2023-07-18 - 2023-07-25 - Norsko a Svalbard (Arktida)

Obsah

Úvod

Své 40. narozeniny jsem oslavila v Antarktidě. Kdyby mi někdy někdo řekl, že se mi poštěstí se na takové místo podívat, nevěřila bych… Občas ani teď, dávno po návratu, nevěřím…

Když jsme se po návratu rozkoukali, přečetli deníky a prošli fotky, byl pomalu čas přemýšlet, jakým způsobem oslaví své kulatiny Miki.

Z původního plánu návštěvy Japonska sešlo velmi rychle po zjištění cen letenek. Ne, že bych nebyla ráda, v létě je tam pekelné horko… Na levné letenky do Japonska jsme nakonec narazili, ale na jiný termín. A my potřebujeme červenec…

Hlavním hnacím mottem bylo: „Ještě nám zbývají jedny narozeniny a jeden polární kruh“. Jenže ceny byly také dost vysoké. To nejskromnější ubytování ve městečku Longyearbyen se nedalo pořídit pod 3.000 Kč na noc. Větší lodní jednodenní (!) výlet vycházel pro dva na téměř 20.000 Kč, nějaký menší, třeba turistika, na 5.000 Kč. Pokud bychom tedy jeli na týden, náklady na ubytování by byly cca 20.000 Kč, výlety tak 100.000 Kč (4 lodní, 3 jiné), letenky 30.000 Kč, suma sumárum něco ke 150.000 Kč bez jídla…

Po tomto zjištění toho postupně byla ve hře spousta – od Heide Parku v Německu nebo Disneylandu ve Francii, po překročení severního polárního kruhu v podobě roundtripu směr norské Tromsø nebo návštěvu Svalbardu. Jenže kdo by jezdil do zábavního parku o letních prázdninách… A když už se jeden nebo druhý z nás odhodlal hledat něco jiného, narazili jsme opět na absolutně nesmyslné ceny. Vždycky jsme to uzavřeli tím, že uvidíme, co nás cvrnkne do nosu… A pořád jsme se nějakou oklikou vraceli k tomu severnímu polárnímu kruhu…

Při jednom z internetových brouzdání jsem narazila na arktickou plavbu „Spitzbergen & Polar Bears“ po krásách Svalbardu za dost nízkou cenu. Šlo o 6denní balíček zahrnující plavbu lodí, 5 nocí, z toho 4 na lodi a 1 na pevnině, výlet na pevnině a plnou penzi. Vycházelo to na osobu na necelých 50.000 Kč. I s letenkami za oba pak na cca 130.000 Kč. Netrvalo to moc dlouho a výlet byl zarezervovaný a zaplacený.

Ty letenky byly trochu očistec, protože do Longyearbyen toho moc nelétá a v sezóně jsou letadla dost obsazená, ale po vyzkoušení různých kombinací s přestupy všude možně po Evropě se Mikimu nakonec podařilo sehnat letenky jen s přestupem v Oslu.

Pak už zbývaly nějaké klasické formality v podobě vyplnění různých formulářů a zadání dovolené. A rozmyslet si, co vlastně potřebujeme s sebou. Tady budou možná tropické třicítky a na severu bude pravděpodobně jen něco málo nad nulou a na vodě a ledu vyloženě zima. Prostě polární oblast – stejně jako byla v únoru ta Antarktida. Akorát snad tentokrát s sebou nepotřebujeme tolik věcí. Beztak je v titěrné kajutě absolutně nebude kam dát, snad nebudeme mít kufry pod hlavou místo polštáře :-). Zatímco v Antarktidě jsme si dopláceli za kajutu s větším oknem, tady máme tu nejlevnější možnou bez okna. Ona to nebude až taková hrůza, protože v Antarktidě i přes festovní závěs do kajuty pořád prosvěcovalo světlo, takže kajuta bez okna se bude v polárních dnech dost hodit.

Naší lodí bude MS Nordstjernen, která je v porovnání s MS Expedition (G Expedition), kterou jsme pluli na Antarktidu, docela obstojný „dobytčák“:

Loď Společnost Rok výstavby Délka Šířka Počet kajut Počet pasažérů Počet členů posádky
MS Expedition G Adventures 1972 105 m 19 m 67 134 69
MS Nordstjernen Hurtigruten 1956 81 m 13 m 150 300 40

Na ty 4 noci se to ale dá zvládnout, bude to dobrodružství :-). Navíc počítám, že loď nebude ani z daleka obsazená, jezdí totiž dva různé itineráře stále dokola – mají program od středy do pondělí (plavba od čtvrtka do pondělí) a program od neděle do pátku (plavba od pondělí do čtvrtka). A naplnit loď každý týden na plnou kapacitu nepovažuji za reálné.

No a konečně – co je to ten Svalbard? Pokud jste se zatím nedopídili, tak je to norský název pro souostroví, kterému se u nás ne moc správně říká Špicberky. „Spitsbergen“ je totiž jméno pouze největšího ostrova tohoto souostroví. Zde si dovolím malou vsuvku (zdroj: Rolf Stange, Spitsbergen – Svalbard): Vikingové roku 1194 nalezené území pojmenovali Svalbard („studený okraj“). Willem Barentz pak roku 1596 objevil několik ostrovů a ten hlavní nazval Spitsbergen. Tento název, nebo jeho německá verze Spitzbergen, byl pak používán po několik staletí. Když roku 1925 Norsko získalo nad územím suverenitu, zavedli starý vikingský název Svalbard, který se stal oficiálním názvem pro celé souostroví, přičemž název Spitsbergen by měl označovat pouze centrální část souostroví. A konečně – roku 1969 – bylo rozhodnuto, že výraz Spitsbergen má být používán pouze pro hlavní ostrov, nikoli pro celou centrální část souostroví. Z těchto důvodů tedy používám norský název, který považuji za korektnější.

Jak se pomalu blížilo datum odletu, zkoušeli jsme sehnat nějaký výlet na poslední den pobytu. Na daný den byl výběr docela omezený a když už výlet byl, tak bylo vyzvednutí z ubytování třeba v 8:30 ráno. A protože my bychom měli teprve v 8:00 zahájit vylodění, které nám prý bude trvat asi půl hodiny, a pak nás ještě čeká cesta do hotelu, kde si můžeme odložit věci, tak se takového výletu zúčastnit nemůžeme. Nakonec jsem to nechala koňovi, který má větší hlavu :-).

Na poslední chvíli jsem řešila problém s trekovými botami. Ty současné jsem pořizovala v roce 2018 před cestou do Tibetu, na kterou jsme se nakonec vydali až o rok později. Ten rok jsem v nich nechodila, v Tibetu jsem v nich nachodila několik desítek kilometrů, ale zase v nijak extrémních podmínkách. Byly se mnou i ve Francouzské Polynésii 2020 a Kostarice 2021. O rok později v Indonésii 2022 už mi do boty teklo a velmi brzo se ukázalo, že příčinou je docela slušná prasklina na špičce v místě ohybu boty. Dost mě to vzteklo, skoro jsem v nich nechodila. Značku Merrell už tedy nikdy.

Boty jsem vzala ještě letos v únoru do Jižní Ameriky, protože jsem předpokládala, že v okolí Ushuaiy nás nečeká žádné extrémní počasí a do Antarktidy jsme stejně měli dostat erární „bog boots“. Do Arktidy na Svalbard už jsem je ale vzít nemohla, protože to budou mé hlavní boty, počasí nestálé, půda často podmáčená a při výsadcích terén dost členitý. Hlavní misí se tedy stalo sehnat nové goretexové (!) boty, s cenou dejme tomu do 3.000 Kč. Nečekám totiž, že boty za 4-5 tisíc vydrží o tolik víc, takže za ně odmítám víc platit. Vyzkoušela jsem toho dost, ale vysoké goretexové boty se snad přestaly vyrábět a když už byly, rozhodně ne v mé velikosti. Nakonec jsem sehnala jedny Salomony, které mi tak nějak padly, rozhodně ne dokonale. Ale jestli se mají zase do 5 let rozpadnout, tak rozhodně stačí…

O víkendu před odletem jsme si připravili hlavní věci, zejména oblečení. Venkovní teploty přesahovaly 35 stupňů a já si balila péřovou bundu a lyžařské rukavice…

Na pondělí 17. 7. jsem Mikimu přichystala tajnou narozeninovou oslavu, zaskočili jsme na barák na konzultaci se svářečem a večer dobalili. Spát jsme šli asi ve 23:00. V posledních dnech se mi večer vůbec nechce spát, protože je venku světlo. I když jsem unavená a ospalá. A ráno se budím brzo, v sobotu dokonce ve 4:15, a pak už nemůžu usnout. Zatracené léto! V překladu to znamená, že jsem v den odletu byla tak unavená, že jsem usínala v práci.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-07-18 - Odlet z Prahy do Osla

Vzbudili jsme se dost před budíkem, takže jsme dobalili poslední drobnosti, trochu to doma poklidili, sesbírali prádlo a vyrazili do práce.

Na letiště jsme vyrazili na konci pracovního dne něco po 17:00 (60 CZK). Tramvaj z práce nám jela za chviličku a na ní navazoval během několika minut autobus. Na letiště jsme tedy na naše poměry docela neobvykle :-) dorazili dost brzo, ještě nebylo zahájeno odbavení. Zkusili jsme to u samoobslužného kiosku, který nám vytisknul štítky na kufry a pak zahlásil chybu. Šli jsme tedy k odbavovacím přepážkám, kde jsme ale stále byli brzo, takže jsme se rozhodli zkusit ještě jednou kiosek. Tentokrát se nám povedlo vytisknout i palubní vstupenky, takže jsme se vrátili k „drop-off“ přepážkám, nalepili štítky na kufry a odevzdali je přes samoobslužnou přepážku.

Pak jsme prošli přes bezpečnostní kontrolu, kterou jsem tentokrát zvládla, pro mě neobvykle, bez zádrhelu. Pokračovali jsme do duty free shopu na kontrolu ceny mého oblíbeného Chanel parfému (3.919 Kč po slevě, původní cena 4.600 Kč – jakože cože?!?) a pak jsme zamířili ke klavíru, kde Miki odehrál asi tři skladby. Měl i nějakého posluchače, který se s ním pak dal do řeči.

Omrkli jsme LEGO obchod a zakotvili v salonku Erste Premier. Už jsem šla na jisto na jejich výborné řízečky. K pití jsem si dala rajčatový džus a pak Coca Colu. Na DOVOLENÉ jsou ty „fuj“ věci DOVOLENÉ :-).

Asi v 19:15 jsme salonek opustili, Miki si šel znovu zahrát a když skončil, vystřídal ho někdo další, kdo si na mobilu otevřel noty a začal hrát podle nich…

Za chvíli byl zahájen nástup do letadla, řekla bych, že zřejmě i na čas. Ze stojánky nás vystrkali v podstatě v čase našeho plánovaného odletu a pak jsme po pojezdové dráze zamířili na západní konec ranveje. Vítr dnes očividně fouká od východu. A ať jsem přemýšlela, jak jsem přemýšlela, nevzpomněla jsem si, že bychom kdy startovali tímto směrem.

