2024-11-24 - 2024-12-13 - Laos a Kambodža

Obsah

Úvod

Zahájení rekonstrukce budoucího bydlení letos způsobilo, že nebyla nálada ani čas plánovat nějakou dovolenou. Nebylo tedy zbytí a po letech jsme se rozhodli využít služeb cestovní kanceláře. Beztak jsme měli v šuplíku nějaké zájezdy do zemí, jejichž návštěva po vlastní ose by byla logisticky příliš náročná, zejména z důvodu komplikované dopravy v destinaci. Když uvážím, že by to bylo buď s cestovkou nebo vůbec, tak je asi holt na místě jednou za pár let vzít tu cestovku na milost…

Volba padla na Laos a Kambodžu. Protože Angkor Wat, že…? :-)

Když budou spolucestující nesnesitelní, tak se vždycky můžeme odpojit a využívat jen cestovkou zařízené ubytování a dopravu.

Program zájezdu se mi ale úplně nelíbil, hlavně mi v něm chyběl kambodžský Phnom Penh takže jsme se rozhodli si zájezd prodloužit a cestovku požádali o koupi letenek na jiný termín.

Podepsanou smlouvu jsem do cestovky poslala 10. 6. 2024, zálohu jsme zaplatili 14. 6. 2024 a doplatek 14. 10. 2024.

Asi 2 týdny před odletem jsem se cestovce připomněla, že nemáme odletové pokyny. Když už je konečně poslali, t tu hromadnou verzi pro skupinu. O několik hodin později ale doposlali i upravenou verzi pro nás, a nakonec jsem z nich vyrazila i letenky, protože prý máme vlastní rezervační kód. Šlo mi o rezervační kód kvůli online odbavení pro let zpátky, ale když už jsme ty podklady měli, tak se stejně ukázalo, že je to „skupinová rezervace“ a online odbavení si udělat nemůžeme… Vlastně jsem nic jiného nečekala. Znamená to, že při návratu budeme muset být na letišti dřív. Na druhou stranu na letence už máme místa přidělená, takže žádný „boj o sedačku u okna“ se konat nebude, protože pro všechny lety vždy máme okno a sedadlo vedle.

A přibližně ty 2 týdny předem jsem začala házet do zavazadel nově pořízených v Decathlonu různé věci, na které jsem doma postupně narážela a které budou potřeba s sebou. Naštěstí se ukázalo, že nebude potřeba nic dokupovat.

Díky tomuhle „předbalení“ jsem vlastně měla zabaleno už pár dní před odletem, takže zbývalo jen přidat pár věcí, které jsem používala do poslední chvíle. Nová zavazadla zůstala tak nějak poloprázdná, v extrému bychom se asi zabalili jen do jednoho. Extrém by to byl proto, že mají velikost příručního zavazadla a že jedeme na 3 týdny…

V pátek Miki vyzkoušel online check-in a kupodivu ho to pustilo a umožnilo mu to změnit místa v letadle. Na letu z Prahy do Dubaje nám to nabízelo jen jednotky volných míst, takže jsme to nechali tak, jak to bylo. Ale na letu z Dubaje do Bangkoku se nám v A380 povedlo posadit víc dopředu, před motory, takže máme jistotu většího ticha i lepšího výhledu ven.

V sobotu jsme ještě zazimovali zahradu a doma ozdobili stromeček a udělali vánoční výzdobu, ať se vrátíme rovnou do vánoční nálady. A je to, jedeme!

2024-11-24 - Odlet z Prahy do Dubaje

Probudila jsem se asi v 6:30. Zdá se to být brzo, ale spala jsem nějakých 8 hodin. Když jsem vstala, dala jsem si sprchu a k snídani nám udělala palačinky. Pak jsem si postupně ještě z telefonu zazálohovala fotky, zalila kytky, což je v mém podání záležitost tak na 6 konví vody a tedy možná půlhodinku, všude jsem nastavila topení a taky objednala Mikimu vánoční dárek, což znamenalo se nejdřív domluvit s chudákem taťkou, jestli ho zvládne vyzvednout. Celé jsme to završili návštěvou toalety a vypnutím vody.

Asi v 10:15 jsme vypadli z domova, protože nám v 10:25 jel autobus. SMS jízdenku jsme si koupili akorát včas na plánovaný odjezd, ale to bylo tak všechno, co proběhlo podle plánu. Autobus už u nás z konečné vyrážel se zpožděním, tramvaj, kterou jsme měli jet, nám očividně ujela a pak už se s námi to zpoždění jen vezlo. Praha je celá rozkopaná, u letiště taky uzavírka… Na letiště jsme měli podle jízdního řádu dorazit v 11:33, ale u Terminálu 1 jsme z autobusu vystupovali v 10:48.

Na letišti jsme měli sraz ve spojovací chodbě, tak jsem tam rovnou zamířila. Jenže to neměla být spojovací chodba mezi terminály, ale spojovací chodba mezi přílety a odlety na terminálu 1. Nevadí, měli jsme ještě pár minut čas. Na místo jsme dorazili asi 11:57.

Posedávaly tam skupinky lidí, kteří vypadali, že jsou „naši“. Nicméně jistá jsem si tím nebyla, všichni s sebou táhli kufry velikosti toho lodního. Co sakra vezou do destinace, kde bude rozhodně 25+ °C?

Průvodce tam ale očividně nikde nebyl a ani následující čtvrthodinu se neobjevil. V mezičase jsme si oba odskočili na WC a já nakonec začala balit ty naše pseudokufry do fólie.

Když jsem balila ten první, průvodce konečně dorazil. S omluvou, že je to všechno rozkopané a že jde pozdě. Myslím, že my všichni jsme absolvovali skoro stejnou cestu, aspoň ten závěrečný úsek, ale byli jsme tam včas, takže plusové body na úvod tím rozhodně nezískal…

No nic, Miki šel převzít naše letenky a ze společné cesty na odbavení a ke gate nás rovnou omluvil. Očekávám, že oficiálně se se skupinou potkáme až v Bangkoku.

Dobalili jsme kufry, lepicí pásku na uchycení konce jsem samozřejmě zapomněla vyndat z kufru. U kiosku jsme si vytiskli palubní vstupenky a postavili se do fronty na odevzdání odbavených zavazadel. Mikiho má 8,4 kg, můj 9,5 kg.

Bez kufrů a s novými palubními vstupenkami jsme prošli přes automatické brány a v Duty Free to vzali zkratkou, protože pražské ceny, jak víme, jsou všechno, jen ne nízké…

Po paměti jsme došli k salonku Mastercard, kde jsme zjistili, že salonek je v rekonstrukci. A podle šipek jsme došli k jeho náhradě, což je takový malý krcálek s omezeným prostorem i nabídkou, nicméně když máme vstup zdarma, na oběd to bylo fajn a ty jejich kuřecí řízečky jsou prostě mňam.

Když se na cedulích objevila informace, že byl zahájen nástup do letadla, zamířili jsme ke gate. Chtěla jsem si tam odskočit na WC, ale na dámských byl nějaký problém nebo se tam uklízelo, takže jsem se musela celým prstem terminálu zase vracet na začátek.

Pak jsme prošli přes kontrolu palubních vstupenek a přes bezpečnostní kontrolu. Je to k nevíře, ale nic po mně nikdo nechtěl. Marně přemýšlím, kdy jsem na Ruzyni prošla bez dodatečné kontroly Následovala další kontrola palubních vstupenek a nakonec jsme si konečně mohli sednout. Nástup do letadla samozřejmě ještě neprobíhal. Trochu mi to připomnělo, jak jsme asi před dvěma lety dobíhali ke gate na „last call“ abychom na místě zjistili, že se v pohodě nastupuje a že nástup je tak v půlce.

Poté, co zavolali k nástupu first class, všechny členy věrnostních programů a cestující požadující asistenci, došla řada i na plebs a naši skupinu D. Odskočila jsem si na WC a zamířili jsme do letadla – Boeing 777-300ER, registrace A6-EGK.

Sedíme až vzadu na 41A a 41B. Projít tam celým letadlem byl časově docela náročný výlet. Letadlo je dost plné, takže jsme do uličky dostali i spolucestujícího. Zpočátku vypadal, že se bude roztahovat, ale když už se definitivně usadil, bylo to v klidu. Nicméně já vedle něj neseděla, tak Miki, to možná viděl jinak…

Znatelně méně v klidu byl nějaký Čech o 2 řady za námi, který tam začal organizovat své spolucestující, protože prý nechce sedět vedle cizince. Tak to by asi měl zůstat doma nebo maximálně létat se Smartwings, ne? Co je tohle za lidi…? Některé letušky byly Češky nebo Slovenky a docela obdivuji jejich nadhled a profesionalitu, já bych mohla mít za sebou tisíce hodin školení, ale stejně bych jim něco řekla...

Následoval sled obvyklých událostí – ukončení boardingu, přivítání na palubě i v češtině, bezpečnostní instrukce před odletem… A ve 14:50 konečně i odlet.

Startovali jsme směrem na západ, viditelnost byla spíš mizerná, ale obletěli jsme Prahu a pak na naší straně viděli z okénka Karlštejn.

Dostali jsme menu, na výběr bylo hovězí nebo těstoviny. V zábavním systému jsem se pokusila najít nějaký vánoční film, který neznám a který má anglické titulky. Měla jsem nějak posunutý kurzor, takže trefit se na tlačítka byla otázka štěstí.

Nakonec jsem se doklikala k filmu Merry Textmas. Co k tomu říct? Asi že nacpat tolik nelogičností do 88 minut vyžaduje notnou dávku umění :-). Miki se ale díval taky a až tak vyděšeně nevypadal :-).

Nad Balkánem jsme přelétali přes zasněžené hory zrůžovělé zapadajícím sluncem. Víc než na film jsem tedy chvílemi koukala ven. A vyplatilo se, viděli jsme díky tomu i průlet letadla Turkish v nějaké nižší letové hladině, ale oproti tomu, co jsem viděla kdy dřív, bylo tohle letadlo opravdu blízko. A tím, že jsme se míjeli a sečetly se naše rychlosti, byla to otázka jen několika vteřin. Takže velmi zajímavá, ale pochopitelně i velmi rychlá podívaná.

K jídlu jsem si dala raviolli a k pití rajčatový džus. Miki zvolil hovězí, mangový džus a singapurské pivo Tiger. Jídlo bylo dobré, na letadlo spíš nadprůměrně, ale Mikiho bylo rozhodně lepší. Byl k němu kuskusový salát, bagetka s máslem a sýrem, pudink jako dezert, krekry a malá čokoládka.

Trochu nám to zpestřily turbulence, takže docela dlouho trvalo, než nám odnesli tácy. Pak jsme aspoň dokoukali ten film. Jednu hvězdičku bych mu dát mohla :-).

Nakonec jsem se pustila do napsání deníku, z čehož mě vyrušil jen snack před přistáním. Dostali jsme vanilkovou zmrzlinu a k pití jsme si dali Pepsi. Pak jsem definitivně dopsala deník a do přistání zbývala hodinka času…

V Dubaji jsme přistáli ve 23:14.

2024-11-25 - Přelet z Dubaje přes Bangkok do Vientiane

Po výstupu z letadla jsme jen počkali na průvodce, abychom se nahlásili, že jsme dorazili do mezistanice, a zase jsme se rozloučili a zamířili hledat salonek Ahlan.

Trochu jsme bloudili a když už jsme salonek konečně našli, tak byl v rekonstrukci. Cedule nás odkázala na provizorní prostory v DXB hotelu. Ten jsme taky nemohli najít, ale nakonec se podařilo.

Vyjeli jsme kamsi nahoru a na recepci nahlásili dva vstupy na Lounge Key. Poprvé jsem použila kartu Raiffeisenbank, respektive po domluvě jsem recepční ukázala jen QR kód z aplikace.

Provizorní prostory fungují jako restaurace, takže jsme dostali nápojový lístek s možností výběru pití. Ale jídlo bylo samoobslužnou formou. Vzala jsem si toho jen maličko, ale zkusila jsem od každého trochu, měli různé maso se zeleninou – jehněčí, kuře i rybu. Zkusila jsem i menší předkrmy, salát a nějaké dezerty.

Seděli jsme tam asi 2 hodiny, na závěr jsme si odskočili na WC a vyrazili se trochu projít po letišti.

Duty Free bylo drahé, tak jsme ještě chvíli polehávali na lehátkách a pak se vydali hledat naši gate. Nebylo to na B, jak bylo avizováno, ale C17, což znamenalo docela procházku po terminálu.

Nástup byl zahájen jen krátce po našem příchodu, ale měli jsme skupinu B, což dávalo tušit, že si počkáme. Nejdřív volali business class, pak postupně skupiny C, D, E, F a pak přišel last call :-). Skupina B asi neexistuje :-).

Užili jsme si už nástup. V našem A380 znamená, že sice sedíme v economy, ale na horní palubě, kde jsou místa tak pro 80 lidí. Nástup byl tedy poklidný, plynulý…

Nahoře je boží ticho a hlavně jsme pro sebe měli dvousedačku se spoustou místa a obrovským úložným prostorem pod oknem – podobným, jako má business class.

Brzy po startu jsme dostali snack, na výběr byl popcorn nebo čokoláda, tak jsme si vybrali čokoládu. A k tomu džus – já pomerančový, Miki mangový.

A pak jsme se uložili ke spánku a spala jsem vlastně až do snídaně. Při snídani jsem sice byla jak praštěná palicí a vydrželo mi to až do přistání, ale jinak jsem byla odpočatá.

K snídani jsme si dali vajíčka, ke kterým byly klobásky, houby v rajčatové omáčce a smetanový špenát.

Při přistání jsme si užili výhledů na Bangkok. Jen tedy centrum bylo hodně daleko, takže jsme viděli panorama mrakodrapů v dálce, ale nic konkrétního jsme z letadla neviděli.

Díky horní palubě, kde je o dost méně míst už jen kvůli tomu, že většinu zabírá business class, jsme byli venku rychle. Průvodce už tam čekal a je mi záhadou, jak se dostal ven tak rychle. Tak jsme se přidali a čekali na ostatní. Když jsme byli komplet, zamířili jsme na imigrační. Cestou jsme přibrzdili u WC, většina z nás by si bývala došla, ale na dámách byla fronta a udělala se rychle i na pánech, takže všichni usoudili, že to vydržíme. Možná ta skupina nebude tak hrozná…

Na imigračním sice byla fronta, ale docela ubývala. Jen nám sejmuli otisky, udělali fotku a dostali jsme razítko. Pak nás čekalo vyzvednutí zavazadel.

Tam se mi potvrdilo, že všichni s sebou mají obří kufry, každý měl přibližně to, co my jsme měli oba dohromady. Mám pocit, že mám i dost zbytečností, tak by mě fakt zajímalo, co s sebou vezou… Jo, řeším to víc, než je zdrávo, protože mi to fakt hlava nebere…

Odskočili jsme si na WC a společně opustili neveřejnou část letiště. Venku jsme se usadili na lavičkách, postupně si došli vyčistit zuby, já si dopsala deník a Miki se šel trošku projít, poslala jsem ho do 7-Eleven na průzkum přítomnosti japonského zboží.

Když se ke skupině připojil průvodce, Miki mu vysvětlil, že už se dávno odbavuje. Nechalo ho to v klidu, ale že prý jestli chceme, tak můžeme jít sami. A tak jsme šli. Protože lepší sedět v salonku než ve veřejné části letiště.

U samoobslužných kiosků nám to ukázalo, že máme skupinovou rezervaci s dalšími dvěma lidmi ze skupiny a že máme přiřazena středová místa ve dvou řadách za sebou. A navíc to nešlo změnit. A tak jsme se šli porozhlédnout po letišti, abychom zjistili, kde všude odbavuje Thai Airways a nakonec jsme se postavili do fronty na odbavení. Ta moc nepostupovala a na jejím konci jsme se u přepážky stejně dozvěděli, že s tím nejde nic dělat. To nechápu… Už jen ty skupinové rezervace jsou pro mě důvod, proč nelétat s cestovkami.

A tak jsme dostali palubní vstupenky, zbavili se kufrů a pokračovali do neveřejné části letiště. Nejdřív jsme museli naskenovat palubní vstupenky, pak nás to pustilo na bezpečnostní kontrolu. Tam mi box s mým batohem zajel do prostoru pro podrobnější kontrolu.

Když se konečně box dostal na řadu na manuální kontrolu, tak pracovnice letiště jen na obrazovce odklikla, že je vše OK a box s věcmi mi podala mimo vyhrazený prostor… Nepochybně užitečná kontrola.

Následovala imigrační kontrola, která spočívala jen v naskenování pasu v automatické bráně. Tohle jinak funguje asi jen v rámci Evropské unie…

Poté už jsme si mohli konečně trochu projít letiště a zamířili jsme do salonku Miracle Lounge. Byl malý a ne moc dobře vybavený, ani neměl vlastní toalety. Ale na Raiffeisen kartu nás pustili bez problémů a jídlo měli famózní. Měli tři druhy knedlíčků s pandánem, tarem a smetanou a taky listové závitky plněné kokosem.

Cílem jinak bylo se v salonku hlavně napít, což jsem splnila na maximum. Když jsme ze salonku odešli, ještě jsme si odskočili na WC a pak už zamířili na gate C17.

Na chvíli jsme se tam posadili, ale brzy byl zahájen nástup a postupoval velmi rychle. Po kontrole boarding pasů jsme dostali příletové kartičky. A pak nás čekal samotný nástup do letadla, které jsme museli projít až dozadu, neb já jsem měla místo přidělené ve 3. řadě od konce.

V uličce seděl nějaký mladý kluk, kterého jsem musela zvednout. U okna v mé i Mikiho řadě už seděli naši a zuřivě vyplňovali příletové kartičky.

Nakonec sami došli k tomu, že si vyměníme místa, takže jsme znovu poprosili kluka v uličce, jestli by nás pustil, že bychom si vyměnili místa.

I když mi nepřišlo, že by se něco výrazně zdrželo, na startu jsme měli 30 minut zpoždění. Po startu přišel naprosto bleskový servis ze strany letušek. Dostali jsme teplé jídlo – kuřecí maso s rýží a k tomu dezert a vodu. Důvod rychlého servisu byl zřejmý – celý let včetně startu a přistání trvá 50 minut, takže stihnout servis s teplým jídlem je na medaili.

Bohužel zpoždění způsobilo, že se mi chtělo čím dál víc na toaletu, takže jsme bohužel museli kluka v uličce zvednout ještě potřetí.

Ve Vientiane jsme zajímavě nalétávali přes nějaké kopce. Bohužel byla dávno tma, takže i když jsem nafasovala místo u okna, moc jsem toho neviděla.

Výstup z letadla byl zdlouhavý, když jsme tedy seděli až vzadu. Venku na nás 4 sedící vzadu nikdo nečekal, takže jsme pokračovali dál na imigrační, kde jsme zbytek skupiny objevili. Průvodce nás trochu obvinil, že si myslel, že jsme šli napřed a že to nemáme bez jeho vědomí dělat, tak jsem ho ujistila, že bez ohlášení se od skupiny opravdu neodpojujeme. Že jsme mu nechyběli my dva, to bych ještě pochopila, ale že mu kromě nás nechyběli ani další dva členové skupiny…?

Na „visa on arrival“ byla obstojná fronta, která ani pořádně neubývala. Čas jsme si zkrátili vyplňováním dalšího formuláře, žádosti o vízum, který jsme si vzali na začátku fronty. A taky neustálým dohadováním s Číňany, kteří se intenzivně snažili předbíhat.

Když jsme se konečně dostali na řadu, odevzdali jsme pas, žádost o víza a fotku. U vedlejšího okénka jsme každý zaplatil 40 USD poplatek za víza. A nakonec u třetího jsme odevzdali příletový formulář, vyfotili nás a dostali jsme zpátky pas s vízem a odletovým formulářem. Hurá, vítejme v Laosu!

Pak jsme se konečně všichni sešli u výdeje zavazadel a mohli vypadnout ven. U zavazadel jsme byli beznadějně poslední.

