2020-10-11 - 2020-11-02 - Francouzská Polynésie

Obsah

Úvod

Podle původních plánů jsme měli dovolenou roku 2020 trávit na stavbě. Jenže pan architekt byl na baterky, které byly neustále vybité, takže se papírování o víc jak půl roku protáhlo. A protože rok 2019 i začátek roku 2020 byly pracovně náročnější a v našem okolí se začaly množit zdravotní problémy očividně způsobené přepracováním a stresem, rozhodli jsme se namísto šetření na rekonstrukci přeci jen na dovolenou odjet.

Srpen 2019

Když jsme v srpnu byli za rodiči na chalupě, přišla řeč i na to, kam se ještě všude v budoucnu chystáme. Máma nám sama začala jmenovat, co všechno bychom ještě mohli navštívit, a mezi jmenovanými místy byla i Francouzská Polynésie. Už dávno ji mám napsanou mezi dlouhodobými plány ve svém seznamu na webu…

A tak vlastně už v srpnu vzniknul první nástřel možného itineráře. Zatím to nebylo nic závazného, protože třeba první verzi itineráře na Austrálii máme z roku 2011 a zatím jsme ho „neprojeli“.

Listopad 2019

Po návratu z Tibetu jsme ale rovnou vpadli do pracovního kolotoče souvisejícího s ukončením jednoho projektu a zahájením nového. A brzy bylo tak nějak jasné, že když se k tomu přidají starosti okolo rekonstrukce, nějaký ten relax na dovolené se bude v roce 2020 vážně hodit. A tak jsem itinerář doladila.

Jedna z prvních věcí, na kterou jsem se vrhla, bylo ověření dostupnosti vybraného ubytování – Vahine Island. Původně jsme hledali něco na profláklém Bora Bora, jenže jsme se museli přizpůsobit letovému itineráři Bora Bora – Tuamotu Pass, který jsme se chystali koupit, a pokud bychom z Tahiti odletěli rovnou na Bora Bora, už bychom neměli možnost navštívit další blízké ostrovy. Vahine Island je úžasný motu (ostrov), na němž se nachází zázemí a u nějž stojí pouhé 3 nadvodní bungalovy. Je to intimní a osobní, vhodný přesně pro naše potřeby, takže jsem začala ověřovat, jestli vůbec mají volno. Poprvé jsem jim napsala 5. listopadu, odpověděli, s ohledem na časový posun, v podstatě obratem. Poslali ceny i spoustu dalších instrukcí. Protože jsme ještě neměli letenky a zbývaly 2 bungalovy, domluvila jsem se nimi 9. listopadu, že nás dají „na čekačku“ a ozveme se jim hned, jak budeme mít letenky, nebo kdyby se jim ozvali další zájemci.

Ověřili jsme si možnost koupě letenek. Kvůli poslednímu úseku letu jsme na letenky nemohli použít míle, které máme nasbírané u Emirates. A tak jsme 25. listopadu zajeli na letiště, kde je přepážka Emirates. Tam nám ale nebyli schopni pomoct, dokonce jim to v systému nenabízelo lety, které jsme si už předběžně vybrali, že je to prý ještě moc daleko a že na webu jsou ty letenky dřív, než oni to mají v systému. Co?!? Ale že prý pokud nám to nejde uplatnit, tak jim to nepůjde taky. Super zákaznický servis… Dostali jsme aspoň vizitku s kontakty, kde to můžeme zkusit řešit. Získali jsme tím aspoň e-mailový kontakt na Emirates, který je jinak snad předmětem státního tajemství nebo co. Celá tahle sranda byla vyřešena za 11 minut a nakonec nás stála 60 Kč za parkovné na letišti.

Prosinec 2019

Nakonec jsme 9. prosince koupili dvě letenky z Prahy přes Dubaj a Auckland do Papeete. Jednosměrné. Stály 69.334 Kč. Kvůli poslednímu úseku na ně nasbírané míle opravdu nešly čerpat. Sice by to byla spíš symbolická sleva, ale víc, než o tu částku šlo o princip. Od roku 2015 jsme s Emirates absolvovali 24 letů, takže bych od nich čekala lepší zákaznickou podporu a větší vstřícnost ke stálému zákazníkovi.

Hned následující den jsem kontaktovala Vahine Island a potvrdila si, že s námi pořád počítají. Potvrdili mi to a rovnou poslali pokyny k platbě. Ještě jsem 15. prosince doobjednala plnou penzi, protože bych tam jinak umřela hlady :-). Platit převodem na účet jsme nechtěli, takže jsem se snažila je přesvědčit k platbě kartou. To se nakonec podařilo zrealizovat tak, že jsme jim museli poslat kompletní údaje k platební kartě. Použili jsme minimálně používanou kartu, takže to sice nebylo super bezpečné, ale ne nějak extra rizikové. Měli jsme jim to odfaxovat, to se taky nepovedlo, ale poslali jsme jim odkaz na dokument ke stažení a 17. prosince si úspěšně strhli peníze za 2 noci.

Pak jsme tedy doladili itinerář, zkontrolovali ho a ještě před koncem roku jsme 30. prosince u Air Tahiti koupili Bora Bora-Tuamotu Pass, což je taková permice na lety mezi ostrovy. Z Tahiti poletíme hned po příletu z Evropy na ostrov Raiatea, odkud se lodí přepravíme na Taha’a, pak se vrátíme na Raiateu a letecky postupně navštívíme ještě ostrovy Huahine, Bora Bora, Rangiroa a Fakarava. A poté se vrátíme na Tahiti, kde ještě strávíme nějaký čas před odletem pryč.

A týž den jsme koupili letenky z Tahiti na Velikonoční ostrov a odtud do Santiaga de Chile.

Leden 2020

Během pobytu na Vahine Islandu budeme 15. října slavit 21. výročí našeho vztahu. Původně jsme si chtěli na ten den objednat fotografa, aby nám udělal nějaké pěkné profi fotky, ale protože Vahine Island nabízí různé partnerské balíčky, požádala jsem 31. ledna o informace a cenu.

Únor 2020

Z Vahine Island mi odpověděli 6. února, poslali PDF brožurku s informacemi i cenami. Trochu jsme to nastudovali, promysleli a 17. února potvrdili.

Zbývalo nám koupit poslední letenky. Jak se dostaneme ze Santiaga domů? Nic moc použitelného nelétá, přestupy a trasy žádná hitparáda. Po skoro dvouměsíčním uvažování nakonec padla volba na Air Canada ze Santiaga přes Toronto a Zürich do Prahy. Letenky jsme koupili 17. února. A zdá se, že dovolenou budeme místo na zemi trávit spíš ve vzduchu. Pokud dobře počítám, čeká nás 14 letů na trase Praha (PRG) – Dubai (DXB) – Auckland (AKL) – Papeete (PPT) – Raiatea (RFP) – Huahine (HUH) – Bora Bora (BOB) – Rangiroa (RGI) – Fakarava (FAV) – Tahiti (PPT) – Hanga Roa (IPC) – Santiago (SCL) – Toronto (YYZ) – Zürich (ZRH) – Praha (PRG).

A tentýž den jsem využila rovněž k tomu, abych zajistila ubytování na místech, která jsou už podle itineráře jasná. Odlet za 8 měsíců znamená, že je nejvyšší čas ukořistit něco slušného. Postupně jsem tedy zarezervovala ubytování na Raiatee (Bouddha Villa), Huahine (Pension Fare Maeva), Bora Bora (Horizon), Rangiroa (Chez Sand) a Tahiti (Studio Tahiti Faaa). Všechny jdou v případě nouze zrušit bez poplatku, ale nemyslím si, že by to bylo potřeba.

Trochu delší rozhodování mě stálo ubytování na Velikonočním ostrově, kde bylo všechno použitelné ubytování bez poplatku nestornovatelné. Nakonec jsem vybrala už dříve vytipovaný Hotel Atavai, který sice má dost strašná hodnocení, ale my stejně většinou chodíme na ubytování jen přespat, takže je dost jedno, co to bude zač.

Z některých ubytování se mi postupně ozvali, aby si vyžádali číslo letu kvůli vyzvednutí na letišti nebo jiným formalitám. Stejně tak mi 18. února z Vahine Island potvrdili doobjednané služby.

Miki si v mezičase počítal statistiky letů a prý že za let PRG-PPT jsme platili o 5.000 Kč méně, než za let PPT-PRG, který je o 1000 km delší. Ale průměrně to vychází nějakých 3.200 Kč/1.000 km.

Na Bora Bora jsme původně chtěli strávit jednu noc v nadvodním bungalovu v hotelu Sofitel Bora Bora Private Island. Původně jsme totiž právě sem chtěli zamířit hned po příletu do Francouzské Polynésie, ale letový řád mezi ostrovy tomu nepřál. Než jsme se rozhoupali, byly všechny nadvodní bungalovy tohoto hotelu obsazené. Ono by tedy nakonec nebylo o co stát a asi bude na ostrově pěkně narváno, když mají plno... A tak jsme našli mnohem komornější ubytování Chez Nono, které má 2 větší vily a 2 malé bungalovy, z toho jeden přímo na pláži.

Když už jsme byli donuceni vynechat Sofitel, rozhodli jsme se strávit na Bora Bora obě noci na jednom místě a 24. února jsem poslala rezervaci na 2 noci na bungalov Iti v Chez Nono. Dva týdny se mi nikdo neozval, i když v potvrzovacím mailu psali, že mě budou obratem kontaktovat kvůli platbě. Tak jsem jim po těch dvou týdnech po návratu z lyžování ve Francii napsala, abych je požádala o podklady k platbě. A dozvěděla jsem se, že bungalov Iti už je obsazený. A že mají volný jen druhý bungalov Nui, ke kterému mi tedy rovnou poslali pokyny k platbě. A pak se všechno posralo…

Březen 2020

Přesně v té době začaly v České republice problémy s koronavirem COVID-19. První případ se objevil během našeho lyžařského pobytu ve Francii. V té době právě i Francie už měla potvrzené desítky případů, zatímco v sousední Itálii už to začínal být průšvih. Když jsme se z Francie vraceli, nakažených už byla celá řada i u nás. Měli jsme tedy trochu jiné starosti než zaplacení zálohy za ubytování, ačkoli přímo nám se nic neobvyklého nedělo, byl koronavirus tématem číslo 1.

Asi po týdnu jsme se dohodli, že ten bungalov bereme a zaplatíme, ale ještě jsem jim poslala dotaz, jak je využíván prostor v okolí bungalovu. Podle fotek tam totiž byly stoly, židle a lehátka, tak jsme měli obavy, aby nebyl moc rušný a využívaný ostatními hosty. Naštěstí jsme ale nezaplatili, protože zpátky jsem dostala odpověď, že i druhý bungalov je obsazený. To mi tedy hlava nebere, že někomu pošlou instrukce k platbě a pak přenechají ubytování někomu jinému? Normální snad je, když se objeví nový zájemce, toho prvního kontaktovat, jestli má nebo nemá zájem, a až pokud do domluveného data nezaplatí, tak přenechat rezervaci dalšímu v pořadí. Taky dostali „pěknou“ recenzi na Tripadvisor, kterou mi ale Tripadvisor napoprvé vůbec nezveřejnil a prošla až když jsem jí poslala podruhé. Trochu teď pochybuji o jejich serióznosti.

Docela ale dám na svou intuici a tušila jsem, že to s nimi nebude jednoduché, takže už jsem v mezičase zarezervovala ubytování Matira House kousek od Chez Nono. A jelikož jsem nakonec nic jiného použitelného za přijatelnou cenu nenašla, strávíme celý náš pobyt na Bora Bora právě zde.

Kvůli koronaviru byly postupně zakázány hromadné akce, skoro bylo zakázáno vycházení, uzavřeny všechny obchody v podstatě vyjma lékáren, potravin a drogerií a 16. března, týden po našem návratu z Francie, také uzavřeny státní hranice. Během následujících týdnů došlo ještě k mnoha různým úpravám nařízení vlády, často protichůdným. Média v lidech cíleně vyvolávala strach, a přestože jsme se všichni opatřením přizpůsobili, během následujících týdnů se ukazovalo, jak si vlastně Češi po 30 letech od pádu komunistického režimu libují v uzavřených hranicích. Protože virus sem přece přitáhli lyžaři z Itálie a kdyby se necestovalo, nic by se nám nestalo… Tu krátkozrakost lidí jsem nechápala a s odstupem času musím přiznat, že mě tahle politická orientace společnosti dost vyděsila…

Spočítala jsem si, kolik peněz nám leží v zaplacených letenkách a zálohách a zjistila, že ta částka přesahuje 200 tisíc korun. Několik dní po sobě se mi pak dost špatně spalo…

Duben 2020

Protichůdná ale byla nejen různá nařízení, ale především vyjádření našich předních představitelů, takže se dalo alespoň doufat… Považte jen tento výběr událostí… V neděli 22. března se nechal náměstek ministra zdravotnictví epidemiolog Roman Prymula slyšet, že prý hranice mohou být uzavřené až dva roky. V pondělí 6. dubna ministr vnitra Jan Hamáček řekl, že by chtěl od 14. dubna zrušit zákaz vycestovat ze země. Ke zrušení plošného zákazu vycestovat došlo hned 7. dubna, mělo jít jen o odůvodněné případy a po návratu měla následovat 14denní karanténa. V neděli 19. dubna prezident Miloš Zeman řekl, že by hranice měly být zavřené ještě rok. A v podstatě současně s tím Prymula připustil, že bude možné v létě jet třeba do Chorvatska. Pak 23. dubna městský soud v Praze zrušil některá mimořádná opatření, která byla přijata jako opatření ministerstva zdravotnictví a nikoli vlády. I když vláda tím dostala možnost nařízení přijmout znovu, v podstatě z hodiny na hodinu došlo k obratu, a ještě týž den bylo zrušeno nařízení omezující volný pohyb osob. V tu dobu pochopitelně nebylo kam cestovat, protože v podstatě všechny pravidelné lety byly zrušené, hromadná pozemní doprava také a ani s využitím auta se nebylo moc kam dostat. Důležité ale bylo, že tu byla po víc jak měsíci zmaru ta možnost.

Emirates navíc posunulo obnovení pravidelných letů až na začátek července a u linky z Dubaje do Prahy dokonce až na 15. července. Pro nás tam ale byl stále dostatek času na to, aby se situace do října stabilizovala, navíc nikde nebylo psáno, že to nakonec nemohou v závislosti na situaci urychlit. Nezbývalo, než doufat, že už se situace ve světě bude jen zlepšovat a nedojde k žádnému z katastrofických scénářů…

Někteří poskytovatelé služeb se ale asi nechali vyprovokovat, takže 28. dubna nám z důvodu koronaviru zrušili ubytování Boudha Villa na ostrově Raiatea. Vůbec jsem tedy nepochopila, proč v takovém hrozném předstihu, vždyť nikdo neví, co bude… Týž den jsem tedy sehnala jiné – Fare Heianuanua – a komunikace s nimi byla bezproblémová.

V průběhu dubna mělo Air Tahiti změnit letový řád, ale nestalo se tak. Vlastně se vůbec nikdo s ničím neozval, svět se zastavil, zeměkoule se přestala točit. Květen vykazoval podobné příznaky, jen jsem s ubytováním Fare Heianuanua řešila možnost najmutí průvodce na trek a půjčení auta.

Červen 2020

Zatímco ani v květnu se nic nestalo, červen přinesl řadu změn. Předně bylo oznámeno, že 15. července dojde k otevření Francouzské Polynésie a turistům bude umožněno přijet bez nutnosti absolvovat karanténu nebo předkládat negativní test. Přinejmenším ty testy tedy podle mého zachovat mohli a měli. Abychom se pak za pár týdnů nedivili a všechno nerušili, protože zase „zavřou“.

Především se ale „začalo činit“ Air Tahiti, které se pustilo do výrazného redukování letů. Na některé ostrovy přestali létat úplně, u jiných změnili letové řády tak razantně, že třeba z 9 letů v týdnu z Fakaravy na Tahiti zbyly jen 3. Takže Mikimu v podstatě denně chodily e-maily se změnami i zrušením letů, úplně nám z itineráře vyřadili třeba ostrov Huahine.

Takže jsem znovu sedla a celé to pracně promyslela s ohledem na nový letový řád a zredukované lety a do Air Tahiti jsme poslali e-mail s žádostí o úpravu v tu chvíli výsledného itineráře, abychom se 27. června dozvěděli, že LATAM zrušil náš let z Tahiti na Velikonoční ostrov. Nabídli vlastně jen změnu termínu, která ale nepřicházela v úvahu, protože se ta trasa původně létala jen jednou týdně, a vlastně ani změna nebyla možná, protože se ukázalo, že LATAM zrušil všechny lety na této lince. Druhou možností pak byla změna destinace, což ale v případě jednosměrné letenky z Tahiti vyznělo spíš jako výsměch. Na stejné letence jsme měli i následný let z Velikonočního ostrova do Santiago de Chile, který tím byl vlastně taky zrušen. A tak jsme v souladu s informacemi uvedenými na webu požádali o refundaci za oba lety. Webové formuláře moc nefungovaly, takže Miki si nakonec v pondělí 29. června užil telefonát v angličtině, při kterém mu bylo přislíbeno vystavení voucheru, který prý lze následně obratem směnit za peníze.