Třetí místo vedle nás zůstalo neobsazené, takže po vzletu jsme se roztáhli a trochu podřimovali. Já jsem spíš odpočívala, Miki usnul.

Něco před 21:30 jsme zahájili sestup. Při přistání jsme si užili krásných výhledů z letadla, hru slunce mezi mraky, dokonce byla vidět duha.

Z letadla nás pustili po schůdkách zadními dveřmi, takže venku jsme byli nečekaně rychle. Cesta ven vedla přes místní duty free shop, ve kterém bylo lidí jak v supermarketu. Letmou kontrolou jsme zjistili, že mají víc než příjemné ceny a že bude potřeba to ještě prozkoumat. Ale ne dnes, nemáme to kam dát – kufry jsou zabalené tak, aby se ideálně vůbec nemusely otevírat a větší tekutiny bychom zítra nepronesli přes bezpečnostní kontrolu.

I když jsme si v příletové hale ještě odskočili na toaletu, u zavazadel jsme nakonec museli docela dlouho čekat. Když jsme tam přišli, byla na pásu ještě zavazadla z předchozího letu.

Pak jsme šli na vlak. Jízdenku jsme chtěli koupit v automatu, ale lístky byly dražší, než měl Miki zjištěno. I v aplikaci nám to ukazovalo stejnou cenu, tak jsme se nakonec rozhodli vzít 24hodinovou jízdenku, která je asi jen o 80 CZK dražší a platí nám na autobusy, tramvaje, metro i lodě. Automat možnost koupě téhle letenky vůbec nenabízel, takže jsem si musela stáhnout a nainstalovat aplikaci Ruter, abych si mohla koupit svou jízdenku z mobilu. Jízdenka stála 277 NOK (586,66 CZK já, 592,55 CZK Miki). Nakonec jsme tu celou byrokracii stihli tak akorát, že jsme pak došli na nástupiště, popošli do zdánlivě volnější části vlaku a ten už přijížděl.

Cesta vlakem trvala slabou půlhodinku. Když jsme vystupovali po 22:00 v Oslu, pořád ještě bylo trochu světlo. Došli jsme na autobusové nádraží a našli nástupiště, ze kterého nám odjížděl autobus do zastávky kousek od hotelu. Bylo to jen jednu zastávku a kdybychom bývali šli pěšky rovnou do hotelu, byli bychom tam rychleji. Ale když už máme tu jízdenku… :-)

Hotelový check-in jsem udělala už v předstihu online, takže jsme jen přes kiosek naskenovali QR kód, z nabídky jsme si vybrali pokoj č 720, který se nám líbil, tedy co nejvýš a s výhledem na město a nechali si nakódovat karty. Celé to bylo samoobslužné, recepční se jen na konci zeptal, jestli je vše OK.

Výtahem jsme se přesunuli do 7. patra, našli pokoj, zkoukli výhled z okna, odhodili oblečení, dali si sprchu a zapadli do postelí. Miki měl z domova hlávkový salát, tak jsme chvíli chroupali listy salátu a najednou bylo 10 minut po půlnoci a Mikimu bylo 40…

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-07-19 - Oslo, přelet z Osla do Longyearbyenu, Longyearbyen

Budíka jsme měli až na 7:00. Probudila jsem se už ve 4:00 a venku svítilo sluníčko a docela hodně prosvěcovalo i přes zatemňovací závěsy. Měla jsem pak problém znovu usnout a když se mi to povedlo, probudil mě z nejlepšího budík.

Po návštěvě koupelny jsme se oblékli, vrátili do batohů těch několik věcí, které jsme z nich vyndali, na mobilu udělali online check-out a sjeli jsme na recepci. Tam Miki požádal o možnost uložit zavazadla, tak jsme je odnesli do suterénu do místnosti a výtahem vyjeli do 9. patra, kde měla být dle informace vyhlídková terasa. Jako jo, ale my jsme z pokoje viděli v podstatě totéž.

A tak jsme se vrátili výtahem na recepci, vrátili kartu od místnosti na zavazadla a vyrazili směr čtvrť Grünerløkka. Prošli jsme okolo dvou kostelů a já obdivovala nově vybudované parkové úpravy na mostě Eventyrbrua a v jeho těsném okolí. Holt jsem teď tím studiem zahradního designu i při cestování trochu ovlivněná. Jednou to tam bude úžasné, vznikne spousta zákoutí pro sezení. Zatím ještě dřevo nestihlo zešednout a trvalky se nestihly rozrůst.

Grünerløkka je trochu hipsterská, ale vyzařuje z ní útulnost. Bylo v plánu stavit se tam na snídani, ideálně klasický norský sendvič s vajíčkem a lososem, ale viděli jsme jen jednu jedinou otevřenou kavárnu. Prochodili jsme cik cak několik ulic, obdivovali zrekonstruované ulice s různými posezeními a výsadbou a došli až k řece Akerselva.

Po lávce jsme přešli na druhý břeh, prošli jsme malou průmyslovou oblastí, která slouží jako kulturní centrum Vulkanarena. Je tu několik restaurací a zřejmě nějaké výstavní a koncertní prostory.

Uličkou Kjærlighetsstien jsme vystoupali okolo zahrádkářské kolonie do ulice Telthusbakken s krásnými malebnými domečky. Chtěli jsme si prohlédnout i nedaleký kostel Gamle Aker kirke, ale bylo to tam v rekonstrukci, takže jsme trochu nakoukli aspoň na přilehlý hřbitov a podívali se, jaký odtud mají nebožtíci krásný výhled na město.

Pak jsme bez volby konkrétní trasy zamířili jen tak „na blind“ směr Aker Brydge. Tohle mám na cestování po místech, kde už jsem byla, nejraději. Nemusím se honit za tím, že chci něco konkrétního vidět, a prostě jdu, kam mě nohy nesou…

Jednu zastávku jsme popojeli tramvají, ale moc kroků nám to neušetřilo. V Aker Brydge jsme se maličko prošli a zapadli do Starbucks. Měli tam za 79 NOK (168,59 CZK) kávu s malou bagetkou, takže Miki si dal latte a já si vzala bagetku, ze které jsem mu kousek nechala.

Poblíž byl přístav, ze kterého za několik minut odplouval trajekt směrem na ostrov Nesoddtangen. A protože nám na trajekt platí ta celodenní jízdenka. Užili jsme si plavbu po fjordu a výhled na okolní ostrůvky s typickou norskou architekturou. Výhledy z lodi ale byly hezčí než cílový ostrov, takže jsme ani z trajektu nevystoupili a jeli jsme hned tím samým zpátky.

Když jsme se vylodili, šli jsme okolo radnice do ulice Karl Johans gate, kterou jsme si z větší části prošli, z dálky okoukli prezidentský palác, strčili hlavu do obchodu Fjällräven a zapadli do Panduro Hobby, kde jsem si za 94,90 NOK (200,66 CZK) koupila dvě drobnosti na scrapbooking – samolepky a visačky. Bohužel papírovou pásku s tučňáky, kterou jsem měla vyhlédnutou, neměli skladem, což nám potvrdila i prodavačka, když se Miki zeptal.

Prošli jsme asi 3 různé supermarkety, koupili si něco málo na zub a pití (170,10 NOK) (359,63 CZK) a došli jsme do „Oslo street food Torggata Bad“, kde jsme si dali k obědu chleba plněný sýrem. Zatímco ostatní věci mi zatím přišly docela levné, tohle jedno jídlo stálo 195 NOK (412,88 CZK). Na druhou stranu – bylo to vynikající!

Pak jsme se přesunuli ke Gohan, kde ale neměli mnou vyhlédnuté matcha věci, jen hlavní jídla. Od obsluhy jsme se dozvěděli, že Gohan Matcha Cafe je jinde. Bylo to asi 130 metrů, tak jsme tam došli, abychom na místě zjistili, že otevírají až v 15:00.

Došli jsme na metro do stanice Stortinget a dojeli do zastávky Forskningsparken, u které se nachází norský meteorologický institut, tedy známé Yr.no. A pak jsme se zase metrem vrátili zpět, tentokrát do stanice Jernbanetorget.

Odtamtud už jsme pěšky došli na hotel, abychom si vyzvedli uložená zavazadla. Miki stál frontu na recepci, já si šla sednout. A když kartu získal, vypařil se tak rychle, že jsem se nestihla ani posbírat. Říkala jsem si, že bude taky bleskově zpátky. Nevyrazila jsem za ním ani později, i když dlouho nešel, protože jsem si pořád říkala, že už přece musí každou vteřinou dorazit. Nešel fakt dlouho. Místnost na zavazadla totiž prý byla zarovnaná až tak, že toho musel slušnou část přeskládat :-(.

Pěšky jsme volným krokem došli na nádraží, odkud nám ve 13:54 jel vlak na letiště. Online odbavení jsme udělali přes aplikaci, v kiosku jsme si jen vytiskli lístky na kufry, které jsme na ně nalepili a odevzdali je na příslušné přepážce. Vše bez kontaktu s jakýmkoli zaměstnancem.

Prošli jsme bezpečnostní kontrolou, kde se trochu tvořila fronta, protože Norové to místy až absurdně řešili a některá zavazadla kontrolovali dvakrát. Docela dlouho jsme pak čekali, než naše batohy uvolní z dodatečné kontroly.

Když byla byrokracie za námi, vyrazili jsme na obhlídku letiště. U jedné gate jsme narazili na piáno, tak si k němu Miki na chviličku sednul. A ani nedohrál a oslovil mě tam chlápek, jestli prý jsme se neviděli včera v Praze. Pane jo, jaká byla pravděpodobnost, že poletí do Osla a když už, že bude o den později na letišti ve stejný čas, jako my a u stejné gate?

Naše nástupní brána F18 byla daleko, tak jsme pomalu zamířili tím směrem. Cestou jsme obhlédli duty free shopy, abych zjistila, že můj oblíbený Chanel tu stojí 1.399 NOK a tedy vychází asi o tisícovku levněji, než na pražském letišti. Cestou jsme objevili i stánek s různým masem, zaujal nás samozřejmě hlavně sob.

Prošli jsme pasovou kontrolou. Právě kvůli průchodům přes letiště si i po Evropě bereme pas. Díky nim jsme mohli projít přes automatické odbavovací brány, takže to byla rychlovka. U naší gate jsme si ještě odskočili na toaletu a postavili se do fronty. Po načtení boarding pasu to ukazovalo nějaký problém, takže obsluha musela můj pas několikrát projet čtečkou, ale pak mě pustili, uf, letím taky :-).

Když jsme přišli, ještě vystupovali poslední cestující, kteří naším letadlem dorazili, takže jsme nějakou dobu čekali. Nástup byl ale pak dost rychlý, zase nás pustili přes letištní plochu po schodech rovnou do zadní části letadla. Když jsme se usadili, viděli jsme zrovna nakládat naše kufry.