Venku už na nás čekal místní průvodce. Hned jsme si vyměnili peníze. Doporučeno bylo 100 USD na osobu, což nám přišlo moc, takže jsme se rozhodli vzít za 100 USD dohromady. Dostali jsme za ně asi 2,1 milionu kipů (LAK).

Lidi si ještě vyřídili místní SIM kartu, tu já ani nechci, neb netoužím být na příjmu i o dovolené. A pak už jsme se konečně naložili do dvou mikrobusů a zamířili k hotelu.

Dostali jsme pokoj 7701, jde o apartmán v 7. patře. Jen jsme tam odložili věci a šli omrknout minimarket naproti hotelu. Nic nás nezaujalo, tak jsme se vrátili na pokoj, dali si sprchu, maličko přebalili kufry, připravili věci na zítra, dopsala jsem si několik poznámek do deníku a před 23:30 jsem šla spát. Dle očekávání jsem i přes únavu nemohla nějakou dobu usnout.

2024-11-26 - Přejezd z Vientiane do Luang Prabang, Kuang Si, Luang Prabang

Probudila jsem se asi ve 2:30 a nějakou dobu nemohla usnout, ale nakonec se mi to podařilo a probudil mě až budík v 5:10. Tenhle jet-lag snad nebude tak strašný, jak jsem se bála…

Před 6:00 jsme zamířili na recepci, kde jsme si rozebrali připravené sendviče k snídani a v 6:00 byl odjezd na nádraží. Cesta měla trvat prý asi třičtvrtěhodinu, ale byli jsme tam ani ne za půl hodinky. Žádný čas jsme tím ale samozřejmě nezískali, protože na nádraží stejně bylo potřeba počkat na odjezd našeho vlaku.

Čas se dal zřejmě získat už včera tím, že bychom letěli z Bangkoku přímo do Luang Prabang a ne do Vientiane. Cestovka tvrdí, že „vzhledem k aktuálně komplikovanému spojení do Laosu musíme absolvovat z Bangkoku nejdříve let do hl. města Vientiane“. Není mi úplně jasné, o jakém komplikovaném spojení je řeč, protože jen na letiště do Luang Prabang létají denně z Bangkoku tři lety, jeden z nich i z hlavního letiště. Ale tak budiž, no…

Venku před nádražím jsme snědli sendviče, protože místní průvodce tvrdil, že nám je jinak seberou. A vodu taky. Hned u vstupu totiž byla kromě kontroly jízdenek taky kontrola zavazadel. Asi se nebudu ptát, proč nám to neřekl dřív, abychom posnídali třeba cestou… Každopádně vodu jsme pronesli, ale problém byl s natlakovanými, a tedy hořlavými spreji.

Lidem přede mnou sebrali laky na vlasy, opalovací mléka i repelenty. Mého kufříku si nikdo nevšímal, takže jsem ho po projetí rentgenem čapla a zmizela s ním v davu. Zůstal v něm nepovšimnutý lak na vlasy a repelenty, které jsou hořlavé. Naštěstí se nakonec aspoň podařilo domluvit, že všechny zabavené věci si k sobě vezme místní průvodce a vrátí nám je, až se za pár dní do Vientiane vrátíme.

Pak jsme čekali na zahájení nástupu do vlaku. Ostatní si v mezičase šli koupit kávu, takže pak trochu zdržovali, protože se do zahájení nástupu nestihli vrátit. A když byl nástup konečně zahájen, začal nám průvodce Petr vykládat o vlaku.

Jako fajn, ale bývalo by bylo lepší, kdyby se zajímal, z jakého nástupiště vlak odjíždí, to se dalo v pohodě vyčíst z informačních tabulí, ale on se na to musel jít zeptat… A pak u vlaku řešil, že někteří z nás sedí ve vagónu 1 a někteří ve vagónu 2. Takže jsme se rozdělili do vagonů a on nás tam pak obešel a nadiktoval místa, která máme rezervovaná.

Vlak odjížděl v 7:30 a kupodivu jsme opravdu vyjeli přesně na čas. Přece jen to provozují Číňani a ti asi nemají s organizací problém. Na druhou stranu jde o LCR, tedy logo Laos-China Railway, ale ve všech hlášeních je to obráceně jako China-Laos Railway. Číňani asi vystrkují drápky :-).

Poměrně nudné hospodářsky obstarávané oblasti brzy vystřídaly kopce, skalní masivy a krásné výhledy. V mezistanici ve Vang Vieng nastoupila spousta Číňanů, takže z komorní jízdy se stala hlučná party. Ohleduplnost a slušnost jsou podle mého slova, která čínština snad ani nemá…

Ve vlaku jsme si za 40.000 LAK koupili klobásu na tyčce, byla taková průměrná, ale posypaná nějakým chilli a to nám to trochu zpestřilo. Hlavně když se mi pak povedlo zbytek z pytlíku omylem vysypat všude kolem.

Vlak končil v Luang Prabang, kde jsme tedy všichni vystoupili. Dostat se z nástupiště úzkým vchodem bylo časově náročné, ale venku už na nás čekal nový průvodce, který nás odvedl na parkoviště k mikrobusům. Na výtah vedoucí dolů na parkoviště se stála fronta, takže jsme automaticky zamířili ke schodům. Část skupiny na chvostu, která vláčela ty své obří kufry, z toho asi moc radost neměla…

Na parkovišti jsme se naložili do mikrobusů a zamířili do hotelu Jasmine. Tam jsme odložili velká zavazadla, dostali povolení dojíst zbytky hotelové snídaně a dozvěděli se finální podobu dnešního programu. Z kufrů jsme tedy vyndali plavky, ručníky a pantofle a zase jsme se naložili do mikrobusů.

Posun času, nedostatek tekutin, malá, respektive pozdní snídaně asi způsobily, že když jsem neviděla na silnici před námi, začalo se mi dělat divně od žaludku. Naštěstí cesta trvala jen necelou hodinku, tak jsme vystupovali dřív, než začalo být potřeba to řešit.

Na místě jsme si každý za 60.000 LAK koupili vstupenku k vodopádům Kuang Si, respektive jízdenku na elektroauto k vodopádům. Průvodce od nás pak zase vstupenky vybral, že to zprocesí hromadně. A že prý nám je vrátí, o což jsme si ale museli později v pozdním odpoledni sami říct. A že místní platí třetinu ceny asi netřeba zmiňovat…

Posadili nás na elektroauta, která podle hluku, smradu i dýmu z výfuku rozhodně nebyla elektroauta. Je to jen způsob, jak z turistů vyrazit víc peněz za údajně nutný ekologický transport.

Autíčka nás dovezla o kus výš k hlavnímu vstupu. Nejdřív jsme se šli podívat na zdejší chov medvědů ušatých, jinak také himálajských (Ursus thibetanus), narazili jsme tam i na pavouky nebo vážky, ale průvodce nás hnal dál nahoru, že prý brzy dorazí Číňani, tak ať si užijeme vodopády v klidu. A tak jsme postupně došli k zázemí, kde jsou i toalety. Tam jsme nechali většinu věcí místnímu průvodci, která je hlídal a my pokračovali s průvodcem Petrem k hlavnímu vodopádu.

Pod vodopádem jsme dostali instrukce, jaké jsou možnosti, a nakonec jsme se domluvili na srazu až za 2 hodiny. A že jsme je využili!

Nejdřív jsme si vyfotili vodopád zespodu a užili jsme si výhledů na něj. Pak jsme zamířili podél jedné strany vodopádu nahoru. Bohužel jsme neměli žádnou vodu, protože věci jsme nechali místnímu průvodci a na výšlap nahoru nás nikdo předem neupozornil. Asi bude potřeba si promyslet, jak moc budeme v budoucnu následovat různé instrukce, pro mě to třeba znamená odteď mít batoh vždy u sebe.

Nad vodopády jsou různé cestičky, tak jsme to tam omrkli. Výhledy z horní části vodopádu ale moc nebyly. Když jsme si to tam prohlédli, zamířili jsme druhou stranou po schodech dolů.

Znovu jsme si udělali fotky vodopádu zespodu, protože je odtamtud rozhodně nejhezčí a taky tam v tu chvíli nikdo nebyl. Vodopád je netradiční, neteče v žádném velkém prameni ani z velké výšky, ale v mnoha různých pramenech přes různé skály, což vytváří zajímavé efekty. Voda v jezírkách pod vodopádem je tyrkysová a všude tam poletují vážky a barevní motýli.

Asi v polovině času jsme zamířili zpět k místnímu průvodci, převlékli jsme se do plavek a vlezli do jednoho z jezírek pod vodopádem. Voda tam byla nečekaně studená, ale trochu jsme si tam zaplavali a pak se zase převlékli do suchého. Bylo to super osvěžení, protože teploty jsou tu odporně vysoké a vlhkost taky.

Byli jsme poslední, takže průvodce pak s námi pokračoval zpět dolů. Ještě jsme se stavili u medvědů a pak už jsme došli na parkoviště, kde nás vyzvedly naše mikrobusy. Najednou už nebylo nutné jet tím údajně ekologickým vozítkem zpět na parkoviště…

Zamířili jsme zpět do Luang Prabang. Cestou jsme si udělali zastávku na sloní farmě, naštěstí a kupodivu se nikdo nechtěl projet, takže nás nechali si jen prohlédnout slony a pokračovali jsme dál.

V Luang Prabang jsme se zastavili v chrámu Phra That Khong Santi Chedi. I průvodce byl překvapen, že má vlastně 6 pater a že se volně může až do toho úplně posledního ve špičce. I v tom horním patře byl malý oltářík. Různými okýnky byl zajímavý výhled do kraje, ale taky bylo nahoře pod střechou hrozné horko.

Pak už jsme jeli na hotel, kde jsme dostali přidělené pokoje a demokraticky jsme si odhlasovali, že odchod za čtvrt hodiny, tedy v 16:00 nám vyhovuje. Tohle vypadá na docela zvláštní skupinu, lidi zatím rozhodují přesně tak, jak mi vyhovuje.

Pěšky jsme zamířili na vrchol Phou Si. Po první várce schodů jsme si prošli přilehlé prostory se svatyněmi, jedna je dokonce v jeskyni ve skále. Pak jsme museli zaplatit vstupné 30.000 LAK na osobu a mohli jsme pokračovat vzhůru.

Míjeli jsme spoustu soch Buddhů, průvodce Petr nás dokonce upozorňoval na chyby v jeho zobrazení, třeba že ten ležící nemá ruku pod hlavou, ale před.

Nahoře bylo hrozných lidí. Doslova inferno Číňanů, ale vlastně i dalších influencerů čekajících na západ slunce. Výhledy navíc nebyly nijak úžasné, přes stromy toho zas tak moc vidět nebylo. Průvodce Petr nám brzy dovolil pokračovat dolů, ať se tam s těmi lidmi netísníme.

Všude létali komáři, takže jsme se s Mikim při nejbližší příležitosti nastříkali repelentem. Se skupinou jsme se pak sešli dole pod schody u hlavní ulice. Chyběli jen 2, kteří se rozhodli zůstat nahoře na ten západ…

Průvodce nám představil možnosti a dohodli jsme se, že se projdeme hlavní ulicí, ze které se večer stává živá tržnice plná stánků se vším možným a že pak zkusíme zajít na večeři na břeh Mekongu.

Volba padla na restauraci Mekhong Sunset View Restaurant, kde se nám podařilo usadit u jednoho velkého stolu s výhledem na Mekong. Vzali jsme to s Mikim jako takovou seznamovací večeři, trochu sváteční, na březích Mekongu, měli jsme při jídle přímý výhled. A tak jsme tolerovali i znatelně vyšší ceny. Dali jsme si Mekhong Fish Salad za 150.000 LAK, Papaya Salad za 60.000 LAK, já avokádový shake za 45.000 LAK a Miki pivo za 35.000 LAK. Dohromady za 290.000 LAK, což je víc jak 300 CZK. Za tolik bychom doma jídlo i s pitím nepořídili, ale taky víme, že v Laosu se dá plnohodnotně najíst mnohem levněji, klidně velký talíř nudlí v přepočtu do 30 Kč. Projednou mi to nevadí, ale mám docela obavy, že restaurace tohoto typu budou běžné i v dalších dnech… :-(

Vybraným jídlem jsme si ale vlastně odškrtli dvě tradiční laoská jídla. Nicméně nenadchla a neurazila. A hlavně toho za ty peníze bylo docela málo, asi jsme si k tomu měli dát ještě nějakou další rýži…

Z restaurace jsme ještě pokračovali společně, ale brzy jsme se rozdělili a my zamířili k hotelu. Cestou jsme si nakonec trochu zašli, protože jsme hledali supermarket. Našli jsme jeden opravdu velký, kde jsme dokonce potkali dva další lidi z naší skupiny. Nakonec jsme tam za 191.000 LAK koupili různé pití a nezdravé pochutiny na zahnání večerního hladu.

Ze supermarketu jsme definitivně pokračovali na hotel, kde jsme se převlékli do plavek a šli do bazénu. Ten byl podobně ledový jako jezírka pod vodopádem! Už tam seděli 4 naši, ale jen jeden z nich byl ve vodě.

Statečně jsme tam vlezli, ale nebyl důvod se tam nějak extra zdržovat, takže jsme si na pokoji dali sprchu, vyprali nějaké propocené prádlo, což bude hlavní úskalí našich malých kufříků, ještě něco popili a pojedli a já si dopsala deník a zazálohovala fotky. Spát jsem šla asi ve 23:45.

2024-11-27 - Luang Prabang, Pak Ou, Xanghay, Xianglek

Probudila jsem se asi ve 3:30 a zase nemohla usnout. Nakonec se mi to ale podařilo a probudil mě až budík v 6:45. Na 7:00 jsme šli na snídani. Byla stejná jako ta včerejší, která na nás „zbyla“, jen to nebylo tak přebrané.

Po snídani jsme se vrátili na pokoj, posbírali si věci s sebou a na 8:00 šli na recepci, kde jsme se naložili do mikrobusů a ty nás odvezly k chrámu Wat Xieng Thong. Vstupné stálo 30.000 LAK na osobu.

Když jsme tam dorazili, nikdo tam nebyl, takže jsme si mohli užít chvíli klidu. Asi v půlce naší návštěvy se ale objevila první skupina Číňanů. Sice se drželi pohromadě, ale poklidná atmosféra byla pryč. Pomalu jsme se tedy začali srocovat u východu. Ti dva, se kterými jsme se včera potkali v supermarketu, při čekání začali jíst mandarinky a přivedli nás na myšlenku zkusit si koupit nějaké ovoce.

Od chrámu jsme sešli k řece Mekong, kde jsme se nalodili na jednu z lodí. Usadili jsme se venku, protože do vnitřních prostor se zouvalo a všude bylo mokro a taky ne úplně čisto.

Vypluli jsme po Mekongu směrem na severovýchod. Cestou jsme předjeli nějaké jiné lodě, ale zase jsme kotvili na tankování, což byl sám o osobě zážitek. Čerpací stanice je totiž loď dost podobná té naší. Prostě se k ní přirazí, natáhne hadice a je to.

Zdržení nakonec nebylo velké a ani moc nevadilo, protože jsme ty ostatní lodě stejně zase dohnali. Plavba totiž trvala skoro 2 hodiny. Na druhou stranu řešit provozní věci v době pronájmu mi přijde přinejmenším neprofesionální

Když jsme k jeskyním Pak Ou (Tham Ting) dopluli, nikdo tam nebyl. Do jeskyní se platí vstup 30.000 LAK na osobu, takže jsem bleskově naběhla k okénku, koupila vstupenky a mohli jsme pokračovat dál.

Jeskyně sestávají ze dvou částí, dolní jeskyně je prostorově menší, mělčí a nasvícená i denním světlem. Sochy Buddhů jsou v ní rozmístěné důmyslně v různých zákoutích, která jeskyně přirozeně vytváří.

K horní jeskyni jsme museli vystoupat po strmém a dlouhém schodišti, na které místy velmi intenzivně pražilo slunce. Když jsme tam dorazili, první „naše“ dvojice už odcházela a zkoušeli nás zadýchané potěšit, že to stojí za to. Ale jak se tam tak rychle dostali a jak si to stihli tak rychle prohlédnout?

Horní jeskyně je mnohem hlubší, takže využívá umělého osvětlení a není v ní tolik skrytých zákoutí. Zato jsou tam v různých výklencích přímo celé oltáře. Takže ano, stálo to za to, ale ta spodní se mi líbila víc.

Když jsme si všichni všechno prošli a prohlédli, sešli jsme se zase na molu, nalodili se vyrazili po proudu řeky zpět do Luang Prabang.

Průvodce Petr nám domluvil ještě návštěvu dvou míst, první byla vesnička Xanghay, taková hodně turistická, plná stánků a na laoské poměry dost vlezlých prodejců. Prodávali tam lahve alkoholu s různými hady, škorpiony, stonožkami, vosami… Nějakou pálenku a víno jsme tam ochutnali, pálenka chutnala jako čistý líh, to víno bylo docela dobré, ale nakonec jsme nikdo nic nekoupil. On taky ten alkohol s naloženými zvířaty se samozřejmě dovážet nesmí. Když jsem kdysi chodila na Českou inspekci životního prostředí, vždycky jsem tam u vstupu „obdivovala“ jejich rozsáhlou vitrínu plnou zabavených a tedy zakázaných předmětů – kabelek z krokodýlů, výrobků ze slonoviny nebo právě takovýchto lahví alkoholu.

Ve vesničce jsme míjeli i jeden malý chrám, tak se Petr ptal, jestli tam chceme. Nikdo se k tomu neměl, tak jsem prohlásila, že chrámů není nikdy dost :-). Ostatní nevypadali moc nadšeně, ale nakonec asi nelitovali, protože jsme tam strávili opravdu hodně času, chrám byl krásný! A samozřejmě jsme tam byli sami, takže jsme si užili i atmosféru.

Pak už zbývalo se jen nalodit a pokračovat dál. Příští zastávkou byla vesnička Xianglek, která leží jen na opačném břehu řeky Nam Khan než Luang Prabang. Navštívili jsme tam malé obchůdky s ukázkou výroby ručního papíru a hedvábí. V papírně se nakupovalo ve velkém, lidi si brali hlavně lampiony, které asi půjde použít jako lucernu. My jsme si tam za 1 USD koupili záložku do knihy. Je na ručně vyrobeném papíře a s ručně malovanými obrázky mnichů.

Hned vedle byla prodejna hedvábných šátků, kde jsme se mohli seznámit s celým procesem – od požírání moruše bourcem, přes kokon a vlákno až po hotový výrobek. Pro ilustraci tam měli vysazenou i tu moruši. Červí trus se používá na čaj, takže si Miki za 10.000 LAK koupil jeden malý sáček. Taková čajová obdoba cibetkové kávy. Do hrnečku se dává půl lžičky, zalije se horkou vodou a nechá vylouhovat. To jsem tedy zvědavá…

Pak už zbývalo doplout kousek zpět do Luang Prabang. Na lodi bylo už docela mrtvo, všichni se zdáli být unavení. Mě ale bavilo pozorovat břehy Mekongu a život kolem něj. Třeba domky se zahrádkami vybudovanými na terasách přímo na strmých svazích řeky. Nebo zpracování kamenů a štěrku. A taky rybolov přímo na řece, bez něj by to nešlo. Asi by se dalo říct, že voda je tu nositelem života, skutečnost je vlastně i přesně opačná. Řeka je tak znečištěná, že to možná přináší i spoustu problémů. To, co z dálky vypadalo jako kláda se totiž při bližším prohlédnutí ukázalo být mrtvým prasetem unášeným proudem řeky…

Když jsme se vylodili v Luang Prabang, shodli jsme se, že máme hlad. Jenže průvodce se taky dotázal, jestli máme zájem navštívit královský palác, ve kterém je teď muzeum, tak jsme mu to odkývali. A Královský palác zavírá v 16:00, takže jsme měli asi hodinu a půl čas a to by na jídlo nevystačilo.

Cestou ke Královskému paláci místní průvodce koupil sušený bambus. A podělil se s námi. Bambus mě překvapil, byly to výborné chipsy! A průvodce se jich potřeboval zbavit, že prý by mu je v královském paláci sebrali. Takže jsem mu jich snědla docela dost, neb jsem se pořád držela poblíž :-).

