2023-11-01 - 2023-11-23 - Japonsko a Jižní Korea

Obsah

Úvod

Loni se nám povedlo koupit směšně levné letenky do USA, letos do Japonska. Narazila jsem na ně začátkem května a byly do Soulu. A stály směšných 796,98 EUR.

Myšlenka byla taková, že se pak koupí zpáteční letenka někam do Japonska, protože i tak by to bylo hodně levné. Turkish Airlines ale poměrně rychle změnilo let z Istanbulu do Soulu, což nám dalo možnost lety upravovat. A Miki zkusil zvolit jako cílové letiště Tokio a ono to prošlo…

Takže nakonec byla základní kostra itineráře jasná – poletí se do Tokia, procestuje se Japonsko a pak se nějak dostaneme do Soulu, ten omrkneme a poletíme domů. Ideální by to sice bylo v opačném pořadí, abychom nemuseli ty kufry pak tahat s sebou.

Měla jsem totiž v plánu si tentokrát přivézt to všechno, co se u nás nedá pořádně koupit – yukaty, odborné knihy, matcha… Zjistila jsem, že existuje japonský Amazon, který má sympatické ceny a umožňuje doručení do kombini. Rámcový itinerář jsem vytvořila už během května a června a pak během září a října jsme ho trochu upravili a doplnili.

Zdaleka nejhorší na tom všem byly pocity s tím spojené. Protože přinejmenším já jsem to tentokrát měla, jako bych jela domů. Měla jsem takové flashbacky z posledních návštěv, těšila jsem se na každou prkotinu, která mě napadla…

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-01 - Japonsko a Jižní Korea - Odlet z Prahy do Istanbulu

Budíka jsme měli na obvyklých 6:30, ale trvalo nám trochu déle se vypravit, takže jsme si ráno cestou do práce vychutnali i ucházející pražskou kolonu.

V práci mě čekal slušný zápřah. Asi nebylo úplně rozumné pořizovat letenky na úplný začátek měsíce, kdy musím udělat všechny měsíční zprávy a výkazy… Kamarádka navíc řeší závažný rodinný problém, tak jsem jí chtěla být aspoň na dálku trochu opora, když už tu teď nebudu...

V poledne jsem zjistila, že mám zpuchřelou podrážku na botách. Jsou to už druhé ne moc nošené boty, které se mi tímhle způsobem rozpadly. Ty první byly obyčejné za pár stovek, ale tohle byly goretexové od Ecco za „pěkných“ pár tisícovek a nemůžu říct, že by mě to nenaštvalo. Miki jel naštěstí odpoledne odvézt auto domů, protože u práce už ho kvůli zónám nechat nemůžeme. Tak mi z domova vzal goretexové běžecké boty. Paradoxně vlastně teď ani jiné použitelné boty nemám... Nejsou tedy tak pohodlné, ale snad moc pršet nebude a vystačím si s náhradními teniskami…

Tak akorát jsem dodělala poslední papíry a vše připravila na přesun na letiště. Miki s tátou dorazil tak akorát, dovezené boty jsem dala do kufru, všechno jsme posbírali a vyrazili k autu.

Na letiště řídil Miki, takže mě vysadil u Terminálu 2 a já zamířila do suvenýrů, abych zjistila, že zavírají v 15:00. Bylo půl čtvrté. Výroční knihu se tedy ani nad druhý pokus koupit nepodařilo. A tak jsem se vrátila k autu, kde Miki zatím vyndal kufry, rozloučili jsme se a zamířili do terminálu.

Nejdřív jsme okoukli instalaci portrétu Václava Havla na Terminálu 2. Jde o Havlův portrét, který je vytvořený z mnoha předmětů, které se nějak dotýkaly jeho života. Portrét je viditelný jen z určitého úhlu, dokonce je tam lupa. Z jiných úhlů to vypadá jen jako hromada věcí.

Spojovací chodbou jsme pak pokračovali okolo menší výstavy fotografií k Terminálu 1. Tam jsme zamířili do hotelu Courtyard by Marriott Prague Airport, kde se koná výstava starých uniforem ČSA pořádaná u příležitosti stého výročí ČSA. Je to zajímavá podívaná, některé novější z 90. let si matně pamatuji z provozu. Jen u výstavy bych asi ocenila víc informací, nejen rok, který ani někdy není jednoznačný, ale u dvou výrazně podobných uniforem třeba i informaci kdo je používal.

Na terminálu jsme pak zabalili kufry do folie a šli se postavit do fronty na odbavení. Zanedlouho jsme zjistili, že se stále ještě odbavuje let Turkish Airlines před námi, protože v Turecku nefunguje celý odbavovací systém a check-in agenti musí všechno vypisovat ručně.

Ani nevím, jak dlouho jsme v té frontě stáli, na řadu jsme se dostali až po 17:30. Opravdu naše jména hledali podle pasu v papírovém seznamu, palubní vstupenku nám vypsali ručně a zavazadlové lístky byly taky jedna velká improvizace. Zatímco palubní vstupenku máme jen do Istanbulu, kufry letí do Tokia. Trochu jim závidím a doufám, že tam stihneme dorazit s nimi :-). Mimochodem – můj kufr má 10,1 kg, Mikiho 10,5 kg. Jsem dost zvědavá na jejich hmotnost cestou zpátky, neb dva balíky z Amazonu už na mě čekají v hotelu a další tři dorazí zítra do Lawsonu.

Pak jsme se postavili ještě do fronty na ticketing, kde nám na palubní vstupenku dopsali čísla sedadel, která jsme naštěstí už měli přidělená.

Na imigračním jsme museli přes ruční kontrolu, neb ručně psané palubní vstupenky logicky nemají čárový kód pro průchod automatickými bránami. A protože jsme měli hlad, žízeň a potřebu návštěvy toalety, zamířili jsme do Mastercard Lounge. Na recepci jsme je těmi palubními vstupenkami docela pobavili.

Jídlo se od minulé návštěvy o něco zlepšilo, je vlastně stejné jako v Erste Premier Lounge, takže jsem si dala kuřecí řízečky a zeleninu a k tomu pomerančový džus. V 19:05, kdy jsme měli odlétat, jsme stále seděli v salonku…

Pak Mikimu přišla SMS, že byl zahájen nástup do letadla a než jsme se vůbec stihli zvednout, tak přišel „last call“. I když je to samozřejmě kardinální blbost, trochu jsme se proběhli přes celé letiště, protože naše gate A6 byla samozřejmě až na úplném konci prstu terminálu. A když jsme tam dorazili, sledovala nás pobavená obsluha na bezpečnostní kontrole.

Protože z úvodního „ty vole, on už tu nikdo není“ to bylo „ty vole, my jsme tady první“. Absolutně nechápu, co tím kdo zamýšlel, když vyvolával „last call“, ale na gate jsme pak seděli ještě skoro hodinu, než byl zahájen nástup do letadla.

V uličce na 18D už někdo seděl, tak jsme ho museli zvednout, abychom se mohli usadit na našich 18F a 18E. Soused je dost exot, vypadá, že si něco šlehnul, tričko má naruby… Ale spí. Pořád :-).

Ve 20:47 přišel pushback a asi za 10 minut už jsme byli ve vzduchu. Startovalo se na západ, tak jsme nic moc neviděli, ale stejně je tma jako v pytli :-). Po vzletu jsme si dopsali deníky a mezitím se začalo rozdávat občerstvení. Ty salonky jsou peklo, vůbec nemám hlad! :-)

K jídlu byl rajčatový salát, jako hlavní jídlo něco jako hovězí burger s bramborovou kaší a zeleninou a jako dezert pudink s nějakým ovocem. Bylo to jedlé, ale žádná hitparáda. K pití jsem si dala pomerančový džus, který chutnal přesně jako ty umělé přeslazené postmixy, na které si vzpomínám z hotelů all-inclusive.

Zbylý čas jsem využila k odpočinku a trochu jsem podřimovala. Před přistáním mě ale probraly krásné výhledy z okna, moc hezky jsme oblétali Istanbul a měli úžasný výhled na Bospor.

Přistáli jsme asi v 1:00. Venku z letadla jsme byli kupodivu dost rychle, ale přímo na connections nás nepustili, protože jsme neměli palubní vstupenky. Museli jsme to tedy vzít přes terminál, kde bylo potřeba najít transferovou přepážku…

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-02 - Japonsko - Přelet z Istanbulu do Tokya

Na transferové přepážce byla, s ohledem na okolnosti, obrovská spousta lidí. Samoodbavovací kiosky většinou nefungovaly. Taky jsem to jednou zkusila, když jsem viděla, že jeden člověk byl úspěšný. Bohužel mi kiosek vyhodil zprávu, že do odletu zbývá méně než hodina a odbavení už není možné. Samozřejmě kiosek počítal s původním časem odletu, reálně byl let zpožděný o 3 hodiny.

A samozřejmě těch zpožděných letů byla spousta, ale můžeme být rádi, že máme jen tříhodinové zpoždění, lety, které měly z Istanbulu odlétat mezi 19:00 a 22:00 byly zcela zrušeny…

Ve frontě jsme nakonec strávili skoro 3 hodiny. Pořád se tam někdo snažil předbíhat, čekající se to snažili nějak usměrňovat, zaměstnanci letiště moc ne. A bylo tam odporné vedro. U přepážky to ale šlo rychle, brzy jsme měli v ruce své palubní vstupenky. Fronta za námi čítala podle mého čekání takových 5 hodin…

Koukli jsme do Duty Free Shopu, na místní sladkosti, Lego a pak jsme vyjeli nahoru do patra k IGA Lounge. Vstup tentokrát zařizoval Miki na svou kartu. U vstupu jsou turnikety, přes které se po registraci prochází na čárový kód. A samotná lounge je obrovská, zdaleka jsme jí celou neprozkoumali. Po tom čekání ve frontě už jsme si jen chtěli někde sednout, něco sníst a napít se.

K jídlu jsem si ale dala jen zeleninu a pár kousků sýra, spíš jsem se snažila napít, k čemuž mi dobře posloužil Sprite. Čas docela utekl, ve 4:10 se objevila na tabulích informace, že budeme odlétat z D16, plánovaný odlet místo ve 2:40 byl až v 5:40. Asi ve 4:40 jsme se sebrali a zamířili ke gate.

Cesta to byla docela daleká, D16 je zase až úplně na konci prstu a istanbulské letiště má přece jen „trochu“ jinou velikost, než Praha. U gate už se tvořila fronta, ale lidí tam bylo spíš pomálu. Tak jsme si ještě odskočili na WC a pak se postavili do fronty.

V letadle jsme se usadili na svá místa 34H a 34J a čekali na souseda, který bude sedět u okna. U skoro 11hodinového letu, kdy se vzlétá i přistává v noci, mi vlastně ani nevadí sedět do uličky.

Nástup do letadla docela trval, ale jak už malá fronta nasvědčovala, letadlo zůstalo poloprázdné. Žádný soused si k nám nepřisednul. A když kapitán zahlásil „boarding completed“, ponechala jsem Mikimu jeho vlastní trojsedačku a sama si zabrala svojí o dvě řady dál. Všechno zlé je k něčemu dobré a když na hotel, mimochodem pěkně drahý, dorazíme minimálně o 3 hodiny později, zřejmě až po půlnoci, tak není od věci vyspat se pořádně v letadle. A vlastní trojsedačka k tomu dobře poslouží.

Po startu jsme dostali imigrační a celní kartičky. Čert vem, že jsme to celé vyplnili online předem… Taky jsme dostali menu s výběrem jídla a amenity kit s pantoflemi, ponožkami, maskou na oči, špunty do uší a tradiční „kosmetikou“. Z palubního personálu jsem vymámila ještě propisku, protože jak jsme měli vše vyplněné předem, ani mě nenapadlo si vzít vlastní.

Vyplnila jsem tedy tak nějak ty zpropadené formuláře a pustila se do dopsání deníku. V mezičase nám bohužel vyměnili rozdaná meníčka za jiná a zatímco v tom prvním byla spousta japonských věcí, na která jsem se vyloženě těšila, v tomhle ani ťuk. Holt máme catering z Turecka, no…

Během dopisování deníku rozdali jídlo, z nouze jsem zvolila hovězí kuličky s cizrnou a rýží. Jinak k tomu byl ještě zeleninový salát, hummus a dezert. Vyjma salátu jsem od každého něco nechala, ze salonku jsem byla trochu najedená a třeba přeslazený turecký dezert mě vůbec nenadchnul.

Pak jsem dopsala deník, mezitím ještě sesbírali tácy a dorazili se zeleným čajem, což bylo v celém menu zdaleka nejblíž k Japonsku, tak jsem si ho dala. A k tomu vodu na zapití léků. A když se vše uklidnilo, tak jsem se uložila ke spánku….

Nakonec jsem prospala skoro celý zbytek letu. Snažila jsem se pít a tím, že jsem měla celou řadu pro sebe, jsem mohla na WC, kde jsem nakonec byla za let třikrát.

Asi 2 hodiny před přistáním jsme dostali druhé jídlo – míchaná vajíčka, pečivo, nějaký jogurt.

Při přistání jsme míjeli Ósaku, ale jinak jsme nalétávali přes vodu. Stejně byla tma, ale na druhé straně by jinak byla vidět Fuji.

Přistáli jsme ve 22:47, plánovaný zpožděný přílet byl ve 22:45. Papírově jsme tedy měli zpoždění 3:02, v aplikaci to ale ukazovalo zpoždění dokonce 3:08. Budeme muset prozkoumat možnosti, ale mám poněkud obavy, že tohle Turky vyjde draho, neb si kvůli nim nestihnu dát k večeři sushi… :-)

Z letadla to byla na imigrační strašná dálka. Ale jako fakt strašná. Naštěstí byly všude travelátory, po kterých se ostatní ploužili, takže jsme spoustu lidí předešli. Na imigračním už přesto byla docela velká fronta, ale neuvěřitelně rychle to ubývalo. Nejdřív jsme prošli okolo takových kiosků, kde nám vzali otisky prstů a udělali fotku, pak jsme pokračovali k imigračnímu úředníkovi, kde stačilo naskenovat QR kód, který jsme měli díky formuláři vyplněnému z domova. A za odměnu jsme dostali do pasu tu krásnou samolepku s Fuji…

Kufry jsme získali během minutky, jen fronta na celnici byla docela dlouhá. Ale zase to docela rychle ubíhalo a stačilo naskenovat druhý QR kód k celní deklaraci.

Poslední metro nám ujelo, ale stihli jsme vlak ve 23:44. A to i s koupí jízdenek v automatu, které stály dohromady 1.080 JPY (hotově).

Vlak cestou nabral trochu zpoždění, takže z původní 18minutové jízdy byla trošku delší. Naštěstí navazující vlak ze Shinagawy na Tokyo Station měl 10 minut zpoždění, protože na nástupiště jsme doběhli v 0:07, což byl čas původního odjezdu. Hmmm, to je nějaké nové Japonsko, nebo co znamenají ty zpožděné vlaky…? :-)

Za pár minut jsme už byli na Tokyo Station, kde jsem si hned popletla východy a trochu jsme bloudili. Řekla bych, že mám skvělý orientační smysl, ale na Tokyo Station se v tom podzemí ztratím vlastně vždycky :-D.

Když jsme konečně našli správnou stranu nádraží, na povrchu už jsme najisto nabrali správný směr. Hotel je od nádraží asi kilometr daleko, takže nám to mělo trvat necelých 20 minut.

Cestou jsme se ale zastavili v 7-eleven, kde jsme si za 1.181 JPY (kartou) koupili každý jedno pití, něco k snídani a já sushi. Sice už je po půlnoci, ale počítám ho do včerejška. A den bez sushi tady prostě nebude existovat :-D.

Do hotelu už to byl jen kousek a když se nám díky jiným hotelovým hostům podařilo dostat dovnitř, na recepci jsme jen předložili pasy, zaplatili 400 JPY (kartou) pobytovou taxu a dostali karty od pokoje 612.

Nakonec Miki recepčního poprosil, že bych tam měla mít dva balíčky. Nejdřív přinesl první, pak našel i druhý. Stačilo podepsat, že jsem si je převzala. A konečně po dvou návštěvách Japonska máme každý dvou yukatu a obi! Přitom posledně jsme tu byli v ideálním období, yukata je letní oblečení, takže se prodává hlavně na jaře, ale stejně jsme je tehdy nikde nesehnali. Nákup na Amazonu byla jistota…

Na pokoji jsme si dali sprchu, rozvěsili jsme zmuchlané a navlhlé (neb propocené) oblečení, já si dala své sushi, které mě zase překvapilo tím, jak je dobré – na to, že je koupené uprostřed noci v supermarketu… Připravila jsem si věci na zítřek, dopsala deník a asi ve 2:00 šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-03 - Japonsko - Tokyo

Asi ve 3:30 jsem se probudila, protože se mi chtělo na WC. Miki byl tak nějak taky vzhůru a mně se pak nechtělo usnout. Nakonec mě v 6:00 ale přesto probudil budík.

Připravili jsme se a něco po 6:30 vyrazili na stanici metra Ginza, kterou máme nedaleko hotelu. Tam jsme naskenováním QR kódu získali dvě 48hodinové jízdenky na metro a rovnou jsme se přesunuli do stanice Tameike-sanno.

U této stanice se nachází svatyně Hie. Má otevřeno od 6:00, ale ani o hodinku později tam vlastně nikdo nebyl. Bohužel tedy ani nikdo, kdo by mi zapsal můj první goshuin. Trochu jsme to tam aspoň prochodili, prohlédli si hlavní svatyni a vrátili se na metro.

Popojeli jsme do zastávky Todaimae, kde se nachází rozlehlý univerzitní kampus a v něm socha Hachiko a profesora Ueno. Na rozdíl od sochy, která je na Shibuye, je tahle neznámá. A tedy hezčí…

Protože u Hie Shrine jsme strávili znatelně méně času a zahrady Rikugien otvírají až v 9:00, usoudili jsme, že zkusíme dojet na Ueno vyměnit JR pasy a získat první místenky. Cestu jsme zvládli bez problémů, ale na místě jsme zjistili, že příslušná přepážka je zavřená a zřejmě otevírá až v 10:00. A tak jsme po chvíli čekání na zázrak vyrazili právě k Rikugien Gardens.

Dojeli jsme metrem do stanice Komagome a došli kus k zahradám. Dorazili jsme tam před 9:45. Vstupné 600 JPY šlo platit kartou, čehož jsme využili.

Zahrady jsme si prošli, v jednom altánku jsme poseděli a posnídali a když jsme narazili na „tea house“, tak jsem si asi v 10:10 za 850 JPY (kartou) dala tradiční matcha čaj. Je podávaný se sladkostí a ta kombinace trpkého čaje se sladkým mě nepřestává fascinovat. Jen ta atmosféra tam není nijak úžasná, to třeba v Inuyamě jsem kdysi seděla na tatami a obsluhovala mě stará Japonka.

Zahrady jsou každopádně krásné a mimo důsledně udržované centrální části okolo hlavního jezera mají spoustu úžasných a divokých zákoutí v okrajových částech.

Nakonec jsme si odskočili na WC a vrátili se zase na Ueno. Postavili jsme se do stejné fronty, kde jsme docela dlouho čekali, ale když jsme konečně měli přijít na řadu, obsluha nás ignorovala. Nakonec odněkud přišel někdo jiný, kdo nás informoval, že jestli chceme vyměnit JR pasy, tak musíme do jiné fronty. A tak jsme čekali znovu. Nakonec jsme si všimli i cedulí, které nás ráno mohly „nakopnout“, jen jsme je jaksi přehlédli… Samotná výměna pak byla bezproblémová a dokonce jsme dostali místenky na první dva vlaky. Akorát jsme tím holt ztratili dost času, co se dá dělat…

Z Uena jsme popojeli do zastávky Asakusa, kde jsme zamířili k chrámu Sensoji. Zastavili jsme se ve Family Martu, kde jsme za 632 JPY (kartou) pořídili pití a něco málo k jídlu.

Při předchozích dvou návštěvách jsme tu byli velmi brzo ráno a v podstatě nikdo tu nebyl, i stánky byly většinou zavřené. Tentokrát jsme to chtěli zkusit víc „autenticky“, což znamenalo otevřené stánky a restaurace, ale taky davy lidí. Zkusili jsme sehnat „kuro neko monchichi“, Miki se ptal ve dvou stáncích, ten jeden byl dokonce ten, odkud ho mám z minula, ale bohužel ho nikde neměli.

Do chrámu jsme nakoukli, ale nebylo tam k hnutí. Na goshuin se stála tak dlouhá fronta, že bych se nedivila, kdyby to bylo na několik hodin. Takže ani goshuin ze Sensoji nemám…

Chrám jsme pak obešli, abychom se zastavili v Suzukien, kde mají matcha zmrzlinu sedmi různých úrovní, přičemž ta sedmá má nějaké ocenění jako nejsilnější světová matcha zmrzlina. No, ani tohle úplně nevyšlo, měli zavřeno, prý z důvodu rekonstrukce…

Miki si pak na chvíli sednul u chrámu, aby snědl zakoupené jídlo a já jsem si mezitím za 100 JPY (hotově) vylosovala věštbu. Nějaká Japonka mi tam pomáhala najít správnou schránku se znaky, které jsem si vytáhla. Věštba nebyla úplně dokonalá, ale docela dobrá a několik věcí opravdu sedělo, tak jsem si ji nechala.

Okolo stánků jsme se pak pomalu vraceli na metro. Cestou jsem si v jednom ze stánků koupila balení tří krabiček matcha mochi za 750 JPY (hotově) a kuro neko rolničku za 450 JPY (hotově).

Metrem jsme se přesunuli do stanice Suehirocho do oblasti Akihabary, kterou jsme si trošku prošli a nakoukli do různých obchodů i game center. V jednom „gača-gača“ automatu si Miki za 300 JPY (hotově) „vylosoval“ modýlek dveří od vlaku. Taková kravina a jakou to udělá radost :-D

Udělali jsme si zastávku ve Family Martu, kde jsem si pořídila sushi a matcha latte k obědu a Miki melonpan a nějakou kávu. Celé to stálo 875 JPY (kartou).

Metrem jsme se přesunuli do stanice Aozama Itchome, u které se nachází Honda Welcome Plaza, Mají tam vystavené třeba robota Akimo, ale i „kei car“, jedno jsme jim pořádně prozkoumali. Byla tam velmi sympatická ochranka, pán starší, ale mluvil anglicky. Jestli se něco od naší poslední návštěvy drasticky zlepšilo, tak je to úroveň angličtiny. Říká se, že prý je to důsledek olympiády. Uvidíme, jak to bude mimo Tokio…

Pěšky jsme pokračovali k Japan Olympic Museum, abychom na místě zjistili, že je zavřeno. Jen dnes. Asi protože je „Culture Day“, kdy mají být zdarma vstupy do muzeí. Asi aby nemuseli pouštět zdarma, tak radši zavřeli… Venku jsou aspoň olympijské kruhy a repliky tří pochodní ze starších japonských olympiád.

A pak už jsme mířili do poslední dnešní destinace, na Shibuyu. Chvíli jsme hledali, kudy vlézt do mrakodrapu Shibuya Scramble Square, v jehož 14 patře se nachází restaurace Saryo, kde mají mít takový „špagetový dort“. Byla tam fronta, tak jsme si vzali číslo a Miki se tam usadil, že počká, až přijde na řadu a já si mezitím sjela o čtyři patra níž do Tokyo Hands, kde jsem si koupila za 1.133 JPY (já kartou) tučňáčí kancelářské sponky a ozdoby na scrapbooking.

Pak jsem se vrátila nahoru, odskočila si na WC, omrkla černé kočky v jednom obchodě a následně zjistila, že Miki už ve frontě nečeká, že byl usazen. Tak jsem se k němu přidala. Od obsluhy jsme se dozvěděli, že ten matchový „dort“ mají jen v hlavní provozovně. A ta je tedy dost z ruky. Dala jsem si tedy „Saryo Set“, což je v podstatě zmrzlinový pohár a k němu studený matcha nápoj. Bylo to dost drahé, dohromady 1.760 JPY (kartou), ale stálo to za to a bylo to opravdu dobré.

Vylezli jsme ven, přešli přes slavný přechod na Shibuye a šli hledat 3D světelné obrazovky Shibuhachi a Panda. Ačkoli jsme věděli, kde jsou, obě jsme našli, nepromítalo se na nich to, co bychom chtěli vidět. Některé bývají jen jednou za hodinu, což jsme propásli.

Zastavili jsme se také v Loftu, kde jsem hledala samolepky korejského výrobce Suatelier. Vůbec jsme je nenašli.

Naše skončila návratem na metro a cestou ze Shubuyi do stanice Ginza. Tam jsme ještě zašli do Muji, kde mají neznačkové, ale údajně kvalitní oblečení. Mají a asi by se něco vybrat dalo, ale ceny nebyly až tak příznivé, takže nakonec jsem si vzala za 740 JPY (kartou) jen sáček matcha latte a jahod v matcha čokoládě.

Už bylo po 19:00, takže jsme venku víc jak 12 hodin. Byl čas na návrat. Vzali jsme to přes Lawson, kde mám od včerejška uložený balík z Amazonu. Miki si tam za 172 JPY (kartou) koupil jedno pití. Hledala jsem sushi k večeři, tak jsme okoukli ještě Family Mart, 7-eleven a druhý Family Mart, kde jsem konečně našla krabičku použitelného sushi. Přidala jsem jedno pití, matcha latte na snídani a po zaplacení 756 JPY (kartou) jsme už konečně zamířili do hotelu, kam jsme dorazili něco před 20:00.

Dole na recepci mají různé „amenity“ drobnosti, které nedávají na pokoj. Tak jsme si vzali pár drobností třeba včetně pytlíků s čajem, ale samozřejmě mají klasicky kosmetiku – holicí stroje, přípravek na holení, vatové tyčinky...

Na pokoji jsme si dali sprchu, já si dopsala deník, v mezičase snědla sushi k večeři, ověřila pár věcí, které se dneska úplně „nepovedly“ a připravila papíry na zítřek. Nakonec jsem zazálohovala fotky a asi ve 22:20 šla spát. Jsem velmi zvědavá, jak se mi po té dnešní náloži matchy bude spát, unavená jsem tedy dost…

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-04 - Japonsko - Tokyo

Probudila jsem se asi v půl jedné, odskočila si na WC a pak až asi do tří nemohla usnout. Nakonec se mi to naštěstí podařilo a probudila jsem se až těsně před 6:00. Budík byl dnes nastaven na 6:10.

Po ranních přípravách jsme vyrazili pěšky na bývalý rybí trh Tsukiji. Cestou jsme narazili na malý park, ve kterém byla stezka určená pro chůzi na boso a podle nákresů u toho bylo i rozsáhlé povídání o akupresurních bodech, ale jaksi japonsky, no…

Prochodili jsme to, co z trhu zbylo. Ten původní, na kterém rybáři prodávali své úlovky kuchařům a my smrtelníci jsme to mohli zpovzdálí sledovat, tu už spoustu let není. V současné době jsou tu jen poslední stánky, ve kterých se dají koupit čerstvé ryby. Nebo produkty z nich vyrobené, jako například sushi. V přilehlých uličkách jsou stánky s trochu netradičním street food, který tu pořád vychází z toho, že šlo o rybí trh. Ale mají i sladkosti, koření, zeleninu, keramiku nebo kuchyňské nádobí…

Miki si pořídil nějakou chobotnici na špízu za 500 JPY (hotově) a jikry z ježka za 500 JPY (hotově), já tuňákové sushi za 600 JPY (hotově), v obchodě s keramikou jsem koupila dvě podložky pod jídelní hůlky ve tvaru origami jeřába za 600 JPY (hotově) a nakonec jsme si dali dohromady jedno jahodové daifuku 300 JPY (hotově).

Z Tsukiji jsme pokračovali na stanici metra a popojeli jsme do zastávky Akabanebashi, odkud je to jen kousek k chrámu Zojo-ji. Přišli jsme tam sice trochu z neobvyklého směru, ale dostat k chrámu se dalo. Postupně jsme si prohlédli hlavní i vedlejší budovu, kde jsem si za 300 JPY nechala zapsat 1. goshuin, prošli jsme přilehlé zahrady a zase se vrátili na metro.

