seznámila s mým tátou nevlastním. V 80. letech bylo běžné, nechat kočárek nebo dítě před samoobsluhou. Jenže dvouletá já tehdy samozřejmě neposlechla, u „sámošky“ nepočkala a při mé dobrodružné výpravě mě našel právě on. Hned ty následující Vánoce už „taťka“ trávil s námi. Ne, zrovna tohle mámě za zlé nemám, nebylo jí tehdy ještě ani 40… Ale spoustu jiných věcí jí zazlívám. Na rozdíl od Edwarda Lewise z filmu Pretty Woman jsem za to nezaplatila deset tisíc psychoanalytikovi, ale přišla jsem si na to sama. Jen to trvalo desítky let…

Máma mě totiž odložila k babičce s dědou do, nutno říct, že krásného bytu v Salmovské ulici na Praze 2 a nastoupila jsem do školky v Legerově. Prarodiče mě vychovali a starali se o mě v době, kdy si moje máma žila svůj život. Brala si mě na víkendy. Tedy doufám, že aspoň některé. Protože všechny dětské vzpomínky mám spojené pouze s babičkou, kamarádkou Alicí a její maminkou. Společně jsme chodily do parku Folimanka nebo jsme jezdívaly do Šáreckého údolí a s těmito výlety mám spojené vlastně skoro všechny vzpomínky z předškolního období.

Babička měla zlaté srdce, byla obětavá a skvěle vařila a pekla. U bytu, ve kterém jsme bydleli, byl úzký stinný dvorek s kovovými schody na protější střechu, odkud bylo vidět do vedlejšího vnitrobloku, ve kterém byl sochařský ateliér. Milovala jsem to tam. A samozřejmě měla zakázáno na střechu chodit.

S mámou a taťkou jsme následující léto jeli do Jugoslávie, jezdili k mé „nové“ babičce a dědovi a k Vánocům už jsem ten rok zřejmě dostala dárek od mého nového, ve Švýcarsku žijícího, strejdy – mimochodem, dodnes je mi záhadou, jak ho sem v tom roce 1986 dostali… Jenže tohle všechno vím jen z fotek. Prokazatelně si vzpomínám jen na to, že nevlastní babička mě neměla ráda a byla na mě zlá. Když jsem byla k nevlastním prarodičům odložena v době, kdy moje vlastní babička musela na operaci, a já si z dovezených věcí vyndala nějakou sladkost, obvinila mě, že jsem ji vyškemrala nebo ukradla někde u sousedů.

V roce 1989, kdy jsem nastupovala do první třídy, prarodiče vyměnili ten krásný byt v cihlovém činžáku za ne moc hezký byt v paneláku. S jediným cílem – přespávala jsem sice u mámy, ale stejně se o mě pořád starala hlavně babička. Ráno k nám chodila, aby mě vypravila do školy, v poledne mě ze školy vyzvedla. Jako starší jsem chodila k prarodičům na oběd, ti se mnou udělali úkoly a někdy během odpoledne mě babička odvedla k našim. A když jsem byla ještě starší, chodila jsem ze školy domů, kam mi ale babička každý den nosila oběd a trávila se mnou odpoledne. Během té doby občas něco poklidila nebo vyžehlila.

Navíc jsem s prarodiči trávila víc jak polovinu letních prázdnin na chalupě v Českém ráji, s babičkou jsme chodívaly do lesa, na nákupy, jezdily na koupaliště. Naši tam během toho měsíce přijeli na otočku tak dvakrát. Babičce bylo tehdy vlastně teprve okolo 60 a byla už v důchodu, o čemž si dnešní ženy mohou nechat zdát. Přesto si říkám, jak obrovská ta její oběť vlastně byla a kolik svého času mi věnovala.

Naopak máma na mě skoro nikdy neměla čas. Na výlety jsme jezdili výjimečně a když po revoluci začali s taťkou oba podnikat a celé dny nebyli doma. Často jsem vstávala, když už oni byli pryč, a usínala, když taťka ještě nebyl doma. Máma, když přišla z práce, lehla si k televizi a když jsem chtěla být s ní, vyhazovala mě, že „teď ne, teď nemám čas“, barevné obrázky byly důležitější. Většinu dětství jsem si přála, aby u mě prostě večer zůstala, než usnu, ale spoustu večerů jsem usínala sama v slzách. Naši se navíc docela často hádali, takže jsem se snažila jim nelézt do cesty, stejně by mě odbyli s tím, že nemám rušit, když se baví dospělí. Dnes mám pocit, že máma mi nepomohla s žádným zdánlivě malicherným problémem, který mě v dětství a dospívání trápil, všechno zlehčovala.