Vstup do paláce stál 60.000 LAK na osobu. Nejdřív jsme koukli do jednoho chrámu na sochu Buddhy, který se nesmí fotit, takže mám jen fotku z dálky zvenku, a pak jsme dali věci do uzamykatelných skříněk, neb do samotného paláce, který slouží jako muzeum, se s nimi nesmí. Museli jsme tam tedy nechat všechno.

Aby se pak u vstupu do paláce ukázalo, že potřebujeme vstupenky, které někteří z nás, včetně mě, nechali v těch odložených zavazadlech... Prostory paláce jsme si prošli, jsou tam označené různé místnosti s popisem, k jakému účelu původně sloužily a všude jsou vystavené různé předměty – nádobí, zbraně, obrazy a fotografie…

Když jsme si po prohlídce vyzvedli věci, pomalu jsme zamířili k východu z královského paláce. Trochu nás zdržely jen stromy, na kterých rostly plody podobné pomelu. Později jsem zjistila, že to je kujeta hruboplodá.

U východu z paláce zaznělo, že by se zase mohlo jít na jídlo k řece. Když jsem si vzpomněla na ty ceny, nahlásila jsem Petrovi, že opouštíme skupinu.

Zamířili jsme na trh až jsme nakonec u jednoho stánku potkali tam našeho místního průvodce. Ten nám představil svou manželku a pak s ní odjel na motorce. My si tam koupili tři různé kousky masa, zaplatili za ně 65.000 LAK a sedli si ke stolu, abychom ho snědli. I když jeden kousek byl hodně pikantní a jeden hodně tuhý, chuťově to bylo moc dobré.

Pak jsme měli dost času, tak jsme se rozhodli kopec se stúpou obejít z druhé strany. Došli jsme tak až k supermarketu D&T, kde jsme byli už včera. Koupili jsme spoustu ochuceného pití a různé pochutiny třeba na zítřek do autobusu. Nákup jsme chtěli platit kartou, ale ani druhý pokus Mikimu neprošel, tak jsme to zaplatili hotově. Stálo to 335.500 LAK.

S nákupem jsme šli do hotelu, abychom tam nechali i další věci. Chvíli jsme pobyli v klimatizovaném pokoji, abychom se zchladili, a asi v 17:45 jsme vyrazili zpět na trh. V uličce, kterou nám odpoledne doporučil průvodce Petr, jsem si dala polévku s rýžovými nudlemi, masem a zeleninou. Stála 35.000 LAK a byla výborná! Nedali mi tam nic pikantního, a navíc toho bylo hodně. Tohle byla večeře chuťově i cenově podle mých představ!

Na hlavním tržišti si Miki dal mango sticky rice taky za 35.000 LAK a pak už jsme zamířili zpět na ubytování.

V hotelu jsme se převlékli do plavek a zase vlezli do toho ledového bazénu... Díky tomu pak ale spíš studená sprcha ničemu nevadila. Nakonec se ale ukázalo, že to někdo vyřešil a teplá už od včerejška teče.

Pak jsem se pustila do dopsání deníku, u čehož jsem pojídala různé zakoupené sladkosti. A nakonec jsem se rozhodla ještě přebalit svůj kufr, abych neměla na vrchu věci, které nebudu další 2 týdny potřebovat…

2024-11-28 - Přejezd z Luang Prabang do Vang Vieng

Probudila jsem se asi v 5:00, protože se mi chtělo na WC, ale obratem jsem zase usnula a probudil mě až budík v 6:30.

Zabalili jsme a na 7:00 šli na snídani. Nabídka byla stejná jako včera, což mi ale nevadilo, protože jídlo bylo dobré a už jsem věděla, co si mám dát. Spoustu jarních závitků a plnou misku manga a papáje :-).

Bohužel se při snídani rozklíčovalo, odkud ti dva spolucestující měli včera ty mandarinky. Nikoli ze supermarketu, kde jsme je předevčírem potkali, nýbrž od snídaně. A horší je to o to, že zdaleka nebyli jediní a ovoce si dnes od snídaně odnášely minimálně 4 dvojice. Pokud jsem se nepřehlédla, tak do každého páru dva banány a dvě mandarinky… Kdo by to počítal, ale to máme minimálně 8 ukradených banánů a 8 ukradených mandarinek. Skvělá vizitka pro Čechy, fakt! A pro ty zloděje taky – zaplatí desítky tisíc za dovolenou a pak kradou ovoce u snídaně…

V 8:00 jsme se naložili do malého autobusu, který je pro 18 lidí plus dva vepředu plus řidič. Zavazadla do kufru nacpali tak tak, ani se jim nedivím. Měla tam přijít i naše látková taška s pitím, ale už se nevešla, takže skončila v autobuse pod sedačkou místního průvodce.

Vyrazili jsme na cestu do Vang Viengu. Zpočátku se silnice vlnila spíš takovým údolím, které bylo lemované nižšími kulatými kopečky. Protože ale silnice byla v dost zuboženém stavu, po čase jsme z ní odbočili a jeli jsme po menší boční silnici. Asi je to dál, ale hlavně zpočátku byla silnice v dobrém stavu, asfaltová a cesta pěkně ubíhala.

Asi v 10:00 jsme si udělali zastávku, odskočili jsme si tam na WC, které ostatní ženy považovaly asi za docela dobrodružné – turecká WC bez splachování, všude mokro. Cílem bylo si odskočit a nenamočit kalhoty :-). Za mě sice ne pohodlné, ale jinak normální a pohodové toalety. Oproti některým tibetským byly vyloženě luxusní.

Zbytek skupiny si dal na odpočívadle i kávu. Asi tím místní obsluhu trochu zaskočili, paní nevěděla, jak udělat tolik káv a trochu improvizovala, z čehož měla naštěstí skupina jen legraci. Nakonec se našel i sáček s cukrem, takže ten odporný hnusný patok šlo aspoň dochutit…

A taky tam měli k prodeji různé koření, zřejmě vlastní výpěstky. Identifikovala jsem semínka kopru, další byl koriandr a čínské zelí.

Časem jsme dojeli na hlavní vyhlídku, kterou jsme měli na trase. Bohužel byla nízká oblačnost, takže se přes průsmyk valily mraky. No, nízká… Jak se ukázalo, pohybovali jsme se ve výšce nad 1.800 metrů nad mořem.

Bylo rozhodnuto nějakou dobu počkat, jestli se oblačnost neprotrhá. Mraky se po okolí opravdu převalovaly a občas byla vidět i modrá obloha. Postupně jsme to tam obešli, vylezli na střechu zdejší kavárny a padnul návrh zkusit vylézt na kopec, jestli shora nebude výhled na opačnou stranu. Bohužel jsme stihli jen přejít přes rozbahněnou silnici a celé okolí skončilo v jednom velkém mraku, takže bylo jasné, že nemá smysl kamkoli chodit. A tak jsme se vrátili zpátky, ještě tam nějakou dobu postávali, povídali si o cestování a když nic nenasvědčovalo tomu, že by mohlo být něco vidět, tak jsme zamířili zpět k busu. Ten v té mlze nebyl přes parkoviště ani vidět!

Chvíli jsme diskutovali o cestování a další cestu průvodce Petr využil k tomu, že nám povídal o buddhismu. Vyprávěl o jeho vzniku i různých odvětvích moc hezky, jakoby lidsky, srozumitelně. Některé věci mi trochu víc začaly dávat smysl.

Bohužel na cestě jsme se nevyhnuli ani extrémním úsekům. Zřejmě v důsledku nějakých dešťů byla určitá část silnice extrémně rozbahněná a kvůli velkým náklaďákům taky dost rozježděná. Mířili jsme dolů, ale cesta nahoru musela být jen stěží sjízdná.

Cestou jsme viděli minimálně dva náklaďáky se spálenými brzdami a jeden zapadlý na bok v příkopě.

Když to nejhorší pominulo, udělali jsme si zastávku, kde si někteří z nás dali instantní nudle za 30.000 LAK. Zvolila jsem červené s krevetami. Obsluha nám je hned zalila horkou vodou. A bohužel nám do nich rovnou dala celý obsah všech sáčků, které uvnitř balení bývají, takže moje nudle na mě byly až moc pálivé a vyjedla jsem jen nudle, vývar jsem vypít nemohla.

Pak už byla silnice sice rozbitá, ale tak nějak sjízdná. Čas jsme využili k povídání o laoském školství, zdravotnictví, svatbách, pohřbívání a dalším…

Nakonec jsme si udělali zastávku na místním tržišti, které bylo obklopené vysokými skalami. Nakonec nás víc zaujalo tržiště než skály, protože prodávali různé divné věci. Opět měli alkohol s naloženou havětí, dokonce s vosami. Tu nám dali i ochutnat.

Měli v klecích živé kraby, různé koření, kila chilli papriček… A taky grilovanou veverku. Tu bychom si s Mikim dali, ale na ochutnání toho bylo hrozně moc. Jenže se k nám přidal spolucestující Jirka a průvodce Petr a cenu 120.000 LAK jsme si rozdělili na čtvrtiny, takže my jsme zaplatili jen polovinu, tedy 60.000 LAK.

Většina skupiny byla tržištěm dost zaujatá, zkoumali jsme, co prodávají, ptali se průvodce… Taky to ale přineslo zřejmě první konflikt v podobě stížnosti na délku cesty. A zrovna od těch dvou, které jsme potkali v supermarketu a kteří ráno kradli ovoce od snídaně. Takže jak si obstarat jídlo očividně vědí a na cestu se mohli vybavit.

Do Vang Viengu jsme přijeli něco po 16:00. Vezli nás k hotelu, ale ten byl na opačném břehu řeky a byl z parkoviště dostupný jen po lávce pro pěší. Takže kufry jsme nechali v autobuse, že prý nám je někdo přiveze, a k hotelu vyrazili pěšky.

Na recepci jsme si rozebrali karty od pokojů a domluvili se, že se sejdeme za čtvrt hodiny. Většina skupiny odjela prvním výtahem, my s Mikim pak jeli sami druhým a nahoře jsme vystupovali nastejno s ostatními. Nerozumně jsme šli od výtahu za nimi, ale špatně zahnuli a pak jsme se museli vracet. Máme pokoj 606.

Pokoj je obrovský, koupelna taky, ale není moc dobře vybavený. Nemáme toaletní papír, v koupelně je jen jeden věšák na ručníky, na tyči jen 3 ramínka a skoro nulové úložné a odkládací prostory, jen stůl pod televizí.

Po té čtvrthodince jsme se postupně sešli na recepci, kde jsme řešili připojení na wifi. Petr mezitím naháněl místního průvodce kvůli našim kufrům. Nedovolal se mu, tak jsme všichni vyrazili na jídlo. Spíš než oběd z toho dávno byla večeře. Bylo asi 17:00.

Oni měli ti dva pravdu, že cesta trvala dlouho. Na druhou stranu v takovéhle zemi opravdu nejde čekat, že když se řekne 4 hodiny, že to budou opravdu 4 hodiny. Já jsem zvyklá počítat v extrémech až s dvojnásobkem. Co by bývali dělali, kdybychom tam nahoře v tom bahně uvízli v bahně? Nebo kdyby jiná auta zablokovala silnici?

Z prvních dvou restaurací nás vlastně vyhodili, že nás nezvládnou obsloužit a máme jít jinam. To by se nám asi v Evropě nestalo, tam by po zákaznících skočili a až časem by se ukázalo, že nestíhají vařit. Jenže to už bychom měli objednáno a těžko bychom odešli…

Měli jsme s sebou tu koupenou veverku, takže při usazování jsem to zorganizovala tak, abychom seděli s Jirkou a Petrem blízko u sebe.

Postupně jsme si objednali. Já jsem si dala Chicken Glass Noodle Soup za 40.000 LAK a Miki znovu Papaya Salad taky za 40.000 LAK. Konečně sympatické ceny…

I když i tady na začátku vypadali z našeho počtu vyděšeně, jídlo přinášeli na stoly dost rychle. Před jídlem i po něm jsme si povídali o cestování.

Moje polévka byla dost bez chuti a moje snaha ji dochutit způsobila, že byla na mé poměry příliš pálivá. Tak jsem vyjedla nudle a zeleninu, dost se u toho zapotila a vývar jsem bohužel musela nechat.

Spolucestující Jirka pak ještě připomněl veverku a místní průvodce nám domluvil, že nám ji v kuchyni ohřejí. Přinesli ji dokonce naporcovanou, takže jsme si jí rozebrali. A kupodivu jsme jí i snědli.

Během večeře se ještě potvrzoval zítřejší program. Náš první cíl otvírá v 8:00, takže odjezd máme plánovaný na 7:45. A snídani doporučenou na 6:30, protože pak se tam prý navalí Číňani a nedá se ani nabrat jídlo.

Ti dva stěžovatelé už byli tou dobou dávno pryč. A z našeho zbytku se 9 lidí přihlásilo, že mají zájem o let balónem zítra odpoledne, takže šli s průvodcem Petrem let zajistit a zaplatit. A my jsme se před restaurací rozloučili, popřáli jim dobrou noc a šli jsme do hotelu.

Tam jsme se rozhodli odpočívat. Dala jsem si sprchu, zazálohovala fotky, dopsala jsem deník, připravila si věci na zítra…

2024-11-29 - Tham Phu Kham, Nam Xay, Tham Non, Vang Vieng

V noci mě několikrát vzbudilo světlo z displeje na jednotce klimatizace. Nevěřila bych, jak moc může indikátor s nastavením teploty svítit. Nad ránem jsem si musela odskočit na WC, ale pak jsem spala až do budíku v 6:00.

Podle Petrových instrukcí jsme šli na 6:30 na snídani. Je spíš pro Číňany, byla tam různá teplá jídla jako nudle, zelenina nebo rýže a také připravené misky s nudlemi na zalití vývarem a dochucení. Zítra si asi dám. Dneska jsem se držela při zemi, dala si tousty, vajíčka, trochu zeleniny z té teplé části a nakonec ovoce, které jsme dostali na stůl.

Jelikož snídaně je v 7. patře a zčásti se může sedět venku na terase, užili jsme si během jídla i krásné výhledy na okolní skalní útvary.

V 8:00 jsme se sešli na recepci. Jenže mikrobus tam pro nás byl přistavený jen jeden. A byl pro 9 lidí, resp. 11 s místy vepředu. A nás je 15. Jenže pak Petra napadlo se podívat do kufru. A tam našel 2 sklápěcí dvousedačky, takže zaúkoloval řidiče, ten je sklopil, i když u toho vypadal, že to dělá poprvé. A dozadu jsme si vlezly 4 štíhlé holky :-). Ostatních 9 se rozsadilo na normální sedačky, jedna si sedla dopředu s místním průvodcem a Petr zůstal na schodech. Přemlouvali jsme průvodce, ať ten druhý mikrobus zruší, že je nám dobře a že když řidič není schopen přijet včas, tak ať přijde o kšeft.

Ani ne za čtvrt hodinky už jsme vystupovali u Blue Lagoon a jeskyně Tham Phu Kham. Byli jsme tam úplně první. Zaplatili jsme každý 20.000 LAK za vstup, dole nechali místnímu průvodci nedůležité věci, tentokrát jsem se poučila a všechno jsem si vzala s sebou. A začali jsme stoupat po strmé stezce vzhůru. Stezka sestává v podstatě z kamenů tak, jak je tam příroda vytvořila, jen občas někdo někam doplnil bambusovou tyč jako zábradlí. Byl to dobrý test mých pochroumaných kolen…

Za chviličku jsme vystoupali k jeskyni, do které jsme po mírnější části slezli. V její dolní části je uprostřed obrovské skalní prostory improvizovaný chrám v podobě sochy ležícího Buddhy.

Pak se od nás oddělila Simona a my ostatní jsme vyrazili s čelovkami a baterkami do útrob jeskyně. Znamenalo to přelézat různé kameny, ale dostali jsme se do nejtemnějších částí jeskyně. Do obrovských prostor, o jakých jsem vždycky jen četla.

A postupně jsme šli dál a dál, vedly nás šipky na stěnách, ale nakonec tak trochu zmizelo i značení. Ale Petr už v jeskyni byl a našel cestu ven tak, abychom se nemuseli vracet stejnou cestou.

V jeskyni byla zajímavá výzdoba, hlavně tedy skalní útvary, ale v některých místech i krasové. A taky jsem našla jednoho pavouka, podle internetu je neškodný, ale kdo ví :-).

V mezičase dorazila spousta Číňanů, takže sestup byl pomalý, pořád bylo nutné se někomu vyhýbat, někoho pouštět...

Dole u průvodce jsme si jen odložili oblečení a šli se vykoupat do čehosi, čemu tu říkají Modrá laguna. Ona to není laguna, spíš zřejmě nějaká řeka, ale voda je tam klidná. A taky je tam pěkně hluboko. Číňani byli fascinováni z toho, že je někdo ve vodě a když jsem se vyškrábala na houpačku, měli mě za fotoobjekt nebo co. Gestikulovat na ně, že mají jít s těmi mobily do pryč bylo jak házení hrachu na zeď, tak jsem odtamtud zase rychle vypadla do klidnější části. Ale ono to bylo jedno, fotili si nás i když jsme pak z vody vylezli a sušili se. To je fakt hrozný národ, nemají špetku slušnosti.

Pak jsme se šli převléknout na WC, což byla taky groteska, protože tam bylo všude mokro. Naštěstí se to podařilo bez újmy, tedy bez vykoupání oblečení v tom hnusu na podlaze.

Po převlečení jsme ještě nějakou dobu posedávali a čekali na ostatní, kteří dorazili z jeskyně později, a tedy i plavat šli až s časovým odstupem.

Pak jsme se sesbírali a přes trh zamířili na parkoviště. Prodávali tam grilované velké červy, cvrčky, žáby… Většinu už jsme kdysi měli, ale červům jsme nemohli odolat… Chuťově byli nevýrazní, ale jak byli velcí, uvnitř zůstávala nějaká tekutina, tu jsem srabácky vylila. Ale Miki to dal celé a podle všeho mu to chutnalo.

Naložili se do mikrobusů. Bohužel dorazil i ten druhý, že prý místní průvodce tvrdí, že by z toho mohly být problémy. No, ty problémy bych asi chtěla vidět, když tu místní jezdí na motorkách ve čtyřech :-). Spíš je srab a nechce to řešit.

Popojeli jsme jen kousek pod vyhlídku Nam Xay. Tam jsme zase zaplatili vstup 20.000 LAK na osobu a začali stoupat vzhůru. Šla jsem první, Miki za mnou, ostatní následovali. Časem mě předběhnul jen Petr. Výšlap byl ale výživný. Zase jsme přelézali přes obrovské kameny, místy museli lézt po dřevěných žebřících. Většina cesty byla zajištěná bambusovým nebo jiným zábradlím. I když byla stezka ve stínu, byli jsme všichni durch propocení. Nějak jsem to tušila, takže jsme si vzali aspoň pořádné boty, ale někteří to šli v sandálech a potkali jsme i lidi v pantoflích…

Výhled shora nebyl dechberoucí, jak jsem čekala, navíc tam i přes náročnost výstupu bylo dost lidí. Ale výhledy byly krásné, to zas jo. Strávili jsme tam docela dost času. Některé útvary v okolí byly zajímavé. Nejvíc mě fascinovalo, jak příkře se zvedají z téměř úplné roviny.

Když jsem se vynadívala, vyrazila jsem dolů. Miki mi byl v patách. Začátek byl dost hrůza, ale brzy jsem přišla na to, že bambusové zábradlí je dost stabilní, a to mi zásadně pomohlo. Kupodivu i kolena přežila nejen jeskyni, ale i tuhle vyhlídku bez zásadnější újmy na zdraví, jen trochu pobolívají.

Když jsme se po čase dole pod stezkou sešli všichni, zase jsme se naložili do mikrobusů a dojeli k jeskyni Tham Non, tedy Andělské jeskyni.

Tam jsme zaplatili každý vstup 40.000 LAK a v zástupu za Petrem jsme pokračovali k toaletám. Po jejich hromadné návštěvě jsme naskenovali QR kódy ze vstupenek u turniketů a vystoupali několik schodů ke vstupu do jeskyně.