Popojeli jsme kousek do stanice Roppongi, kde se nachází budova Mori a v ní v 52. patře vyhlídková plošina Tokyo City View. Předem zaplacené vstupenky reprezentoval QR kód, který jsme na pokladně vyměnili za klasické vstupenky, se kterými už nás pustili přes turnikety dovnitř. Viditelnost byla podobná, jako včera, takže Fuji vidět nebyla. To by bylo až moc velké štěstí. Bohužel, celé to mělo hlavně tu nevýhodu, že nikde nebyly žádné popisky toho, co je vidět. Jedinou fotku s popiskami jsem našla v letáčku, jenže ten byl celý japonsky… Když nevím, na co se dívám, až tak moc mě to nebaví. I tu nejvyšší budovu Japonska musel Miki identifikovat sám…

Nezaujala mě ani nějaká umělecká výstava mangy, tohle jde úplně mimo mě. To až u suvenýrů jsme objevili několik vitrín s uměleckými díly vytvořenými z elektrosoučástek. Odskočili jsme si na WC a výtahem sjeli dolů.

Ještě jsme našli Mohri Garden. Je to poměrně malá zahrada, ale hezky upravená, s centrálním jezerem, do kterého přitéká voda přes vodopády. Některé stromy už se zbarvovaly do podzimních barev. Člověk by ani neřekl, že se tu taková zahrada schovává mezi mrakodrapy.

Metrem jsme se přesunuli do stanice Naka-meguro a odtamtud jsme pěšky zamířili ke Kyu Asakura House. Cestou jsme se zastavili ve Family Martu koupit něco málo k obědu. Vzali jsme onigiri, pití a sladké houbičky, to vše za 830 JPY (kartou). Jídlo jsme si vzali s sebou, že si s tím sedneme v zahradách u Kyu Asakusa House.

Vstupné do stálo 100 JPY na osobu (hotově). Jen jsme tam museli odložit batohy, že prý jsou moc velké, čímž padla varianta, že poobědváme v přilehlých zahradách. Stejně se to nesmí. Jen mě tedy překvapilo, kolik jsme pak potkávali jiných lidí s batohy rozhodně většími, než je ten můj. Na druhou stranu bylo vlastně docela příjemné nemuset ten batoh chvilku tahat…

Poté, co jsme prochodili zahradu, jsme si prohlédli i dům. Má spoustu místností, povětšinou jsou všude tatami. Z obytných místností je výhled do zahrady, nejvíc mě ale stejně zaujala malá japonská zahrada ve vnitřním atriu.

Když jsme Kyu Asakusa House opustili, sedli jsme si venku na obrubník a pojedli zakoupené onigiri a ochutnali houbičky. A pak jsme zamířili zpět na metro. Našim cílem bylo Shinjuku.

Nejdřív jsme zamířili k „billboardu“ 3D Calico Cat. Zpočátku se zdálo, že to dopadne stejně, jako včera, tedy že promítání nestihneme. Všude byla spousta lidí, takže cesta neubývala, navíc bylo horko a začínala jsem být dost unavená. Bývala bych v oblasti Shinjuku zvolila program jinak, abychom to obešli postupně, ale Miki měl očividně kočku jako prioritu. Ta naštěstí nebyla řešená tak neprakticky, jako předchozí dva billboardy, takže se střídala s různými reklamami a docela jsme si jí užili.

Zašli jsme do Family Martu, neb Miki chtěl ochutnat nějaké energeťáky. Nákup stál jen 406 JPY (kartou). Naproti přes ulici jsme okoukli Ikeu. Chtěla jsem katalog, ale neměli, očividně jsou papírové zrušené celosvětově, škoda. Miki tam za 100 JPY (kartou) koupil dvě zmrzliny a já v mezičase mrkla do dalšího patra. Trochu mě otrávily ceny, protože proutěný košík Risatorp stojí 799 JPY, což je něco málo přes 120 Kč a u nás se ještě nedávno prodával za 249 Kč :-(.

Přes ulici se nacházel v jednom výškovém domě second hand Ragtag, tak jsme se tam zašli podívat, ale při rychlé prohlídce mě nic nezaujalo. Japonky se oblékají trochu bláznivě, což je tedy asi dané hlavně tím, že se nebojí kombinovat trochu výstřednější kousky oblečení. Každý ten kousek sám o sobě je ale nositelný i u nás. Od second handů jsem si slibovala, že v nich najdu něco pěkného, čím bych si zpestřila šatník, ale bohužel…

Našli jsme pobočku The Matcha Tokyo, kde jsem si dala jejich oblíbený matcha nápoj s ledem a přibrali jsme k tomu pekanové ořechy v matcha čokoládě a matchové dorayaki. Přistupují k tomu jako k „menu“, takže jsme dostali 100 JPY slevu, ale i tak to stálo 1.576 JPY (kartou).

Dál už nebyl důvod se na Shinjuku zdržovat, takže jsme se přesunuli na nedalekou Shibuyu, kde jsme měli ze včerejška ještě nějaké resty. Nejdřív jsme ale zamířili k nějakému Starbucks. Navigoval Miki, takže jsme šli špatně, díky čemuž jsme potkali Family Mart, ve kterém měli krásný set nigiri sushi. Miki si koupil Famichiki, což je smažené kuře. Celé to stálo 1.026 JPY (kartou).

Pak už jsme našli správný směr. Starbucks jsem viděla z dálky, ale Miki zahnul o ulici dřív. Nemířili jsme totiž do Starbucks, ale k Nanaya Matcha, což je výrobce té prémiové sedmistupňové zmrzliny, kterou jsem si chtěla dát včera v Suzukien u Senso-ji. Ale ti jsou zřejmě jen přeprodejci.

Nadšená jsem nebyla, protože jsem měla obavy, že zase kvůli náloži matcha nebudu v noci spát. Ale dát jsem si samozřejmě „musela“ aspoň jeden kopeček té nejsilnější matcha zmrzliny. Vyšel na 630 JPY (kartou). A zmrzlina to tedy byla naprosto skvělá! Nijak hořká nebo trpká, ani přehnaně matchová. Na to, že má být kdo ví jak „silná“ mi přišla tak nějak „akorát“. Možná je to i složením, určitě je aspoň doslazovaná.

Víc už jsme se na Shibuye nezdržovali a rozhodli jsme se omrknout ještě Shimokitazawu. Miki se přehlédnul v itineráři, takže jsme dojeli až tam, ale jízdenka nám platí jen o stanici zpět, takže nás nepustil turniket. Nebylo jak tu jednu zastávku doplatit, takže ani nebylo jak stanici opustit. Podle itineráře jsme právě měli vystoupit o tu stanici dřív a zbytek dojít pěšky. To už se nám ale nechtělo, takže jsme se vrátili na nástupiště a zamířili zpět.

Jeli jsme až do stanice Otemachi, kde jsme přestoupili a popojeli na Kudanshita, kde se nachází Nippon Budokan. Kolébka juda, kde Japonce při olympijských hrách připravil o národní hrdost náš judista Lukáš Krpálek. Tou dobou už byla tma a nevědět, co je to za budovu, tak ji ani nepoznáme, nikde ani zmínka. Asi tu Lukáše nemají moc v lásce :-).

No a pak už zbývalo se metrem přesunout přes Nihombashi do Kyobashi, odkud jsme zamířili k hotelu. Stavili jsme se ve Family Martu pro večeři, ale nic moc nás neoslovilo. Zkusili jsme jiný Family Mart, ale byl ještě horší. Tak jsme se vrátili do toho prvního, který máme nedaleko hotelu. Nakonec jsem tam našla zastrčený i nigiri sushi set, k tomu jsme vzali onigiri, já nějaký salát, ve kterém byl lotos, mrkev nebo nějaké řasy, a taky něco málo na snídani na zítřek na cestu. Nákup stál tentokrát hodně – 2.334 JPY (kartou).

Z Family Martu jsme šli rovnou do hotelu, přišli jsme v podstatě přesně v 19:00. Dala jsem si sprchu a vlezla do postele, kde jsem postupně dopsala deník. Snědla jsem u toho sushi k večeři, salát, který byl překvapivě dobrý, a dojedli jsme houbičky.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-05 - Japonsko - Matsushima a Sendai

Probudila jsem se asi ve 2:30 a zase nemohla usnout, povedlo se mi to až někdy mezi 3:30 a 4:00. Zajímavé, takové problémy se spaním jsem při minulých návštěvách Japonska neměla. Nebo si jen nevzpomínám? Budíka jsme měli na 5:00, takže jsem toho reálně moc nenaspala…

Zabaleno jsme měli od včerejšího večera, takže jsme do kufrů přidali jen několik zbylých drobností a asi v 5:35 jsme pokoj opustili.

Na recepci jsme požádali o uložení kufrů, k čemuž chtěli naši rezervaci na zítřek, takže nám to vyřízení nějakou dobu trvalo, ale odevzdání kufrů bylo úspěšné a před 5:45 jsme hotel opustili.

Šli jsme rovnou na Tokyo Station, kde jsme ještě měli do odjezdu vlaku dost času, takže jsme se pustili do vytvoření rezervací na další šinkanseny. To nás zaměstnalo na dost dlouho, před každou rezervací bylo potřeba naskenovat JR Pass, zadat číslo pasu, vybrat datum, odjezdovou a příjezdovou stanici, čas, pak konkrétní vlak a z nabídky vagón a konkrétní sedadla… V některých vlacích už bylo jen pár posledních míst… Jde rezervovat jen týden dopředu, takže nám to díky tomuto omezení vyšlo tak akorát, abychom zarezervovali všechny vlaky na týden dopředu, posbírali si své věci a šli JR Pass poprvé použít.

Na Tokyo Station je atypické rozvržení nástupišť šinkansenů, které odtud jezdí do všech stran, takže je kromě směru k šinkansením nástupištím ještě potřeba si hlídat ta správná nástupiště. Na to naše jsme dorazili asi 7 minut před odjezdem vlaku. Naše Hayabusa už tam stála, neb na Tokyo Station její cesta začíná.

Máme místa ve 2. vagónu, takže jsme si došli na konec vlaku udělat pár fotek a pak už jsme zapluli do vlaku na naše místa.

V 6:32 se přesně podle jízdního řádu zavřely dveře a my vyrazili na naši hodinu a půl trvající cestu do Sendai. Je to vzdušnou čarou asi 300 kilometrů a tuhle vzdálenost jde vlakem překonat za tak krátkou dobu jen díky tomu, že šinkansen jede ve dvou dost dlouhých úsecích asi 320 kilometrů za hodinu. Je to neskutečný fofr! A když pak zpomalí na 270, tak se z toho najednou stává pěkný courák :-)

Cestou jsme posnídali, stejně jako většina Japonců sedících v našem okolí. Je to zajímavý zvyk, kdy si Japonci do šinkansenů berou jídlo, protože v jiných vlacích se jít nesmí. Miki zmiňoval, že mají často cestu šinkansenem jako takovou malou párty. To je taky zvláštní, protože ve vlacích je zvykem nemluvit nahlas a už vůbec není vhodné telefonovat. Dokonce jsem už před lety, a letos znovu, viděla upozornění, že si mají cestující dát pozor na rušivý zvuk klávesnice.

V 8:04 jsme přijeli do Sendai, kde jsme přestoupili na Senseki Line směr Ishinomaki a čekalo nás dalších 40 minut ve vlaku. Zážitek to byl tedy od toho šinkansenu dost odlišný… :-) Cestou jsme viděli rýžová pole, stromy s plody kaki a spoustu bambusových lesů.

Těsně před 9:00 jsme dorazili do zastávky Matsushimakaign, kde jsme vystoupili a podle pobřeží došli až k mostu Fuurabashi, který vede na ostrov Fukuura. Miki si cestou koupil v automatu karamelový mléčný čaj za 150 JPY (hotově).

Vstupné na most stojí 300 JPY na osobu (hotově), ale bez zaplacení se na ostrov Fukuura vlastně nedá dostat.

Během následující asi hodiny jsme si ostrov pořádně prochodili, prolezli jsme nejrůznější zákoutí a nějak před 10:30 jsme zamířili zpět. Znamenalo to přejít přes most, na kterém už bylo o dost víc lidí.

Miki si cestou v automatu za 100 JPY (hotově) koupil nějakou kávu a pak jsme zamířili k chrámu Zuiganji, který je na ostrově a přístupný po několika mostech. Mohlo by to být kouzelné místo, ale bylo tam dost lidí a atmosféra stála za prd. Stejně byl pomalu čas k ústupu.

Na jednom z parkovišť na nábřeží parkovalo několik pojízdných stánků, hrozně nám připomínaly oblíbené roulottes z Francouzské Polynésie. Objevili jsme tam česnekové grilované ústřice, které jsou pro zdejší oblast typické, tak jsme si za 850 JPY (hotově) jednu krabičku s pěti kousky dali.

Po jídle jsme pokračovali zpět na nádraží Matsushimakaigan, odkud nám v 10:51 jel vlak zpět do Sendai. Celý výlet do Mstsushimy byla jen taková „vycpávka“, protože Sendai mi přišlo nezajímavé a zdejší ostrovy naopak úžasné. Navíc i přes současná extrémní horka sem už pomalu přichází podzim, po horkém Tokyu tady byla ráno docela zima, takže i listy už se začínají zbarvovat do žluta, oranžova, červena… Pro Japonce je to srovnatelné se sakurami a jsou z nadšení z každého barevného stromu. A mně se tedy ty podzimní barvy líbí asi ještě víc, než ty sakury…

Asi v 11:30 jsme dorazili zpět do Sendai, vylezli jsme z vlakového nádraží, našli autobusové nádraží a tam Loople Bus, který odjížděl z nástupiště 16. Zrovna tam stál autobus, který se chystal k odjezdu. Přímo na nástupišti byl stánek na prodej jízdenek, takže jsme si za 1.260 JPY (hotově) koupili dvě celodenní jízdenky. Čekají nás jen 3 jízdy, ale přesto to vychází o něco levněji, než kdybychom platili jednotlivé jízdné.

Než nám pokladní vysvětlila, co a jak, autobus zavřel dveře. V podstat přesně ve chvíli, kdy jsme se otočili od pultíku, že tedy jdeme nastupovat. Když nás viděli, ještě nás nechali nastoupit. Naší první zastávkou byla až ta 6. v pořadí, což je oblast bývalého hradu Aoba.

Na místo jsme dorazili se zpožděním kvůli dopravní zácpě před vjezdem na parkoviště. Ono ale stejně není moc kam spěchat…

Celý areál jsme si prochodili. Užili jsme si výhledů na město, prohlédli jsme si malé muzeum, pozůstatky hradu, různé sochy a svatyni Miyagi Gokohu. Za 500 JPY (hotově) jsem si tam koupila 2. goshuin. Měli dva různé na výběr, ale nechtěli nám prodat oba nebo jsme se úplně nepochopili. Bohužel od COVIDu jen málokteré místo zapisuje goshuiny přímo do goshuincho, takže mi prodali jeden předem připravený… Nevadí, minule jsem si je taky do goshuincho dolepovala… Jen to asi bude chtít někde sehnat lepidlo, abych to mohla udělat rovnou…

Podívali jsme se do dvou obchodů se suvenýry, kde Miki objevil fazolové pití za 170 JPY (hotově) a já matchovou čokoládu za 281 JPY (hotově).

Nakonec jsme narazili na restauraci, kde měli tempuru. Objednávalo se přes automat a na obrázcích s názvem znaků měli jen některá jídla, naštěstí jsme objevili anglické menu, podle kterého jsme si vybrali lépe, než jen podle obrázku. Jedno jídlo jsme zvládli objednat sami, s druhým nám pomohla obsluha. Miki měl tempuru s nudlemi soba, já tempuru s rýží a misem. Každé to stálo 1.000 JPY, což je tedy s hradní přirážkou, ale zase to máme i s tím automatovým zážitkem :-). A čísla nám vyvolali anglicky, takže jsme si poznali i vlastní tácy s jídlem. Jídlo bylo dobré, jen v tom mém bylo ně mě moc rýže, tak to dojedl Miki.

Celé jsme to završili v jednom sousedím obchodě pořízením dango s fazolovou pastou za 300 JPY (hotově). A pak jsme se šli postavit do fronty na autobus. Ten přijel s několikaminutovým zpožděním, zřejmě opět kvůli frontě před parkovištěm, a i když fronta mezitím docela narostla, všichni jsme se do autobusu vešli.

Naší další zastávkou byla svatyně Osaki Hachimangu. Z autobusu jsme vylezli skoro poslední, tak jsme chviličku čekali, až lidi odejdou, a pak jsme zamířili vzhůru po schodech za nimi. Ke svatyni to nebylo to daleko a svatyně je na moc hezkém místě.

Ani tady se goshuiny nezapisovaly přímo do goshuincho, takže za 1.000 JPY (hotově) jsem dostala 5 už předepsaných, což je tedy 3. až 7. goshuin.

Maličko jsme se porozhlédli po okolí a Mikiho si tam odchytil samozvaný průvodce, který, jak mi zpovzdálí přišlo, v podstatě neuměl anglicky. Zbaběle jsem ho v tom nechala a radši jsem pokračovala v obhlídce svatyně, našla jsem díky tomu pár zajímavých zákoutí.

Průvodce Mikimu připomněl, že na celodenní jízdenku na Loople Bus můžeme dostat jako dárek pohlednici, ale potřebovali jsme stihnout autobus, takže už na vyzvednutí nebyl čas.

Autobus přijel zase se zpožděním. To, co u hradu nabere, už pak logicky nedožene. A zase byl docela plný. Autobusem jsme se přesunuli na Sendai Station, kde jsme vyrazili hledat Senzai Line.

Nástupiště jsme našli, jen vlak měl jet až za dlouho a fronta už tam byla docela velká. Vlak přijel asi 10 minut před plánovaným odjezdem a hned bylo možné nastoupit, takže jsme mohli těch 10 minut sedět ve vlaku.

Během dalších asi 10 minut jsme dojeli do stanice Kitayama. Ze zastávky jsme vyrazili pěšky asi na 10 minut trvající cestu k chrámu Rinnoji. Je u něj dechberoucí japonská zahrada. Vstupné stálo 300 JPY na osobu a platilo se hotově vhozením mincí do turniketu, pro účely rozměnění tu byl i automat na bankovky.

Jak nemám ty striktně střižené zahrady až tak v lásce, ale tahle byla plná různých divokých zákoutí, důmyslně maskovaných tůněk, vodopádů, mostů, lamp, sošek… Bylo zataženo a dorazili jsme asi hodinu před západem slunce, takže během té následující hodiny se dost setmělo a fotky budou stát za prd. Pro ilustraci mi ale budou stačit, jsem teď plná nápadů, co a jak chci zrealizovat na naší zahradě. Tahle zahrada totiž byla naprosto úžasná!

Od Rinnoji jsme pokračovali na zastávku Kita-Sendai, která je asi stejně daleko, ale není do kopce. Cestou začalo mrholit a bylo to docela intenzivní, tak jsem časem vytáhla i pláštěnku na batoh, ať nemám všechno mokré.

Na Kita-Sendai se nám nedařilo trefit na stanici vlaku, jak jsme svým omylem zjistili, jezdí odtud i metro, ze kterého se ale na vlak nedá dostat přímým spojením, takže jsme zase museli vylézt ven a vzít to po povrchu. I když to tak dlouho nevypadalo, vlak jsme nakonec stihli.

Na Sendai Station jsme byli za několik minut a zamířili jsme do budovy AER, kde se ve 31. patře nachází vyhlídkové plošiny, které jsou navíc přístupné zdarma. Nejdřív jsme měli problém se zorientovat, protože všechno bylo japonsky a když už jsme našli správný výtah, tak jsme se po vystoupení z výtahu drželi Japonců, kteří tam mířili taky. Ti nám ukázali vstup na západní stranu a my už pak sami našli tu opačnou, východní. Už byla dávno tma, takže na prohlížení památek to nebylo, ale přes to všechno to bylo právě s tím nočním osvětlením víc než zajímavé.

Z AER jsme viděli nějakou nákupní arkádu, tak jsme to zamířili omrknout. Byla tam spousta restaurací a taky game centra. V jednom z nich měli mého oblíbeného pokémoního plyšáka Wobbuffeta, tak jsme každý použil jednu minci v hodnotě 100 JPY (hotově), abychom si „odškrtli zážitek“ a potvrdili, že dostat ho ven by byla věda a bylo by to drahé… :-)

Cestou jsme potkali Family Mart, kde jsme za 1.877 JPY (kartou) nakoupili něco k večeři, ale neměli nic moc zajímavého k pití ani za zítřejší snídani a svačinu s sebou na zítřejší výlet, takže jsme šli ještě do nedalekého AEON.

AEON je přímo obchodní dům a z minulé návštěvy Kyota jsem si pamatovala, že v něm mají naprosto luxusní sushi. A taky že jo, našli jsme sashimi, dokonce ve slevě, a spoustu různých sushi za fajn ceny. A bohužel jsem našla taky různé matcha věci… Takže nákup nakonec stál 2.708 JPY (kartou) a nemůžu říct, že bychom na zítřek měli nějaké velké zásoby…

Z AEONu už jsme pokračovali rovnou do hotelu Sotetsu Fresa Inn. Na recepci nám na základě rezervace z Bookingu vytiskli QR kód a my si pak v samoobslužném kiosku naklikali co bylo potřeba. Jen při platbě kartou to po mně chtělo PIN, o kterém jsem byla přesvědčená, že ho neznám… Za jednu noc jsme platili 8.942 JPY (kartou).

Na recepci měli zase různé amenity drobnosti, tak jsme si maličko doplnili své skromné zásoby, protože jsme všechno nepotřebné nechali v Tokiu. A pak jsme se přesunuli výtahem do 9. patra. Pokoj je prostorný, každý máme vlastní postel, což by mohla být šance se konečně pořádně vyspat. Je tu i malý gaučík se stolečkem a obrovská televize. Jen v ní nic moc nedávají, minule tam běžely různé potrhlé soutěže a teď nic...

Když jsem si roztřídila letáčky a účtenky a povečeřela své sushi, tak jsme chvíli hráli Pokémony a já si pak dopsala deník. Miki mezitím usnul. Já jsem nakonec šla spát asi ve 23:00, takže vstávání zase bude kruté, hlavně pokud se opět vzbudím a nepůjde mi usnout…

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-06 - Japonsko - Hiraizumi a Sendai

V noci jsem se zase vzbudila, navíc jsem měla pocit, že na mě něco leze, ale nepřikládala jsem tomu velký význam. A naštěstí jsem nebyla vzhůru x hodin, tentokrát jsem usnula docela rychle.

V itineráři jsme měli budík na 5:50, což mi přišlo pozdě, když vlak odjíždí v 6:40. Nevím, proč jsem nastavila budík na 5:15, protože to bylo zase zbytečně moc brzo, optimum bylo tak na půli cesty. Bohužel když jsem šla večer spát, Miki už měl půlnoc, tak nebylo s kým se poradit.

Hotel jsme opustili asi v 6:00, na recepci jsme udělali self-check-out a zamířili na nádraží. Než jsme se tam trochu porozhlédli, byl už pomalu čas jít na nástupiště. Tam jsme si udělali pár fotek a nastoupili do vlaku směr Ichinoseki.

Cesta trvala asi půlhodinku a během té doby jsme asi třikrát stavěli. V Ichinoseki jsme se přesunuli na nástupiště klasického JR vlaku, odkud nám v 7:30 odjížděl vlak do Hiraizumi. Byla to klasická místní lokálka plná žáků a studentů v uniformách.

Do Hiraizumi to byly asi tři stanice, přičemž jedna z nich měla místo nádražní budovy něco jako psí boudu :-). Ani v Hiraizumi neměli turnikety a JR pass jsme museli ukázat obsluze.

Všude bylo zavřeno, tak jsme se nikde nezdržovali a zamířili městečkem pěšky rovnou k chrámu Chuson-ji. Na okraji městečka jsme míjeli spoustu zahrad, ve kterých na sstromech dozrávala kaki.

V kopcích nad Hiraizumi je chrámů celá řada. Z několika míst měly být hezké výhledy, ale přes stromy nebylo vidět nic. Navíc byla trochu mlha. Nevadilo mi to, jen to dotvářelo krásnou podzimní atmosféru. Všude byly červené japonské javory, chrámy se probouzely k životu, návštěvníků pomálu.

Postupně jsme ty chrámy a svatyně prochodili skoro všechny. V některých z nich dávali nebo zapisovali goshuin, takže jsem si rozšířila sbírku o ten z Hondo za 300 JPY, Benzaiten za 300 JPY, další z muzea a konečně poslední z hlavního chrámu Konjikido za 300 JPY. Jde o 8. až 11. goshuin.

V muzeu byly zajímavé artefakty, zaujaly mě hlavně sochy a sutry. V sousedním Konjikido se nachází zlatý chrám s krásnou výzdobou. Do obojího se platí kombinované vstupné 800 JPY na osobu (kartou).

Jsme hodně na severu, takže už se tu spousta stromů vybarvila do červena. Trochu chápu, co na tom ty Japonce tak fascinuje, v kombinaci s všudypřítomným mechem, chrámy, svatyněmi a kamennými prvky vzniká spousta krásných zákoutí.

Pak už jsme pokračovali po malé silničce a podél několika menších chrámů dál. Narazili jsme na „Nature Walk“, tedy zpevněný chodník v trase námi plánované cesty, takže jsme se po něm vydali. Na několika místech tedy nebyl moc udržovaný a na jedno vyhlídkové místo se nesmělo a druhé bylo zarostlé stromy. Stezka ale byla lemovaná barevnými stromy i divokými hortenziemi. Mimochodem – hortenzie je květina, které nemůžu přijít na jméno a vždycky se mi jako první vybaví japonské pojmenování ajisai.

Druhá polovina stezky vedla z poměrně strmého kopce, tak jsem byla docela ráda, že jsme to celé nešli v protisměru. Poslední úsek vedl podle něčeho podobného akvaduktu. Voda v něm sice nebyla, ale když je, tak zásobuje vodou chrám Motsu-ji, který leží o něco níž.

Sešli jsme tedy k chrámu Motsu-ji, kde jsme zaplatili 1.400 JPY za dva vstupy (hotově) a 500 JPY na 12. goshuin (hotově). Pak jsme si chrám prochodili. Moc zajímavostí v něm nebylo, ale na chvíli vysvitlo sluníčko a hezky osvítilo červené javory.

Tím jsme vlastně měli „hotovo“, viděli jsme všechno, co bylo v plánu. Výlet stál za to. Hiraizumi a okolí jsou totiž zapsány na seznam památek UNESCO, což je způsob, jak jsem toto místo objevila, a tak nějak je to záruka toho, že to dané místo bude zajímavé.

Bylo dost brzo, tak jsme se rozhodli přesunout do Sendai. Já jsem toho začínala mít dost, byla jsem unavená a docela mě rozbolelo v krku a nejradši bych se viděla v posteli. Ta je ale v tuhle chvíli pořádně daleko.

A tak jsme došli na nádraží a nejbližším vlakem se přesunuli do Ichinoseki. Miki tam vyměnil místenku za dřívější šinkansen a pak jsme asi hodinu seděli na nástupišti a sledovali rychlé Hayabusy, které Ichinoseki jen projíždí. Bohužel to nejlepší video natočené nemám. Foťák už má své nejlepší časy za sebou a tlačítko pro spuštění videa občas reaguje se zpožděním nebo vůbec, takže i když jsem viděla na displeji výřez oříznutý na poměr 16:9, video se nenahrálo a začalo nahrávat až ve chvíli, kdy jsem to jakože vypínala. Už jsem takhle o pár videí přišla, a i když se snažím si na to dávat pozor, občas to holt nevyjde…

Doufala jsem, že si v šinkansenu cestou z Ichinoseki do Sendai odpočinu, ale moc to nepomohlo. Zašli jsme do budovy AER na vyhlídku, kde jme byli včera až za tmy, ale po čase se mi nějak začala motat hlava, takže když Miki navrhnul, že půjdeme, docela jsem to přivítala.

Venku to bylo lepší, takže jsme pokračovali do AEONu pro sushi na cestu šinkansenem a k večeři a nějaké pití a snídani na zítřek. Chodit po obchodě mi tedy moc dobře nedělalo, hlava se mi motala čím dál víc, i když nevím proč, vypadá to jako obyčejné nachlazení ze včerejšího výletu do Matsushimy, kde jsme se docela zpotili a pak mě asi ofouklo. Pravda je, že by to chtělo léky a odpočinek, ne dnešní asi 7kilometrový pochoďák.

V AEONu už jsem neměla energii ani shánět lepidlo, které bych potřebovala na dolepení volně koupených goshuinů. Nákup stál kvůli několika sushi setům 3.800 JPY (kartou).

