2024-02-22 - 2024-02-26 - Spojené státy americké

Obsah

2024-02-22 - USA, odlet z Prahy do Mnichova a přelet z Mnichova do Newarku

Ráno jsme už tradičně zamířili do práce i s věcmi. Moc toho nemáme, v letence je jen příruční zavazadlo.

V práci jsme odbavili pár věcí a cca v 11:00 zamířili na letiště. Zpožděná platnost nákupu jízdenek nám způsobila trochu trápení, protože tramvaj měla jet už za minutu. Nakonec ale měla 3 minuty zpoždění.

Na letišti jsme zamířili rovnou na bezpečnostní kontrolu. Opět, zas a znova jsem se nevyhnula dodatečné kontrole. Ať už mi sakra nikdo netvrdí, že je to náhodné, kdybych sázela, tak při téhle pravděpodobnosti bych byla dávno dolarový miliardář…

Když jsme zdárně překonali úskalí bezpečnostní kontroly, zamířili jsme do salonku Erste Premier. Tam mi na recepci odmítli vstup kvůli neplatné kartě. Přitom je na ní napsáno, že je platná až do 02/25. Prý je problém v tom, že jde o Mastercard. Ano, kdysi mi dorazil nějaký e-mail, že Česká spořitelna bude dále vydávat jen karty VISA, ale že prostě „zneplatní“ již vydané a platné karty?!? Nebo že mě bankéř neupozorní, nepošlou novou kartu, nevím, něco… To jsem si to měla hlídat a vyžádat sama? Zdaleka to není první bota, kterou v České spořitelně udělali a už mi „trochu“ lezou krkem. Nakonec jsme museli vyčerpat 2 vstupy na Lounge Key od ČSOB. Jediné štěstí je, že těch volných vstupů máme v souhrnu tolik, že snad ani nevadí, že jsme dva vyčerpali zbytečně.

K jídlu jsem si dala oblíbené kuřecí řízečky, k tomu olivy, okurku, pečivo se salámem s olivami a nakonec buchtu. K pití Colu a pomerančový džus. Jooo, dovolená, tradičně, se najíždí na režim „junk food povoleno“ :-).

Na gate kontrolovali rozměry větších příručních zavazadel a ta velká lidem ukládali do zavazadlového prostoru.

Nástup do letadla, start i let proběhly hladce a vlastně bez čehokoli, co by stálo za zmínku. To je asi na letišti a v letadle dobře, že…? :-) Během letu jsme dostali 300 ml vodu a malou čokoládu Lufthansy.

Ve 14:19 kapitán ohlásil zahájení klesání na mnichovské letiště a ve 14:33 jsme přistáli. Prodleva mezi hlášením a přistáním byla moc krátká, takže hádám, že v době hlášení už jsme nějakou dobu klesali.

Po výstupu z letadla jsme zamířili přes celý terminál na L25. Cestou nás potkala samoobslužná pasová kontrola a pak, když jsme došli ke gates, které jsou vyhrazené pro lety do USA, byla ještě taková „pseudo-imigrační“, kde kontrolovali pas a ESTA.

Odskočili jsme si na WC a pak už jen čekali na nástup. Ten měl být v 15:15, ale nějak se to zdrželo, zřejmě se čekalo na tranzitující cestující nebo co. Měli jsme odlétat v 16:00, ale ze stojánky nás začali vystrkávat až v 16:27.

Přípravy, které probíhaly pod letadlem, jsme mohli sledovat díky super umístěným kamerám, na těch bylo vidět třeba i odpojování kabelů nebo právě to „pushback auto“.

Startovali jsme až v 16:41, tedy skoro s třičtvrtěhodinovým zpožděním. Start byl z RW 26. V Mnichově docela vydatně pršelo, takže při startu nebylo nic vidět. Naše letadlo dělalo slušné kondenzační čáry a ve vzduchu jsme viděli souběžně s námi letící letadlo i cosi divného na obzoru.