Tahle jeskyně je po masňáky, žádné dobrodružství. Jeskyní vede betonový chodníček se zábradlím a stezka i zajímavé úkazy jsou osvětlené. Jeskyně má úžasnou krasovou výzdobu. Ale mohli jsme si to tam užít víc, Petr z nějakého důvodu hrozně hnal, takže jsem měla pocit, že jsme tou jeskyní spíš proběhli. On tedy obecně chodí strašně rychle, to není zrovna ideální vlastnost průvodce…

Když jsme odešli z jeskyně, šel se Petr zeptat na možnost plout po řece Nam Song zpět v kajacích. Nakonec se to podařilo domluvit – loď za 200.000 LAK. Jen jsme museli chvíli čekat než to nějak zprocesí.

V mezičase jsme si odložili všechny věci do autobusu, který pojede k našemu hotelu a tam si věci vyzvedneme. Takže jsem si boty vyměnila za pantofle, vzala si jen voděodolný foťák a všechno ostatní jsem nechala v autobuse.

Pádlování nám šlo hned od počátku docela dobře, i když normálně v tom zrovna nevynikáme. Řeka má ale místy docela spád, nazvala bych to až peřejemi, takže nás taky pěkně vytrestala. Problémy jsme ale měli jen jednou, když Miki přestal pádlovat a já si při snaze o vyrovnání směru spletla strany, takže jsme se trochu vychýlili ze směru a silnější proud nám unesl zadek a nakonec jsme se otočili o 180 stupňů. Jinak jsme ale měli jen mokré zadky.

Vylodění bylo v divočejší části řeky, naštěstí jsme tím správným směrem začali mířit v dostatečném předstihu, takže se to aspoň u nás obešlo bez problémů. A někoho jiného tahali z proudu, protože nezvládli dopádlovat ke břehu.

Došli jsme do hotelu, na recepci si vyzvedli svoje věci a šli se převléct do suchého. Většina skupiny vyrážela na let balónem, my jsme zamířili do města.

Nejdřív jsme došli k chrámu Wat Kang, který byl malý a zašlý, tak jsme si jen od vchodu vyfotili sochu Buddhy. O kus dál je další chrám Wat That, ten už je rozlehlejší a upravenější, tak jsme si ho trochu prochodili.

Od chrámu jsme šli podle Petrových instrukcí ke směnárně. V příslušné uličce jsme našli hned tři různé, tak jsme jednu vybrali náhodně. A za 50 USD jsme dostali 1.085.000 LAK.

Zase se z nás stali boháči, takže jsem si hned u venkovního stánku dala za 30.000 LAK avokádový džus. Při čekání ve frontě jsme si povídali a chlápek před námi se na nás otočil a česky se nás zeptal, jestli jsme z Prahy. Uprostřed Laosu bych Čecha nečekala, ale pravdou je, že zkušenost nám říká, že Češi jsou všude.

Od chvíle, kdy jsme vyrazili z hotelu, jsme hledali místo, kde bychom se mohli najíst. Celou dobu jsme naráželi na drahé restaurace a nic nás nezaujalo. Když jsem měla pocit, že jsme prochodili už celý Vang Vieng, narazili jsme na restauraci na hlavní ulici. Dala jsem si „Rice Noodle Chicken“, Miki „Duck with Rice“. Nicméně chtěla jsem nudle, dostala jsem polévku. To bude asi chyba v překladu. Ale Miki si objednával nějakou kachnu s rýží a dostal v podstatě totéž, co já, jen měl místo kuřete kachnu. Ale bylo to dobré a hlavně to nakonec dohromady stálo jen 80.000 LAK.

Miki pak navrhnul se ještě projít, tak jsme po hlavní ulici došli až k místnímu trhu, přes který jsme pokračovali do hotelu. K mé smůle jsem na trhu zahlédla šátek, který se mi moc líbil. Cestou jsme si všimli, že jedna dvojice za tři šátky a dvě peněženky platí 200.000 LAK, což mohlo vycházet tak na 50-60 tisíc za jeden šátek. Takže když jsme došli na konec trhu, rozhodli jsme se zjistit cenu. A tak jsme se vrátili k tomu původnímu stánku a zjistili, že za něj chtějí 85.000 LAK. Ke smlouvání se nikdo neměl, cena se zdála být pevná. V protějším stánku byla navíc stejná, takže očividně ceny mají srovnané a tamti měli lepší cenu jen proto, že toho brali víc. Nicméně nějaká cizinka si tam vybírala šátek, tak jsem se do stánku taky přimotala a když jsem jasně viděla, že ona platila 80.000 LAK za ten svůj, byla jsem odhodlaná chtít stejnou cenu. Předběhnul mě Miki, který, aniž by věděl, kolik cizinka platila, se zeptal, jestli tedy 80. A protože prodavačka mě viděla, že jsem viděla, kolik platila ona, tak nám to odkývala. Super, ušetřili jsme asi 5 korun :-).

Z trhu už jsme zamířili na hotel. Cestou jsme jen potkali celou naši skupinu, která se vrátila z letu balonem, v jednom baru na jídle. Chvíli jsme si tam s nimi popovídali, někteří už dojedli, někteří pořád na jídlo čekali. Ukázali jsme jim pár fotek balonů zdola, oni ukázali fotky výhledu z balónu a pak jsme se rozloučili.

Na pokoji jsme přemáchli pár kousků oblečení a na 20:00 šli na recepci, kde bylo v plánu ve skupině vyřešit žádost o víza do Kambodži. Postupně jsme se tam sešli a pustili se do vyplňování, ale po čase Miki, který byl nejvíc napřed, zjistil, že to nejde vyplnit, protože to na příjezdu nabízí jen 3 letiště, nic víc. A tak jsme to řekli Petrovi a počkali, až k tomu kroku dojdou ostatní. Ti se drželi instrukcí od cestovní kanceláře, které byly v mnoha věcech špatně. Například ve formuláři pro příjezd do země někdo v cestovce napsal informace o odletu. Petr navíc ty instrukce, které nám cestovka rozeslala, viděl poprvé, vůbec mu je neposlali… V mezičase volal do cestovky, tam mu řekli, že máme zkusit aplikaci, ale ani přes aplikaci jsme se k ničemu nedobrali, a tak jsme se rozloučili.

Nad amatérismem lidí v cestovce mi zůstává rozum stát. Nejen že celou tu přípravu žádosti o víza připravili s naprosto zásadními chybami a že v celé té situaci nechali vykoupat průvodce, ale jak Miki později zjistil, tenhle nový způsob se týká jen těch, kteří do země přilétají a pro ty, co jedou po zemi, zatím vše zůstává jako dřív. Tohle jim dám tedy po návratu sežrat. Snad mají v té cestovce pracovat lidi, kteří umí číst a tedy že poskytnou včas správné informace. My jsme vzteklí a poradíme si, ale lidi obvykle jezdí s cestovkou právě proto, aby takové věci řešit nemuseli.

Na pokoji jsem si dala sprchu, dopsala deník, zazálohovala fotky a připravila nějaké věci na ráno. Bude totiž potřeba zabalit.

2024-11-30 - Přejezd z Vang Vieng do Vientiane, Van Xang, Vientiane, Buddha Park

V noci jsem se sice zase probudila, ale na WC se mi výjimečně nechtělo, takže z postele jsem vylezla až po budíku, který byl v 6:00.

V 6:30 jsme šli na snídani. Oproti včerejšku tam byly mraky Číňanů a v podstatě bleskově došla třeba vajíčka, brali je i po čtyřech, a poměrně brzy i nudlová polévka, kterou jsem si stáhla dát já. Jak jsme včera na stůl dostali ovoce, tak dneska corn flakes s mlékem. Během snídaně jsme si užili krásného východu slunce.

V 8:00 byl odjezd. Zase bylo potřeba dostat zavazadla přes mostek na parkoviště na druhém břehu a tahle logistika je očividně něco, co hotelový personál dělá xkrát za den, ale pokaždé je to pro ně novinka. A tak si tam většina z nás dovezla zavazadlo sama.

Když jsme se usadili v autobuse, Karel šel odevzdat Petrovi 40.000 LAK, které prý včera našli v autobuse když vykládali zavazadla, zatímco my jsme byli na kajakách. Včera jsme v té řadě seděli my, já si tam z batohu na poslední chvíli vyndávala peníze na zaplacení kajaků a část mi vypadla. Pod sedačkou ale byly další batohy, takže jsem očividně nesesbírala všechny vypadlé bankovky. A než mi to celé došlo, tak Petr peníze prohlásil, že když se k nim nikdo nehlásí, tak je dá místnímu průvodci jako spropitné. Takže píšu ztrátu 40.000 LAK jako svou blbost… Ono je to nějakých 40 korun, takže by ani moc nemělo smysl to řešit.

Na cestu jsme vyrazili v 8:13. Za Vang Viengem jsme projeli mýtnou bránou a najeli na něco, co by se dalo označit dálnicí. Proč takhle krásná silnice nevede i mezi Luang Prabangem a Vang Viengem, to je otázka…

Cestou jsme Petrovi schválili zastávku u Van Xang, což jsou sochy Buddhů vytesaných ve skále. Znamenalo to sjet z dálnice a udělat si zajížďku, ale stálo to za to. Prošli jsme se kus po prašné cestě lesem a pak si prohlédli samotné Buddhy. Moc jich tam není, dohromady asi 6, ale je to moc příjemné místo. A očividně sem (zatím) jezdí jen Laosané.

Do Viantine jsme dorazili asi v 11:00 hodin. Rovnou jsme jeli k prvnímu chrámu Wat Sisaket, který jsme si prošli a prohlédli. Vstupné stálo 30.000 LAK na osobu. Uvnitř se nachází centrální stavba s oltářem a sochami Buddhů, která je ze čtyř stran obehnaná jakousi kolonádou se stovkami a tisíci sošek Buddhů.

Kousek od Wat Sisaket je královský palác, ke kterému jsme se došli podívat, a dlouhá třída Thanon Lansang Avenue, na jejímž konci stojí v parku velký oblouk Patuxai podobný tomu v Paříži nebo Dillí.

Pokračovali jsme do chrámu Ho Phra Keo, který leží jen přes ulici od chrámu Wat Sisaket. Vstupné stálo zase 30.000 LAK. V hlavní budově je muzeum a v něm spousta soch Buddhů. Tam mě hodně zaujaly některé Buddhovy polohy, které jsem předtím nikdy neviděla. V zahradě chrámu měli pod přístřeškem pařezy velkých stromů s vyřezanými motivy.

Další zastávkou byla tržnice, kde jsme u zlatníka měnili dolary. Dostali jsme méně, než jsme měli. Že prý proto, že měníme jen 20 USD. Dopředu nám to ale samozřejmě nikdo neřekl. A Alča dostala o 100.000 LAK méně a musela to reklamovat. Takže nakonec znatelně horší pocit z výměny, než jsme měli včera v té pseudosměnárně.

Přesunuli jsme se na oběd. Šlo o turistickou restauraci Khop Chai Deu, do které bych já sama nikdy nevlezla. Byl vůbec problém si tam vybrat nějaké jídlo. Nakonec jsem zvolila nudle s krevetami za 68.000 LAK. Byly to klasické těstoviny asi se 4 krevetami. Miki si dal sticky rice, přinesli mu jednu rýži na talíři a jednu v proutěné nádobě. Snědl obě a až z účtenky se dozvěděl, že šlo opravdu o dvě rýže a že mu tedy naúčtovali obě. A k tomu měl točené pivo, které si dal se Simčou a Jirkou na třetiny, takže se finančně rozdělili o 60.000 LAK – tolik stál litrový džbánek. Celková útrata tedy byla 20.000 LAK za pivo a 108.000 LAK za jídlo.

Po obědě jsme zamířili ke stúpě Pha Tat Luang. Venku proběhlo loučení s místním průvodcem a společné focení, kterého jsme se odmítli zúčastnit. Petr se taky chtěl průvodce trochu zbavit, aby s ním nemusel řešit další plánovaný program.

Vstupné do Pha Tat Luang stálo zase 30.000 LAK. Stúpa je jednou z nejdůležitějších laoských staveb. Je ohromující, celá zlatá a ve slunci se leskne jako slunce. Nic moc k vidění ale v areálu nebylo, prošli jsme si to tam docela rychle a pak čekali na ostatní u vchodu. Ale nikdo nešel a Petr taky nikde nebyl.

Nakonec jsme se u vchodu shromáždili skoro všichni a když Petr přišel, zjistili jsme, že nám všem unikla informace, že můžeme jít ještě do vedlejšího chrámu Wat That Luang Tai. Takže jsme zbytečně ztratili spoustu času čekáním.

Chrám jsme si pak ještě prošli, byl moc pěkný a hlavní stavba měla krásné fresky na stropě. Bohužel jsme tím ale ztratili další čas a Petr nám pak trochu vyčinil, že jsme ztratili spoustu času.

Chviličku po 16:00 jsme vyrazili směr Buddha Park. Tohle místo jsem objevila před odjezdem na internetu a přišlo mi docela zajímavé, takže jsem přemýšlela, jak se tam dostat na vlastní pěst. A když jsem dneska u Petra sondovala, jaké máme časové možnosti dostat se tam po vlastní ose, přemýšlela jsem třeba nad možností jet tam zítra ráno před odjezdem na letiště, tak Petr navrhnul, že by se nám to asi vešlo do programu a že uvidíme.

Možnost zařadit Buddha Park do programu Petr představil lidem až těsně před tím, než jsme tam zamířili. Nechal si to schválit a nikdo nijak neprotestoval, ozvaly se jen souhlasné hlasy. Na druhou stranu to prezentoval tak, že to bylo navrženo na žádost jednoho z účastníků, což ale není úplně pravda, protože já jsem jen řešila možnost dostat se tam po vlastní ose, hlavně to časově napasovat na společný program, ale vůbec jsem nechtěla, aby tam jeli všichni, s tím přišel Petr sám.

Zřejmě na základě konzultace s řidičem si navíc myslel, že cesta bude trvat tak čtvrt hodinky, ale bylo to dost daleko a trvalo to asi tři čtvrtě hodiny.

Měli zavírat v 17:00 my tam dorazili asi v 16:50. Jenže oni zřejmě do 17:00 mají otevřený vstup, ale zůstat jsme tam směli do 17:30, takže nic nebránilo tomu se tam podívat. Přesto, že někteří se při vystupování z autobusu netvářili moc spokojeně, do Buddha Parku šli všichni.

Nějaké nesouhlasné hlasy se prý nakonec objevily. Nevím, kdo měl s touhle částí programu problém. Kysele se tvářila většina. A těžko říct, co jim vadilo, jestli dlouhá cesta, kterou navíc bylo potřeba řidiči zaplatit zvlášť (40.000 LAK na osobu) nebo cena vstupného, které bylo 60.000 LAK na osobu. Takže to vyšlo na 100.000 LAK na osobu, což je ale přibližně naše stovka, a lidi tu takové peníze utrácí úplně běžně za kafe, pivo… Zmiňuji to jen pro kontext, protože přemýšlím, v čem byl problém a přijde mi, že peníze to asi spíš nebyly.

S Petrem jsme na konci prohlídky osaměli, tak jsme to probrali, prý se lidi uklidní. V autobuse pak sám nadhodil, že rád zařazuje navíc místa, která nemáme na programu a že měl za to, že jsme přijeli za účelem poznávat. A že jestli někdo má s tím, že se striktně nedržíme programu, problém, tak to dělat nemusí. Neozval se nikdo…

Pak už jsme jeli do hotelu. Je to zase ten stejný hotel jako byl po příletu před několika dny. Dostali jsme pokoj 8801.

Odložili jsme si věci na pokoj, trochu se zregenerovali a zamířili na recepci, kde měl být sraz. Jenže se nám po zabouchnutí pokoje nezamkly dveře. Chvíli jsme si s tím hráli, pak se Miki odebral na recepci nahlásit problém a další minuty jsme trávili tím, že jsme s personálem řešili možnost opravy, klíče místo karty, jiného pokoje…

Nakonec jsme si k Petrovi na pokoj hodili ty nejdůležitější věci, pokoj nechali odemčený s tím, že to prý někdo opraví.

Petr už pro nás měl připraveného taxíka, takže jsme tam s Alčou a Petrou nalezli, Petr dal řidičce instrukce a vyrazili jsme na cestu s tím, že on dorazí za námi. Taxíka chytil před hotelem dřív, než my jsme od toho hotelu vyjeli.

Náš taxík měl řidičku a byl to elektromobil. Kupodivu to tedy asi byla moje první jízda elektrem.

Cesta byla rychlá, podle mapy to byly asi 2 kilometry. Taxikářka nás vyhodila u hotelu Amari na takovém kruhovém objezdu, rozhodně ne u sochy, u které jsme měli sraz. Zahlédli jsme taxík, o kterém jsme si mysleli, že je Petrův, tak jsme šli kus po silnici a pak po nábřeží, až jsme došli k nějakým atrakcím a od nich jsme zahlédli v dálce sochu. Zkontrolovala jsem to podle mapy, že to bude asi ono, tak jsme tam zamířili. Jen to bylo dalších 700 metrů, takže nás taxikářka vlastně vyklopila ve 2/3 cesty. Dostala za to 40.000 LAK, které platila Alča a měla by je dostat od Petra zpátky, protože přesuny, které jsou v rámci programu, platí CK.

Když jsme přišli k soše, už tam čekal Petr i druhá čtveřice, kterou prý taxík dovezl taky jinam. Petr sice vtipkoval, že prý jsme to měli jako takovou bojovku, jestli se neztratíme, ale upřímně, být na jeho místě, tak se klepu strachy, aby se mi lidi po městě nepoztráceli…

Petr nám trochu povyprávěl o soše, tu jsme omrkli a pak jsme parkem zamířili k trhům, kterými jsme pokračovali dál podle Mekongu. Na trzích prodávali hlavně oblečení a doplňky, mezi nimi spousty jakože značkových. Jak padělků s uvedením pravého jména, tak napodobenin s uvedením jména zkomoleného. Pobavil mě třeba „Christian Diod“ :-).

Na konci procházky jsme zapadli do jedné restaurace. V jídelním lístku ale neměli ceny, prý si to máme načíst přes QR kód. Celý ten koncept se nám nelíbil, navíc se dalo čekat, že tam bude draho, takže jsme si od Petra půjčili kartu od jeho pokoje, abychom si u něj vyzvedli věci, a oddělili jsme se od skupiny.

Pokračovali jsem podél Mekongu. Byla tam spousta restaurací, ale také s přirážkou za nábřeží. My hledali něco místního, takže jsme se nakonec od nábřeží přesunuli víc do vnitrozemí. Tam jsme objevili super podnik, ale vše bylo laosky. Šance, že si zvládneme objednat, byla malá, tak jsme pokračovali dál, ale protože se nám tam líbilo, vrátili jsme se a zkusili si objednat. Mezi obsluhujícím personálem nebyl jediný, který by vypustil z pusy slovo anglicky a ani rukama-nohama jsme nebyli schopni se domluvit, tak jsme bohužel museli odejít.

Pravdou bylo, že jsme ani neměli takový hlad, já tedy určitě ne. Takže když jsme narazili na otevřený supermarket, koupili jsme si tam dvoje instantní nudle a já jedno ochucené pití. Celkem to stálo 50.000 LAK.

A pak už jsme pokračovali do hotelu. Našli jsem to snadno. U Petra jsme si vyzvedli batoh, jeho kartu dali na recepci, aby si ji vyzvedl a zamířili jsme na pokoj. Kupodivu se jim opravdu povedlo nám ten zámek opravit.

Na pokoji jsme si udělali ty nudle, zazálohovala jsem fotky, dopsala deník a pár minut po 23:00 jsem šla spát. Ráno si ale můžeme přispat…

2024-12-01 - Přelet z Vientianne do Pakse, Tad Fane, Tad Yuang, Lac 40, Pakse

I když jsem se večer hodně napila, vypila jsem vlastně dvě malé lahve pití, v noci jsem vůbec nešla na WC. Začalo se mi chtít až brzy ráno, asi v 5:00. Pak jsem ještě na chvíli usnula, ale definitivně jsem se probudila asi v 6:20 a už jsem neusnula.

