2023-07-18 - 2023-07-25 - Norsko a Svalbard (Arktida)

Obsah

Úvod

Své 40. narozeniny jsem oslavila v Antarktidě. Kdyby mi někdy někdo řekl, že se mi poštěstí se na takové místo podívat, nevěřila bych… Občas ani teď, dávno po návratu, nevěřím…

Když jsme se po návratu rozkoukali, přečetli deníky a prošli fotky, byl pomalu čas přemýšlet, jakým způsobem oslaví své kulatiny Miki.

Z původního plánu návštěvy Japonska sešlo velmi rychle po zjištění cen letenek. Ne, že bych nebyla ráda, v létě je tam pekelné horko… Na levné letenky do Japonska jsme nakonec narazili, ale na jiný termín. A my potřebujeme červenec…

Hlavním hnacím mottem bylo: „Ještě nám zbývají jedny narozeniny a jeden polární kruh“. Jenže ceny byly také dost vysoké. To nejskromnější ubytování ve městečku Longyearbyen se nedalo pořídit pod 3.000 Kč na noc. Větší lodní jednodenní (!) výlet vycházel pro dva na téměř 20.000 Kč, nějaký menší, třeba turistika, na 5.000 Kč. Pokud bychom tedy jeli na týden, náklady na ubytování by byly cca 20.000 Kč, výlety tak 100.000 Kč (4 lodní, 3 jiné), letenky 30.000 Kč, suma sumárum něco ke 150.000 Kč bez jídla…

Po tomto zjištění toho postupně byla ve hře spousta – od Heide Parku v Německu nebo Disneylandu ve Francii, po překročení severního polárního kruhu v podobě roundtripu směr norské Tromsø nebo návštěvu Svalbardu. Jenže kdo by jezdil do zábavního parku o letních prázdninách… A když už se jeden nebo druhý z nás odhodlal hledat něco jiného, narazili jsme opět na absolutně nesmyslné ceny. Vždycky jsme to uzavřeli tím, že uvidíme, co nás cvrnkne do nosu… A pořád jsme se nějakou oklikou vraceli k tomu severnímu polárnímu kruhu…

Při jednom z internetových brouzdání jsem narazila na arktickou plavbu „Spitzbergen & Polar Bears“ po krásách Svalbardu za dost nízkou cenu. Šlo o 6denní balíček zahrnující plavbu lodí, 5 nocí, z toho 4 na lodi a 1 na pevnině, výlet na pevnině a plnou penzi. Vycházelo to na osobu na necelých 50.000 Kč. I s letenkami za oba pak na cca 130.000 Kč. Netrvalo to moc dlouho a výlet byl zarezervovaný a zaplacený.

Ty letenky byly trochu očistec, protože do Longyearbyen toho moc nelétá a v sezóně jsou letadla dost obsazená, ale po vyzkoušení různých kombinací s přestupy všude možně po Evropě se Mikimu nakonec podařilo sehnat letenky jen s přestupem v Oslu.

Pak už zbývaly nějaké klasické formality v podobě vyplnění různých formulářů a zadání dovolené. A rozmyslet si, co vlastně potřebujeme s sebou. Tady budou možná tropické třicítky a na severu bude pravděpodobně jen něco málo nad nulou a na vodě a ledu vyloženě zima. Prostě polární oblast – stejně jako byla v únoru ta Antarktida. Akorát snad tentokrát s sebou nepotřebujeme tolik věcí. Beztak je v titěrné kajutě absolutně nebude kam dát, snad nebudeme mít kufry pod hlavou místo polštáře :-). Zatímco v Antarktidě jsme si dopláceli za kajutu s větším oknem, tady máme tu nejlevnější možnou bez okna. Ona to nebude až taková hrůza, protože v Antarktidě i přes festovní závěs do kajuty pořád prosvěcovalo světlo, takže kajuta bez okna se bude v polárních dnech dost hodit.

Naší lodí bude MS Nordstjernen, která je v porovnání s MS Expedition (G Expedition), kterou jsme pluli na Antarktidu, docela obstojný „dobytčák“:

Loď Společnost Rok výstavby Délka Šířka Počet kajut Počet pasažérů Počet členů posádky
MS Expedition G Adventures 1972 105 m 19 m 67 134 69
MS Nordstjernen Hurtigruten 1956 81 m 13 m 150 300 40

Na ty 4 noci se to ale dá zvládnout, bude to dobrodružství :-). Navíc počítám, že loď nebude ani z daleka obsazená, jezdí totiž dva různé itineráře stále dokola – mají program od středy do pondělí (plavba od čtvrtka do pondělí) a program od neděle do pátku (plavba od pondělí do čtvrtka). A naplnit loď každý týden na plnou kapacitu nepovažuji za reálné.

No a konečně – co je to ten Svalbard? Pokud jste se zatím nedopídili, tak je to norský název pro souostroví, kterému se u nás ne moc správně říká Špicberky. „Spitsbergen“ je totiž jméno pouze největšího ostrova tohoto souostroví. Zde si dovolím malou vsuvku (zdroj: Rolf Stange, Spitsbergen – Svalbard): Vikingové roku 1194 nalezené území pojmenovali Svalbard („studený okraj“). Willem Barentz pak roku 1596 objevil několik ostrovů a ten hlavní nazval Spitsbergen. Tento název, nebo jeho německá verze Spitzbergen, byl pak používán po několik staletí. Když roku 1925 Norsko získalo nad územím suverenitu, zavedli starý vikingský název Svalbard, který se stal oficiálním názvem pro celé souostroví, přičemž název Spitsbergen by měl označovat pouze centrální část souostroví. A konečně – roku 1969 – bylo rozhodnuto, že výraz Spitsbergen má být používán pouze pro hlavní ostrov, nikoli pro celou centrální část souostroví. Z těchto důvodů tedy používám norský název, který považuji za korektnější.

Jak se pomalu blížilo datum odletu, zkoušeli jsme sehnat nějaký výlet na poslední den pobytu. Na daný den byl výběr docela omezený a když už výlet byl, tak bylo vyzvednutí z ubytování třeba v 8:30 ráno. A protože my bychom měli teprve v 8:00 zahájit vylodění, které nám prý bude trvat asi půl hodiny, a pak nás ještě čeká cesta do hotelu, kde si můžeme odložit věci, tak se takového výletu zúčastnit nemůžeme. Nakonec jsem to nechala koňovi, který má větší hlavu :-).