Venku to ale bylo naštěstí zase lepší, takže jsem zvládla rychlý průběh Family Martem, kde jsem si koupila ti to lepidlo v tyčince za 286 JPY (kartou já).

Do odjezdu vlaku ale zbývala asi hodina, kterou jsem hodlala strávit jen a pouze v sedě. Miki měl jinou představu, takže jsem se usadila u nádraží i s věcmi a on vyrazil samostatně na další průzkum.

Já jsem si v mezičase dolepila goshuiny do goshuincho. Miki se vrátil asi za půl hodiny s dalším nákupem :-). Posbírali jsme se a přesunuli na nástupiště, kde jsme počkali na náš šinkansen. Jen 6 minut před tím naším odjížděl ze stejného nástupiště jiný, tady se s tím fakt nemažou…

Ve vlaku jsem si dala jeden set sushi a zbytek cesty jsem při psaní deníku koukala z okna. Když jsme vyjížděli, už se šeřilo a cestou se úplně setmělo, tak toho zas tak moc vidět nebylo.

Na Tokyo Station jme dorazili přesně na čas, tedy v 18:04 a k Mikiho nenadšení jsme bohužel zamířili rovnou na hotel. Check-in jsem tak nějak zvládla já, pobytovou taxu jsme tentokrát překvapivě neplatili.

Na pokoji jsem konečně pojedla nějaké léky, dala si sprchu a čaj, pofackovala pár nezbytností a do hodiny od příjezdu vlaku jsem byla v posteli.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-07 - Japonsko - Tokyo Disney Sea

V noci jsem byla několikrát vzhůru, ale zdálo se, že léky zabraly. Aspoň něco…

Miki měl budíka na 6:15, tak jsme se připravili a pomalu vyrazili na nádraží. Vlak nám měl jet až v 7:25. Čas jsme měli dobrý, ale na nádraží jsme nemohli najít správné nástupiště, bylo to nějak divně značené.

Na nástupiště jsme tedy dorazili asi 2 minuty před plánovaným odjezdem vlaku, ale zjistili jsme, že ještě neodjely vlaky, které měly plánovaný odjezd před 7:00.

Nějakou dobu jsme čekali, protože nám nebylo moc jasné, jakým jiným vlakem bychom případně mohli jet. Mezitím odjel jeden jiný vlak naším směrem a do toho dalšího jsme vlezli, ale přišlo mi, že jede jinam, tak jsem to chtěla ověřit.

Časem z odjezdové tabule náš vlak úplně zmizel a šli jsme hledat jiný, který pojede směr Maihama. V nádražní hale jsme našli jiný vlak a usadili jsme se v něm. Docela rychle se zaplnil, tak jsme byli rádi, že sedíme. Cesta moc neutíkala a vlak občas přejížděl z koleje na kolej, což vždycky docela zajímavě zamíchalo osazenstvem vlaku, které se, i přes varovné hlášení, nedrželo.

Vystoupili jsme na Maihamě a šli hledat bankomat, protože jsme si zapomněli vzít hotovost a jízdenkové automaty karty nebraly. Bankomaty jsme našli, ale naše karty to nevzalo. Šli jsme se zeptat do infocentra, obsluha nám sdělila, že jedinou možností je banka, ale ta otvírá až v 10:00, ale že můžeme jít pěšky. A tak jsme šli…

Ono to možná bylo i rychlejší než stát frontu na monorail… Jen cestou začalo mrholit, co tedy zrovna hezký den neslibovalo…

Miki cestou zmínil, že málem zapomněl i pas, tak jsem podotkla, že já ho mám právě proto v tajné ledvince tedy vždy u sebe. Klíčová slova „vždy u sebe“ mě teprve nakopla – vždyť já to tak mám přece i s hotovostí!

Ke vstupu jsme došli pěšky a postavili se do jedné z front. Park otvírá až v 9:00. Docela se rozpršelo, tak jsme tam stáli v dešti a větru. Japonci měli různé pláštěnky a deštníky, jen se jim z nich často ve větru stával trychtýřek :-).

U vstupu byla bezpečnostní kontrola, tou jsme prošli poměrně snadno. Pak stačilo naskenovat QR kód na vstupence v aplikaci, která ale bez internetu moc nefunguje, takže jsme se u turniketu na chviličku zasekli…

Do parku jsme se dostali asi v 9:15. Dneska „naviguje“ Miki, protože být program na mně, asi bychom tu nebyli vůbec. Takže jako první jsme zamířili na „Journey to the Center of the Earth“, tedy „Cestu do středu země“.

Sedí se tam v takových autíčkách, která projíždějí podzemím, ve které jsou různé příšery, umělé houby a další instalace, to celé doplněné o páru, světelné efekty a chvíli i rychlejší jízdu, kde si autíčko zahraje na horskou dráhu. Efekty docela fajn, ale že by mě tahle atrakce nějak nadchla, to se říct nedá…

Hned vedle byla atrakce „20000 Leagues Under the Sea“ („20000 mil pod mořem“), takže jsme pokračovali tam. Nastupuje se do něčeho, co má připomínat ponorku a následně se „proplouvá“ vodní říší. Efekt ponorky ponořené do vody dělá dvojité sklo, mezi nimiž je nějaká tekutina a bublinky stoupající vzhůru. Nicméně i tahle atrakce mi přišla sice poměrně efektní, ale pro dospěláka docela nudná.

Měla jsem hlad, takže jsem se dívala ve stáncích po něčem k jídlu. Jako první mi padl do oka popcorn s matcha a bílou čokoládou za 400 JPY (kartou). Zatímco Miki sušil ponožku a botu z ranního deště, já jsem si vystála malou frontu na kelímek popcornu.

Následně jsme se postavili do fronty na atrakci „Indiana Jones Adventure: Temple of the Crystal Skull“. Ve frontě před námi stála Japonka s nádobou na popcorn ve tvaru vánočního stromečku. Obdobných nádob nosí lidi spoustu – ve tvaru Púova soudků na med nebo Popelčina dýňového kočáru.

Atrakce jsou zase autíčka a zase se projíždí v nějaké imitaci jeskyně či podzemí mezi různou „havětí“. Přišlo mi to dost podobné hlavně Cestě do středu země, ta ale nakonec byla asi ze všech tří atrakcí nejlepší.

A zase jsem měla hlad, však už taky bylo dávno po čase oběda. Takže asi ve 12:45 jsem pořídila 2 obdoby párku v rohlíku dohromady za 1.000 JPY (kartou).

Čtvrtá atrakce v pořadí konečně slibovala zábavu trochu jiného typu. Šlo o horskou dráhu „Raging Spirits“, která má, na Disneyland docela překvapivě, i looping. I okolí fronty je docela působivé, hlavně to není tak ponuré, jako u předchozích atrakcí. Samotná jízda trvá asi 1:45, v čemž je ale zahrnutý i výjezd nahoru. Víc než o nějaké přetížení, a tedy zážitek ze samotné jízdy tu asi jde o vizuální stránku, protože několikrát se projíždí oblastí s párou a světelným efekty. A ten looping je maličký. Nicméně jako celek je to fajn atrakce.

Na další atrakci jsme šli spíš proto, že se zdálo, že je malá fronta. Ale vůbec neubývala… Atrakce „Nemo and Friends SeaRider“ je v podstatě kino, takový velký „motion simulator“, takže se hýbe sedačka a efekt je dotvořen třeba stříkající vodou. Kdyby to celé nebylo výhradně v japonštině, byl by výsledný dojem asi mnohem lepší.

No a pak následovala moje oblíbená-neoblíbená atrakce „Tower of Terror“. Kulisy jsou stále stejné – starý nepoužívaný hotel, ve kterém je tak nějak porouchaný výtah. Jde o atrakci na principu volného pádu. Ten pocit, řekla bych, přímo nesnáším. Když jsme lezli via ferraty, vůbec mi nevadily výšky, exponovaná místa nebo slaňování. Ale když jsem se jednou v jednom lanovém parku měla zhoupnout na lanové houpačce tak, že se začínalo „pádem“ po zádech do volného prostoru, trvalo mi snad půl hodiny, než jsem se odhodlala. Na téhle atrakci tak nějak není cesty zpět, jak tam jednou vlezete, není úniku. Ale je to vlastně jediná atrakce v celém Tokyo Disney Sea, kde člověk zažije nějaký adrenalin. Navíc je to celé doplněné o super efekty, kdy se před vámi otevřou dveře výtahu a vy se vidíte v zrcadle a pak se ty odrazy změní v uchy. A shora je krásný a krátký :-) výhled na park. Když jsem to měla za sebou, byla jsem nakonec paradoxně spokojená. Nesnažte se mě pochopit, nechápu to ani já :-).

Zbývaly nám dvě klíčové atrakce, na které se ale obvykle stojí docela hrozné fronty. Bylo ale teprve asi 15:00, tak jsme vyrazili „nakupovat“. Znamenalo to sehnat nějaký malý suvenýr, nakonec jsme za 800 JPY koupili vlaječku s disneyovskými motivy.

A pak jsme znovu šli okolo stánku s „Little Green Dumplings“, což jsou v podstatě mochi plněné různými náplněmi. S očima, protože jsou na motivy mimozemšťanů z Toy Story. Dávají se po třech, každý z nich je plněný jinou náplní – čokoládovou, vanilkovou a jahodovou. Já to věděla, Miki ne, takže to pro něj bylo trochu překvapení. „Museli“ jsme si je dát, protože jsou trochu ikonické. Akorát tedy těch 6 kousků ve dvou vaničkách vyšlo na 800 JPY (kartou). Ale byly výborné a na rozdíl od klasických mochi nebyly vůbec lepivé.

Pak byl čas vyplnit nějak čas. Takže jsme zašli na „Sindbad’s Storybook Voyage“, kde se pluje na lodičce vnitřními prostory mezi různými pohyblivými scénami. Je to asi spíš pro děti, ale je tam tolik vjemů, že to v pohodě na těch několik minut zabaví i dospělého.

A potom jsme zkusili atrakci „Aquatopia“, což jsou naopak takové lodičky venkovní, jen pro dva a podle nějakého modelu se vybírá trasa pro každé plavidlo. Kus se „pluje“ pozpátku, občas se točí na místě… Je to blbost, zase spíš dětská atrakce, ale lidi odtamtud většinou lezli dost rozesmátí :-).

A pak už jsme zamířili k jedné z těch dvou zbývajících atrakcí. Cestou jsme si za 1.500 JPY (kartou) koupili dva „Mickey Ukiwah Bun“. Jsou to klasické plněné knedlíčky vařené v páře, jen po disneyovsku mají zvláštní tvary, v tomhle stánku to byla hlava Mickey Mouse.

V suvenýrech jsem si za 850 JPY (kartou) koupila látkový pytlíček s kresbami Mickey Mouise a jeho přátel. Vešly se mi tam různé drobnosti, které se mi přes den nahromadily a v budoucnu ho můžu používat jako obal na goshuincho.

Bylo už po 18:00, takže byl čas se postavit do fronty na atrakci „Toy Story Mania!“. Fronta se bohužel vůbec nezmenšila, pořád byla na víc jak hodinu, ale teď už není zbytí. Vystáli jsme to a rozhodně to stálo za to. Jezdí se ve vozíčkách po čtyřech, přičemž vždycky dva se dívají na stejnou stranu a v podstatě spolu soupeří, a střílí se na různé cíle, čímž se sbírají body. A celé je to ve 3D, takže efekt dokonalý. Miki i nějaký ten bod vyhrál, protože mi na začátku chviličku trvalo, než jsem se to naučila pořádně ovládat. Ke konci už jsem ho slušně dotahovala, protože jsem oproti němu měla větší úspěšnost zásahů. Příště už mu to nandám…! :-)

No a pak zbývala poslední atrakce – „Soaring: Fantastic Flight“. Byla na opačné straně parku, takže jsme se museli proplést mezi davy, které už se připravovaly na večerní show, která tu nahrazuje tradiční ohňostroj. Cestou a z fronty, do které jsme se postavili, jsme kus show taky viděli.

Tahle fronta tedy vůbec neubývala, občas jsme stáli i 10 minut na místě a ani jsme se nehnuli. To způsobují zřejmě nějaké „fast pasy“ nebo něco. Nicméně stojí to za to. Jde o velké kino, kde jsou sedačky zavěšené, takže se „prolétává“ nad tím nebo mezi tím promítaným. A záběry jsou takový sestřih různých míst z celého světa – města, safari…

Když jsme vylezli ven, atrakce už byly zavřené a byl čas pak opustit. Na monorail bych teď jít nechtěla ani kdybych měla po ruce nějaké drobné. Na nádraží jsme tedy šli pěšky. A pospíchali jsme, protože jsme trochu počítali, že se zavírací dobou se všichni vyvalí z parku naráz a všichni budou chtít odjet vlakem.

Na nástupiště jsme se dostali ještě poměrně brzy, takže ve frontě, která se tady v tom počtu lidí moc nedala udržovat, jsme stáli docela vepředu. Když přijel vlak, čekala nás „true Japan experience“. Vlak narvaný tak, že si to ani neumíte představit. Byli jsme jedni z posledních, komu se do vlaku povedlo narvat, všichni ostatní museli počkat na další.

Cesta na Tokyo Station kupodivu docela utekla, přišla mi mnohem rychlejší, než ráno. Možná jo, čert ví, kudy jsme jeli a kde jsme stavěli…

Dali jsme si zastávku ve Family Martu, kde jsme nakoupili za 1.522 JPY (kartou), ale k jídlu jsem si pak v hotelu dala sushi, které mi zbylo včera, protože jsem neměla hlad, jak mi nebylo dobře, pak onigiri a želé s ovocem.

Dneska mi naštěstí bylo o dost lépe, než včera, možná to bylo i tím, že bylo celý den docela teplo. Unavená jsem ale po celém dni byla slušně, však už taky byla spousta hodin.

Po večeři jsem se dohrabala ještě do sprchy, zazálohovala fotky, dopsala deník, který jsem měla rozepsaný z různých front na atrakce, připravila pár věcí na zítřek a něco po 23:30 jsem šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-08 - Japonsko - Yokohama a Ōfuna

Budíka jsme měli na 5:15 a po nezbytných ranních přípravách jsme vyrazili na Tokyo Station, odkud nám v 6:21 odjížděl šinkansen Hikari směr Shin-Yokohama. Měli jsme místa až v posledním 16. vagónu což byl sám o sobě zážitek, museli jsme přejít většinu nástupiště.

V Shin-Yokohamě jsme byli za 17 minut, takže jsem se cestou tak akorát stihla rychle nasnídat. Před příjezdem do Shin-Yokohamy byla z vlaku vidět Fuji. Byla docela dobrá viditelnost a troufám si tvrdit, že by dneska byla vidět i z Tokia. Bohužel v Yokohamě, kam jsme se pak přesunuli, všechna místa, která mě napadala, otevírala až v 10:00 a jak jsme později ověřili, tou dobou už byla viditelnost zase dost mizerná.

V Yokohamě jsme vystoupili ve stanici Sakuragichō a postupně jsme si prohlédli plachetnici Nippon Maru, která je pro Japonce významná, protože „odchovala“ spoustu nových námořníků, prošli jsme se okolo Landmark Tower a skrz čtvrť Minato Mirai 21.

Zamířili jsme k pobřeží směr park Yamashita. Cestou jsme konečně potkali Family Mart, kde si mohl pořídit snídani i Miki. A já nakonec taky – už druhou :-). Stálo to 971 JPY (kartou). Tak jsme si sedli do přilehlého Shinko Central Park, všechno jsme to snědli a prošli si malý park. Kvetla tam spousta květin. Japonci navíc k parkům i rostlinám přistupují jinak, takže (kupodivu) není zakázáno si dojít přes trávu až k záhonku. A suché rostliny v záhonech nestříhají, protože vědí, že trávy nebo hortenzie umí udělat spoustu parády i přes zimu. Když jsem se dost vynadívala, pokračovali jsme dál.

Došli jsme do Osanbashi Kokusai Kyakusen Terminal, což je osobní terminál zdejší lodní dopravy, na střeše je v podstatě park. A protože molo je dlouhé, místní si tam chodí zaběhat. Byl odtamtud hezký výhled na město.

Prošli jsme si park Yamashita, zastavili se u další lodi Hikawa Maru, která má teď v interiéru muzeum. Bylo ale moc brzo a muzeum bylo ještě zavřené.

Do otevření vyhlídky na Marine Tower zbývala skoro třičtvrtěhodina a viditelnost už byla k ničemu, takže jsme ušetřili 2.000 JPY, návštěvu vynechali a pěšky pokračovali do Motomachi.

Motomachi je nákupní ulice vedoucí paralelně s řekou Nakamura. V ulici jsou značkové butiky i obyčejné levné skoro pouliční stánky s jídlem. Spousta provozoven ale otevírala až v 10:00 nebo později. Stejně jsme nic kupovat nechtěli, výjimečně :-), tak to ani nevadilo.

Nakoukli jsme do malé komorní svatyně Itsukushima-jinja a pak pokračovali skrz ulici Motomachi až do zastávky vlaku Ishikawacho, odkud jsme se vlakem přesunuli do stanice Negishi.

V Negishi jsme našli správný autobus číslo 101 a Miki se šel rukama-nohama domluvit. Řidič na něj spustil zpátky plynulou angličtinou. Takže jsme se dozvěděli cenu i zastávku, kde máme vystoupit a že nám dá vědět… Jízdné stálo 220 JPY na osobu (hotově).

To je asi největší šok od naší poslední návštěvy, kdy anglicky nemluvil nikdo. Teď umí aspoň pár slov pokladní v supermarketech, řidiči autobusů, pokladní v chrámech…

Nakonec jsme tedy vystupovali bez přičinění řidiče ve stanici Sannotani, protože jsme si chtěli projít zdejší uličky vedoucí mezi rodinnými domky. Vypadalo to ale spíš na nějakou čtvrť vyšší třídy, domy byly opravené a zaparkovaný Lexus tam tak nějak i zapadnul, což by se mezi tradičními japonskými nestalo, tam by byl „jak pěst na oko“.

U zahrad Sankeien jsme museli za 900 JPY na osobu (hotově) koupit vstupenky. Pokladní byla starší paní, ale věci okolo placení jsme opět zvládli v angličtině. Proč se chudák Miki učí japonsky…? :-)

Zahrady jsou velké a slouží částečně také jako skanzen pro spoustu starých staveb, které sem byly převezeny zejména z Kjóta. Prochodit všechna zpřístupněná zákoutí nám trvalo asi hodinu a tři čtvrtě a na některých místech to bylo opravdu hezké. Pravdou je, že zahrada u Rinnoji v Sendai mě absolutně uchvátila, tahle byla spíš průměr.

Z vyhlídky Shofukaku byl vidět i vrcholek Fuji. Ale kdyby ji Miki cíleně nehledal podle nákresu, vůbec bych ji neviděla. Škoda, že se od rána viditelnost tak zkazila, ale u Fuji je to klasika, ne nadarmo se o ní říká, že je stydlivka. Když jsme na ní před lety lezli, taky bylo brzy ráno jasno, ale než jsme dosáhli vrcholu, byl zahalený v mracích a výhledy z vrcholku dolů byly dost omezené.

Prohlídku jsme završili v malé restauraci Sankeien Saryo, kde jsme si oba dali Sanke-wan soba, každé za 1.200 JPY. Nudle byly rozdělené ve třech mističkách s různými ingrediencemi – tempura, řasy a houby, takže jídlo bylo skvěle pestré. A opravdu moc dobré.

Miki pak ještě objednal dvakrát dango. Mělo 4 různé příchutě – dýni, kaštany, fazolky edamame. Tu čtvrtou jsem zdárně zapomněla :-).

Když jsme si zahrady pořádně prohlédli, tak jsme došli na autobusovou stanici Honmoku, kam nám za několik minut přijel znovu ten samý řidič s autobusem 101. Takže ani nebylo potřeba nic řešit, neb si nás samozřejmě pamatoval. Jen jsme vhodili pětistovku do automatu, abychom zaplatili 440 JPY za dvě jízdenky a bylo vyřízeno.

Původně byl náš další program výlet do prodejny kamenných výrobků a pak návrat do Shin-Yokohamy a zde návštěva Ramen Musea. Jizo sošky jsem si ale na jistotu nakoupila přes Amazon. Ty jsou jen maličké, chtěla jsem tři větší, asi 20 centimetrů vysoké, ale do obchodu se mi nechtělo. Japonci mají na všechno spoustu pravidel a těžko říct, kdo si vlastně smí něco takového koupit a jak se to kupuje. U náboženských předmětů bych spíš preferovala nějaký anonymní nákup.

Ani do muzea se nám nechtělo. Jsou v něm i restaurace, takže bylo v plánu si tam dát k večeři ramen, ale já jsem ještě dneska neměla svůj denní příděl sushi :-).

A tak jsme stáli na zastávce vlaku a přemýšleli, co s načatým odpolednem. Padnul návrh jet prvním vlakem, který přijede. Tak jo :-).

První vlak mířil do Ófuny. Tam už to známe, při minulých návštěvách jsme tam přestupovali, ale nikdy jsme tam nebyli. Je tam chrám s velkou sochou Kannon přímo nad nádražím, sochu jsme vždycky viděli z vlaku. A tak jsme dojeli několik zastávek do Ófuny a vylezli na kopec, kde jsme každý u vstupu zaplatili 300 JPY do kasičky. Prochodili jsme celý areál, je dost malý. Cedule nás namlsaly na výhled na Fuji, ale menší okruh po kopci za sochou byl bohužel zavřený. Viditelnost už ale stejně za nic nestála.

Socha Kannon je opravdu velká a oslňující. Dokonce se dá jít dovnitř do podstavce, vnitřek slouží jako další chrám.

Sešli jsme tedy k hlavní budově, kde u chrámu hoří oheň údajně pocházející z atomových požárů v Hirošimě. Někde jsou tam prý i kameny z Hirošimy a Nagasaki.

Zatímco jsem si odskočila, Miki šel vyřídit zapsání dalšího, už 13. goshuinu. Stál 300 JPY (hotově).

Pořád jsme ale měli čas a vedle na kopci byl v mapě další chrám. Stezka byla v rekonstrukci, všude tam byli řemeslníci, ale byla přístupná a řemeslníci si nás pěkně po japonsku vůbec nevšímali, tak jsme se pomalu vyškrábali nahoru. Chrám byl zavřený a přilehlý hřbitov, který se rozprostíral na úplném vrcholku kopce, byl obklopený zelení natolik, že nebylo nic moc vidět. Ani Ófuna, ani Fuji.

Slezli jsme tedy z kopce a došli k vlakové stanici do supermarketu Lumine Wing. V suterénu jsme našli supermarket, kde jsme nakonec nakoupili sushi a nějaké pití a snídaně na zítřek do šinkansenu. Sushi cenu nákupu dost navýšilo, ale byli jsme rádi, že byl tak velký výběr, to v běch malých konbini není. Nakonec to stálo 4.368 JPY (kartou).

A pak už jsme šli rovnou na nádraží, odkud nám za 4 minuty odjížděl vlak směr Tokio. Původně jsme se chtěli vracet z Yokohamy šinkansenem, ale z Ófuny bychom museli dvakrát přestupovat, zatímco tímhle vlakem jsme to měli přímo bez přestupu. Byl to navíc expres, takže spoustu zastávek projížděl a na Tokyo Station jsme byli asi za tři čtvrtě hodiny.

Ve vlaku jsem si docela odpočala, takže jsme se vydali na průzkum Tokyo Station. Prošli jsme co nás napadlo, ale brzy se choroba zase přihlásila o slovo a já jsem toho začala mít dost, tak jsme zamířili k hotelu.

Tam jsem si dala sprchu a zalezla do postele, kam jsem si s sebou vzala sushi k večeři i vše na dopsání deníku. Zazálohovala jsem fotky a když jsem si trochu odpočala, zkusila jsem přebalit kufr, abych toho ráno měla na řešení co nejméně.

V posteli mi bylo mnohem lépe, takže jsem tam zalezla zpátky a na Amazonu jsem si objednala ještě objednala jeden goshuincho s vyzvednutím v Lawsonu v Kjótu. Dostala jsem na něj 232 JPY slevu za všechny předchozí nákupy, takže s dopravou vyšel na 1.928 JPY (já kartou).

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-09 - Japonsko - Fuji Area

Budíka jsem měla na 5:40. Po ranních přípravách jsme vše dobalili, na recepci odevzdali karty od pokoje a vyrazili na Tokyo Station, odkud nám v 6:57 odjížděl šinkansen směr Mishima.

Odjezd byl samozřejmě na čas. Cesta trvala asi hodinku, během které jsme stihli snídani. Od Shin-Yokohamy byla zase vidět Fuji. Ne tak jasně jako včera, ale celá a docela hezky. Tak snad jí to vydrží co nejdéle.

Z Mishimy byla vidět horní část Fuji i z šinkansenového vlakového nástupiště, je to taková reklama na Japonsko :-).

Miki si odskočil na WC a pak jsme po paměti došli k autopůjčovně Toyota. Posledně tu bylo ráno dost mrtvo, tentokrát tu byla dokonce fronta. Odsýpalo to ale docela rychle. Minule jsme dostali „slevu za věrnost“, tentokrát „jen“ 5% slevu při platbě kartou. Půjčení stálo 18.678 JPY (kartou).

Obsluha anglicky neuměla, ale na klíčové informace mají vytištěné materiály a používají překladač v mobilu. Minule to všechno překládali tuším v počítači a tiskli nám to, abychom si to přečetli. Asi už jim sem chodí turisti častěji, že jsou lépe vybaveni, však jen my jsme tu potřetí :-)

Měli jsme objednané „kei car“, které jsme i dostali, jen moc moderní, málo hranaté, není to ono :-). Na parkovišti jsme auto zkontrolovali, naložili se a z půjčovny jsme vypadli asi v 8:25.

Naše první cesta vedla do supermarketu Maxvalu Mishima, ale na místě jsme zjistili, že otevírají až v 10:00. A tak jsme se rozhodli trochu změnit program, jet se podívat trochu blíž k Fuji a pak rovnou do Ōwakudani.

Cestou jsme potkali supermarket AEON a protože byl dost odlehlý a velký, využili jsme příležitosti k doplnění zásob. Měli sushi temaki, různé zajímavé pití a matcha sladkosti. Nakonec ten nákup stál 6.010 JPY (kartou). Byla v něm i vynikající prémiová matcha zmrzlina od Meiji, to se oblizoval i Miki :-).

V Ōwakudani jsme měli rezervovanou tour. Pamatovala jsem si, že začíná v 11:00, měli jsme tam být půl hodiny předem, cesta měla podle navigace trvat 16 minut, po dávných zkušenostech jsem počítala dvojnásobek. Takže od supermarketu jsme vyráželi asi v 9:55 a do Ōwakudani jsme dorazili, považte, asi v 10:45. Cestou jsem naštěstí svou paměť konfrontovala s poznámkami, které mi prozradily, že tour začíná v 11:30 a máme tam tedy být na 11:00.

Než jsme zaparkovali a udělali si několik fotek Fuji, která byla od parkoviště krásně vidět, tak bylo skoro 11:00. Šli jsme tedy najít nějaké místo, kde se přihlásíme. Byli jsme napnutí, jestli nás nechají tour absolvovat. Celý rezervační formulář byl totiž v japonštině. S tím jsem si poradila s pomocí překladače poměrně hravě. Ale v japonských instrukcích bylo uvedeno, že se smíme zúčastnit pouze pokud rozumíme japonsky. Tour se neplatila předem, tak jsem to nechala koňovi, že uvidíme na místě.

Našli jsme recepci kříženou s informacemi, kde jsme rovnou anglicky vysvětlili, že máme rezervaci na tour. Paní byla nejdřív trochu zmatená, ale když pochopila, co chceme, nehnula brvou, jen chtěla jméno. To jsem jí musela napsat, protože neuměla spelovat, já to neumím taky, tak jí chápu :-). Podle jména ale nemohla rezervaci najít, tak chtěla její číslo, které jsem jako na potvoru neměla uložené. Měli tam wi-fi zdarma, tak jsem začala procesit přihlášení, že se podívám do e-mailu, ale než jsem se stihla na internet přihlásit, pomohl jí kolega od vedlejší přepážky a povedlo se jim tu rezervaci najít podle jména.

Instrukce nám dali k přečtení v angličtině, základ prostě je, že kdyby se cokoli dělo, máme bleskově následovat průvodce v oranžových helmách. Zaplatili jsme 1.000 JPY za dva vstupy (kartou) a dostali 2 vstupenky.