Po vzletu jsme dostali preclíčky a pití – já jsem si dala pomerančový džus a Miki vodu a Colu.

Časem došlo na oběd, ke kterému bylo kuřecí teryiaki neb knedlíky se špenátem. Dali jsme si kuře. K němu byl nudlový salát, houska, sýr, malý brie a meruňkový koláč. Nenadchne a neurazí, špatné to nebylo, ale kvůli jídlu s Lufthansou létat nezačnu :-).

Během letu jsem si začala připravovat poznámky k eseji do mého předposledního „assignment“. Doma to sepíšu načisto a pak už mě bude čekat jen závěrečný projekt a můžu si doletět do Londýna pro absolventský diplom :-).

Během letu jsem si chvíli četla časopis Lidé a země a taky jsem si trochu dopsala deník. Den byl dlouhý, letíme na západ, takže zažíváme nekonečný západ slunce. Obloha se vybarvovala do neskutečných barev a na úrovni Grónska pod námi byl oceán plný ledových ker.

Když se konečně tak nějak setmělo, trochu jsem se prospala. Při přistání jsme si užili výhled na noční Manhattan, ale bylo to docela daleko a letadlo vlastně letí dost rychle na to, aby si to člověk všechno stihnul prohlédnout.

Na imigračním bylo málo lidí, ale čekání bylo přesto dlouhé. Úředníci na mé gusto až příliš často zavírali přepážky a s cestujícími odcházeli kamsi do zázemí. Na klidu to tedy člověku moc nepřidá…

Když na nás konečně přišla řada, dotazy naštěstí zodpověděl Miki. Já jsem úředníkovi tradičně nerozuměla ani slovo.

Nemáme kufry, takže jsme mohli zamířit rovnou na exit a dál na Air Train. Tím jsme se přesunuli k autopůjčovnám a našli Budget. Nikdo tam nebyl, takže jsme trochu zmateně čekali a nakonec nás odbavili u Avisu.

Poslali nás na stání X18. Dostali jsme červenou Toyotu Corollu s floridskou registrační značkou. Měla najeto 68.245 mil, což odpovídá asi 109.830 kilometrům.

Vymotat se z letiště byla trochu fuška a doprava mi tradičně přišla strašně chaotická. Nevím, proč musíme vždycky z letiště autem odjíždět za tmy. Vždycky po pár mílích si to všechno tak nějak sedne a kdyby bylo denní světlo, celé by to bylo mnohem pohodovější.

Cestou jsme se zastavili ve Walmartu pro něco k pití, já jsem si koupila salát k večeři a Miki nějaké sladkosti. Nákup stál 15,51 USD.

Asi ve 22:00 jsme dorazili k Red Carpet Inn. Je to takový ten tradiční americký motel, trochu sešlý, ne moc udržovaný ani příliš čistý a s divnou obsluhou, takže bych se nedivila, kdyby se tu točil nějaký horor. Nicméně topení na pokoji funguje, teplá voda ve sprše tekla, víc jsem nepotřebovala.

Snědla jsem k večeři svůj salát, trochu si dopsala deník, vzala léky, na mazala nohy a šla spát. Bylo 22:45, doma je 4:45…

Šipka Zpět na „Obsah“

2024-02-23 - USA, New Jersey a New York City

V noci jsem byla několikrát vzhůru, klasický jet lag… Jak stárnu, přizpůsobení novému časovému pásmu mi jde nějak hůř. Na druhou stranu tělo už to zná, takže nejsem vzhůru půlku noci a po probuzení vždycky zase usnu. Takže definitivně jsem se probudila až v 6:10, tedy po víc jak 7 hodinách něčeho, čemu se dá říkat spánek. To není úplně zlé.