Naskládala jsem pár věcí do kufru a asi v 7:30 jsme šli na snídani. Ta nebyla moc bohatá, navíc tácky a konvice byly malé, takže i když obsluha jídlo nebo pití doplnila, vždycky to vystačilo jen pro několik lidí.

Už takhle ráno bylo docela teplo, ale uvnitř nebylo volné místo k sezení, takže jsme seděli venku se Zdenkou a Karlem.

Pak jsme šli ještě odpočívat na pokoj, protože do odjezdu nám zbývala asi hodina. Dobalili jsme vše potřebné a v 9:40 jsme vyrazili na recepci. Na 9:45 byl naplánovaný odjezd na letiště.

Tam jsme dorazili dost brzo, takže nám Petr dal ještě rozchod. My to využili k zabalení kufrů do folie a následně k procházce po letišti. Došli jsme až do mezinárodní části, kam jsme před několika dny přiletěli. Cestou jsme narazili mimo jiného na vitrínu se zabavenými zakázanými předměty.

Pak jsme společně šli na odbavení. Měli jsme přidělené nouzové východy, které jsme odmítli a Miki požádal o jiná místa. Dostali jsme místa 12E a 12F. Včera tu trasu letělo ATR72, ale tohle označení sedaček se mi moc nezdálo. Radek pak navíc hlásil, že letíme ATRkem, ale taky že mají řadu 22 a to jsem si byla docela jistá, že ATR tolik řad nemá, takže jsem o typu letadla pochybovala. Ale pořád jsem doufala, občas je fajn proletět se i ničím jiným a když nic jiného, bylo by to zpestření.

Když jsme byli všichni odbavení, začali jsme si povídat a postávali jsme tam tak až do 11:30. Pak jsme vyjeli o patro výš, kde hned bylo jakési imigrační, prostě nějaká kontrola dokladů, a následně bezpečnostní kontrola. Tam nic nechtěli, ani vyndat tekutiny, elektroniku… Nikdo nic neřešil.

Když jsme se v té neveřejné části sešli ve větším počtu, zase jsme si povídali, hlavně o cestování. A já jsem využila čas a trochu vyzpovídala Petra ohledně Vietnamu, zejména možnosti dostat se do severní části země, což je na vlastní pěst docela problém. Bohužel to vypadá, že ani s jeho pomocí by to nebylo úplně snadné, tak uvidíme časem, Vietnam je stejně na seznamu dlouhodobých plánů.

Naše letadlo bohužel opravdu nebylo ATR, ale A320. Nástup byl o víc jak půl hodiny zpožděn, ale byl docela rychlý a stejně tak předodletová příprava.

Jakmile nás vystrkali ze stojánky, zamířili jsme velkým obloukem rovnou na ranvej a v podstatě bez zastavení jsme na ni najeli a s malým přibržděním rovnou startovali. Tak aspoň že tady jsme se dál nezdržovali…

Vientiane bylo na levé straně, my seděli vpravo. A při startu jsme neviděli ani Mekong, protože jsme hned začali točit směr jihovýchod. Navíc jsme seděli nad křídlem. Na druhou stranu výhledy jsme si přesto nějak užili.

Během letu jsme dostali malé občerstvení – malou vodu, pytlíček sušeného ovoce a čaj nebo kávu. To ovoce bylo jedno z nejlepších jídel, jaké jsem na palubě letadla dostala. Ani jsme to nestihli zkonzumovat a pilot zahájil klesání na letiště v Pakse.

Při přistání jsme docela hezky viděli Mekong. Zdál se ale paradoxně nějaký malý, ačkoli tu má šířku asi 1,5 kilometru!

Letiště je provinční, ranvej není ani pořádně značená, stejně jako pojezdové dráhy na stojánku. Nevím proč, připomínalo mi to letiště v Papeete.

Vystupovali jsme po schodech přímo na letištní plochu a do terminálu museli dojít po svých. To už se taky jen tak nevidí. Ale bylo to fajn, aspoň jsme si prohlédli letadlo…

V příletové části letiště jsou toalety, ty dámské přesně se dvěma kabinkami, jeden malý pás na zavazadla a prosklená stěna oddělující prostor od veřejné části letiště. A v ní dokořán otevřené nikým nehlídané dveře.

Během čekání na zavazadla jsme si postupně odskočili na WC a pak čekali, až všem dorazí zavazadla. Petrovi přijel jeho batoh až jako úplně poslednímu.

Pak jsme zamířili ven, odchytili tam místního průvodce, který mi tedy už od pohledu nebyl sympatický, a naložili se do mikrobusu. Petr nám představil odpolední program přizpůsobený tomu, že máme prý víc jak hodinu zpoždění.

Nejdřív jsme jeli k vodopádům Tad Fane. Vstupné bylo 30.000 LAK na osobu. Šlo o komerční záležitost, v podstatě rezort, jehož součástí jsou ubytovací kapacity, kavárna, restaurace, zipline a taky uměle vybudované vyhlídky na vodopád včetně „fotospotů“ na Instagram.

Přístupová cesta byla lemovaná zelení a nad hlavami nám visely pavučiny plné pavouků, podle všeho to byly nefily.

Vodopád byl pěkný, vysoký, prý dokonce 120 metrů. Ale hezký výhled na něj byl jen z jednoho jediného místa.

Vodopád jsme si prohlédli, vyfotili a zapadli do místní restaurace. Tady jsme si z nabízených jídel vybrali smažené nudle s kuřecím masem za 85.000 LAK. Za tyhle peníze se v Laosu dají v pohodě sehnat jídla dvě.

Když jsme si objednali, ještě jsme se šli podívat na další vyhlídku, ale ty už za moc nestály. Kdyby byl čas, asi by se dalo projít po okolích stezkách na vzdálenější vyhlídky, v mapě je těch míst hned několik. Jenže čas nebyl, tak jsme se vrátili do restaurace a čekali na jídlo.

Dorazilo nám až jako úplně posledním, někteří už tou dobou dokonce měli dojedeno. Jídlo navíc s přihlédnutím k ceně za moc nestálo, byly to obyčejné nudle, v nich hrášek, mrkev, kukuřice, vajíčko a pár kousků masa. Čekala bych za ty peníze tedy víc.

Když všichni dojedli a dopili, postupně jsme zaplatili. Nás to vyšlo na 170.000 LAK. Štve mě, že jsme nuceni jíst v takových restauracích. Protože jak se říká, když jdete do malého podniku, platíte třeba vzdělání dětem majitele. Když jdete do takovéhoto podniku, tak platíte majiteli jeho třetí auto… Navíc vždycky jíme na místech, kde prostě nemůžeme jít na jídlo jinam, takže jedinou alternativou je být hlady :-(.

Po jídle jsme zamířili k autobusu. Pěkně po šipkách směr „exit“, které nás dovedly až k suvenýrovým stánkům… Jako vodopád je pěkný, ale tahle okolní továrna na turismus je hrůza.

Pokračovali jsme k dalšímu vodopádu Tad Yuang. Vstupné zase stálo 30.000 LAK na osobu a Petr na to vybral peníze dopředu, aby průvodce mohl koupit vstupenky hromadně a neztráceli jsme čas.

Dostali jsme tam jen 20 minut času a i když to Petr nakonec o trošku prodloužil, rozhodně to bylo málo. Vodopád je potřeba vlastně obejít a dostat se jakoby před něj, navíc to znamená sestoupat hodně metrů dolů po schodech. Ty jsou navíc částečně zarostlé, visí přes ně různé liány, které jsme museli přelézt.

Vodopád byl moc pěkný a z vyhlídky, která je na takovém poloostrově proti vodopádu, na něj byl krásný výhled.

Nad vodopádem je další stezka, která vede na ostrůvek, ale tam už jsem se ani podívat nestihla. A přesto jsem přišla o 3 minuty později a skoro poslední. Tak hlavně že jsme měli čas strávit hodinu na obědě… :-(

Pak jsme popojeli kousíček na plantáž Lak 40. Měli tam kávu, čaj i kakao, podél hlavní stezky ale vlastně měli od každého jen jeden keřík na ukázku, žádnou plantáž jsme neviděli. Ona to podle internetu ani plantáž není, je to kavárna.

Výklad jsme skoro nedostali a to něco málo, co jsme se dozvěděli, se týkalo jen kávy. Byla to bleskovka a nevědět z Kostariky, jak ten proces probíhá, tady bych ho určitě nezjistila. Bylo to všechno zrychlené a zjednodušené. Bez ochutnávky. Nějakou kávu si pak na konci někteří objednali, Miki se s nimi „svezl“ a přidal jim 10.000 LAK na koupi, aby mohl ochutnat.

Jinak tam všichni kupovali spousty balení čajů. Kromě čajů prodávali i černý česnek, nějaké rostlinné pasty nebo ovocné pálenky a vína. Ta jejich pseudoplantáž mě nenadchla, tak ani nebyl důvod si něco kupovat. Během čekání jsem si tam povídala se Simonou a chvíli si hrála se štěnětem.

Pak už jsme se naložili do autobusu a vyrazili směr Pakse do hotelu. Je to taky pěkně turistické místo, po příchodu jsme dostali nějaké pití z místního ovoce česky zvaného Oslizák líbezný (Aegle marmelos). Nikdy jsem o takovém ovoci neslyšela…

Rozebrali jsme si pokoje, my máme 506 a z okna částečně výhled na chrám. Nicméně trávíme tu tak málo času, že je to vlastně jedno. Na pokoji jsme jen odložili věci a šli se podívat po okolí. Došli jsme na náměstí s chrámem Chinese Vat SopSe a vedle jsme nakoukli do chrámu Wat Luang, kde byla otevřená brána.

Pokračovali jsme po hlavní ulici a zastavili se v malém supermarketu, kde jsme koupili nějaké pití včetně piva Beerlao pro taťku. Stálo to 37.500 LAK. Dostali jsme 500 lAK bankovku, tu si určitě musím schovat!

Došli jsme až k tržišti, které jsme trochu prošli. Ale neměli tam nic použitelného k jídlu, na ceny ovoce bychom se museli zeptat, takže jsme zamířili k hotelu.

Tam jsme si dali sprchu, já si zazálohovala fotky a dopsala deník. Spát jsem šla asi ve 22:30.

2024-12-02 - Wat Phou Salao, přejezd z Pakse na Don Det, Wat Phou, Wat Sisumang, Don Det, Tad Somphamit, Li Phi

Měli jsme pokoj s manželskou postelí, takže jsem toho v noci moc nenaspala, pořád jsme se přetahovali o deku. A budík v 5:45 byl tedy extrémně nepříjemný.

Zabalili jsme nějaké vyndané věci, kupodivu nám to šlo nějak pomalu, takže ještě že jsme vstávali tak brzo. Původně jsem vyhradila navíc čtvrt hodiny abychom se ještě podívali na střechu hotelu, ze které je prý pěkný výhled. Tak jsme to sice zkusili, ale dveře na konci schodiště byly zavřené a protože už nebyl čas, já šla na pokoj připravit vše na odjezd. Ale Miki našel vstup nad hlavním schodištěm a na střechu se prý dostal.

Na 7:30 jsme snesli kufry na recepci. Snesli píšu doslova, protože jsme z 5. patra šli pěšky, neb celý hotel obsluhuje jeden jediný výtah, a to bychom se nedočkali ani zítra.

Snídaně by se dala nazvat infernem. Hrozně moc lidí, fronty na všechno a absolutně si nebylo kam sednout. Nakonec jsme si sedli ke stolkům na recepci.

Ale měli dobrý nějaký domácí chleba, který jsem si dala s máslem a třemi druhy marmelády – passion fruit, papaya a mango.

V 8:00 jsme naložili věci do autobusu a vyrazili směr chrám Wat Phou Salao. Z Pakse to pod kopec byl kousek, ale výjezd nahoru byl dost zdlouhavý, protože silnice vede velkou oklikou. A taky náš řidič vůbec neumí řadit, logicky ani podřazovat, takže kopec vzhůru mu dal zabrat.

Na vrcholku kopce je socha velkého Buddhy, který přes Mekong shlíží na Pakse ležící na opačném břehu. Od Buddhy je tedy pěkný výhled na Pakse i Mekong.

Buddha patří ke zdejšímu chrámu, jehož součástí jsou další stovky pozlacených buddhových soch a také hlavní budova s oltářem, před kterým seděl a meditoval mnich.

Našli jsme také další a možná ještě lepší vyhlídku na Mekong. Bohužel program na dnešní den se zase zdá být hodně nabitý, pochopitelně budeme muset zase stíhat i oběd, takže na větší prozkoumání chrámu nebyl prostor. I tak bylo ale moc fajn se tam podívat, líbilo se mi tam.

Od chrámu dolů pod kopec šli někteří z nás pěšky. Na moje pochroumaná kolena to tedy byl záhul a šla jsem spíš opatrně. Přesto, vzhledem k délce silnice a řidičovým schopnostem, jsme tam skoro všichni dorazili dřív než autobus s ostatními.

Protože chrám s Buddhou nebyl v programu, museli jsme řidiči zaplatit 25 USD za zajížďku. On tedy tou zajížďkou byl jen ten výjezd nahoru, jinak bychom bývali stejně jeli kolem kopce. Takže 25 USD mi přišlo jako že je fakt hodně. No co už, seskládali jsme se, každý dal 2 USD, takže řidič i se spropitným dostal 28 USD.

Pak nás čekala asi hodinová cesta k chrámu Wat Phou, který je zařazen na seznamu památek UNESCO. Cestou jsme sledovali vesnice na březích Mekongu a zahlédla jsem také chrám se sochou Buddhy, který byl vrostlý do stromu.

Vstupné bylo překvapivě pouze 55.000 LAK na osobu. Elektroautíčko bylo tentokrát opravdu elektro a odvezlo nás podél vodních nádrží blíž k hlavní části chrámu, odkud jsme pak už pokračovali po svých.

Čekal nás docela výživný výstup do horní části chrámu. Dokonce tak výživný, že později jsme nahoře viděli někoho zkolabovat a část naší skupiny ho tam ošetřovala.

V horní části chrámu byl malý chrám s oltářem a sochami Buddhy, několik skal s různými reliéfy (slon, buddhova stopa) a také posvátný pramen.

Sestupu jsem se trochu obávala, protože schody byly extrémně strmé a kvůli písku kluzké, ale nakonec byl oproti výstupu dost rychlý a kolena to taky zvládla.

Dole pod kopcem jsme si ještě prochodili hlavní budovy a pak už jsme pokračovali zpět k místu, kde nás vysadilo elektroauto. Cestou jsme viděli nějakého zeleného hada, podle Petra to mohla být mamba. Pokud ale vím, mamba se vyskytuje v Africe, takže to muselo být něco jiného. (Doma jsem dohledala, že je to Bojga zlatá (Boiga cyanea).

Elektroauto nás odvezlo zpět ke vstupu, kde jsme si ještě prošli muzeum. Nesmí se v něm fotit, což je trochu vtipné, protože jsou v něm uloženy části z chrámu, které jsou venku v areálu normálně k vidění. Navíc prostor hlídají dva strážci, ale lidi tam stejně běžně fotí.

U východu si někteří koupili studené pití, já jsem jen odpočívala ve stínu. Když jsme se sešli všichni, tak jsme zamířili na toalety a pak k autobusu.

Popojeli jsme k Wat Sisumang, což je malý chrám přímo na břehu Mekongu. Je to ten se sochou Buddhy zarostlou ve stromě, kterou jsem viděla cestou k Wat Phou. Trochu mi bylo líto, že předtím jsem to z autobusu viděla jen já a takhle to viděli všichni. Na druhou stranu předtím byl ten pohled jen letmý, teď jsem si mohla to místo vychutnat.

Místo bylo krásné, přišlo mi až mystické. Lidi tam naběhli, vyfotili a zase odběhli, takže jsem měla chvilku klidu si to tam užít.

Taky jsem se podívala na břeh Mekongu a vyfotili jsme si horu s dominantním skalním útvarem na vrcholku, pod kterou leží chrám Wat Phou. Skalní útvar představuje mužský symbol a jakožto posvátný předurčil umístění chrámu.

Pak už jsme autobusem pokračovali dál. Nejbližší most je v Pakse a abychom nemuseli jet celou cestu zpět, využili jsme přívoz. Jeho podoba by mě nenapadla ani v těch nejdivočejších snech, rozhodně ne pro autobus.

Autobus sjel na písčitou pláž, kde jsme si všichni vystoupili. Ale povinné to nebylo, spíš jsme se chtěli podívat, jak bude autobus na „trajekt“ najíždět. Říkat tomu trajekt je dost přehnané, je to bárka svařená z různých předmětů, jako celek to trochu připomíná loď, palubu tvoří prkna ledabyle přibitá k podkladu. Autobus, malý traktor i veškeré lidské osazenstvo to ale uneslo a kupodivu bezpečně dopravilo na druhý břeh. Preventivně jsem sice zůstala venku a nikam nezalézala, ale paradoxně jsem se nebála. Mekong je tu klidný a i když široký, plavat umím :-).

Pak už jsme jen s jednou zastávkou na WC mířili do městečka Ban Nakasang, kde je malý přístav. Tam jsme museli od autobusu dopravit všechna svá zavazadla k lodi. Znamenalo to snést je po strmém schodišti a dole dostat přes plastový plovoucí ponton k lodi. Můj odhadem maximálně desetikilový malý kufřík byla brnkačka, se kterou jsem si poradila sama, ale některé holky mají kufry dvakrát tak velké i těžké a rozhodně z té procedury nebyly nadšené…

Kufry mířily na ostrov Don Det. My jsme měli jet na Don Khon, ale protože lodí je to prý pomalé, vysadili nás také nad Don Det. Odtud jsme měli na sousední ostrov Don Khon pokračovat tuktukem. To taky neklaplo, neb místo tuktuků tu jezdí velká golfová elektroautíčka. No, upřímně, já bych bývala nejradši jela tou lodí, však jsme tu proto, abychom si něco prohlédli, to jde z lodi lépe než z autíčka…

Dvě autíčka nás dovezla k restauraci Fleur du Mekong. Opět turistická restaurace, měli dost strašné ceny, ale tentokrát jsme si z nabídky vybrali fakt dobrá jídla. Všichni si dali nějakou rybu s rýží, což vyšlo na 115.000 LAK za porci. Já ale měla větší chuť na Curry Milk with Vegetable (60.000 LAK) s rýží (15.000 LAK) a Miki si dal Rice Soup with Chicken (50.000 LAK). Obsluha nám špatně spočítala útratu, chtěli po nás místo 125.000 LAK jen 115.000 LAK, ale protože Mikimu jsem ty peníze odpočítala dopředu a už držel v ruce správnou částku, obsluze to došlo a opravila se. A tak jsme těch zhruba 10 korun neušetřili :-).

pozdním obědě nás autíčka popovezla k peřejím a vodopádům Tad Somphamid, kde se platilo vstupné 30.000 LAK na osobu. Místo bylo zajímavé, ale nijak dechberoucí. Místní průvodce nás ale upozornil na novinku, kterou jsou závěsné mosty. Za ty se platí buď 200.000 LAK nebo 20 USD.

to zajímavě, tak jsme se rozhodli tam jít. Jen jsme to museli platit v dolarech, protože tolik místní měny už (naštěstí) nemáme. Na rozdíl od některých ostatních – Milada u oběda zmínila, že jim zbývá ještě milion kipů. Paradoxem je, že na závěsné mosty nešli, bývali by se tak mohli zbavit 400.000 kipů. Jak se říká – chytrému napověz…

Závěsné mosty podle mého za ty peníze stály. Dostali jsme se díky nim od vodopádu Tad Somphamid přes další peřeje a vodopády až k vodopádu Li Phi. To snad není vyloženě vodopád, protože voda neteče shora dolů, ale obrovská masa vody se tu valí poměrně úzkou průrvou. A nad tím celým je prostorná vyhlídková plošina. Byli jsme tu vlastně v suchém období, přesto byl hluk té masy vody přímo ohlušující!