Chvíli jsme hledali toalety, koukli jsme na jednu vyhlídku a šli na „meeting point“, kde jsme dostali helmy podle čísel na vstupenkách. Mojí 2-8 nemohli najít a nakonec zjistili, že jim ji vzal někdo jiný, takže nám museli helmy vyměnit.

V 11:30 jsme se shromáždili a vyrazili na asi 40 minut trvající procházku. Průvodci jsme nerozuměli ani slovo, ale ono to ani moc nevadilo.

Navštívili jsme skrýš, ve které se máme schovat v případě, že by došlo k nějakému problému. Prohlédli jsme si i sklad s vybavením a víc nebylo potřeba. Základní instrukce tam byly i anglicky.

Jak jsme pokračovali stezkou dál, viděli jsme místo, kde se v termální vodě vaří vejce, různé menší proudy a zbytky lesa. Výduchy byly dost v dálce, ale vlastně pořád lepší, než ta termální elektrárna, či co to je, u hlavní dolní veřejně přístupné části. Všechny stezky v okolí jsou totiž aktuálně kvůli údajné vulkanické aktivitě uzavřené…

V podstatě celou dobu by za dobré viditelnosti měla být vidět Fuji. A tím, že jsme vyjeli nahoru na kopec, tak by úhel pohledu mohl být zase trochu jiný. Za tu půlhodinku od našeho příjezdu na parkoviště se ale celá schovala do mraků. Vlastně to až tak moc nevadilo, protože kdyby byla vidět, asi bych neviděla moc ze samotného Ōwakudani.

Když naše výprava skončila a my vrátili helmy, za 400 JPY (kartou) jsme si koupili černou zmrzlinu, pak 4 černá vajíčka natvrdo (kuro tamago) za 500 JPY (kartou) a nakonec nějaké suvenýry za 8.080 JPY (hotově). Většinou šlo o sladkosti, které si vybral Miki, já tam tentokrát měla jen přívěsek Fuji mající funkci omamori za 610 JPY.

Pak jsme si venku sedli a snědli každý 2 vajíčka. Ještě byla teplá. Ale kdyby nebyla černá, nebylo by na nich nic extra. Čekala jsem, že budou mít nějakou speciální chuť třeba po síře, ale nic… Kousek skořápky jsme si vzali na památku a až doma jsem zjistila, že skořápka má normální barvu.

Pomalu jsme se vrátili na parkoviště, kde jsme si u auta dali k obědu temaki. Bylo jich hned 5, takže jsem to ani nezvládla celé sníst. A navíc mezi nimi bylo jedno plněné fermentovanými sójovými boby a to je tedy fuj, to jsem nedojedla. Chutná to trochu jako droždí, to ale dokážu jíst i syrové, tohle je navíc lepivé a smradlavé :-).

Sedli jsme do auta a zamířili k Hakone Shrine. Nejdřív jsme jen projeli kolem, abychom se vůbec zorientovali, kde zaparkovat. Pak jsme auto nechali na takovém maličkém parkovišti, které ale zřejmě patřilo k nějakému obchodu. Když jsme o chvíli později zjistili, že je několik volných míst na parkovišti přímo u svatyně, vrátil se Miki auto přeparkovat.

Já jsem si mezitím nechala zapsat 14. goshuin, ať nás to pak nezdržuje. A poté jsem se vrátila zpět na parkoviště, kde jsem zahlédla Mikiho a navedla jsem ho na jedno z volných míst, takže to nemusel hledat.

Prošli jsme si svatyni, je docela malá, ale moc hezky položená v lese. Je tam několik malých svatyněk, ale také kamenná studánka s proudem vody.

Pak jsme sešli na břeh k Heiwa no Torii, kde se stála příšerná fronta na fotku s torii. Udělala jsem si pár fotek bokem mimo frontu a pak jsme se trochu prošli podél břehu na obě strany, abychom se podívali, jestli odněkud není na torii lépe vidět. Nebylo.

Pak už jsme se vrátili na parkoviště a zamířili do hotelu Okada. Cestou jsem ještě našla supermarket, který byl ale zavřený. Naštěstí jsme o kousek dál spíš omylem narazili na Family Mart, kde jsme koupili 4 boxy se sushi k večeři, stálo to 2.464 JPY (hotově).

Když jsme vyjížděli z parkoviště, ještě jsem neměla pořádně nastavenou navigaci. Nevím, kam Miki tak spěchal, ale naštěstí jsem registrovala, že Miki už vyrazil a taky že se zařadil do pravého pruhu. Třikrát jsem mu zopakovala, že má jet vlevo, než vůbec nějak zareagoval. Řidiči protijedoucích aut z toho asi museli mít trochu šok, podmínky jsou tu v oblasti Hakone už tak dost stísněné, aby měl každý řidič spoustu svých starostí.

K hotelu vedla silnička přímo extrémní. Šířka na jedno auta, auta se míjí v křižovatkách, protože jinde se neobjedou. To celé bylo doplněné o strmá stoupání a prudké serpentýny.

V cíli navíc nikde nebyl název hotelu latinkou, takže dost dlouho trvalo, než jsme našli název ve znacích. A když už, tak jsme našli parkoviště, které bylo v podstatě na střeše hotelu. Brzy jsme zjistili, že ten hotel má asi 12 pater a někde dole jsme museli najít recepci.

Povedlo se, z recepce nás nevyhodili, takže jsme tu správně. Dostali jsme klíč od pokoje 207 a několik instrukcí. Z recepce jsme zamířili rovnou do pokoje na obhlídku. Soukromý onsen jsem si představovala trochu víc přírodní a s lepším výhledem do okolních lesů, ale špatný nebyl, to zase ne :-).

Vrátili jsme se do auta pro všechny věci s odtáhli to na pokoj. To byla sama o sobě v takhle velkém hotelu, kde navíc každé patro má jiný půdorys a výtahy ani nejezdí do všech pater, vyloženě mise.

Na pokoji jsem si rovnou napustila onsenovou vanu a po úvodní očistě jsem se do ní naložila. Užívala jsem si teplé vody, která očividně měla dobrý účinek na mé nachlazení, i výhledy ven do přírody.

Miki mě pak následoval. Roztřídila jsem si dnešní věci do deníku a v mezičase přišla pokojová služba připravit naše futony. Poté jsme si dali k večeři zakoupené sushi a já si po jídle ještě dopsala deník. Miki šel v mezičase vyzkoušet hotelový onsen a já si asi ve 20:30 jsem si dala druhé kolo toho našeho soukromého :-)

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-10 - Japonsko - Fuji Area

Budíka jsme měli na 6:00 a plán vyrazit v 6:30. Ale než jsme se vyhrabali z pokoje a sjeli na recepci vrátit klíče a pak zas vyjeli se všemi věcmi na parkoviště, tak bylo skoro 6:45.

Do navigace jsme nastavili Chureito Pagodu u svatyně Arakura Fuji Sengen Shrine ve Fujiyoshidě, protože ráno mělo být ještě docela hezky. Jen jsme zapomněli vypnout placené úseky, takže nás navigace navedla na „toll road“.

A navíc se nám při průjezdu bránou nenačetla karta, takže jsme tu bránu na dlouho zablokovali a musela nám s tím pomáhat obsluha. Paní sice neuměla slovo anglicky, ale my jsme pár klíčových slov pochytili, a nakonec se ukázalo, že karta je funkční, jen se prostě z nějakého důvodu nenačetla na bráně, takže nás pustili poté, co kartu zkontrolovali. Při čekání než se to vyřeší, jsme ale měli fajn výhled. Z mýtné brány byl totiž v podstatě ničím nerušený výhled na Fuji v celé její kráse… A pak už se začalo zatahovat, takže bychom ji jinak ani pořádně neviděli.

Nakonec ještě že jsme jeli po placené silnici, jinak bychom do cíle nedojeli nikdy. Plánovali jsme příjezd na 8:00, přičemž navigace ukazovala dojezd v 7:45. Nakonec jsme tam přijeli až v 8:15. To bude ta čtvrthodinka ztracená ráno.

Ráno ve svatyni a u pagody v podstatě nikdo nebyl, jen několik nadšenců. Když jsme se po známém strmém schodišti vydrápali na vyhlídkovou plošinu nad Chureito Pagodou, už se Fuji halila do mraků. Ty se občas trochu rozestoupily, takže jsme tam strávili jejím sledováním (a focením) docela hodně času, ale celá už se neukázala.

A nějaký čas jsme strávili taky snídaní. Včera jsem v supermarketu koupila buchtu ve tvaru Fuji a zdejší výhled bylo přesně to místo, kde bylo vhodné takovou snídani zkonzumovat.

Pak jsme si vylezli ještě o kousek výš, odkud by bylo na Fuji dobře vidět, ale ta už tou dobou dávno celá vidět nebyla. A tak jsme asi v 9:30 usoudili, že už můžeme jít. Tou dobou už navíc mrholilo…

Sešli jsme dolů ke svatyni Arakura Fuji Sengen Shrine, kde mi Miki koupil hotový goshuin, v pořadí je už 15. Stál 300 JPY (hotově). Nakonec jsem ale přidala ještě nový goshuincho za 2.000 JPY, který byl krásný a ve stejném stylu jako ten můj stávající, který mám z minulé návštěvy taky odtud. A koupila jsem si i omamori za 500 JPY, které má krásný motiv fuji a pagody.

Odskočili jsme si na toaletu, Miki si koupil v automatu za 140 JPY (hotově) nějaké pití, sedli jsme do auta a vyrazili směr Yamanashi Prefectural Maglev Exhibition.

Na místě pršelo a z parkoviště to bylo daleko. Nejdřív jsme omrkli suvenýry a takové návštěvnické centrum s vyhlídkovou plošinou. Miki si asi původně myslel, že je to to jediné, co je veřejnosti přístupné, ale zjistili jsme, že je tam i muzeum.

Miki si v autě zapomněl foťák, tak se pro něj vracel a já na něj čekala u muzea. Mezitím přijely dva autobusy, což mě naštvalo, že bude uvnitř moc lidí. Miki to ale trefil přesně – oni vědí víc, než my…

A tak jsme u vstupu zaplatili vstupné 420 JPY na osobu (hotově) a postupně si prošli expozici. V muzeu byl model vlaku a různé pohyblivé modely. A to hlavní – testovací jízdy. Jako jednotlivci a navíc cizinci jsme neměli šanci zjistit víc, než že dneska je testovací den, ale časy nikdo neřekne… Osazenstvo autobusů ale očividně jelo najisto…

V muzeu byla dokonce pro zájemce ukázka, jak ta technologie funguje. Vlak nejezdí po kolejích, ale díky magnetům se nad nimi vlastně vznáší. Ukázali nám to na čemsi, co bylo uložené v tekutém dusíku a po umístění na takovou malou kovovou kolejnici to levitovalo a umělo i samo objet připravenou trasu.

Průjezd Maglevu byl vždy předem ohlášen personálem muzea. Pokud zrovna někde probíhal výklad, byl přerušen, aby se návštěvníci mohli dívat na vlak. Maglev takhle projel několikrát, jezdil přibližně v desetiminutových intervalech a postupně navyšoval rychlost. Když projel rychlostí 400 km/h, zmizely informace z monitoru a znovu už se neobjevily, takže jsme nabyli dojmu, že to bylo vše. A jelikož už jsme viděli všechno, zamířili jsme znovu do suvenýrů.

Miki si tam ale nakonec nic nevybral, takže jsme pokračovali k autu. Tam ale Miki zaznamenal, že Maglev znovu projel, takže se sebral a ještě si šel najít venku místo, odkud na něj uvidí, až vlak pojede zpátky. Jelikož pršelo, já jsem už zůstala v autě.

A pak už jsme definitivně jeli pryč. Naší příští zastávkou byla Fujioshida Sengen Shrine, jinak také Kitaguchi Hongu Fuji Sengen Jinja na okraji města Fujiyoshida. Pršelo, ale nebylo to nic zásadního, co by vadilo. Cestou jsem se zájmem sledovala třeba pouliční lampy. Na každé z nich byla malá Fuji.

U svatyně jsme našli parkovací místo a vrátili se k oficiálnímu vstupu, abychom si svatyni prošli celou. Vstupní cesta ke svatyni je lemovaná desítkami japonských lamp a do svatyně vede obrovská torii.

Svého času bývala svatyně výchozím bodem, respektive jedním z výchozích bodů, pro výstup na Fuji. Oficiální začátek stezky se nachází napravo od hlavní svatyně, dřevěnou bránou torii. Ve svatyni už ale výstup skoro nikdo nezačíná, téměř všichni začínají až v polovině cesty v takzvané „5. stanici“.

V hlavním chrámu jsem si za 300 JPY (hotově) nechala zapsat 16. goshuin. Pak jsme si celou svatyni prochodili a došli až do zadní části svatyně, kde jsme našli nějaký malý chrám.

V areálu svatyně jsme objevili i krásně červeně zbarvený strom. Nakonec jsme vyzvedli goshuincho a za 500 JPY (hotově) koupili malou keramickou Fuji, která je trochu neobvyklou formou omamori.

Pak už jsme zamířili zpět do Mishimy. Na cestu jsme si dali dvakrát tolik času, co ukazovala navigace, a ještě jsme si naplánovali příjezd o půl hodiny dřív, než bylo plánované vrácení auta.

Vzali jsme to okolo jezera Yamanakako, kde jsme se zastavili u kamery, která je namířená na Fuji a kterou Miki už dlouhé roky sleduje.

Zdálo se, že máme pořád čas k dobru, ale rozhodli jsme se pokračovat do Mishimy. Navigace nám stejně vybrala takovou trochu vyhlídkovou trasu a kdyby bylo hezké počasí a vidět Fuji, nestihli bychom dneska žádný vlak. Dnes ale byla viditelnost chvílemi jen pár metrů, v kopcích byla mlha že byste nenašli ani Rákosníčka.

Kus před Mishimou jsme se ještě zastavili ve Family Martu pro jídlo do vlaku nebo na večer, ale nic neměli, tak jsme pokračovali dál. Ve druhém v pořadí už jsme byli úspěšní, nákup stál 1.544 JPY (kartou).

Do Mishimy už to bylo jen kousek. Před vrácením auta jsme se ještě stavili na benzínce, kde jsme dotankovali plnou nádrž – 1.421 JPY (kartou). K autopůjčovně to měly být jen 4 minuty cesty, takže jsme usoudili, že čtvrthodina nám na cestu bude bohatě stačit a volnou asi čtvrthodinku jsme využili k překopírování aspoň části záznamů z palubní kamery, kterou mělo auto nainstalovanou. Všechno jsme sice nestihli, ale dnes odpoledne už stejně nebylo hezké počasí, tak to až tak nevadilo. Škoda, že mě to nenapadlo včera, mohla jsem večer překopírovat včerejší záznamy. Čas během kopírování jsme aspoň využili k přípravě auta na opuštění.

V 17:15 jsme vyrazili do autopůjčovny. Z avizovaných 4 minut cesty nebyla čtvrthodina, ale skoro 25. Před autopůjčovnou navíc byla kolona aut na vrácení a náš šinkansen odjížděl za 11 minut.

A tak jsme přistoupili k předem připravenému plánu B, kdy já jsem si vzala své věci, kufr, sushi a vyrazila jsem na nádraží. A Miki zůstal ve frontě, aby vrátil auto, nechala jsem mu tam všechny důležité věci nutné pro cestu do Kjóta.

Já jsem poměrně s přehledem šinkansen stihla, Miki nikoli. Ale prý jen o kousek… Do půjčovny navíc přijel pozdě, ale zřejmě si byli vědomi kolony, která se venku tvoří, takže mu nic navíc neúčtovali a platil jen za ranní mýto 1.080 JPY (kartou). Za ty 2 dny jsme najezdili pouhých 249 kilometrů.

Ve vlacích je wifi, tak jsme cestou zůstali v kontaktu. Zatímco já měla původní spoj šinkansenem Hikari přímý až do Kjóta s dobou jízdy asi dvě hodiny, on vyrazil jen chvíli po mně, ale Kodamou, která stojí na každém patníku. Měl místenku do Nagoyi a nakonec vystoupil už v Shizuoce a dál pokračoval rychlejším Hikari.

Ve vlaku jsem snědla svoje sushi a dopsala jsem si kus deníku. Do Kjóta jsem dorazila přesně podle plánu v 19:37 a rovnou jsem zamířila do hotelu. Tam jsem při check-inu zjistila, že ubytování není zaplacené, takže jsem si musela nejdřív převést peníze z účtu na Revolut a zkonvertovat je, což mi pár minut zabralo. Napodruhé se mi ale už check-in podařil a z recepce jsem pokračovala do předposledního 10. patra do našeho pokoje 1041.

Miki dorazil na Kyoto Station ve 20:54. Na to, jakou měl cestu on, bylo to jeho zpoždění vlastně dost malé. Ve 21:05 jsme se potkali na recepci, odbavili poslední formality a zamířili na pokoj.

Večer v hotelu netekla studená voda, takže jsem se improvizovaně opláchla teplou. Stihla jsem to dřív, než vodu vypnuli úplně.

Dopsala jsem zbytek deníku a asi ve 22:30 byl čas jít spát. Ráno zase brzo vstáváme…

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-11 - Japonsko - Ōsaka

Budíka jsem dala na 5:35, abych si ráno stihla dát sprchu. Mikimu ranní přípravy trvaly déle, ale naši Haruku s odjezdem v 6:21 jsme v pohodě stihli.

V 7:07 už jsme byli v ósacké stanici Tennoji, kde jsme chvíli hledali přestup na tramvaj. Ta byla vyloženě technický „zázrak“, u nás bych řekla, že pamatuje císaře Rudolfa, tady holt některého z císařů předchozích dynastií :-). Do cíle nás ale dovezla. Jízdné se platilo hotově u řidiče a za oba to bylo 460 JPY. Tyhle přesuny autobusy a tramvajemi po městech jsou tu docela drahé…

Od tramvaje jsme došli k nedaleké svatyni Sumiyoshi Taisha. Přišli jsme z opačné strany, tak jsme nejdřív došli do takové malé odlehlé části. Chvíli jsme tam pozorovali kočky, které tam někdo chodí krmit, a pak jsme se přesunuli do hlavní části svatyně a postupně jsme si ji prochodili. Jde o jednu z nejstarších svatyní v Japonsku. Goshuin se mi získat nepodařilo, jak je pro nás obvyklé, byli jsme tam moc brzo. Ale lidí tam bylo dost, očividně se dnes koná nějaká akce.

Odskočili jsme si na WC a přesunuli se na blízkou stanici vlaku, kde jsme za 240 JPY na osobu koupili dvě jízdenky na vlak.

Dojeli jsme do zastávky Shin-Imamiya, kde jsme se stavili v 7-eleven bleskově doplnit zásoby. Já jsem si totiž na hotelu nechala jelení lůj a bez něj nedám ani ránu. Nákup stál 938 JPY (hotově).

Pěšky jsme pokračovali k nákupní ulici Shinsekai, kde ale byla zatím otevřená tak třetina stánků a obchodů. Chvíli jsme obdivovali aspoň věž Tsutenkaku, která se nad čtvrtí tyčí. Pak jsme zamířili k chrámu Shitennoji.

Jde o poměrně rozlehlý areál, který mě zaujal svou pětipatrovou pagodou a zahradami. K pagodě jsme ale nakonec nešli, usoudili jsme, že pagod už jsme viděli spoustu. Ale do zahrad jsme šli. Vstupné stálo 300 JPY na osobu (hotově) a rozhodně to stálo za to, zahrady jsou krásné, plné úchvatných zákoutí, v některých částech striktně střižené, jinde divoké. A ani lidí tam nebylo moc.

Pěšky jsme pokračovali do nákupní ulice Sennichimae Doguzasuji. Mají tam všechno možné do kuchyně. Moc obchodů tam není, ale to nevadilo. Ulici jsme prošli celou, ale jen jeden obchod měl super ceny, takže jsme vybrali 3 misky, které se dají použít na polévku nebo rýži, tři misky na sójovku a šestery hůlky. Celé to stálo 1.743 JPY (hotově). O kousek vedle byl improvizovaný stolek, kde jsme si mohli nákup zabalit, aby se nerozbil. Trochu jsme si prohlédli i výrobu umělých modelů jídla a hotové výrobky.

Pak už na nás čekaly trhy Kuromon Ichiba a Dotonbori. Jde v podstatě o ulice plné restaurací a stánků nabízejících pravý japonský street food. Postupně jsme si dali obanyaki za 130 JPY (hotově), okonomyiaki s příchutí „sea food“ za 1.000 JPY (hotově), 8 kousků takoyaki za 600 JPY, vyzkoušeli jsme ochutnávku sójové čaje, já si koupila menší set sushi za 1.000 JPY a Miki rybu z těsta naplněnou fazolovou pastou za 300 JPY.

Objevili jsme obchod Laox, kde měli spoustu matcha věcí a nabízeli vyřízení tax free prodej, což znamenalo, že když nakoupíme za víc jak 5.000 JPY, bude nákup osvobozen od daně. Tahle částka pro mě u matcha věcí absolutně nebyla problém. Jen napoprvé nám chybělo 21 JPY do limitu, tak jsem vyměnila jeden matcha čaj za jiný, dražší. Nákup pak stál 5.360 JPY – bez daně.

Když jsme si prochodili nákupní ulice a prohlédli klíčová místa, zamířili jsme na vlak a přesunuli jsme se k hradu Osakajo. Miki chtěl jít do hradu, ale byla tam hrozná fronta. Navíc ósacký hrad není původní, jde o repliku. Přilehlý park je tak rozlehlý, že jsme tam beztak strávili spoustu času a hradu si užili až až. A ještě jsme se v zahradách zapovídali se dvěma Japonci, které skoro nejvíc zajímalo proč jsme v Japonsku už potřetí :-).

Od hradu jsme se přesunuli do stanice Shin-Osaka, kde měl vymyšlený svůj program Miki. Nejdřív jsme si udělali rezervaci na šinkansen zpět do Kjóta a pak jsme dlouho hledali holo machine a bezdotykový turniket s rozpoznáváním obličeje. Nakonec se ukázalo, že Miki si popletl stanice a místo na Shin-Osace jsou v Osace. Rozhodl se tam nevracet a já jsem ho nakonec ujistila, že zítra přes Ósaku taky jedeme.

Pak jsme poměrně dlouho hledali nějaký malý bento box pro mě do šinkansenu, ať mám aspoň jednou autentický zážitek. Nic moc se mi nelíbilo, nakonec se ale povedlo za 710 JPY (kartou) pořídit sushi bento box a pití.

A rovnou jsme šli na nástupiště, protože náš šinkansen měl přijet za několik minut. Našli jsme na nástupišti pozici našeho vagónu a než jsme se rozkoukali, náš Hikari byl tu.

Cesta měla trvat jen 17 minut, takže to byl trochu fofr – sníst bento box, uklidit přebytečné věci do batohu a najít v mapě Lawson, kde mám k vyzvednutí balík.

Z nádraží jsme tedy šli do Lawsonu pro balíček s mým doobjednaným goshuinchō. Pak jsme se přemístili do supermarketu Lopla, kde jsme nakoupili něco k večeři a nějaké jídlo a pití na zítřek. Nákup stál 3.850 JPY (kartou).

Do hotelu to byl jen kousíček. U dveří pokoje na nás ve velké tašce čekaly čisté osušky a spolu s nimi také omluva za netekoucí vodu. Problém se prý pořád řeší a máme šetřit vodou. Tak jsem si dala docela dlouhou sprchu… :-) Pořád mě trápí choroba, tak jsem se potřebovala trochu zahřát. Dopsala jsem deník, zazálohovala fotky, připravila věci na zítřek a asi ve 22:00 jsem šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-12 - Japonsko - Yoshino

Budíka jsme měli zase na 5:35, ale tentokrát jsme na vlakové stanici šli trochu jinudy a narazili na uzavřený vchod, takže abychom Haruku vůbec stihli, museli jsme to švihnout přes šinkansení nástupiště. Ještě že máme ten JR pass, který takové věci umožňuje... Kdybychom ho nestihli, byla by to zrovna dneska dost čára přes rozpočet…

Když jsme dorazili na nástupiště, vlak už pomalu přijížděl, ani jsme nestihli dojít k našemu vagónu a museli jsme jít vnitřkem vlaku.

Z Kyota jsme tedy Harukou přejeli během třičtvrtěhodinky do ósacké stanice Tennoji, začátek byl stejný, jako včera. Z Tennoji jsme pokračovali asi půl hodiny do Oji, odtamtud skoro 40 minut do Yoshinoguchi a nakonec další víc jak půlhodinu do Yoshino.

Poslední úsek neprovozují Japan Rail, takže jsme museli jízdné zaplatit. Při přestupu jsme ale neprošli přes žádný turniket, neměli jsme tedy lístek. A v cílové stanici Yoshino obsluha neuměla slovo anglicky. Naštěstí nám nějaká Japonka nabídla dělat tlumočníka, abychom vůbec zjistili, jak a kde jízdné zaplatit. Ukázalo se, že přímo obsluze nádraží. Stálo to 460 JPY.

Došli jsme na zastávku autobusu, odkud jsme měli v plánu pokračovat dál, ale byly tam nějaké cedule, které jsme moc nepochopili. Zdálo se, že autobus by měl jet, ale měli jsme čas, tak jsme došli do informací, kde nám řekli, že ne, že musíme lanovkou. Moc se mi to nezdálo, na internetu i cedulích byly informace jiné, ale nezbylo než to tak udělat. Lanovka jezdí tuším jednou za hodinu a tolik času, abychom si ji nechali ujet a pak museli čekat na další, kdyby autobus nepřijel, jsme zase neměli.

Důvod, proč jsme se chtěli vyhnout lanovce, byl jasný. Lanovka totiž stála raketu, za dvě jednosměrné jízdenky jsme platili 900 JPY. V mezičase nám podle jízdního řádu ujel i autobus od horní stanice.

Lanovka je pravěká troska s prorezlými sloupy porostlými lišejníkem. Ne že bych se bála, ale nadšená jsem z toho tedy nebyla.

Autobusy tu naštěstí jezdí běžně mimo jízdní řád, takže chvíli poté, co jsme přijeli nahoru, nějaký bus přijel. Trasu měl správnou, takže jsme se díky tomu přesunuli k chrámu Chikurin-in. Jízdné stálo pro oba 400 JPY. Kdybychom bývali jeli autobusem už od dolní stanice lanovky, stálo by to podle internetu stejně, takže bychom těch 900 JPY za lanovku ušetřili :-( Nakonec jsme ale byli rádi, že jsme vůbec na místě, cesta to byla přece jen dost dlouhá…

Když jsme vystoupili z autobusu, ten pokračoval dál ve směru naší plánované chůze. Podle webu tam jet neměl, měl se někde otáčet a vracet zpátky, horní část se jezdí jen na jaře, když kvetou sakury. Tak zase ne… Ono je to ale jedno, protože v místě, kam chceme, stejně nestaví.

Místo další jízdy autobusem jsme se „pěkně“ prošli do kopce k vyhlídkové plošině Harayagura a svatyni Yoshino Mikumari Jinja. Stálo to ale za to, shora jsme z vyhlídky viděli dokonce Ósaku, až tak dobrá byla viditelnost. Chvíli jsme tam poseděli a posnídali.

Svatyně Yoshino Mikumari Jinja je maličká, prošli jsme ji za několik minut, ale hezká, skrytá v hlubokých lesích.