Od 7:00 byla snídaně, takže jsme rovnou se všemi věcmi sešli na recepci. Snídaně byla klasická motelová, dala jsem si toust a bagel a k tomu čaj. Ke kvalitě jídla se vyjadřovat nebudu, to je tady tak nějak klasika, ale v šoku jsem byla z odpadu, který jedna moje snídaně vygenerovala. Z používání jednorázových plastů nebo papírových talířků jsem tu byla vždycky otrávená, i při rodinné grilovačce se používá jednorázová nádobí, aby nebylo nutné ho mýt, což je tedy paradox, když všichni mají myčky, ale zdá se, že COVID klasickému nádobí zasadil poslední hřebíček do rakve.

Po snídani jsme vyrazili směr Trenton. Přejeli jsme přes krásný most Lower Trenton Bridge a udělali si malou zastávku na břehu řeky Delaware, odkud byl vidět i Trenton na protějším břehu.

Našim cílem byl hřbitov. Vybaveni jsme ale nebyli, tak jsme si udělali zastávku ve Walmartu v Levittownu, kde jsme koupili jednu umělou kytku a menší svačinu v podobě dalšího „junk food“ – chipsy a pití. Celé to stálo 11,40 USD.

Nakonec jsme dojeli na hřbitov, Miki naštěstí přesně věděl, kde najdeme ten správný náhrobek. Trochu jsme ho očistili, zapíchli kytku a pobyli. Chvíli jsme sledovali také veverky na stromě a pak už byl pomalu čas pokračovat dál.

První zastávka byla v newjerseyském Lawrenceville v prodejně Hobby Lobby. Měli tam zajímavé 40% slevy třeba na všechny ozdoby, takže jsem si nějaké vzala za 7,96 USD.

O kousek vedle jsme se zastavili v prodejně Joann. Měla jsem z internetu stažený kupón na 50 % slevu na jeden výrobek, kterou jsem uplatnila na sadu papírů, a přidala jsem nějaké jednotlivé papíry a ozdoby. Celkem to stálo 19,96 USD.

A třetí zastávkou byla prodejna Michaels v Princetonu. Měla jsem kupón na 20% slevu, ale moc zajímavého tam neměli, takže to celé stálo jen 8,94 USD. Tím moje scrapbookové nákupy končí.

Vedle Michaels byl Target, kam jsme se zašli podívat, ale zaujaly mě jen matcha mochi za 4,99 USD. Udělali jsme si ještě rychlou zastávku ve White Castle (4,16 USD) a ve Wawa pro kávu (2,29 USD).

Mířili jsme do Freeholdu, kde byl naší první zastávkou Chick-fil-A. Moc jsem se na něj těšila, ale jednak je drahý a také jsme po návštěvě White Castle neměli moc hlad. Dali jsme si jen 8 nugetek, brambory a pití, dohromady za 11,36 USD.

Zdejší mall je obrovský, takže ambice ho prochodit jsme neměli. Jen jsme zašli do prodejny Lego, kde jsme našli sadu Japan Postcard za 15,98 USD.

Ještě jednou jsme se stavili ve Walmartu, kde jsme koupili nějaké pití a já jsem objevila scrapbookové papíry, které jsem tam nemohla nechat :-). Nákup stál 24,02 USD.

Ještě nás čekala zastávka v Arbys’, kde jsme si dali Mix & match roastbeef burgery za 6,40 USD. Víc jsme se tam nezdržovali, jen jsme chvilku venku obdivovali hromady sněhu a nakoukli jsme do jednoho supermarketu.

Nakonec jsme za 14,18 USD natankovali a zamířili na letiště vrátit auto. Výsledný stav tachometru byl 68.433 USD, takže jsme najezdili 188 mil, něco přes 300 kilometrů.

Vrácení auta proběhlo v garážích, kde jen obsluha zkontrolovala stav nádrže a nějak obešla auto. Zamířili jsme na Manhattan, což obnášelo dobití Metro Card (10 USD) a asi hodinovou cestu.