Zbyla nám letenka ze Santiago de Chile přes Toronto do Curychu s Air Canada a navazující let z Curychu do Prahy se Swissem, přičemž neexistovala možnost, že bychom se byli schopni z Tahiti dostat do „nástupního“ Santiaga. Nicméně Air Canada zrušilo všechny lety do Jižní Ameriky až do konce léta, tak nezbývalo než (zase) doufat, že nebudou létat ani na podzim, neb Chilani situaci nezvládnou. Uvidíme…

Červenec 2020

Jelikož Air Tahiti reaguje na e-maily s mnohatýdenním zpožděním, přeházela jsem itinerář na variantu „doufáme, že to tak vyjde“ a postupně pak v pátek 3. července přebookovala ubytování. Naštěstí všechny rezervace bylo možné změnit bez poplatku, vyjma ubytování na ostrově Rangiroa, kde jako na potvoru nemělo ubytování v našem novém termínu volno. Webové rezervační formuláře to ale asi vidí jinak, takže po krátké komunikaci se Sandrine jsem od ní dostala potvrzení, že nám rezervaci o den posunula.

Od ubytování na Fakaravě jsme navíc dostali kontakt na výlety na lagunu, takže jsme si rovnou domluvili dvě soukromé celodenní plavby – na Modrou lagunu a Růžové písky. Skupinový výlet by nevyšel zas o tolik levněji a je tu riziko, že by se nesešlo dost lidí a nikam nejelo. Odplouvat budeme v 8:00, návrat 16:30, v ceně máme oběd a nápoje a platba proběhne na konci každého výletu. Naprostý luxus! A neuvěřitelný rozdíl, jak na těchhle turismem nezasažených ostrovech „chcípl pes“. To na takovém Bora Bora se za všechno hned platí rezervační poplatky a všechno je problém. Ne nadarmo se zrovna na tomhle údajně tolik oblíbeném ostrově nebudeme až tak moc zdržovat…

Další „jobovka“ přišla 22. července, kdy se ozvali z Air Canada a posunuli nám odlet do Toronta o 1 den dozadu, takže odlet byl místo 31. října až 1. listopadu. Že máme na stejné letence dva další navazující lety a že letadlo z Toronta odlétá dříve, než my tam dorazíme ze Santiaga vtipně nikdo neřešil. Postupně se navíc ukázalo, že jejich udaný důvod „vládní nařízení“ je lživý, protože let o den dřív podle všeho odlétá, takže se Air Canada snaží zbavit zodpovědnosti za refundaci. Což ostatně mají v podmínkách, že „full refund“ není možný. Tahdy začala válka s Air Canada, protože v roce 2019 přijali dokument „Air Passenger Protection Regulations (APPR)“, kterým v podstatě odsouhlasili cestujícím stejná práva, jako mají při cestování v EU. Boj jsme zahájili opakovanou žádostí směrovanou k Air Canada, ať doloží důvody zrušení, resp. přesunu letu.

U Air Canada jsme také vypozorovali zajímavou spojitost, že když se nás někdo zeptá, jak to vypadá s naší dovolenou, tak během několika hodin přijde e-mail od některé z leteckých společností a všechno rozbije…Začali jsme plošně aplikovat zákaz se nás na cokoli ptát… :-)

V důsledku zrušení nebo podstatných přesunů letů na cestě domů jsem taky několikrát změnila místo a termín ubytování na Tahiti. Nakonec jsme, prozatím, zakotvili u 5. v pořadí a protože na Booking.com je možnost buď neplatné rezervace normálně zobrazovat mezi platnými nebo je úplně smazat, což jsem nechtěla kvůli jakémusi zachování historie, začala jsem mít mezi rezervacemi docela slušný chaos… :-)

Srpen 2020

V práci máme od jara nového kolegu Matěje. U něj jsme fakt nečekali, že by se z nějakého důvodu o naši dovolenou zajímal, takže informační embargo jsme na něj neuplatnili. Chyba. Velká chyba. Zeptal se 6. srpna a během pár hodin jsme měli v e-mailu změnu – nejprve od Emirates v podobě změny letadla z A380 na B777 a během několika dalších hodin zrušení letu z Aucklandu do Papeete. Zatímco u LATAM se řešila refundace a chargeback (peníze dorazily koncem srpna) a s Air Canada se rozpoutala válka, u Emirates to byla otázka jednoho telefonátu v češtině. Miki se podivoval, že když tam volal, rovnou ho na zákaznické lince oslovili jménem. Ukázalo se, že prý v systému není ani let z Dubaje do Aucklandu, takže to celé vyústilo ve zrušení rezervace. Požadavek na refund nikdo nerozporoval, dokonce ho sami automaticky nabídli – snad alespoň tady viděli naši letovou historii a nepatrně ji zohlednili…Možná se tak ale stalo proto, že šlo o let z EU, který chrání (EC) 261/2004.

Miki 18. srpna podal stížnost na chování Air Canada na Canadian Transport Agency, což je kanadská verze ÚCL. Zároveň požádal ÚCL o radu ohledně letu ZRH-PRG, který operuje Swiss. Odpověděli poměrně obsáhle, že pod 261/2004 by to spadalo jen pokud by došlo ke zrušení či výrazné změně odletu u tohoto jednoho letu. Situaci, kdy byla změna způsobena změnou předchozích letů, ÚCL doposud neřešil, a tudíž nemohli sdělit, jak v takovéto situaci v minulosti postupovali. Ale aspoň mu potvrdili, že se případně bude muset obrátit na švýcarskou FOCA a rovnou mu poslali kontakty. Luxusní servis.

Jediné letenky, které nám zbyly, je zpřeházený Bora Bora-Tuamotu Pass. Místní ubytovatelé a poskytovatelé služeb s námi počítají a očividně se toho nebojí. Francouzská Polynésie nastavila pravidla pro vstup do země, i když je tedy postupně nepatrně zpřísňovala a začala být otázka, kde bude ta hranice, kdy už nebude dávat smysl odletět – typicky povinná karanténa po příletu. A jak se případně do Francouzské Polynésie dostaneme, je také spíš ve hvězdách. V polovině srpna nějaká možnost existovala…

Září 2020

Ačkoli nakonec například French Bee, u kterých jsme původně měli vyhlédnuté náhradní letenky, námi požadované lety zrušila, stále existovaly spoje, pomocí kterých se dalo dostat z Paříže na Tahiti. Například s Air Tahiti Nui. To sice není evropská letecká společnost, což by nám mohlo způsobit problémy v případě žádosti o nějaké refundace, ale pokud budeme zohledňovat jen skutečnost, jestli letět jde nebo ne, tak to prostě šlo.

Jen epidemiologická situace se zase začala zhoršovat, a to jakože dost. Koncem června lidi volali po uvolnění opatření, takže politici rozhodli, že se na prázdniny vrátí život vlastně do normálu. Co dodat, blížily se volby… Lidi získali falešný pocit, že už je po všem, že se nás nějaký koronavirus netýká, a v srpnu a hlavně v září se to začalo projevovat. Nakonec to celé skončilo vyhlášením nouzového stavu, tentokrát ale nedošlo k žádnému tvrdému „lockdownu“ nebo zavření hranic, takže jsme vyčkávali. A já jsem mezitím doladila itinerář v podstatě k dokonalosti, potvrdila všechna ubytování, výlety… Chyběla už „jen“ auta, rezervování několika místních služeb a hlavně letenky…

Říjen 2020

Na 1. října jsme byli objednaní na úřad kvůli vydání mezinárodního řidičského průkazu. Nezbytná výbava – formulář, fotka, řidičák, 50 korun a rouška. Díky objednání to byl dost fofr, šla jsem na řadu okamžitě.

Do odletu zbývalo plus mínus 10 dní…

Emirates nám během té doby vrátili peníze za letenky. Jako jediní se nakonec ukázali být fér, o to víc je mi líto, že bychom jim rádi nezůstali věrní a chtěli bychom vyzkoušet i jiné letecké společnosti, napadá mě hlavně Qatar, případně Etihad. Zbývalo zpropadené Air Canada. Miki si to celé bral až tak moc, že od půlky července do začátku října zhubnul 5 kilo.

Air Tahiti Nui mělo na webu zmínku, že v případě pozitivního testu na COVID nabízejí refund. Miki si to u nich písemně ověřoval, odpověděli mu, ať pošle číslo rezervace, které jsme ale neměli, což jim napsal a oni se už neozvali. V té době stály letenky 2.288,44 EUR, o dva dny později už 2.852,44 EUR, protože na letu CDG-PPT vyprodali nejlevnější tarif.

Během 6. října jsem objednala a zaplatila cestovní pojištění. Vyžádala jsem si informaci ohledně podmínek v souvislosti s koronavirem a vystavení potvrzení o pojištění v angličtině, ale obdržela jsem jen to druhé. Ke koronaviru a pojistným podmínkám se nikdo nevyjádřil :-(. Pojišťovny totiž své plnění podmiňují takzvaným „semaforem“, který ale nefunguje. Respektive funguje, ale pouze pro Evropu. Země světa v něm povětšinou nejsou barevně označené, až na pár výjimek. Takže Francouzská Polynésie, kde je násobně bezpečněji, než u nás, je podle České republiky riziková země…

Na 9. října jsme byli objednaní na COVID testy. Na každého mají vyhrazené 3 minuty, na nás padlo časové okno 7:36 – 7:42. Výsledky měly být do 24 hodin, přišly ve 12:47. Negativní!

A tak jsme odpoledne za 109.200 Kč koupili 4.000 EUR, neb je to nejspolehlivější a „nejlevnější“ způsob, jak získat franky, za dalších 2.852,44 EUR jsme koupili zpáteční letenky z Paříže do Papeete a za 11.192 Kč zpáteční letenky z Prahy do Paříže s odletem 11. října, takže koupeno 2 dny předem... To je docela rozdíl oproti tomu, že obvykle řešíme letenky klidně s ročním předstihem. Ostatně – nejinak tomu bylo u již refundovaných letenek Emirates, že…?

Jako poslední zbývalo vyplnit formulář ETIS, což bylo trochu časově náročné. Chtěli vyplnit všechny informace o našem pobytu ve Francouzské Polynésii, takže například přelety mezi ostrovy a názvy ubytování na jednotlivých místech. Nemáme toho zrovna málo, takže jsem se u toho trochu zapotila…

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-11 - Francouzská Polynésie, odlet

Spát jsme šli asi ve 23:40, ale v noci jsem toho moc nenaspala. Asi v 1:40 mě něco vzbudilo a já nemohla další hodinu usnout. Budík v 6:00 tedy byl docela krutý.

Dobalili jsme pár maličkostí, pořešili drobnosti typu zalít kytky a zavřít vodu a asi v 9:00 vyrazili do práce. Tam jsme si dotiskli v pátek koupené letenky a negativní COVID-19 testy, Miki mezitím přeparkoval auto a něco před 10:00 jsme vyrazili na letiště.

Nasadit respirátor, tramvaj jela za chviličku a autobus jsme dokonce dobíhali. Na letišti jsme byli v dostatečném předstihu, což se u nás v posledních letech rovná v podstatě zázraku :-). Odbaveni jsme už byli, tak jsme si jen samoodevzdali zavazadla. Mikiho vážilo 17,2 kg a proběhlo to hladce. Můj kufr vážil rovných 20 kg, ale terminál hlásil nějaké technické potíže, takže se to povedlo až napodruhé.

Pak jsme ještě zaskočili do Billy pro něco málo k jídlu a prošli jsme se po prázdném letišti. Je to smutný pohled, na tabuli jsme napočítali jen 33 letů za den…

Nakonec jsme prošli automatickou bránou s kontrolou palubní vstupenky a druhou improvizovanou kontrolou, abychom se pak postavili do fronty na bezpečnostní prohlídku. Ta byla docela důkladná, ale oproti dřívějšímu běžnému, předkoronavirovému režimu v pohodě prošla 75 ml dezinfekce, která je samozřejmě hořlavina a měla by být zakázaná.

I v neveřejné části letiště bylo minimum lidí, obchody zavřené, restaurace většinou taky. Je mi z toho nějak smutno. Ale něco málo létá a my jsme tu proto, abychom toho maximálně využili :-).

U brány jsme byli o něco dřív, takže jsme si odskočili na WC a chvíli počkali. Během čekání vyvolali moje jméno, protože ten problém s odevzdáním odbaveného zavazadla jim v systému vyhodil, že mám dvě odbavená zavazadla, ale zaplacené jen jedno. Zkontrolovali číslo kufru podle lístku a že prý je to v pořádku.

U nástupu do letadla slušně lidem probrali zavazadla a všechna nadrozměrná nebo nadpočetná zpoplatnili. Pak zavolali cestující ze zóny B, což byla zadní část letadla. My jsme měli úplně poslední řadu 34, takže jsme nastupovali mezi prvními. Letenku jsme měli koupenou od ČSA, která na tomto letu spolupracuje s Air France, ale letadlo bylo Smartwings, registrace OK-TSU. Současná situace mi ale nedovoluje si stěžovat, takže lepší letět se Smartwings než zůstat na zemi, že…?

Let byl rychlý, docela utekl. Byla oblačnost, která se protrhala až před Paříží. Během letu jsem si dala pár oříšků, které jsem si skoro házela do respirátoru :-). To je jediný problém bezpečného cestování, že se člověk buď během letu nebo během pobytu na letišti musí nějak najíst…

Přistání v Paříži bylo hladké. Během pojíždění jsme viděli Dreamliner Air Tahiti Nui, se kterým snad za několik hodin odletíme, a A380 společnosti Emirates. Tak mě napadlo, že doufám, že není naposledy, co tohle obrovské letadlo vidím... Možností proletět se s ním už bude jen ubývat. Ale co už, letěli jsme s ním už 17×, to nám nikdo nevezme. Naše letadlo Smartwings během mého rozjímání zaparkovalo na místě, bylo to docela rychlé, ale po vystoupení z letadla jsme dlouho čekali na druhý autobus.

Busem jsme přejeli do terminálu 2A a během chviličky už jsme měli i kufry. Při východu z neveřejné části nám změřili teplotu. Koukli jsme ven před terminál, abychom mohli prohlásit, že jsme byli aspoň v Paříži, kdyby nás chtěli z nějakého důvodu vrátit zpátky. Jeden nikdy neví, co ho na téhle cestě může potkat :-).

Pro návrat do terminálu jsme ale potřebovali letenky, bez nich tam nikoho nepustí. Omrkli jsme situaci a šli se někam posadit, abychom čas využili pro rezervování auta a dalších věcí. Jelikož ale v téhle situaci prostě není jasné, jestli opravdu odletíme, nakonec jsme rezervaci neudělali. Jen jsme snědli sendviče a bagety a když nám začala být pořádná zima, tak jsme se šli projít.

Při té příležitosti jsme ale zjistili, že už lidi stojí frontu na odbavení našeho letu, takže jsme se do ní taky postavili. Nějakou dobu trvalo, než odbavovat začali, ale pak už to docela postupovalo. Přímo ve frontě nám zkontrolovali pasy, změřili teplotu, zkontrolovali registrace ETIS a negativní COVID testy.

S organizací tam pomáhal chlápek v košili Air Tahiti Nui. Poprvé jsme ho viděli už při konzumaci bagety a sendvičů a zaujal mě tím, že vypadal jako karikatura homosexuála. Jeho orientace by mi normálně byla ukradená, ale tak hrozně přehrával, že se nedalo na něj nezírat.

U odbavovací přepážky už po nás chtěli jen pasy. Na kabinové zavazadlo nám navěsili visačky, odbavená zavazadla zpracovali obvyklým způsobem. Miki si vyžádal místo u okna, takže původně vydané palubní vstupenky byly skartovány a vystaveny nové. Neuvěřitelné se po půl roce trápení stalo skutečností, máme v ruce palubní vstupenky s cílem na Tahiti! Když jsme odcházeli od odbavovací přepážky, museli jsme vypadat, jak kdybychom vyhráli v loterii :-).

Rovnou jsme zamířili do neveřejné části letiště. Prošli jsme bránou kontrolující palubní vstupenky a došli až na imigrační, kde mi ale do pasu v podstatě ani nekoukli. A pak bezpečností kontrola, ta byla docela „přísná“, chtěli vyndat i foťák z brašny. Ale dezinfekce na ruce ani tentokrát nevadila.