Pak jsme pokračovali k chrámu Nyoirinji. Cesta vedla lesem, částečně byla zpevněná různými kameny, moc pohodlně se po tom nechodilo. A tedy ani rychle, postupně jsme tedy oproti plánu nabírali docela skluz. Ale ze stezky byl z několika míst opravdu pěkný výhled, na jaře s kvetoucími sakurami to musí být dechberoucí. A tedy asi i s těmi davy lidí :-)

V chrámu Nyoirinji jsme byli sami. Zaplatili jsme každý 500 JPY za vstup a prochodili jsme si celý areál. Je tam spousta krásných zákoutí, jizo sošek – z těch jsem byla přímo nadšená, pagoda i malé muzeum. Nakonec Miki nechal ještě nechal za 300 JPY zapsat 17. goshuin a já jsem si v mezičase prohlédla přilehlé menší chrámky. Třeba jeden vyloženě kočičí…

Pak jsme pěšky došli k chrámu Chikurin-in. Trochu jsme se tam „zamotali“, protože hned vedle vstupu se nachází ryokan, odkud nás museli k chrámu nasměrovat. Podle internetu jsem čekala kdo ví co za chrám to nebude, ještě když je podle něj pojmenovaná i autobusová zastávka. Na chrám jsem měla vyhrazenou asi třičtvrtěhodinu času, ale místo toho jsme byli asi za 3 minuty venku, zajímavá tam byla jen přilehlá malá zahrada. U vstupu jsem si při odchodu všimla kasičky, kam jsme měli zaplatit každý 200 JPY za vstup. Přemýšlela jsem za co, za ty 3 minuty…? A tak jsme to nechali plavat, mají si to tam nějak pořádně označit…

Obdobně jsme nebyli úspěšní v nedalekém Sakuramotobo, kde chtěli za vstupné na osobu 1.000 JPY a my nějak nepobrali, za co tolik peněz. Chrám nechal postavit nějaký císař a měl by sloužit k uctívání nějaké hory

Místo návštěvy chrámů jsme si prošli kousek nákupní ulice a zalezli jme do restaurace Nishizawaya, kde jsme si oba dali soba set, Miki s hovězím, já s houbami. Součástí menu bylo i zdejší proslulé sushi v tomelovém listu. Každý set stál 1.200 JPY, což sice není málo, ale jídla bylo hodně.

Hned po objednání jídla nás přesunuli ke stolu u okna, abychom měli výhled ven. Trochu se zhoršovalo počasí, však taky předpověď slibovala déšť.

Jídlo bylo výborné, hlavně tedy soba nudle. Venku bylo poměrně chladno, takže vývar příjemně zahřál. Sushi v tomelovém listu nijak výtečné nebylo. Šlo o nigiri zřejmě s místním úhořem. Ale neměli jsme k tomu wasabi a sójovku, tak to bylo takové mdlé. A jako dezert bylo zřejmě místní kudzu.

Z oběda jsme zamířili do Yoshimizu Jinja. Tato svatyně stojí na kopečku, takže se nejdřív musí z hlavní silnice z prudkého kopce dolů a pak po schodech do protisvahu. Nejdřív jsem si nechala zapsat goshuin. Paní nám vysvětlila, že zapisují dva, takže jsme zaplatili 600 JPY za oba. Je to tedy goshuin číslo 18 a 19.

Pak jsme zaplatili 600 JPY za každého za vstupné. Uvnitř je malé muzeum a v okolí maličká, ale malebná zahrada. Po prohlídce svatyně jsme si ještě odskočili na toaletu.

Během naší návštěvy začalo poprchávat a než jsme došli k chrámu Kinpusenji, už docela slušně pršelo.

V Kinpusenji jsem si nechala zapsat další goshuin, už 20. Stál tradičních 300 JPY. Chrám je nejvýznamnějším chrámem celé oblasti Yoshino, která je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Prý jde o druhou největší dřevěnou stavbu v Japonsku. Uvnitř se nachází tři sochy, prý staré asi 1.300 let. Vidět sochy jsme ale nepotřebovali, tím spíš, když za vstup kvůli nim chtěli 800 JPY na osobu.

Chrám jsem si pořádně prohlédli zvenku, prochodili jsme si i okolí, došli jsme až k pagodě. Od chrámu už jsme pak zamířili rovnou na vlak.

dost pršelo. Naštěstí nepromokavé věci vydržely, ale stejně jsme ale dorazili úplně mokří. Závěrečný sestup po mírně bahnité a kamenité stezce byl docela nepříjemný.

V automatu u nádraží jsme si pořídili za 460 JPY dvě jízdenky a usadili se ve vlaku, který měl za několik minut odjíždět. Tím jsme se přesunuli zpět do Yoshinoguchi, kde jsme bohužel zjistili, že náš návazný vlak jezdí jen jednou za hodinu. Zřejmě to byl důvod, proč jsme podle původního plánu měli z Yoshino odjíždět až o půl hodiny později. Museli jsme tedy v Yoshinoguchi přes půl hodiny čekat v čekárně. I když byla uzavřená, my jsme byli trochu mokří a venku bylo nějakých 12°C, takže mi nebylo zrovna teplo.

Nakonec jsme tedy z Yoshinoguchi odjížděli vlakem podle původního itineráře a přišli jsme o časový náskok, který jsme měli. V Oji už nám navazoval vlak linky Yamatoji, kterým jsme měli původně jet jen do Tennoji, ale když jsme zjistili, že jede až do Ósaky, dost nám to usnadnilo práci.

V Ósace jsme našli Umekita Underground Gate, kde mají holo info machine a taky hands-free ticket gate s face recognition. Miki oboje včera omylem shledal v Shin-Ósace, takže teď byl spokojený. Oboje si trochu vyzkoušel, ale u obojího vypadal lehce zklamaně.

Byli jsme u nástupiště Haruky, kterou se dalo dojet rovnou do Kyota a jela za několik minut. Zjistili jsme, které vagóny jsou bez rezervace a měli v plánu dojet až do Kyota, ale když jsme viděli ten „dobytčák“, který turisti v těch vagónech bez rezervace vyrobili, vystoupili jsme v Shin-Ósace a běželi jsme si udělat místenky na šinkansen.

Ten jel už za 8 minut, takže jsme do Kyota dorazili skoro stejně, jako kdybychom jeli tou Harukou. Z nádraží jsme zamířili do AEON mallu, který už máme na nákup jídla, hlavně sushi setů, docela osvědčený, i když není úplně po ruce. Koupili jsme sushi, spoustu pití, nějaké snídaně a trochu matchy domů. Celé to stálo 5.533 JPY (kartou).

Pak už jsme šli rovnou do hotelu, kde na nás na pokoji na televizní obrazovce čekala zpráva, že máme „zavazadlo“ na recepci. To byl můj balíček z Amazonu s yukatou :-). Miki tedy vyrazil na recepci a já jsem si dala dlooouhou horkou sprchu na zahřátí. Myslím, že pokud tu mají problémy s vodou, tak jsem tímhle vypráskala všechnu vodu pro zbytek hotelu :-). Miki pak vyrazil do onsenu.

Po sprše jsem si dala sushi k večeři a jako dezert matchový cheesecake. Zazálohovala jsem fotky, dopsala deník a asi ve 23:30 šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-13 - Japonsko - Kyoto

Dnes jsme vstávali o maličko později, až v 6:15. Vlak nám totiž odjížděl až v 7:18. Z jednoho odlehlého nástupiště, které bychom normálně dlouho hledali, ale my už o něm víme z předchozích návštěv.

Asi o čtvrthodinky později už jsme vystupovali v Saga-Arashiyama. Jedinou vadou na kráse bylo, že cestou začalo pršet. A ne úplně málo. Takže jsem byla ráda nejen za goretexové boty a pláštěnku na batoh, ale i deštník. Podle předpovědi mělo pršet jen dopoledne, ale v Arashiyamě bylo počasí, že by psa nevyhnal.

Došli jsme na autobusovou zastávku, kde jsme zjistili, že odtud už autobus nejezdí a odjezd byl přemístěn někam jinam. Naštěstí jsme od příjezdu vlaku měli asi 25 minut čas, takže jsme prochodili celé okolí, až jsme nakonec ten klíčový bus číslo 62 našli. Miki už tou dobou nedoufal, protože volný čas jsme „prošustrovali“ a už bylo po čase odjezdu podle jízdního řádu, ale autobusy v Japonsku by snad ani jízdní řád mít nemusely, na čas odjíždějí jen z konečné zastávky…

Zanedlouho už nás autobus vyhazoval u chrámu Otagi Nenbutsu-ji. Byla to naše první jízda na jednodenní jízdenky, takže bylo potřeba je při výstupu prohnat automatem, aby se na ně vytisklo dnešní datum.

Vstup do chrámu stál 300 JPY na osobu (hotově) a za 500 JPY se rovnou u pokladny dal zaplatit goshuin (21.). Areál chrámu je plný jizo sošek, které jsou tu rozmístěné v úžasném prostředí po okolních svazích plných mechu a teď na podzim i barevně zbarvených momiji. Moc se mi tam líbilo a ani mi nevadilo, že tak prší, aspoň bylo v chrámu málo lidí.

U východu jsme vyzvedli goshuincho se zápisem a když jsme ho venku pod stříškou uklízeli do batohu, oslovila nás nějaká Japonka. Neuměla pořádně anglicky, tak se s Mikim domlouvala přes překladač. Po úvodních zdvořilostních otázkách ale začala nabízet čajový obřad nebo co. Tak jsme se s ní rozloučili, což dalo trochu zabrat. Podezřívám jednu průvodkyni, která se tvářila, že doprovází do chrámu malou skupinku turistů. Když jsme vystoupili z autobusu, před chrámem nás přátelsky zdravila, a pak se po chrámu různě poflakovala a sledovala nás, takže hádám, že si na nás zavolala „posilu“... Když už chtějí turisty na něco lákat, mohl by se dámy aspoň naučit tu angličtinu, to je jak kdybych já jim začala nabízet výlet do Krumlova v češtině, když vím, že vládnou jen japonštinou…

Pokračovali jsme ulicí Saga-Toriimoto Preserved Street, která je lemovaná spoustou tradičních domků. Díky vytrvalému dešti i relativně brzkému ránu byla navíc ulice úplně prázdná. I když už bylo skoro 9 hodin, obchody a restaurace byly bohužel zavřené, tak jsme nakukovali zvenku.

Asi v půlce ulice jsme uhnuli do chrámu Adashino Nenbutsu-ji. Vstupenky po 500 JPY na osobu jsme si koupili v automatu a hned vedle je odevzdali obsluze v okénku. Tak nevím, ale jeden z nich je tam zbytečný – buď automat, nebo paní, ne?

Chrám byl moc pěkný, měl spoustu částí, přitom ale vše bylo kompaktní a blízko u sebe. Součástí areálu je i starý hřbitov s kameny porostlými mechem. Zaujala nás i zdejší „bamboo grove“, docela velká a na rozdíl od nedalekého známého bambusového lesa Arashiyama tu vůbec nikdo nebyl.

Za 300 JPY jsem si ještě nechala zapsat goshuin (22.), což bylo trochu komplikované, protože všude bylo mokro. Po návštěvě toalety, kterou jsme využila i k tomu, abych se konečně v suchu nasnídala, jsme pokračovali dál.

Našim cílem byl chrám Daikaku-ji a přilehlé zahrady. Cestou se zdálo, že by snad mohlo přestat pršet, ale bohužel, zatím pršelo dál. Nejdřív jsme šli do zahrad. Jednak jsem doufala, že tam bude nějaký altánek nebo něco, kde se třeba půjde na chvíli schovat a užít si výhledu do zahrady ze sucha, a taky bylo v plánu pak přímo ze zahrady projít do samotného chrámu soustavou venkovních zastřešených chodeb.

Vstupné do zahrad stálo 300 JPY na osobu. A zahrada mě tedy moc nenadchla. Její centrální část tvoří velké jezero Osawa-no-ike. V něm je malý ostrůvek a naaranžovaný velký kámen, ale to je všechno. Nějaký ten most, sochy, momiji barvící se do podzimních barev… Miki se pořád snažil někde schovávat, že prý je celý mokrý… Že se neoblékl, co…? Co se dá dělat, zbylý program padá, jedeme se usušit…

Došli jsme tedy na zastávku autobusu a počkali na spoj jedoucí k nádraží Saga-Arashiyama. To je výhoda denní jízdenky, podle mého původního plánu bychom museli jít na nádraží pěšky.

Přestoupili jsme na vlak a dojeli na Kyoto Station. Dochází mi Paralen a dnešní počasí úspěšné léčbě moc nepomáhá, takže jsme se nejdřív zastavili v lékárně, kde mi Miki pořídil něco podobného. A pak jsme šli do hotelu s cílem se převléknout do suchého a navázat na původní program.

Okoukli jsme hotelovou prádelnu, kde měli i sušičky. A tak jsme zamířili na pokoj, abychom ze sebe to mokré svlékli a na třeba půlhodinku to hodili do sušičky. Jenže smůla, náš pokoj se zrovna uklízel. Vedle pokoje máme nápojový automat a mikrovlnku, kde jsme nějakou dobu postávali a bylo tam docela teplo, takže Miki nakonec prohlásil, že se zahřál a že než dojedeme do cíle, tak to i nějak uschne.

Vrátili jsme se na nádraží, kde jsme zapadli do metra a přesunuli se až na konečnou stanici Kokusaikainen. A tam jsme rovnou stihli autobus směr Ohara. Po několika zastávkách se nám dokonce podařilo si sednout, takže cesta příjemně uběhla.

V Ohaře jsme zamířili rovnou do chrámu Shorin-in. Vstupné stálo 700 JPY na osobu, což je dost, ale chrám je obrovský. Nejdřív jsme se zuli a pěkně v ponožkách si prochodili celou centrální budovu Kyakuden. V jedné z místností tam psali goshuin (23.), stál obvyklých 300 JPY. Jen jsem asi měla počkat na paní vedle, ta to zapisovala pečlivěji…

Kyakuden částečně obklopuje vnitřní zahradu, kde se dá posedět s matcha čajem. Tomu jsem nemohla odolat, hlavně když stál jen 600 JPY. Z posezení byl krásný výhled do zahrady, která nebyla moc upravovaná, i díky podzimu působila divoce. A mezi větvemi stromů prosvěcovalo sluníčko…

Pak jsme postupně prochodili přilehlé zahrady, kde se nacházely jak klasické prvky japonských zahrad, tak chrámy s různými sochami. U chrámu Konjiki-Fudo-do dokonce rozlévali jako ochutnávku nějaké nápoje. Bylo to jak vývar, a přitom trochu nasládlé. Překvapivě dobré! Ale od koupě toho, z čeho to dělají, mě odradila cena, za větší balení chtěli 1.300 JPY, a to menší o 500 JPY levnější mi přišlo, že obsahuje tak tři dávky.

Když jsme vše prochodili, areál chrámu jsme opustili a trochu si prošli ještě přilehlé uličky a cesty, které jsou lemované dalšími chrámy. Dneska už ale bylo chrámů dost, takže jsme vyrazili na autobus. Byla tam dost velká fronta, což slibovalo brzký příjezd autobusu, ale nakonec jsme na něj stejně poměrně dlouho čekali. A kupodivu, což mi hlava nebere, jsme si i přesto v autobuse sedli. Cesta tedy byla vlastně i docela příjemná, užili jsme si výhledů na okolní přírodu.

Původně bylo v plánu jet autobusem až do centra a pojmout to jak vyhlídkovou jízdu, ale i mimo špičku by to bylo na víc jak hodinu, takže jsme na konečné v Kokusaikaikanu přestoupili na metro a dojeli na Kyoto Station.

Na nádraží jsem znovu narazila na obchod Lindt, kde měli i matcha Lindor. U nás ho prodávali jen jednu sezónu a pak ho z prodeje zase stáhli, očividně u nás nebyl zájem. Tak jsem si vzala 20 kuliček domů, ceny švýcarské, stálo to 2.007 JPY. A jako ochutnávku jsme dostali klasický červený Lindor.

Miki si chtěl dát pozdní oběd v McDonalds, ale japonskou specialitu neměli, tak jsme se přesunuli do nedaleké restaurace Sukiya. Dala jsem si tam gyudon s miso polévkou a nakládanou zeleninou, ale maso je na mě prostě moc tlusté, ani jsem to nedojedla, jak jsem nechtěla riskovat, že mi bude špatně. Miso bylo dost mastné od masových kuliček a bez mořských řas. Vlastně nic moc jídlo. Ale stálo nějakých 660 JPY, což je famózní cena. Celkem jsme platili 1.200 JPY.

A pak už jsme šli na pokoj. Dali jsme sušit věci, Miki zamířil do onsenu, já do vany. Pak jsem zazálohovala fotky, dopsala deník a k druhé večeři jsem si dala sushi, přičemž jsem si vylila sójovku (šmarja!) do postele, takže jsem ještě musela přeprat povlečení. Jako dezertík před spaním jsem měla Kiri cheesecake, který si občas dává Naomi. Je dobrý, ale žádný zázrak.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-14 - Japonsko - Kyoto

Vstávali jsme až v 6:35. To je panečku dovolená, když budík na půl sedmou je za odměnu… :-) Asi v 7:15 jsme vyrazili na Kyoto Station, odkud nám v 7:40 jel vlak. Vystupovali jsme hned 2. zastávku – Inari.

Přímo u stanice je hlavní vchod do věhlasné svatyně Fushimi Inari Taisha. Byli jsme tu už dvakrát, vždycky jsme jeli prvním ranním vlakem a hlavně poprvé, v roce 2017, jsme tu byli úplně sami. O rok později už to tak dobře nevyšlo. A letos už jsme neměli o co přijít, takže nebyl důvod vstávat brzo.

Když jsme přicházeli, pomalu se otevíraly stánky. To jsme dřív zažili až při odchodu. Hned při první příležitosti jsem si pořídila goshuin. Bohužel ho už nezapisují do goshuincho, ale prodávají předepsaný na papíře. A přesto jim nebrání si za něj říct 500 JPY a ještě ho prodat s ohnutým rohem. Hned jsem si ho vlepila do goshuinchō, čímž jsem ohnutý roh tak nějak zamaskovala.

Pak jsme si trochu prochodili svatyni. Vlastně jen dolní část, kde jsou dlouhé řady torii. A kde byla taky spousta lidí. Otočili jsme to v místě, kde stezka začíná prudce stoupat do kopce. Na vrcholku Inari jsme byli už dvakrát, potřetí fakt netřeba.

Ještě jsem si za 300 JPY pořídila druhý goshuin u svatyně, kde se sbíhají slavné dvě řady torii. A pak už jsme pomalu zamířili pryč.

Obhlédli jsme několik stánků se suvenýry, ale nic moc zajímavého, co by se nám hodilo třeba do zahrady, neměli, takže jsme pokračovali k chrámu Tōfuku-ji.

V Tōfuku-ji je spousta míst, kam se dá jít a kde je něco k vidění, všude se ale platí nemalé vstupné – na ochoz brány, do hlavní budovy, kde je, jak už to v Japonsku bývá, nějaká významná socha hodná uctívání, a také do zahrad. Tam jsem měla namířeno já, protože jsem na internetu viděla spoustu fotek téhle krásné zahrady. A ano, za těch 500 JPY to stálo.

Zahrada je zenová a přišla mi neobvykle rozlehlá. Hlavní část s kameny mi trochu připomínala zahradu u chrámu Ryōan-ji. Měli jsme čas, ráda jsem si tu na chviličku sedla… Zadní část zahrad byla neobvykle zelená a netradičním šachovnicovým motivem.

Ještě jsem si za 500 JPY koupila goshuin, trochu jsme se porozhlédli po přístupné části chrámu a zamířili na vlakovou stanici. Cestou jsme narazili na prodejnu kamenných výrobků, tak jsme nakoukli dovnitř, ale čas pokročil a nebylo možné od prodavačky zkoušet zjistit cenu za jizo sošky, které měla v nabídce. Upřímně – ty nové sošky z krásného čistého kamene se mi prostě nelíbí, já se tradičně zamilovávám do těch sešlých, mechem porostlých…

Vlak v 10:24, kterým jsme měli jet nám ujel. Museli jsme totiž ještě koupit jízdenky, každou za 220 JPY (hotově) a taky projít podchodem na opačné nástupiště, takže i kdybychom běželi, nestihli bychom to. Naštěstí v 10:38 jel další.

Vystoupili jsme v zastávce Sanjo, odkud jsme za několik minut došli k čajovně Maikoya. Chvíli jsme čekali venku, ale pak jsem obsluze vecpala naši rezervaci a začaly se dít věci. Poslali mě naproti přes ulici do převlékárny, kde mě čekalo tolik úkonů, že jsem se nezastavila. Protože v Japonsku má všechno svůj řád a pevně daný postup…

Takže nejdřív zout boty. Převzít kabelku na pár drobností. Sundat bundu a pověsit na ramínko na vyhrazené místo. Nafasovat velkou tašku s číslem 33 na věci – batoh, oblečení… Vyměnit svoje ponožky za ty do pantoflí. Všechny zbytné věci naskládat do velké tašky. Vybrat si z kimon to, které se mi bude líbit. Nafasovat „spodní prádlo“ a odebrat se s ním do kabinky. Tam si sundat své oblečení a vzít si to přidělené. Tričko jsem si pod tím ale nechala, měla jsem obavy, že mi pak bude venku zima. Přendat nejdůležitější věci do přidělené kabelky. Nepotřebné věci naskládat do velké tašky a tašku umístit do police. Nechat si spodní vrstvu převázat tenkým páskem. Nechat si udělat základní účes. S pomocí si obléknout vybrané kimono, nechat si ho na sobě hezky srovnat a nechat převázat. Vybrat si obi a nechat si ho uvázat. Vybrat si květinovou ozdobu do vlasů. Vzít si poslední drobnosti do kabelky. Vybrat si pantofle vhodné velikosti a vyrazit ven. Ufff…

Moc jsem se nemohla zorientovat, poslali mě zpátky naproti do čajovny, ale Miki tam nikde nečekal. Nakonec mě poslali dovnitř, že prý čeká tam. Uvítal mě, kde se prý flákám. Kdyby věděl, že jsem poslední půlhodinu létala „jak hadr na holi“, asi by se divil :-).

Pak jsme měli možnost si užít čajový obřad. Nejdřív jsme byli poučeni o historii a pak jsme byli zasvěceni do tajů přípravy čaje. Podle instrukcí jsme snědli své sladkosti a když nám dolili misky vodou, měli jsme za úkol si matchu sami ušlehat. Mikimu to šlo hladce a brzy měl krásnou pěnu. Až byl pochválen :-). Mně to tak dobře nešlo, ale nakonec jsem té pěny dosáhla taky. Na to, že jsem to nedělala úplně poprvé, to byl dost smutný výkon…

Našlehaný čaj jsme si měli možnost vypít, takže jsme se nejdřív dozvěděli, jak ho správně pít. A když byl celý čajový obřad u konce, nadešel čas na procházku dvou malých přilehlých zahrad, ve kterých jsme si udělali řadu různých fotek.

A když už jsme moc neměli co dělat, zjistili jsme od obsluhy, jak se dostat do restaurace, kde máme objednaný kaiseki lunch. Oproti původním očekáváním to tedy byla docela dálka, podle původního nákresu to měly být asi 3 minuty chůze, to tedy tahle restaurace nebyla. Moje vybrané pantofle si asi v mezičase vzal někdo jiný, tyhle mi byly trochu větší, navíc jsou plastové, takže mi pořád klouzaly z nohy a měla jsem co dělat, abych se nepřerazila.

Když jsme dorazili do restaurace Tagoto, oficiálně nás uvítali, vyvezli výtahem a uvedli k přidělenému stolu. Následovalo sedmichodové menu, nad kterým přecházel zrak i chuťové buňky, všechno to bylo naprosto vynikající. Miki si to navíc zpestřil o točené pivo, za které pak zaplatil 770 JPY (kartou).

Když jsme byli po jídle, vyrazili jsme na cestu zpět do Maikoyi. Šli jsme docela po hlavních ulicích, Japonci si nás nevšímali, už jsou zvyklí, a turisti vlastně až tak moc taky ne. Jen jsem čekala, že těch lidí v kimonech budeme potkávat mnohem víc…

Když jsme dorazili do Maikoyi, každý jsme šel do své „šatny“, abychom se zase převlékli do civilu. Kimono mi bylo pohodlné, ačkoli všude kolem zaznívalo, že se v něm nedá dýchat a že bychom si teď měli oddychnout, když máme možnost ho sundat. Ale teda ty pantofle k tomu, to je očistec…

Trochu jsme si pak prochodili přilehlé uličky a na 15:00 šli do Samurai & Ninja Museum. Na recepci jsme zjistili, že máme rezervaci až na 15:30, ale asi měli volno a nechali nás jít se skupinou v 15:00.

Průvodce Kai nás postupně provedl menším muzeem a ke všemu nám dal výklad. Pak nás odvedl do 4. patra, kde jsme si všichni vyzkoušeli hod shurikenem. Z pěti tréninkových pokusů se mi povedlo ho zabodnout jen jednou. Celé to zakončila malá soutěž sestávající ze 3 bodovaných hodů. Vítěz měl 10 bodů, Miki 8. Já 0 :-).

Pak nás poslali na jiné místo, což znamenalo jít od muzea 30 metrů rovně, zahnout vpravo, jít 100 metrů, zahnout vlevo a tam byl vstup do další části, kde bylo možné si vyzkoušet samurajský kostým a udělat si nějaké fotky. Překvapilo mě, jak těžká je přilba. Celé to brnění muselo být strašně těžké a nepohodlné…

Z muzea jsme pak šli do čtvrti Gion. Cestou jsme narazili na obchod, kde měli ochutnávku čaje, včetně matcha „capuccina“, které bylo tak dobré, že jsme v obchodě nakonec utratili 2.288 JPY (kartou).

Na gejši bylo ještě brzo, jen okolo páté, gejši chodí až tak na 18:00. Takže tentokrát jsme žádnou neviděli. No, při předchozích dvou návštěvách jsme jich viděli desítky, takže se vůbec nic neděje :-).

A nakonec jsme jen tak „na blind“ vyrazili směr Kyoto Station k hotelu. Cestou jsme se zastavili v 7-eleven, protože jsem měla žízeň. Nákup stál 410 JPY (kartou) a Miki si tam odskočil na WC.

Mířili jsme do supermarketu Lopla, kde sice neměli nic moc k jídlu, ale měli zajímavé a levné matcha věci, takže jsme tam nechali 2.918 JPY (kartou). Ale jo, po dnešku už mám dojem, že matcha věci stačí, že toho mám dost :-) a můžeme domů.

Nakonec jsme se stavili ještě v supermarketu, kde jsme si koupili něco k večeři a na snídani na zítřek. Tentokrát stál nákup 2.128 JPY (kartou).

Do hotelu už to byl jen kousek. Na pokoji jsem si dala teplou sprchu, snědla večeři a završila to dezertem, zazálohovala fotky a dopsala deník. Spát jsem šla asi ve 22:00, budík bude zase nemilosrdný…

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-15 - Japonsko - Kyoto

Budíka jsme měli na nemilosrdných 5:10. Po ranních přípravách jsme vyrazili na metro, které mělo odjíždět v 6:11. Byli jsme tam ale dost brzo, takže jsme jeli o jedno dřív.

Když jsme o čtvrthodinku později vystupovali ve stanici Kitaoji, už se rozednívalo a nad řekou Kamo se krásně zbarvovala obloha. Podle řeky jsme došli pěšky do svatyně Kamigamo Jinja, občas označované jaky „Upper Kamo Shrine“. Svatyně samotná otevírá asi v 5:30, takže do areálu je možné vstoupit, jen jsou zavřené modlitebny a obchůdky. Svatyní protéká potok, těžko říct, jestli je to přítok řeky nebo je celý uměle vytvořený, ale vedou přes něj různé mostky a vytváří to malebná zákoutí.

Autobusem jsme se přesunuli ke svatyni Shimogamo Jinja. Ta mi přišla ještě hezčí, protože se dalo sejít až k vodě. Ta navíc nevedla rovně, stáčela se, takže výhledy byly zase jiné.

Po návštěvě svatyně jsme si odskočili, a protože vylezlo sluníčko, chvíli jsme rozmrzali a dali si při tom snídani.

Znovu jsme sedli na autobus a dojeli k chrámu Daitoku-ji. Je to obrovský areál se spoustou přidružených chrámů, celkem jich je určitě víc jak 10. Vytipované jsem měla 4, později jsme je objevili i na nějaké ceduli, takže těžko říct, jestli to byly nějaké hlavní…

Byli jsme tam asi o 45 minut dřív, chrámu otevíraly nejdřív v 9:00, takže jsme si to tam nejdřív celé prochodili. Chtěli jsme jít do Koto-in, ale měl zavřeno, tak jsme šli k dalšímu, který byl po cestě, a to Daisen-in.

U vstupu jsme zaplatili dvakrát 500 JPY a obdrželi informaci, že se nesmí fotit, nějaké letáčky a také informační tabuli s podrobnými popisky v angličtině. Už na pokladně mi paní pokladní vůbec nepřišla tak laskavá a ochotná, jako bývají pokladní jinde. Zahrady jsou maličké, přiléhají bezprostředně k chrámu, takže jde jen o takové úzké, sotva dvoumetrové proužky. Každý kopeček, kámen, strom tu něco znamená, ale číst ta vysvětlení, která autora vedla ke zvolenému rozmístění prvků, se moc nedalo.