Místo vedle nás zase zůstalo volné, ale Miki chtěl koukat z okýnka, tak zůstal sedět vedle mě. Bohužel byla docela oblačnost, takže toho nakonec moc vidět nebylo, ale místy se mraky protrhaly a byl krásný výhled na fjordy a tyrkysovou vodu.

V 16:55 jsem z okna uviděla první sníh. A v 17:09 jsme přeletěli severní polární kruh. Tak sláva. Na Islandu to před lety kvůli zrušené plavbě nevyšlo a nakonec jsme dřív překročili jižní polární kruh, o kterém bych si ani nikdy nemyslela, že se za něj vůbec dostanu, než ten severní. Jenže jak říkal Miki při plánování téhle cesty: „ještě nám zbývají jedny narozeniny a jeden polární kruh“ :-).

Během husté oblačnosti jsem si dopsala deník a měla v plánu trochu odpočívat. Nakonec jsem usnula a probudila se asi půl hodinky před přistáním, tedy tak akorát včas, abych si užila výhledů na pevninu pod námi, která už byla skrz mraky trochu vidět. Viděli jsme spoustu ledovců, ledové kry ve vodě, hory a údolí. Městečko Longyearbyen bylo při přistání na druhé straně, takže jsme viděli jen část přístavu.

Přistáli jsme chvíli před 19:00. Z letadla jsme vystupovali po schůdkách, takže opět zadem, a jelikož jsme seděli v předposlední řadě, byli jsme venku hodně brzo. Jen jsme pak trochu déle čekali na zavazadla a na odjezd autobusu, kterým jsme se měli dopravit na ubytování.

Venku jsme si vyfotili rozcestník z medvědí značkou a pak cestou z autobusu pozorovali první pozůstatky zdejší důlní činnosti – jak důl 3 nad letištěm, tak soustavu lanovek, kterými se přepravoval vytěžený materiál.

Na ubytování jsme dojeli asi hodinu po přistání, těsně před 20:00. Miki na recepci vyzvednul klíče od našeho pokoje číslo 5104. Dali jsme tam věci, vzali si pár drobností a vyrazili do restaurace Vinterhagen, kde jsme měli na 20:30 rezervovaný stůl.

Je to z ubytování asi 3,5 km pěšky, takže nám to trvalo asi půl hodiny svižné chůze. Ale bylo to z kopce, tak se šlo dobře. Cestou nás zdrželi sobi, kteří se povalovali nedaleko silnice.

V restauraci jsme se nejdřív nemohli moc zorientovat, ale pak jsme našli venkovní krytou zahradu. Miki nás nahlásil a číšník vypadal trochu zmateně, potvrzoval si jméno. Nakonec jsme ale byli usazeni k oknu s výhledem ven i do zimní zahrady restaurace.

K pití jsem si dala zdejší vodu, Miki pivo. Jako předkrm jsme si oba dali „Arctic Smoked Trio“, což je uzené maso z tuleně, soba a velryby. Předkrm bylo rozhodně jedno z nejlepších jídel, jaká jsem kdy jedla. Každý druh masa byl výborný, chuťově výrazný, skvělá konzistence. Vše doplněno o omáčky, zeleninu, ovoce.

Jako hlavní jídlo jsem si dala steak z tuleně a Miki steak ze soba a v půlce jsme si jídla prohodili. Oboje maso bylo skvělé, jen bohužel toho soba jsem si moc neužila, protože Miki mi nechal oba krajní kousky, které byly víc propečené, než krvavý prostředek. Příloha a zelenina mi přišly takové „obyčejné“, ale ono taky co se dá vymyslet na bramborovém pyré nebo dušené zelenině…

Po jídle Miki oznámil číšníkovi, že chce zaplatit. Číšník sesbíral talíře a za Mikiho zády na mě mrknul očkem jako jestli jo. Tak jsem hodila očkem taky a během chviličky už před Mikim stál kus dortu s přáním krásných narozenin. Sice bez svíčky, asi nechtěli dělat rozruch mezi ostatními hosty, ale nevadí, Miki byl i tak maximálně překvapený. Ptal se číšníka, jak o tom ví a číšník mu odpověděl, že ví všechno :-). A já jsem tedy byla překvapená, že to opravdu dokázali zorganizovat. Ty úvodní zmatky mi spíš napovídaly, že na nás zapomněli nebo si nedokáží ohlídat, že jsme to my, ale zřejmě právě to ověřování jména na začátku bylo kvůli tomu, aby se ujistili, že jsme to my…

Útrata byla 1408 NOK, se spropitným 1600 NOK (3.444,17 CZK). Málo to tedy není, ale rozhodně to stálo za to! Dort zaplatit nechtěli, prý pozornost podniku, ale v podstatě byl v hodnotě spropitného.

A pak jsme se s plným břichem vyvalili ven a čekala nás cesta zpátky na ubytování. Tentokrát to bylo do kopce a v nohách jsme měli už pěkných pár kilometrů z Osla a cestu do restaurace, tak jsme toho měli dost.

Cestou na ubytování jsme zase potkali soba, tentokrát byl hodně blízko, tak nám cestu příjemně zpestřil. Sob je sice neškodný, ale pokoušet jsme to nechtěli. Spíš se docela bál on nás. Když odkráčel přes silnici kamsi do města :-), pokračovali jsme v cestě na ubytování. A o chvíli později jsme narazili na druhého soba, který se pásl ve svahu pod dolem 2B.

Mimochodem – sob v restauraci byl z Finska, protože na Svalbardu není lovecká sezóna.

Na ubytování jsme došli asi ve 23:30. Oproti původnímu plánu jsem si dala sprchu, z batohu do kufru naházela věci, které zítra nebudu potřebovat, zazálohovala jsem fotky a dopsala deník. Spát jsem šla asi v 0:45. Venku bylo světlo. Ba co víc, venku svítilo sluníčko…

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-07-20 - Longyearbyen, Camp Barentz, Islfjorden, Grumant, Ymerbukta a Trygghamna

V noci jsem byla několikrát vzhůru, ale nějakým zázrakem jsem nikdy ani pod maskou neotevřela oči, takže to, že venku svítí sluníčko, jsem jen tušila.

Budík mě vzbudil v 6:30, zaběhla jsem do koupelny a když jsem se vrátila, musela jsem Mikiho tahat z postele.

Od 7:00 byla snídaně, což jsme tedy úplně nestihli. Měla jsem spoustu uzeného lososa a taky hnědý norský sýr.

Asi v 7:40 jsme vyrazili. Vzali jsme to okolo nějakých pozůstatků důlní činnosti a hřbitova ke kostelu. Ten je trvale přístupný, takže jsme ho šli ohlédnout zevnitř. Jako všude ve vnitřních prostorách, i v kostele se zouvá. S ohledem na časté nepříznivé počasí a bláto je to pochopitelné, na druhou stranu, když má člověk vysoké pohorky, je to taky nepraktické.

Kostel funguje trochu jako komunitní centrum, mají tam k dispozici čaj, kávu, knihy ke čtení, pohledy… Vše jen za dobrovolný příspěvek nebo dokonce zdarma.

Cestou jsme viděli různé ptáky – Husy krátkozobé a Bernešky bělolící a nálety na nás pořádala Chaluha příživná.

Od kostela jsme pokračovali kus za město ke značce s medvědem. Míjela nás různá turistická auta a jedno z nich zastavilo u značky krátce poté, co jsme tam došli a postavili stativ. Bohužel i zdejší průvodci jsou ve stylu „já jsem domorodec a vezu turisty, kdo je víc“. Ohleduplnost nula. Naštěstí brzy odjeli, tak jsme si udělali nějaké fotky a vyrazili na cestu zpět.

Od značky jsme také viděli připlouvat do přístavu naši MS Nordstjernen. Bylo asi 9:15. Oni ale mají jiný itinerář, tak zřejmě proto připlouvají později.

V Longyearbyen jsme se krátce zastavili u Payerova domu, který slouží jako Czech Arctic Research Center.

Skoro hned vedle se nachází North Pole Expedition Museum, kde jsme každý zaplatil 150 NOK (648,74 CZK) za vstup a během asi tři čtvrtě hodiny jsme si muzeum prošli. Je to taková přehlídka zoufalých pokusů o zdolání pólu. A jelikož různé mise nebyly úspěšné, nejsou z toho v muzeu ani pořádné artefakty.

Z muzea jsme pokračovali do Svalbardbutikken, zdejšího největšího obchodu. Tam jsme si koupili několik drobných suvenýrů a sladkostí celkem za 285,80 NOK (612,87 CZK). Sušené maso bohužel neměli. Naproti přes ulici jsme nakoukli do infocentra, ale i tam se zouvalo a to mi tedy u vysokých trekových bot vadí, protože zavázat jejich tkaničky tak, aby mě nic netlačilo, mi dost trvá. Navíc spousta lidí to nedodržuje, chodí uvnitř v botách a k japonské čistotě to tu tedy má dost daleko.

Pak jsme se vydali na cestu zpět na ubytování, měli jsme na to asi půlhodinku. Nepotkali jsme žádné zvíře, takže jsme se nikde nezdrželi a na ubytování došli asi v 11:25. Ještě jsem si odskočila na WC a Miki šel do restaurace, kam jsem pak dorazila za ním.

V restauraci nás čekal oběd, který máme v ceně balíčku. Výborný losos s pečenými bramborami, dušeným zelím a přelitý snad bešamelovou omáčkou s kapary. Bylo to naprosto výtečné a dezert v podobě jablečného koláče s kopečkem zmrzliny byl super tečkou.

Po obědě si Miki za 599 NOK (1.301,81 CZK) koupil buff (nákrčník). Je hodně podobný tomu, který mám z Antarktidy, je vyroben pod stejnou značkou a některé motivy na něm jsou také stejné, jen je maličko menší.

Vše nepotřebné jsme dali do kufrů a připravili se před ubytování, kam za několik minut dorazil autobus. Naložili jsme věci i sebe a vyrazili na další obhlídku města.

První zastávkou bylo Svalbard Museum, vstup jsme měli zase v ceně balíčku. Průvodkyně Nadine nám dala základní informace u vchodu a pak jsme si postupně v jejím doporovodu prošli muzeum. Na řadě míst dávala výklad, ale nebavilo mě chodit s davem, protože když konečně došlo na prohlídku exponátů, byla to v tom počtu lidí hrozná mačkanice. Přitom zbytek muzea byl úplně prázdný. A tak jsem oželela výklad a muzeum si prošla sama, základní informace byly stejně napsané na štítkách u exponátů. Po prohlídce jsme koupili jeden pohled (10 NOK) a jednu poštovní známku do Evropy (30 NOK) dohromady za 40 NOK (87 CZK) a nasedli do autobusu.

Mířili jsme do Camp Barentz. Cestou jsme si udělali zastávku u dopravní značky s medvědem, kde jsme byli ráno. Tentokrát to nebylo proti sluníčku, tak jsme si udělali ještě několik fotek. A pak už jsme okolo vodní nádrže Isdammen, která slouží jako zásobárna pitné vody, pokračovali do Camp Barentz.