Prošli jsme přes duty free shop a dál už bylo mrtvo. Obchody, restaurace i letištní salonky jsou zavřené. Zatímco v Praze bylo otevřené aspoň něco, tady „chcípl pes“. Pomalu jsme došli až na nejzazší konec terminálu k bráně A38, kde jsme se usadili hned u okna. Dali jsme si nabít telefony, konečně jsme zarezervovali auto na Tahiti na zítřek a sledovali jsme ruch na letištní ploše.

Okolo 19:30 byl zahájen nástup do letadla. Nejprve business class, pak i řady 38-46. V nástupním mostu jsem sice dostala francouzsky vynadáno, asi ať nefotím, ale fotili všichni, tak proč ne já. Neuvěřitelné se stalo skutečností, opravdu jsme nastupovali do letadla. Naše letadlo B787 společnosti Air Tahiti Nui má registraci F-OMUA a jméno Fakarava. Letecká společnost má tato letadla čtyři a mají registrace F-OMUA („mua“ znamená „vpřed“), F-ONUI („nui“ znamená “velký“), F-OVAA („vaa“ znamená „kanoe“) a F-OTOA („toa“ znamená „bojovník“). Jména mají skrytý význam, dají se spojit do věty: „Bojovník vpřed ve velké kánoi!“

Těsně před nástupem do letadla jsme dostali balíček s rouškami, dezinfekcí a ubrousky. V letadle na nás kromě pestrobarevných polštářků a tyrkysových dek čekal také amenity kit s pár užitečnostmi – špunty do uší, maskou na oči, ponožkami, sluchátky a vlhčeným ubrouskem.

Naše řada 42 sice nemá jedno okno, ale jelikož letíme komplet přes noc, nemáme okýnko na koukání, ale na spaní, takže to nevadí. Dlouho to vypadalo, že budeme mít trojsedačku sami pro sebe, ale nakonec na poslední chvíli přišel prostorově výraznější pán. Jelikož ale o řadu za námi byla dvě volná místa, letuška mu nabídla, jestli si nechce přesednout, a nakonec jsme tím opravdu získali volné místo.

Nevím, jak moc na čas jsme vzlétali, ale hlavně že se to dělo! Při vzletu byla vidět krásně nasvícená Paříž i s Eiffelovkou. A pak jsme nabrali směr Londýn a Island…

Z Paříže jsme pokračovali s Air Tahiti Nui Boeingem 787-9 zvaným Dreamliner. Není to špatné letadlo, ale A380 je prostě lepší. Už jen kvůli tomu naprosto luxusnímu místu u okýnka. Dreamliner má sice vychytávky typu zatemňování okýnka tlačítkem nebo sympaticky polohovatelnou sedačku, ale jinak mi přijde, že je v něm nějak méně místa.

Docela brzy jsme dostali jídlo. Nabídka sice neodpovídala té uvedené v systému, ale kuřecí i hovězí měli, takže já jsem si dala kuře a Miki hovězí. Předkrm byl salát s tuňákem, moc dobrý. Bagetka s něčím mezi margarínem a máslem a kouskem sýra, lepší průměr. Ale hlavní jídla byla obě famózní, rozhodně z těch nejlepších, co jsem kdy v letadle jedla. Jako dezert kokoska. Docela dobrá, spíš zase lepší průměr. Jelikož to ale bylo dobré všechno, jako celek musím tohle jídlo označit za prudce nadprůměrné, opravdu moc dobré a lehce trumflo některá jídla u našich oblíbených Emirates.

Poté, co jsem se pořádně napila a dopsala deník, jsem se rozhodla zkusit spát. Bylo asi 23:00…

Nakonec jsem prospala v podstatě celý let, probudila jsem se jen několikrát kvůli změně polohy a taky když rozdávali malé občerstvení v podobě sušenek. Na druhé hlavní jídlo mě musel Miki budit. Byly to těstoviny se žampióny, zase moc dobré. K tomu zeleninový salát, obvyklá bagetka, jako dezert byl jogurt.

Zatímco během celého letu z Evropy byla při pohledu z letadla venku naprostá tma, přistání ve Vancouveru bylo zajímavé. A naprosto hladké, což bylo dost překvapivé s ohledem na to, že venku lilo jako z konve.

Vzali jsme si všechny věci a postupně vystoupili z letadla. Při výstupu každý dostal tranzitní kartičku, kterou jsme pak zase museli při nástupu vrátit. Jelikož sedíme v zadní části letadla, byli jsme při výstupu mezi posledními a na toaletu tak byla docela fronta. Stejně tak na umyvadla, která byla jen čtyři a každý si tam chtěl vyčistit zuby. Včetně mě, no...

Po spáchání toalety a hygieny jsem se venku usadila na koberec, jinde už nebylo místo. A připojila jsem se na wi-fi, která byla na letišti zdarma, abych napsala kapitánovi Benoîtovi, že jsme na cestě a zítra se snad uvidíme. Z ubytování na ostrově Moorea přišlo info, že se jim povedlo nám sehnat auto. Sice extra drahé od Avisu, ale co se dá dělat, jinak jsou auta rozpůjčovaná… Druhý e-mail už jsem dopisovala skoro při nástupu do letadla, takhle rychlé to mezipřistání na dotankování bylo.

Mimochodem – zajímavostí je, že Air Tahiti Nui tento let standardně létá s dotankovávacím mezipřistáním v Los Angeles, ale kvůli koronavirovým opatřením to není možné, ačkoli cestující zůstávají v hermeticky uzavřené části letiště. Lety jsou tedy přesměrované do kanadského Vancouveru, kde je krátký tranzit možný. Ale na jaře, když byly hranice uzavřené, a bylo nutné proletět trasu z Papeete do Paříže, zřejmě jako repatriační let, to Air Tahiti Nui letělo přímým letem. Let byl dlouhý 15.715 km a byl to údajně nejdelší vnitrostátní let na světě.

Při opětovném nástupu do letadla jsme každý dostal květ tiare, který má Air Tahiti Nui v logu. Krásně voňavý a poupě se během pár minut začalo rozvíjet. V letadle jsme se vrátili na svá místa, nikdo tam neuklidil :-).

Vzlet byl s ohledem na počasí kupodivu dost pohodový. A hned jsme zamířili na jihozápad podle pobřeží USA a pak napříč Tichým oceánem směr Havaj a Francouzská Polynésie. Po startu jsem zase usnula, Miki mě zase musel budit na jídlo, které bylo mimochodem opět senzační. V tomhle tedy Air Tahiti Nui dost překvapili. Nejen, že hlady opravdu netrpíme, ale ještě je to všechno moc dobré. Je to tu jak velkovýkrmna – jen jíst a spát. Tentokrát naštěstí bylo jídlo lehčí, jen mozarella, zelenina, pečivo se sýrem a dortík jako dezert.

Zkusila jsem pak zase spát, ale tentokrát už jsem to moc dlouho nevydržela. Nespornou výhodu mělo, že jsme měli celou trojsedačku sami pro sebe. Jinak mě ale Boeing 787-9 zvaný Dreamliner moc neuchvátil. Místa je v něm tak nějak normálně a na luxusní prostor v A380 to nemá ani náhodou. Servis letecké společnosti Air Tahiti Nui ale hodnotím maximálně kladně, čekala jsem spíš takový charter, ale pečovali o nás přímo ukázkově.

Jen ve druhé půlce letu už docela začala převládat roušková anarchie mezi cestujícími a palubní personál už je ani neupozorňoval. Docela jsme s tím počítali, takže právě z toho důvodu jsme si brali místo roušek respirátory. Zatímco třeba French Bee vyloženě požadovali chirurgickou roušku, v Air Tahiti Nui to naštěstí to nikdo neřešil, lidi měli i textilní. Protože jsme nevěděli, s kým poletíme a jaké budou podmínky, měli jsme kromě zásoby roušek i zásobu respirátorů a jelikož letecká společnost to neomezovala, absolvovali jsme celou cestu právě v respirátoru.

Během letu jsme vyplnili formuláře. Moc jsme nechápali, k čemu jsou dobré, když už jsme všechny příjezdové formality splnily, ale nakonec se ukázalo, že je to asi jen nějaký dotazník pro průzkum. Chtěli vědět, jak dlouho zůstaneme, zda už jsme tam byli, jaké ostrovy navštívíme, kde budeme bydlet (hotely, penziony, soukromí…), jaké jsou důvody naší cesty (poprvé v životě jsem viděla ve formuláři možnost „svatba, svatební cesta“) nebo jaké aktivity hodláme v Polynésii provozovat. U téhle položky jsme se extra vyřádili – zaškrtli jsme potápění, šnorchlování, turistiku, vodní sporty, pozemní exkurze, vodní exkurze, nakupování a golf. Ne zaškrtnuté zůstalo jen wellness, které ale nebylo jisté :-).

No a protože se mi během letu nechtělo už moc spát, tak jsem vytáhla skicák a tiare, kterou jsme dostali při nástupu, jsem si nakreslila.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-12 - Francouzská Polynésie, odlet a Tahiti

Poslední jídlo letu byla snídaně. Francouzi sežrali všechny omelety, takže na nás už nezbyly a my tedy neměli na výběr. Ničemu to naštěstí nevadilo, protože to, co zbylo, byl English Muffin. Vzhledově i chuťově hrozně podobný McMuffinu z McDonald´s, takže jsem si to moc užila.

Před přistáním proběhla nějaká děkovačka s menší světelnou show či co to bylo. Hlášení bylo jen ve francouzštině, takže jsme se jen nechápavě usmívali. Pomalu se začalo rozednívat, takže jsme si užili krásný východ slunce a taky už jsme z letadla mohli vidět Tahiti i Mooreu. Nalétávali jsme sice úplně jinak, než co jsem měla nasledováno z FlightRadaru, vítr očividně foukal z opačné strany, ale aspoň jsme si mohli užít nějaké výhledy. Přilétali jsme ve směru od ostrova Moorea. Přistání bylo jako do peřin.

Na konci runwaye jsme udělali otočku, protože na letišti nejsou pojezdové dráhy a pojíždí se přímo po runwayi. Z letadla jsme pak viděli další 2 zaparkované Dreamlinery. Tolik k tomu jak moc se létá...

Výstup z letadla trval strašně dlouho a po vypnutí motorů tam bylo dost nedychatelno. Byla jsem ráda, když jsem se konečně dostala ven. V terminálu to ale bylo ještě horší, i když tam byly puštěné větráky. Fronta byla dlouhá, od všech bylo potřeba vybrat dotazníky, všem bylo potřeba naskenovat ETIS a předat self-testy a ještě museli všichni projít přes imigrační.

Když jsme se konečně dostali k zavazadlům, už tam pochopitelně dávno byla. Miki se k nim asi hned hrnul, ale já ho neviděla a napadlo mě, jestli nešel na WC, takže jsem si mezitím uklidila věci do batohu a následně dostala vynadáno, že už tam na mě přece dávno čeká.

Šli jsme hledat banku, směnárnu, prodejce SIM karet, ale na letišti jsme moc úspěšní nebyli. A tak jsme se přihlásili u chlápka z Eco Cars. Ten ale vozí do půjčovny jen řidiče, takže odvezl jen Mikiho a já jsem šla pěšky. V půjčovně jsem byla i s kufrem dřív, než oni autem...

Hlavně bylo nutné pořádně zdokumentovali všechny škrábance, což u takhle dobitého auta moc nešlo, takže vracení může být taky dost vtipné. Pak jsme se naložili a konečně v autě sundali respirátory, které jsme měli nasazené nějakých +/- 30 hodin. Ano, dělali jsme to dobrovolně, ale až zas někdo z těch proti všemu protestujících bude kňučet, že po půl hodině v roušce nemůže dýchat a že se v ní otrávíme čert ví čím, tak mu jednu fláknu…

Do Papeete se popojíždělo v koloně, ale docela se to hýbalo. Jen navigace se nějak pořád nechtěla chytit, takže jsem musela navigovat podle mapy a hledat vytipované parkoviště byla ve spleti v mapě neoznačených jednosměrek docela legrace.

Když jsme konečně zaparkovali, vyrazili jsme na obhlídku města. V roušce, protože lidi ji tu nosí i na ulici, i když není povinná. Zkoukli jsme Cathédrale Notre-Dame de Papeete, došli k čínskému chrámu Temple chinois Kanti (Kanti de Mamao), k radnici a na slavné tržiště Marché de Pape'ete. Na tržišti měli čerstvé ryby, ovoce, šperky, lokální kosmetiku…

To celé jsme bohužel absolvovali s vědomím, že nemáme žádnou hotovost, protože na dveřích všech bank visely cedule, že peníze nevyměňují a když jsme se tedy zeptali, tak nám bylo řečeno, že je to z důvodu koronaviru a vyměňují peníze jen svým klientům, nikoli turistům. Prý jediný způsob je směnárna na letišti. Tam to jde ale jen po malých částkách a za vysoký poplatek.

Po návštěvě banky jsme ještě omrkli hlavní náměstí Vaiete, kde bývají večer tradiční roulottes, došli k muzeu perel, které má upravenou otvírací dobu, takže měli zavřeno, a ke kostelu Temple Siloama de Paofai. V přilehlém parku jsme nakoukli i na pláž Hokule'a a omrkli tam řadu barevných a krásně vonících květin. Květiny jsou ostatně hlavním Polynéským prvkem, jsou všude – stromy a keře rostou na ulicích a v parcích, jejich květy nosí ženy ve vlasech, dělají se z nich náhrdelníky a z výtažků květin i různé vonné esence.

Nakonec jsme se vrátili k pobočce Vodafonu, kde jsme po nějaké době čekání přišli konečně na řadu a za 1.950 XPF jsme si pořídili místní SIM kartu se 2 GB dat, a pak jsme zamířili na parkoviště s tím, že musíme zpět na letiště vyměnit peníze.

Jenže dostat se z parkoviště taky nebyla legrace, protože automat nebral karty, jen hotovost. Takže jsme museli najít bankomat, vybrali jsme z něj 10.000 XPF a dostali to jako jednu bankovku. Vrátili jsme se na parkoviště a zjistili, že automat tak velké bankovky nebere. Pokračovali jsme tedy do supermarketu, kde jsme si aspoň konečně koupili něco k pití, rozměnili tak peníze a konečně zaplatili 500 XPF za parkovné.

Na letiště jsme trefili bez problémů. Směnárna byla naštěstí otevřená, takže jsem vyměnila 500 EUR, což bylo maximum, víc mi vyměnit nechtěl. Za 500 EUR jsem dostala 58.815 XPF. Vrátila jsem se tedy do auta, aby tam zašel ještě Miki. Chlápek se ho prý ptal, jestli prý přijdou ještě další lidi :-). Já nevím, co čekají, když si turisti nemohou nikde vyměnit peníze a na letišti víc než 500 EUR nevymění. Takže máme franky za 1.000 EUR a abychom se mohli spolehnout jen na hotovost, potřebovali bychom ještě přibližně 3× tolik...

Nakonec jsme sedli do auta a vyrazili do přístavu Taina. Poprvé jsme zahnuli špatně, tak jsme toho využili a na parkovišti si z kufrů vyndali věci na koupání a napodruhé už jsme se správně přesunuli na cílové místo, kde už jsme se převlékli do plavek. S malým předstihem jsme šli čekat na domluvené místo a Benoît dorazil skoro současně s námi. Jeho slaměný klobouk fakt nešlo přehlédnout :-).

Odvedl nás k lodi, nastoupili jsme, vysvětlili si pár věcí a vyrazili. U první zastávky, kterým bylo šnorchlování se želvami, jsme trochu zmokli, takže jsme věci uklidili do kabiny. A pak jsme vyrazili pozorovat podvodní život, zde tedy konkrétně želvy. Viděli jsme jich hned několik, bylo to úžasné! A k tomu jsme viděli i korálový útes s různými pestrobarevnými rybičkami.

Pak jsme sedli na loď a jeli na druhou zastávku, o které prý Miki nevěděl. Je to místo, kde v trajektorii přistávací dráhy letiště leží na dně zřícená Cessna a dva vraky škunerů. Všechno v podstatě na stejné místě, jako by tu někdo vytvořil podvodní skanzen. Hned v blízkosti je taky krásná korálová zahrada, kde byly spousty barevných rybiček, a hlavně náš první rejnok!

Čas se nachýlil, takže jsme se vrátili na loď a vyrazili zpět do přístavu. Celý výlet nám měl trvat 2:30, nakonec jsme byli na cestě déle, což nám tedy Benoît nezapomněl „nenápadně“ sdělit. Za výlet pro nás dva jsme ale samozřejmě neplatili nic navíc, stálo to 27.000 XPF, což je luxus na to, že jsme měli na dvě a půl hodiny loď s kapitánem sami pro sebe a v podmořském světě svého soukromého průvodce. V ceně výletu byly i nápoje, čehož jsme nevyužili, protože nebylo nijak extra teplo, spíš naopak, a fotky, které nám prý pak Benoît pošle.