Byla jsem hodné dítě, fakt, takové byste chtěli mít doma. Když už jsem zlobila, dostala jsem na zadek, třeba i vařečkou. Vždycky mi bylo jasné, že jsem udělala něco špatného, ale ani jednu ránu si nepamatuju přesně, nevím, za co jsem dostala na zadek. Ale velmi přesně si vzpomínám na všechno, co mi máma v dětství říkala. Třeba že dítě nechtěla, že jí táta přemluvil. A pak si umřel, jako bych za to snad mohla já…

Jako introvert jsem neměla moc kamarádek a máma mi často říkala, že když se chovám takhle, tak se mnou nikdy nikdo nebude kamarádit. Její oblíbenou výhružkou pak bylo, že mě dá do dětského domova. Celé dětství jsem věřila, že to udělá a pokaždé, když jsem něco provedla, jsem se strašně bála. Říkávala mi, že nikdy nic nedokážu, ale když jsem odmaturovala s vyznamenáním nebo promovala na univerzitě, chlubila se tím všem okolo.

Postupně jsem se dozvěděla, že věděla o školní šikaně, ale nic neudělala. V dospívání mi otevírala poštu, pod záminkou, že si myslela, že je to pro ni, jmenujeme se totiž stejně. A asi nikoho nepřekvapí, že mi četla deník, a ještě informace v něm uvedené používala v hádkách proti mně, takže se k tomu dokonce přiznala. Dodnes jsem jí nic z toho neodpustila – ne proto, že to říkala a dělala, ale proto, že to všechno později popírala. Kdykoli jsem se pokusila vyjasnit si něco z minulosti, co mě trápilo, máma všechno zlehčovala.

S příchodem puberty jsem se poměrně logicky zavřela ve svém dětském pokoji, kde mi schované před světem bylo fajn. Jak jsem dospívala a stárla, stárli i prarodiče, takže jsem s nimi trávila čím dál méně času. Chodila jsem jim pravidelně pomáhat s úklidem a když pak babička zůstala v roce 2007 sama a občas potřebovala pomoct ještě s něčím dalším, většinou jí vypomohli sousedi, protože pořád říkala, že oni jsou v důchodu a mají spoustu času a že mě tím nechce zatěžovat. Sehnali jsme jí aspoň kontakty na dovoz obědů nebo odvoz k lékaři a když potřebovala, všechno si to až do poslední chvíle zařizovala sama. Až v posledních několika letech jsem přesto musela řešit, že málo jí, málo pije, nebere léky a vlastně i zhoršující se psychický stav… Všechno pro ni byl problém, všechno odmítala. Máma se tím nechtěla zabývat a místo aby babičce splatila to, jak se o mě starala v dětství, hlavně v posledních letech za babičkou nechodila vůbec. Tou dobou už ale byla v důchodu od babičky bydlela 600 metrů vzdušnou čarou. I když pak babička ležela v nemocnici, byla tam za ní podle sester tak jednou, dvakrát. A naopak celé roky pořád říkala, že jestli jednou bude taková, jako babička, že jí to máme říct.

Netrvalo moc dlouho a ten čas nastal, akorát mámě to nikdy nikdo neřekl, jen by to spustilo vlnu výčitek. Někdy před rokem 2013, těžko zpětně říct, kdy to bylo, začala máma špatně chodit. Zhoršovalo se to, ale všechna doporučení lékařů ignorovala a pořád se pokoušela problém řešit nějakými léky a injekcemi. Totální endoprotézu kyčle pak podstoupila tuším v roce 2013. Jenže jak roky přetěžovala druhou nohu, skončilo to celé další operací kolene a nakonec i druhou endoprotézou roku 2019. Zatímco po první operaci se přirozeným fungováním rychle zrehabilitovala, po dalších operacích už se zdravotní stav zlepšoval jen velmi pomalu. Vyjma pobytu v nemocnici nikdy nerehabilitovala, nikdy nebyla v lázních. Protože rehabilitace podle ní nepomáhají a ty lázně by jí určitě doktor nenapsal… Celé roky všechno řešila jen s pomocí léků a injekcí.

