2021-12-11 - 2021-12-14 - Jordánsko

Obsah

Úvod

V září a říjnu začaly prosakovat informace, že USA umožní vstup na své území očkovaným, a Mikiho napadlo, že bychom toho mohli využít, takže jsem začala sledovat letenky. Ve chvíli, kdy už bylo jasné, že k otevření hranic dojde 8. listopadu, se začaly objevovat letenky poměrně levné. Na dříve obvyklou nízkou cenu sice ceny neklesaly, ale pod nějakých 12.000 Kč se zpáteční letenka dala pořídit… Jenže my chtěli letět až na přelomu listopadu a prosince a rozhodně jsme nechtěli letenky za takové peníze kupovat měsíc předem, protože COVID u nás zase začínal řádit, restrikce mohly kdykoli opět přijít a u cesty, která měla být jen takovým příjemným doplněním letošní hlavní dovolené, se nám nechtělo riskovat, že bude opět potřeba řešit s leteckou společností refund. Takže jsme akční letenky nekoupili. A pak už byly jen a jen dražší...

Když jsem 18. listopadu ráno mrkla na Facebook v očekávání, jaké hrůzy se ještě v předešlý sváteční večer stihly stát, vyskočila na mě nabídka extrémně levných letenek do jordánského Ammánu s odletem 20. a návratem 23. listopadu. Zpáteční letenka za směšných 518 Kč na osobu. Jenže na 23. už jsme měli domluvenou rok odkládanou výměnu vodoměru a takhle narychlo bychom asi nestihli vyřídit všechny povinné příjezdové formality.

Během dopoledne mi to ale nedalo a podívala jsem se na web Ryanairu znovu. A objevila jsem odlet 11. a návrat 14. prosince za těch zmíněných 518 Kč. Tři minuty přemýšlení a pak 10 minut klikání, na jejichž konci jsme měli v e-mailu rezervaci…

Běžná cena zpáteční letenky do Ammánu je okolo 2.000 Kč, takže sleva byla přibližně 75 %. I když bych tou dobou byla radši v Rakousku na lyžích a vánočních trzích, tohle nešlo nekoupit. Záhy beztak přišlo Rakousko s lockdownem… Navíc koupit dopředu letenky za tisícovku není taková hrůza jako kupovat letenky za několik (desítek) tisíc.

V následujících dnech jsem tedy vytvořila orientační itinerář, což spočívalo hlavně v definování toho, co chceme a můžeme stihnout vidět za dva celé dny, které budeme mít k dispozici.

Vytipovala jsem místa, trasu, hotely. Rezervovat cokoli nemělo cenu, protože s podzimní vlnou COVIDu přišla také mutace omikron, takže smysl dávalo jedině počkat na negativní COVID testy, které musíme před odletem mít.

Ve čtvrtek 9. prosince ráno na 8:00 jsme jeli na Bulovku na PCR testy. A pak jsme čekali na výsledky. A čekali… Zatímco v létě přišel výsledek asi po 5 hodinách, nějak po 13:00, tentokrát jsme se v den odběru vůbec nedočkali.

V pátek 10. prosince ráno jsem se preventivně pustila do ověřování toho, co nám ještě zbývá zařídit. Bylo toho hodně – příjezdové formuláře pro cestu tam i zpět, Jordan Pass, který zahrnuje víza a různé vstupy, rezervace auta, rezervace ubytování a samozřejmě – ten negativní PCR test. Už jsem ostřílený COVIDový cestovatel :-), takže jsem si zkušeně ověřila, jestli se nezměnily podmínky pro vstup do Jordánka. A co byste řekli? Měl ho tam…