V přístavu jsme se zase převlékli do civilu a vyrazili do nedalekého supermarketu Carrefour, který je prý největší ve Francouzské Polynésii. Koupili jsme si tam večeři – já hotové jídlo, které už bylo rovnou předehřáté, Miki bagetu a sýr – a taky něco k snídani a něco na zub. A skřipec do vlasů, který jsem zapomněla doma :-(. Nákup stál 2.616 XPF.

A pak už jsme dojeli rovnou k Tiki hotelu, protože na nás dost začal dopadat časový posun. Něco po 16:00 jsme se tedy ubytovali, zaplatili 9.500 XPF za jednu noc, nanosili na pokoj věci, já je dala sušit a Miki už v tu dobu podřimoval. Já jsem se zvládla trochu najíst, napsat pár poznámek do deníku a vzbudit Mikiho, ať se taky nají a hlavně ať nespí, že pak bude strašit v noci.

Chvíli jsme sledovali z balkónu krásný západ slunce, ale jakmile se setmělo, už se nedalo nespat, únava na nás dolehla neskutečně, takže jsem to vzdala i já, i když jsem chtěla jít původně spát až ve 20:00. Čas nevím, ale usnula jsem dřív, než jsem položila hlavu na polštář...

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-13 - Francouzská Polynésie, Tahiti a Taha´a

Asi ve 2:00 jsme se s Mikim oba probudili. Zatímco on časem zase usnul, já zůstala vzhůru až asi do 4:00. V mezičase jsem dopsala deník ze včerejška a postahovala fotky, které nám poslal Benoît. Wi-fi v Tiki hotelu ale stála za prd, takže se obě části stahovaly kvůli různým přerušením asi 3 hodiny.

Po 4:00 jsem konečně znovu usnula, budík mě probudil ve 4:30, ale vyhodnotila jsem, že máme čas a posunula ho na 5:00. Během asi půlhodinky jsme pak zabalili všechny věci, což byla dost groteska, protože jsme do kufrů potřebovali dát oblečení, ve kterém jsme přiletěli. Teplé oblečení tu opravdu potřebovat nebudeme, i když podle dlouhodobých předpovědí jsem očekávala, že aspoň večer to bude na svetřík. Včera jsme sice několikrát zmokli, ale jinak je tu dost teplo, chvílemi vedro. Jako bonus tu lidi hodně chodí v roušce, ve které je taky slušné teplo, nicméně ověřili jsme si, že se v ní v pohodě vydržet dá a že bylo úplně nesmyslné u nás v červnu všechna ta opatření úplně rušit, roušky bychom bývali určitě v pohodě zvládli, když to zvládají tady...

Asi v 5:40 jsme opustili hotelový pokoj, na recepci vrátili klíč a naskládali se do auta. Přesunuli jsme se k benzínce Total, kde jsme za 1.101 XPF dotankovali a popojeli kousíček k autopůjčovně Eco Car. Vrácení auta jsme měli domluvené na 6:15, ale přijeli jsme asi o čtvrt hodiny dřív.

V půjčovně nikdo nebyl, takže jsme chvíli čekali před zavřenou bránou. Pak se někdo objevil, ale zas mu nešla vjezdová brána otevřít, tak jsme museli zase čekat. Nakonec se nám ale podařilo vjet dovnitř a vrátit auto. Najezdili jsme s ním 33 kilometrů. Chlápek si ho kupodivu ani nijak důkladně neprohlížel, i když tedy kontrolu narozdíl od mnohých jiných autopůjčoven udělal.

Na letiště jsme došli pěšky, protože to bylo rychlejší než čekat na jejich odvoz. Cestou na letiště jsme sice museli zdolat dost schodů, ale byly směrem dolů a taky jsme měli z protisvahu hezký výhled na letiště. Na letišti jsme rovnou zamířili na odbavení, ale protože Polynésani odbavují všechny lety naráz, tak to vůbec neubývalo a ve frontě jsme strávili přes hodinu.

Kufry nám dost ztěžkly – nejen teplým oblečením, ale i včerejším nákupem. Můj měl 22,6, Mikiho těsně pod 20. Dostali jsme palubní vstupenky bez místa k sezení, protože v letadle je možné si sednout kamkoli. Letadla létají takové přískoky mezi jednotlivými ostrovy, takže by možná ani nebylo možné střídání lidí na sedačkách zorganizovat.

Před letištěm jsme se trochu nasnídali a pak jsme čekali na 8:00, kdy se měla otvírat směnárna. Potřebovali jsme vyměnit další peníze na zbytek cesty. Chlápek sice otevřel docela na čas, ale chvíli mu to trvalo zprocesit, takže k bezpečnostní kontrole jsme dorazili asi v 8:05. Nástup do letadla byl v 8:10, takže jsme vlastně měli ještě čas, ale před bezpečnostní kontrolou se jako naschvál udělala fronta. Miki se, šel pro jistotu zeptat, jestli s tím nebude problém. A poslali ho do fronty...

Obsluhu jsem podezřívala, že vůbec nepobrala, z čeho máme obavy, ale za chvíli jsme zjistili, že ve frontě před námi stojí další lidi na stejný let. Na bezpečnostní kontrole se jim něco nezdálo, a to i poté, co mě donutili si zout boty, nicméně příčinu problému ani další kontrolou neodhalili...

Hned za bezpečnostní kontrolou začínala fronta na nástup do našeho letadla, takže jsme se do ní postavili a za chvíli nás začali pouštět. K letadlu jsme pochopitelně museli dojít pěkně po svých. Miki se trochu zdržel, takže nakonec stál u nástupu do letadla až o několik lidí za mnou. Do letadla jsem tedy nastupovala jako první a hned hledala místo na levé straně letadla. Zdržení kvůli výměně peněz způsobilo, že už jsme stáli docela vzadu a lidi si pochopitelně sedali na levou stranu, takže byla docela plná. Pár míst ještě zbylo neobsazených, jedna dvojsedačka dokonce hned ve 3. řadě, takže jsem se usadila tam. Byla to super místa, protože byla ještě před motorem a měla krásně čisté okýnko. Letadlo bylo nakonec plné do posledního místa. Aby ne, když Air Tahiti lety radikálně seškrtalo, i nám zrušili dřívější ranní let.

Po nástupu do letadla nám ukázali bezpečnostní pokyny, paní kapitánka pronesla pár slov a vyrazili jsme k ranveji. Miki byl nadšený, že má na seznamu letadel další typ, tentokrát ATR 72, registrace F-ORVR. Startovali jsme asi o 25 minut později, cca v 8:45. Letadlo dělalo při vzletu logicky strašný kravál, což je jeden z důvodů, proč vrtulová letadla moc nemusím, ale rozjezd a vzlet byl rychlý a pak už takový výkon motoru nebyl potřeba.

Po vzletu jsme udělali otočku a zamířili směr Huahine. Po otočce jsme měli Tahiti po levé straně a brzy jsme míjeli ostrov Moorea, který má krásnou lagunu, takže jsme si užili výhledy. Po celkové asi hodině a půl letu už jsme mířili na přistání na ostrově Huahine, který jsme si díky otočce mohli prohlédnout hezky ze vzduchu a asi ve čtvrt na deset jsme přistáli.

Kapitánka to vzala k terminálu pěkně svižně, na místě už to ale tak svižné nebylo. Nejprve museli vystoupit ti, kteří cestovali z Tahiti jen na Huahine a bylo nutné vyložit jejich zavazadla, což jsou mimochodem v podání Polynésanů zpravidla krabice různých rozměrů. Pak začali nastupovat další cestující a zase bylo nutné jejich zavazadla naložit. Znovu jsme si užili start a další otočku, díky které už jsme zamířili na ostrov Raiatea.

Let byl bleskový, asi desetiminutový a protože vítr fouká pořád stejným směrem, zase jsme před přistáním dělali otočku. Tentokrát jsme si díky ní mohli prohlédnout nejen ostrov Raiatea, ale při přistání i ostrov Tahaa´a, který bychom normálně neviděli.

Z letadla ani tentokrát nevystupovali všichni, protože letadlo se vrací zpět na Tahiti. My jsme ho ale rádi opustili. Venku jsme udělali pár fotek a zamířili do budovy, které by se při hodně bujné fantazii dalo říkat terminál. Tam jsem našla kapitána naší lodi a čekali jsme na kufry. Ty se z letadla vyskládávají na klasické letištní vozíky a z nich přeskládají na dvě police z venkovní strany letištní budovy. A když jsou zavazadla vyskládána, tak se zvedne roleta a lidi si z opačné strany polic zavazadla odeberou. Naše kufry byly až ve druhé várce, takže jsme pak přímo viděli, jak to celé funguje.

Když jsme konečně měli kufry, odvedl nás kapitán k lodi, pomohl nastoupit a naložit kufry a vyrazili jsme na plavbu trvající asi 25 minut. Nejdřív jsme museli obeplout letiště a pak jsme přes lagunu zamířili k protějšímu ostrovu Tahaa´a. Užívali jsme si výhledy a prostě se těšili. Protože příštích pár dní prostě bude pecka :-).

Na místo jsme dorazili asi v 10:45. Po zakotvení u mola jsme vystoupili z lodi, o kufry jsme se nestarali. Přivítali nás, jen bohužel květinový náhrdelník, na který jsme se těšili, jsme nedostali, škoda. Odvedli nás na recepci kombinovanou s barem, nabídli ručníčky na osvěžení a džus na přivítanou. A poskytli všechny možné informace ohledně ubytování, jídla a aktivit. Informace o tom, že wifi je na tomto soukromém ostrově bez hesla, mě trochu pobavila :-). Pak nám ukázali, kde je kancelář s malým obchůdkem, kde je restaurace a kde si můžeme půjčit sportovní vybavení. A pak už byl připraven náš bungalov, kam nás odvedli. Hned cestou jsme z mola viděli rejnoka.

Dostali jsme hned první bungalov Fare Hitu, z čehož jsem měla docela radost, chtěla jsem kterýkoli krajní, Miki už tak nadšený nebyl. Brzy se ale ukázalo, že tenhle je ze všech tří bungalovů nejlepší. Stojí trochu zády ke dvěma ostatním, má nejlepší výhled na Bora Bora a hlavně na naší krásnou pláž, kam z terasy ostatních bungalovů nemůže být přes ostatní bungalovy vidět.

Chlápek nám ukázal pár vychytávek, přičemž instrukce k ovládání televize a možnosti půjčit si na recepci filmy na flashce jsme neposlouchali, tohle fakt nebudeme potřebovat :-). Nejlepší televizí je totiž prosklený dekl, který slouží jako konferenční stolek a pod kterým už je jen díra a výhled do vody pod naším bungalovem. Tam máme naaranžované nějaké kameny okolo který se docela drží podmořský život, každou chvíli jsou tam nejrůznější rybičky.

Když jsme zůstali o samotě, pořádně jsme si pokoj prohlédli a užili si i výhledů z terasy. A když se čas nachýlil, vyrazili jsme na oběd, protože máme objednanou plnou penzi. Jako předkrm jsme si vybrali Parrot-fish Gravlax Carpaccio a jako hlavní jídlo Red tuna Tartare Tahitian way. Předkrm byl zvláštně kořeněný a naprosto vynikající, tuňák na studený způsob s mírně kyselou zálivkou a k tomu rýže s kokosovým mlékem, jako celek úplně luxusní, nemám slov. K pití jsme si dali jen vodu, tohle by byla škoda zapíjet něčím ochuceným.

Po obědě jsme šli trochu prozkoumat ostrov, takže jsme ho postupně obešli, chvíli pozorovali vlnobití na vnější straně laguny, všudypřítomné korály a popadané kokosové ořechy. Objevili jsme dvě golfové jamky a omrkli nabídku golfových holí v „půjčovně“. Objevili jsme na ostrově řadu krásných zákoutí a co víc, jsou tu ubytované pouze další dva páry, takže je nás tu dohromady 6, personálu je tu víc než hostů, ale ten taky není vidět, prostě jsme tu úplně sami. Můžeme se jít projít kamkoli a nikoho cestou nepotkáme. Můžeme si vybrat kteroukoli pláž a budeme na ní sami. Jsme tu teprve několik hodin, ale tohle je opravdu ráj!

Pak jsme ještě vyřešili platbu za ubytování, abychom se nedostali do nějaké finanční tísně, když máme ten problém s výměnou hotovosti. S tím nám taky trochu pomohli a nabídli, že nám 300 EUR vymění a ubytování můžeme zaplatit v eurech. Pak už jsme si jen nechali na účet napsat útratu v podobě jednoho pohledu a karty s vyobrazením 100 polynéských mořských živočichů. Ekvivalent 119.000 XPF jsme tedy zaplatili v eurech, zbylých 205.550 XPF pak platební kartou.

Na pokoji na nás čekaly ještěrky, které tam přišly na kokosku :-).

A pak už byl konečně čas vzít plavky a ponořit se do tyrkysové laguny. Prozkoumali jsme podvodní okolí všech tří bungalovů, mola i korálů. Závěrem průzkumu byla velká ryba, kterou jsem uviděla v dálce a jak jsem se za ní rychle pustila, tak jsem kolenem kopla do sloupu mola a pořezala se o korál. Čekala jsem, že to přijde, jen jsem tedy doufala, že to nebude hned na začátku pobytu. Krev mi z toho tekla proudem, tak jsem mazala z vody to zastavit. Pak jsem tedy chvíli odpočívala na terase a čekala, až to zaschne, přelepila a zabalila do potravinové fólie a obinadla, aby se k tomu nedostala voda a znovu vyrazila do vody. Teď už mi ale voda přišla trochu chladnější, takže jsem tam moc dlouho nevydržela.

Pak jsme si dali odsolovací sprchu, pozorovali západ slunce z terasy a pak i z kokosového háje, kde jsme na břehu zaznamenali velké kraby a ve vodě žraločí ploutev. Z toho jsem moc radost neměla, byl to sice žralok černoploutvý, který pro člověka není nebezpečný, výjimkou jsou naprosto vzácné případy, kdy si žralok člověka splete s nějakou svou běžnou potravou, ale já prostě obecně ke žralokům nemám důvěru. Navíc kde jsou tihle, mohou být i jiní, ne?

Vrátili jsme se do bungalovu a brzy se přihnal silný déšť, který nakonec způsobil i kompletní výpadek elektřiny. Zhasnul i celý ostrov Tahaa´a. Když déšť ustal a už byl čas na večeři, vzali jsme čelovky, pro jistotu i deštník a vyrazili.

Večeře byla čtyřchodová, sestávající z apetizeru, předkrmu, hlavního jídla a dezertu. Apetizer bylo vajíčko natvrdo plněné krémem, předkrm Duo z avokáda v tataráku a salátu, hlavní jídlo tuňák s foie gras a bylinkovými bramborami a konečně dezert dortík z místního, zřejmě nakládaného, ovoce a kopeček zmrzliny s čokoládou. Šlo o menu číslo 2, krásně servírované a chuťově naprosto vynikající s výjimkou grilovaných foie gras. Jelikož nemám ráda játra a nemám ráda tlusté, je tohle kombinace dvou věcí, kterým bych se radši vyhnula. Sníst jsem to zvládla, chápu, proč je to taková lahůdka, ale já to tedy znovu jíst nemusím :-).

Po večeři nám ještě dali k podpisu dnešní útratu, což byly dvě lahve vody a oběd, který ale máme mít v ceně. Že prý je to tak v pořádku :-). Tak uvidíme na konci při vyrovnávání účtu :-).

Během večeře se povedlo zprovoznit elektřinu na dieselagregát a cestou k bungalovu byla obnovena standardní dodávka elektřiny. V bungalovu jsem se pustila do psaní deníku, ale brzy se mi začalo chtít hrozně spát, takže jsem toho nechala a radši zapadla do postele.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-14 - Francouzská Polynésie, Taha´a

V noci jsem se zase vzbudila v 1:40, ale podařilo se mi pak usnout, takže jsem vstávala až ráno jako normální lidi. Pak jsem dopsala deník a po 7:00 jsme šli na snídani. Dostali jsme talíř čerstvého ovoce, ošatku s různým pečivem, Miki si nechal udělat omeletu, já sýrový talíř. Na doporučení jsem si dala čaj – zelený s mandlemi, vanilkou a růží. Byl výborný, s jemným nádechem příchutí. Snídaně byla moc dobrá a bohatá, takže jsme se přejedli. To je strašná velkovýkrmna tohleto...

Když nám po snídani trochu slehlo, vzali jsme kajak a vyrazili k nedalekému motu, u kterého je menší korálová zahrada. Na kajaku nám to moc nešlo, měli jsme jeden společný a už dávno víme, že neumíme zabírat na obou stranách rovnoměrně, takže jsme měli tu cestu trochu delší, než přímou, ale k motu jsme v podstatě bez problémů dojeli.