Zákaz focení jsem nedodržela a ověřila tak nejen umístění kamer, které byly vidět, ale zejména pak to, že tu opravdu platí minimálně jednoho člověka, který ty kamery poměrně důsledně sleduje a hlídá. Obsluha po mně pak chtěla ty fotky smazat, což je absurdní, neb kdybych měla internet, mohly být dávno nakopírované někde na cloudu. V mém případě skončily v Koši, odkud jsem je po opuštění chrámu zase obnovila. A mezi fotkami z dnešního dne je najdete i vy.

Tady si dovolím malou vsuvku. Kdo mé cestovní deníky čte pravidelně, zřejmě dávno nabyl dojmu, že zákazy focení moc nerespektuji. Je to tak i není. Záleží na zemi i na objektu mého zájmu. Když se to nesmí nefotím strategické stavby. Nebo když je zakázáno fotit v interiéru chrámu, kde jsou umístěné relikvie důležité pro věřící, většinou nefotím, nebo jen opatrně, s respektem, abych nerušila. Nebo když v chrámu probíhá nějaký obřad, nedovolila bych si fotit. Když je ale zákaz plošný v celé navštívené památce a zjevně jen proto, aby na tom „provozovatel“ vydělal, nemám k takovému nařízení sebemenší respekt. Není to tak, že bych za to na sebe byla pyšná a že by mého příkladu měli následovat ostatní, ale fotky mi nepřinášejí žádný zisk a nutit návštěvníky kupovat si knihu nebo sadu pohledů jen proto, aby si za pár let vůbec vzpomněli, jak to tam vlastně vypadalo, mi přijde trochu jako drzost. Takže to asi vnímám tak, že jejich drzost oplácím tou svou, no… Pyšná na sebe nejsem a vy to nedělejte…

Smutnou tečku to mělo na ubytování, když jsem se dostala na internet. Nikdy by mě nenapadlo, že bych si v Japonsku měla ověřovat recenze navštívených míst, ale tenhle chrám návštěvníci tak nějak obecně označují za turistickou past. Našla jsem recenze, kterak zaplatili za vstup a o zákazu focení jim řekli až pak. Když pak chtěli vrátit vstupné, že tam tedy nejdou, tak to pokladní odmítla. Nebo recenze, kde pán popisoval jejich arogantní chování, když po něm chtěli, aby odložil batoh s drahou profi fototechnikou, který měl na zádech. Na Japonsko netradiční sbírka negativních recenzí. Takže mě na tom celém mrzí jen jedna věc – že kdybych si to zjistila v předstihu, do Daisen-in bychom vůbec nešli a místo toho bychom navštívili Ryogenin.

No a definitní tečkou je důvod, proč je toto opatření v chrámu Daisen-in zavedeno. Údajně tam nějaký profi fotograf pořídil fotografie, které následně zpeněžil. A tak, místo aby zavedli symbolický poplatek za focení nebo aby vybrali klíčové místo, které se nesmí fotit, focení prostě zakázali všude…

Před odchodem jsem si ještě nechala zapsat goshuin (27.), za který se platilo překvapivě jen 300 JPY. Jinak měli suvenýry v porovnání s ostatními chrámy spíš dražší.

Chtěli jsme do Koto-in, ale ten neotevřel v 9:00 ani v 10:00, takže jsem mezitím zašla ještě do Zuiho-in, který ostatně recenze doporučují jako lepší alternativu k Daisen-in. Miki tam nešel a místo toho vyrazil naposled zkontrolovat Koto-in. Vstup mě stál 400 JPY a goshuin (28.) dalších 300 JPY.

Zahrady jsou o poznání větší a zajímavější. Jen k tomu zas nebyly takové hezké vysvětlivky jako v Daisen-in. Ty jsem ale ráda vyměnila za chvíli opravdového klidu i možnost si na památku udělat pár fotek. A proč vlastně pořád ty fotky? Protože naše láska k Japonsku se prostě „musí“ promítnout i do naší budoucí zahrady, o které už mám jasnou představu, teď to chce načerpat inspiraci na detaily a skutečné provedení. Ne nadarmo odtud táhnu domů i knihy o tom, jak vybudovat japonskou zahradu…

Chrámy Koto-in a Ryogenin zůstávají až na příště…

Jednu zastávku jsme popojeli autobusem, zbytek ke stanici Kitaoji jsme došli pěšky. S jedním přestupem jsme se metrem přesunuli do stanice Higashiyama. Prošli jsme se podél malé a zřejmě bezejmenné říčky a stavili jsme se v 7-eleven koupit něco málo na oběd. Nákup stál 1.340 JPY a protože se udělalo teplo hned jsme to všechno venku na lavičkách snědli.

Došli jsme do svatyně Heian-jingu. U vstupu jsem si za 500 JPY nechala zapsat goshuin (29.). Trochu jsme se prošli po centrální části a pak zaplatili dvakrát 600 JPY za vstup do zdejších zahrad. Zpočátku vypadaly trochu nudně, rybníček, altánek, kamenné mosty a lampy… Ale nakonec jsme našli spoustu malebných zákoutí. Přístřešek se starou tramvají nebo obrovské kamenné nášlapy přes vodu. A hlavně – zahrady byly obrovské!

Dál jsme pokračovali pěšky s cílem si trochu projít oblast mezi chrámy. Minuli jsme chrám Shoren-in, kde jsme byli před lety na večerním illumination. Miki u něj objevil stánek s matcha produkty, mezi nimi i točenou matcha zmrzlinu. Postavil se do fronty, ale před ním stáli Číňani. Když si objednali a zaplatili, začali si diktovat, že ještě chtějí navíc tohle a tohle a tohle, prodavač jim to pořád dopočítával, oni pořád dopláceli… Nakonec nám došla trpělivost a odešli jsme.

Částečně jsme prošli okrajem čtvrti Gion. Cestou přibývalo turistů, hlavně Číňanek v kimonech.

U parku Maruyama nedaleko svatyně Yasaka, jsme objevili další matcha zmrzlinu. Maličko dražší, stála 600 JPY, ale byla premium, tedy navíc sypaná matcha práškem. A brali karty…

Ve svatyni Yasaka jsem si za 500 JPY nechala zapsat goshuin, trochu jsme se tam porozhlédli a pokračovali k chrámu Hokan-ji, jehož součástí je i 46 metrů vysoká pagoda. Přilehlé uličky byly turistické peklo. Přes lidi nebylo k hnutí, ulička lemovaná obchůdky. Pravda, mezi kýčovitými suvenýry a stále dokola se opakujícími sladkostmi se občas dal najít i obchod s kvalitními rukodělnými a také drahými výrobky. Kamenné jizo sošky jsou ale očividně k dostání jen v kamenictví…

Dav nás unesl až k chrámu Kijomizu-dera, který jsme chtěli navštívit. Při naší první návštěvě Kjóta jsme v něm nebyli, o rok později byl v rekonstrukci, a tedy hlavní budova byla pod lešením a plachtou. Ale tyhle davy, to fakt nebylo něco, co jsme chtěli podstupovat. A tak jsme si prohlédli co bylo vidět a koukali odtamtud urychleně zmizet.

Od davů jsme utekli na hřbitov, kde byl klid. Šli jsme přes něj už před lety, takže ani nebylo potřeba ověřovat, kam stezka vede.

Protože program se nám tím „trochu“ eliminoval, přemýšleli jsme, co s načatým odpolednem. Použili jsme osvědčenou taktiku – pojedeme prvním prázdnějším autobusem někam. A tak jsme jeli busem 202 do stanice Nishioji Shijo a odtud číslem 3 do Matsuobashi. Kousek od této stanice se totiž nachází svatyně, kterou jsme cestou našli v mapě – Matsuo Taisha.

Areál byl otevřený, ale všechny budovy i zahrady už byly zavřené. Stmívalo se, bylo těsně před 17:00. Pořádně jsme jim to tam prochodili a zamířili do nedalekého Family Martu, kde jsem si za 1.480 pořídila večeři a snídaně na zítřek.

Vrátili jsme se do stanice Matsuobashi, kde jsme se ještě stavili v supermarketu Fresco, kam se chtěl podívat Miki. Nakonec jsme brali jen maličkosti za 490 JPY.

Autobus nám mezitím ujel, šli jsme čekat na jiný. A pak jsme se pomocí busů 3 a 71 nějak dostali na Kyoto Station. Byla to obstojná okružní, a tedy i vyhlídková jízda Kjótem…

Kousek od hotelu jsme se ještě stavili v Lawsonu, kde si chtěl Miki pořídit večeři. Nakonec musel vzít něco jiného.

Na hotelu následovalo tradiční kolečko, jen v maličko změněném pořadí – večeře (sushi), záloha fotek, sprcha, dopsat deník. No a nakonec zabalit, což je tedy největší inferno…

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-16 - Japonsko - Kōbe

Budíka jsme měli na 6:00 pro případ, že by ráno bylo potřeba něco dodělat. Nakonec jsme byli připraveni rychle, tak jsme asi v 6:45 vyrazili na nádraží. Včerejším přebalením vznikly místo 2 kufrů hned 3, do dvou už se prostě nevejdeme, takže odteď ty přesuny budou trochu náročnější. Ideální by samozřejmě bylo mít ten itinerář otočený, ale to je holt daň za ty extrémně levné letenky…

Na nástupiště jsme dorazili s předstihem, ale nevadilo to, na šinkanseny se vždycky dobře dívá :-). Ve vlaku jsme se nasnídali a za slabou půlhodinu už jsme vystupovali v Shin-Kōbe.

Na nádraží jsme našli skříňky na kufry, bohužel se všechny o kousíček nevešly do té největší za 700 JPY takže jsme jeden menší kufr museli dát do druhé skříňky z dalších 500 JPY.

Z nádraží jme vyrazili pěšky do přístavu, cesta nám trvala asi půl hodiny. První dojmy z Kōbe byly dost smíšené a rozpačité, všude byl nepořádek a nebýt nápisů, viděla bych to spíš na Manhattan. Dokonce i čínskou čtvrť jsme minuli…

Miki se cestou zastavil ve Starbucks a za 589 JPY (kartou) si dal nějakou jahodovou limitku. Přišlo mi to příšerně umělé, ale on vypadal spokojeně :-).

Mířili jsme do přístavu k památníku velkého zemětřesení z roku 1995. Je tam ponechaný kus zničeného nábřeží i s lampami. Zrovna tam byly skupinky nějakých studentů, ale nezdržovali se, takže nám brzy uvolnili místo.

Pak jsme si prošli zbytek parku, došli na opačnou stranu přístavu a pomalu zamířili do zahrad Sorakuen, abychom na místě zjistili, že ve čtvrtek mají zavřeno. Jak mi tohle mohlo uniknout…?

A tak jsme pokračovali do nedaleké svatyně Ikuta Jinja, která je takovým ostrůvkem klidu uprostřed rušného města. U svatyně je i menší zahrada, v ní rozmístěné další malé svatyně ale i vodní prvky – rybníčky, potůčky...

Za 500 JPY jsme si tam nechali zapsat goshuin (31.) A vyrazili jsme hledat, kde si dáme oběd. Abychom ztratili trochu času, zašli jsme do LOFTu. V papírnictví jsem si nic nevybrala, ale mezi sezónními vánočními věcmi měli adventní kalendář s obrázky Josefa Lady. Ten jsme museli mít! Navíc je levnější, než by byl u nás, stál 486 JPY (kartou)…

S adventním kalendářem v ruce jsme šli najít jednu z vybraných restaurací. Volba padla na Steakland Kobe-kan, takže jsme vyjeli výtahem do 6. patra, zaklikali si tam 2 místa a hned se nás ujala obsluha, že je volno.

Usadili nás ke stolu, rozdali menu a my si každý objednali Kobe Beaf Tender Steak Lunch za 4.500 JPY. Na stole na nás čekaly připravené omáčky na maso i rýži a postupně jsme dostali zeleninový salát, misku nakládané zeleniny, misku rýže a miso polévku.

Pak přímo před námi udělali steak dle našeho přání, což bylo rare. A k tomu opekli nějakou zeleninu. Jelikož steak se jí hůlkami, při tepelné úpravě se krájí na plátky a ještě opéká z každé strany, takže do rare měl opravdu daleko, tohle bylo jasné well done. Navíc maso bylo extrémně tučné a chutnalo spíš jako vepřové. Na závěr jsme dostali objednané pití – já džus, Miki ledovou kávu. A zaplatili jsme za to celé 9.000 JPY. Jako měla bych pro tuhle částku výrazně lepší uplatnění. Ano, ochutnali jsme slavný steak z Kobe a že by byl špatný říct nemůžu. Ale co se prostředí restaurace, rychlosti obsluhy, ale i chuti výsledného jídla týká, tak tomu dávám tak 3 z 10. Obyčejný udon za tisícovku mi udělá lepší službu.

Z restaurace už jsme zamířili rovnou na nádraží Shin-Kōbe. Byla to cesta na minimálně půl hodiny a v podstatě v celé trase vedla do kopce. Na sluníčku bylo horko, ve stínu chladno, takže ani teplotní komfort se nedal udržovat. A že by mi z toho jídla bylo nějak do skoku, to taky říct nemůžu.

U nádraží jsme omrkli podchod pod ním, protože zde začíná stezka vzhůru do Nunobiki Park pod vrcholem Setsugiyama, kam jsme měli původně v plánu vyjet lanovkou a sejít dolů. V tom případě bychom pravděpodobně dorazili právě sem. Pod industriální stavbou a mohutnými pilíři tu protéká řeka a při větším množství vody tu zřejmě teče i vodopád.

Něco po 13:00 jsme zapadli do nádražní budovy, kde jsem si odskočila na WC, omrkli jsme obchody a já si na cestu vybrala bento box, který stál 1.180 JPY. Nakonec jsme vyzvedli kufry ze skříněk a přesunuli se na nástupiště, abychom okoukli také zdejší atypickou stanici, na kterou z obou stran navazují tunely vykutané do okolních hor.

Provoz byl ve stanici obstojný. Ještě před naší Sakurou ve 13:36 odjíždělo Nozomi ve 13:30 a v protisměru taky stavělo Nozomi, takže jsme se aspoň měli na co dívat.

Ve vlaku Miki umístil naše kufry a usadili jsme se. Čekala nás víc jak 2,5 hodiny dlouhá cesta z Kōbe do Shin-Tosu. Velká část cesty vede tunelem, takže výhledů jsme si moc neužili. Dopsala jsem si tedy deník, pojedla něco málo matchového a odpočívala.

V Shin-Tosu jsme měli 8 minut na přestup z šinkansenu na místní vlak Relay Kamone, protože šinkansení koleje dál nevedou. Stihli jsme to tak tak, ani jsme nestihli dojít k tomu správnému vagónu a uvnitř jsem si ještě popletla strany, takže jsme úplně zbytečně prošli jedním vagónem. Miki už pak nechtěl jít zpátky, takže jsem mu nechala jeho místenku a vyrazila sama. Mikimu jsem pak poslala informace o dalším přestupu, na který budeme mít jen 3 minuty, ale když vystoupilo víc lidí v příští zastávce, tak dorazil za mnou.

Po asi půlhodině cesty jsme dorazili do Takeo-Onsen, kde se z Relay Kamone zase přestupuje na šinkansen. Naštěstí vlaky staví na stejném nástupišti, takže tady stačí vystoupit z vlaku a nastoupit do toho přistaveného na sousední koleji. A čísla vagónů jsme docela trefili proti sobě, takže jsme nemuseli nikam daleko přecházet.

Kamone je nový šinkansen, nějaká speciální verze N700S. Jezdí jen se 6 vagony a od ostatních šinkansenů se liší tím, že i klasická třída ve vozech s rezervací má sedačky v konfiguraci 2-2, zatímco ostatní šinkanseny jsou 2-3. Tuhle konfiguraci má Kamone jen ve vozech bez rezervace. Zajímavý je i interiér, sedačky jsou částečně provedené ve dřevě, podlaha imituje dlažbu… Škoda, že jízda trvá jen půlhodinku, to je v případě šinkansenu taková chvilička, že se jeden nestihne ani usadit…

Já jsem si navíc cestou otevřela svůj bento box, Miki ho po mně pak dojedl. A časově to vlastně vyšlo tak akorát, abychom se v Nagasaki vyložili z vlaku.

V 17:22 jsme dorazili do Nagasaki. Ještě jsme si vlak prohlédli a vyfotili zevnitř a vyrazili na informace, kde jsme za 1.200 JPY koupili na zítřek dvě celodenní jízdenky na tramvaj. A pak už jsme šli do hotelu. Okolo nádraží je to nějaké rozkopané, navíc hlavní ulice se dá přejít jen přes nadchody, ne zrovna kapacitní. Nahoru jsme vyjeli po eskalátorech, propletli se bludištěm nadchodů a na opačné straně sjeli výtahem, ke kterému vedly tři schody. Japonská bezbariérovost…

Hotel jsme našli bez problémů, byl blíž, než se podle mapy zdálo. A ani ne do kopce, jak jsem čekala. Navíc nevypadal ani tak tragicky, jak jsem podle recenzí předpokládla. Na recepci uměli anglicky, další překvapení. O něco méně milé překvapení bylo, že se nepodařilo zaplatit platební kartou, takže 8.500 JPY za jednu noc jsme nakonec museli platit hotově. A k tomu 200 JPY místní daň. Tím nám tedy už moc hotovosti nezbývá…

Na pokoj 610 jsme jen dali věci a vyrazili sehnat něco k večeři. V přízemí obchodního domu, který sousedí s nádražím, jsme našli supermarket Seiyu, kde jsme si za 3.233 JPY (kartou) pořídili sushi k večeři, nějaké pití a snídani na zítřek. A Miki deštník, protože venku prší a podle všeho bude pršet i zítra.

Jeden zdejší typický deštník jsme měli půjčený z hotelu. Tak to tu chodí. Na recepci hotelu je nádoba, ve které jsou erární deštníky. Obdobná je třeba u restaurací, některých obchodů… Prostě se tam deštník při příchodu odloží a při odchodu zase vyzvedne. Deštník je tu spotřební zboží, občas si někdo odnese ten váš, občas vy vezmete, třeba i omylem deštník někomu jinému…

U východu z obchodního domu jsem Mikimu ukázala systém, jak se na holový deštník navléká igelitový pytel, aby z deštníku během pobytu v obchodě nestékala voda. Vychytávka je to boží, ale to množství odpadu, který Japonci takovými zlepšováky produkují, je opravdu příšerné…

Vrátili jsme se do hotelu, kde jsem si dala sprchu, dopsala deník, snědla své sushi k večeři a připravila si pár drobností na zítřek.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-17 - Japonsko - Nagasaki

Budíka jsme měli na 5:40 – pro případ, že bychom se ráno nějak „zasekli“ při zavírání kufrů. Trochu se to hodilo, protože jsem si v mrazáku zapomněla matchovou zmrzlinu. A tak byla k snídani :-). Výborná!

Asi v 6:15 jsme pokoj opustili a na recepci uložili kufry. Došli jsme na tramvajovou zastávku a chvilku počkali na tramvaj, která měla jet v 6:41.

Pomalu se rozednívalo a když jsme vystupovali u Peace Park, bylo už světlo. Vypadalo to na pěkný polojasný den, dokonce jako by prosvěcovalo sluníčko. Ale nestihli jsme si projít ani polovinu parku, do kterého jsme se dostali po zastřešených eskalátorech, a začalo docela silně pršet. Nejhustší déšť jsme přečkali pod stříškou nad schody do garáží. Když hlavní slejvák pominul, omrkli jsme zbytek parku, našli dokonce sochu „Joy of Life“, kterou městu darovalo roku 1980 tehdejší Československo, podívali se na vyhlídku a pokračovali k Urakami Tensyudo, tedy katedrále.

Tato katedrála je asi největším symbolem svržení bomby na Nagasaki, podobně jako Hiroshima má A-Bomb Dome. Katedrála byla jen několik set metrů od hypocentra a dochovaly se z ní části zdí a nějaké sochy. V důsledku výbuchu se zřítily její věže, tu severní Japonci ponechali na místě, kam dopadla. Kousek od katedrály stojí i část původní zdi. Samotná nová katedrála, která byla postavena roku 1959, byla zavřená, dovnitř jsme nakoukli jen přes sklo.

Počasí bylo velmi proměnlivé. Chvílemi nepršelo vlastně vůbec, chvílemi naopak dost. Moc mi to nevadilo, byla jsem vybavená ale trochu otrava byla ta logistika s tím spojená – pořád otvírat a zavírat deštník, uklízet ho, snažit se nic nenamočit...

Podle malé říčky jsme pokračovali k Hypocenter Park, ve kterém je památník hypocentra. A opodál stojí kus zdi z katedrály Urakami, který sem byl přemístěn. V parku probíhalo nějaké natáčení, reportér povídal a povídal, kameraman křížený se zvukařem mu jen gesty ukazoval a scénáristka křížená s režisérkou se očividně nudila.

U vody jsme pod parkem našli ještě takové „okno do minulosti“, kde je možné skrz okna nahlédnout na zem tak, jak byla v době výbuchu, včetně všech předmětů, například žárem částečně roztavených lahví. Dokonce se tu dalo dostat přím o k vodě. To je taky pro Japonsko typické, že se nikdo nesnaží někomu přímo bránit ve vstupu na místa, která se vyskytují ve veřejném prostoru. Být to v Evropě, bude tam plot…

Nebylo to zrovna ideální místo na snídani, ale už jsem měla hlad a jídlo teď nějakou dobu nebude možné, tak jsem aspoň něco málo pojedla.

Na opačném břehu se nachází Plamen míru – The Flame of Peace. Oheň pochází z řeckého Olympu a je to jedno z jen mála míst mimo olympijské hry, kam byl darován. Prý bude hořet tak dlouho, dokud ze Země nezmizí všechny jaderné zbraně. Zdá se, že Japonci vědí víc a pro zbytek planety mají dobrou zprávu. Plamen totiž nehoří…

Z parku jsme pak po schodech vyšli k Nagasaki Atomic Bomb Museum. Otevírali za několik minut, tak jsme počkali u vchodu. Mezitím zase začalo pořádně pršet.

V muzeu jsme si po 200 JPY (hotově) koupili vstupenky. Hned u vstupu byly obligátní hodiny s ručičkami zastavenými v čase výbuchu. Dovnitř se brzy nahrnuly školní výpravy, ale ty se nikdy moc nezdržují, takže nás postupně spíš předešly.

Muzeum je dechberoucí, bohužel tedy samozřejmě vůbec ne v dobrém slova smyslu. Japonci se toho nebojí, takže v muzeu jsou i exponáty, jejichž součástí jsou lidské ostatky. Autentické oděvy, žárem rozteklé lahve, sežehnuté střešní tašky, stín větve na dřevěných vratech… Spousta autentických fotografií. Slabší povahy to vůbec nemusejí rozdýchat. Ve světle právě probíhající ruské agrese, u které člověk vůbec neví, co může čekat, mi bylo dost těžko…

Nakonec jsme obhlédli suvenýry a za 880 JPY (kartou) jsme si koupili knihu.

Pak jsme se přemístili do sousední Nagasaki National Peace Memorial Hall for the Atomic Bomb Victims. Střecha je tvořena vodním prvkem, stěny jsou z pohledového betonu a velký prostor narušují velké skleněné pilíře. Uvnitř najdeme jména a fotky všech známých obětí, autentické příběhy přeživších a taky stolek s možností složit origami jeřába. Není to tak dávno, co jsem těch jeřábů poskládala stovky. Tu tisícovku složených jeřábů, která je pro Japonce tak symbolická a mně umožnila mít přání, které mi prý bohové určitě splní, jsem poskládala už dávno. Takže je dost k nevíře, že když jsem ten papír vzala do ruky, najednou jsem vůbec nevěděla, jak na to… Naštěstí se počítá i s těmi, co jeřába složit neumí, a na stolech je návod, uf…

Z Memorial Hall jsme se tramvají přesunuli až na konečnou zastávku Sōfukuji. Tam jsme nejdřív zašli do chrámu Kijomizudera. Sestává z několika budov a areál je plný umně skrytých zákoutí a odlehlých míst zarostlých náletovými dřevinami. Spolu s všudypřítomným mechem je to kouzelné místo, které se očividně příroda pokouší vzít si zpět.

Kijomizudera je zajímavě propojený se sousední svatyní Sakurahimebijininaridaimyojin, jejíž návštěva původně nebyla v plánu. Skrz svatyni jsme tedy alespoň prošli.

Nedaleký chrám Sōfukuji, podle kterého se jmenuje i stanice metra, mě až tak nezaujal. Na to, že je všude zobrazovaný jako významný, jsem v něm nenašla nic moc extra. Stavby připomínaly spíš čínskou, než japonskou architekturu a z cedulí jsem se dozvěděla, že zdání neklame a v chrámu je spousta čínských prvků. Nejzajímavější nakonec asi bylo, že v chrámu nikdo nebyl.

Úzkými uličkami se zastávkou u automatů jsme došli ještě k chrámu Kofukuji, kde vznikla zenbuddhistická sekta Obaku. Z popisu u chrámu jsme zjistili, že i tenhle chrám vznikl s výrazným čínským vlivem – ostatně, bylo to poznat už na vstupní bráně, a tak jsme se rozhodli ho vynechat. Tím vlastně návštěvy chrámů a svatyní v Nagasaki končí a je trochu překvapivé, že odtud nemám žádný goshuin. Minimálně na Sōfukuji bych si i vsadila…

Nakonec tedy převládnul hlad. Pěšky jsme zamířili k nedaleké říčce Nakashima. Tam jsme se zastavili v 7-eleven, kde jsme si koupili smažené kuře, já pár kousků sushi a Miki čokoládové bonbóny. Nákup stál 1.047 JPY (kartou). A protože Miki zapomněl na kafe, kvůli kterému jsme tam asi primárně šel, tak se pro něj ještě vracel (kartou).

Přes říčku Nakashima vede spousta kamenných mostů. Mezi nimi tak trochu vyniká Meganebashi, který má dva oblouky. Došli jsme k němu a přešli po něm na druhý břeh, kde byly k těm mostům dokonce nějaké informace.

Z nedaleké zastávky jsme tramvají dojeli ke katedrále Oura. Všude tam byly spousty lidí, což mě tedy překvapilo, doteď jsme všude byli sami. Do katedrály se navíc platí nemalé vstupné 1.000 JPY na osobu, tak jsme se nakonec rozhodli ji vynechat. Návštěva stejně nebyla úplně v plánu, bylo to na programu spíš jen kdyby se nám chtělo.

Místo návštěvy katedrály jsme zapadli do obchodu Izumiya, kde jsme si koupili dva „castellas“. Stály 390 JPY (kartou). A protože se zase rozpršelo, hned jsme je pod stříškou snědli.

Rozhodli jsme se ale prozkoumat nedaleké Glover Garden. Jde o jakýsi skanzen plný budov dochovaných po západním osídlení, zřejmě zejména skotském. Domy jsou rozmístěné v kopci, nahoru nás vyvezly zastřešené travelátory. Stavby jsou mezi sebou propojené cestami, podél kterých jsou různé vyhlídky, fontány nebo menší zahrady, které slouží trochu jako botanická.

Oproti plánovanému itineráři jsme měli dost náskok, takže jsme sedli na tramvaj a s jedním přestupem jsem se vrátili k Peace Park. Vystoupili jsme v zastávce Urakami Station, odkud je to jen kousek k „jednonohé torii“ bráně, která je pozůstatkem po výbuchu atomové bomby. Vůbec nechápu, jak mi mohla uniknout, dozvěděli jsme se o ní až v muzeu, takže v původním itineráři nebyla. A byla by to tedy velká škoda. Ačkoli jde o deprimující návštěvu, pro mě to byl nejlepší svědek těch hrůz, co se před téměř 80 lety staly...

Zmiňovaná torii je druhou branou svatyně Shanno. Vedou k ní schody, u kterých podle dobových fotografií stávaly japonské lampy. A nahoře nad schody stojí půlka torii – tak, jak zůstala stát po svržení atomové bomby. Její zbylá část i rozpadlé lampy leží opodál i s popisky.