Na náznaky problému jsem narazila při kontrole příjezdového formuláře. Podrobnosti tam ale nebyly, víc informací jsem našla až na webu Velvyslanectví České republiky v Ammánu, kde jsem se dozvěděla, že výjimka z testování po příletu pro očkované byla od 8. 12. zrušena. Tedy že nově je po příletu do Jordánska PCR test povinný pro všechny. A k tomu navíc to vše, co platilo už předtím – příjezdový formulář, negativní PCR test z domova a cestovní pojištění kryjící COVID. Tohle všechno jsem ochotná absolvovat, ale test po příletu, to fakt ne. Jednak kvůli ceně 28 JOD, což odpovídá necelým 40 USD. Aneb – testy dražší než letenky. Také kvůli nutnosti počkat na výsledek v prostorách letiště, čímž bychom přišli prý o 2-6 hodin času. Především ale kvůli riziku pozitivního výsledku. V takovém případě by následovala 14denní karanténa v Jordánsku a do toho nejdu, už jen z toho důvodu, že některým zemím moc nevěřím, že v těch odběrech nemají „bordel“ a že třeba nemůže dojít k záměně mého testu za cizí.

Když po 11:00 konečně dorazily negativní výsledky z Bulovky, rozhodli jsme se zkusit příjezdový formulář vyplnit. Sice v něm bylo uvedeno, že bez zaplacení těch 28 JOD za test to nejde odeslat a nedostaneme QR kód, ale vyplnili jsme a žádnou platbu to po nás po odeslání nechtělo. Rovnou se zobrazil QR kód s tím, že dojde k manuální kontrole našich přiložených certifikátů a poté nám bude zaslán nový QR kód. Ten přišel během několika minut. A jelikož kontrola celého formuláře i certifikátů probíhá v Jordánsku ručně, tak jsme z toho usoudili, že už po nás nic dalšího chtít nebudou. V e-mailu byly instrukce, co si máme připravit na imigrační, a o dalším PCR testu tam nebylo ani slovo.

A tak jsme postupně zarezervovali auto, ubytování a koupili 2 Jordan Passy – za 143,96 JOD (4.579,67 CZK). Cestou z práce jsem si v Alze vyzvedla selfie tyčku, protože jsme odmítli Ryanairu zaplatit za odbavené nebo větší příruční zavazadlo – trochu paradox při znalosti Jordánských cen – a riskovat, že mi na bezpečnostní kontrole seberou můj milovaný stativ, jsem nehodlala. Takže selfie tyčka za 159 Kč to jistí, když mi jí seberou, tak je mi to fuk. Podle recenzí se rozpadne při prvním použití :-), ale rozbalení doma přežila, tak uvidíme…

Šipka Zpět na „Obsah“

2021-12-11 - Odlet

Budíka jsem měla na 4:50 a vypravit se zvládla za svou obvyklou půlhodinu. Nebylo kam spěchat, takže asi v 5:30 jsme vyrazili do práce, vytiskli itinerář a pokračovali na Dědinu, kde jsme zaparkovali a prvním ranním autobusem 119 se přesunuli na letiště. Když tři zastávky stojí 31 Kč, kdo by se divil, že lidi jezdí po Praze autem…

Letiště bylo vánočně vyzdobené, ale zrovna odlety na Terminálu 1 ne. Rovnou jsme prošli imigračním, v Duty Free Shopu zkontrolovali ceny oblíbených parfémů, omuchlali obrovského Krtka a prošli se po letišti, čímž jsme „zabili“ čas do otevření salonku v 6:00. Abychom na místě zjistili, že mají otevřeno od 5:30 :-). Dali jsme si vydatnou snídani, odskočili si na toaletu a v 6:30 zamířili ke gate.

Brána B10, u vstupu k bezpečnostní kontrole nám naskenovali palubní vstupenky a následovala samotná kontrola. Slečna se očividně zrovna pod dozorem učila v praxi, takže dlouho zkoumala mojí novou selfie tyčku :-), objevila zapomenutý dezinfekční gel v boční kapse batohu, prozkoumala taštičku s kabely i s tekutinami. No, za pár týdnů už to takhle poctivě určitě dělat nebude :-).

Když jsem balila věci zpět do batohu, začali hlásit last call, takže zase trošku stresík, ale v průběžném hlášení pokračovali minimálně další čtvrthodinu. Gate navíc byla hned za bezpečnostní kontrolou, kde nám nejdřív zkontrolovali příjezdové formuláře a negativní COVID testy a pak samozřejmě palubní vstupenky a pas. Při čekání na nástup jsme si natočili do lahví vodu a něco po 7:00 nastoupili do přistaveného busu, který nás po delším čekání na opozdilce odvezl k letadlu, registrace SP-RSA.