Mířili jsme v podstatě rovnou na ubytování, ale cestou jsme se stavili v knihkupectví Strand. Je obrovské, několikapatrové a doslova nacpané vysokými regály plnými knih. Některé uličky jsou tak úzké, že se tam dva lidi ani neminou. Miki tam mířil pro knihu Queen of America: A Royal Comedy od C. D. Payne, kterou mu musela najít obsluha. Stála 5,44 USD. Já tam objevila třeba knížku This is New York, v originále To je New York od Miroslava Šaška.

V nedaleké CSV pahramacy jsem si koupila k večeři salát a na ráno matcha nápoj. Ceny šílené, stálo to 12,68 USD.

Nakonec jsme došli do St. Marks Hotel. Má krásný starý interiér, úzké chodby jsou obložené dřevem. Za dvě noci jsme platili 300 USD hotově.

Šipka Zpět na „Obsah“

2024-02-24 - USA, New York City

Uprostřed noci jsem se probudila a v nějakém paprsku světla jsem na mé posteli uviděla lézt nějakou havěť. Hlavou mi blesklo cosi o štěnicích, takže jsem tu potvoru v nějakém záhadném reflexu zabila a po bližším prozkoumání potvrdila, že tenhle historický hotel je prolezlý štěnicemi. Ostatně jako celý Manhattan…

Co se dá dělat, znovu jsem usnula a probudil mě až budík ráno v 5:10. Připravili jsme se a dali si rychlou zastávku na recepci, kde jsme nahlásili štěnicový problém a doložili ho fotkou. Nabídli nám výměnu pokoje, ale jednak jsme neměli zrovna čas nazbyt a navíc, pokud jsem ulovila štěnici, znamená to, že jich je v hotelu tolik, že jakékoli stěhování do jiného pokoje nemá smysl.

Před 6:00 jsme zapluli do Dunkin Donuts, kde jsme si za 7,16 USD dali snídani a metrem jsme pokračovali do Queensu. Cestou jsem se necítila úplně komfortně, metro bylo plné černochů, což mi samo o sobě pochopitelně nevadí, nicméně pokud je dotyčný bezdomovec nebo feťák, který po kapsách hledá psaníčka, ve kterých ještě něco zbylo, tak mám do pohody daleko… Naštěstí metro bylo dost plné a každý, včetně podivínů, si hleděl svého.

Dojeli jsme do stanice Mets-Willets Point, u které se nachází park Flushing Meadows, jinak také zvaný Corona Park – podle přilehlé čtvrti Corona. Park je rozlehlý, prošli jsme si jen malou část. Zatímco Miki byl zaujatý prohlídkou a focením jakéhosi stadionu, já jsem měla blízkou interakci s místní veverkou.

Vrátili jsme se na Manhattan a zamířili na Roosevelt Island Tram, což je visutá lanovka, kterou jsme se přepravili na Roosevelt Island. Tam je krásný moderní park se spoustou pěkných prvků, které lahodily mému oku studenta zahradní architektury :-). Cílem ale byla zřícenina nemocnice Smallpox Hospital. Ta sloužila pro léčbu neštovic v době, kdy v New Yorku už byly v podstatě vymýcené, ale přiváželi si je sem přistěhovalci.

U nemocnice jsem měla další blízké setkání, tentokrát s neskutečně mazlivou kočkou, po které mi zůstaly také neskutečně chlupaté kalhoty :-). Došli jsme až na jižní cíp ostrova a pomalu se začali vracet. Pod zaparkovaným autíčkem údržbáře se tam krčil mýval. Tolik fauny jsem ve velkoměstě nečekala :-).

Zpátky jsme trochu pospíchali, aby nám neujel trajekt. U mola jsme si za 8 USD koupili dvě jízdenky a čekala nás docela dlouhá vyhlídková jízda na Downtown. Trajekty jsou součástí městské dopravy, některé jsou dokonce zdarma. Cestou jsme stavěli na několika místech včetně protějšího Brooklynu, viděli jsme Chrysler Building, Empire State Building i One World Trade Center. Venku byla slušná zima, díky Antarktidě jsme s tím ale počítali a zvládli se v rámci možností zateplit, abychom nemuseli sedět uvnitř.