Od brány je to je kousek ke svatyni Shanno. V ní se nacházejí dva obrovské stromy, které přežily výbuch. V jednom z nich je dutina, ve které zřejmě zůstaly dochované předměty po výbuchu. V dutině je fotobuňka, takže se tam rozsvítí světlo, když se k ní někdo přiblíží. Připomínám, že je to strom. Aktuálně živý a stále rostoucí…

Když jsme to vydýchali, vrátili jsme se na hlavní ulici, kde jsme našli Lawson. Na zahnání hladu jsem si dala onigiri, Miki smažené kuře a přibrala jsem matchové sušenky. Trochu jsem to čekala, ale stejně mi to zase vyrazilo dech – každá jednotlivá sušenka je balená ve svém vlastním obalu… To množství odpadu, které Japonsko vyprodukuje, je fascinující… :-( A asi je to to, co mi na Japonsku vadí úplně nejvíc… Nákup vyšel na 824 JPY (kartou).

Když jsme se najedli, byl čas se přesunout tramvají k hlavnímu nádraží. Poslední jízda tramvají v Nagasaki. Jako stačilo, povětšinou jsou to strašné herky… Je to zajímavý paradox, nahoře na nástupišti stojí nový, teprve nedávno do provozu uvedený šinkansen Kamone a dole pod ním jezdí tramvaje, které pamatují dinosaury…

Zašli jsme do supermarketu Seiyu, abychom si koupili něco k jídlu a případně pití na cestu. Výběr nebyla žádná sláva, ale povedlo se mi vybrat sushi box, což je miska rýže se sashimi, v podstatě takové „rozložené sushi“. Nákup stál 1.463 JPY (kartou).

Ze supermarketu jsme došli do hotelu, kde jsme jen vyzvedli kufry a vrátili se s nimi na nádraží. Byli jsme tam moc brzo, bývali bychom stihli i dřívější Kamone, ale už jsme měli rezervaci na 17:42. A tak jsme si na nástupišti sedli do čekárny a čekali. Já si mezitím připravila podklady pro doplnění žádosti na stavební úřad.

Šinkansenem, který by podle programu měl být naším posledním, jsme se přesunuli do Takeo-Onsen. Cestou jsem zkompletovala podklady pro stavební úřad a odeslala je přes datovku. V šinkansenech je totiž wifi zdarma…

V Takeo-Onsen jsme přestoupili na Relay Kamone a čekala nás bezmála hodinová cesta do Hakaty. Cestou jsme pojedli brzkou večeři a v 19:15 už jsme vystupovali na nádraží Hakata ve Fukuoce.

Na zítřek byla plánovaná prohlídka Fukuoky, ale pořád nám ještě platí JR Pass a šinkansenů jsme si dost neužili. Byla by škoda JR Pass plácat na popojíždění po Fukioce. A tak jsme došli k automatům a pokusili se získat místenky na ranní Sakuru do Kyota. Bohužel všechna místa byla obsazená, takže se musíme spokojit s místy bez rezervace.

Sotva jsme vylezli z nádraží, začalo pršet. Spíš bych řekla, že lilo jako z konve. A na ubytování to máme jako na potvoru skoro kilometr, takže jsme cestou pěkně promokli…

Ubytování se nám ale najít podařilo a self-check-in Miki taky nějak zvládnul, takže jsme mohli hned všechno začít sušit. Nebydlíme v hotelu, ale v soukromém apartmánu, protože všechno hotelové ubytování v docházkové vzdálenosti od nádraží bylo absurdně drahé. Výhodou je, že pokoj je opravdu velký, má plně vybavenou kuchyň, v koupelně pračku…

Když jsme se trochu rozkoukali, vyrazili jsme do nedalekého 7-eleven pro něco k večeři. Moc tam toho neměli, takže nákup stál jen 869 JPY (kartou).

Ale přes ulici byl ještě Family Mart, tam jsem našla nějaké sushi, pití i něco k snídani, Miki taky vypadal spokojeně, cena tomu také odpovídala – 2.516 JPY (kartou).

Vrátili jsme se na ubytování, dál se sušili, dopsala jsem si deník, snědla večeři a zamířila spát. Můžeme si tu vybrat mezi gaučem, palandou nebo futonem v takovém patře pod stropem. Právě tam jsem si na noc zalezla já. Miki futony moc nemusí, tak vyšplhal na palandu :-).

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-18 - Japonsko a Jižní Korea - Kyoto a Hiroshima

V noci jsem byla několikrát vzhůru, protože v pokoji bylo chladno a Mikimu pokaždé, když se otočil, strašně vzala postel. Jinak se mi ale na tatami spalo skvěle.

Budíka jsme měli na 6:00 a asi v 6:30 pokoj opustili. Ven jsme vylezli právě ve chvíli, kdy začínalo pršet. Na nádraží jsme to vzali po hlavní silnici, což je zřejmě kratší, než jak jsme to šli včera v dešti.

Dorazili jsme tam asi v 6:45 a v podstatě rovnou jsme si šli stoupnout na nástupiště. Rezervovaná místa jsou totiž beznadějně rozebraná, takže musíme do vagonu bez rezervace. A tam platí klasické „kdo dřív přijde, ten dřív mele“.

Vlak odjížděl v 6:59. Z jihu už přijel slušně obsazený, ale volná místa ještě byla, takže jsme zabrali volnou dvojsedačku. Cestou jsem si dala snídani a pak střídala koukání z okna s podřimováním, protože jsme velkou část cesty jeli tunelem.

Asi v 9:40 už jme vystupovali v Shin-Osaka, kde jsme přistoupili na Haruku a ještě pokračovali do Kyota. A tam jsme znovu přestoupili na normální JR vlak a dojeli do Uji.

Uji je vyhlášené díky produkci matcha čaje. Miki tu našel „čajovnu“, která funguje jako klasická restaurace. Oba jsme i dali matcha latte a jako dezert matcha Mont Blanc. Ten je podle všeho sezónní, protože běžně ho nikde nemají. Útrata byla za 2.816 JPY (kartou) a v přilehlém obchodě jsme ještě za 2.624 JPY (kartou) nakoupili suvenýry, tedy různé matcha produkty.

Pak už jsme zamířili rovnou na nádraží. Když jsme tam přicházeli, ve stanici stál vlak směr Kyoto, tak jsme počítali, že nám ujede a budeme muset dlouho čekat na další. Jenže to byl local a na druhé nástupiště přijel taky vlak do Kyota, ale rapid. A ten má na celé trase jen 2 zastávky. Takže jsme na tom slušně vydělali.

V Kyotu jsme omrkli supermarket, do kterého jsme prý chodili v minulostí. Miki se tím vlastně jen ujistil, že je to ten samý, do kterého jsme chodili i letos. Ale moc se mi to nezdá, při předchozích návštěvách jsme bydleli o dost jinde.

Pak jsme se pokusili získat místenky na šinkanseny zpět do Fukuoky, ale všude byly fronty a když jsme našli jednu krátkou, tak jsme zjistili, že za 5 minut jede Hikari do Shin-Osaky a rozhodli jsme se přesunout tam, protože tam stejně musíme přestupovat.

V Osace jsme v automatu získali 2 místenky z Hirošimy do Fukuoky. Vlak z Osaky do Hirošimy už žádná volná místa k rezervaci nemá. Ona taky ta Sakura jezdí jen jednou za hodinu…. V tomhle je to moje podrobné plánování super, protože když dopředu víte kdy a kam pojedete, tak prostě máte místenky a jistotu, že si v šinkansenu pohodlně sednete a cestu si užijete.

Miki si v Tully’s za 462 JPY (kartou) dal latte a pak jsme šli hledat supermarket mimo nádraží, abychom si koupili něco k jídlu a pití do vlaku. Nakoupili jsme v 7-eleven za 1.290 JPY (kartou) a šli čekat na nástupiště. Vlak naštěstí v Ósace začíná, tak nebude problém si sednout, i když nemáme místenky. Že jsme přišli v předstihu ale nebylo od věci, už se tam tvořila fronta.

Ve 13:23 jsme Ósaku Sakurou 557 opustili a čekala nás asi hodinu a půl dlouhá cesta do Hiroshimy. Ve vlaku jsem si dala k obědu sushi a protože jsme opět pořád projížděli tunely, využila jsem čas i k dopsání deníku.

V Hiroshimě jsme přestoupili na klasický JR vlak a popojeli jednu zastávku. Od ní jsme v podstatě po paměti došli k hradu a okolo něj k A-Bomb Dome a Peace Park. Minule to tu bylo všechno rozkopané a konal se tu nějaký festival. I tentokrát ale byla všude spousta lidí, tak jsem se držela trochu stranou. Nic moc nového bych stejně neviděla, když už jsme tu potřetí.

Pohnutky pro návštěvu Hiroshimy byly po včerejšku zřejmé. Včera totiž zaznělo, že by to chtělo někdy obě muzea navštívit hned po sobě a porovnat je. A když jsme včera usoudili, že jsme se šinkansenů ještě nenabažili, tak proč si do Hiroshimy nezajet hned.

Do muzea se stála fronta, cedule upozorňovala na čekání v délce 45 minut. Stejně jsme neměli nic lepšího na práci, tak jsme se postavili do fronty. Docela to postupovalo, třičtvrtěhodina to nakonec asi nebyla. Jen jsme dovnitř dorazili pěkně promrzlí, protože bylo chladno a venku slušně foukalo.

Vstupné stálo jen 200 JPY na osobu a šlo platit kartou. Po zaplacení vstupu jsme velmi rychle zjistili, že muzeum je předělané, o dost větší a se spoustou nových exponátů. Je to působivé, ale taky to vyráží dech. Nad simulací výbuchu mi naskakovala husí kůže. A ty exponáty a hlavně autentické fotky… Často to mají zajímavě propojené – exponát, fotka, příběh. I každé zvlášť by to bylo hrozné, ale když znáte souvislosti, tají se vám dech...

V obchodě jsme za 500 JPY koupili knihu (kartou) a muzeum opustili. Venku jsme se už za tmy zastavili u stromů, které přežily výbuch, a přesunuli jsme se do nedaleké Hiroshima National Peace Memorial Hall for the Atomic Bomb Victims.

Vstup je zdarma a z minulosti jsme si pamatovali, že je to zajímavě řešené a přesto decentní. Moc času jsme tam nestrávili. Prošli jsme Peace Park a okolo A-Bomb Dome jsme pomalu zamířili na nádraží.

Měli jsme dost času, ale taky jsou to asi 2,5 km pěšky. Cestou jsme prošli nějaké tržiště, kde se Miki díval po okonomiyaki, bohužel neúspěšně. Stavili jsme se aspoň ve Family Martu pro jídlo do vlaku, celkem to stálo 1.054 JPY (kartou), a došli k nádraží. Bylo to tam celé rozkopané, tak nás „objížďky“ provedly různými podchody a nakonec bylo docela dobře, že jsme si nechali časovou rezervu.

Na nádraží jsme si odskočili na WC a šli čekat na vlak. Byla jsem celá rozmrzelá. Poslední jízda šinkansenem… A zítra program ve Fukuoce a opouštíme Japonsko…

Ve vlaku jsem snědla sushi a obdobu doriyaki. A pak jsem střídavě koukala ven do tmy a dopisovala deník.

V 19:59 jsme dorazili do Fukuoky. Při opouštění nádraží nás ta nostalgie přepadala čím dál víc. Už jen zítřek a odjíždíme. Vůbec se mi nechce! Ještě jsem se nepřejedla sushi ani matchových věcí!

Zastavili jsme se ve Family Martu pro pozdní večeři a něco na snídani na zítřek. Stálo to 2.413 JPY (kartou). Po paměti jsme došli na ubytování, kde jsme si dali sprchu, něco k jídlu, dopsala jsem zbytek deníku a pak už jen koukala na potrhlou japonskou televizi… :-) Spát jsme šli asi ve 22:30.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-19 - Japonsko - Fukuoka

Budíka jsme tentokrát měli až na 6:30. V noci už se mi docela dobře spí, takže jsem se probudila asi půl hodiny před budíkem.

Něco po 7:00 jsme vyrazili do svatyně Sumiyoshi, kterou máme v podstatě u ubytování a kterou jsem objevila včera náhodně v mapě.

Pak jsme pokračovali pěšky pokračovali do Shofukuji, což je údajně nejstarší zen-buddhistický chrám v Japonsku. Je volně přístupný, takže jsme si ho prošli. Má pár zenových prvků, ale jsou spíš nenápadné, kdybych nevěděla, že jde o zenový chrám, tak by mě to asi ani nenapadlo.

Pak už jsme pokračovali na vlakové nádraží. Nejdřív jsme si v automatu za 760 JPY (hotově) koupili dvě jízdenky na vlak, neb JR pasy už nám dnes neplatí.

Miki si pak v nádražní pekárně konečně koupil nějaké čerstvé pečivo a já tam objevila matchový muffin. Stálo to 722 JPY (hotově).

Venku jsme rovnou posnídali a když do odjezdu vlaku zbývalo 7 minut, šli jsme na nástupiště. Vlak už tam stál připravený, tak jsme se usadili a čekali na odjezd. Cesta trvala asi 24 minut a postupně se udělalo hezky, začalo svítit sluníčko a ve vlaku bylo pěkně teplo.

Do cílové zastávky jsme dorazili v 8:52, přičemž chrám Nanzo-in otevírá v 9:00 a tak akorát to vyšlo, než jsme tam došli. Rovnou jsme zamířili k ležícímu Buddhovi. Sami jsme tam sice ani takhle ráno nebyli, ale lidí bylo opravdu málo. Buddha je jednou z největších bronzových soch na světě, na délku by měl mít 41 metrů, na výšku 100 metrů a váží asi 300 tun. Atypická je i jeho poloha na boku, která ho zobrazuje v těsně před parinirvánou, tedy smrtí.

U Buddhovy hlavy je malý stánek, kde jsme našli stolek, u kterého jsem si mohla za 100 JPY sama do goshuinchō narazítkovat goshuin. Jako ručně psaný originál to tedy není, ale bylo to něco tak netradičního, že jsem neodolala. Je v pořadí 32.

Pak jsme zaplatili každý 500 JPY za vstup do prostor pod sochou. Sestávají v podstatě z dlouhé chodby a malé modlitebny. U vstupu jsme kromě letáčku dostali i lístky, které máme odevzdat ve stánku na konci, a dřevěné tabulky, na které se má napsat přání. Naštěstí jsme nemuseli japonsky, ale stejně jsme toho moc nevymysleli. My moc přání nemáme, snad jen takovou tu klasiku, co se přeje k narozeninám, u toho zbytku aspoň já osobně tvrdím, že to má každý takové, jaké si to sám udělá. Nakonec jsme stejně nezjistili, co s těmi dřevěnými tabulkami máme dělat, takže nám zbyly…

Do zázemí sochy se zouvá, ale všude jsou koberce, takže tam ani nebylo chladno. Chodby jsou úzké, křivolaké a svatyně maličká. Hodnotu 500 JPY to úplně nemá, ale bylo to zajímavé.

Za žluté papírky jsme pak dostali každý 3 takové „šipky“, kterými jsme se měli trefit do malých dřevěných krabiček, asi bychom pak dostali nějaký omamori nebo něco. Šlo v podstatě o kuličky s peřím a jelikož navíc foukal vítr, bylo bez šance jakkoli mířit.

Pak jsme se odebrali prochodit zbytek areálu. U chrámu hlavního chrámu Nanzo-in jsem ještě objevila druhý goshuin, který zapisovali přímo do goshuinchō, tak jsem si za 300 JPY pořídila ještě tenhle.

V přilehlém Kidonotaki Fudodo jsme objevili neskutečná zákoutí s malými svatyňkami, vodopády, jeskyněmi, stovkami soch… Na to, že se sem vůbec neplatilo vstupné, to byl o to větší zážitek a určitě to byl jeden z nejhezčích chrámů, které jsme letos navštívili.

Pomalu jsme zamířili pryč, když jsme našli ještě jednu odlehlou malou svatyni Kido Monjudo a u ní stánek provozovaný stařenkou a stařečkem. Poměrně akčně nám vnutili šálek s jasmínovým houbovým čajem a ten byl tak dobrý, že jsme si od nich za 1.080 JPY (hotově) koupili krabici se 40 sáčky. Udali jsme jim spoustu drobných, pro které jsme neměli využití (jedníky) a ještě jsme od nich dostali 2 sáčky jako dárek.

Pak už jsme šli na nádraží, kde jsme za 760 JPY u obsluhy nádraží koupili 2 jízdenky zpět a asi za 5 minut nám jel vlak, tak jsme šli rovnou na nástupiště. Spolu s námi tam čekal zřejmě nějaký bojovník sumo, měl na to postavu i ten správný účes.

Ve vlaku jsme si bohužel nesedli, bylo hodně plno. Ale cesta naštěstí docela utekla.

Na nádraží Hakata jsme v automatu koupili 2 celodenní jízdenky na metro á 640 JPY (hotově) a vyrazili metrem do zastávky Akasaka. Odtamtud jsme různými uličkami došli k Anakuma Café. Jde vlastně o kavárnu bez obsluhy. Miki koncept neznal a dovnitř nenakukoval, takže to pro něj bylo překvapení.

Celé to funguje tak, že kdo je zrovna na řadě, vleze dovnitř. Tam je jen stoleček s menu, objednávkou, psacími potřebami, automat na gatcha-gatcha a ve zdi díra a šuplík. Návštěvník si vybere z menu a vyplní objednávku do objednávkového listu včetně zvoleného způsobu placení. Vybrali jsme jejich Matcha KUMA Puccino, číslo 7. A platbu kartou.

Pak se zazvoní zvonečkem a v díře se objeví medvědí tlapa, do které se odevzdá objednávka. Pak se vysune šuplík, ve kterém byl v našem případě připravený platební terminál, jinak se tam ale může položit třeba hotovost.

Když je prostřednictvím šuplíku zaplaceno, medvěd vystrčí tlapu a v ni je mince do gatcha-gatcha stroje. To je spíš pro ukrácení času během čekání na přípravu objednávky, ale většina odměn není vyloženě marná a Miki vytáhnul další nápoj zdarma. Takže si vybral ještě vlastní kávu a v mezičase vyplnil objednávku.

Když je objednávka připravená, vysune se medvědí tlapa, zazvoní zvonečkem a pak vystrčí ven tlapu, ve které je připravená objednávka. A pozor, těch obsluhujících medvědů je celkem myslím 8 a každou objednávku obsluhuje někdo jiný. Rozeznáte je od sebe samozřejmě podle kožichu a jména si můžete najít na webových stránkách :-).

To objednané matcha latte stálo 1.500 JPY (kartou), což je tedy dost raketa. Ale tady se platí za ten zážitek :-). Navíc tím, že jsme dostali druhý nápoj zdarma, se ta cena trochu vylepšila. Osobně jsem si to užila, je to sranda :-).

S úsměvem na tváři a kelímky v ruce jsme vyrazili k ruinám hradu Fukuokajōato. U vstupu jsme sundali nějaké vrstvy oblečení, dopili čaj a kávu, trochu posvačili a vyrazili na obhlídku hradního areálu. Dochovaly se tam jen kamenné základy, na kterých byl dřevěný hrad vystavěný. Dnes jsou v těch místech vyhlídkové plošiny a docela hezký výhled na město.

Od hradu jsme se přesunuli do sousedních zahrad Ohorikoen. Je to velký park rozprostírající se v okolí rozlehlého jezera. Trochu jsme se tam prošli a centrální částí přes mosty a ostrůvky jsme došli na západní stranu parku, kde je stanice metra.

Miki tam objevil MOS burger, takže jsme se zastavili na oběd. Dal si MOS Yasai Burger, já chtěla cheeseburger, ale Miki mi objednal větší MOS cheeseburger. Oba dohromady stály 920 JPY (kartou). Tak jsme se s tím vrátili do parku na lavičku, abychom to v klidu snědli.

Metrem jsme popojeli dvě zastávky a u výstupu z metra zapluli do supermarketu, který Mikiho zaujal. Já tam narazila jen na levné pití, které jsem si radši vzala do zásoby. Nákup stál jen 319 JPY (kartou).

Pěšky jsme došli k Fukuoka Tower a na pláž Momochihama. Byla docela zima, na pláži dost foukalo. Ale na chvíli jsme si tam sedli u jednoho stánku. Miki si dal 8 kusů takoyaki za 600 JPY (hotově). A já pak objevila ještě chobotnici na špízu za 800 JPY. A taky jsem zjistila, že se dá platit kartou…

Cestou zpátky jsme u Fukuoka Tower objevili nějakou akci, ale nepodařilo se identifikovat, o co šlo, bylo to něco mezi farmářským trhem a festivalem :-).

Došli jsme zpět na metro a s přestupem v Hakatě dojeli až do stanice Kushida Jinja. Odtud je to jen kousek ke komplexu Canal City Hakata. Jde o nákupní centrum na břehu řeky Naka, v areálu má umělé vodní prvky včetně fontány. Představení probíhá každých 30 minut a měli jsme na jedno štěstí zrovna když jsme přicházeli.

Pak jsme si prošli nábřeží Yatai, kde bývá food market, ale byli jsme tam moc brzo, stánky se teprve připravovaly. A bylo jich málo. Navíc jsem úplně neměla hlad a na večeři jsem určitě chtěla sushi. Poslední před odjezdem… :-(

Zamířili jsme k supermarketu Reganet a cestou jsme narazili na vánoční trhy Tenjin Christmas Market. Měli jsme ten trh v itineráři, ale vyloženě jsme na něj nenavigovali. Výzdobou by mohl směle konkurovat evropským vánočním trhům. Trochu jsme se tam tedy zasekli, protože jsme si to prostě „museli“ projít.

Pak jsme konečně došli k Reganetu, kde jsme nakoupili sushi, pití a něco k snídani, celkem za 2.682 JPY (kartou). A byl čas zamířit zpět na ubytování, už jsme po těch víc jak dvou týdnech docela utahaní. Zajímalo by mě, kolik jsme toho za tu dobu nachodili…

Chtěla jsem ještě teplé matcha latte, tak jsme postupně prolezli Family Mart, kde jsme vzali jen několik drobností za 788 JPY (kartou), Lawson, další Family Mart a 7-eleven, ale nic dalšího zajímavého jsme nenašli.

Na ubytování jsem si dala k večeři sushi, zazálohovala jsem fotky, pak jsem si dala sprchu a umyla si vlasy a dopsala deník.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-20 - Japonsko a Jižní Korea - přesun z Fukuoky přes Busan do Soulu

Budíka jsme měli na 5:50 a než jsem všechno připravila, bylo 6:30. Pak jsem ještě čekala na Mikiho a asi v 6:40 jsme udělali check-out na tabletu v pokoji a vyrazili jsme na nádraží. Cestu už známe, tak jsme tam byli rychle. Stačilo jen najít zastávku F a počkat na autobus 88.

Autobus měl jet v 7:01, ale asi dorazil o něco později. Šlo o klasický autobus, takže v něm na cestující s kufry moc místa nebylo. Naštěstí takhle brzo ráno zas tak moc lidí nejelo a cesta docela rychle utekla.

V přístavu jsme zapadli do terminálu a postavili se do fronty na odbavení. Tam nám jen na základě pasů vydali palubní vstupenky na místa, která nám Miki včera vybral a vyjeli jsme po eskalátorech o patro výš, kde jsme se usadili v takové improvizované čekárně.

Nástup byl zahájen v 8:00, což bylo asi za půl hodiny. Zkontrolovali nám palubní vstupenky, prošli jsme přes imigrační a pak už okolo duty free shopu plynule rovnou na trajekt. V odděleném prostoru jsme odložili velká zavazadla. Ta, mimochodem, nikdo nijak nekontroloval – jejich velikost, hmotnost, ale ani obsah co se týká nebezpečných látek.

Pak jsme se usadili na našich místech 31A a 31B, nejmenší kufr, ve kterém jsem měla hozený batoh, jsme si šoupli mezi sedačky.

Posádka rozdávala léky proti nevolnosti a já, poučena z Drakeova průlivu, si nebudu hrát na hrdinku. Houpalo to už v přístavu a cedule slibovala vlny až 1,5 metru, což si sice neumím představit, ale 3,5 hodinky houpání se žaludkem umí zamávat, tak proč to pokoušet.

Vypluli jsme něco po 9:00 a jakmile zmizela pevnina, usnula jsem. I to je vedlejší účinek těch léků na nevolnost, ale ono to funguje – když to zaspíte, prostě vám nemůže být špatně. Asi v půlce plavby jsem se vydala na WC a někteří cestující tam posádce odevzdávali očividně naplněné pytlíky…

Mně bylo dobře, takže jsem trochu posvačila – matchové chipsy a onigiri – a zase usnula. Probrala jsem se až před Busanem, připlutí do města bylo impozantní, všude kolem hory a mrakodrapy.

Z trajektu jsme se dostali mezi posledními. Na imigračním to odsýpalo, ale stejně jsme se tam zasekli. Celnice už byla jen formalita, nic zakázaného nevezeme, jen holt táhneme 3 kufry.

Odskočili jsme si na WC a systémem nadchodů jsme zamířili na vlakové nádraží. Není to zrovna blízko, ale nadchody jsou vybavené travelátory a je z nich výhled na město. Bohužel jsme měli jen asi hodinku času, takže já jsem se rozhodla zůstat na nádraží a Miki vyrazil prozkoumat okolí a sehnat něco k jídlu a pití do vlaku.

Vrátil se s pitím a dvěma onigiri, celé to stálo 5.860 wonů (KRW, kartou, 102,47 CZK). Jinak prý nikde nic použitelného neměli.

Asi ve 14:45 jsme se vydali na nástupiště 8, kde jsme se naložili do vagónu 14. Velký kufr dal Miki do úložného prostoru, zbylé dva menší do boxu pod stropem. A v 15:02, s minutovým zpožděním, jsme vyrazili.

Velká část cesty vedla skrz tunely, takže jsme toho zas tak moc neviděli. Občas jsme stavěli v nějakém městě, od Japonska se lišily tím, že výškové budovy byly víc rozprostřené. Třeba takové Kjóto je má vlastně jen v okolí nádraží.

Asi v 17:28 jsme přijeli do Soulu. Z nástupiště vedly jedny eskalátory, na které se stála obrovská fronta.

Z nádraží jsme měli jít exitem 12, který jsme ale nikde neviděli, takže jsme vylezli ven a na ubytování zamířili po povrchu. První dojem z Koreje byl v podstatě šok. Oproti Japonsku strašný chaos, všechno urychlené, všude špína, smrad, bezdomovci, kuřáci. Než jsme došli k našemu guesthousu, byla jsem doslova znechucená.

Na ubytování jsme měli check-in hotový, takže na recepci na nás jen čekala připravená karta od pokoje 204 a zbývalo vyvláčet kufry do 1. patra. Ještě že jen tak a že nebydlíme výš…

Pokoj je maličký, skromně vybavený, ale na dvě noci stačí. Čistý je jen na oko a teplo v něm taky není. Ráno má mrznout, takže bych se nedivila, kdybychom si ještě odvezli nějaké nachlazení, já jsem se z té své choroby pořád ještě nevyléčila…

Nechali jsme věci na ubytování a jen nalehko vyrazili zpět k nádraží, kde je velký supermarket. Korejský sortiment mi přišel spíš blíž k Evropě či USA než k Japonsku. K snídani jsem našla matchovou buchtu, levná tedy nebyla. Přidala jsem mléčný čokoládovo-čajový nápoj, velké balení sušených řas místo chipsů a taky obrovské balení krevetových nigiri. Miki si vzal taky sushi, nějak nám to v tom Japonsku nestačilo, přidal nějaké sušenky, pití a měli jsme nakoupeno.

V obchodě mě zaujalo zejména obrovské množství ochutnávek. Na každému rohu, v každé uličce byl někdo, kdo měl nějaké vzorky. Jedna prodavačka, když viděla v mém košíku to obří balení řas, mi ho z košíku vyndala, beze slova ho vrátila do regálu a do košíku mi dala totéž, na kterém byly přilepené 4 další balíčky s jinou příchutí. Takže místo 20 jich mám za stejnou cenu 24. Sníst to nestihnu, takže je potáhneme domů :-).

Pokladní uměla anglicky, což mě dost překvapilo. Korejci jsou na tom prý s angličtinou ještě hůř, než Japonci. Docela mě to překvapuje, od Korejců bych naopak čekala plynulou angličtinu. Takže pokladní mě překvapila. Navíc nám nějak odečítala daň nebo co, platili jsme 55.344 wonů (KRW, kartou, 965,88 CZK).

Na pokoji jsem si dala sprchu, snědla sushi, zazálohovala fotky, dopsala deník a nastudovala si zítřejší program. Trochu doufám, že v památkách půjde platit vstup kartou, jinak skončíme dřív, než začneme.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-21 - Jižní Korea - Soul

Miki si dal večer budíka na 6:00, ale já až na 6:30. Snídaně na ubytování jsou totiž až od 8:00, takže ji nestíháme a ranní půlhodinka vyhrazená na jídlo se tím pádem může prospat.