Systém Ryanairu mi přidělil středové místo 9E, obě okolní ale zůstala neobsazená, takže jsem se přesunula k oknu na 9F.

Startovali jsme s menším zpožděním a hned po vzletu jsme vlétli do oblačnosti. Po jejím opuštění se mi naskytl tradiční krásný výhled na mraky osvícené ranním sluncem.

Miki se už od včerejška rozčiloval, že má zase středové sedadlo, ale na svém 12B nakonec zůstal. Nejdřív že prý se přesune po vzletu, ale když si ani po hodině nepřesedl, zabral místo vedle mě v uličce tlouštík z řady přede mnou. Seděli tam ve čtyřech i s malým dítětem na klíně, to muselo být peklo. Kvůli dítěti ale neustále někam coural, takže hýbal se sedačkou a usnout se mi nepovedlo. No co, mít u Ryanairu místo u okna a volné i místo vedlejší je luxus, který jsem si i tak užila.

Jen bohužel byla skoro celou dobu oblačnost, začalo se to protrhávat až asi hodinu a čtvrt před přistáním, ale i nadále se občas objevovala oblačnost, přes kterou nebylo vidět. Nad Izraelem i Jordánskem byl opar a nebyla tedy moc dobrá viditelnost. Na pobřeží jsem viděla Tel Aviv a jeho mrakodrapy. Později pak Mrtvé moře.

Během letu jsem posvačila slané tyčinky a vodu natočenou na letišti :-). No, cestování v businessu Emirates mělo trochu jinou úroveň :-).

Přistáli jsme docela na čas a venku z letadla jsme byli za chviličku. Jen pak následovalo byrokratické kolečko. Hned po vystoupení z letadla nás roztřídili na očkované a neočkované. Naskenovali nám příjezdové formuláře, které jim potvrdily, že jsme očkovaní, tak nám nalepili na pas samolepku. Neočkovaní šli na PCR test.

My pokračovali do další fronty pro získání víz. Měli jsme je zaplacené v rámci Jordan Passu, akorát nám je museli dát do pasu. Naštěstí jsme byli ve frontě hodně vepředu, protože to postupovalo docela pomalu a fronta za námi povážlivě narůstala.

A s obdrženým vízem, ručně arabsky vyplněným, jsme pokračovali na imigrační, kde se nás tradičně ptali na věci, které mají uvedené třeba v pasu. Oblíbený je dotaz na národnost. Naštěstí to všechno byla jen formalita, jen to tradičně arabsky docela trvalo.

S razítkem v pase jsme konečně pokračovali k výdeji zavazadel, kde si Miki odskočil. A protože zavazadla nemáme, šli jsme rovnou ven. Hned u východu byly přepážky autopůjčoven, kde jsme našli „naše“ Alamo a postavili se do fronty.

Po čase jsem se pro změnu vydala hledat toaletu já a Miki se mezitím dostal k přepážce. Jenže obsluha musela někam odběhnout, takže u vedlejší přepážky dřív odbavili ty, co byli za námi. Nakonec jsme půjčením auta zabili tři čtvrtě hodiny, to je snad náš rekord. Auto stálo 79,97 JOD (2.557,15 CZK).

Venku jsme ještě zkontrolovali palivo a škrábance. Uvnitř bylo auto krásně uklizené, na zemi byl na koberečcích položen papír deklarující úklid, na sedačkách byl igelit a volant byl zabalený do potravinové fólie. Po rozbalení jsme mohli vyrazit.

Navigace se mi nechtěla chytit, tak jsem navigovala podle mapy. První zastávkou byl nedaleký benzínkový supermarket Lumi Market, kde nejdřív Miki ověřil, že berou karty, a pak jsme nakoupili pití na většinu pobytu a něco málo k jídlu na zítřejší „výlet“. Stálo to 8,20 JOD (262,21 CZK).