Během návštěvy mostů zapadlo slunce a začalo se stmívat. Z vyhlídkové plošiny jsem odcházela jako úplně poslední a cestou po mostech jsem si užívala samotu. Za posledním mostem za mnou obsluha jen zamkla a pak nám byla cestou k východu v patách na skútru. Elektroautíčka na nás měla čekat u restaurace, kam jsme plánovali dojít pěšky. Jenže to mělo být za světla. Dávno byla tma jak v pytli.

Na cestu jsme sice vyrazili, co nám zbývalo, ale poměrně brzy pro nás autíčka přijela. Řidičům to asi došlo a chtěli se taky nějak dostat domů. Takže nás odvezli rovnou k hotelu Golden Dondet.

Tam jsme si rozebrali klíče od pokoje, dostali jsme číslo 102. Zatímco některé pokoje jsou u bazénu, mají terásku s posezením a výhledem do zahrady a na bazén, my jsme nafasovali takovou kobku jen kousek od ulice a tedy i od okolních podniků. Máme jen okno, vlastně trvale zatemněné, protože vede na něčí dvorek.

Obsluha hotelu byla celá zmatená a pořád se snažili dělat něco, o co nikdo nestál. Už při rozdělování klíčů nebyli schopni identifikovat jednolůžkový pokoj pro Petra. Pak se zase snažili nám rozvést na pokoje zavazadla, ale samozřejmě nemohli vědět, které zavazadlo kam patří, takže někteří spolucestující je naháněli, aby si odchytili svoje zavazadlo. A že se tu k těm jejich kufrům nechovají zrovna citlivě, to asi zmiňovat nemusím…

Na pokoji jsme si okamžitě oblékli plavky a upalovali k bazénu. Tam jsme si trochu zaplavali a když dorazila Zdenka, pomalu jsme se sebrali k odchodu. Na pokoji jsme si dali sprchu, oblékli se a vyrazili utratit našich zbylých asi 160.000 LAK.

Prochodili jsme přilehlou ulici, abychom zjistili možnosti. Nejdřív jsme si koupili za 20.000 LAK k večeři 4 smažené trojúhelníčky, dva plněné banánem a dvě mangem. Pak jsme si za 65.000 LAK koupili sušené ovoce a Miki pivo. A nakonec jsme skončili ve zdejším největším supermarketu, kde ale neměli ceny, takže jsme si nákup rozdělili na části a vybírali a dokupovali postupně.

Nejdřív jsem si koupila 2 ochucená pití, ta stála 30.000 LAK. Miki si pak vzal velkou lahev, ta byla za 20.000 LAK. Pořád nám zbývalo ještě 45.000 LAK, takže za 35.000 jsme ještě v supermarketu koupili kokosové sušenky na zítřejší dlouhou cestu autobusem. A za zbylých 10.000 LAK ještě dva trojúhelníčky, tentokrát jeden s dýní a druhý se zeleninou.

Na pokoji jsme snědli všechny smažené trojúhelníčky, vypili nějaké pití, já si zazálohovala fotky. A pak jsem bohužel asi tři čtvrtě hodiny pracovala a nakonec jsem si dopsala deník. To celé za vyřvávání z vedlejšího podniku, kde se nějaký borec pokoušel o obdobu karaoke nebo co to bylo. Vlastně nakonec dobře, že jsem se během večera tak zabavila, protože spát by se v tom stejně nedalo. Spát jsem nakonec šla asi ve 23:15.

2024-12-03 - Přejezd z Don Det do Banlungu, Khone Phapheng, Stung Treng, Banlung

Probudila jsem se asi v 5:30, protože se mi chtělo na záchod. Pak jsem vlezla zpátky do postele a ještě trochu pospávala a vstala až na budík v 6:30. Pobalili jsme těch pár věcí, které jsme od včerejška vyndali z kufru a šli jsme se projít po hotelu a po okolí. Venku okolo hotelu to všude vypadalo úplně jinak.

Hotelová terasa, která byla přímo na břehu Mekongu, měla nad vodu vysunutou konstrukci se sítí, takže se dalo lehnout nad vodu a užívat si ničím nerušených výhledů.

V 7:30 začínala snídaně. Naše skupinka tam byla jediná, což bylo dost štěstí, protože prostor byl dost malý. I přesto, že nás bylo tak málo, museli někteří stát frontu na kávu nebo na vajíčka. Já pak stála frontu na palačinku. Jídlo ale bylo dobré a snídaně s výhledem na Mekong měla své kouzlo.

Po snídani jsme se vrátili na pokoj, sesbírali poslední věci, kufry vystrčili před pokoj, aby je mohli kluci naložit na loď a došli jsme na terasu u Mekongu. Cestou z pokoje jsme narazili na hada, který se schovával mezi květináči. Když jsme se všichni shromáždili na terase, začali jsme se naloďovat i my.

Zavazadla vyplula jen chviličku po nás, ale během plavby zpět na pevninu nás dohnala. V jednom úzkém průplavu mezi ostrovy nás ale stejně museli pustit, protože dvě lodě vedle sebe se nevešly.

Když jsme se vylodili, museli jsme zase kufry vynést ze břehu nahoru po schodech na betonové nábřeží. Kousek dál už na nás čekal náš autobus, do kterého řidič všechno naložil a my vyrazili k dalšímu vodopádu. Místní průvodce nám říkal, že cesta bude trvat asi 45 minut, ale zabralo to tak 15.

Sotva jsme dojeli na parkoviště, vrhly se k autobusu malé děti, které prodávaly pytlíky s nějakým ovocem.

Odskočila jsem si na WC, ostatní mezitím nakupovali vstupenky za 30.000 LAK na osobu a u vchodu jsem je dohnala. Děti s ovocem s námi šly i do placené části areálu. To mi řekněte, proč oni můžou zadarmo a já ne :-).

Nejdřív jsme se zastavili v chrámu, kde je uložen kmen svatého stromu, který původně stál na ostrůvku uprostřed Mekongu. Pak se zřítil a Laosané ho vrtulníkem vyzvedli a uložili do chrámu.

Od chrámu jsme pokračovali dál podél břehu a sledovali peřeje a vodopády z různých vyhlídek. Děti nás doprovázely většinu cesty, časem začaly zpívaly nějaké písničky, většinu skupiny to docela bavilo. Mně jen napadlo, že je úterý dopoledne a proč ty děti nejsou ve škole?

Časem jsme našli stezku vedoucí břehem dolů a po kamenech až na takový skalnatý ostroh. Byl tam zákaz vstupu, ale v mapách jsem to měla jako stezku značené. I přes zákaz jsme tam všichni vlezli a dostali jsme se díky tomu mnohem blíž k hlavní části vodopádu. V období dešťů je to tam prokazatelně celé pod vodou, ale teď za sucha nebyl důvod nevyužít příležitosti a nejít blíž.

Nakonec jsme došli na poslední vyhlídku, ze které byl konečně celkový výhled. Když jsme se dost vynadívali, dorazila skupinka Číňanů, což byl signál se sebrat a pomalu vyrazit zpátky.

Ostatní tam seděli na pivě. Byly tam i různé houpačky zavěšené na stromech, tak jsme se tam při čekání na ně na chvíli zabavili. Pak jsme se v menší skupině vrátili k chrámu, kde byl gong, ze kterého se dá rukama vyloudit zvuk. V angličtině jsem ho našla pod názvy „Nipple Gong“ nebo „Meditation Gong with Central Boss“.

Nakonec jsme si ještě odskočili na WC a sešli se u autobusu. Pořád nás tam otravovaly děti s prodejem ovoce a zase zpívaly. Petra jim začala rozdávat bonbóny, čímž nám všem vyslouižila Petrovo kázání na téma nedávání dárků jen tak, že je potřeba, aby se děti učili, že peníze se vydělávají prací.

Pak už nás čekal poslední úkol, a to dojet busem na hranice. Byl to jen kousek, asi 10 kilometrů. Bohužel jsme přijeli za autobusem, takže na laoské straně byla fronta. Odbavit nás všechny také docela trvalo, takže ta velká skupina mezitím odjela. My jsme pak došli k našemu mikrobusu, který stál mezi hranicemi v území nikoho. Už tam měli připravená naše vyložená zavazadla.

Když jsme se tam sešli všichni, představil se nám kambodžský průvodce, rozloučil se ten laoský a my po svých vyrazili na kambodžské hranice. Po ne moc kvalitním asfaltu, takže jsme se rozhodli přes ten nejhorší úsek kufry nést, a na sluníčku. Bylo to kousíček, možná 300 metrů, ale i tak to bylo výživné…

Sotva jsme tam s Mikim dorazili, zapadli jsme do stínu a čekali na ostatní. Pozoroval nás tam nějaký úředník polosedící-pololežící v takovém lehátku. Vypadal dost přísně, ale když jsem se na něj usmála, začal se jak sluníčko usmívat on na nás.

Skupina před námi už z hranic skoro odešla, takže než dorazili i poslední z naší skupiny, už jsme vlastně byli rovnou na řadě. Nejdřív nám tam nějaký chlápek rozdal každému 2 příjezdové kartičky k vyplnění. Jsou stejné, ale jedna prý má být k žádosti o víza a druhá na imigrační. Pak si od nás kartičky vzal i s pasem a poplatkem za víza, která stála 35 USD na osobu. S Mikim jsme platili stodolarovou bankovkou za 2 víza a v pohodě nám vrátil 30 USD. Pak pasy odnesl do takové prosklené kanceláře a později odtamtud postupně nosil pasy s vydanými vízy.

Kdo už měl víza v pase, mohl pokračovat k rentgenu. Miki šel přede mnou a úředníkovi se nelíbily potravinové fólie, které používáme na zabalení kufrů před cestou letadlem. Nicméně jen si je prohlédnul a myslím, že nic dalšího nechtěl. Já jsem prošla bez problémů. Miki pak akorát musel zase věci naskládat zpátky a byl z toho nějaký rozladěný, tak jsem mu s tím pomohla.

Následovalo imigrační, kde nás měli vyfotit, vzít otisky prstů a nějak označit víza jako uplatněná. Chlápek od rentgenu mě posílal na přepážku číslo 4, tam ale nikdo nebyl, takže jsem se vrátila na jedničku, kam šli všichni. Pak mě ale chlápek na tu 4 poslal znovu, tak jsem tam došla a sedla si. Pořád tam nikdo nebyl, tak mu to Miki přetlumočil, on nakouknul za přepážky, zjistil, že tam nikdo není a se smíchem mi oznámil, že mám jít tedy na přepážku 1 :-).

Když jsme měli za sebou všechny tyhle procedury, pokračovali jsme ven, kde už na nás čekal náš místní průvodce. Poslal mě k autobusu, tak jsem mu řekla, že OK a čekala na Mikiho. A on zas, že tam mám jít, tak jsem mu znovu řekla, že OK. Když mě tam posílal potřetí, už jsem na něj jen nechápavě hleděla. Naštěstí už přišel i Miki, takže jsme spolu zamířili k autobusu a průvodce mohl být spokojen. Lehké to s ním ale asi nebude a podle všeho ho budeme mít na celou dobu, co budeme v Kambodži…

Naskládali jsme se do autobusu, řidič nějak nezvládl dát všechna zavazadla do úložného prostoru, takže jimi zabral i sedačku a někteří si pak kvůli tomu museli v mikrobusu přesednout, protože místní průvodce potřeboval sedět vepředu u mikrofonu. My seděli ve třetí řadě a pod sedačkou před námi byla krabice s vodami, takže se tam nedaly dát nohy. Nakonec jsme ji odstrkali stranou, abychom se tam vůbec mohli hnout.

První přejezd byl relativně krátký, prý asi 45 minut. Jeli jsme do městečka Stung Treng, kde jsme zapadli do restaurace Suntha na oběd. Oba s Mikim jsme si dali hovězí Lok Lak po 5 USD.

U stolu nás zůstalo jen několik, většina si totiž šla koupit simkartu. Já jsem čas využila k dopsání deníku. Jídlo ale přinesli docela rychle a my ho snědli dřív, než přišli ostatní. Museli to mít úplně studené…

Po obědě jsme pokračovali do Banlungu. Bylo to 160 kilometrů a mělo to trvat asi 3 nebo 3,5 hodiny. Jenže je tu nová silnice, respektive má nějak nově udělaný povrch. Při jízdě nám občas dost intenzivně zespodu do busu mlátily volné kamínky. Každopádně povrch je zpevněný, zdál se být komplet asfaltový, takže řidič jel většinu cesty přes 80 km/h a cesta dost rychle ubíhala.

Do Banlungu jsme ale i tak dorazili se soumrakem. Za světla jsme ještě viděli Buddhu na kopci nad městem. Hotel Ratanakiri leží u jezera Boeung Kan Seng, což je relativně malebné místo. Přidělené pokoje ale máme nasměrované na odvrácenou stranu do dvora, takže výhled jsme neměli žádný. Nicméně jakmile jsme zapadli na pokoje, všichni jsme zamířili na balkóny, takže jsme se u toho neexistujícího výhledu sešli ve velkém počtu :-).

Tak jsme si dali věci na pokoj a našli si na mapě supermarket. Hotel možná leží na zajímavém místě, ale od centra je pěkně daleko a v okolí nic není. K supermarketu to bylo 1,2 kilometru daleko. Co se dá dělat, vyrazili jsme na průzkum spojený s nákupem. Cestou jsme viděli cvičící místní a zřejmě i skupinu Číňanů, nasvícené sousoší slonů, nasvícenou ulici a bez zádrhelu jsme došli až do supermarketu Setra. A tam jsme v podstatě hned u vchodu potkali Simču s Jirkou a do téže uličky pak dorazila i Milada s Víťou. Ten byl ostatně v tu dobu poslední, koho jsem neznala jménem, protože oni se s ostatními vlastně skoro vůbec nebaví.

Nakoupili jsme hlavně pití, k tomu jsme vzali jedny sušenky, pytlík s řasou a u pokladny jsme zjistili, že si ostatní objednali wafle, které tam dělali čerstvé a s čerstvým ovocem. Takže jsme si za 1,70 USD dali taky, zvolili jsme s kokosem a pandanem. Celý nákup stál 13,11 USD. Platili jsme stodolarovou bankovkou, na kterou nám vrátili 80 USD a místo zbylých 6,89 USD jsme měli dostat 28.594 KHR (kambodžský riel), samozřejmě to nějak zaokrouhlili.

Vzali jsme nákup a zamířili zpět k hotelu. Naštěstí to bylo celou cestu z kopce, maximálně po rovině.

V hotelu jsme jen odložili věci na pokoj, převlékli se do plavek a zamířili k hotelovému bazénu. Voda byla studená, a protože Mikimu od včera teče z nosu a zatím jsme neidentifikovali, jestli je to alergie, nachlazení nebo něco jiného, tak do vody nešel. Já nakonec ano, asi dvakrát jsem bazén přeplavala a pak jsme se vrátili na pokoj.

Tam jsme zase rychle přeprali nějaká propocená trička, dali si sprchu, já si zase zazálohovala fotky, dopsala deník, pojedla nově zakoupené matchové sušenky a popila k tomu zelený čaj.

Při psaní deníku mě zaujal program na další dny. Petr totiž zmiňoval, že tu zůstáváme tři noci a že podle něj je to až moc, ale podle mého bychom tu podle programu měli být jen 2 noci. Program, který máme naplánovaný na zítřek a pozítří totiž máme absolvovat komplet zítra a pozítří už se přesouvat do Kratie. Takže jsem docela zvědavá, jak ten program chtějí stihnout, protože jestli tu máme být o den déle, tak vlastně přijdeme o jeden den…

2024-12-04 - Tonle San, Laotian-Chinese Village, Kaoh Piek Tribal Village, Banlung

V noci jsem se opakovaně budila, mají tu neskutečně tvrdé postele. Nad ránem už jsem vůbec nevěděla, jak si lehnout. Asi v 5:30 jsem šla na WC a i když jsem se vrátila do postele, už jsem pořádně neusnula. Takže jsem nakonec vstala asi v 6:00, i když budíka jsem měla až na 6:30. Připravili jsme sebe i věci na výlet a asi v 6:45 šli na snídani.

Dala jsem si vajíčka a párky s toustem, nějaké sladké pečivo, palačinku s medem a spoustu ovoce. Po snídani jsme se vrátili na pokoj odskočit si na WC a vzít si věci.

Když jsme odcházeli z pokoje, z pokoje naproti nám vycházela uklízečka a v ruce nesla malého netopýrka, kterého nám ukazovala. Asi mu něco bylo, nevím. Každopádně s ním došla až na recepci, kde nebožák skončil v igelitovém pytlíku. Takže jestli mu do té doby něco závažného nebylo, tak teď už určitě.

V 8:00 jsme se všichni sešli na recepci, chyběl jen Petr. Ten dorazil asi s minutovým zpožděním. Pak jsme se přesunuli k mikrobusu a ještě čekali na druhého místního průvodce, kterého dnes máme kvůli prohlídce domorodých vesnic.

Čekala nás asi 45 minut trvající cesta do vesničky Veun Sai. Cesta byla prašná a i když i dřív jsme jezdili po nezpevněných cestách, tahle nám autobus naplnila jemným oranžovým prachem.

Ve Veun Sai jsme se nalodili na malé loďky, většinou po třech, takže s námi plula Zdenka. První plavba byla krátká, jen kousek po proudu do čínsko-laoské vesnice ležící na protějším břehu.

Vesničku jsme si trochu prošli po hlavní cestě. Navštívili jsme zdejší čínskou školu, kde měly děti zrovna přestávku, takže jsme jim posloužili jako atrakce.

Navštívili jsme také jeden domorodý laoský dům, který je postavený na kůlech kvůli přívalovým dešťům. Dům je vlastně strašně velký, ale obyvatelé žijí skromně, takže je v něm spousta místa. Většinu času stejně tráví venku, uvnitř mají jen postel, malou prosklenou skříň s několika kousky oblečení, stůl a lavici, nějaké nádobí, děti školní batoh, na zdi maličký oltářík, fotky a osvědčení o vzdělání.

A nakonec jsem se zeptala průvodce na možnost odskočit si na toaletu před další cestou a on mě zavedl k někomu domů a požádal je, jestli u nich můžu použít toaletu. Byl to klasický turecký záchod, vedle něj betonová nádrž s vodou na splachování. Nakonec se u té rodiny vystřídalo asi celé ženské osazenstvo. Když jsme se vraceli okolo školy, děti už se učily.

Pak jsme se vrátili k improvizovanému přístavu, znovu jsme se nalodili a vyrazili asi na hodinu a čtvrt trvající plavbu po řece Tonle San do vesnice Kaoh Piek Tribal Village (Kohpe). Jde o domorodou vesničku menšiny Kačangů (Kačongů, Kačoků), kde jsme si nejdřív prošli místní džungli, která slouží jako hřbitov. Místní průvodce nám vysvětlil, jak se pohřbívá, třeba že hlava má mířit na východ a nohy na západ. Kromě atypicky řešených hrobů jsme viděli i motýly a zajímavé rostliny. Taky tam ale dost lítali komáři. Já se předem nastříkala repelentem, takže jsem to ustála bez úhony, ale Miki poslední dva dny pořád kýchá a smrká, tak to nechtěl dráždit, repelent vynechal a pár štípanců schytal. Tak snad žádný z těch komárů nepřenášel horečku dengue…

Když jsme vylezli z džungle, narazili jsme na školu. Tentokrát v ní ale nebyly děti, tak jsem si šla udělat nějaké fotky. Když jsem nakoukla do druhé třídy, tak mě napadlo si sednout do lavice. Trvalo to možná ani ne minut, kdy skoro všichni ostatní seděli ve školních lavicích a Petr psal na tabuli červenou fixou český pozdrav :-). Ano, pozor, oni tu mají bílé tabule, na které se píše fixou!

Pak jsme se trošku prošli i po vesnici, ukázali si původní obydlí, nakoukli do budovy sloužící pro vesnická shromáždění a pomalu se začali vracet.

U jednoho domu jsme se zastavili, že prý máme zaplatit výpalné za návštěvu. Průvodce nám řekl, že buď 5.000 KHR nebo 1,25 USD. Někteří platili v dolarech a protože neměli čtvrťák, dávali za dva lidi 3 USD. My měli ze včerejšího nákupu nějakou místní měnu, takže jsme zaplatili 10.000 KHR.