Kajak jsme vytáhli na pláž, nechali v něm pár věcí a vzali si jen ty na šnorchlování. Po ostrůvku ale nevedla pěšina, takže po prozkoumání kokosového háje jsme se vrátili pro boty do vody, abychom v nich mohli přejít na opačný konec ostrova.

Šnorchlování bylo zajímavé hlavně tím, že jsem viděla 3 mořské koníky, 2 z nich jsem zvládla ukázat i Mikimu. Průšvih byl silný proud, který z oceánu žene vodu do laguny. Funguje sice jako motor, že se člověk vlastně může jen položit na hladinu, nechat se jím unášet a jen se dívat pod hladinu, ale když chce oblast víc prozkoumat, musí neustále řešit, aby ho proud neodnesl na nějaký korál. Po mé včerejší zkušenosti s rozříznutým kolenem jsem z toho byla trochu nervózní.

Když nás proud odnesl zpátky, sedli jsme do kajaku a vrátili se na Vahine Island do bungalovu. Tam jsme udělali pár fotek oknem v podlaze, chvíli relaxovali, pak se oblékli a došli si na oběd.

Při čekání na jídlo jsme se zaměřili na zdejší dezinfekci na ruce, která je tu všude k dispozici. Je vyrobena na Tahiti, značka Heiva a je parfémovaná vůní květiny tiare. Je to první dezinfekce, která vysloveně nádherně voní. Dezinfekce Sanytol, kterou jsme používali dřív, mi přijde taková neutrální, ale to, co přišlo s koronavirem, to jsou strašné smrady. Tahle ale voní tak krásně, že jí používáme schválně, často, dokonce až moc často :-).

Jako předkrm jsme si dali krevety se sezónním ovocem a jako hlavní jídlo krevety v kari omáčce s kokosovým mlékem. Dneska je krevetový den :-). Oboje to opět bylo naprosto vynikající, nějak mi dochází slova chvály.

Po obědě jsme zase nějakou dobu počkali v bungalovu, než nám slehne, protože jsme se opět, po kolikáté už, strašně nacpali. Takže jsme se váleli v hamace a užívali si výhledů na lagunu.

Nakonec jsme vybalili golfovou rukavici a míčky a vyrazili jsme na golf. Miki se obléknul do golfového, já zůstala v plavkách, pareu kolem pasu a s kloboukem na hlavě. S ohledem na vzdálenost jsme si v půjčovně vzali jen wedge S a P, původně i putter, ale jelikož trávník fakt nemá greenový sestřih, tak jsme ho pak vrátili. Byl to tedy trochu "adventure golf", hlavně dohrávky wedgí přímo na jamku, ale byla to sranda a překvapivě nám to oběma docela dost šlo.

Když jsme vrátili hole, odnesli jsme naše golfové věci do bungalovu, vzali boty do vody a pro změnu jsme si půjčili paddleboard. Zajímalo nás, co na tom všichni mají, že se to tak chytlo. A ono je to náramně jednoduché. Takže jsme to tam obkroužili, ale brzy nás to přestalo bavit, čekala jsem nějakou výzvu.

K bungalovu jsme pak ale v podstatě doplavali. Plavali jsme různě okolo něj, protože bez šnorchlu jsme se tu zatím nekoupali. I dost daleko od bungalovu byla ještě voda po pás. Do druhého krajního bungalovu mezitím dorazili lidi z výletu, kapitán je z lodi vysadil přímo u schodů do bungalovu. I my jsme se po našich schodech pak dostali zpět do našeho dočasného domova.

A pak už zbývalo se jen odsolit ve sprše, užít si západ slunce a po 19:00 vyrazit na večeři. Menší apetizer, jako předkrm byl salát se syrovou rybou, něco ve stylu possion cru. Hlavní jídlo byl biftek připravený přesně podle naší ranní objednávky – krvavý. A byl to bez přehánění ten nejlepší biftek, jaký jsem kdy jedla. Chuťově možná, ale konzistencí rozhodně. To je dost potupa pro Argentince, jejichž steaky, které jsme měli v Buenos Aires, se tím odsouvají na 2. místo. Dezertem byl cheesecake s místním ovocem, zvláštní, ale moc dobrá chuť to byla.

Na konci večeře nám dali k podpisu dnešní útratu a taky s sebou dva kousky bagety jako krmení pro ryby. Takže v bungalovu jsme odklopili improvizovaný konferenční stolek a krmili rybičky, které nám plavaly pod bungalovem.

Zítra bychom měli dostat symbolické nové společné jméno. Domorodci ho samozřejmě přebírají, ale jelikož my jsme cizinci, dostali jsme při večeři seznam jmen, ze kterých jsme si mohli vybrat. Večer jsme seznam pročetli, mně se nejvíc líbilo Herenui, což znamená „velká láska“, ale Miki se nevyjádřil, takže jsme to nechali uležet do rána. Asi ve 20:30 jsme šli spát, pořád jsme se časově nepřeorientovali.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-15 - Francouzská Polynésie, Taha´a

V noci jsem se zase probudila asi ve 3:00, ale tentokrát jsem si jen odskočila na toaletu a pak spala dál. Ráno po probuzení jsem dopsala deník, definitivně jsme vybrali symbolické jméno Herenui a na 7:30 jsme šli na snídani.

Jídlo jsme museli sníst trochu v rychlosti, což nám ale úplně nebránilo v tom, abychom zjistili, že vajíčka, která jsme si dnes objednali, jsou naprosto luxusní. Během snídaně jsme dostali od manažerky různé informace a chvíli před 8:15 jsme vyrazili do bungalovu, abychom byli na 8:45 připraveni.

Nalíčila jsem se už před snídaní, takže bylo nutné jen trochu upravit vlasy, doladit líčení a obléknout šaty, což tedy bylo extra peklo v tom vlhku a horku, které tu je.

V podstatě přesně na 8:45 přišla manažerka, „kulturní referent“, překladatelka a fotograf. Přinesli květinové dekorace, Mikimu podali květinovou korunu, aby mi jí nasadil na hlavu, mně pak dali květinový náhrdelník, abych ho dala jemu. „Kulturnímu referentovi“ jsme odevzdali prstýnky do misky z lastury. Fotograf nám pak udělal pár fotek a pomalu jsme šli po molu na pevninu a kokosovým hájem na opačnou stranu ostrova.

Tam už byl z kokosových listů připraven špalír, ulička byla vysypaná květy, skrz špalír nás provedli za zvuku hudby. Pod stromem na pláži byly na zemi položené palmové listy a na nich velká slaměná křesla. A čekal zde oddávající i s překladatelkou, byť tedy oddávající nějak anglicky uměl.

Usadili nás na křesla a oddávající pronesl krátkou řeč. Pak nám ruce spojil lanem spleteným z kokosových listů a polil je kokosovým mlékem z kokosu, který pro ten účel na místě rozbil. Pak nás vyzvali, ať se postavíme a tu klíčovou otázku, na kterou se odpovídá „ano“, položil jako první mně, což mě překvapilo natolik, že jsem nedokázala okamžitě zareagovat a Miki mi musel napovídat, nebo bychom se nevzali :-). Pak přišla na řadu výměna prstýnků, ten mi ale zase první nasazoval Miki, tak nevím, jestli jsme to třeba nepopletli a nemělo to být taky obráceně. A nakonec novomanželské políbení.

Když jsme se zase usadili, dostali jsme svatební certifikát a ukázalo se, že překladatelka funguje také jako tanečnice, protože nám pak zatančila. Našim úkolem ale podle tradice bylo, abychom pak spolu tančili my, což bylo na živě produkovanou hudbu trochu vtipné. Vystřihli jsme tedy krátký improvizovaný svatební valčík.

Když jsme s tancem skončili, dostali jsme každý jednu skleničku šampusu na přípitek. Skleničky byly krásně nazdobené, takže na fotkách budou vypadat skvěle, ale já jsem toho moc nevypila. V tom horku, které tu překvapivě panuje mi to ani nepřišlo jako dobrý nápad. Když jsem pití vracela a Miki vysvětloval, že alkohol nepiju, manažerka se mě hned ptala, jestli tedy chci místo toho nějaký džus, což jsem odmítla, neb přípitek jsme vůbec neměli objednaný a nebyl součástí našeho vybraného balíčku.

A pak už se nám naplno věnoval fotograf, udělali jsme pár fotek na obřadní pláži a došli přes kokosový háj k mostu na vedlejší motu. A tady se s námi fotograf rozloučil. Pak jsme ale začali přemýšlet, na jak dlouho jsme si ho vlastně objednali a pro jistotu se Miki šel zeptat do kanceláře. Tam nám potvrdili, že opravdu na 1,5 hodiny, moc se omlouvali, že si všichni fotografa objednávají jen na obřad na 45 minut, a fotografa povolali zpátky.

Za doprovodu chlápka, kterému říkáme pracovně „kulturní referent“, neb nás při příjezdu seznamoval s možnostmi trávení času, jsme došli přes motu, kde je wellness, až na motu, kde je obrovská Villa Royale a u ní bazén bez okrajů. U něj jsme udělali různé fotky a pokračovali jsme na molo, na jehož konci byl altán s lavičkami. Cestou zpátky jsme našli pěknou palmu a taky krásný písečný výčnělek, oboje moc fotogenické. Na tenhle ostrov navíc my jako obyvatelé Vahine Island normálně vůbec nesmíme, abychom nevyrušovali tamní obyvatele, a pokud by ta vila byla obydlená, určitě by nás tam vůbec nepustili. Skončili jsme zpět na našem ostrově fotkami na přistávacím molu a hlavně na naší pláži s kokosovými palmami. Tam jsme fotografovi poděkovali a propustili ho. Na výsledné fotky jsem moc zvědavá.

V kanceláři jsme si pak vyzvedli oddací list včetně překladu do angličtiny, který mezitím připravili. Tahitská verze je na tradičním papíru tapa. A taky nám dali palmové lano, kterým nám spojovali při obřadu ruce. Zamířili jsme do bungalovu, vzali si foťák a udělali ještě pár vlastních fotek. Když jsme se vrátili, tak se u nás uklízelo, i kdy Miki použil mušli „nerušit“. Tak jsme se holt usadili na terasu a tam chvíli odpočívali. V šatech mi ale bylo pekelné vedro, takže jsem byla ráda, když byl úklid konečně hotov a já se mohla převléknout.

A jelikož ve vodě byli dva rejnoci (sting ray), ze svatebních šatů jsem se převlékla rovnou do plavek a s brýlemi, šnorchlem a ploutvemi jsme vyrazili do vody. Při té příležitosti jsme si všimli, že je připraven vedlejší bungalov, během dopoledne totiž dorazily dva nové páry. Během našeho šnorchlování jsme tedy získali nové sousedy, dva chlápky středního věku.

Z rejnoka jsme měli respekt, takže jsme si drželi odstup. Pak jsme obepluli pár korálů a nakonec mě musel Miki chytit za nohu a stáhnout zpátky, protože jsem rejnoka úplně přehlédla a plavala přímo na něj. Barevně docela splýval s pískem na dně a navíc jsem se soustředila, abych zase někde nekopla do nějakého korálu. On by mi asi nic neudělal a odplaval by, rejnoci neútočí, jen se brání, ale tady bylo docela mělko, tak je otázka, jak by mou blízkost vyhodnotit. Nakonec jsem šla radši z vody, stejně už se blížil čas oběda.

Takže jsme se připravili a šli na oběd. Stoly v přední řadě neměli prostřené, protože počasí bylo nejisté, tak jsme poprosili, jestli si tam můžeme sednout. Odmítáme se toho stolu s famózním výhledem vzdát :-). Jako předkrm jsme si dali tuňákový tatarák, což bylo opět moc dobré. Jako hlavní jídlo jsme si dali biftek z anguse s lanýžovým máslem. Obsluha se nás ještě ptala, jak ho chceme připravit a objednávku si zapsala. Na jídlo ale vyrazily i oba nové páry, takže příprava dost trvala. Po opravdu dlouhém čekání jsme oba dostali hamburgery, u kterých nebylo moc dobře poznat, jestli ten biftek třeba není v nich. Nebyl, lanýžovou omáčku jsme taky nenašli a burger byl navíc jako na potvoru skoro až průměrný. Asi jsme se měli ozvat, když jsme měli podezření, že jsme nedostali to, co jsme si objednali, ale jelikož jsme si tím tak nějak nebyli celou dobu jistí, nechtěli jsme to hrotit.

Po obědě jsme se vrátili na „naši“ obřadní pláž. Na místě obřadu byly v písku pořád ještě obtisknuté palmové listy. Ke svatebnímu písku, což byl mix písků z pěti různých míst, která jsme navštívili, a zároveň z pěti kontinentů, jsme dosypali písek z pláže a směsí naplnili lahvičku. Zbytek jsme na pláži vysypali. Nabralijsme také čistý písek z pláže a v kotlině stromu, pod kterým jsme měli obřad, jsme nechali kámen z Tibetu a v jiné kotlině jednoho origami jeřába. Papírový jeřáb se časem v tropickém prostředí rozpustí, kámen z Tibetu, doufejme, naopak dlouho zůstane na svém místě…

A pak jsme zašli na hlavní a nejhezčí pláž ostrova, kde jsme udělali pár fotek prstýnků a srdíček. Taková ta klasická kýčovka na sociální sítě :-). A nějakou dobu jsme sledovali pěkného velkého raka poustevníčka. Byl dost bojácný a chtělo to opravdu hodně trpělivosti, ale nakonec vlastně sám došel jen kousek ode mě.

Vrátili jsme se do bungalovu, vzali věci na šnorchlování a vyrazili prozkoumat druhý korálový útes, který máme u ostrova. Na útesu byla fikaně umístěná lavička namířená přímo k místu obvyklého západu slunce. Jen si neumím představit, jak by se odtamtud pak člověk za šera vracel, chodit po útesu a korálech bylo výživné i za světla a v relativně pevných botách do vody.

Ve vodě byl dost silný proud, do kterého se nám nechtělo, a tam, kde byl mírnější, bylo zase moc mělko, takže jsme většinu doby bojovali s tím, jestli chodit po dně v botách nebo se snažit plavat v ploutvích a pořád jsme museli řešit a hlídat, aby nás proud neodnesl na nějaký korál. Až mě z toho v jednu chvíli chytla křeč do nohy. Podmořský život tam byl moc pěkný, ale nakonec jsme byli docela rádi, když jsme vylezli z vody.

V bungalovu jsme si dali odsolovací sprchu a Miki mi pak masíroval nohu, zatímco já jsem vyráběla vzpomínkové fotoalbum.

Po 19:00 jsme vyrazili na večeři. Byli jsme tam první a usadili nás do oddělené části. Každý jsme dostal jako dárek tradiční pareo a další drobnosti – já náhrdelník v hodnotě 3.500 XPF a Miki lahvičku se zlatým monoi v hodnotě 2.500 XPF. A dostali jsme přípitek, Miki zase šampus, já tentokrát nealko ovocný koktejl, což mě docela překvapilo, že si to manažerka zapamatovala, a ještě to takhle zařídila. Chvíli nás taky osobně obsluhovala, protože asi nestíhají, když je nás tu teď 10. Mimo jiného tedy prozradila, že jsme měli mít večeři na pláži, ale déšť jim to neumožnil. Škoda, no... :-(

Po večeři už jsme se jen přesunuli do bungalovu a Miki v podstatě okamžitě zapadl do postele. Já jsem ještě nakrmila rybičky doneseným pečivem a zkusila se podívat do mobilu, co je nového, odpovědět na pár e-mailů, ale taky jsem to brzy vzdala, dnešek byl náročný.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-16 - Francouzská Polynésie, Taha´a a Raiatea

Zase jsem se probudila před 4:00. Odskočila jsem si na toaletu a pak pokračovala ve spánku. Časový posun jsme zatím úplně nezvládli, ale už jsme aspoň schopni po probuzení znovu usnout.

Definitivně jsem se probudila asi v 5:30 a čas využila k dopsání deníku a válení se na pokoji. Extra jsem si užívala úžasného výhledu z postele přímo na tyrkysovou lagunu.

Asi na 7:30 jsme šli na snídani a než jsme si stihli vybrat, kam v restauraci si sedneme, odchytila nás manažerka, že nám připravili snídani na pláži místo včerejší večeře, kterou venku nemohli zrealizovat kvůli dešti. Odvedla nás tedy na pláž, měli jsme prostřeno u stolu na nejkrásnějším místě ostrova. Na jednu stranu jsme měli výhled na nadvodní bungalovy a lagunu, na opačnou stranu na lagunu, sousední motu a v dálce na Bora Bora. A tomu celému dominovala krásná palma nedaleko našeho stolu, za níž se rýsoval ostrov Taha´a. Před palmou bylo v písku nakreslené velké srdce s našimi novými polynéskými jmény.