A pak už jsme jeli na ubytování. Jelikož jsme ale auto dostali jen s půlkou nádrže, museli jsme ještě natankovat. U první benzínky nebrali karty, ale u té další už ano. Dotankování na plnou nádrž, což znamenalo 19,16 litru a odpovídalo asi 3/4 nádrže, stálo 16,20 JOD (517,74 CZK).

Cesta byla poměrně pohodová, provoz byl malý a nic nepředvídatelného naštěstí nikdo na silnici nedělal. Otravné byly jen všudypřítomné zpomalovací retardéry, které byly v každém trochu obydleném místě. Cestou jsme si užili hlavně výhledů do pouště i západu slunce.

Do cíle jsme dorazili se setměním a „základnu“ Wadi Musa jsme si prohlédli z vyhlídky. Hotel se nám nepodařilo najít, neměl žádný vývěsní štít, takže jsme si nuceně projezdili okolí, a dokonce projeli jednu jednosměrku, která nebyla označená značkou a když na nás několikáté auto zatroubilo, všimla jsem si, že všichni jedou a parkují obráceně.

Nakonec jsme se vrátili na původní místo, protože i po zadání GPS souřadnic to mělo být tam. Hotel jsme nakonec našli naproti přes ulici, Miki se tam došel zeptat s rezervací a trefa, máme kde bydlet.

Platební terminál měl vybitou baterku, tak to majitel dal nejdřív dobít. Nabídnul nám obstarání večeře, samozřejmě lokální a tradiční, tak jsme souhlasili. Miki pak vyrazil do bankomatu a vybral 90 JOD (3.004,12 CZK), což mi přišlo až moc. Tankovat už možná vůbec nebudeme, vstupy máme v Jordan Passu, zbývá zaplatit 3 ubytování, 3 večeře, nějaký malý suvenýr a případně menší jídlo během dne.

Zatímco byl Miki pryč, přinesli nám na pokoj večeři – dvě velké porce rýže, což mohla být maqluba, a pečené kuře, brambory a cibuli, což jsem identifikovala jako sayadieh. K tomu 3 omáčky, 2 jogurty, 2 vody a 2 Pepsi. A stůl a druhou židli. Luxus, hlavně že nikam nemusíme, asi bychom kvůli vzdálenosti museli autem a všude řešit parkování…

Majitel i jeho manželka byli mile překvapeni, že mám uvázaný hidžáb. Musím trénovat, nějak jsem vyšla ze cviku – a oba vypadali, že je to potěšilo a opakovaně mě chválili.

Jídlo bylo výborné a bylo toho tolik, že nám spousta zbyla. Prý si to máme dát k snídani :-). Hotovosti jsme měli dost, za ubytování jsme tedy zaplatili hotově 23 JOD (podle rezervace to mělo být 22,68 JOD) a za jídlo s pitím dalších 17 JOD (dle slov majitele to mělo být 20 JOD, ale neměl zpátky. Každopádně celkem 40 JOD, což odpovídá 1.335,16 CZK.

Snaha si přitopit klimatizací způsobila jen studený průvan, na 32 stupňů to tedy netopilo, tak jsme klimatizaci vypnuli a zalezli do postelí. Dopsala jsem deník, snědla svůj jogurt a asi ve 21:00 šla spát. Ráno bude (zase) kruté.

Šipka Zpět na „Obsah“

2021-12-12 - Petra

Neděle. V Jordánsku pracovní den, začátek nového týdne. Vstali jsme v 5:15 a v 5:40 už vyráželi k hlavnímu vchodu. Napoprvé jsme se trefili na uzavřenou silnici, tak jsme to museli objet přes město.

Zaparkovali jsme na jednom z volně přístupných parkovišť a okolo muzea došli k návštěvnickému centru. V pokladně jsme po předložení Jordan Passu dostali vstupenky, se kterými jsme došli až ke vstupní bráně. A tam jsme byli vpuštěni do areálu.

Petra.