Nakonec jsme dorazili na Molo 11, kde jsme vystoupili. Došli jsme k Molu 16, kde jsme zahnuli do ulice Fulton a pokračovali jsme okolo Titanic Memorial Park a majáku až k fastfoodu Wendy’s a nedaleké 2 Bros Pizza.

Nacpali jsme si bříška a vyrazili směr Brooklynský most. Cestou jsem si na plotě City Hall Park všimla obrazů namalovaných na mapách newyorského metra. Lennona bych si pověsila na zeď…

Je to zvláštní, že i při několikáté návštěvě New Yorku může člověk vídat a zažívat věci, které při předchozích návštěvách neviděl a nezažil. Jedním z nich je právě Brooklynský most, který jsme tentokrát poprvé přešli celý. Docela to trvalo, bylo krásné počasí, most sám o sobě je fascinující a jako bonus z něj byly krásné výhledy.

V Brooklynu jsme z něj sešli po schodech, prošli cípem parku Cadman Plaza, kousek čtvrtí Brooklyn Heights až jsme došli do parku Brooklyn Bridge Park. Z něj je krásný výhled na Manhattan v trochu neobvyklém úhlu.

Pak jsme pokračovali dál. Začínala jsem být docela unavená, ale co se dá dělat… Zastavit se cestou ve Starbucks a dát si Matcha Latte :-).

Cílem bylo New York Transit Museum. Vstupné stálo 20 USD a rozhodně to stálo za to. Muzeum je umístěné v nepoužívané stanici metra a v nástupišti stojí spousty historických i novějších vagónů. Vše je doplněné o různé cedule, semafory a samozřejmě historii stavby metra. Nakonec si Miki koupil za 20,63 USD knihu a vyrazili jsme dál.

Za 10 USD jsme dobili Metro Card a přesunuli se na Downtown. Konečně se nám povedlo vystoupit správně ve stanici Cortlandt!

Trochu jsme se prošli okolo 9/11 Memorial Pools, které jsou na místě bývalých „Dvojčat“. Vzpomněla jsem si na prohlídku muzea, které se tam dole nachází a ve kterém jsme byli minule. Až z toho člověka mrazí…

Koukli jsme vzhůru na budovu One World Trade Center a prošli se okolo Trinity Church, který mě nepřestává fascinovat svým umístěním. Tak krásná historická stavba na tak moderním a hektickém místě, a ještě tak blízko událostí z 11. září…

Došli jsme až na jižní cíp Manhattanu, odkud vyplouvají trajekty na Staten Island. Jestli jsem zmiňovala, že některé jezdí zdarma, tak je to právě tenhle. Pluje se okolo Sochy svobody, takže plavba se dá využít jako vyhlídková. Bohužel nejde o žádný tajný tip, je to tak profláklé, že trajekt je narvaný k prasknutí.

Už se pomaličku začínalo stmívat, takže jsme to vychytali tak akorát včas, abychom viděli Manhattan i Sochu svobody v podstatě za denního světla. Na Staten Island nás ale zaskočilo, že tam není nic. Jako fakt nic, u terminálu stojí spousta outletových obchodů, kam očividně turisti z Manhattanu jezdí nakupovat, ale řada z nich byla zavřená a třeba v Nike neměli nic moc ceny.

Když se setmělo, nastoupili jsme na další trajekt a okolo osvětlené Sochy svobody jsme se vrátili na Manhattan. Víc než nasvícená socha nebo panoramata okolních měst a městských částí mě zaujal obrovský vycházející měsíc.