Prostřeno jsme měli na běžnou snídani, ale díky prostředí a výhledům tedy běžná vůbec nebyla. Vydrželi jsme tam asi hodinu, z čehož samotná snídaně nám zabrala tak polovinu času. Zbytek jsme strávili focením, ale hlavně prostým užíváním si výhledů.

Zaznamenali jsme ale také, že sousední nadvodní bungalov opustili jeho obyvatelé a odjeli lodí směr Raiatea. Včera přijeli až když jsme končili s focením po svatebním obřadu, takže na Vahine Island nestrávili ani 24 hodin.

Po úžasné snídani jsme zamířili do bungalovu, kde jsme trochu zabalili a vzali si plavky a věci na šnorchlování. Asi v 9:30 jsme šli zkusit kánoi. Varovali nás, že je složitá na ovládání a taky že jo, pořád nám to zatáčelo doleva. Nicméně efektními obloučky jsme projezdili naši zátoku a zvládli se vrátit ke břehu :-).

V 10:00 jsme se spolu s dalšími šesti obyvateli ostrova nalodili na loď a vyrazili na asi 5 minut trvající plavbu k nedalekému korálovému útesu, kde jsme pak asi hodinu šnorchlovali za doprovodu našeho kapitána.

Byl tam zase dost silný proud od oceánu, takže to bylo docela náročné a v jednu chvíli už mě dost začínala bolet noha, do které mě včera chytla křeč. Útes byl ale parádní a v podstatě v ideální hloubce. Viděli jsme i 2 velké ryby, jinak spoustu těch běžných a taky krásné korály.

Po návratu jsme si na nějakou dobu lehli do lehátek na pláži, kde jsme měli ráno snídani, srdíčko nakreslené v písku tam pořád bylo, a ještě jsme i užívali výhledů. Pak jsme si dali v bungalovu sprchu a převlékli jsme se.

Před obědem jsme si ještě udělali COVID-19 self-test, který jsme dostali na letišti při příletu. Je to jednoduché a časově nenáročné. Jeden odběrový štěteček na nos, jeden do pusy, oboje se pak dá do zkumavky s nějakým roztokem, zavíčkuje, dá do neprodyšné obálky a to celé pak ještě do druhé obálky s čárovým kódem. Vzorky jsme pak dle instrukce manažerky uložili do minibaru :-), odkud je vyzvednou a doručí na Raiateu do laboratoře.

Nakonec jsme si došli naposled na oběd. Dali jsme si filety mahi-mahi a jako obvykle to bylo moc dobré. Jedna porce stojí 3.000 XPF, přičemž tohle je náš 4. oběd, který už nemáme v ceně, takže nám ho dopsali na účet.

Po obědě jsme se ještě zašli podívat na pláž, kde jsme měli snídani, udělali jsme pár fotek, konečně jsem taky vytáhla svou skleněnou foto kouli, a přesunuli se do bungalovu. Tam jsme dobalili a kufry i pytle s mokrými věcmi na šnorchlování jsme tam nechali. Docela slušně pršelo, takže jsme v dešti došli po molu až do kanceláře, abychom doplatili finální útratu. První účet nám přišel moc vysoký, nakonec se ukázalo, že nám některé věci naúčtovali podruhé. Druhý účet už byl na částku mnohem nižší – 12.465 XPF – šlo v podstatě jen o pití, dnešní oběd, kartu s přehledem místních ryb a pohled.

Nakonec jsme ještě chvíli čekali na manažerku, která se někde zapomněla, ale chtěla se s námi rozloučit osobně. Do kanceláře dorazila úplně zmoklá. Ona a „kulturní referent“ pak vzali deštníky, které nad námi rozevřeli, a došli s námi na molo k lodi, která už na nás čekala i s našimi naloženými zavazadly. Spolu s námi na loď nastoupili, dali nám každému kolem krku náhrdelník z mušlí a rozloučili se a námi. Pak vystoupili a postavili se na konec mola tak, jak už jsme to viděli, když odjížděli jiní. Stáli tam tak dlouho, aby nám v poslední zatáčce před nabráním směru Raiatea pořádně zamávali. A tím nám skončila část zvaná „svatební cesta“, teď začíná „dovolená“.

Během plavby pořád pršelo, ale postupně se to zlepšovalo, před přistáním na Raiatee už nepršelo. V přístavu u letiště nás kapitán vyložil asi v 15:15. Na letišti jsem zamířila ke stánku Raiatea Location, ale než jsem se stihla rozhlédnout odkud jim můžeme zavolat, oslovil tam Mikiho nějaký pán a ukázalo se, že je to Raihau, se kterým jsem komunikovala po e-mailu. Naložil nás do auta a odvezl asi 1 kilometr daleko k našemu bungalovu.

Po příjezdu na místo nám rovnou ukázal bungalov, který je skromný, po opuštění Vahine Islandu si člověk připadá jak v domorodé chatrči :-), ale pro naše potřeby je zcela dostačující. Dvě postele, elektřina a koupelna s teplou vodou, víc nepotřebujeme. Jen jsme se trochu rozkoukali a zastavili jsme se za Raihauem v kanceláři, kde nám připravil vyúčtování za 2 noci v bungalovu a auto na 1 den. Všechna komunikace proběhla v pohodě, ani nechtěl nic zaplatit, že prý až na konci pobytu. Navíc jsme dostali heslo na wifi a Netflix.

V bungalovu bylo vedro, venku ale taky, takže jsme chvíli poseděli v bungalovu, který jsme zkusili trochu vychladit klimatizací, pročetli jsme e-maily a zjistili, co všechno bychom ještě měli zarezervovat. Asi v 17:00 jsme vyrazili do nedalekého supermarketu, kde jsme si koupili jednoduchou večeři – bagetu, sýry a salámy, něco k snídani a jedno pití. Stálo to 1.810 XPF.

Vrátili jsme se na ubytování, spravila jsem Mikimu botu, dala si sprchu a pak jsme trochu povečeřeli. Nakonec jsme si připravili věci na zítřejší trek, já si ještě dopsala deník a Miki mezitím koukal na televizi a Netflix.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-17 - Francouzská Polynésie, Raiatea

Zase jsem se probudila asi ve 3:00, odskočila si na toaletu a ještě usnula. Definitivně jsem se probudila asi o 2 hodiny později. Čas jsem využila k dopsání deníku a odpočinku, připravila jsem si věci do batohu, oblékla se a pak už jsme jen čekali na 8:00. Škoda, že se nedoporučuje na tenhle trek vyrazit bez průvodce, bývali bychom vyráželi minimálně o 2 hodiny dřív. Bohužel stezky na Mount Temehani vedou přes soukromé pozemky, takže se doporučuje mít průvodce, který by měl mít průchod domluvený a samozřejmě taky ví, kudy nejlépe jít.

Kiam dorazil s otevřeným autem asi v 8:02. Na „korbě“ už seděla jedna paní, později se ukázalo, že Kanaďanka. Několik minut jsme pak jeli autem, než Kiam zaparkoval, zabalil si do batohu všechny věci, obul se, přičemž do té doby byl úplně bez bot, a mohli jsme vyrazit.

Stoupání bylo od začátku docela strmé, což samo o sobě nevadilo, ale bylo příšerné vlhko, takže i ve stínu z nás tekl pot proudem. Doslova! A vydrželo to tak skoro celou dobu. Nejdřív jsme stoupali po cestě obydlenou částí a pak obdobou úvozové lesní cesty, která nakonec přešla v pěšinu, místy naprosto zarostlou okolními keři.

Cestou jsme pozorovali různé stromy, keře, květy nejrůznějších velikostí a barev, viděli jsme orchidej, oranžový mech ze zvířat ale kromě hmyzu jen nějakého ptáka. Když zmizely vysoké stromy a pak i keře, měli jsme krásné výhledy na lagunu ostrovů Raiatea a Taha´a, v dálce byla vidět Bora Bora a Maupiti. Horní část stezky byla zajímavá i výhledy do krajiny na zvlněné hory tyčící se několik stovek metrů nad oceánem.

Kousek od našeho cíle jsme narazili na říčku, kterou jsme o něco dříve přebrodili, a podle ní jsme proti proudu pokračovali dál vzhůru, až jsme jí zase přebrodili a po dalším stoupání dorazili k cíli – keři tiare apetahi. Co nás překvapilo – keř byl celý za pletivem, takže ke květině se nedalo dostat. Na druhou stranu je to logické, je endemická, hodně vzácná, přímo unikátní a turisté neukáznění... Plot jsme několikrát obešli, květy si pořádně prohlédli a taky nafotili. Na keři bylo v tu chvíli hned pět květů a nespočet poupat.

Když jsme se všichni vynadívali, sestoupili jsme zpět k řece, kde jsme u malého vodopádu a laguny poseděli na oběd, který nám Kiam nesl s sebou. Nakonec se v laguně i vykoupal, což mě taky lákalo, v batohu jsem si dokonce nesla plavky a ručník, ale nechtělo se mi převlékat do plavek a pak zase zpátky.

Po obědě jsme vyrazili na cestu zpět. Vylezlo sluníčko, udělalo se dost teplo a mě se začalo dělat špatně, i když jsem začala o dost víc pít. Nakonec se to trochu srovnalo až když jsme zašli do nižší přistíněné části stezky.

Kanaďanka celou cestu tam i zpět docela zdržovala, neustále něco fotila a my na ni museli čekat. Trochu mě tím štvala, protože my jsme zvyklí, že když se někde vlastní vinou zdržíme, tak pak ostatní doženeme, ať na nás čekat nemusí. Jako naschvál v batohu táhla zrcadlovku, kterou ale fotila jen tiare apetahi, jinak celou dobu fotila mobilem a všechno, co jsem měla možnost na displeji zahlédnout, měla rozmazané. Tak já nevím…

Kdybychom šli sami, byli bychom zpátky minimálně o hodinu dřív. Nebo bychom ten čas spíš využili k poflakování někde v přírodě :-). Nicméně trek byl fajn a náročný asi jen tou obrovskou vlhkostí a strašným horkem na sluníčku v horní části, jinak to tak strašné nebylo. Tam a zpět to má jen něco přes 10 kilometrů a převýšení nějakých 650 metrů.

U auta jsme se zase usadili na korbu a Kiam nám dal ještě pár tipů na zítřejší výlet, protože nezávisle na sobě my i Kanaďanka zítra vyrážíme autem na obhlídku ostrova. Nedozvěděla jsem se ale nic nového, mám to všechno dost nastudované. Pak nás Kiam odvezl zpátky. Když jsme vystoupili, domluvili jsme se na placení v eurech, což mu nedělalo problém. Bylo to 150 EUR za nás oba včetně oběda.

V bungalovu jsme si dali rychlou sprchu a zašli do přilehlé autopůjčovny, kde jsme pořešili půjčení auta, abychom mohli ráno vyrazit ještě před otevřením půjčovny. Raihau je pohodový, komunikace bezproblémová, i když od pohledu je to strašný týpek :-) a všechny formality měl docela na háku. Nicméně papír k půjčení auta jsme dostali a nějaké závady do něj taky zaznamenal. Plus nám dal nějaké instrukce k otvíracím dobám, že prý v neděli se obchody i benzínky zavírají nejpozději v poledne, takže před vrácením auta nebudeme tankovat, a s tím jsme se rozloučili.

Pak jsme ještě skočili do nedalekého supermarketu pro něco k večeři a k obědu na zítřek. Chtěli jsme se zastavit v nějaké roulotte, ale otvírají bohužel až později, v 18:00. Nákup stál 1.419 XPF a byla tam třeba taková užitečnost, jako čokoláda Lindt, která byla nejdražší položkou nákupu :-). Velmi rychle jsme zjistili, že to je bohužel trochu nevýhoda toho, že je Francouzská Polynésie závislým územím Francie, protože obchody jsou tu plné evropského zboží a lokální věci aby člověk pohledal…

V bungalovu jsme večeři hned snědli, abychom následně zjistili, že se uvnitř jíst nesmí kvůli mravencům. Já jsem si pak trochu přebalila kufr a dopsala deník. Asi v 19:00 jsem měla vše hotové a už jsme jen odpočívali a šli brzo spát.

2020-10-18 - Francouzská Polynésie, Raiatea a Huahine

V noci jsem se zase vzbudila, a protože byla bouřka, moc se mi pak nedařilo spát, ale na etapy jsem nakonec spala až do rána do budíku v 5:30. Ráno jsme pak dobalili poslední věci, naskládali se do auta a asi v 6:20 jsme vyrazili.

V podstatě bez zastávek, vyjma jedné na focení, jsme jeli až k Marae Taputapua. Informace na internetu hlásily, že mají otevřeno od 7:00. Moc se mi to nezdálo a opravdu, na místě jsme zjistili, že otvírají až v 9:30. A tak jsme to otočili a vrátili se do vesničky, odkud vede cesta ke Třem vodopádům. Zaparkovali jsme asi o 400 metrů dál u silnice, převlékli se do trekového a vyrazili.

Nejprve jsme špatně zahnuli, tak jsme se museli vracet, ale napodruhé už jsme trefili správnou cestu. První polovina byla v podstatě úvozová cesta a vedla výhradně na sluníčku, a i takhle ráno už bylo docela teplo, takže to bylo docela únavné. Druhá polovina cesty už ale vedla pralesem plným nejrůznějších stromů, keřů i bambusů. Několikrát jsme museli přebrodit řeku a i zbytek cesty byl hodně mokrý a kameny kluzké. Horní strmá část mezi druhým a třetím vodopádem byla dokonce zajištěna lany, regulérně jsme tam šplhali po skalách. Pěkně mokrých skalách, nutno dodat…

V jezírku pod třetím vodopádem jsme si dali osvěžující koupel. Rychlou, protože jsem si tentokrát nevzala plavky :-). A když jsme se osušili, dostatečně vynadívali a vyfotili, vyrazili jsme na cestu zpět.

Sestupu jsem se docela bála, že to bude klouzat, ale nakonec se mi šlo dobře. Pořádně jsem uklouzla až na úplně posledním brodu, kde už jsem měla pocit, že už to mám za sebou. Takže jsem si skoro nabrala do svých vysokých goretexových bot shora. Naštěstí jsem si jen namočila ponožky, boty by mi tu v té vlhkosti nikdy neuschly...

Cestou k autu už jsme taky potkávali docela hodně lidí. A viděli jsme krásného motýla, český název asi vůbec nemá, latinsky je to Hypolimnas bolina. U auta jsme se zas převlékli zpět do civilu, oblečení rozvěsili po autě, aby uschlo, a vyrazili jsme k botanické zahradě Jardin botanique de Faaroa.

Botanická zahrada mě moc nenadchla, je malá, ne moc vzrostlá, rostliny se tam opakují a většina z nich nemá štítek. Našla jsem tam ale nějaké skvosty, třeba Etlingeru vyšší (Phaeomeria magnifica), Bihaju papouščí (Heliconia psittacorum) nebo Ibišek lípovitý (Hibiscus tiliaceus) Ale vstup je zdarma, místní tam chodí na piknik, tak jsme tam taky poseděli a snědli oběd.

Potom jsme se konečně vrátili k Marae Taputapuatea. Parkoviště pro návštěvníky bylo obsazené, protože bylo jen pro 4 auta, ale nechali nás zaparkovat na nějakém vyhrazeném místě vedle.

Areál marae je přístupný zdarma, v návštěvnickém centru jsou dokonce zdarma k dispozici letáky a mapky. Postupně jsme si to tam prošli a prohlédli. A potkali jsme tam Kanaďanku, která s námi byla včera na treku, tak jsme prohodili pár zdvořilostních frází a poreferovali, jak to vypadá na treku ke Třem vodopádům. V areálu marae byla zrovna skupina polynéských tanečnic, které tam pak tančily pro skupinku turistů, zřejmě nějakých fotografů.

Pak jsme ještě vyrazili na krátký výšlap na kopec nad marae. Mikimu se to nelíbilo, že na to nemá oblečení a boty. Jako na potvoru se ještě přihnal pořádný déšť, takže jsme byli i přes pláštěnky mokří a hlavně zabahnění, stezka dolů navíc pěkně klouzala.

Dole jsme se trochu očistili, zase dali sušit mokré věci a vyrazili na další cestu. Jeli jsme šnečím tempem, abychom si užili výhledy. Stavěli jsme jen na jedné zastávce u Marae Tainuu, kde se kromě samotného marae sestávajícího z obrovských kamenů nachází také nejstarší protestantský kostel.