Byli jsme první a na dlouho jediní návštěvníci. Za občasného vyrušování místními jsme došli okolo prvních hrobek až ke vstupu do soutěsky Al Siq. Je 1,2 kilometru dlouhá a asi 200 metrů vysoká. Místy široká jen tak, že se dá obou stěn dotknout rozpaženýma rukama. Je to krásné místo a nejlepší samozřejmě bylo, že tam kromě nás nikdo nebyl. Nikdo!

Až před Al-Khazneh, takzvanou Pokladnicí, nám místní začali nabízet služby průvodce a že nás vezmou nahoru na vyhlídku. Cestopisy říkaly, že bez průvodce cestu nenajdeme. Tak schválně…

Al-Khazneh je něco neuvěřitelného. Stojí přesně proti soutěsce, takže první náznaky jsou vidět už v předstihu. Ale v celé své kráse je naprosto dechberoucí. Strávili jsme tam spoustu času nejen odháněním samozvaných průvodců a focením, ale hlavně prohlížením. Společnost nám tam bohužel dělali i různí psi, očividně loudili něco k jídlu.

Když konečně dorazila další dvojice, ještě jsme chvíli pobyli, naposledy se rozhlédli a pokračovali dál. Procházeli jsme Street of Facades, která je lemovaná hrobkami. Do první přístupné jsme i nakoukli za využití baterky v powerbance.

Trochu jsme se zdrželi také prohlídkou římského divadla, které je prý pro 8.500 diváků. Dál s námi pokračovali tři psi. Neustále se honili, doráželi na sebe a nedalo se jich zbavit. Když jsme zastavili, zastavili taky. Když jsme někam zahnuli, zahnuli taky. Prochodili s námi celý Great Temple, kde už mi dost lezli krkem.

Okoukli jsme ještě Qasral al-Bint, kde už psi začínali odpadávat s jazykem „na vestě“ a když jsme zamířili na Ad-Deir Trail, postupně jsme je setřásli. Konečně.

Výstupová cesta byla lemovaná obchůdky se suvenýry a místy dotěrnými prodavačkami. Většina cesty byla tvořená schody vytesanými do skály a ohoblovanými od kopyt oslů, kteří nahoru vyváží líné turisty. Výstup nebyl procházka růžovou zahradou a někdo by možná nečekal, že v půlce prosince bude v Petře docela slušné horko. Rozhodně na tričko s krátkým rukávem. Vůbec nechápu, jak sem někdo může jet v létě…

Zatímco Al-Khazneh je vidět ze soutěsky, Ad-Deir (Klášter) nikoli. Je pěkně schovaný za rohem a je potřeba dojít až na roh, který uzavírá prostranství před ním. Naproti v kavárně už seděli 3 turisti, někde nás předběhli nebo se nechali dovézt autem až k zadnímu vstupu. Popíjeli tam čaj nebo kávu a nikdo jiný tam nebyl, celé prostranství před Ad-Deir tedy bylo prázdné a jen naše. Zase jsme pořídili nějaké fotky, vše si pořádně prohlédli a na doporučení turisty, který přišel chvíli po nás, jsme zamířili na kopec s vyhlídkou.

Zase schody, stezka skoro neznatelná, ale trefili jsme se napoprvé. A shora byl krásný výhled nejen na Ad-Deir, ale i do údolí na ostatní různé strany. Pořídili jsme nějaké fotky, užili si dosyta výhledů a jelikož jsme tam konečně neměli žádný zvířecí doprovod, mohli jsme se napít a hlavně nasnídat.

Po sestupu z kopce jsme také zašli do kavárny. Vybrali jsme si tam jeden suvenýr za 1 JOD (33,38 CZK), což je předražené, protože „dole“ mají za stejnou cenu hned tři kusy. No jo, ale co se třemi, že…? Miky si za 2 JOD (66,76 CZK) objednal tradiční kávu. Poseděli jsme s výhledem na Ad-Deir a jelikož tam měli WiFi, poslala jsem mámě aktuální fotku. Chudák ani nevěděla, že nejsme doma. Nevěděli jsme, jak to dopadne, v pátek se zdálo, že to spíš nedopadne, tak jsem o naší cestě ani nikomu neříkala.