Na Manhattanu jsme zamířili rovnou na metro a byla jsem opravdu ráda, že se mi povedlo si v něm sednout. Nad dveřmi visela reklama na testování hepatitidy C v těhotenství začínající textem „All pregnant person are…“. Jak těhotné osoby? On může být těhotný někdo jiný, než žena? Takhle pseudokorektnost mi nejde na rozum…

Nakonec jsme si dali zastávku v Taco Bell, kde jsme si na samoobslužné kiosku naklikali různá burrito, tacos, quesadillu a nachos. Vyšlo to na 15,72 USD, dřív býval tedy Taco Bell mnohem levnější. Paradoxem je ale hlavně to, že při první návštěvě USA v roce 2006 jsme Taco Bell ochutnali a já si matně vzpomínám, že jsem to snad ani nedojedla. Za ty roky jsem se ale propracovala do stavu, kdy na cestách, třeba v rámci ochutnávání, sním vlastně cokoli a většinou mi to i chutná :-).

A pak už jsme šli do hotelu, kde jsem si dala sprchu a zaplula do své štěnicové postele. Moc se mi tu spát nechtělo, ale jedna noc nebo dvě, to už je vlastně jedno…

Šipka Zpět na „Obsah“

2024-02-25 - USA, New York City a přelet z Newarku do Paříže

Žádná další štěnice se v noci o mou přízeň neucházela, asi je ta moje reakce v průběhu minulé noci dostatečně vyděsila :-).

Budík v 5:10 byl ale extrémně krutý. Jsme tu krátce, není čas ztrácet čas. Tak jsme se bleskově vykopali, tašku s nepotřebnými věcmi jsme nechali na recepci a vyrazili na metro.

Cesta metrem byl neskutečný zážitek. V noci byla dost zima, takže metro bylo plné bezdomovců. Tohle tedy byla pro mě taková „poslední kapka“ a v tu chvíli už jsem se viděla v letadle domů.

Našim cílem byl brooklynský Prospect Park. Nejdřív jsme si dali v Dunkin’ Donuts snídani (7,06 USD) a okolo oblouku jsme došli do parku. Ten je neskutečně rozlehlý a překvapivě podobný manhattanskému Central Parku. Byla dost zima, kaluže byly zamrzlé, ale začínalo svítit sluníčko.

Asi po hodině jsme park opustili, dobili 4 USD na metro kartu a zamířili zpět na Manhattan.

Program byl takový vágní, takže jsme nakoukli na Times Square, od Bryant Parku si užili výhled na Empire State Building a zašli na Grand Central Terminal.

Pak jsme zašli do japonského obchodu, kde jsem si před dvěma lety nakoupila pár matcha věcí. Letos mě nic nezaujalo, jestli ono to nebude tím, že jsme se před čtvrt rokem vrátili z Japonska :-).

Nakonec jsme zašli do nedaleké Cha Cha Matcha, kde jsem si za 6,54 USD dala matcha latte. Jako bylo dobré, silné. Ale až doma z fotek jsem zjistila, že tu matchu zpracovávají kovovými nástroji, mají kovovou lžičku, sítko… Takže do třetice tam příště už nepůjdu. Jestli vůbec bude nějaké příště…?

Zamířili jsme pěšky k Central Parku. Je to docela dálka, nějakých 15 bloků, což odpovídá asi 1,5 kilometru.

U Central Parku jsme nakoukli do Apple Store, kde jsem si sedla a na svém Androidu pochytala přes zdejší wi-fi nějaké Pokémony.

Pokračovali jsme do Nike Store, kde se Miki pídil po botách Go FlyEase. Jejich specifikem je snadné nazouvání, ke kterému nejsou potřeba ruce. Koncept je to zajímavý a v takovém Japonsku, kde se všude zouvá, si umím představit, že by se uplatnily. Ale mám dost obavu o kvalitu zpracování, a tedy i o výdrž.

Do Lego Store jsme nešli, byla tam velká fronta. Aspoň jsme se na chvíli zastavili u Rockefellerova centra.