Po úvodních informacích mimo jiného i na téma polárních medvědů a bezpečnosti jsme se seznámili se zdejšími psy husky. Při následné přednášce o ledních medvědech jsme zkonzumovali svačinu – lívance a čaj. Nakonec jsme prozkoumali ještě ostatní budovy.

Autobusem jsme se vrátili do centra, vyvedli v hotelu další dva lidi a dojeli do přístavu. Loď už tu kotvila připravená a posádka byla nastoupená ve dveřích a vyhlížela první pasažéry. Vyložili jsme věci z autobusu, odevzdali je do lodi, udělali si nějaké fotky lodi a postavili se do fronty na nástup.

U improvizované přepážky jsme dostali klíč od kajuty, kartu a mapu na zakreslování trasy. Pak jsme si o patro níž vyzvedli naložené kufry a podle instrukcí došli k naší kajutě.

Kajuta je maličká, přesto ale asi dvakrát tak velká, než jsme čekali. Je tu palanda, pod menší šikminou v boku lodi vestavěná skříň, v uličce umyvadlo, skládací židle, malý stoleček a v čele sedačka. A pozor – nad sedačkou okno, tedy porthole, kterou jsme vůbec mít neměli. Ale kajutu máme tu, co jsme si vybrali z nabídky… A jelikož porthole jde napevno zavřít poklopem a tím zajistit v noci tmu, jsme maximálně spokojení :-).

Odložili jsme věci, vzali si jen několik nezbytností a vyrazili na palubu. Nechali jsme si přidělit místa u stolu v jídelně v anglicky mluvící části, bleskově, ale pořádně jsme prozkoumali loď, na venkovní palubě jsme absolvovali „safety briefing“ a pak už jen sledovali odplutí.

Když už se nám pevnina dostatečně vzdálila, byl čas na úvodní schůzku. Nic moc jsme se tam nedozvěděli, například pro „landings“ očividně nejsou žádné skupiny, takže to asi bude „kdo dřív přijde, ten dřív mele“.

Pluli jsme po fjordu Islfjorden podle pobřeží k pozůstatkům opuštěného ruského města Grumant, ze kterého se dochovalo jen několik málo budov a ve svazích byly viditelné pozůstatky mostů a důlní činnosti. Průvodci pro nás měli i 2 fotky jak to tam vypadalo v roce 1950 a 1960.

Poté jsme přepluli Islfjorden napříč, abychom prozkoumali fjordy Ymerbukta a Trygghamna. Když jsme ale vplouvali do prvního z nich, byl čas na večeři. U té jsme se potkali s našimi spolustolovníky. Všichni čtyři jsou britští důchodci v pokročilém věku a všichni už byli v Antarktidě. Miki si pochvaloval pravou britskou angličtinu a mě potkalo velmi zásadní zklamání, protože v tom kraválu restaurace jim absolutně rozumím. Přitom s britskou angličtinou obvykle nemívám problémy.

Měli jsme lososovou polévku a pak vepřovou panenku s brambory, zeleninou a omáčkou z červeného vína. Dobré to bylo, hlavně tedy ta polévka.

Po hlavním jídle jsem neslušně odešla pryč, protože venku byl krásný ledovec Esmarkbreen. Z restaurace byl sice taky obstojně vidět, ale z venkovní paluby je to prostě něco úplně jiného.

Ještě jsem se na skok vrátila do restaurace na dezert a pak zaparkovala na přídi, odkud jsme sledovali, jak proplouváme oba fjordy. Když jsme se v tom druhém otočili, že plujeme pryč, zamířili jsme do kajuty.

Zazálohovala jsem fotky a začala dopisovat deník. Když jsme z okénka zahlédli ruskou osadu Barentsburg, šli jsme na chviličku ven, abychom si ji prohlédli a vyfotili. Byla ale hodně daleko. Stejně tak jsme v dálce viděli Isfjord Radio.

Odskočili jsme si na WC, vrátili se do kajuty, dopsali deníky a asi ve 23:30 šli spát. Asi netřeba připomínat, že venku svítilo sluníčko, jak kdyby bylo poledne…

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-07-21 - Magdalenefjorden, Bjørnafjorden, Amstardamøya a Raudfjorden

V noci jsem se trochu převalovala, ale probudila jsem se až asi v 5:15, protože se mi chtělo na WC. Soukromá toaleta má něco do sebe, ale na to noční courání po lodi budu časem určitě s láskou vzpomínat :-). Jeden by si myslel, že pomůže lepší rozvržení konzumace nápojů, ale jak jsme si vyzkoušeli už v Antarktidě, moc možností není. Ráno hned po probuzení se snažíte napít, pak si dáte čaj a případně další pití k snídani. Ale opatrně, protože to musíte před vyloděním na pevninu na toaletě zase vypustit. S sebou na pevninu si sice pití můžete vzít, ale zvyšujete pravděpodobnost, že se vám bude chtít na toaletu. První větší pití dne tedy přichází až po návratu z prvního vylodění. Zbývá pak nějaký čas do oběda, oběd a zpravidla taková pseudo-siesta, protože během oběda se přesouvá na místo dalšího vylodění. Množství času, který bude k dispozici přes poledne, je tedy pokaždé trochu jiné a je potřeba s tím počítat. Odpoledne totiž zase následuje vylodění, takže pořádně a bez omezení se můžete napít až po návratu na palubu. Co jste nevypili přes den, doháníte večer. Tentokrát ideálně s ohledem na nerušený spánek až do rána, ale protože je to vlastně jediná možnost se pořádně napít, tak holt spánek trpí…

Ještě jsem pak ale usnula a probudila se asi v 6:30. To už jsem se rozhodla zůstat vzhůru. Po všech ranních přípravách jsme šli na venkovní palubu a sledovali, jak vplouváme do fjordu Magdalenefjorden. Okolní hory měly tvar špičatých pyramid. Tady je dost patrné, odkud byl odvozen název „Spitzbergen“.

Asi v 8:00 jsme dorazili na místo, kde jsme měli zakotvit. Jde o maličkou zátoku zvanou Trinityhamna. Pak už nebylo na co čekat a přesunuli jsme se do restaurace, neb začalo podávání snídaně.

Ta je bufetovou formou a jejím hlavním znakem je „full english breakfast“. Chyběla snad jen grilovaná rajčata. Neměla bych, ale dala jsem si. Každý den to ale fakt snídat nebudu :-). Měli ale také různé ryby, včetně uzeného lososa, toho jsem si dala ráda. K pití černý čaj s mlékem a pomerančový džus.

Po snídani jsme se sešli na brífinku, abychom se dozvěděli, jak bude probíhat vylodění. Jelikož plavba nemá jednotný, pro všechny společný jazyk jako to bylo v Antarktidě, jsme tak trochu rozděleni do skupin anglicky, německy a norsky mluvících. A protože po pevnině se smíme pohybovat jen v doprovodu ozbrojeného průvodce, vyráží se podle jazykových skupin. Těch anglicky mluvících je tu nejvíc, zřejmě proto dnes budeme vyrážet první.

Po zkušenosti z Antarktidy nebylo na co čekat, takže hned po brífinku jsme se šli připravit. Na palubu, ze které probíhá vyloďování, jsme dorazili ještě dřív, než nás volali. Byla to výhoda, protože jsme si mezitím navlékli a nastavili plovací vesty, takže jakmile byly připravené čluny, mohli jsme nastupovat.

Místem našeho prvního vylodění byl Gravneset v Magdalenenfjorden. Nachází se tam asi 150 hrobů velrybářů, ze kterých byly v minulosti vykrádány kosti, takže celý prostor je oplocený a prý je to jediný plot v celém Svalbardu. Což je tedy trochu nesmysl, neb třeba husky stanice jsou oplocené běžně.

Na pevninu jsme dorazili prvním člunem a měli jsme díky tomu několik minut ničím nerušeného času na pozorování okolních scenérií. V zátoce se na hladině poklidně pohupovala modrá kra a vlnky omývaly oblázky na břehu…

Jakmile dorazil druhý člun, ujala se nás průvodkyně Cécile a postupně nás provedla okolo oplocených částí s pozůstatky po velrybářích. Po pláži jsme pak přes vnitrozemí malého poloostrova došli na jeho opačnou stranu. Gravneset je vlastně i název pro celý tento malý poloostrov, z norštiny lze název doslovně přeložit jako „Hrobový poloostrov“. Z opačného pobřeží jsme měli výhled do malé zátoky Gullybukta.

Pak jsme se vydali směrem k chatě z roku 1930. V sezóně je využívána, takže je nepřístupná. Kousek od ní jsme si užili trochu výhledů a všichni jsme průvodkyni potvrdili, že chceme jít delší trasu. Znamenalo to vyškrábat se po kamenitém a mechovitém svahu pod skálu. Postupně se nám otevíral výhled shora na fjord. A výhledy byly vskutku parádní!

Co nás ale zaujalo nejvíc, byla scenérie hodně podobná té od Stonington Island v Antarktidě. Nemohli jsme se vynadívat a museli jsme si to i pořádně zdokumentovat. Ta podoba byla až neskutečná…

Sešli jsme zpět na pláž, kde na některé čekal první „polar plunge“. V Antarktidě byla obrovská výhoda možnosti do vody skočit z mola z lodi. Stačilo jedno zkratovité rozhodnutí, odraz a pak už to nešlo zvrátit :-). Tady se koupačka koná z pobřeží. Rozhodnout se musíte v předstihu, protože na pobřeží se není kde převléknout, takže ideálně si plavky vzít na sebe už na lodi. A pak do té vody ze břehu musíte vlézt… První odvážlivce jsem tedy pozorovala z velké dálky a poněkud s odporem :-). Průvodci s sebou berou na pobřeží pytle s čistými ručníky, ale je to jediné zázemí, které je k dispozici. Po koupačce je potřeba buď zůstat v plavkách, nebo se pod ručníkem nějak převléknout.

Když jsme se vrátili na loď, byl čas se jen trochu připravit a za chvíli už se podával oběd. Ten je bufetovou formou. Mezi předkrmy byl zase uzený losos, to mě zničí :-).

Během oběda jsme viděli ve vodě skupinku mrožů. Objevil je Miki a způsobil tím na lodi malé pozdvižení. V průběhu oběda jsme pluli do vedlejšího fjordu Bjørnfjorden k ledovci Smeerenburgbreen.

Po obědě jsme šli ven a sledovali, jak proplouváme fjordem a kotvíme na místě. Na přídi nás bylo jen pár a k dechberoucí scenérii obrovského ledovce Smeerenburgbreen se přidalo ještě famózní přírodní divadlo – kus od nás se s velkým rachotem uvolnil z ledovce obří kus ledu a zřítil se do vody.

Naše anglicky mluvící skupina vyrážela tentokrát poslední, takže jsme měli dost času užívat si výhledů z lodi. Když zavolali ty německy mluvící, šli jsme se připravit, takže jakmile se ozvala norština, už jsme čekali nastoupení na hlášení v angličtině a ve frontě na člun jsme pak byli přímo bleskově :-).