Na poslední chvíli jsem řešila problém s trekovými botami. Ty současné jsem pořizovala v roce 2018 před cestou do Tibetu, na kterou jsme se nakonec vydali až o rok později. Ten rok jsem v nich nechodila, v Tibetu jsem v nich nachodila několik desítek kilometrů, ale zase v nijak extrémních podmínkách. Byly se mnou i ve Francouzské Polynésii 2020 a Kostarice 2021. O rok později v Indonésii 2022 už mi do boty teklo a velmi brzo se ukázalo, že příčinou je docela slušná prasklina na špičce v místě ohybu boty. Dost mě to vzteklo, skoro jsem v nich nechodila. Značku Merrell už tedy nikdy.

Boty jsem vzala ještě letos v únoru do Jižní Ameriky, protože jsem předpokládala, že v okolí Ushuaiy nás nečeká žádné extrémní počasí a do Antarktidy jsme stejně měli dostat erární „bog boots“. Do Arktidy na Svalbard už jsem je ale vzít nemohla, protože to budou mé hlavní boty, počasí nestálé, půda často podmáčená a při výsadcích terén dost členitý. Hlavní misí se tedy stalo sehnat nové goretexové (!) boty, s cenou dejme tomu do 3.000 Kč. Nečekám totiž, že boty za 4-5 tisíc vydrží o tolik víc, takže za ně odmítám víc platit. Vyzkoušela jsem toho dost, ale vysoké goretexové boty se snad přestaly vyrábět a když už byly, rozhodně ne v mé velikosti. Nakonec jsem sehnala jedny Salomony, které mi tak nějak padly, rozhodně ne dokonale. Ale jestli se mají zase do 5 let rozpadnout, tak rozhodně stačí…

O víkendu před odletem jsme si připravili hlavní věci, zejména oblečení. Venkovní teploty přesahovaly 35 stupňů a já si balila péřovou bundu a lyžařské rukavice…

Na pondělí 17. 7. jsem Mikimu přichystala tajnou narozeninovou oslavu, zaskočili jsme na barák na konzultaci se svářečem a večer dobalili. Spát jsme šli asi ve 23:00. V posledních dnech se mi večer vůbec nechce spát, protože je venku světlo. I když jsem unavená a ospalá. A ráno se budím brzo, v sobotu dokonce ve 4:15, a pak už nemůžu usnout. Zatracené léto! V překladu to znamená, že jsem v den odletu byla tak unavená, že jsem usínala v práci.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-07-18 - Odlet z Prahy do Osla

Vzbudili jsme se dost před budíkem, takže jsme dobalili poslední drobnosti, trochu to doma poklidili, sesbírali prádlo a vyrazili do práce.

Na letiště jsme vyrazili na konci pracovního dne něco po 17:00 (60 CZK). Tramvaj z práce nám jela za chviličku a na ní navazoval během několika minut autobus. Na letiště jsme tedy na naše poměry docela neobvykle :-) dorazili dost brzo, ještě nebylo zahájeno odbavení. Zkusili jsme to u samoobslužného kiosku, který nám vytisknul štítky na kufry a pak zahlásil chybu. Šli jsme tedy k odbavovacím přepážkám, kde jsme ale stále byli brzo, takže jsme se rozhodli zkusit ještě jednou kiosek. Tentokrát se nám povedlo vytisknout i palubní vstupenky, takže jsme se vrátili k „drop-off“ přepážkám, nalepili štítky na kufry a odevzdali je přes samoobslužnou přepážku.

Pak jsme prošli přes bezpečnostní kontrolu, kterou jsem tentokrát zvládla, pro mě neobvykle, bez zádrhelu. Pokračovali jsme do duty free shopu na kontrolu ceny mého oblíbeného Chanel parfému (3.919 Kč po slevě, původní cena 4.600 Kč – jakože cože?!?) a pak jsme zamířili ke klavíru, kde Miki odehrál asi tři skladby. Měl i nějakého posluchače, který se s ním pak dal do řeči.

Omrkli jsme LEGO obchod a zakotvili v salonku Erste Premier. Už jsem šla na jisto na jejich výborné řízečky. K pití jsem si dala rajčatový džus a pak Coca Colu. Na DOVOLENÉ jsou ty „fuj“ věci DOVOLENÉ :-).

Asi v 19:15 jsme salonek opustili, Miki si šel znovu zahrát a když skončil, vystřídal ho někdo další, kdo si na mobilu otevřel noty a začal hrát podle nich…

Za chvíli byl zahájen nástup do letadla, řekla bych, že zřejmě i na čas. Ze stojánky nás vystrkali v podstatě v čase našeho plánovaného odletu a pak jsme po pojezdové dráze zamířili na západní konec ranveje. Vítr dnes očividně fouká od východu. A ať jsem přemýšlela, jak jsem přemýšlela, nevzpomněla jsem si, že bychom kdy startovali tímto směrem.

Třetí místo vedle nás zůstalo neobsazené, takže po vzletu jsme se roztáhli a trochu podřimovali. Já jsem spíš odpočívala, Miki usnul.

Něco před 21:30 jsme zahájili sestup. Při přistání jsme si užili krásných výhledů z letadla, hru slunce mezi mraky, dokonce byla vidět duha.

Z letadla nás pustili po schůdkách zadními dveřmi, takže venku jsme byli nečekaně rychle. Cesta ven vedla přes místní duty free shop, ve kterém bylo lidí jak v supermarketu. Letmou kontrolou jsme zjistili, že mají víc než příjemné ceny a že bude potřeba to ještě prozkoumat. Ale ne dnes, nemáme to kam dát – kufry jsou zabalené tak, aby se ideálně vůbec nemusely otevírat a větší tekutiny bychom zítra nepronesli přes bezpečnostní kontrolu.

I když jsme si v příletové hale ještě odskočili na toaletu, u zavazadel jsme nakonec museli docela dlouho čekat. Když jsme tam přišli, byla na pásu ještě zavazadla z předchozího letu.