Její zdravotní stav se poměrně logicky pořád zhoršoval, nejdřív přestali jezdit na léto na chalupu a vygradovalo to letos v květnu, kdy se z ní stal v podstatě ležák. Oproti tomu já jsem ji celé ty roky posílala k lékařům, na rehabilitace, navrhovala jsem aspoň další pomoc typu rekonstrukce koupelny na bezbariérovou, pečovatelku, dovoz jídel. Všechno vždycky rodiče zamítli, že to nepotřebují. Teď už víme, že kdyby mě poslechla a k lékaři šla už před lety, vůbec to nemuselo dojít tak daleko.

Letos v dubnu to bylo 10 let od doby, co babička umřela, a včera to bylo 100 let od jejího narození. Tohle „výročí“ mě přimělo k zamyšlení, jak rychle ji máma nahradila v tom vytváření problémů tam, kde žádné problémy do té doby nebyly. Jako by se jí zhoršená mobilita hodila jako alibi, že nemůže řešit ani nic jiného. Takže i když je celé dny doma a jedinou náplní jejího dne je televize, k lékaři se sama neobjedná, opravu sluchadel si nedomluví, v tabulce si velikost podprsenky nezjistí. Taťka není schopen si podle krabiček nadepsaných z lékárny ani roztřídit léky. Už sám nezvládá dojít na nákup, ale když jdu s ním, celé nám to trvá přes 2 hodiny. Snažím se na ty nákupy chodit bez něj, jako jsem to dělala za COVIDu, to mám hotovo za půl hodinky. Jenže zase nekoupím to správné, že…?

Každou banalitu musím řešit já a dlouhé roky poslouchám výčitky, co všechno dělám špatně. Jako by si, zejména taťka, vůbec neuvědomoval, že chodím do práce a každou věc, kterou řeším v pracovní době, si musím napracovat. Velmi ubíjející zejména je, když většinu toho všeho dělám zbytečně. Na žádost rodičů jsem oslovila domy s pečovatelskou službou a když jsem rodičům předložila informace a dokumenty k vyplnění, vyšumělo to s tím, že nic takového vlastně nepotřebují. Že v Praze se na místo čeká několik let a je potřeba být v pořadníku, aby byli „nahoře“, až to potřebovat budou, jako by neslyšeli. K terénní pečovatelské službě jsem je v podstatě donutila, protože už těch věcí, které jsem dělala v pracovní době, bylo prostě moc. Od asistentek dostali kontakt na seniortaxi, úklidové firmy, rozvozy jídel, pedikúru… Nezařídili si ani jedno z toho.

Místo toho ale už minimálně 10 let poslouchám výčitky, jak se nestarám dost, nedělám dost, nedělám to správně. Roky mě taťka nutil, abychom za nimi jezdili na víkendy na chalupu pomáhat. Pořád mi vytýkal, že to on jezdil k rodičům každý víkend a pomáhal jim se vším, co bylo potřeba. Vytvořil si představu, že když něco nějak dělal on, měli by to dělat stejně i ostatní. Roky jsem odolávala s velmi nelítostným tvrzením, že já o žádnou chalupu nemám zájem, takže se o ni rozhodně nebudu ve svém volnu starat. Bylo to kruté, ale jak se teď ukazuje, ještě že jsem to tak udělala. Výzvy, ať pomáhám s chalupou se překlopily do výčitek, že toho pro mě udělali dost a zejména taťka je schopen několikrát do hodiny zopakovat, že si to tedy takhle nepředstavoval. Radši se neptám, co přesně tím myslí, protože už jsem zjistila, že vděk nechápe jako něco přirozeného, ale ve smyslu „odvděčit se za něco“, jako očekávanou protislužbu. A tím, jestli splním jeho očekávání, měří, jak moc dobrá dcera jsem, jak moc ráda je mám a jak moc si vážím toho, co pro mě s mámou udělali.

Oba navíc zřejmě začínají mít nějakou formu demence. Když se mámin zdravotní stav na jaře začal zhoršovat natolik, že začínalo být jasné, že bez hospitalizace to nepůjde, taťka začal dělat scény, co bude dělat sám doma. Jako by bylo důležitější to, že on bude pár dní sám, než to, aby se máma zotavila. Že zapomíná a pořád mi opakuje to, co už řekl, považuji za běžný projev stárnutí, ale že začal vykat někomu, komu přes 20 let tykal, to už by asi měl řešit lékař. Jenže on přece žádné problémy nemá…

Mámin pobyt v nemocnici vyústil v předběžnou diagnózu – podezření na Parkinsonou nemoc. Vysvětlily se tím její velké a vleklé problémy s mobilitou a vlastně i s depresemi, kterými nepochybně trpí. V lékařských zprávách má opakovaně napsáno, že je s ní špatná spolupráce. V poslední době navíc každý rozhovor zahrnuje její pláč nebo ukřivděné vysvětlování, proč něco nejde. Diagnóza Parkinsonovy nemoci se jí teď hodí jako argument. Proč celé ty roky nemohla rehabilitovat? Vždyť je vážně nemocná!