Tankovat jsme dle instrukcí nemuseli, benzínky prý beztak v neděli zavírají, takže u autopůjčovny jsme byli už asi v 16:00. Zabalili jsme do kufrů zbývající věci a vše vrátili zase naložili do auta. Za benzín jsme měli doplácet 1.500 XPF, ale Raihau nám místo původních 21.200 XPF + 1.500 XPF naúčtoval ještě 700 XPF za nadměrně ujeté kilometry. To ten návrat ke Třem vodopádům... Sice jsme se i s tou zajížďkou těsně vešli do udávaných 150 km, které máme za výchozí cenu k dispozici bez navýšení, najezdili jsme 148 km, ale bohužel jsme to neměli nikde napsané. On navíc nevypadal, že by nás chtěl nějak obrat, takže jsme to možná taky jen blbě pochopili. Po zběžné kontrole auta nás pak odvezl na letiště.

Tam jsme šli rovnou na odbavení, kufry dost výrazně ztěžkly, bez zjevné příčiny, takže snad jen ta vlhkost či co... Především se ale nekonala žádná bezpečnostní kontrola. Žádné rámy, rentgeny… Z odbavení jsme se tedy přesunuli rovnou k nástupní bráně a tam jsme čekali na náš nástup do letadla. Na tabuli psali, že letadlo bude mít zpoždění, ale nakonec přiletělo skoro na čas a my taky odlétali s ne moc velkým zpožděním.

Ačkoli jsme neměli domluvený odvoz, platí se zvlášť a je to kousek, takže jsme chtěli jít pěšky, čekal na nás po příletu na letišti chlápek s cedulí penzionu a poté, co jsme si vyzvedli kufry, jsme se naložili do dodávky. Cestovali s námi ještě další dva lidé. Vzal to po asfaltkách, takže trochu oklikou, stejně ale bylo vidět, že je to od letiště pár set metrů.

Na ubytování jsme dostali všechny možné instrukce, domluvili jsme si půjčení kol na zítřek a platbu. Pak jsme byli odvedeni do našeho bungalovu č. 12 a když jsme se trochu rozkoukali, šli jsme na večeři. Stálo to 4.130 XPF včetně nápojů, Ale jako už všechno tady, bylo to moc dobré.

Po jídle jsme se vrátili na pokoj, trochu přebalili, připravili si věci na zítřek a šli spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-19 - Francouzská Polynésie, Huahine a Bora Bora

V noci dost výrazně pršelo. Až tolik, že mě to vzbudilo a nemohla jsem spát. Budíka jsme měli nastaveného na 5:00 a ačkoli jsme vstali, z původního plánu vyrazit v 6:00 rychle sešlo. Nejdřív jsme totiž museli vymyslet, jak to udělat, když pořád prší. A to jakože dost.

Nakonec jsme si oba oblékli plavky, Miki si k tomu vzal koupací tričko, já plážové triko a rychleschnoucí sukni, oba jsme si vzali boty do vody. S sebou jsem vzala foťák, který jsem zabalila do dvou igelitek, přibalili jsme pláštěnky, pití a hlavně outdoorový foťák, pokud by pršet nepřestalo. Zabalili jsme kufry a spolu s batohy jsme je odvezli na recepci, kde jsme je uložili.

Pak jsme sedli na kola a vyrazili. Jeli jsme okolo jezera Fauna Nui (Lac Maeva) až ke křižovatce na sousední motu, kam jsme odbočili. Měli jsme štěstí, celou dobu v podstatě nepršelo.

Z mostu jsme viděli pasti na ryby, které pocházejí údajně z období středověku, naposledy byly zničeny okolo roku 1880, ale byly znovu obnoveny a jsou dodnes používány. U silnice byly hroby, u jednoho z nich seděl pes a upřeně se na hrob díval. Ať už byl důvod jakýkoli, vypadalo to dost smutně.

Jen o chvíli později už jsme byli u Marae Manunu, které jsme si tak tak stihli obejít a začalo pršet. A to až tak, že jsem uklidila foťák do obou igelitových tašek, vyndala jsem odolný podvodní foťák a vzala si pláštěnku. Pak jsme sedli na kolo a jeli dál.

Pokračovali jsme až do bývalého hotelu Sofitel, který ukončil provoz roku 2004 v podstatě v důsledku úbytku turistů způsobeného událostmi 11/09. Zarostlý a zdevastovaný areál jsme si prohlédli, po budovách už zůstaly jen minimální stopy, z mola, u kterého kdysi stávalo v laguně šest nadvodních bungalovů už zbyly jen betonové pilíře. Omrkli jsme také pláž, která musela být svého času naprosto luxusní. Přivedla nás sem hlavně nedaleká Jardin de Coral, tedy korálová zahrada, kterou jsme původně chtěli prozkoumat. Jelikož ale dost silně pršelo, ani jsme s sebou neměli osušku, bližší průzkum jsme si odpustili.

Podle původního plánu jsme se také chtěli zastavit v Maison de la vanille, ale od pohledu nás to moc nenadchlo a cedule byly ve francouzštině, takže jsme pokračovali rovnou na přilehlé marae Maeva zvané také Fare Pote. Nakonec se to ukázalo být dost prozíravé, protože jsme si tak akorát stihli projít venkovní areál a ke konci naší prohlídky zase začalo pršet.

A pak jsme práskli do koní a dojeli až do městečka Fare, které jsme si celé projeli. Mezitím nejen přestalo pršet, ale dokonce vylezlo sluníčko, takže jsme museli zastavit a namazat se. Mířili jsme mimo jiného do Lihovaru Huahine Passion. Dostali jsme tam na ochutnání 4 různé druhy likérů a dva z nich jsme si pak v menších lahvích koupili s sebou domů. Stály 2.400 XPF.

V supermarketu Super U jsme si koupili k obědu dvě plněné bagety a jedno pití, celkem to stálo 995 XPF. Zdejší bagety nejsou úplně to, co známe od nás, jsou plněné i různými ne úplně obvyklými kombinacemi. Občas mi to připomíná skoro až Japonsko, kde jsou schopni dát do bagety třeba vaječnou omeletu. V nedalekém parčíku jsme tedy poobědvali a zase se vrátili na hlavní silnici.

Tam jsme se ještě stavili v bankomatu, ze kterého Miki vybral 15.000 XPF. Já jsem mezitím obdivovala místní kostel. A protože jsme měli čas, dokonce hodně čau, protože jsme vynechali to šnorchlování, rozhodli jsme se objet jezero Fauna Nui. Cesta byla nezpevněná, takže to až tak rychle neubývalo. Nakonec jsme se vynořili zase u Marae Manunu a doobjeli jsme jezero po silnici až na ubytování.

Tam jsme vrátili kola a já zamířila přímo do bazénu. Když jsem trochu oschla a z recepce nám dali zavazadla, tak jsem se převlékla na cestu. Miki vtipně zůstal v tom, co měl od rána na sobě, takže zbytek dne strávil v plavkách, koupacím tričku a botách do vody. Zatímco já se připravovala, on vyřešil platbu – za ubytování, včerejší večeři a dva transfery z a na letiště jsme zaplatili 18.131 XPF. Nakonec nás tedy spolu se čtyřčlennou švýcarskou rodinu odvezli na letiště.

Na letišti jsme se rovnou odbavili a šli si sednout ven, kde jsme si mohli sundat roušky. Když jsme si zpoza chatrného plotu užili i přistání letadla, šli jsme se postavit do fronty, protože jiné letadlo, než to naše, to být nemohlo. Nakonec nás předběhly všechny rodiny s dětmi, protože děti z nějakého důvodu nastupují první. A že jich tady bylo… Naštěstí na nás i tak zbyla místa na levé straně letadla, která nám zaručila pěkný výhled.

Let měl mezipřistání na ostrově Raiatea. Tam došlo k zádrhelu a následné podrobné kontrole palubních vstupenek, protože prý neseděl počet lidí na palubě. Až jsme začínali mít obavu, že nám zavřou v autopůjčovně.

Po vzletu jsme oblétali celé Taha´a. Bohužel byla velká oblačnost, takže jsme si nemohli užít výhledy na lagunu ani na Vahine Island. Ten jsme sice skrz mraky nějak viděli, ale konkrétněji jsme si ho mohli jen domyslet. Paradoxem bylo, že o minutku později se oblačnost roztrhala a na lagunu byl ze severo-východu krásný výhled.

Zanedlouho už jsme přistávali na Bora Bora. S otočkou, takže jsme to měli trochu jako vyhlídkový let. Pozorovali jsme luxusní hotely s desítkami nadvodních bungalovů v laguně a bylo nám jasné, kam míří dva páry Američanů, kteří seděli přes uličku. A taky jsme věděli, že jsme moc rádi, že jsme si právě tohle nechali ujít a vybrali Vahine Island.

Po přistání jsme došli do terminálu a chvíli čekali na kufry. Mezitím se cestující z letadla rozprchli k malým stánkům, které tam mají všechny ty luxusní hotely. Účel je mi neznámý, snad aby nafasovali květinové náhrdelníky… Jednomu hotelu zřejmě nějaký pár chyběl, a protože jsme neměli náhrdelníky, ptali se nás, do jakého hotelu jedeme. Asi by býval stačil můj pohrdavý pohled, ale pro jistotu jsem to doplnila oznámením, že „do Vaitape“. Paní beze slova pokračovala k dalšímu náhrdelníky neověšenému páru. Upřímně – chápu její snahu najít své ztracené ovečky, ale UŽ moc nechápu tu drzost ptát se, do jakého hotelu kdo jede, ta otázka by snad měla být obráceně, tedy jestli náhodou nejedeme do jejich hotelu…

Naložili jsme vyzvednuté kufry na vozík, sebe naložili na loď a vylezli na horní palubu, ze které by krásný výhled. Jakmile personál naložil vozíky s kufry, vyrazili jsme směr Vaitape. Tam jsme zakotvili jen několik minut před 17:00.

Bleskově jsme si vzali jsme z vozíků kufry a pospíchali jsme do nedalekého Avisu. Tam už na nás čekali, auto bylo domluvené na 17:00 a oni v tu dobu zavírají. Hned nám připravili papíry a Miki zaplatil 12.690 XPF. Máme plnou pojistku, takže k autu nás nikdo neodvedl a závady na autě byly zakreslené jen aby se neřeklo.

Naložili jsme se a vydali se na cestu směr Matira. Brzy nám ale došlo, že nemáme pití, takže jsme se vrátili k supermarketu Super U. Dovnitř se nesmělo s batohy, měly se odkládat do takové obří bedny. Měli jsme v nich všechno, takže jsme je tam odmítli nechat a já se s nimi vrátila do auta. Miki mezitím za 685 XPF koupil pití.

Na Matiru jsme pak dojeli bez problémů, zastavili jsme dle instrukcí před hotelem Intercontinental, odkud jsme měli paní zavolat na WhatsApp. Bohužel se nějak přerušovalo spojení, takže když jsme silničkou pokračovali dál, minuli jsme se. Její dům jsme přejeli asi o 100 metrů, ale ona za námi vyrazila autem. Když jsme se konečně našli, paní nás přivítala, prohodili jsme pár slov, ukázala nám pokoj a pak i koupelnu, kterou máme sdílet se sousedním pokojem. Ta je tedy luxusní, je to v podstatě bouda z vlnitého plechu, nicméně má toaletu, umyvadlo a sprchu s teplou vodou, takže vše, co potřebujeme.

Rovnou jsme zaplatili za ubytování 20.800 XPF, trochu se přioblékli proti komárům a sedli jsme do auta. Našim cílem byly roulottes ve Vaitape. Cesta byla rychlá, ale na náměstí byly bohužel jen dvě dodávky. Výběr byl tedy docela snadný, hned u toho prvního jsme si vybrali, pro jistotu zkontrolovali nabídku druhého a pak se k prvnímu vrátili. Měli tam navíc menu v angličtině a klíčová jídla i na obrázcích.

Dala jsem si Poison Cru, Miki hamburger s hranolky, oboje bylo za 2.600 XPF. Po jídle jsme se rovnou vrátili na ubytování, kde jsem dopsala deník a Miki mezitím usnul. Já šla spát asi ve 21:30.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-20 - Francouzská Polynésie, Bora Bora

Budíka jsme měli na 5:00, ale oproti plánu nám trvalo trochu déle se vypravit. Do auta jsme pro jistotu dali i věci na koupání, na sebe jsme si ale oblékli trekové věci.

Naše první zastávka byl protestantský kostel v Anau, ta další ale už byla u Údolí králů a stezky předků. Byl trochu problém tam zaparkovat, se dvěma domorodci jsme řešili, kam jdeme a kde můžeme parkovat, angličtina byla taková trochu lámaná, navíc nebylo jasné, jak dlouho nám to bude trvat, takže poté, co jsme přeparkovali na vytyčené místo jsme se zase vrátili na to původní u silnice.

Pak jsme vyrazili vzhůru do průsmyku Faanui. Zpočátku vedla stezka na sluníčku, pak navíc nabrala naprosto ďábelský sklon. Shora byl ale moc pěkný výhled na lagunu a všechny ty mega luxusní hotely. Nicméně podle Lonely Planet mělo jít o půldenní výlet, počítala jsem 3 hodiny, ale zpět jsme byli za hodinu. To celé i s časem stráveným nahoře rozhlížením se a svačinou, a dokonce i se zastávkou u marae Nonohaura, které jsme měli po cestě.

Popojeli jsme o kousek dál, zaparkovali na vyznačeném parkovišti, zaplatili vstup 500 XPF na osobu, což je tedy raketa, a vyrazili na mys Fitiiu. Kromě toho, že se zde nachází dvě velká děla ze druhé světové války, jedno namířené na horu Otemanu, druhé na hotel Four Seasons, je tu také bunkr a je odtamtud krásný výhled na lagunu, luxusní rezorty, které jsou odtud doslova co by kokosem dohodil, ale i vnitrozemí ostrova. Obzvláště pohled směrem k dominantní hoře Otemanu byl přímo dechberoucí. A jako malovaný, především na fotkách to celé vypadá jako precizně namalované kulisy.

Na další dvě děla jsme se šli podívat v zátoce Faanui, kde se nacházejí na vyhlídce Tereira. Byl trochu problém s místem k parkování a taky s trefením se na správnou odbočku směrem k vyhlídce. Výstup k dělům byl megastrmý a nahoře nás překvapilo zaparkované terénní auto. Nečekala bych, že tohle vůbec nějaké auto dokáže vyjet… Výhled od děl na lagunu i s hotelem Bora-Bora Pearl Beach Resort byl ale zase moc krásný. Jen dělo je tu už jen jedno, z toho druhého zbyl pouze podstavec. Ale zůstaly tu zachované různé budovy, jedna vypadala jako střílna, to ostatní byly asi sklady. Sestup dolů byl extra vtipný, po něčem takhle prudkém a zároveň relativně rovném, totiž betonovém, jsem asi nikdy nešla.

Zbytek času jsme strávili krátkými zastávkami – nejdřív u Marae Fare Opu, pak u kostela ve Faanui a dvou kostelů ve Vaitape. Ve Vaitape ale bylo moc aut a lidí a kostely nevypadaly moc zajímavě, tak jsme se rychle přesunuli k supermarketu pro pití a něco k jídlu. Nákup stál 1.775 XPF. To je totiž v podstatě vše, kromě dalších dvou obranných děl s bývalou radiovou stanicí, muzea, které otevírá jen na zavolání, a snad i nějakých kostelů v různých vesničkách na Bora Bora nic dalšího není.

A protože jsme měli strašného času, rozhodli jsme se objet ostrov ještě jednou kochací rychlostí 30 km/h. Domorodci tu beztak skoro stejně jezdí úplně běžně, přičemž objet ostrov i tak netrvá déle, než hodinu. Okruh jsme ukončili zajížďkou do do Vaitape, kde jsme za 1.000 XPF natankovali. Jinou benzínku jsme totiž neviděli. Pak jsme se vrátili na Matiru.

Na Matiře jsme nejdřív zajeli na ubytování, abychom tam nechali nepotřebné věci a naopak se přetransformovali do plážového módu. Připraveni na pláž jsme sedli do auta a dojeli do nedalekého Avisu, abychom vrátili auto. Najezdili jsme s ním 94 kilometrů. I když měli mít otevřeno, nikdo tam nebyl. Mezitím dojeli další lidé, kteří chtěli vrátit auto, takže jsme tam čekali společně. Když se konečně objevili zaměstnanci, asi navrátivší se z oběda, odbavili nejdřív ty, co přišli po nás, protože naše papíry neměli k dispozici, když jsme auto půjčovali ve Vaitape. Nakonec si ale vůbec nic nekontrolovali, neověřovali, paní si vzala klíčky a my šli.

Na slavnou Matira Beach to bylo z půjčovny jen pár set metrů. Na začátku pláže bylo moc lidí, tak jsme šli dál. Celá pláž má možná 1,5 kilometru, takže jsme nějaký kilometr určitě ušli. A pak jsme našli ideální místo s bílým pískem, stínem pod kokosovou palmou a tyrkysovou vodou, takže jsme se tam usadili.