Po vylodění jsme chvíli čekali, než dorazí celá skupina a pak si nás rozdělili na půl a my vyrazili s průvodcem Stéphane směrem k ledovci. Cestou nám povídal spoustu zajímavých věcí, třeba že tím, že je tu permafrost, tak se ledovce posouvají jen minimálně a velmi rychle přibývají v horní části. Velký tlak nového ledu pak způsobí tání nejspodnějších vrstev, kde vznikne sladkovodní řeka, po které začne ledovec klouzat dolů. Nejdřív maličko, postupně čím dál rychleji. Na čele ledovce se řeky projevují jako jeskyně. V těch místech vznikají nějaké víry, které vynášejí vzhůru krill, který tam pak loví ptáci.

Postupně jsme krajem ledovce vylezli trochu vzhůru. Cestou i shora byly úžasné výhledy. Během cesty jsem si všímala různých rostlin a zaujalo mě i jedno místo, které fungovalo jako trampolína. Nechápu, co bylo v podloží, shora to vypadalo jako kameny zapadlé v tužším bahně, ale zřejmě to muselo být celé podmáčené.

Když jsme sestoupali dolů, měli jsme možnost pozorovat znovu odvážlivce při polar plunge. Na rozdíl od té ranní, kterou jsme viděli jen z dálky, jsme to teď měli pěkně u nosu. Odvážlivcům to tady zpestřovaly ještě spousty malých ledových ker. V podstatě všichni byli otužilci, takže tam každý pěkně pomalu vstoupil, smočil se, případně udělal několik temp, nechal se vyfotit s krou v náručí a zase v pohodě vylezl ven. Pro ostatní, „neotužilce“, je tohle mučení… Takže zaplavat si v Severním ledovém oceánu by sice byl super zážitek, ale absolutně si neumím představit, že bych to neotočila nejpozději ve chvíli, kdy bych měla vodu po kolena…

Postupně jsme se nalodili na čluny a vrátili se na loď. Do večeře zbývalo ještě hodně času, takže jsme si chvíli dopisovali deníky v salonku. Sedli jsme si k oknu, abychom měli hezký výhled ven.

Jak jsme opouštěli fjord, v 17:18 jsme narazili do plovoucí ledové kry. Jedna paní, která s námi seděla v salonku, vypadala dost vyděšeně. Nás, kteří jsme do Antarktidy cestovali se společností, která v Antarktidě v roce 2007 utopila loď, nic nerozhází :-).

Časem jsme psaní vzdali, trochu jsme se oblékli a šli ven. Brzy mi začalo být divné, proč plujeme směrem, kterým jsme měli namířeno, když se máme stočit na sever. Zanedlouho jsme v dálce zahlédli hromadu, kterou jsme identifikovali jako mrože. A pak už jsme na vnější palubě nebyli osamoceni :-), přibývali další cestující. Kromě početné skupiny mrožů povalujících se na břehu jsme viděli i dva plavat ve vodě.

Kapitán se v tom místě s lodí postupně velmi pomalu dvakrát otočil, abychom měli dost času si je prohlédnout a vyfotit. Strávili jsme tam víc jak půl hodiny. Docela tím utekl čas do večeře, která byla tradičně od 19:00. Už jsem měla dost hlad a za sebe musím říct, že snídaně až od 8:00 a večeře až v 19:00 mi tedy těžce nevyhovují, snídala i večeřela bych ideálně o hodinku dřív.

Servírované večeře jsou navíc utrpení, protože obsluha vázne a samozřejmě čeká, až daný chod dojí všichni usazení v dané sekci. Takže předkrm, hlavní jídlo a dezert nám dnes trvaly víc jak hodinu a půl. Vázne to až tak, že zmrzlina nám dorazila trochu rozteklá. Za mě je to ztráta času, nejela jsem sem, abych z toho drahocenného času strávila hodinu a půl na večeři! Však mi taky párkrát došla trpělivost a prostě jsem si něco odešla vyfotit.

Během večeře jsme mířili k souostroví Nordvestøyane a před ním jsme se stočili do fjordu Raudfjorden.

Dovečeřeli jsme tedy až po 20:30, což je čas, kdy už doma pomalu koukám, že bych si zalezla do postele s knížkou. Dezert už jsme do sebe v podstatě naházeli, bleskově se rozloučili s osazenstvem našeho stolu a běželi se do kajuty obléknout. A za několik minut už jsme byli venku na přídi a sledovali, jak se naše loď ve fjordu Raudfjorden otáčí a míříme zase pryč. Výhledy na ledovec Smithbreen jsme stihli, při plavbě zpět jsme si užili výhledů svahy lemující fjord a ve vodě jsme pozorovali spoustu zrzavých medúz.

Jak jsme se blížili k ústí fjordu Raudfjorden, kapitán pořád něco sledoval dalekohledem a brzy se na můstku objevil i jeden z průvodců. Dlouho se rozhlíželi, ale nakonec bohužel nikdo nic neviděl. Když už se mi opravdu urgentně chtělo na toaletu, vzdali jsme to. Odskočila jsem si, nechala v kajutě přebytečné oblečení a přesunula se do sprchy.

Po sprše jsem tradičně zazálohovala fotky, dopsala deník a si ve 22:30 šla spát. Asi budu radši ráno dřív vstávat…

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-07-22 - Liefdefjorden, Bockfjorden a Moffen

Zase jsem se probudila v noci, tentokrát asi ve 2:30. Tou dobou už jsme kotvili ve Worsleyhamna ve fjordu Liefdefjorden. Po návštěvě toalety jsem znovu usnula a spala až do 6:30, kdy jsem se definitivně probudila. Odpočatá jsem nebyla, ale to nebudu ani za půl hodiny.

A tak jsem vstala, připravila se a šla ven. Asi v 7:30 už hlásili, že je připravena snídaně, která je ofiko až od 8:00. Na jídlo jsme šli hned a když ostatní přicházeli, my už byli skoro po jídle.

Zatímco ostatní snídali, my šli zase ven a sledovali, jak proplouváme fjordem Liefdefjorden. Můstek zahlédnul běluhy, tak jsme na chvíli zpomalili a otáčeli se na místě. Místní nařízení zakazuje zvířata pronásledovat, tak nám muselo stačit to, co jsme viděli. Byly daleko a pluly pryč od nás, ale aspoň jsme je viděli, to jsem nečekala.

Miki o chvíli později viděl před lodí keporkaka. Bohužel se vynořil jen jednou.

V 9:00 jsme dopluli k Texas Bar, což je stará chata z roku 1927. Kotvu jsme spustili skoro přesně v 9:00, kdy začínal dnešní brífink. Miki šel tam, já sledovala spuštění kotvy a pak šla za ním.

Vylodění bylo od 9:30, my byli tentokrát druhá skupina. Připraveni jsme byli už když se naloďovali Norové.

Na pláži nás rozdělili a s průvodkyní Cécile jsme vyrazili k chatě. Cestou jsme viděli chaluhy příživné (Arctic skua). Omrkli jsme chatu, její prozkoumávání mě tak zaujalo, že jsem chvíli neposlouchala výklad. Pak jsme vyrazili na hike na sousední pláž. Cestou jsme si užívali výhledů, pozorovali ptáky, různé rostliny i kameny.

Viděli jsme třeba i past na lišku. Jde o dřevěnou konstrukci, která se podepře a položí se na ni kameny. Celé to pak takhle na lišku spadne…

A taky jsem našla chuchvalec srsti. Nebyl z medvěda, jak jsme se mylně domnívali, ale ze soba.

Na pláži byl možný polar plunge. Ve zdejším podání to není skok do mrazivé antarktické vody. Tady je sice voda teplejší, ale polar plunge probíhá z pláže. A to je teprve hrdinství tam vlézt. Už včera dopoledne i odpoledne se koupala spousta lidí, většinou samí otužilci. Až dneska se k nim přidalo i pár cvoků s pomatenou myslí. Včetně nás…

Ve zdejším podání polar plunge znamená se svléknout do plavek, vlézt do vody, zaplavat si, vylézt, osušit, převléknout. A nebo si nechat mokré plavky a obléknout se přes ně. Jeden otužilec jel zpět jen v mokrých kraťasech…

Pláž byla oblázková, což bylo na logistiku (převlékání) mnohem snazší než včerejší písek. Ale zase se po tom fakt blbě chodilo. Já navíc nutně potřebovala do body vběhnout, protože pomaličku, jak to dělají otužilci, bych tam nevlezla.

Další výhodou bylo, že tu byl břeh mnohem strmější, než včera, takže naštěstí stačily dva tři kroky... I ten malý rozběh stačil k tomu, abych si na kamenech obstojně zrasovala nohy. Mám dva škrábance a dvě velké fialové modřiny. Tehdy jsem to vědět nemohla, ale bude mě to bolet ještě za měsíc. Kameny ale byl taky důvod, že jsem tam vůbec vlezla. Ve skutečnosti jsem tam totiž spíš spadla.

Když už jsem byla ve vodě, nebyla to taková hrůza, jako v Antarktidě. V Antarktidě jsem časem začala v podstatě doslova mrznout, tady mi byla prostě „jen“ zima.

Když jsme vylezli jsme si udělali nějaké fotky. Miki se totiž na jakékoli dokumentování mého hrdinství vykašlal, takže zatímco on má aspoň několik rozmazaných fotek ve vodě, já nemám žádnou. Pak jsme se osušili a já se převlékla do suchého. A bylo mi fajn... V Antarktidě mi byla zima mnohem větší a vydrželo mi to vlastně několik hodin…

Byl rovnou čas vrátit se na loď, kde následovala horká sprcha a bylo zase dobře. Že bych si koupání za polárními kruhy užívala, to zrovna říct nemůžu :-).

Jediným menším zklamáním bylo pozdější zjištění, že nešlo o naše nejsevernější vylodění. Tím bylo včerejší u ledovce Smeerenburgbreen v Bjørnfjorden.

Na sprchu nám tak akorát navázal oběd. Bohužel jsme právě kvůli sprše přišli maličko později a museli jsme stát docela velkou frontu. Vyřešila jsem to tím, že jsem si dala jen předkrm a pro zbytek jsem si došla až později.

Po obědě jsme šli na nějakou dobu ven a sledovali jsme, jak proplouváme fjordem. Zahlédla jsem velrybu, ale stejně jako ta dopolední, vynořila se jen jednou.

Jelikož anglicky mluvící skupina je tentokrát první, šli jsme se včas připravit a na nástup jsme čekali dávno předtím, než nás vůbec zavolali.

Na pevnině vytvořili z prvních dvou člunů první skupinu, které se ujal Stéphane a vyrazili jsme do kopce k Jotunkjeldene (Jotun hot springs). Stezka pořádně nikudy nevedla, místy bylo potřeba přelézat přes kameny. Zejména pro starší to bylo dost nekomfortní. Já si vzala tentokrát erární trekové hole, to mi dost pomohlo při udržování rovnováhy při přeskakování kamenů. Na druhou stranu se mi zase hole občas zasekávaly ve spárách mezi kameny, to si člověk nevybere…

Samotné hot springs jsou maličká tůňka, ze které vytéká voda. I když se tomu říká „hot springs“, voda rozhodně není teplá, natož termální. Prý má 13 °C. Jako takhle – na svalbardské poměry to je teplá voda…

Jedna členka naší skupiny se kvůli obtížnému terénu odpojila a rozhodla se zůstat s průvodcem na místě, my ostatní jsme vyrazili na asi hodinovou procházku k jiné pláži. Cesta byla z velké části kamenitá, občas to zase znamenalo přelézat přes kameny a v jednom místě jsme museli po kamenech přejít i přes potok.