Pak jsme šli na vlak. Jízdenku jsme chtěli koupit v automatu, ale lístky byly dražší, než měl Miki zjištěno. I v aplikaci nám to ukazovalo stejnou cenu, tak jsme se nakonec rozhodli vzít 24hodinovou jízdenku, která je asi jen o 80 CZK dražší a platí nám na autobusy, tramvaje, metro i lodě. Automat možnost koupě téhle letenky vůbec nenabízel, takže jsem si musela stáhnout a nainstalovat aplikaci Ruter, abych si mohla koupit svou jízdenku z mobilu. Jízdenka stála 277 NOK (586,66 CZK já, 592,55 CZK Miki). Nakonec jsme tu celou byrokracii stihli tak akorát, že jsme pak došli na nástupiště, popošli do zdánlivě volnější části vlaku a ten už přijížděl.

Cesta vlakem trvala slabou půlhodinku. Když jsme vystupovali po 22:00 v Oslu, pořád ještě bylo trochu světlo. Došli jsme na autobusové nádraží a našli nástupiště, ze kterého nám odjížděl autobus do zastávky kousek od hotelu. Bylo to jen jednu zastávku a kdybychom bývali šli pěšky rovnou do hotelu, byli bychom tam rychleji. Ale když už máme tu jízdenku… :-)

Hotelový check-in jsem udělala už v předstihu online, takže jsme jen přes kiosek naskenovali QR kód, z nabídky jsme si vybrali pokoj č 720, který se nám líbil, tedy co nejvýš a s výhledem na město a nechali si nakódovat karty. Celé to bylo samoobslužné, recepční se jen na konci zeptal, jestli je vše OK.

Výtahem jsme se přesunuli do 7. patra, našli pokoj, zkoukli výhled z okna, odhodili oblečení, dali si sprchu a zapadli do postelí. Miki měl z domova hlávkový salát, tak jsme chvíli chroupali listy salátu a najednou bylo 10 minut po půlnoci a Mikimu bylo 40…

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-07-19 - Oslo, přelet z Osla do Longyearbyenu, Longyearbyen

Budíka jsme měli až na 7:00. Probudila jsem se už ve 4:00 a venku svítilo sluníčko a docela hodně prosvěcovalo i přes zatemňovací závěsy. Měla jsem pak problém znovu usnout a když se mi to povedlo, probudil mě z nejlepšího budík.

Po návštěvě koupelny jsme se oblékli, vrátili do batohů těch několik věcí, které jsme z nich vyndali, na mobilu udělali online check-out a sjeli jsme na recepci. Tam Miki požádal o možnost uložit zavazadla, tak jsme je odnesli do suterénu do místnosti a výtahem vyjeli do 9. patra, kde měla být dle informace vyhlídková terasa. Jako jo, ale my jsme z pokoje viděli v podstatě totéž.

A tak jsme se vrátili výtahem na recepci, vrátili kartu od místnosti na zavazadla a vyrazili směr čtvrť Grünerløkka. Prošli jsme okolo dvou kostelů a já obdivovala nově vybudované parkové úpravy na mostě Eventyrbrua a v jeho těsném okolí. Holt jsem teď tím studiem zahradního designu i při cestování trochu ovlivněná. Jednou to tam bude úžasné, vznikne spousta zákoutí pro sezení. Zatím ještě dřevo nestihlo zešednout a trvalky se nestihly rozrůst.

Grünerløkka je trochu hipsterská, ale vyzařuje z ní útulnost. Bylo v plánu stavit se tam na snídani, ideálně klasický norský sendvič s vajíčkem a lososem, ale viděli jsme jen jednu jedinou otevřenou kavárnu. Prochodili jsme cik cak několik ulic, obdivovali zrekonstruované ulice s různými posezeními a výsadbou a došli až k řece Akerselva.

Po lávce jsme přešli na druhý břeh, prošli jsme malou průmyslovou oblastí, která slouží jako kulturní centrum Vulkanarena. Je tu několik restaurací a zřejmě nějaké výstavní a koncertní prostory.

Uličkou Kjærlighetsstien jsme vystoupali okolo zahrádkářské kolonie do ulice Telthusbakken s krásnými malebnými domečky. Chtěli jsme si prohlédnout i nedaleký kostel Gamle Aker kirke, ale bylo to tam v rekonstrukci, takže jsme trochu nakoukli aspoň na přilehlý hřbitov a podívali se, jaký odtud mají nebožtíci krásný výhled na město.

Pak jsme bez volby konkrétní trasy zamířili jen tak „na blind“ směr Aker Brydge. Tohle mám na cestování po místech, kde už jsem byla, nejraději. Nemusím se honit za tím, že chci něco konkrétního vidět, a prostě jdu, kam mě nohy nesou…

Jednu zastávku jsme popojeli tramvají, ale moc kroků nám to neušetřilo. V Aker Brydge jsme se maličko prošli a zapadli do Starbucks. Měli tam za 79 NOK (168,59 CZK) kávu s malou bagetkou, takže Miki si dal latte a já si vzala bagetku, ze které jsem mu kousek nechala.

Poblíž byl přístav, ze kterého za několik minut odplouval trajekt směrem na ostrov Nesoddtangen. A protože nám na trajekt platí ta celodenní jízdenka. Užili jsme si plavbu po fjordu a výhled na okolní ostrůvky s typickou norskou architekturou. Výhledy z lodi ale byly hezčí než cílový ostrov, takže jsme ani z trajektu nevystoupili a jeli jsme hned tím samým zpátky.

Když jsme se vylodili, šli jsme okolo radnice do ulice Karl Johans gate, kterou jsme si z větší části prošli, z dálky okoukli prezidentský palác, strčili hlavu do obchodu Fjällräven a zapadli do Panduro Hobby, kde jsem si za 94,90 NOK (200,66 CZK) koupila dvě drobnosti na scrapbooking – samolepky a visačky. Bohužel papírovou pásku s tučňáky, kterou jsem měla vyhlédnutou, neměli skladem, což nám potvrdila i prodavačka, když se Miki zeptal.

Prošli jsme asi 3 různé supermarkety, koupili si něco málo na zub a pití (170,10 NOK) (359,63 CZK) a došli jsme do „Oslo street food Torggata Bad“, kde jsme si dali k obědu chleba plněný sýrem. Zatímco ostatní věci mi zatím přišly docela levné, tohle jedno jídlo stálo 195 NOK (412,88 CZK). Na druhou stranu – bylo to vynikající!