Asi v 7:15 jsme vyrazili směrem Seoullo 7017. Jde údajně o jakousi „odpověď“ na newyorskou High Line, ale i když se tu očividně snažili, je Seoullo jen chudý příbuzný. Výsadba je jen ve velkých květináčích, to vše doplněné o nějaká posezení, možnosti výhledů do okolí, kavárny… High Line je proti tomu exkluzivní.

Přesunuli jsme se na Seoul Station, kde jsme se snažili získat jízdenku na metro. Ta se dá koupit pouze v hotovosti, takže následující mise spočívala ve výběru hotovosti z bankomatu. Když se nám konečně podařilo vybrat hotovost (50.000 wonů (KRW) + 3.600 wonů (KRW) poplatek) a koupit dvě jízdenky (2× 1.500 wonů (KRW) + 2× 500 wonů (KRW) depozit), přesunuli jsme se metrem do stanice Hyehwa.

Pěšky jsme si prošli Ihwa Mural Village. Je to čtvrť, která byla původně určená k demolici, ale nakonec prošla revitalizací a stala se turistickou atrakcí. Takhle to aspoň říká internet. Realita je taková, že jde o malé domečky, mezi kterými se klikatí strmé silničky, spousta propojek má podobu úzkých uliček tvořených schody. Čtvrť mi ale vůbec nepřijde udržovaná, je tam nepořádek, smrad, spousta divných zákoutí… A když jsme někoho potkali, většinou na nás dost divně koukal.

A tak jsme zamířili do paláce Changdeokgung, který je na seznamu UNESCO. Navigace mě nechala ve štychu, takže jsme jednou špatně zahnuli a trochu jsme si tím cestu protáhli. Sice už svítilo sluníčko, ale byla nám docela zima, tak jsme si aspoň v supermarketu CU koupili teplé pití za 3.300 wonů (KRW, kartou, 57,69 CZK).

Došli jsme ke vstupu do paláce Changgyeonggung, kam stálo vstupné 1.000 wonů (KRW, kartou, za oba 35 CZK) na osobu. Přes areál se dalo projít do paláce Changdeokgung. Nejdřív jsme si tedy prohlédli Changgyeonggung, který původně v plánu nebyl. Ale obcházet celý areál by nedávalo smysl. Když jsme si to tam pořádně pošli, bránou mezi paláci jsme se přesunuli do sousedního Changdeokgung. Vstupné stálo 3.000 wonů na osobu (KRW, kartou, za oba 104,85 CZK).

V areálu bylo logicky mnohem víc lidí, ale zejména na hlavní cestě. Jakmile jsme někam uhnuli a začali se procházet mezi palácovými budovami, byli jsme tam sami. Až když jsme došli k hlavnímu vchodu, zjistili jsme, že součástí jsou i Secret Gardens, kolem kterých jsme šli. Podle mapy vypadaly zajímavě, tak jsme se tam rozhodli vrátit.

Že se platí zvlášť další vstupné, jsme věděli, ale že se lístky kupují na určitý čas a zřejmě je možná jen hromadná komentovaná prohlídka v délce 70 minut, to nás odradilo definitivně. A tak jsme vyrazili k dalšímu paláci – Gyeongbokgung.

V poznámkách to mám uvedené, úterý je zavírací den, přesto mi to při přípravě itineráře uniklo. Nakonec odlétáme skoro o den později, takže se program posunul a že vznikl takový renonc si ani jeden z nás nevšiml.

Bezprostředně k Gyeongbokgungu přiléhá National Folk Museum of Korea, kam je do venkovních prostor vstup zdarma. Když už jsme tam byli, vyrazili jsme to prozkoumat. V areálu jsme narazili i na moderní obdobu skanzenu ze 70. a 80. let. Byla tam škola, obchod, knihovna, nějaké dílny, umývárna… Třeba u švadleny se dokonce dalo vyzkoušet dobové oblečení, ve škole si zahrát tehdejší hry… Miki objevil i starou počítačovou hru, kterou si hned vyzkoušel.

Okolo zdi paláce Gyeongbokgung jsme pokračovali na metro. Dřívější karty nešly dobít, tak jsme je vrátili a dostali zpět 1.000 wonů (KRW). A zase jsme si za 4.000 wonů (KRW) koupili dvě jízdenky. Tentokrát nás dokonce čekal přestup na jinou linku.

Vystoupili jsme ve stanici Jongno 5-ga. Rovnou jsme vrátili karty a získali tím zpět depozit. A pak jsme si prošli Gwangjang Market. Je to jeden z nejstarších tradičních soulských trhů a dnes je typický svým street food. Tamní atmosféra dost dokreslila dojem ze Soulu. Chtěli jsme si dát bibimbap a v jednom stánku nás odmítli obsloužit, když jsme chtěli jen jedno jídlo. V jiném se nám sice podařilo si ho za 7.000 wonů (KRW) dát a nikdo neprotestoval, když jsme ho snědli napůl, ale japonská vřelost obsluhy samozřejmě nikde…

V dalším stánku jsme si chtěli dát smaženou placku mung bean za 5.000 wonů (KRW), stáli jsme tam kdo ví jak dlouho, než se vůbec někdo uráčil nás obsloužit. Jedna placka je očividně obtěžovala, obsluha Mikimu v podstatě vyrvala peníze z ruky, takže se po zemi rozkutálely mince, které v ruce držel… Tohle by se teda v Japonsku nestalo. A to mi navíc bylo jasné, že mi po tom smaženém nebude moc dobře…

A tak jsme zatroubili k ústupu a pěšky zamířili k věži Bosingak, zvonovému pavilonu. K ní se nesmí, tak jsme ji omrkli jen z dálky a pokračovali jsme přes ulici k Insa-dong. Je to čtvrť, kde se tradice potkávají s moderním uměním, najdeme tam spoustu obchodů s uměním. A taky mraky turistů…

A tak jsme zase došli na metro a dojeli do zastávky Samgakiji, u které se nachází The War Memorial of Korea. Všude tam byla spousta policistů, ale nikdo po nás nic nechtěl. A tak jsme si u muzea nejdřív prohlédli venkovní exponáty, různá letadla, helikoptéry, tanky a rakety a poté jsme zamířili dovnitř.

Omrkli jsme samotný památník, což je velká hala s vodní fontánou, a pak se naše cesty rozdělily. Miki šel omrknout další exponáty jako letadla a tanky, já si zvenku prohlédla knihovny a prošla si expozici o válkách, ve kterých byla zapojená Korea.

Pak jsme se potkali v centrální hale a společně zamířili do dvou expozic k oběma korejským válkám. Bohužel už nás z muzea vyhazovali, i když do zavírací doby ještě nějaký čas zbýval, takže jsme si to jen rychle prošli. Docela bych se tam i vrátila, bylo to zajímavé a určitě by to zasloužilo mnohem víc času.

Od památníku jsme šli pěšky na Seoul Station, kde jsme zase nakoupili v supermarketu Lotto Lotte Mart. Tentokrát to stálo 43.426 wonů (KRW, kartou, 755,08 CZK), zase nám nějak odečetli daň…

Zbývalo „jen“ dojít s nákupem na ubytování. Tam jsem si dala sprchu, sushi k večeři zazálohovala jsem fotky, dopsala deník a pustila se do balení kufrů, neb zítra už nebude kdy to celé zprocesit.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-22 - Jižní Korea - DMZ a Soul

Budíka jsme měli na 6:00, ale ranní přípravy mi zabraly víc času a než Miki pochytal Pokémony, bylo 6:45. U autobusu jsme měli být v 7:15 a cesta nám měla trvat půl hodiny. Bleskově jsme zkontrolovali pokoj, uložili kufry do úschovy a vyrazili.

Navigace nás protáhla trochu do kopce, tak jsem moc nevěřila, že to stihneme, ale v půlce cesty jsme zvolili jinou trasu, která už byla po rovině, takže na místo srazu u zastávky metra City Hall jsme dorazili v 7:13. Průvodce Gogo si nás odškrtnul a poslal nás do autobusu.

Na 7:20 jsme měli plánovaný odjezd do DMZ (Demilitarizovaná zóna). Čekala nás necelá hodinka cesty do parku Imjingak. Gogo nám cestou řekl, co nás čeká, pověděl něco z historie, rozdal nám identifikační kartičky a vybral od nás pasy.

V parku Imjingak jsme byli první autobus, ale krátce po nás začaly přijíždět další. Gogo nás parkem provedl, na důležitých místech nám dal výklad. Celé to ale bylo v neskutečném fofru na žádné ze zastávek nebo při přechodu mezi jednotlivými místy nebyl čas udělat pomalu ani fotku.

Když jsme dostali asi na 25 minut rozchod, strávili jsme všichni většinu času v obchodu se suvenýry, kde se daly koupit severokorejské bankovky. Brali karty, tak jsme si taky jednu s Kimem pořídili. Stála 22.000 wonů (KRW, kartou, 383,45 CZK) a měla hodnotu 5.000 wonů, samozřejmě severokorejských (KPW). Bankovka má podle kurzu hodnotu něco přes 100 CZK, ale co by se za ní dalo v Severní Koreji pořídit a jakou mají Severokorejci výplatu, to je velká neznámá...

Když jsme ukořistili svou bankovku, ještě jsme si rychle prošli některé části parku. V jednu chvíli nás zarazily zvuky, které k nám z dálky doléhaly, vsadila bych se, že to byla střelba. Moc si neumím představit, co jiného to mohlo být. A ať to bylo cokoli, na tomhle místě to tedy bylo docela děsivé…

Pak už byl čas jít na místo srazu v 9:15. Kdo chtěl jet gondolou, tomu Gogo vyjednal slevu. Za dvě zpáteční jízdenky jsme platili 17.600 wonů (KRW, kartou, 306,53 CZK) namísto obvyklých 22.000 wonů.

Kabinku jsme měli sami pro sebe, což bylo super, měli jsme neomezený rozhled na všechny strany. Zas tak moc toho ale vidět nebylo, viděli jsme hlavně z části zničený železniční most a políčka pod námi.

Na opačném břehu jsme od gondoly zamířili do Gallery Greaves. Je tam muzeum a různé umělecké instalace. Přilehlý Camp Greaves sloužil do roku 2004 jako vojenská základna.

Cestou zpátky jsme so odskočili na WC a pak objevili odbočku na nějakou vyhlídku, tak jsme se rozhodli tam zajít. Měli jsme čas jen několik minut, takže jsme to pořádně nestihli. Na vyhlídce je pavilon Pyeonghwajeong, je tam nějaký improvizovaný můstek, maják a značka „no border crossing“.

Ke gondole jsme to brali rychlokrokem a v čase srazu jsme vystupovali z gondoly. A na parkovišti jsme navíc ani nemohli najít náš bus, jedna další účastnice na nás musela houknout, když viděla, jak tam pobíháme. Samozřejmě jsme přišli pozdě a byli jsme poslední. Ostatní vypadali tak znuděně, jako by tam už aspoň hodinu seděli.

Gogo nám vrátil pasy. Naše další cesta pak vedla k checkpointu, kde nám zkontrolovali pasy a my následně vkročili do demilitarizované zóny. Jde o území, které od roku 1953 odděluje Jižní a Severní Koreu. Označení je docela nepřesné, protože obě země tam mají tisíce vojáků, vojenskou techniku, pozice, strážní věže.

Naše první cesta vedla k „The 3rd Infiltration Tunnel“. Tam jsme se usadili v malém kině a shlédli video o tom, jak Severokorejci i přes podepsané takzvané „Korejské příměří“ tajně vyhloubili tunely, kterými chtěli překročit hranici a znovu Jižní Koreu napadnout. Mírová smlouva nikdy podepsána nebyla, obě země jsou tak vlastně stále ve válce a docela mě překvapuje, že Jihokorejci toto nebrali jako porušení příměří. Asi že by tím fakticky znovu rozpoutali válku. Jihokorejci tunely objevili náhodně a právě zmiňovaný Třetí infiltrační tunel, který byl objeven roku 1978, je teď přístupný veřejnosti. Spíš mě ale děsilo, kolik těch tunelů Severokorejci vlastně vybudovali a Jihokorejci o nich nevědí. Zatím našli čtyři…

Do tunelu se nesmí brát žádné věci, u vstupu jsou uzamykatelné skříňky. Dokonce se prochází bezpečnostním rámem. Pak se fasuje plastová helma, protože v dolní časti je tunel hodně nízký.

Nejdřív je potřeba 3538 metrů dlouhým přístupovým tunelem sestoupit 73 výškových metrů k samotnému infiltračnímu tunelu. Je docela strmý, dolů jsme šli jak housata.

Dole jsme se napili „spring water“, tedy čerstvé vody. Průvodce to sice nedoporučoval, že to není přírodní voda, ale je to tam řešené jako pítka a všude označené jako pitná voda, takže závadné to nebude. A ten jeden lok…

Pak jsme úzkým a nízkým tunelem pokračovali na konec zpřístupněné části tunelu. Šířka i výška se udává shodně 2 metry, ale reálně to bude méně, opravdu tam není prostoru nazbyt.

Infiltrační tunel je 1.635 metrů dlouhý, přístupná část je dlouhá 265 metrů a je zakončena trojicí tlustých betonových zdí. Naše cesta skončila u takzvané „The 3rd Blockade“, která stojí 170 metrů od MDL, tedy „Military Demarcation Line“. Fakticky jde o hranici mezi oběma zeměmi tak, jak byla stanovena při podpisu příměří roku 1953.

Ve třetí betonové zdi je malý otvor, kterým je vidět na druhou betonovou zeď. Dorazili jsme tam jako první, takže jsme měli trošku času na prohlídku.

Tunel je hloubený dynamitem. Cestou tam i zpět jsme tedy pozorovali otvory ve zdi, které Severokorejci navrtali, aby mohli dynamit odpálit. Každý otvor je žlutě označený.

V místě, kde tunel končí a napojuje se na něj ten přístupový, jsme si ještě prohlédli dva otvory, tentokrát označené červeně, kterými Jihokorejci tenhle tunel objevili.

Je tam i ústí dalšího přístupového tunelu, kterým vedou koleje a může jezdit vláček. A konečně je tam na úplném konci tunelu instalace, kde je vidět, jak Severokorejci tunel kutali.

Pak už nás čekal výstup nahoru na povrch. Nebylo to úplně za hubičku, ale bylo to mnohem snazší, než jsem čekala, rozhodně pohodlnější, než sestup po mokrém povrchu dolů. To jsem se s ohledem na své v lednu zraněné koleno docela bála, aby mi to neuklouzlo. Miki mi hned dole utekl a nahoře si pochvaloval, že mohl jít vlastním tempem :-).

V rychlosti jsme prošli suvenýry, vyfotili se u nápisu DMZ, prohlédli si ten důlní vláček, který byl zaparkovaný v horní stanici a vrátili jsme se do expozice, kterou jsme předtím po shlédnutí videa jen v rychlosti proběhli. Ještě je tam přilehlý malý park, ale na ten nám zbyly tak 2 minuty. Do busu jsme tentokrát dorazili včas, ale zase poslední…

Autobusem jsme popojeli na místo naší třetí zastávky, k Dora Observatory. Ta stará už se nepoužívá, z parkoviště jsme museli dojít kus pěšky k takzvané „New Dora Observatory“. Je to víceúčelová budova, ve které se nachází nějaké expozice, kino, ale hlavně několik vyhlídkových plošin, ze kterých se dá pozorovat Severní Korea. Dokonce jsou tam dalekohledy, jejich použití je zdarma a je jich hodně, takže o ně ani nebyla nouze a strávila jsem u něj v podstatě celou dobu, kterou jsme měli vyhrazenou na tuto zastávku.

Počasí nám moc nepřálo, ale Severní Koreu jsme přesto viděli docela zřetelně. Úplně vlevo, směrem na jihozápad, stály nějaké domy, zřejmě vesnice Daeryong-ri a Tongchang-ri. Na jednom z domů byl velký červený propagandistický nápis, bohužel tak v dálce, že znaky nebyly ani v dalekohledu čitelné. Po silnici tam jelo auto, traktor a několik lidí na kole.

Víc vpravo, směrem na severozápad, jsme viděli město Kaesong a v něm nějakou dominantní výškovou budovu, kterou jsem identifikovala jako součást průmyslového komplexu. Kromě toho byly vidět nějaké památníky a široké, leč úplně liduprázdné ulice.

Ještě víc vpravo, od nás směrem na sever byly nějaké další dominantní budovy a také vesnice Kijong-dong, kde se nachází vysoký stožár Panmunjom s vyvěšenou severokorejskou vlajkou. Moc nefoukalo, tak nebyla moc vidět, ale v dalekohledu jsem několikrát zřetelně viděla tu jejich pěticípou hvězdu. Stožár je prý 160 metrů vysoký a asi 10 let byl dokonce nejvyšším na světě. A vlajka, která na něm vlaje, je největší severokorejskou vlajkou. Prý váží 270 kg! Logicky tedy ve slabším větru vůbec nevlaje :-).

Vesnice samotná je prý ta pověstná „Potěmkinova vesnička“ a i když samozřejmě Severokorejci tvrdí, že je normálně obydlená, Jihokorejci jsou naopak přesvědčení, že jsou to jen propagandistické kulisy.

Na straně Jižní Koreji je stožár s vlajkou taky, byť mnohem menší. Stojí ve vesničce Daeseong-dong. Vítr tam foukal víc a vlajka občas pěkně vlála. Nedaleko ní byla budova s modrým pruhem na střeše, kterou jsem sice později našla v mapě, ale bez označení. Tak jedině že by stála na SLL (Southern Limit Line). Jinak všude v okolí byly vykácené průseky a v nich desítky a stovky kilometrů plotů a ostnatých drátů. Oblast je kopcovitá a viditelnost toho přece jen moc neumožňovala, takže Panmunjom, kde bylo podepsáno příměří a kde se dnes nachází takzvaná JSA (Joint Security Area), jsme neviděli.

Nejbližší výraznou severokorejskou stavbou byla zřejmě nějaká vojenská pozice se strážní věží na kopečku přímo před námi. Přesné místo jsem ani doma v mapě nenašla, ale k dalším vojenským pozicím to podle mapy to bylo vzdušnou čarou asi kilometr.

Na vyhlídkové plošině jsme zůstali, co to šlo, zřejmě jsme zase odcházeli poslední a cestou pryč jsme ještě bleskově prošli budovu. Asi by se tam našlo něco, co by stálo za vidění… Zpět k busu jsme vyrazili zase na poslední chvíli. Cestou jsme ale pár lidí z naší skupiny předešli, takže tentokrát jsme aspoň nedorazili poslední. Zatímco na ostatních zastávkách jsme plus mínus opravdu strávili čas, který byl avizovaný v itineráři, takže nás o čas nikdo neobral, jen je prostě ten itinerář sestavený nějakým urychleným člověkem, tak na Dora Observatory jsme strávili o čtvrt hodiny méně, a to ještě do času stráveného na místě počítám i čas, který nám zabrala cesta od autobusu k vyhlídce a zpět, reálně jsme na samotné vyhlídce strávili v podstatě přesně půl hodiny. Díky fotkám není problém přesné časy zjistit.

Tím vlastně náš program skončil. Na všechno bylo strašně málo času. Na každé zastávce jsou různé expozice, památníky, vyhlídkové plošiny, spousta věcí, které se tam dají dělat, ale za vyhrazený čas není ani možné to celé obejít, natož si to opravdu prohlédnout. Ostatní s tím ale očividně problém nemají…

Na setrvání na některém z míst jsme čas neměli, ale očividně i přesto byl čas autobusem projet vesnici Tongilchon, která stojí v DMZ. U domků vlají korejské vlajky, pokud u domu vlajka není, tak je dům neobydlený. A uprostřed vesnice je bunkr.

Tahle zajížďka byla ještě fajn, co už mi ale přijde přes čáru byla dvacetiminutová zastávka na údajně tradičním „tržišti“. Zřejmě pod záminkou toalet, které jsem sice využila, ale jinak je tam občerstvení a obchod s údajně lokálními produkty. Ve skutečnosti je to prostě obchod pro turisty. Pro mě rozhodně ztráta času, který bych radši strávila jinde a navíc v rozporu s avizovaným programem, který sliboval „no shopping“. Miki nakonec neodolal a koupil si ženšenové pivo a sójové boby v čokoládě. Oboje to stálo 6.000 wonů (KRW) a platil to hotově, protože nám nakonec hotovost docela zbývá.

Pak jsme se přes most vrátili zpět a projeli checkpoint, kde už byla kontrola docela blesková. A zamířili jsme do Soulu. Cestou nás Gogo požádal o hodnocení výletu na Tripadvisoru a dokonce si postupně obešel autobus, aby s tím jako každému pomohl. U nás se zastavil jako jestli mu dáme nějaké hodnocení, tak ho Miki odbyl, že časem. Všichni se tvářili, že nějakou recenzi píší, ale když jsem se večer dívala, našla jsem jen 2 nové. Já tedy hodnocení napíši a tradičně bude v duchu všech hodnocení organizovaných výletů, kterých se tak nějak z nutnosti účastníme. Kdyby byl výlet o 3 hodiny delší, byl by výborný. A to podotýkám, že jsem vybírala takový, který měl delší dobu trvání i delší dílčí zastávky…

V Soulu nás autobus vysadil zase u metra City Hall. Na místo se nás nikdo neptal, ačkoli měly být na výběr tři možnosti. Naštěstí nám radnice vyhovovala, je to přímo na metru. Bylo 14:20. I když zohledním, že jsme ráno vyráželi o 10 minut dřív, než byl udaný čas, do Soulu jsme se vrátili o půl hodiny dřív, než v kolik bylo udáváno (15:00). Udivuje mě, kolika lidem je to jedno…

A tak jsme zapadli do metra a s jedním přestupem jsme se přesuli do zastávky Sagakji. V parku u The War Memorial of Korea jsme trochu posvačili, znovu si prohlédli venkovní exponáty a pak jsme zapadli dovnitř, abychom si prošli i zbylé expozice, které jsme včera nestihli. Zase jsme tam byli v podstatě do zavíračky.

Od památníku jsme pak šli pěšky na ubytování, kde jsme si vyzvedli zavazadla a zamířili na Seoul Station. Když jsme z ubytování vycházeli ven, otravovala nás tam nějaká bezdomovkyně. Tohle ubytování bylo sice super svou blízkostí k vlaku a metru, ale jinak to byla docela příšernost. Okolí guesthousu bylo plné pochybných individuí a samotný guesthouse byl taky takový zašlý, často vysloveně špinavý, v koupelně plesnivé spáry, všude cizí vlasy, na parapetu mapy od zateklé vody.... Pro mě to vlastně jen dotvářelo obrázek celé Koreji.

S kufry jsme došli k exitu 12, teď už víme, kde ho hledat. Výtahem jsme sjeli do podchodu a dlouhou chodbou došli až na Seoul Station. Tam jsme v automatu koupili poslední jízdenky na Terminál 1, stály 9.100 wonů (KRW, hotově). A poté jsme se soustavou dalších podchodů vydali k vlaku. Na dvou místech byla schodiště, ale doplněná o pojízdný pás, který převezl kufry nahoru nebo dolů a nebylo potřeba je nosit po schodech. Super vychytávka.

Spletitými chodbami jsme došli na nádraží, kde zrovna čekal vlak. Tak jsme do něj nastoupili, kufry naskládali do rohu na místo vyhrazené vozíčkářům a doufali, že žádný vozíčkář nenastoupí. Pravda, nenastoupil, ale ta cesta nakonec trvala neskutečně dlouho, asi hodinu.

Na letišti jsme se postupně na toaletách zcivilizovali a převlékli, do odbavených zavazadel odložili přebytečné oblečení a kufry zabalili do folie. Ten Mikiho je vlastně úplně nový, ale už mi přijde, že se mu trhají švy, má ulomenou rukojeť a při zamykání prasknul zip. Přitom má za sebou jen 2 lety…

Zbylé věci jsme dali do třetího malého kufru, který zůstává jako příruční. A když bylo hotovo, posbírali jsme všechny věci a přesunuli jsme se do odletové haly. Už se odbavovalo, ale my už jsme měli hotové online odbavení, takže jsme šli jen na „Baggage drop-of“. Nikdo jiný tam nebyl a lidi z vedlejší fronty na nás blbě koukali.

Kufry jsme odevzdali, jen jsme ještě měli 10 minut čekat jestli nás nezavolají na „baggage inspection“. Nic takového se nestalo, takže jsme pak zamířili do útrob letiště. Došli jsme si na vzdálenější bezpečnostní kontrolu, kde bylo mnohem méně lidí. U vstupu nám zkontrolovali pasy a palubní vstupenky a pak jsme i přes zdánlivou frontu docela rychle prošli bezpečnostní kontrolou.

Následovalo imigrační, to byla spíš jen taková formalita, a pak už jsme šli do salonku. První salonek zavíral ve 22:00, asi za půl hodiny. Divné letiště… Už byly zavřené i obchody na letišti, jak kdyby byly 2 v noci… Vedlejší salonek měl mezi 21:30 a 22:00 noční pauzu, prý na přípravu na noční občerstvení. Tak jsme se postavili ke vchodu a za námi se brzy vytvořila fronta.

K jídlu byly hlavně instantní polévky, studené těstoviny, bramborový salát, vajíčka, k tomu pečivo, a to i nějaké sladké. Nenadchne, neurazí, ale na večeři to bylo fajn.

Něco po 23:00 jsme vyrazili k naší gate. Už se nastupovalo do letadla, tak jsme se zařadili do fronty a po kontrole palubních vstupenek a pasů už jsme za chviličku usedali na naše místa 31A a 31B. Naší sousedkou je drobounká Korejka.

Tak sbohem, Koreo. Odlétám s myšlenkou, že už se sem nikdy nevrátím. Japonsko je moc blízko na to, abych byla ochotná ho oželet a čas trávit radši v Koreji.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-23 - Japonsko a Jižní Korea, přelet ze Soulu do Istanbulu, přílet z Istanbulu do Prahy

Start jsme skoro prospali. Bylo to náročné…

V salonku jsem se dost napila a zapíjela jsem léky, takže jakmile jsme se mohli odpoutat, museli jsme Korejku požádat, aby nás pustila na toaletu.

Po vzletu jsme vydrželi, než se podávalo občerstvení. Oba jsme si dali bibimbap, Miki hlavně kvůli kimchi, které u toho bylo. Nevypadal úplně nadšeně, když ho ochutnal, bylo hodně pikantní.

Po jídle jsme se uložili k spánku. I když to v sedě zdaleka nebylo tak pohodlné, jako když jsme měl pro sebe každý celou trojsedačku, prospala jsem skoro celý let.

Asi hodinku a půl před přistáním jsme dostali snídali. Míchaná vajíčka, zeleninu, sýry, pečivo. V Istanbulu nestíháme salonek, takže jsem se snažila najíst, ať nemám hlad.

Přistáli jsme asi v 6:05 Z letadla jsme byli venku docela rychle a rovnou jsme zamířili na přestup, kde nás čekala bezpečnostní kontrola. Obsluhu jsme očividně obtěžovali, všichni do jednoho byli příjemní jak osina v zadku. Ačkoli jsem u sebe neměla vůbec nic, zase můj rám pípal. Poslali mě znovu, pípalo to znovu. Žádná dodatečná kontrola se nekonala, jen odebrali vzorky na výbušniny.

Zvládli jsme i něco jako imigrační a poté, co jsme trochu omrkli duty free shop, jsme zamířili k naší gate A8B. Divné označení… Bylo to zřejmě v prstu A, brána 8 která se ale dělí na A a B. Nástup už měl být zahájen, ale nebyl. Tak jsem si odskočila vyčistit zuby, Miki si došel na WC a čekali jsme. Když nástup zahájili, byl docela rychlý, letadlo není nijak velké, je to A321.

Máme místa 16E a 16F. V uličce sedí nějaký Čech. Je vysoký, takže se sotva vejde, ale hubený, díky čemuž mě za celý let vůbec neomezoval.

Během letu jsme dostali snídani – zase vajíčka, sýry, pečivo… Jinak jsem v mezičase dopisovala deník a Miki spal.

Po příletu do Prahy jen zbývalo posbírat všechna svá zavazadla a zamířit do práce. Terminál letiště už byl vánočně vyzdobený.

Šipka Zpět na „Obsah“