Cestou jsme minuli ještě jedno pole bývalých hot springs. Tyhle druhé už jsou ale neaktivní, voda z nich nevytéká, usazeniny jsou suché a rozpadají se.

Jinak byly cestou taky krásné výhledy na fjord, pobřeží i okolní hory. Viděli jsme zajímavé horniny a různé rostliny, ale po zvířatech jen stopy, kromě ptáků naživo ani nohu. Na pláži jsme našli sobí paroží, což byl asi největší důkaz toho, že tu taky něco žije. Oproti jiným místům, kde jsme se vyloďovali, tu bylo hodně naplaveného dřeva.

Na pláži jsme se naloďovali. Miki se nevešel do člunu, tak musel počkat na další. Já jsem ale díky tomu seděla v čele na takovém VIP místě s luxusním výhledem.

Na lodi jsem se přesunula na místo, odkud uvidím připlouvat Mikiho člun. Pak jsme došli do kajuty odložit pár věcí a přesunuli jsme se na příď. Technici tam ještě omývali vytaženou kotvu od slané vody. Tahle loď je totiž z roku 1956 a je od roku 2012 kulturní památkou, takže se o ní musí náležitě starat. Údajně je to vzhledem k jejímu věku a statusu kulturní památky také jediná loď na světě, která má dodnes otevřené záchranné čluny.

Na venkovní palubě jsme byli skoro až do večeře. Užili jsme si výhledů, já si tam sedla a trochu dopsala deník. Žádné zvíře, kromě ptáků, jsme bohužel neviděli. Těsně před večeří jsme se šli trochu zahřát dovnitř a v 19:00 už byla večeře. Tentokrát naštěstí podávaná formou barbecue na zádi. Díky tomu byla velká šance, že se dnes navečeříme rychleji a budeme moct zase ven.

V Antarktidě jsme měli venku připravené i stoly, u kterých jsme jedli. Jídlo ale bylo velmi rychle studené. Tady byla taky zima a dost foukalo, tak jsme se po antarktických zkušenostech rozhodli jít si s jídlem sednout dovnitř.

Po jídle jsme šli na chvíli do kajuty. Po těch zdejších výletech po pobřeží, velkovýkrmně a ne moc kvalitním spánku usínám i vestoje. V kajutě jsem si trochu dopsala deník a zazálohovala fotky. Ještě nás totiž čeká večerní program, tak bych pak po něm ráda šla rovnou spát.

Mířili jsme k ostrovu Moffen, který leží těsně za 80° severní šířky. Cestou jsme viděli v dálce velrybu, vypadalo to na keporkaka. O chvíli později jsme ale viděli další mnohem blíž u lodi. A.ta nám předvedla úžasné divadlo – několikrát vyskočila z vody. Když se na přední palubu nahrnuli ostatní, bylo už v podstatě po všem a viděli ji jen v dálce. I z toho ale byli ostatní fascinovaní, takže jsme tam zůstali docela dlouho. My v Antarktidě viděli v únoru tolik velryb zblízka, že takhle z dálky to prostě už není ono. Což ale neznamená, že jsem si to neužila…

Co mě ale potěšilo – podle průvodců to byla Minke Whale. Později se mi to po shlédnutí pořízeného videa potvrdilo. Tak super, tu jsme ještě nikdy neviděli.

Pak jsme zase zamířili na sever k Moffenu. Přední palubu všichni opustili, včetně Mikiho, a já tam úplně osaměla Těsně před Moffenem jsme totiž překročili 80° severní šířky. Na zádi se při té příležitosti konal slavnostní přípitek, takže Miki se tam šel podívat. Organizované oslavy nejsou nic pro mě. Naopak se mi moc líbila možnost užít si úplně osamoceně rozlehlosti Severního ledového oceánu takhle o samotě.

Brzy mi tam ale začali lézt lidi. K Moffenu jsme totiž nepluli jen tak. Sídlí zde kolonie mrožů. Kapitán tam s lodí manévroval asi tři čtvrtě hodiny. Asi to nebude úplně hračka, protože během letního období ostrov přírodní rezervací a je zakázaný vstup nejen na ostrov, ale i do vod v okruhu 300 metrů od pobřeží.

Mroži byli úžasní. Byli jsme tam tak dlouho, že ke konci už jsem si říkala, že už mě to nebaví. Faktem je, že jsme z Antarktidy zhýčkaní, tam je zvířat spousta a jsou blízko. Na Svalbardu se zvířata takhle pozorovat nedají, těch 300 metrů je prostě daleko…

Moffen jsme opustili asi ve 23:00. Ještě jsme si prohlédli plánovanou trasu plavby a zítřejších vylodění a přesunuli se do kajuty. Prozkoumala jsem své zničené nohy z koupání a zaplula do postele.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-07-23 - Kongsfjorden, Blomstrandhalvøya a Ny-Ålesund

Během noci jsme dopluli do Kongsfjorden a zakotvili u ledovce Blomstrandbreen. Probudila jsem se ale až těsně před 7:00, takže jsme se připravili a šli na venkovní palubu, kde jsme čas do snídaně strávili v přítomnosti ledovce Blomstrandbreen a ker, které se z něj uvolnily.

Po snídani jsme zase byli venku. Zvedli jsme kotvu a přesouvali se na opačnou stranu ostrova Blomstrandhalvøya. Narušil nám to jen brífink od 9:00 k dnešním vylodění v Ny-Ålesund i k tomu zítřejšímu závěrečnému.

Po brífinku jsme šli zase ven. přesouvali jsme se na místo našeho vylodění. Na levoboku jsme měli ostrov Blomstrandhalvøya, na kterém budeme mít první vylodění. Na pravoboku se rozprostíral široký Kongsfjorden a jeho jižní břeh s Ny-Ålesundem. Kolem lodi létala spousta buřňáků ledních.

V 9:45 začalo vyloďování, naše skupina byla tentokrát až poslední. Miki se zakecal s jedním starším Britem, takže jsme opravdu odjížděli až předposledním člunem. Brit měl očividně dost zkušeností z podobných plaveb a zřejmě byl nějakým biologem. S manželkou prý byli před časem také v České republice a samozřejmě klasicky na výletě v Českém Krumlově. Kam taky turisty vzít… Ale prý se jim tam moc líbilo.

Na pevnině se nám díky pozdnímu odjezdu povedlo se dostat až do poslední skupiny průvodce Stéphana. Má to výhodu, že když odejde poslední člověk ze skupiny, má člověk několik vteřin pro sebe. A to i na ničím nerušené fotky.

Z „pláže A“ jsme se přes menší kopečky přesunuli k „pláži B“. To jsou super typy výsadků, kdy se nevrací na místo vylodění. Dokonce naše loď zvedla kotvy a přesouvala se na místo, kde se budeme naloďovat.

Z ostrova jsme si užívali výhledů na fjord a ledovce. Na ostrově je i krásné jezero. Viděli jsme také různé rostliny nebo pozůstatky zvířat – sobí stopy, srst, ale na jednom místě byla těch sobích ostatků spousta. Stéphane to okomentoval nějak ve smyslu, že tu nedávno došlo k vraždě.

Postupně jsme došli až k „pláži B“ do lokality označované jako Ny-London, kde je spousta pozůstatků po zdejší těžbě mramoru. Jsou tam zbytky kolejí, spousta zrezlých kovových předmětů – od nějaké lokomotivy a cisteren až po drobnější předměty jako jsou řetězy.

A taky jsou tam dvě dřevěné chaty, ve kterých prý přebývají vládní zaměstnanci a dbají, aby turisté neděli na ostrově bordel. Reálně sedí před chatou a povídají si spolu.

Na pláži probíhalo v pořadí už čtvrté polar plunge a těch lidí bylo tentokrát ještě víc než jindy. My jsme využili čas čekání na ně menší prohlídkou nejbližšího okolí, víc se stejně vzdalovat nesmíme. Pak jsme se přidali k plavcům do předposledního člunu.

Na lodi jsme vrátili plovací vesty, stavili se v kajutě a šli na oběd. Nejsem si jistá kdy přesně, ale asi právě před obědem jsme si vybrali na památku dva pohledy lodi a na chuť maličký pytlíček se třemi příchutěmi čokolády Toblerone.

Jako předkrm měli uzeného lososa a krevety, takže jsem k nim přidala z teplého bufetu jen fazolky a měla jsem oběd. Nakonec jsem si dala dezert – wafle se zakysanou smetanou a borůvkovou omáčkou.

Po obědě jsme šli zase na příď, protože jsme proplouvali fjordem. Ten je plný ledových ker, které se uvolnily z některého z okolních ledovců. „Přibrzdili“ jsme u přírodní rezervace Ossian Sars, což je skála, na které hnízdí spousta ptáků. Protože ale loď tradičně nesmí blíž ke břehu, zas tak moc jsme toho neviděli.

Nakonec jsme dopluli do Ny-Ålesundu, kde jsme zakotvili v přístavu a loď tentokrát opustili pěkně poslušně po můstku. V přístavu si nás rozebrali průvodci, udělali nám krátkou asi půlhodinovou komentovanou prohlídku městečka a pak jsme dostali rozchod s tím, že nejpozději v 17:45 musíme být na lodi.

Prohlédli a zdokumentovali jsme si zdejší ceduli a opatření proti ledním medvědům a pak jsme pokračovali na poštu. Ta už bohužel jako pošta neslouží, je tam vlastně jen poštovní schránka, která se vybírá dvakrát týdně. Dřív bývala uvnitř budovy aspoň razítka, takže jsem s sebou měla notýsek a těšila se, jak na stránce za razítky z antarktického Port Lockroy budu mít arktický Ny-Ålesund, ale narazili jsme tam jen na ceduli, že už razítka nenabízejí, protože si je lidi dávali do pasu, což je nelegální. Ano, je, ale taky je to přece zodpovědnost vlastníka pasu… Je mi to samozřejmě líto, nikdy by mě nenapadlo, že budu mít razítka z daleké Antarktidy, a ne z Arktidy, kterou máme ze střední Evropy v podstatě nadosah. Navíc na okolních zdech byly otisky razítek, které tu trochu vandalsky otiskli turisté před námi, takže jsme viděli, o co jsme přišli. Proč třeba razítka nepřesunuli do Kongsfjord Butikken, kde by byla pod dohledem…? A tak jsme aspoň do schránky hodili připravený pohled…

Pak jsme pokračovali do zmíněného nedalekého obchodu Kongsfjord Butikken, který slouží hlavně jako obchod se suvenýry. Vzali jsme si několik drobností, sušenou rybu a zmrzlinu. Celé to stálo 278 NOK (604,39 CZK).