Pak jsme se přesunuli ke Gohan, kde ale neměli mnou vyhlédnuté matcha věci, jen hlavní jídla. Od obsluhy jsme se dozvěděli, že Gohan Matcha Cafe je jinde. Bylo to asi 130 metrů, tak jsme tam došli, abychom na místě zjistili, že otevírají až v 15:00.

Došli jsme na metro do stanice Stortinget a dojeli do zastávky Forskningsparken, u které se nachází norský meteorologický institut, tedy známé Yr.no. A pak jsme se zase metrem vrátili zpět, tentokrát do stanice Jernbanetorget.

Odtamtud už jsme pěšky došli na hotel, abychom si vyzvedli uložená zavazadla. Miki stál frontu na recepci, já si šla sednout. A když kartu získal, vypařil se tak rychle, že jsem se nestihla ani posbírat. Říkala jsem si, že bude taky bleskově zpátky. Nevyrazila jsem za ním ani později, i když dlouho nešel, protože jsem si pořád říkala, že už přece musí každou vteřinou dorazit. Nešel fakt dlouho. Místnost na zavazadla totiž prý byla zarovnaná až tak, že toho musel slušnou část přeskládat :-(.

Pěšky jsme volným krokem došli na nádraží, odkud nám ve 13:54 jel vlak na letiště. Online odbavení jsme udělali přes aplikaci, v kiosku jsme si jen vytiskli lístky na kufry, které jsme na ně nalepili a odevzdali je na příslušné přepážce. Vše bez kontaktu s jakýmkoli zaměstnancem.

Prošli jsme bezpečnostní kontrolou, kde se trochu tvořila fronta, protože Norové to místy až absurdně řešili a některá zavazadla kontrolovali dvakrát. Docela dlouho jsme pak čekali, než naše batohy uvolní z dodatečné kontroly.

Když byla byrokracie za námi, vyrazili jsme na obhlídku letiště. U jedné gate jsme narazili na piáno, tak si k němu Miki na chviličku sednul. A ani nedohrál a oslovil mě tam chlápek, jestli prý jsme se neviděli včera v Praze. Pane jo, jaká byla pravděpodobnost, že poletí do Osla a když už, že bude o den později na letišti ve stejný čas, jako my a u stejné gate?

Naše nástupní brána F18 byla daleko, tak jsme pomalu zamířili tím směrem. Cestou jsme obhlédli duty free shopy, abych zjistila, že můj oblíbený Chanel tu stojí 1.399 NOK a tedy vychází asi o tisícovku levněji, než na pražském letišti. Cestou jsme objevili i stánek s různým masem, zaujal nás samozřejmě hlavně sob.

Prošli jsme pasovou kontrolou. Právě kvůli průchodům přes letiště si i po Evropě bereme pas. Díky nim jsme mohli projít přes automatické odbavovací brány, takže to byla rychlovka. U naší gate jsme si ještě odskočili na toaletu a postavili se do fronty. Po načtení boarding pasu to ukazovalo nějaký problém, takže obsluha musela můj pas několikrát projet čtečkou, ale pak mě pustili, uf, letím taky :-).

Když jsme přišli, ještě vystupovali poslední cestující, kteří naším letadlem dorazili, takže jsme nějakou dobu čekali. Nástup byl ale pak dost rychlý, zase nás pustili přes letištní plochu po schodech rovnou do zadní části letadla. Když jsme se usadili, viděli jsme zrovna nakládat naše kufry.

Místo vedle nás zase zůstalo volné, ale Miki chtěl koukat z okýnka, tak zůstal sedět vedle mě. Bohužel byla docela oblačnost, takže toho nakonec moc vidět nebylo, ale místy se mraky protrhaly a byl krásný výhled na fjordy a tyrkysovou vodu.

V 16:55 jsem z okna uviděla první sníh. A v 17:09 jsme přeletěli severní polární kruh. Tak sláva. Na Islandu to před lety kvůli zrušené plavbě nevyšlo a nakonec jsme dřív překročili jižní polární kruh, o kterém bych si ani nikdy nemyslela, že se za něj vůbec dostanu, než ten severní. Jenže jak říkal Miki při plánování téhle cesty: „ještě nám zbývají jedny narozeniny a jeden polární kruh“ :-).

Během husté oblačnosti jsem si dopsala deník a měla v plánu trochu odpočívat. Nakonec jsem usnula a probudila se asi půl hodinky před přistáním, tedy tak akorát včas, abych si užila výhledů na pevninu pod námi, která už byla skrz mraky trochu vidět. Viděli jsme spoustu ledovců, ledové kry ve vodě, hory a údolí. Městečko Longyearbyen bylo při přistání na druhé straně, takže jsme viděli jen část přístavu.

Přistáli jsme chvíli před 19:00. Z letadla jsme vystupovali po schůdkách, takže opět zadem, a jelikož jsme seděli v předposlední řadě, byli jsme venku hodně brzo. Jen jsme pak trochu déle čekali na zavazadla a na odjezd autobusu, kterým jsme se měli dopravit na ubytování.

Venku jsme si vyfotili rozcestník z medvědí značkou a pak cestou z autobusu pozorovali první pozůstatky zdejší důlní činnosti – jak důl 3 nad letištěm, tak soustavu lanovek, kterými se přepravoval vytěžený materiál.

Na ubytování jsme dojeli asi hodinu po přistání, těsně před 20:00. Miki na recepci vyzvednul klíče od našeho pokoje číslo 5104. Dali jsme tam věci, vzali si pár drobností a vyrazili do restaurace Vinterhagen, kde jsme měli na 20:30 rezervovaný stůl.

Je to z ubytování asi 3,5 km pěšky, takže nám to trvalo asi půl hodiny svižné chůze. Ale bylo to z kopce, tak se šlo dobře. Cestou nás zdrželi sobi, kteří se povalovali nedaleko silnice.

V restauraci jsme se nejdřív nemohli moc zorientovat, ale pak jsme našli venkovní krytou zahradu. Miki nás nahlásil a číšník vypadal trochu zmateně, potvrzoval si jméno. Nakonec jsme ale byli usazeni k oknu s výhledem ven i do zimní zahrady restaurace.