Pak jsme slezli od Ad-Deir dolů a prochodili protější stranu Colonnaded Street. Omrkli jsme Winged-Lion Temple i Byzantský kostel s krásnou dochovanou dlažbou.

Došli jsme pod Royal Tombs, odkud jsme vyrazili vzhůru po Al-Khubtha Trail. Bylo dost teplo a schody byly nekonečné. Jedni dolů jdoucí nás povzbuzovali, že je to už jen 10 minut. Z nejvyššího místa ale bylo zase potřeba trochu sejít dolů a stezka už v podstatě nebyla značená. Zvládli jsme se jí držet a na konci jsme narazili na stánek, spíš takovou kavárnu, která zabírala nejlepší místo na okraji skály. Uvnitř byli tři turisti, tak jsme tam vlezli taky a udělali si několik fotek. Výhledů jsme si ale užili jen trochu, protože když nám obsluha začala nabízet pití, utekli jsme. Odmítám dát vydělat někomu, kdo si z vypočítavosti zabere nejlepší vyhlídkové místo a pak se snaží turisty zkasírovat.

Docela pěknou vyhlídku jsme našli cestou zpět, tak jsme se odtamtud v klidu pokochali, udělali pár fotek a vyrazili na cestu zpět. Sestup už byla docela pohoda, oproti obávám to ani neklouzalo. Původně jsme tenhle trail jít neměli, ale výhled na Al-Khazneh mě lákal. Nakonec to ale bylo na úkor původně plánovaného High Place of Sacrifice Trail, protože třetí výstup už by byl vyloženě „na krev“.

Zatroubili jsme tedy k úplnému ústupu, ona nás beztak ještě čekala slušná cesta zpět skrz Al Siq. Nejhezčí úsek Petry jsme si díky tomu prošli znovu – okolo divadla, Street of Facades a hlavně Al-Khazneh, kde jsme se ještě trochu zdrželi a zas nás otravovali guidové, že nás odvedou na vyhlídku. Jo hoši, my už tam byli. Sami.

Skrz Al Siq jsme prošli ven a došli k hlavní bráně. Celá cesta zpátky byla do kopce a už jsem toho měla docela dost. Ještě jsme si odskočili na WC, rychle prošli zdejší nevelké muzeum a vrátili se k autu. Celé nám to od auta k autu trvalo na minutu přesně 8 hodin a nachodili jsme 18,8 km.

Pak jsme zamířili do Al Karak. Cesta měla trvat asi 2:10, ale zamýšlenou rychlostí se jet nedalo a trvalo nám to asi 3 hodiny. Hotel jsme tentokrát našli okamžitě. Zaparkovali přímo u něj, na recepci dostali vše potřebné a ubytovali se. Hotel stál 20,86 JOD (667,61 CZK).

Dali jsme si sprchu a vyrazili jsme na večeři. Cestou jsem zjistila, že jsem zapomněla na pokoji peníze, tak jsme se vrátili na hotel. Miki se poradil na recepci kam jít a já mezitím došla pro peníze.

Doporučili nám restauraci Amasina, kde nás usadili a ujala se nás nějaká slečna, přes kterou jsme si objednali grilované maso, chleba a mangovo-jahodový shake. Obsluha byla pomalá, ale jídlo skvělé. A celé to stálo jen 12,50 JOD. Na konci nám ještě nabídli čaj zdarma, což jsem odmítla a Miki přijal. Takže jsme přes čtvrt hodiny čekali na čaj... Dostali jsme rovnou dva, každý svůj. A pak jsme čekali, než čaje vychladnou…

Slečna nám doporučila nedalekou cukrárnu, ve které měli kanafeh, takže tam Miki za 1 JOD (33,38 CZK) jeden vykomunikoval. Byl teplý, tak jsme trochu snědli cestou, a zbytek si vzali na pokoj.

Zbývalo jen dopsat deník a asi ve 22:20 jsem šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“