Přesunuli jsme se zpět k soše Amundsena, odkud v mezičase zmizeli všichni turisti. Jsou v obchodě :-). U sochy jsme si udělali nějaké fotky, a zamířili jsme k telegrafické stanici, která už dnes slouží jen jako muzeum, a trochu jsme si to tam prohlédli.

Pak jsme podle mapy udělali okolo domků zvenku talový okruh. Narazili jsme díky tomu na husky station a taky „ptačí rezervaci“, čímž jsme si „užili“ útoků ptáků. Tentokrát už víme, co na ně platí, útočí totiž na nejvyšší bod, takže se doporučuje zvednout ruku. Já jsem si pro ty účely vzala i tlusté lyžařské rukavice, ale nebyly potřeba, ptáci neklovali. V dálce jsme taky viděli skupinku tuleňů, zřejmě to byli tuleni obecní.

Zašli jsme do muzea, které je zdarma a docela zajímavé. Jen se návštěvníci moc nemohli shodnout, jestli se zouvá nebo ne. Řekla bych že ano, zouvá se tu totiž i do obchodu. Jenže v muzeu nebylo nic napsaného, nebyla tam obvyklá lavička nebo lžíce na boty a když jsme tam přišli, nebyly tam ani ty odložené boty. Všichni uvnitř totiž byli v botách. Podle toho to tam taky vypadalo, čisto tam zrovna nebylo. V Japonsku nemám se zouváním nejmenší problém, ale tady jsem usoudila, že se zouvat nebudu, když oni tam chodí v botách. No a hned po nás přišla skupina lidí, kteří se, vyjma jednoho, zuli. Tak já nevím, tohle nemá řešení…

Z muzea jsme se přesunuli ještě do nedalekého malého domečku, který sloužil k bydlení zdejším pracovníkům. Je malý, ale bydlení tam asi nebylo vyloženě špatné, je tam vše, co bylo tehdy potřeba.

Čas se pomalu nachýlil, takže jsme zamířili k lodi. Zbývající trochu času jsme ještě strávili u skupinky rybáků dlouhoocasých. U přístavu jsme pozorovali bernešky s mláďaty. Do přístavu jsme dorazili asi v 17:42, ještě jsme si udělali několik fotek a zamířili na loď.

V kajutě jsme odložili několik věcí a šli ven, abychom mohli sledovat odplutí. Nějakou dobu jsme pak seděli venku a pozorovali břehy i vodu. Žádná zvířata jsme ale neviděli.

Od 18:30 byl Farewell Gathering, doslova Shromáždění na rozloučenou, kde nám zrekapitulovali celé uplynulé dny a postupně předali certifikáty za polar plunge a překročení 80° severní šířky.

Hned na to navázala večeře, od které nás po předkrmu vyhnala velryba. Byla to Blue whale, tedy Plejtvák obrovský! Nějakou další velrybu trochu víc z dálky jsme pak viděli znovu od hlavního jídla.

Když jsme dojedli dezert, šli jsme se podívat ven a pak jsme zamířili do sprchy. Pustila jsem se do balení těch několika málo věcí, ale hlásili delfíny, tak jsem bleskově vzala foťák a běžela ven. Praxe z Antarktidy je k nezaplacení :-).

Byla to Plískavice bělonosá. Delfíni byli super, jen jsou hrozně rychlí, takže je bez šance si je na památku nějak pořádně zdokumentovat. Po návratu do kajuty jsem dobalila, dopsala deník a zazálohovala fotky. Spát jsem šla asi ve 23:15.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-07-24 - Islfjorden, Longyearbyen a přelet z Longyearbyen do Osla

Dneska poprvé nás vzbudil budík, ale asi to bylo tím, že byl nastavený už na 6:00. Vše jsme dobalili, Miki šel po 6:30 zaplatit naši útratu (2 pohledy a Toblerone) za 30 NOK (64,57 CZK) a pak jsme odnesli kufry do prostoru u recepce, odkud se budou vyloďovat, a vrátili jsme klíče.

Opuštěné kajuty se nechávaly otevřené, takže jsme měli možnost nahlédnout do dalších kajut. Všechny byly v podstatě stejné, některé maličko větší, než ta naše, některé ale zase o něco menší, bez možnosti posezení a bez stolečku.

Došli jsme si na snídani, která dnes kvůli úspoře času sestávala jen ze sendvičů. Očividně jsme přišli pozdě, moc tam toho na nás už nezbylo. Nevadí, najedli jsme se i tak.

Po snídani jsme šli ven sledovat, jak připlouváme do Longyearbyen. Byli jsme na malém prostoru vedle můstku, odkud byl nejlepší výhled. Zůstali jsme venku až do chvíle, kdy jsme zakotvili v přístavu.

Když jsme do přístavu připlouvali, nebyla tam žádná obsluha. Když se konečně chlápek objevil, neměl rukavice a ani moc nevěděl, co má dělat, mechanici z naší lodi ho museli navigovat.

Pak nám přistavili můstek a vypustili nás ven. Ani si nás už neodškrtávali. Venku už na nás čekala připravená zavazadla. Nechápu, jak to tak rychle stihli vyložit.

Kufry jsme si dali do autobusu, naložili se a za chviličku už jsme vyráželi směr hotel Radisson Blu, kde si můžeme odložit zavazadla. V tu chvíli nám přišla SMS zpráva od Marion z Rana Itinerans, jestli můžeme potvrdit dnešní výlet, tak jsme jí napsali zpátky, že ano a že budeme v Radissonu dle domluvy.

V hotelu jsme se přezuli do pořádných bot a v přidělené místnosti nechali kufry. Trochu jsme se prošli po okolí, ale bylo brzo a všechno bylo ještě zavřené. Tak jsme šli čekat k Radissonu na vyzvednutí v 9:25.

Marion nedorazila a jméno naší průvodkyně jsem obratem zapomněla. Naložila nás do auta a jeli jsme za Longyearbyen na jejich husky station, tedy psí „farmu“. Marion si nás vyzvedne až později a čeká nás s ní pak zbytek programu.

Na stanici jsme dostali slušivé kombinézy, abychom si neumazali oblečení, a šli jsme do ohrady se psy. Dostali jsme absolutně vyčerpávající výklad od páření, odchovu štěňat, stravě, zdraví, výměně srsti, až po zapřahání – kolik psů, jaká pohlaví... Projížďka na programu nebyla, osobně bych stejně preferovala tu tradiční zimní verzi se saněmi.

Psi jsou dost přátelští, takže jsme si užili i dostatek přímé interakce s nimi. Já moc „psomil“ nejsem, takže jsem se snažila družit jen trochu. Občas to moc nešlo :-).

Pak jsme se usadili venku na sobí kožešině, dostali jsme vafle s místním tradičním hnědým sýrem, zakysanou smetanou a borůvkovým sirupem a já si k tomu dala čaj. Venku docela foukal vítr a chvílemi mi byla skoro až zima, ale domorodci jsou spokojení, jaké je teplé léto :-). A psům už je prý moc horko, proto se s nimi v létě jezdí jen málo.

Nakonec jsme vzali dva psy, ten menší bylo ještě štěně, které dostal Miki na vodítku, a šli jsme se projít. Cestou jsme viděli spoustu místních rostlin na loukách, nějaké houby a taky jsme sesbírali kousky plastu sedřené ze skluznic sáněk třeba o kameny.

Na silnici už na nás čekala Marion se svým autem, takže jsme se rozloučili a přivítali a vyrazili na druhou půlku programu – prohlídku okolí Longyearbyen. Samotné město už jsme si prochodili sami, takže nás zajímalo spíš okolí, kam kvůli medvědům sami nemůžeme nebo bychom neměli.

Zastavili jsme se u první výzkumné stanice, u které se nachází vrak německého letadla Ju 88, které tu ztroskotalo roku 1942. Paradoxně se tak nestalo při přistání, ale k poškození došlo až následně v důsledku měkké ranveje.

Po kratších zastávkách na pozorování různých ptáků jsme zamířili ke Gruve 3 (Mine 3, Důl 3). Tam jsme se prošli a užili si výhledů na letiště, které bylo přímo pod námi. Viděli jsme odplouvající MS Nordstjernen v Islfjorden. Zrovna míjela jednu z lodí Viking Cruises, která je tak velká, že v Longyearbyen nemůže ani do přístavu a výsadek na pobřeží se dělá pomocí člunů. Ostatně – v Longyearbyen očividně o tyto pasažéry zájem nemají, hned první den jsme tam narazili na samolepky s výzvou, ať jdou do pryč… Je to dlouhodobý problém všech těchhle výletních lodí. Cestující mají na lodi veškerý komfort, samozřejmě ubytování a jídlo, na pobřeží se vyloďují jen aby si to tam prohlédli a místní obyvatelé mohou být rádi, když si tihle „návštěvníci“ koupí aspoň pohled. No, aspoň víme, kdo vykoupil na dnešek všechny vstupenky do Dolu 3…

Od dolu jsme viděli startovat i jedno menší letadlo, které prý letí do Ny-Alesund. Hodně brzo se ale vracelo zpět a to nemohlo stihnout, takže kdo ví, co tu vlastně nacvičuje…

Popojeli jsme ke „Svalbard Global Seed Vault“, tedy globálnímu úložišti semen. Bylo dostavěno v roce 2008 a jsou v něm uložena semena rostlin z celého světa. Místo bylo vybráno záměrně s ohledem na teplotu, nadmořskou výšku a nehrozící zemětřesení ani záplavy. Trochu jsme si to tam prošli, ale v podstatě se dá jít jen z parkoviště ke vstupu a zpět, nikam dovnitř se nesmí a zdejší infocentrum, nebo co ta budova vlastně má být, je zavřené.

Pak jsme sjeli z kopce na pobřeží a zamířili do přístavu. Zastavili jsme se v docích, které jsou takovou kombinací nákladního přístavu, servisu, stavebnin a kdo ví čeho dalšího, a zastavili jsme se u staré ztroskotané dřevěné plachetnice. Překvapilo mě, že měla na stěžni radar, asi tam až tak dlouho ztroskotaná není. Nedaleko ní se nachází zařízení, takový obrovský jeřáb, kterým se v minulosti nakládalo uhlí na lodě.

Nakonec jsme jeli směrem k letišti, kde se na pobřeží nachází ptačí rezervace. Vystoupili jsme si u vstupu u informační cedule, ale bylo vidět, že rybáci útočí na lidi a Marion se tam moc nechtělo. Takže jsme to otočili a ptáky si prohlédli z auta. O moc blíž bychom se k nim jako pěší stejně nedostali.

Poslední zastávkou byl maják až kus za letištěm. Stojí tam dva vedle sebe, na ten dřevěný jsme dokonce mohli vylézt. Byl z něj docela hezký výhled na Islfjord.