K pití jsem si dala zdejší vodu, Miki pivo. Jako předkrm jsme si oba dali „Arctic Smoked Trio“, což je uzené maso z tuleně, soba a velryby. Předkrm bylo rozhodně jedno z nejlepších jídel, jaká jsem kdy jedla. Každý druh masa byl výborný, chuťově výrazný, skvělá konzistence. Vše doplněno o omáčky, zeleninu, ovoce.

Jako hlavní jídlo jsem si dala steak z tuleně a Miki steak ze soba a v půlce jsme si jídla prohodili. Oboje maso bylo skvělé, jen bohužel toho soba jsem si moc neužila, protože Miki mi nechal oba krajní kousky, které byly víc propečené, než krvavý prostředek. Příloha a zelenina mi přišly takové „obyčejné“, ale ono taky co se dá vymyslet na bramborovém pyré nebo dušené zelenině…

Po jídle Miki oznámil číšníkovi, že chce zaplatit. Číšník sesbíral talíře a za Mikiho zády na mě mrknul očkem jako jestli jo. Tak jsem hodila očkem taky a během chviličky už před Mikim stál kus dortu s přáním krásných narozenin. Sice bez svíčky, asi nechtěli dělat rozruch mezi ostatními hosty, ale nevadí, Miki byl i tak maximálně překvapený. Ptal se číšníka, jak o tom ví a číšník mu odpověděl, že ví všechno :-). A já jsem tedy byla překvapená, že to opravdu dokázali zorganizovat. Ty úvodní zmatky mi spíš napovídaly, že na nás zapomněli nebo si nedokáží ohlídat, že jsme to my, ale zřejmě právě to ověřování jména na začátku bylo kvůli tomu, aby se ujistili, že jsme to my…

Útrata byla 1408 NOK, se spropitným 1600 NOK (3.444,17 CZK). Málo to tedy není, ale rozhodně to stálo za to! Dort zaplatit nechtěli, prý pozornost podniku, ale v podstatě byl v hodnotě spropitného.

A pak jsme se s plným břichem vyvalili ven a čekala nás cesta zpátky na ubytování. Tentokrát to bylo do kopce a v nohách jsme měli už pěkných pár kilometrů z Osla a cestu do restaurace, tak jsme toho měli dost.

Cestou na ubytování jsme zase potkali soba, tentokrát byl hodně blízko, tak nám cestu příjemně zpestřil. Sob je sice neškodný, ale pokoušet jsme to nechtěli. Spíš se docela bál on nás. Když odkráčel přes silnici kamsi do města :-), pokračovali jsme v cestě na ubytování. A o chvíli později jsme narazili na druhého soba, který se pásl ve svahu pod dolem 2B.

Mimochodem – sob v restauraci byl z Finska, protože na Svalbardu není lovecká sezóna.

Na ubytování jsme došli asi ve 23:30. Oproti původnímu plánu jsem si dala sprchu, z batohu do kufru naházela věci, které zítra nebudu potřebovat, zazálohovala jsem fotky a dopsala deník. Spát jsem šla asi v 0:45. Venku bylo světlo. Ba co víc, venku svítilo sluníčko…

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-07-20 - Longyearbyen, Camp Barentz, Islfjorden, Grumant, Ymerbukta a Trygghamna

V noci jsem byla několikrát vzhůru, ale nějakým zázrakem jsem nikdy ani pod maskou neotevřela oči, takže to, že venku svítí sluníčko, jsem jen tušila.

Budík mě vzbudil v 6:30, zaběhla jsem do koupelny a když jsem se vrátila, musela jsem Mikiho tahat z postele.

Od 7:00 byla snídaně, což jsme tedy úplně nestihli. Měla jsem spoustu uzeného lososa a taky hnědý norský sýr.

Asi v 7:40 jsme vyrazili. Vzali jsme to okolo nějakých pozůstatků důlní činnosti a hřbitova ke kostelu. Ten je trvale přístupný, takže jsme ho šli ohlédnout zevnitř. Jako všude ve vnitřních prostorách, i v kostele se zouvá. S ohledem na časté nepříznivé počasí a bláto je to pochopitelné, na druhou stranu, když má člověk vysoké pohorky, je to taky nepraktické.

Kostel funguje trochu jako komunitní centrum, mají tam k dispozici čaj, kávu, knihy ke čtení, pohledy… Vše jen za dobrovolný příspěvek nebo dokonce zdarma.

Cestou jsme viděli různé ptáky – Husy krátkozobé a Bernešky bělolící a nálety na nás pořádala Chaluha příživná.

Od kostela jsme pokračovali kus za město ke značce s medvědem. Míjela nás různá turistická auta a jedno z nich zastavilo u značky krátce poté, co jsme tam došli a postavili stativ. Bohužel i zdejší průvodci jsou ve stylu „já jsem domorodec a vezu turisty, kdo je víc“. Ohleduplnost nula. Naštěstí brzy odjeli, tak jsme si udělali nějaké fotky a vyrazili na cestu zpět.

Od značky jsme také viděli připlouvat do přístavu naši MS Nordstjernen. Bylo asi 9:15. Oni ale mají jiný itinerář, tak zřejmě proto připlouvají později.

V Longyearbyen jsme se krátce zastavili u Payerova domu, který slouží jako Czech Arctic Research Center.

Skoro hned vedle se nachází North Pole Expedition Museum, kde jsme každý zaplatil 150 NOK (648,74 CZK) za vstup a během asi tři čtvrtě hodiny jsme si muzeum prošli. Je to taková přehlídka zoufalých pokusů o zdolání pólu. A jelikož různé mise nebyly úspěšné, nejsou z toho v muzeu ani pořádné artefakty.

Z muzea jsme pokračovali do Svalbardbutikken, zdejšího největšího obchodu. Tam jsme si koupili několik drobných suvenýrů a sladkostí celkem za 285,80 NOK (612,87 CZK). Sušené maso bohužel neměli. Naproti přes ulici jsme nakoukli do infocentra, ale i tam se zouvalo a to mi tedy u vysokých trekových bot vadí, protože zavázat jejich tkaničky tak, aby mě nic netlačilo, mi dost trvá. Navíc spousta lidí to nedodržuje, chodí uvnitř v botách a k japonské čistotě to tu tedy má dost daleko.