Z poslední doby mi utkvěly v paměti dvě události. První byl telefonát s mámou, která mi volala, že má datum vyšetření na interně a že prý tam bude potřeba zavolat kvůli upřesnění času. Zeptala se mě, jestli tam chci zavolat sama, abych si to domluvila na čas, který mi bude vyhovovat, na což jsem jí odpověděla, že to tak jako tak bude v pracovní době a že je to tedy jedno a ať tam zavolá sama. Na to mi odpověděla: „Tak ti děkuju za ochotu“ a položila mi telefon.

Druhá je velmi čerstvá a týká se opět téhož vyšetření na interně. Sociální službě jsem totiž hlásila datumy, kdy má být máma na různých vyšetřeních, jestli by nezvládli zajistit doprovod nebo odvoz. Protože to ale bylo dost na poslední chvíli, řekla jsem našim, že takhle narychlo už nám to nepotvrdí a že ji tedy na vyšetření odvezu a doprovodím já. O den později přišel rozpis asistencí a v nich byl uveden doprovod k lékaři. Tak jsem to během pracovní schůzky mámě přeposlala s tím, že to pak probereme. Celé dopoledne se mi pak naši pokoušeli volat, absolutně bez zájmu, že když to nezvedám, tak jsem, nečekaně, v práci. Máma očividně panikařila tolik, že volala i asistentce, od které se dozvěděla, že není zajištěná doprava, takže začala panikařit ještě víc, jak se na to vyšetření dostane. Když jsem pak volala zpátky, vysvětlila jsem jí, že dopravu samozřejmě zajistím, že nebyl důvod, aby o tom věděla, a že samozřejmě přinesu i její lékařskou zprávu, kterou jsem, mimochodem, v ten den vyzvedla u doktorky. Po práci jsem se u rodičů s těmi papíry zastavila a taťka mě mezi dveřmi bez pozdravu uvítal otázkou: „Co jsme ti udělali?“ Zůstala jsem stát s pusou otevřenou, nechápala, na co se ptá a celá další diskuze samozřejmě skončila hádkou s nevyřčenou výtkou, že co jsem to za dceru, když je takhle odhodím. Přitom kdyby počkali, až se ozvu, všechno by se dozvěděli. Ano, co jsem dřív přešla mávnutím ruky, to už mě dneska vytočí a hádáme se pokaždé, když se vidíme. Protože z mého pohledu je to „za dobrotu na žebrotu“, jak se říká…

Nevadí mi, že rodiče potřebují pomoc. Konec konců, může to potkat každého z nás a klidně i v mladším věku. Ale vadí mi jejich lenost a laxnost, kvůli kterým všechno odkládají na neurčito. Vadí mi jejich zatvrzelost a nulová sebereflexe, uvědomění si, že už něco nezvládají a že jsou tu možnosti, jak si nechat pomoct. Vadí mi taťkovo neustále omílané, že „ta pomoc taky něco stojí“, ale když mají vyplnit žádost o příspěvek na péči a sehnat si k tomu lékařské zprávy, aby to platit nemuseli, už to tolik nevadí a těch pár měsíců to platit zvládnou. A vlastně mi vadí i jistá neohleduplnost k tomu, že mám vlastní život, nějaké povinnosti, nějaká zdravotní omezení a že možná nemůžu nebo nechci dělat to všechno, co potřebují. Protože já opravdu nechci, ale oni si vůbec nepřipouštějí, že k tomu možná mám důvod, že je to jen důsledek jejich (ne)výchovy.

Někdo mě označí za sobce a já to respektuji. Ale moje máma se nikdy nechovala jako moje máma. Proč tedy teď ode mě čeká, že já se budu chovat jako dcera?

Sama děti nemám, nikdy jsem je nechtěla. Dlouhé roky jsem měla spoustu důvodů, proč to tak je. Jeden z těch hlavních jsem si ale připustila asi až nedávno – protože nechci být stejně špatná máma, jako byla ta moje…