Pomalu jsme se zaměřili na sehnání nějakého oběda. Některé provozovny ale měly zavřeno, neb je neděle, takže jsme nakonec skončili v Shake Shack nedaleko Times Square. Dala jsem si avokádový burger (10,59 USD!) a Miki Shack Burger (7,69 USD). A jako dva burgery za 19,90 USD jsou na mě teda fakt moc. Bez ohledu na to, že ten můj avokádový byl fakt moc dobrý. Navíc tam byla dost fronta ani nebyly volné stoly. Aspoň jsem si odskočila na WC.

Přesunuli jsme se k hotelu a cestou jsme ještě strávili nějaký čas v knihkupectví Strand. Tentokrát jsme neměli věci, takže byla možnost si úzké uličky mezi regály víc prochodit. Našli jsme staré knihy v horním patře i rozlehlé sklepení plné knih.

Na hotelu jsme vyzvedli tašku, recepční se nás ptal, jestli nepotřebujeme na WC, ale já jsem byla před chvílí, takže jsem po zvážení situace a vzpomínce na minulé shánění toalety cestou na letiště odmítla.

Pěšky jsme došli na PATH a přes Journal Square jsme dojeli vlakem na Newark Penn Station. Tam jsme našli příslušné autobusové nástupiště a šli čekat ven, jelikož uvnitř se kouřilo. Autobusem jsme se pak přesunuli na letiště. Ani cestou jsem se necítila moc komfortně, protože autobusem tu očividně jezdí na letiště jen zaměstnanci. Černí zaměstnanci, což zmiňuji zejména proto, že jako na bělochy na nás koukali dost divně. A teď nevíte, proč na vás tak divně koukají, jen kvůli barvě kůže…?

Upřímně, letos jsem byla opravdu ráda, když jsem byla na letišti, tam jsem se po dvou dnech konečně cítila docela v bezpečí. Však nás také čekala slavná „TSA security“, kde kromě nutného zouvání zkoumali div ne i co jsme měli k obědu :-).

Došli jsme na gate, usadili se a čekali na nástup. Byl tam internet, tak jsme čas využili k chytání Pokémonů. V okolí se objevovala řada raidů a vždycky se do nich někdo z okolí přidal, tak jsme toho zdolali docela dost. Měli jsme odlétat v 18:10, ale nástup do letadla byl pořád odsouván, až najednou nějak před 19:00 přišlo hlášení, že let je zrušen, prý z technických důvodů. A že nám instrukce přijdou e-mailem.

Tak jsme hned šli hledat zásuvky, abychom dobili telefony, protože kdo ví, co nás v následujících hodinách čeká… Mikimu se časem v aplikaci objevily nějaké náhradní lety od Swissu a mně od United a ČSA. Ty moje byly s pozdějším příletem do Prahy, ale šlo se na ně tak nějak odbavit přes aplikaci, zatímco na ty od Swissu to nešlo vůbec. Tak jsem to rychle odklikala, bylo nutné nafotit i pasy, takže to celé dost trvalo, ale asi v 19:45 jsme konečně měli náhradní palubní vstupenky.

Jenže let United odlétá ze sousedního terminálu, kam jsme se museli urychleně přesunout, nástup do letadla měl začít za hodinu. A to nás čekalo znovu absolvovat tu věhlasnou security…

Ani nebyl čas řešit nějaké vouchery na jídlo nebo něco. Asi to mělo přijít v těch instrukcích e-mailem, ale tam nebylo nic, takže zákonné poučení ze strany Lufthansy tak nějak neproběhlo…

Přes bezpečnostní kontrolu jsme ale prošli rychle a bezbolestně a než jsem si došla chytit jednoho Pokémona, už byl pomalu čas nastupovat. Všechno zlé je k něčemu dobré, máme pro sebe celou trojsedačku.

Startovali jsme docela na čase a asi hodinu po startu jsme dostali luxusní jídlo. Zeleninový salát, pečivo s máslem a hlavně výborné kuře tikka masala s rýží. A jako dezert sušenka.

Po jídle už nebyl prostor na nic jiného, než se trochu prospat.

Šipka Zpět na „Obsah“