Pak jsme se vydali na cestu zpět na ubytování, měli jsme na to asi půlhodinku. Nepotkali jsme žádné zvíře, takže jsme se nikde nezdrželi a na ubytování došli asi v 11:25. Ještě jsem si odskočila na WC a Miki šel do restaurace, kam jsem pak dorazila za ním.

V restauraci nás čekal oběd, který máme v ceně balíčku. Výborný losos s pečenými bramborami, dušeným zelím a přelitý snad bešamelovou omáčkou s kapary. Bylo to naprosto výtečné a dezert v podobě jablečného koláče s kopečkem zmrzliny byl super tečkou.

Po obědě si Miki za 599 NOK (1.301,81 CZK) koupil buff (nákrčník). Je hodně podobný tomu, který mám z Antarktidy, je vyroben pod stejnou značkou a některé motivy na něm jsou také stejné, jen je maličko menší.

Vše nepotřebné jsme dali do kufrů a připravili se před ubytování, kam za několik minut dorazil autobus. Naložili jsme věci i sebe a vyrazili na další obhlídku města.

První zastávkou bylo Svalbard Museum, vstup jsme měli zase v ceně balíčku. Průvodkyně Nadine nám dala základní informace u vchodu a pak jsme si postupně v jejím doporovodu prošli muzeum. Na řadě míst dávala výklad, ale nebavilo mě chodit s davem, protože když konečně došlo na prohlídku exponátů, byla to v tom počtu lidí hrozná mačkanice. Přitom zbytek muzea byl úplně prázdný. A tak jsem oželela výklad a muzeum si prošla sama, základní informace byly stejně napsané na štítkách u exponátů. Po prohlídce jsme koupili jeden pohled (10 NOK) a jednu poštovní známku do Evropy (30 NOK) dohromady za 40 NOK (87 CZK) a nasedli do autobusu.

Mířili jsme do Camp Barentz. Cestou jsme si udělali zastávku u dopravní značky s medvědem, kde jsme byli ráno. Tentokrát to nebylo proti sluníčku, tak jsme si udělali ještě několik fotek. A pak už jsme okolo vodní nádrže Isdammen, která slouží jako zásobárna pitné vody, pokračovali do Camp Barentz.

Po úvodních informacích mimo jiného i na téma polárních medvědů a bezpečnosti jsme se seznámili se zdejšími psy husky. Při následné přednášce o ledních medvědech jsme zkonzumovali svačinu – lívance a čaj. Nakonec jsme prozkoumali ještě ostatní budovy.

Autobusem jsme se vrátili do centra, vyvedli v hotelu další dva lidi a dojeli do přístavu. Loď už tu kotvila připravená a posádka byla nastoupená ve dveřích a vyhlížela první pasažéry. Vyložili jsme věci z autobusu, odevzdali je do lodi, udělali si nějaké fotky lodi a postavili se do fronty na nástup.

U improvizované přepážky jsme dostali klíč od kajuty, kartu a mapu na zakreslování trasy. Pak jsme si o patro níž vyzvedli naložené kufry a podle instrukcí došli k naší kajutě.

Kajuta je maličká, přesto ale asi dvakrát tak velká, než jsme čekali. Je tu palanda, pod menší šikminou v boku lodi vestavěná skříň, v uličce umyvadlo, skládací židle, malý stoleček a v čele sedačka. A pozor – nad sedačkou okno, tedy porthole, kterou jsme vůbec mít neměli. Ale kajutu máme tu, co jsme si vybrali z nabídky… A jelikož porthole jde napevno zavřít poklopem a tím zajistit v noci tmu, jsme maximálně spokojení :-).

Odložili jsme věci, vzali si jen několik nezbytností a vyrazili na palubu. Nechali jsme si přidělit místa u stolu v jídelně v anglicky mluvící části, bleskově, ale pořádně jsme prozkoumali loď, na venkovní palubě jsme absolvovali „safety briefing“ a pak už jen sledovali odplutí.

Když už se nám pevnina dostatečně vzdálila, byl čas na úvodní schůzku. Nic moc jsme se tam nedozvěděli, například pro „landings“ očividně nejsou žádné skupiny, takže to asi bude „kdo dřív přijde, ten dřív mele“.

Pluli jsme po fjordu Islfjorden podle pobřeží k pozůstatkům opuštěného ruského města Grumant, ze kterého se dochovalo jen několik málo budov a ve svazích byly viditelné pozůstatky mostů a důlní činnosti. Průvodci pro nás měli i 2 fotky jak to tam vypadalo v roce 1950 a 1960.

Poté jsme přepluli Islfjorden napříč, abychom prozkoumali fjordy Ymerbukta a Trygghamna. Když jsme ale vplouvali do prvního z nich, byl čas na večeři. U té jsme se potkali s našimi spolustolovníky. Všichni čtyři jsou britští důchodci v pokročilém věku a všichni už byli v Antarktidě. Miki si pochvaloval pravou britskou angličtinu a mě potkalo velmi zásadní zklamání, protože v tom kraválu restaurace jim absolutně rozumím. Přitom s britskou angličtinou obvykle nemívám problémy.

Měli jsme lososovou polévku a pak vepřovou panenku s brambory, zeleninou a omáčkou z červeného vína. Dobré to bylo, hlavně tedy ta polévka.

Po hlavním jídle jsem neslušně odešla pryč, protože venku byl krásný ledovec Esmarkbreen. Z restaurace byl sice taky obstojně vidět, ale z venkovní paluby je to prostě něco úplně jiného.

Ještě jsem se na skok vrátila do restaurace na dezert a pak zaparkovala na přídi, odkud jsme sledovali, jak proplouváme oba fjordy. Když jsme se v tom druhém otočili, že plujeme pryč, zamířili jsme do kajuty.

Zazálohovala jsem fotky a začala dopisovat deník. Když jsme z okénka zahlédli ruskou osadu Barentsburg, šli jsme na chviličku ven, abychom si ji prohlédli a vyfotili. Byla ale hodně daleko. Stejně tak jsme v dálce viděli Isfjord Radio.