Když se vysbíraly peníze, byl to mix KHR a USD, a průvodce to předal místní obyvatelce, tak si to nechtěla vzít, že nechce dolary. Že to má vlastně větší hodnotu, než ty jejich místní riely, jí bylo jedno. Ukázalo se totiž, že to na riely neumí přepočítat. Takže jí průvodci museli ty dolary povyměňovat za místní měnu. I potom se ale tvářila velmi nepříjemně, takže bych řekla, že možná neumí počítat vůbec.

V přístavu jsme se zase nalodili, tentokrát si k nám na loď přisedla Milena. Nepluli jsme do výchozího místa, ale asi jen do půli cesty, navíc po proudu, tak to rychle uteklo.

Po vylodění na nás čekalo připravené ovoce. Sedla jsem si ke stolu, díky čemuž jsem byla přímo u zdroje, takže jsem se rambutanem, longanem (dračí oči) a pittahayou (dragon fruit, dračí ovoce) docela nacpala. Ještě byl k dispozici banán a meloun, ale ty jsem neměla, nejsou pro mě dost exotické :-). Za každého jsme za ovoce platili 1,5 USD, takže za nás dva to byly 3 USD.

Pak jsme popojeli do vesničky Khrungů, kde jsme viděli třeba malý domek pro babičku, takový výminek. A taky kuchyň, ve které byla ošatka na přípravu lepkavé rýže a další zajímavé předměty.

Na programu pak byla ještě jedna vesnice, ale tam už jsem nechtěli a přehlasovali jsme místního průvodce, že chceme k Buddhovi nad Banlungem. Jde o novou betonovou sochu, která je hotová jen nahrubo a byli tam kameníci, kteří pokračovali v práci, různými bruskami vyřezávali ornamenty atd. Na současných leteckých snímcích v některých mapách ještě není ani socha, ani velké zpevněné prostranství před ní ani plošina s výhledem na město.

Popojeli jsme ještě k soše ležícího Buddhy, ale tam už skoro nikdo nechtěl vystoupit, tak jsme ho jen bleskově omrkli, vyfotili a jelo se dál. Na to, jak nadšená ta skupina na začátku byla, jim ta morálka nějak rychle upadla. Unavená jsem taky, ale copak se sem budu někdy vracet?!?

V plánu bylo část z nás vyhodit u nějakých restaurací, aby si zájemci mohli dát pozdní oběd nebo brzkou večeři. Ostatní měli pokračovat do hotelu. Nakonec ale vystoupili všichni, takže řidič měl volno. Většina z nás šla do Corner Restaurant, jen Simča s Jirkou šli vedle. Vydělali na tom, jídlo měli brzo, my všichni museli čekat.

Já jsem si dala k pití avokádový shake za 1,25 USD a k jídlu kuřecí Ah Mok. Miki měl totéž, ale s rybou místo kuřete, každé za 4 USD. Celé to tedy stálo 9,25 USD. A jídlo bylo výborné, výjimečně jsem si zase vybrala dobře.

U stolu jsme seděli s Petrem. Ten sice pořád někam odbíhal, ale když už u stolu seděl, tak jsme si pěkně popovídali o cestování. A využila jsem příležitosti a zeptala se ho na ten kambodžský program, který nesedí s itinerářem zájezdu, který jsme koupili. Byl dost překvapený, když jsme mu ukazovali program, že v Banlungu máme být jen 2 noci a ne 3 a že na Angkor Wat máme v programu 2 dny, kvůli kterým jsme si zájezd vybrali, ale on má v aktuálním itineráři jen jeden den. Problém očividně spočívá v tom, že cestovka sice vyslyšela připomínky průvodců a program upravila, tedy zkrátila pobyt v Banlungu a prodloužila pobyt v Siem Reap, nicméně ten upravený itinerář už nepředala místní cestovní kanceláři, takže ta nám cestu připravila podle starého. Petr se omlouval, jako by za to mohl, ale tohle je jen a pouze problém kanceláře, ve které to zase někdo podělal. To se pak průvodce může strhat a nic s tím neudělá. A tohle je přesně ten důvod, proč pořád nadávám na cestovky a jezdím s nimi jen když není zbytí… Co jsme tak pochytili, Petr chudák během večeře psal do CK, docela by mě zajímalo, co mu na to odpoví…

Každopádně jak mi Petr ze začátku připadal, že mi nebude sedět, tak po uplynulém víc jak týdnu musím říct, že ten jeho přístup pro mě sice není ideální, ale v téhle destinaci funguje. Navíc dělá spoustu věcí, o kterých si myslím, že je dělat nemusí. Takže jestli na začátku „plusové body“ ztrácel, v poslední době je jen sbírá.

Po večeři jsme postupně všichni zaplatili a odešli, takže jsme Petra nechali v restauraci samotného. Cestou jsme došli Zdenku s Karlem, kteří si točili noční Banlung. A v supermarketu jsme potkali Alču a Petru. My koupili jen vodu a sušené ovoce za 5,65 USD, které Miki tentokrát zaplatil kartou.

Ze supermarketu jsme odcházeli současně s holkama, takže jsme i k hotelu pokračovali společně. Navigovala jsem já, naštěstí se to obešlo bez kiksů :-)

Jak jsme se ale blížili k hotelu, bylo mi ne zrovna nejlépe. Pozorovala jsem to už odpoledne, motala se mi hlava, bylo divně od žaludku, ale pomohlo mi se napít a sníst to ovoce. Teď to bylo totéž, ale trochu intenzivnější. Na pokoji jsem si odskočila na WC, dala sprchu a zapadla do postele, odkud jsem úřadovala – zazálovala fotky a dopisovala deník. Podpořila jsem to Paralenem a Strepfenem, neb není čas na hrdinství. Nicméně vidím to na úpal z dnešního intenzivního horka a nepříjemnost v krku na ten jemňoučký prach z nezpevněné silnice. Cestou totiž kašlali skoro všichni…

Miki si dal večer dvě piva Cambodia. Obě měla pod víčkem výherní symbol, což znamená, že má nárok na pivo zdarma. Obvykle to funguje tak, že si jedno pivo koupí a když je výherní, tak nahlásí výhru, zaplatí 1.000 KHR provozovateli za práci s tím spojenou a dostane další pivo. Jen víčko musí být nepoškozené, ale Miki ty plechovky otvírat umí… Petr nám včera vykládal, že takhle kdysi ta piva měl 4 za sebou, protože pořád vyhrával. Další víčko už si prý schoval a uplatňoval až později.

Spát jsem šla krátce po 21:00 ať se z toho dnešního stavu zkusím vyspat. Snad se mi to na té tvrdé posteli nějak podaří…

2024-12-05 - Borkeo, Boeng Yeak Laom, Kachang Waterfall, Katieng Waterfall, Banlung

Postel mi pořád přišla hrozně tvrdá, ale už se mi na ní spalo maličko lépe. Probudila jsem se asi v 6:00, chvíli jsem se povalovala, pak jsem vstala, připravila se a nějak před 7:00 jsme šli na snídani.

Dala jsem si vlastně totéž, co včera, vajíčko a zeleninu s toustem, koblihu obalenou v cukru a různé ovoce. Po snídani jsme se vrátili na pokoj, abychom si vzali potřebné věci a na 8:00 jsme šli na recepci. Bylo nás tam 12 a kromě mě si všichni ostatní posedali a já už neměla kam, tak jsem zůstala stát. Sedící osazenstvo jsem pobavila poznámkou, že si teď připadám jak paní učitelka před tabulí :-).

Dnes bylo neobvyklé počasí. Bylo zataženo a nebylo horko, ale bylo příjemně. Předpověď dokonce na odpoledne hlásila něco jako mrholení. Důvod je zřejmý, na programu totiž máme návštěvu kráterového jezera. Všichni, kdo nějak sledují mé cesty, vědí, jak to s kráterovými jezírky máme a kolik jsme jich (ne)viděli z důvodu extrémně špatného počasí v ten jeden jediný den. Každopádně ostatní jsme už dříve poučili a to dnešní počasí je v tom kontextu možná i trochu pobavilo.

Naše první cesta vedla do obce Borkeo nedaleko Bar Kaev. Nachází se tam zirkonové doly. Sice je najdete i na mapě, ale je na místě zmínit, že jsou nelegální. Ty námi navštívené se nacházejí v kaučukové plantáži přímo mezi stromy.

Náš místní průvodce u dolů nikdy nebyl, což asi bylo naše štěstí, protože se tam chtěl podívat a stálo mu to za různé dohadování s místními, které kvůli tomu musel podstoupit. Povedlo se mu domluvit, že jedna místní nás tam vezme. Asi by se svým způsobem dala označit za pasačku nebo kuplířku, protože od horníků vytěžené zirkony vykupuje, dost pravděpodobně za mrzký peníz, a ve vesničce provozuje improvizovaný obchod, ve kterém pak vybroušené zirkony prodává.

Ta nás navedla na místo, po celou dobu tam byla s námi a docela trpělivě odpovídala na otázky. Což bylo taky trochu vtipné, protože my se ptali Petra česky, on to tlumočil místnímu průvodci do angličtiny a ten jí do kambodžštiny. Dozvěděli jsme se toho dost jak o těžbě zirkonů, tak o získávání kaučuku ze zdejších kaučukovníků.

Jak se to vlastně těží? Horníci kopou štoly, nejdřív kolmo dolů, běžně to prý má na hloubku třeba 12 metrů. A dole začnou kopat vodorovné štoly a v nich takovou zašpičatěnou kovovou tyčí škrabou stěny do kbelíku a vybírají z toho případné nálezy. Do štol samozřejmě nevedou žádné žebříky, horníci dolů sestupují jen pomocí otvorů, které si vyhloubí ve stěnách šachty. Strávili jsme tam docela dost času. Některé to asi moc nebavilo, ale mně to přišlo zajímavé.

V těsné blízkosti kaučukové plantáže se nachází v podstatě lom, kde prý kdysi proběhl nějaký pokus o organizovanou průmyslovou těžbu. Ta očividně nevyšla, výtěžek asi byl moc malý, nevím. Každopádně oficiální těžba neexistuje. Lom jsme si vyfotili aspoň shora.

Přístupovou cestou do lomu očividně kdysi natekla voda a stekla do jedné části, kde se usadily nějaké sedimenty a vytvořily jílovité dno, které ve zdejším klimatu vyschlo, odhaduji že na tvrdost betonu, a popraskalo. Zajímavá textura tím vznikla.

A co je zajímavé, že i když jsou tedy nějaké doly vyznačené v Mapy.cz, tak ty, které jsme navštívili, jsou trochu jinde. Na Mapy.cz je na jejich místě ta kaučukovníková plantáž zřejmě čerstvě vysázená, takže snímky musí být velmi staré. Na mapách Google už jsou sice stromy vzrostlé, ale žádná těžba patrná není. A co nej nejzajímavější, ani v jedné mapě se nevyskytuje ten povrchový lom.

Od dolů jsme se vraceli do vesničky. Cesta vedla okolo maniokového pole, některé manioky blízko u cesty byly vytržené ze země, protože horníci po cestě jezdí na motorkách. Měli jsme díky tomu možnost vidět, jak maniok roste.

Ve vesničce jsme chtě nechtě pokračovali do obchůdku té „kuplířky“. Tam nám ukázala různé vybroušené zirkony, samozřejmě s cílem nějaký nám prodat. Podívaná to byla zajímavá a některé kameny vypadaly moc pěkně. Na druhou stranu, koupí kamene to nekončí, musel by být zasazen do nějakého šperku, takže jeho koupě by se asi docela prodražila. Naši skupinu od další předváděčky zachránila Alča, která si jeden zirkon za 40 USD koupila. My ostatní jsme se v mezičase zbaběle vytratili do autobusu.

Pak jsme jeli k jezeru Boeng Yeak Laom. Vstupné bylo 8.000 KHR na osobu. Jezero je často označované za kráterové. A Wikipedia říká, že jde opravdu o 4.000 let starý kráter a jezero má díky tomu téměř dokonalý kruhový tvar.

Prošli jsme okolo několika stánků, kde jsme našli různé zajímavé plodiny, grilovaný banán, zřejmě maniok a další a další. Pak nám Petr dal instrukce a asi na hodinu a čtvrt jsme dostali rozchod. My dva jsme vyrazili obejít jezero dokola.

Měli jsme trochu respekt z hadů, takže jsme si při nejbližší příležitosti vzali bambusové klacky, které jsme většinou používali jako hůl a jejich mlácení o zem mělo hady zaplašit. Možná to fungovalo, možná ne, co já vím. Ale když jsme asi na půli cesty potkali Simču s Jirkou, tak hlásili, že hada viděli…

Podle Wikipedie tu prý žije spousta exotických ptáků a papoušků. My jsme ale viděli jen motýly, dva velké, které se mi povedlo i vyfotit a natočit, a spoustu malých, kteří ale neposeděli.

Když už jsme ten okruh kolem jezera skoro dokončili, narazili jsme na první molo, kde se zrovna sušila a zřejmě z plavek převlékala Alča s Petrou. Zabrali jsme si pro sebe druhou půlku mola, kde jsme odložili věci a šli si taky zaplavat.

Voda byla příjemná, osvěžující, ale nijak studená. Trochu jsme si zaplavali a asi za 5 minut vylezli ven, abychom se převlékli a stihli dojít na místo srazu včas. Možná jsme přišli poslední, ale to bylo zřejmě tím, že jsme byli jedni z mála, kdo šel okolo a stihnul i koupání. Ostatní už posedávali u stánků u stolu a popíjeli pivo.

Většina se usnesla, že si tam rovnou dáme jídlo. To jsme ještě netušili, jaká kovbojka z toho vznikne. K pití jsem si dala Bubble Green Tea Milk, který měl podle nápojového lístku stát 5.000 KHR, ale na tabuli byla cena 7.000 KHR. K jídlu jsem si dala Fried Mixed Vegetable „middle“, tedy střední velikost, která měla stát 20.000 KHR a k tomu Sour Rice „small“ za 5.000 KHR. Miki si vybral Stir-fried Noodles Beef „middle“ taky za 20.000 KHR.

Během čekání si ještě Miki došel ke stánku koupit Sugar Cane Juice, tedy šťávu z cukrové třtiny. Stála 3.000 KHR a chutnala trochu po citronu.

Když začali roznášet nápoje, zejména různé shaky a frappé, pořád jsem se nemohla dočkat toho svého. Když ho konečně přinesli, podle všeho nebyl můj. Takže místní průvodce obsluze nahlásil, že mám dostat Bubble Green Tea Milk. Přinesli ho docela rychle. A když už jsem měla většinu vypitou, dorazili s dalším. Protože podle všeho ten náš průvodce ten můj nahlásil jako další objednávku… Je to potvrdilo, že jako průvodce je nepoužitelný.

Když naší skupině přinesli první jídlo, kluk, kterého snad nejde označit ani za obsluhu, to postavil před nás, asi že jsme seděli nejblíž nebo co. A tak začalo hledání správného majitele tohoto jídla. A tak to vlastně bylo s každým dalším, tam už to ale nosili našemu místnímu průvodci, řekli mu, co to je a on s dopomocí Petra hledal, kdo z nás si to objednal. Velký zmatek byly hlavně nudle, protože byly buď kuřecí nebo hovězí a ještě ve třech velikostech. Miki sice nakonec získal hovězí nudle, ale velikost porce v porovnání s ostatními rozhodně nebyla „střední“. Zkoušel to řešit s našim místním průvodcem, ale ten ho odbyl, že je to OK. Jak říkám, nepoužitelný průvodce…

Miki z toho byl poměrně pochopitelně otrávený a když dojedl, tak ujídal mojí rýži, které já jsem zase měla nějak moc, i když jsem si objednala malou.

Naše kompletní útrata podle objednávky měla být 50.000 KHR. Čekala jsem, že mi budou účtovat větší rýži a s Mikim jsme diskutovali, že je možnost hlásit, že měl ty nudle malé, protože to rozhodně byla malá porce. Asi by bylo na dlouhé diskuze, co je korektní a co ne. Tohle je spíš za hranou, na druhou stranu problém se vyřešil sám.

Platili jsme jako poslední a kdybychom se sami nepřihlásili, asi by nás nechali odejít bez placení. Nejdřív proběhlo dlouhé vysvětlování, že tu šťávu z cukrové třtiny máme dávno zaplacenou. Museli jsme jim to zopakovat snad pětkrát než tu informaci náš místní průvodce i zdejší obsluha zvládla pobrat. A protože někteří z naší skupiny se s obsluhou ohledně útraty dohadovali a obsluha v podobě chlápka, který si od nás bral objednávky, byla dost zmatená, řekl nám o 29.000 KHR. Nevím, jak k tomu došel, všechny částky v naší objednávce byly za sympatické zaokrouhledné ceny a on částku vypálil od boku snad během dvou tří vteřin, takže to nemohl spočítat. I tohle mi bylo blbé, ale co, platíme to, co si řekli…

Po jídle jsme došli k mikrobusu a pokračovali k vodopádu Kachanh. Vstupné byl 1 USD na osobu. Z parkoviště jsme museli sejít po ne moc ergonomickém dřevěném schodišti, každý schod byl jinak vysoký i široký, a pak po závěsném mostě na protější břeh, odkud bylo na vodopád pěkně vidět.

Když jsme se vynadívali, ještě jsme došli na vyhlídku nad vodopády, kde ale byly vidět jen peřeje. A já se „ztratila“ v džungli, prošla jsem se kousek po vyšlapané pěšině podél břehu řeky na místo, odkud byla vidět hlavní část vodopádu celá.

Nakonec jsme popojeli k vodopádu Katieng. Vstupné byl zase 1 USD na osobu. Vodopád mi vyrazil dech, je nádherný. Padá přes hranu volným prostorem dolů a pod ním a okolo jezírka je z velké části jeskyně. Hodně mi připomínal islandský vodopád Seljalandsfoss, tam se ale jezírko opravdu dá obejít a tedy vodopád jde podejít, což tady jde jen stěží a navíc by pak bylo nutné se vrátit stejnou cestou, jinak není jak se dostat na původní břeh.

Tím jsme měli dnešní program splněný. Bylo asi půl páté, když jsme zamířili zpět do Banlungu. Petr nabízel návštěvu restaurace, ale skupina odhlasovala, že chtějí do hotelu. Tak jsme si tam odložili věci a vyrazili ještě po Banlungu po svých.

Nejdřív jsme došli zdejší letiště s kódem RBE. Na leteckých snímcích docela vypadá jako letiště, ale v reálu už je jasné, že plocha jako letiště neslouží a asi už sloužit nebude. V roce 2005 prý došlo na letišti k nějaké lehčí nehodě a když se přidala další nehoda na jiném letišti, byly zastaveny komerční lety do Banlungu. Podle Wikipedie sem ale létají nebo mohou létat charterové a soukromé lety, takže letiště, i přesto, v jakém je stavu, je oficiálně stále funkční.

Aktuálně je to ale zejména skládka a zkratka mezi protilehlými silnicemi, ale také se tam, zřejmě těsně vedle ranveje a odbavovací boudy, staví nějaký chrám či památník.

Od letiště jsme pokračovali po hlavní třídě. Mým cílem byl katolický kostel, který ale nebyl mezi okolními stavbami nijak rozpoznatelný, takže jsme ho neviděli. Na opačné straně silnice je ale místní radnice, která vypadá maličko jako nějaký chrám.

Využila jsem toho, že jsme v úplném centru a v našem oblíbeném supermarketu jsem si za 2.500 KHR koupila jedno ochucené pití. Miki chtěl lepidlo, ale to neměli. Pak jsme pokračovali z kopce k jezeru Kan Seng. Miki cestou viděl drogerii, kde si za 3.000 KHR koupil dvě vteřinová lepidla na své boty.

Dole u jezera jsme v jednom podniku viděli Hanu, Milenu, Radka a Bohouše, tak jsme prohodili pár slov a pak jsme pokračovali okolo jezera Kan Seng. Nezdá se to, je to docela dálka. Navíc zpočátku jsme šli po zpevněné promenádě, ale postupně zmizel jak chodník, tak zpevněná silnice a museli jsme trochu improvizovat, v jednom úseku jsme šli dokonce s baterkami, protože chybělo i pouliční osvětlení.