A pak už jsme jeli zpět do hotelu Radisson Blu, kde jsme Marion zaplatili domluvených 2.000 NOK na osobu (4.000 NOK dohromady, 8.645,19 CZK. Jako takhle – výlet to byl super, trvalo to 5 hodin, ale tu hodnotu to nemá ani náhodou.

Pak jsme vyrazili ještě na procházku městem, zastavili se ve Svalbardbutikken, kde jsme si koupili sobí salámy za 142,90 NOK (309,42 CZK) a v nedalekém infocentru zajímavou knížku o Svalbardu za 320 NOK (692,05 CZK), na kterou jsme se dívali už první den. Je v ní fakt všechno – historie, mapy, popis jednotlivých míst včetně geografie, flory, fauny...

Chvíli jsme poseděli venku na lavičce a posvačili a když se čas nachýlil, zapadli jsme do hotelu, abychom se připravili. Přezuli jsme se, boty a další nepotřebné věci jsme zabalili do kufrů a ty jsme zabalili do folie.

Na 17:45 jsme šli před hotel na takovou improvizovanou autobusovou zastávku a několik minut čekali na autobus. Kufry jsme naložili, řidiči ukázali rezervaci na MS Nordstjernen, abychom neplatili za jízdenky, a zamířili jsme na letiště.

Už jsme byli odbaveni, měli jsme i lístky na zavazadla, která ale nešlo „samoodbavit“. Ostatní ve frontě si o nás očividně mysleli, že jsme idioti, že se jen pokoušíme předbíhat. Jeden Brit z naší lodi ale poprosil o nápravu, takže to zapnuli a my se mohli odbavit sami.

Chvíli jsme stáli frontu na bezpečnostní kontrolu, která se tvářila mega důležitě. Prošli jsme bez problémů, až se tomu divím při všech těch opatřeních. Chtěli například vyndat elektroniku ze zavazadel, ale můj náhradní foťák je až na dně batohu, takže jsem se na to vykašlala a nechala ho tam. Nikdo to neřešil.

Omrkli jsme suvenýry, které byly v podstatě srovnatelné se Svalbardbutikken, jen tady je to Svalbardkiosk. A pak jsme se usadili, dali nabít telefony a já se pustila do čtení nové knihy. Opravdu je v ní spousta zajímavých věcí. Až jsem ráda, že jsem jí neměla s sebou na lodi, to bych neměla čas na nic jiného, než na čtení :-).

Asi v 19:25 by zahájen nástup do letadla, tak jsme si odskočili na WC a mezitím přišla řada i na naši skupinu. K letadlu jsme si došli sami po letištní ploše, nastoupili zadními schůdky a usadili se hned ve druhé řadě od konce.

Při startu to pěkně drncalo a na naší straně toho nebylo moc vidět. Tušili jsme v dálce Barentsburg, ale pořádně vidět nebyl. A hlavně byla slušná oblačnost, takže se všechno schovalo pod mraky. Na druhé straně měli výhled o dost lepší, ale to se nedá nic dělat, to je takové naše pravidlo, že s větší pravděpodobností sedíme na té „horší“ straně :-).

A tak jsem sedla, dopsala si deník a přečetla další kus knihy. Něco po 21:00 se na GPSce konečně objevil čas západu slunce, takže jsme opustili oblast polárního dne. I když tedy ve 21:06 mi to na aktuálních souřadnicích ukazovalo západ ve 2:39, to není o moc lepší, než polární den :-). Chvíli jsem pak ještě sledovala, jak se mění čas západu slunce. S ohledem na tvar planety se ten čas měnil zpočátku velmi rychle. Už ve 21:07 mi to ukazovalo západ slunce v 1:28. A pak jsem se usadila a usnula.

Přistáli jsme asi ve 23:30. Venku silně pršelo, takže nám nepřistavili zadní schůdky. Ještě že tak, byli bychom promočení na kost.

Čekání na kufry jsem si krátila v duty free shopu. Hledala jsem použitelný krém na ruce, protože můj oblíbený izraelský Health & Beauty za ty roky už dvakrát změnil složení a ta poslední verze je u6 absolutně nepoužitelná. Našla jsem skvělý krém za 215 NOK, jenže toho bylo 125 ml a to bych nepronesla zítra přes bezpečnostní kontrolu před dalším letem, tak musí nákup počkat do rána.

Vyzvedli jsme kufry, vytiskli si štítky na navazující let a vyšli do příletové haly. Mikimu se tam povedlo samoodbavit kufr, protože obrazovka byla zaseklá na nějaké chybové hlášce o předchozím cestujícím. Systém byl ale jinak blokovaný, odbavení by mělo být možné zase až ráno, takže mně už se kufru zbavit nepovedlo.

A tak jsme si našli místo k sezení a uložili jsme se k spánku. Já aspoň použila kufr pod nohy, díky čemuž jsem byla v mnohem víc „ležaté“ poloze než Miki s nohama na zemi.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-07-25 - Přílet z Osla do Prahy

Opakovaně jsem se budila, ale na to, že jsem si nemohla lehnout, jsem se docela vyspala. Asi ve 4:30 jsme se sesbírali, odskočili si na WC a šli rovnou na bezpečnostní kontrolu. I napočtvrté bez problému, i když tedy obsluha byla nějaká mimo, buzerovali dřív, než jsme vůbec stihli vyndat věci z batohů. Jinde se bojí na cokoli sáhnout a všechno musí člověk udělat podle jejich instrukcí sám, tady foťák vyndají z brašny a hodí ho do boxu mezi ostatní věci. Tak jsem jí ho vzala a srovnala si to tam sama.

Po kontrole jsme si zase našli místa a prospali se, tentokrát vleže. Asi v 5:45 jsem se probudila, tak jsme se přesunuli se do naší části terminálu.

Vzali jsme to přes duty free shop, kde jsem si našla ten krém na ruce a přidala k němu svůj oblíbený parfém Chanel Chance. V Praze na letišti stál minulý týden samotný parfém 3.919 CZK, a to už byl se slevou 681 CZK, takže původní cena byla 4.600 CZK! Tady měli parfém za 1.399 NOK (to je při dnešním kurzu 3.042,22 CZK). A za celkových 1.614 NOK, v přepočtu 3.509,75 CZK jsem měla parfém a krém a oproti té zlevněné pražské ceně nám ještě „zbylo“ 409,25 CZK.

Nakonec jme ještě koupili lékořicové lodičky za 65 NOK a šli k naší gate E4. Ještě se nenastupovalo, ale brzy začalo. Zvedli jsme se až mezi posledními a dost jsme na tom vydělali, protože k letadlu se jelo autobusem, takže jsme v něm nemuseli dlouho čekat a u letadla jsme z něj vystupovali první.

Poprvé za tuto dovolenou jsme měli obsazené i sedadlo v uličce, ale pán si před startem nakonec přesedl pryč.

V Oslu byla nízká oblačnost, takže už brzy po vzletu nebylo nic vidět. Tak jsem aspoň dopsala deník. Když jsme před přistáním sklesali pod mraky, byly výhledy docela hezké. V Praze sice bylo zataženo, ale viditelnost v rámci možností dobrá.

Po přistání jsme vyzvedli zavazadla a s využitím autobusu a tramvaje jsme se přesunuli do práce.

Šipka Zpět na „Obsah“

Závěr

Kdybychom nebyli v únoru v Antarktidě, sepsala bych pojednání plné superlativ. Pravdou je, že z porovnání mezi oběma polárními oblastmi vyjde Arktida, v tomto případě Svalbard, jako chudý příbuzný. Proč?

Pro mě jednoznačně kvůli množství zvířat a vzdálenosti od nich. Jasně, Antarktida je v tomhle absolutně jedinečná. Zvířata se člověka nebojí, nemají respekt, takže když jste v klidu, tučňák si vás přijde prohlédnout klidně na vzdálenost 2 metrů. Tohle se na Svalbardu nestane. Hlavně tedy proto, že tam nemají tučňáky, že… :-)

Viděli jsme obrovské množství ptáků, spoustu mrožů a taky velryby a delfíny. Běluhy jsme viděli z dálky a plískavice jen letmo, protože jsou fakt rychlé. Plejtvák malý nám ale předvedl úchvatné divadlo a co bylo absolutně dechberoucí, byl ohrožený plejtvák obrovský.

Neviděli jsme vlastně žádné suchozemské savce, zejména ledního medvěda. To je samozřejmě spíš o štěstí, v jiném termínu se dokonce skupina musela kvůli medvědovi evakuovat z pevniny na loď.

Flora je na Svalbardu logicky bohatší, než v Antarktidě. Ačkoli v Antarktidě jsme se dostali „jen“ někam za 68. stupeň jižní šířky a na Svalbardu za 80. stupeň severní šířky, v Antarktidě nebylo nic než sníh a led, na Svalbardu na pevnině kvetly rozličné květiny.

V pozůstatcích poznávání a osídlení jsou na tom obě oblasti podobně. I na Svalbardu jsou rozmístěny různé původní chaty a je dokonce možné se občas podívat i dovnitř. Co je samozřejmě atypické, to je přítomnost obydlených oblastí, jako jsou námi navštívená Ny- Ålesund a Longyerbyen, ale třeba i ruské stále využívané osídlení Pyramiden.

Longyerbyen poskytuje fajn základnu pro prozkoumání souostroví. Víc zábavy, než na den, dva v něm a jeho bezprostředním okolí ale nenajdete. A i ceny všeho, zejména i toho nejobyčejnějšího ubytování, jsou tak závratné, že nebudete mít důvod se tu zdržovat.

Jestli nám něco vyšlo, tak to bylo počasí. Většinou bylo krásně a slunečno. Ještě že tak, neumím si představit, jak bychom v té naší pidikajutce sušili mokré oblečení.

Kajuta byla malá a tak nějak v původním stavu, dlouhou plavbu do Antarktidy bych v ní úplně podnikat nechtěla, ale na Svalbardu byla super. I celá loď, která je opravdu krásná a díky historické hodnotě i pěkně udržovaná.

Jídlo bylo dobré, i když na G Expedition mi přišlo o něco lepší. Zřejmě to bylo dané především způsobem jeho podávání. Plná kapacita MS Nordstjernen je totiž víc jak dvojnásobná oproti G Expedition. A G Expedition měla dva bufetové stoly, které byly obsluhované z uličky mezi nimi, takže obsluha měla vše stále pod kontrolou. Na MS Nordstjernen je stůl jen jeden a obsluha ho musí doplňovat ze stejného prostoru, ve kterém si jídlo nabírají pasažéři. Tvoří se fronty, jídlo často dochází, obsluha ho musí velmi často doplňovat a motá se tam mezi pasažéry s talíři… A adresu obsluhy u servírovaných večeří jsem už v deníku nějaké své poznámky utrousila.

Zní to, jako že to celé stálo za prd? Ale vůbec, naopak! Jela bych znovu! Jen mi ten dojem tak trochu kazí epická a dechberoucí Antarktida – při vší úctě, té se opravdu nic nevyrovná. Ostatně, podobné „zklamání“ jsme zažili na Islandu, protože jsme dva roky před ním navštívili Nový Zéland…

Šipka Zpět na „Obsah“