Odskočili jsme si na WC, vrátili se do kajuty, dopsali deníky a asi ve 23:30 šli spát. Asi netřeba připomínat, že venku svítilo sluníčko, jak kdyby bylo poledne…

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-07-21 - Magdalenefjorden, Bjørnafjorden, Amstardamøya a Raudfjorden

V noci jsem se trochu převalovala, ale probudila jsem se až asi v 5:15, protože se mi chtělo na WC. Soukromá toaleta má něco do sebe, ale na to noční courání po lodi budu časem určitě s láskou vzpomínat :-). Jeden by si myslel, že pomůže lepší rozvržení konzumace nápojů, ale jak jsme si vyzkoušeli už v Antarktidě, moc možností není. Ráno hned po probuzení se snažíte napít, pak si dáte čaj a případně další pití k snídani. Ale opatrně, protože to musíte před vyloděním na pevninu na toaletě zase vypustit. S sebou na pevninu si sice pití můžete vzít, ale zvyšujete pravděpodobnost, že se vám bude chtít na toaletu. První větší pití dne tedy přichází až po návratu z prvního vylodění. Zbývá pak nějaký čas do oběda, oběd a zpravidla taková pseudo-siesta, protože během oběda se přesouvá na místo dalšího vylodění. Množství času, který bude k dispozici přes poledne, je tedy pokaždé trochu jiné a je potřeba s tím počítat. Odpoledne totiž zase následuje vylodění, takže pořádně a bez omezení se můžete napít až po návratu na palubu. Co jste nevypili přes den, doháníte večer. Tentokrát ideálně s ohledem na nerušený spánek až do rána, ale protože je to vlastně jediná možnost se pořádně napít, tak holt spánek trpí…

Ještě jsem pak ale usnula a probudila se asi v 6:30. To už jsem se rozhodla zůstat vzhůru. Po všech ranních přípravách jsme šli na venkovní palubu a sledovali, jak vplouváme do fjordu Magdalenefjorden. Okolní hory měly tvar špičatých pyramid. Tady je dost patrné, odkud byl odvozen název „Spitzbergen“.

Asi v 8:00 jsme dorazili na místo, kde jsme měli zakotvit. Jde o maličkou zátoku zvanou Trinityhamna. Pak už nebylo na co čekat a přesunuli jsme se do restaurace, neb začalo podávání snídaně.

Ta je bufetovou formou a jejím hlavním znakem je „full english breakfast“. Chyběla snad jen grilovaná rajčata. Neměla bych, ale dala jsem si. Každý den to ale fakt snídat nebudu :-). Měli ale také různé ryby, včetně uzeného lososa, toho jsem si dala ráda. K pití černý čaj s mlékem a pomerančový džus.

Po snídani jsme se sešli na brífinku, abychom se dozvěděli, jak bude probíhat vylodění. Jelikož plavba nemá jednotný, pro všechny společný jazyk jako to bylo v Antarktidě, jsme tak trochu rozděleni do skupin anglicky, německy a norsky mluvících. A protože po pevnině se smíme pohybovat jen v doprovodu ozbrojeného průvodce, vyráží se podle jazykových skupin. Těch anglicky mluvících je tu nejvíc, zřejmě proto dnes budeme vyrážet první.

Po zkušenosti z Antarktidy nebylo na co čekat, takže hned po brífinku jsme se šli připravit. Na palubu, ze které probíhá vyloďování, jsme dorazili ještě dřív, než nás volali. Byla to výhoda, protože jsme si mezitím navlékli a nastavili plovací vesty, takže jakmile byly připravené čluny, mohli jsme nastupovat.

Místem našeho prvního vylodění byl Gravneset v Magdalenenfjorden. Nachází se tam asi 150 hrobů velrybářů, ze kterých byly v minulosti vykrádány kosti, takže celý prostor je oplocený a prý je to jediný plot v celém Svalbardu. Což je tedy trochu nesmysl, neb třeba husky stanice jsou oplocené běžně.

Na pevninu jsme dorazili prvním člunem a měli jsme díky tomu několik minut ničím nerušeného času na pozorování okolních scenérií. V zátoce se na hladině poklidně pohupovala modrá kra a vlnky omývaly oblázky na břehu…

Jakmile dorazil druhý člun, ujala se nás průvodkyně Cécile a postupně nás provedla okolo oplocených částí s pozůstatky po velrybářích. Po pláži jsme pak přes vnitrozemí malého poloostrova došli na jeho opačnou stranu. Gravneset je vlastně i název pro celý tento malý poloostrov, z norštiny lze název doslovně přeložit jako „Hrobový poloostrov“. Z opačného pobřeží jsme měli výhled do malé zátoky Gullybukta.

Pak jsme se vydali směrem k chatě z roku 1930. V sezóně je využívána, takže je nepřístupná. Kousek od ní jsme si užili trochu výhledů a všichni jsme průvodkyni potvrdili, že chceme jít delší trasu. Znamenalo to vyškrábat se po kamenitém a mechovitém svahu pod skálu. Postupně se nám otevíral výhled shora na fjord. A výhledy byly vskutku parádní!

Co nás ale zaujalo nejvíc, byla scenérie hodně podobná té od Stonington Island v Antarktidě. Nemohli jsme se vynadívat a museli jsme si to i pořádně zdokumentovat. Ta podoba byla až neskutečná…

Sešli jsme zpět na pláž, kde na některé čekal první „polar plunge“. V Antarktidě byla obrovská výhoda možnosti do vody skočit z mola z lodi. Stačilo jedno zkratovité rozhodnutí, odraz a pak už to nešlo zvrátit :-). Tady se koupačka koná z pobřeží. Rozhodnout se musíte v předstihu, protože na pobřeží se není kde převléknout, takže ideálně si plavky vzít na sebe už na lodi. A pak do té vody ze břehu musíte vlézt… První odvážlivce jsem tedy pozorovala z velké dálky a poněkud s odporem :-). Průvodci s sebou berou na pobřeží pytle s čistými ručníky, ale je to jediné zázemí, které je k dispozici. Po koupačce je potřeba buď zůstat v plavkách, nebo se pod ručníkem nějak převléknout.

Když jsme se vrátili na loď, byl čas se jen trochu připravit a za chvíli už se podával oběd. Ten je bufetovou formou. Mezi předkrmy byl zase uzený losos, to mě zničí :-).