Večeři jsme vynechali, protože oběd byl velký. Na hotelu jsem si dala jen sušené ovoce a řasy. Jinak jsem si přemáchla pár kousků oblečení, plavky, dala jsem si sprchu a tradičně zazálohovala fotky a dopsala deník.

2024-12-06 - Přejezd z Banlung do Kratie, Wat Sorsor Moi Roi, Kampi, Wat Phnom Sambok, Kratie

Budíka jsem dnes měla na 6:15, ale probudila jsem se maličko dřív. Po budíku jsme vše připravili a asi v 7:00 jsme šli na snídani.

Po snídani už jsme jen dobalili poslední drobnosti, sesbírali všechny věci a před 8:00 vyrazili na recepci. Asi všichni už tam byli, tak jsme jen dovezli kufry k mikrobusu, naložili se a mohli vyrazit.

Naší první zastávkou byla mimo program tržnice v Banlungu. Je to obrovský prostor, kde se dá koupit všechno. Domácí potřeby, nábytek, oblečení včetně toho zaručeně značkového, různé ořechy, koření, ovoce a zelenina, syrové maso i živé ryby. Dostali jsme tam na půl hodiny rozchod, tak jsme se vydali „ztratit“ do útrob úzkých uliček. Všichni se na nás usmívali, nikdo nic nevnucoval, nechali nás jen se dívat. Tržnice je navíc tak obrovská, že jsme za celou dobu nikoho jiného z naší skupiny nepotkali. Petr tam nakoupil nějaké ovoce, abychom ho mohli ochutnat a pak už jsme vyrazili na cestu.

Jeli jsme z Banlungu zpět směr Stung Treng. Hned za Banlungem nás zastavila policejní hlídka, že prý máme rozbité světlo a chtěli dát řidiči 100 USD pokutu. Místní průvodce mu pak šel pomoct to řešit, ale jak jsme na dálku viděli, nějakou pokutu platili. Před Stung Trengem jsme uhnuli na jih směrem na Kratie.

Naše další zastávka byla zase mimo itinerář. Šlo o chrám 100 sloupů, správně Wat Sorsor Moi Roi v obci Sambor. Jen řidič zapomněl odbočit, tak jsme jeli až další odbočkou a ztratili jsme dost času, protože jsme se kvůli tomu museli několik kilometrů vracet.

Chrám je krásné místo na břehu Mekongu, klidné, jen s několika chudými, kteří zřejmě poklidně tráví svůj čas v prostorách chrámu. Hlavní budova má kromě spousty sloupů, dopočítali jsme se jen k 96, také krásné malby v interiéru.

Venku bylo i několik drobnějších staveb a také stromy kuropity guajanské, které kvetly krásnými květy.

Pak jsme ještě mrkli na vyhlídku na břehu Mekongu a nasedli jsme zpět do autobusu.

Naší další zastávkou byla vesnička Kampi, kde jsme si nejdřív zašli na jídlo, abychom se vyhnuli tomu největšímu horku. Dala jsem si smažené nudle a Miki Lok Lak, oboje dohromady stálo 9 USD.

Než nám jídlo připravili, průvodce Petr nám nakrájel zakoupené ovoce – tamarind, salak, zapotu a zlatolist.

Po obědě jsme nasedli na lodičky. Byly po čtyřech, my dva jsme zbyli a měli loďku s oběma průvodci. Bohužel jsme kvůli tomu vyráželi až jako poslední.

Zpočátku se zdálo, že všichni mají vždy pro pozorování lepší pozici lodi, než my. Navíc nám často jiná loď clonila výhled a když ne loď, tak místní průvodce, který se usadil vepředu. Nicméně po čase se karta obrátila, průvodce mi nabídnul, abych si sedla úplně na příď, což sice bylo na plném slunci, ale to už tolik nepálilo a pokud byla loďka v pohybu, tak příjemně pofukovalo. A taky naše loďka začala mít větší štěstí a většinou jsme to byli my, kdo ostatním clonil ve výhledu.

A co že jsme to tu sledovali? Takzvané sladkovodní delfíny, orcely tuponosé. Viděli jsme jich spoustu, Petr říkal, že tolik jich při žádné návštěvě neviděl. Místní průvodce ale naopak říkal, že jich už viděl mnohem víc. Hodně se nám hodily zkušenosti ze sledování zvířat na jiných místech, takže jsme jich spoustu uviděli dřív, než ostatní. Na druhou stranu tohle nejsou žádné lenivé kosatky, orcely jsou rychlé, vynoří se na vteřinku a zase zmizí, aby se třeba znovu nevynořili už vůbec. Pár fotek a videí mám, ale použitelné nebudou. Beztak mi přišlo důležitější se dívat…

Plavba trvala hodinu. Bohužel to, že jsme vyplouvali poslední, ještě neznamenalo, že se jako poslední vrátíme, přišli jsme tím o pár minut. Asi nic dramatického, za tu chvilku bychom stejně nic převratného neviděli.

Pak jsme se znovu naložili do mikrobusu a popojeli jen kousíček k chrámu Phnom Sambok. Jde o malý chrám na kopci, kam jsme se museli vydrápat po asi 170 schodech a odtud dál na jeden a pak na druhý vrcholek.

Zdola jsme mířili rovnou na ten vyšší vrcholek, ze kterého jsme tak tak stihli západ slunce. Ostatní, co dorazili o chviličku později, už měli smůlu.

Na vrcholku je malý chrám, který byl ale zavřený, a několik soch.

Pak jsme si to tam prochodili, já našla takové polozarostlé schody vedoucí kamsi, tak jsem tam vyrazila a záhy jsem měla v zádech Petra, který musí všechno prozkoumat :-). Sešla jsem tím na spodní cestu, která vede okolo hory po vrstevnici a je lemovaná mnoha sochami. Když jsme to s Mikim celé obešli dokola, ještě jsme zamířili na ten nižší vrcholek.

Pod stromy se poměrně rychle setmělo a v téhle části chrámu jsme byli sami. Nahoře jsme si obešli celý prostor dokola. Po obvodu byl lemovaný dřevěnými příbytky. Jen nám nebylo jasné, kdo v nich bydlí, zřejmě mnišky. Když jsme okruh dokončovali, nabízela mi nějaká paní květy, které sesbírala z pokáceného stromu. Nejdřív jsem si myslela, že jsou to plumérie, ale vonělo to jinak, po jasmínu. A paní sice neměla tradiční oděv, ale vypadala jako mniška.

Poděkovala jsem jí úklonou, úsměvem a zamířili jsme zpět k mikrobusu. Vzali jsme to jinou cestou, než jakou jsme šli vzhůru. Chvíli to vypadalo, že se ztratíme, ale cesta opravdu vedla skoro k parkovišti.

Pak už jsme jeli rovnou do Kratie. Bohužel podél Mekongu se rekonstruovala silnice, možná tam byla nějaká uzavírka, kterou řidič objížděl, nebo zase jen špatně zahnul, těžko říct. Už jsme totiž byli jen kousek od hotelu, ale on zahnul doleva a nakonec jsme si zajeli opravdu hodně, možná až 30 kilometrů.

K hotelu jsme ale nakonec dorazili. Na recepci nám zase vyskládali karty od pokojů, tři z nich měli v 6. patře. Máme tu skupinku 4 lidí, tak jsem jim nechala dva pokoje vedle sebe (608 a 609) a sama vzala 610. Jakmile jsme vystoupili z výtahu a já zjistila, že sudá čísla jsou na jedné straně chodby a lichá na opačné, bylo mi jasné, že jedna část má výhled na město a druhá… na Mekong. A velmi intenzivně jsem tušila, že ta naše strana je ta správná, takže jsem od dveří zamířila rovnou k oknu, a i když už byla úplná tma, právě díky tomu bylo jasné, že ranní pohled z okna bude stát za to.

Ani jsme nic dalšího neřešili, vzali jsme nákupní tašku a vyrazili po promenádě na břehu Mekongu víc na jih najít nějaký supermarket. Cestou jsme nakoukli do jednoho chrámu, který jsme míjeli.

Supermarket, ke kterému jsme šli, byl malý a ne moc dobře vybavený, ale na rohu jsme našli 7 eleven. To bylo jak kdybych se přenesla do Japonska. Vzala jsem 2 matchové sladkosti, onigiri, dva ochucené čaje. Celý nákup stál 9,56 USD. Platila jsem dvacetidolarovkou. Bohužel jsme nedostali zpět dolary, ale riely. Navíc mají atypický kurz. Za 1 USD dávají 4.150 KHR, jinak jsou to vždy 4.000…

Na nábřeží jsem snědla své onigiri, Miki vypil pivo a pak jsme se ještě trochu prošli, protože Petr zmiňoval nějaké náměstí obklopené koloniálními budovami, ale to jsme bohužel nenašli, jen jsme prošli asi dvě ulice, ve kterých byly starší domy, takže jsme zamířili do hotelu… Na jednom hladkém mokrém chodníku jsem pěkně uklouzla. Ani nevím, jak se mi povedlo nespadnout a s nadšením musím zkonstatovat, že moje koleno to vybalancovalo a problému si ani nevšimlo.

Na pokoji jsem vypila jedno ochucené pití a při zálohování fotek a dopisování deníku jsme snědli pandanovou kremroli a matchové koaly.

A pak jsem bohužel zase musela řešit jednu pracovní věc. Příště prostě ke smůle kolegů prohlásím, že internet nebude…

2024-12-07 - Přejezd z Kratie do Stueng Saen, Wat Nokor, Wat Phnum Santuk

Zase jsem se probudila před budíkem, asi v 5:45. Odskočila jsem si na WC a vrátila se do postele, ale jen jsem se válela a nakonec stejně vstala dřív, než zazvonil budík.

Nějakou dobu jsme strávili na balkóně a užívali si výhled na Mekong. To jsem včera měla s výběrem pokoje opravdu štěstí. Tak trochu jsme se tam potkali s Alčou s Petrou, které bydlí vedle nás a užívali si výhled stejně, jako my.

Na 7:00 jsme šli na snídani. Přisedli jsme si ke stolu, kde už seděla Alča s Petrou a ty říkaly, že se ještě řešil nějaký problém s platbou, že prý partnerská cestovka nám neobjednala snídaně. V nouzi se to mělo řešit tak, že si jídlo zaplatíme a pak nám ho cestovka proplatí zpátky.

Snídaně byla servírovaná a obsloužit všechny jim dost trvalo. Dala jsem si omeletu a citronový čaj, Miki nějakou polévku a kávu s mlékem. Můj čaj byl ledový, tedy opravdu s ledem, spoustou pecek z citronu, které mi ucpávaly brčko, a zřejmě byl z nějakého sirupu. Nicméně když se to zamíchalo, bylo to docela dobré. A omeleta byla fajn, byla k ní bageta a máslo. Jen toho bylo docela málo, na dovolených se vždycky snažím ráno najíst pořádně, abych pak neměla hlad přes den a nezdržovala se obědem. Ale víme, jak je to tady s těmi obědy…

Miki si na polévku nestěžoval, jen kávu mu nepřinesli ani po půl hodině a když to urgoval, tak ji dostal bez mléka.

Po snídani jsme se vrátili na pokoj, ještě si odskočili na WC, posbírali všechny věci a vyrazili na recepci. I když jsme vyrazili s předstihem, na výtah jsme čekali neskutečně dlouho a když zespodu k nám do 6. patra konečně přijel, tak s Miladou a Víťou, kteří bydleli ve 2. patře. Alča s Petrou, které se mezitím zařadily do fronty, už se tedy k nám do výtahu nevešly.

Chvíli po 8:00 jsme tedy vyrazili na cestu. V itineráři byla sice napsaná ranní prohlídka Kratie, ale ta se jaksi nekonala.

První krátká zastávka měla být v Phum Pratheat na toaletu. Lidi tam ale objevili stánek s kávou, takže si všichni dali kávu. A já tam našla matchu, takže jsem si dala matcha latte, Miki si vybral nějakou plechovku s ochuceným pitím. Matcha latte a jeho pití stálo 8.000 KHR.

Byli tam i různí prodejci a stánky, v jednom z nich jsme objevili grilovanou žábu plněnou čímsi, tak jsme si ji za 4.000 KHR dali. Byla dobrá, já jen ochutnala, protože jsem měla sladké latte, se kterým to moc nejde dohromady, ale Miki to dojedl celé. A průvodce nám tam na ochutnání koupil bambus plněný sticky rice s nějakými oříšky. Byla zajímavá, nasládlá.

Každopádně z původní krátké zastávky na toaletu byla zastávka na víc jak půlhodinu. Pak máme něco stíhat, že…?

Když konečně všichni vypili své kávy, tak jsme pokračovali do města Kampong Cham k chrámu Wat Nokor. Změnili systém vstupného a za 10 USD prodávají společnou vstupenku na několik památek. Jenže my chtěli jen sem. Takže to průvodci uhádali na 5 USD na osobu, s tím, že nedostaneme vstupenky.

Jde o pěkný chrám, který byl v minulosti tak trochu ponechán napospas osudu. Chrám nabízel různé průhledy skrz dveře a pěkná zákoutí. Dost se mi tam líbilo a měli jsme i čas si to tam prochodit.

V centrální části chrámu byla dostavěna hlavní budova s oltářem. Někomu může přijít, že se to do starého chrámu nehodí, ale mně to neuráží, je lepší, když chrám díky takové přístavbě dál slouží svému účelu.

Pak jsme se vrátili do města Kampong Cham, kde jsme zapadli do restaurace Hao An na oběd. Bylo teprve 12.30 a jelikož v předchozích dnech byly obědy o dost později, neměla jsem kupodivu moc hlad. Dala jsem si závitky plněné dušenou lepkavou rýží s vepřovým masem a houbami a Miki knedlíčky Taro Buns, dohromady to stálo 26.000 KHR.

Při nastupování do autobusu jsem v odpadkovém koši zahlédla vyhozené mé obaly od tyčinky a od bonbonů, které jsem si nechávala v síťované kapse sedadla přede mnou, abych si je mohla založit. Někdo, zřejmě řidič, mi to vyhodil, to mi hlava nebere. Pochopila bych to samozřejmě při večerním úklidu poté, co my se odebereme na hotel, ale během dne? Co kdybych tam ještě nějaký zbytek tyčinky nebo bonbón měla? To jako zjišťuje, jestli jsou obaly prázdné? Takže jsem to z toho koše pod jeho dohledem zase vyndala…

V autobuse jsme ještě zaplatili Petrovi 1 USD na osobu za ovoce, které nám včera kupoval na trhu. Vycházelo to sice na každého jen půldolar, ale prý nám ještě něco koupí.

Časem jsme zase stavěli na WC, tentokrát v Kampong Thmar. Byla to benzínka s čistými toaletami a také supermarketem, kde jsem si za 3.700 KHR koupila studený jasmínový čaj.

Naší poslední zastávkou byl chrám Wat Phnum Santuk. Za vstup do chrámu jsme zaplatili 2 USD na osobu. Protože kopec obývají opice, bylo nám doporučeno nechat v autobuse vše nepotřebné, hlavně pití, protože ty potvory prý kradou lahve, které si umí i otevřít. A tak jsem si vzala jen brašnu s foťákem a na obranu proti opicím jsem si vzala selfie tyčku, která už se mi osvědčila v Indonésii.

Petr pro nás měl přichystané překvapení jakým způsobem se nahoru ke chrámu, kam prý vede asi 800 schodů, dostaneme. Na motorkách. Prý se dole vždy objeví banda místních, kteří nás nahoru rádi vyvezou. Průvodce Petr byl nadšený z toho, jak to vymyslel, já tedy nebyla nadšená vůbec. Na motorce jsem seděla jednou a byl to dost intenzivní zážitek, který jsem si nechtěla zopakovat. Nicméně jiné cesty v podstatě nebylo, mělo se i brzy stmívat, neb kávičkami a obědem jsme zase během dne ztratili spoustu času, takže výstup po svých bychom za světla ani nestihli. Navíc motorky se podařilo usmlouvat z původně požadovaných 5 USD jen na 2 USD za osobu. Což je, mimochodem, podle mého pořád docela dost, protože jsou to asi 2 nebo 2,5 kilometru.

Cesta nahoru je strmá, některé zatáčky jsou vyloženě serpentýny, už v půlce cesty jsem měla pocit, že se neudržím a prostě spadnu. Když jsem nahoře slezla a zaplatila svému řidiči 2 USD, byla jsem nadšená, že mám pevnou půdu pod nohama.

Pak jsme zašli na vyhlídku na skálu. Byla odtamtud vidět široká kambodžská nížina. Až když jsme se všichni dostatečně vynadívali, tak jsme se od místního mnicha přes průvodce dozvěděli, že skála je posvátná a prý jsme se měli zout… Jenže to nám nikdo neřekl, ani místní průvodce. Nějaký výrazný nápis tam na skále byl, takže mu nic nebránilo v tom nám to přetlumočit, ale on jen zřídkakdy dělá to, co je zrovna potřeba… :-)

Pak nám zbývalo vystoupat několik desítek schodů na úplný vrchol, abychom to neměli úplně zadarmo. Tam nás Petr shromáždil s tím, že nás provede. Postupně jsme tedy viděli různé reliéfy vytesané ve skalách, svatyňky v jeskyních, sochy, pagody, různě velké chrámy nebo třeba něco jako studnu, ve které byly napříč položené kameny a komu se podaří hodit bankovku tak, aby propadla dírou mezi nimi, ten bude mít štěstí. Měla jsem jednu v podstatě bezcennou bankovku v hodnotě 100 KHR, kterou jsem se rozhodla použít. A ačkoli to nevypadalo, doplachtila do škvíry mezi kameny moc hezky. Nikomu dalšímu se to nepovedlo :-).

V hlavním chrámu byl oltář a taky nádoba s vodou, ve které se u hladiny vznášel posvátný kámen. Prý má 12 kilogramů a podle jeho struktury bylo vidět, že na tom není nic zázračného, jde o nějakou lehkou horninu typu pemza. Podobné kameny plavaly na hladině moře u indonéského Lomboku v počtu desítek kusů.

Chvíli jsme se tam ještě bavili s místním průvodcem, který nám prozradil, že v roce 2020 byl na 5 měsíců v klášteře jako mnich. A pak jsme dostali rozchod, což vlastně všichni pochopili jako signál k sestupu zpět na parkoviště. Jen já se chtěla vrátit ke skalním reliéfům. Tak jsme se tam přes opice a psy probojovali, udělali ještě pár fotek a vrátili se na začátek schodiště.

Sestup nám zpestřily opice, naštěstí mojí selfie tyčky a Mikiho klacku se bály víc, než my jich. A výživné bylo také suché listí napadané na schody, které byly navíc nepatrně skloněné ve směru ze svahu, takže mi to několikrát pěkně uklouzlo a jen tak tak, že jsem nespadla.

Dole už na nás čekali ostatní, takže jsme se společně vydali na parkoviště k autobusu. A v něm už seděla Milada s Víťou…

Zbýval nám poslední úsek cesty do Stueng Saen k hotelu Glorious Hotel. Tam jsme naštěstí na recepci zjistili, že v hotelové restauraci vaří. Petr nás totiž varoval, že budeme muset mikrobusem do centra a odtamtud pak pěšky do hotelu. To už jsme absolvovat odmítli.

Šli jsme na náš pokoj 106, chvíli řešili úterní jízdenky na autobus ze Siem Reap do Phnom Penh, Miki to šel zkonzultovat s místním průvodcem. A pak jsme se vydali na večeři.

Už tam seděla Alča s Petrou, které nás přizvaly ke stolu, tak jsme si přisedli. Nakonec z toho byl moc fajn večer, prokecali jsme tam asi hodinu a půl. K jídlu jsem měla výborný amok s rybou a Miki Lok Lak. Oboje to stálo 14 USD, což je na naše poměry hodně, ale na hotelovou restauraci je to asi relativně OK. Hlavně že jsme se nemuseli trmácet tu dálku do města.

Pak jsme zaplatili a rozloučili se. Na pokoji jsem zazálohovala fotky, dopsala deník a Miki v mezičase koupil lístky na autobus do Phnom Penh.