Během oběda jsme viděli ve vodě skupinku mrožů. Objevil je Miki a způsobil tím na lodi malé pozdvižení. V průběhu oběda jsme pluli do vedlejšího fjordu Bjørnfjorden k ledovci Smeerenburgbreen.

Po obědě jsme šli ven a sledovali, jak proplouváme fjordem a kotvíme na místě. Na přídi nás bylo jen pár a k dechberoucí scenérii obrovského ledovce Smeerenburgbreen se přidalo ještě famózní přírodní divadlo – kus od nás se s velkým rachotem uvolnil z ledovce obří kus ledu a zřítil se do vody.

Naše anglicky mluvící skupina vyrážela tentokrát poslední, takže jsme měli dost času užívat si výhledů z lodi. Když zavolali ty německy mluvící, šli jsme se připravit, takže jakmile se ozvala norština, už jsme čekali nastoupení na hlášení v angličtině a ve frontě na člun jsme pak byli přímo bleskově :-).

Po vylodění jsme chvíli čekali, než dorazí celá skupina a pak si nás rozdělili na půl a my vyrazili s průvodcem Stéphane směrem k ledovci. Cestou nám povídal spoustu zajímavých věcí, třeba že tím, že je tu permafrost, tak se ledovce posouvají jen minimálně a velmi rychle přibývají v horní části. Velký tlak nového ledu pak způsobí tání nejspodnějších vrstev, kde vznikne sladkovodní řeka, po které začne ledovec klouzat dolů. Nejdřív maličko, postupně čím dál rychleji. Na čele ledovce se řeky projevují jako jeskyně. V těch místech vznikají nějaké víry, které vynášejí vzhůru krill, který tam pak loví ptáci.

Postupně jsme krajem ledovce vylezli trochu vzhůru. Cestou i shora byly úžasné výhledy. Během cesty jsem si všímala různých rostlin a zaujalo mě i jedno místo, které fungovalo jako trampolína. Nechápu, co bylo v podloží, shora to vypadalo jako kameny zapadlé v tužším bahně, ale zřejmě to muselo být celé podmáčené.

Když jsme sestoupali dolů, měli jsme možnost pozorovat znovu odvážlivce při polar plunge. Na rozdíl od té ranní, kterou jsme viděli jen z dálky, jsme to teď měli pěkně u nosu. Odvážlivcům to tady zpestřovaly ještě spousty malých ledových ker. V podstatě všichni byli otužilci, takže tam každý pěkně pomalu vstoupil, smočil se, případně udělal několik temp, nechal se vyfotit s krou v náručí a zase v pohodě vylezl ven. Pro ostatní, „neotužilce“, je tohle mučení… Takže zaplavat si v Severním ledovém oceánu by sice byl super zážitek, ale absolutně si neumím představit, že bych to neotočila nejpozději ve chvíli, kdy bych měla vodu po kolena…

Postupně jsme se nalodili na čluny a vrátili se na loď. Do večeře zbývalo ještě hodně času, takže jsme si chvíli dopisovali deníky v salonku. Sedli jsme si k oknu, abychom měli hezký výhled ven.

Jak jsme opouštěli fjord, v 17:18 jsme narazili do plovoucí ledové kry. Jedna paní, která s námi seděla v salonku, vypadala dost vyděšeně. Nás, kteří jsme do Antarktidy cestovali se společností, která v Antarktidě v roce 2007 utopila loď, nic nerozhází :-).

Časem jsme psaní vzdali, trochu jsme se oblékli a šli ven. Brzy mi začalo být divné, proč plujeme směrem, kterým jsme měli namířeno, když se máme stočit na sever. Zanedlouho jsme v dálce zahlédli hromadu, kterou jsme identifikovali jako mrože. A pak už jsme na vnější palubě nebyli osamoceni :-), přibývali další cestující. Kromě početné skupiny mrožů povalujících se na břehu jsme viděli i dva plavat ve vodě.

Kapitán se v tom místě s lodí postupně velmi pomalu dvakrát otočil, abychom měli dost času si je prohlédnout a vyfotit. Strávili jsme tam víc jak půl hodiny. Docela tím utekl čas do večeře, která byla tradičně od 19:00. Už jsem měla dost hlad a za sebe musím říct, že snídaně až od 8:00 a večeře až v 19:00 mi tedy těžce nevyhovují, snídala i večeřela bych ideálně o hodinku dřív.

Servírované večeře jsou navíc utrpení, protože obsluha vázne a samozřejmě čeká, až daný chod dojí všichni usazení v dané sekci. Takže předkrm, hlavní jídlo a dezert nám dnes trvaly víc jak hodinu a půl. Vázne to až tak, že zmrzlina nám dorazila trochu rozteklá. Za mě je to ztráta času, nejela jsem sem, abych z toho drahocenného času strávila hodinu a půl na večeři! Však mi taky párkrát došla trpělivost a prostě jsem si něco odešla vyfotit.

Během večeře jsme mířili k souostroví Nordvestøyane a před ním jsme se stočili do fjordu Raudfjorden.

Dovečeřeli jsme tedy až po 20:30, což je čas, kdy už doma pomalu koukám, že bych si zalezla do postele s knížkou. Dezert už jsme do sebe v podstatě naházeli, bleskově se rozloučili s osazenstvem našeho stolu a běželi se do kajuty obléknout. A za několik minut už jsme byli venku na přídi a sledovali, jak se naše loď ve fjordu Raudfjorden otáčí a míříme zase pryč. Výhledy na ledovec Smithbreen jsme stihli, při plavbě zpět jsme si užili výhledů svahy lemující fjord a ve vodě jsme pozorovali spoustu zrzavých medúz.

Jak jsme se blížili k ústí fjordu Raudfjorden, kapitán pořád něco sledoval dalekohledem a brzy se na můstku objevil i jeden z průvodců. Dlouho se rozhlíželi, ale nakonec bohužel nikdo nic neviděl. Když už se mi opravdu urgentně chtělo na toaletu, vzdali jsme to. Odskočila jsem si, nechala v kajutě přebytečné oblečení a přesunula se do sprchy.

Po sprše jsem tradičně zazálohovala fotky, dopsala deník a si ve 22:30 šla spát. Asi budu radši ráno dřív vstávat…

Šipka Zpět na „Obsah“