Jen jsme udělali pár fotek a hned šli do vody, kde jsme byli tak dlouho, dokud nám nezačala být dost strašná zima. Venku ale pak nebylo o moc lépe, jak jsme měli mokré plavky a pofukoval vítr, takže jsme leželi na sluníčku při zemi, kde tolik nefoukalo. Kvůli chladu už se nám znovu do vody nechtělo, takže jsme se nakonec sebrali a vyrazili po pláži na cestu zpět.

Na začátku pláže jsme zašli do snack baru. Já jsem si dala tuňáka, Miki zase nějaký burger. Po jídle jsme se vrátili na pláž, znovu zašli do vody a pak na pláži seděli tak dlouho, dokud nezapadlo slunce.

Po západu slunce nastal čas na návrat na ubytování, kde jsme si dali odsolovací sprchu. Abychom neomezovali sousedy dlouhým okupováním koupelny, šli jsme se osprchovat oba naráz a stejně se tam na nás dobývali. Já se pak na pokoji pustila do lepení svého alba, protože bylo docela horko a nechtělo se mi spát. Když jsem šla asi ve 22:30 spát, Miki už spal.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-21 - Francouzská Polynésie, Bora Bora a Rangiroa

Ráno jsem se probudila v 6:00. Slunce už dávno vyšlo a mně zase začalo být horko. Pomalu jsme vstali, udělali si čaj k snídani, něco málo pojedli, zabalili kufry a volný čas využili k zarezervování různých aktivit na ostrově Moorea, který jsme doteď měli trochu nedořešený.

Po 8:30 jsme pokoj vyklidili, povlečení a ručníky přemístili do pračky, sbalili odpadky a před 9:00 jsme se naložili do auta paní majitelky, která nás odvezla do Vaitape. Cestou jsme se oťukali pár zdvořilostními frázemi a pak nám vyprávěla, jak složitý je koronavirus pro Polynésany zvyklé na blízký kontakt a jak se někteří vyloženě bojí turistů, protože v létě právě kvůli jedné party, kterou uspořádali Francouzi pro desítky lidí, došlo k rozšíření viru. Zajímavé bylo i její vyprávění, jak na vlastní kůži vypadá horečka dengue. Tuhle nemoc fakt nechcete...

Do přístavu jsme dorazili asi v 9:15. Za odvoz jsme zaplatili 20 USD na osobu, takže 40 dohromady, což byl tedy dost masakr za 7 kilometrů a asi 12 minut jízdy. Miki si prošel okolí přístavu, já tam poseděla a když dorazil trajekt, nastoupili jsme a našli si místo na horní otevřené palubě. Plavba z Vaitape na letiště docela utekla. Cestou jsme pozorovali horu Otemanu i děla na vyhlídce Tereia, kde jsme byli včera. Obzvlášť připlutí k letišti bylo úžasné, tohle je rozhodně nejhezčí letiště, jaké jsem kdy viděla. Američani ho otevřeli za 2. světové války roku 1943 a vybrali pro něj snad to nejkrásnější místo na Bora Bora…

Na letišti jsme si zase od obsluhy trajektu vyzvedli kufry a postavili se fronty na odbavení. I když se do fronty postavil celý trajekt a my byli asi v polovině, docela to utíkalo, nebyl to takový chaos, jako při prvním odletu z Tahiti.

Nástup do letadla i odlet byly asi docela na čas. Jen při nástupu nepřekvapili dva turisté, asi Francouzi, kteří patří do kategorie, že musejí mít všechno a nejlepší. Byli svým chováním dost nápadní už na letišti, takže vlastně dle očekávání si v letadle zabrali pro sebe nejlepší místa u okna ve dvou řadách za sebou. A my si ohleduplně sedáme vedle sebe… Mimochodem, nejen, že tu nejsou bezpečnostní kontroly, ale v letadlech nejsou přidělená místa k sezení, každý si může sednout kam chce. A protože není zas tak těžké zjistit, na které straně bude lepší výhled, bývají letadla občas trochu jednostranně přetížená :-).

Jelikož jsme seděli o řadu dál, než bylo v plánu, bránila nám trochu ve výhledu vrtule, ale seděli jsme na správné straně a při startu si přes to všechno užili výhledy na krásnou lagunu Bora Bora se všemi těmi nadvodními bungalovy a po čase i na lagunu Taha´a. Zase byl vidět Vahine Island, ale opět byla dost velká oblačnost, navíc to tentokrát bylo z mnohem větší dálky, tak to nestálo za nic.

Let měl být na zdejší poměry docela dlouhý, asi hodinu a čtvrt, ale kupodivu docela utekl. Výrazným prvkem oproti jiným letům byla jen zima z klimatizace. Nějak jsem to ale naštěstí kvůli délce letu tušila a měla v batohu svetr. Přes nohy jsem si hodila šátek, na hlavu nasadila klobouk. Nijak výrazně to ale nepomohlo, ale trochu ano. Když jsem viděla v okolí ty spousty lidí, jak se skoro klepou zimou, ještě jsem na to dost vyzrála…

Při přistání jsme si zase užili úžasných výhledů na ostrov Rangiroa a jeho lagunu. Viděli jsme dokonce překrásnou Blue Lagoon, kam jedeme zítra na výlet.

Po přistání jsme počkali na kufry a vyrazili pěšky na ubytování do penzionu Turiroa. Bylo to skoro přesně 1.000 metrů, ale bylo dost horko, takže nám to dalo docela zabrat. U ulice na nás už čekal majitel penzionu. Ukázal nám pokoj, společnou kuchyň a koupelnu. Pak jsme zaplatili 16.000 XPF za dvě noci a zalezli na pokoj. Tam jsme odložili věci, připravili si věci na šnorchlování a vyrazili do nedaleké autopůjčovny. Obsluha uměla jen francouzsky, takže si Miki užil vysvětlování rukama nohama. Nakonec se nám podařilo si za 2.000 XPF půjčit na odpoledne kola.

Byly to hrozné trosky. To první, které nafasoval Miki, mělo navíc tak podhuštěné pneumatiky, že si ho Miki musel vyměnit za jiné. Jinak byla zrezlá, vrzala, stojan byl napevno přidělaný ke kolu, takže jsme kola museli vždycky někde opírat…

Naše první cesta vedla k průlivu Tiputa, kde je také přístav. A to je všechno. Cestou jsme se zastavili na pláži na straně oceánu. Byly tam velké vlny a celá pláž byla tvořena úlomky korálů. Tady jsou korály vyloženě odpad, dokonce se jimi vysypávají příjezdové cesty, zatímco u nás je korál skoro posvátný předmět.

Cestou zpátky od průlivu Tiputa jsme se zastavili na veřejné pláži. Ve vodě tam plavali žraloci, což mě ke koupání zrovna nelákalo a ze šnorchlování tím pádem sešlo. Domorodce, kteří na pláži piknikovali a grilovali, žraloci taky zaujali. Z opačné strany pláže byl krásný velký kokosový háj.

Z pláže jsme jeli na ubytování, kde jsme odložili koupací věci a pak jsme pokračovali až na opačnou stranu motu do Avatoru. To je sice podle mapy na zdejší poměry skoro až velké město, ale ve skutečnosti je to malá ospalá díra. Omrkli jsme tam dva kostely, podívali se na průliv Avatoru, na protějším břehu byla nějaká loď, vypadala jako ztroskotaná, ale nikde jsem o ní nic nenašla, tak těžko říct. A pak jsme vyrazili zpět.

Cestou jsme si udělali zastávku u Vin de Tahiti, kde jsme zaplatili 2.000 XPF na osobu. Měla jsem dojem, že se tu sešli všichni aktuální turisté, kteří na ostrově v tuto chvíli jsou. Pustili nám 3 dokumentární filmy. Ten první měl aspoň anglické titulky, zbylé dva byly jen francouzsky. Měli jsme slíbeno, že nám to bude přeloženo, ale nestalo se. Následný výklad v angličtině pro nás dva byl délkou maximálně desetinový, oproti francouzštině určené zbylým 12 francouzsky mluvícím návštěvníkům, kteří navíc pokládali otázky.

Prohlídku jsme zakončili ochutnávkou 4 vín a 2 rumů. Jako celek to bylo dost hnusné, víno kyselé až hrůza. Nicméně na téhle planetě neexistuje víno, které by mi aspoň teoreticky mohlo chutnat, takže budiž ostatním útěchou, že jsem stále totální abstinent. No a rum byl prostě rum, jak to vůbec někdo může pít… Většinu toho jsem postupně vylévala na zem, 100 let tam teď nic neporoste...

Po ochutnávce jsme dojeli vrátit kola, pán tam tentokrát nebyl, slečna uměla trochu anglicky, ale nic po nás nechtěla. Celý den jsme završili v občerstvení, které máme přes ulici od ubytování. Dala jsem si „Poisson Cru Local“ a Miki Pizzu Foie Gras. A k tomu jsme měli láhev vody, celá útrata pak byla 4.350 XPF.

Po jídle jsme došli na ubytování, dali si očistnou sprchu, dopsali deníky a po 21:00 šli spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-22 - Francouzská Polynésie, Rangiroa

Vzbudila jsem se před 5:00 a venku už se rozednívalo. Vylezla jsem na terasu a za mraky viděla přicházející východ slunce. Pak jsem zase zalezla do postele. Budíka jsem měla až na 6:30, ale sousedka z vedlejšího pokoje si před šestou sedla na společnou terasu a začala telefonovat, takže mě vzbudila. Došla jsem si na toaletu, cestou jsem po ní hodila dost vražený pohled, ale pak už se mi usnout nepovedlo. Tak jsem si chvíli dopisovala deník, dali jsme si snídani a připravili si věci na výlet.

Na 8:00 jsme si šli stoupnout k hlavní silnici, kde nás během několika minut nabral mikrobus a odvezl do přístavu Tiputa. V autě už jeden pár seděl a cestou jsme vyzvedli ještě jednu slečnu, takže nás bylo 5. V přístavu jsme museli chvíli čekat, než dorazil Emmanuel se svou lodí.

Všichni jsme se nalodili a odrazili od mola, aby Emmanuel po pár desítkách metrů zjistil, že došlo k záměně té páté účastnice a že tahle má jet s někým jiným. Tak jsme se vrátili k molu, tuhle vysadili a čekali, než nám přivezou tu správnou. Pozitivem bylo, že nová účastnice byla Němka, takže nás bylo víc anglicky mluvících.

Asi hodinku jsme pak jeli přes lagunu k Blue Lagoon. Na půli cesty jsme minuli malý ostrůvek a na místě zakotvili před lagunou. Naskákali jsme do vody a užili si šnorchlování se žraloky. Těch menších černoploutvých tam byla spousta, ale pak tam byli taky asi tři velcí prý dvoumetroví citronoví. A ten, když plaval přímo proti mně, úplně veselo mi nebylo...

Pak jsme lodí popojeli blíž k laguně, Emmanuel prokličkoval mezi korálovými útesy až na mělčinu. Tam jsme si vzali z lodi všechny věci, slezli z lodi do vody a vodou došli na nedalekou pláž.

Emmanuel nám tam ukázal „svou kancelář“, tedy improvizovanou zastřešenou kuchyň s posezením. Má to tam ale vychytané – lehátka, židle, šňůra na prádlo, police na věci, samozřejmě stůl a lavice... Pak nás provedl po ostrově, ukázal různá krásná místa a nasměroval nás až k cípu růžového písku. Ukázal nám taky hromadu odpadků, kterou nedávno vytvořil spolu se svým příbuzným uklizením pobřeží. Všechno to sem přineslo moře – bójky, zbytky polystyrenových krabic, nárazníky z aut, spousta lahví…

My pak pokračovali dál, on se vrátil připravovat oběd. Času jsme prohlídkou dalších míst strávili spoustu, uchvacoval mě růžový písek a tyrkysová voda... Do naší základny jsme se vrátili z naší pětice jako poslední... Na jídlo byl ale ještě čas, takže jsme rovnou vzali šnorchlovací vybavení a vyrazili na obhlídku přilehlého podmořského světa.

Emmanuel mezitím připravil plátky čerstvého kokosu a upekl naprosto famózní kokosový chleba. Nabídl nám pití a dopřipravil oběd – rýžový salát, rybu poisson cru a grilované kuře a rybu. Oběd byl famózní a úplně zoufale jsem se přejedla… A Němka se ukázala být vegetariánkou, skončila na rýžovém salátu. Jet do Francouzské Polynésie a nejíst ryby, to je ale taky určitá forma barbarství…

Chvíli jsme po jídle odpočívali a pozorovali různé ptáky, protože tomuto ostrovu se říká Bird Island, Ptačí ostrov. Mezi ptáky, které jsme při své návštěvě viděli, byl Nody bělostný, Rybák chocholatý nebo Vini běloprsý, který se vyskytuje endemicky ve Francouzské Polynésii. Emmanuel mezitím vše uklidil a vyrazili jsme zpět na loď. A pak nás čekala cesta zpět, s plným břichem se zdála být nějaká další :-).

Naším cílem byl průliv Tiputa, kde se v jednom místě nachází obrovské množství ryb. Jsou jich tisíce, plavou i přímo pod hladinou, takže jsou vidět i z lodi. Občas tu bývají i delfíni. Na ty jsme nejdřív neměli štěstí, ale když to ostatní lodě vzdaly, Emmanuel se vzdát nehodlal, a nakonec delfíny našel. Viděli a užili jsme si jich nakonec dost, v průlivu Tiputa jsme nakonec strávili skoro hodinu.

O kousek dál jsme vyrazili šnorchlovat v místě, kde bylo zase naprosto neuvěřitelné množství ryb. Na rozdíl od průlivu tu ale nebyl silný proud, takže to bylo příjemně poklidné. Všude byla obrovská hejna poměrně plachých ryb v bezprostřední blízkosti, nechali nás plavat mezi sebou, uhýbali na poslední chvíli jen několik centimetrů před námi, vždy nás nějakým záhadným způsobem obeplavali, i když naše pohyby byly asi dost nepředvídatelné. Byl to další neuvěřitelný zážitek. Kdyby mi to někdo vyprávěl, nevěřila bych mu.

Kromě toho jsme viděli i různé klipky – praporkovou, dvouskvrnnou nebo poloměsíčitou – a překvapivě taky murénu. Ta mě tedy nejdřív trochu vyděsila, protože to prostě je děsivé zvíře. Ležela u dna se svou typicky otevřenou tlamou. Pokud se cítí ohrožena, umí prý zaútočit a pěkně pokousat, ale já jsem byla v bezpečí několik metrů nad ní. To Miki to naopak moc nedomyslel a nenapadlo ho nic lepšího, než se k ní zkusit potopit. Naštěstí ji vyplašil a ona zmizela pod skalami.

Nakonec jsme se vrátili do přístavu, zaplatili Emmanuelovi 9.000 XPF za osobu, rozloučili se a nasedli do dodávky, která nás odvezla zpět. Dorazili jsme tam tak akorát, abychom v 17:45 omrkli západ slunce z terasy ubytování a pak jsme konečně zapadli do sprchy.

Večer jsem si dolepila album a asi ve 22:00 jsem šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-23 - Francouzská Polynésie, Rangiroa a Fakarava

Zase jsem se probudila před budíkem, který byl na 6:30. Tentokrát mě nevzbudila sousedka, ale horko, protože Mikimu byla v noci zima a vypnul větrák.

Dali jsme si snídani a na 8:00 šli čekat k hlavní silnici. Auto perlové farmy zrovna jelo kolem na opačnou stranu pro další lidi, tak jsme museli čekat, než je nabere a vrátí se. Mikimu tam při čekání lezla po noze tyrkysová stonožka.

Na farmu to byl jen kousek. Na místě jsme museli chvíli čekat, tak jsme rovnou omrkli nabídku v obchodě. Brzy se nás ale ujala obsluha, že prý jestli mluvíme anglicky, tak můžeme na prohlídku. Nejdřív nám vysvětlila, jak celé pěstování perel funguje, pak jsme se přesunuli do technické části, kde jsme viděli, jak se do ústřic vkládá „návnada“ a jak se vyndává hotová perla. Nakonec nám ukázala lagunu, ve které prý aktuálně pěstují asi 400 tisíc perel!

Skončili jsme zase v obchodě, kde nám ještě ukázala, jak se perly hodnotí – podle tvaru, podle hladkosti a lesklosti povrchu a podle velikosti. To celé se dá kombinovat, takže mají v nabídce obrovské množství variant a šperků z nich. My jsme předem věděli, že si jako suvenýr chceme jednu perlu odvézt. Vybrali jsme kulatou (rounded), s menší povrchovou „vadou“ (B) a o průměru 10 mm. Stála 14.000 XPF po odpočtu daně, kterou musíme vyřešit v Papeete na letišti před našim odletem zpět domů. Daň je 16 %, takže 2.240 XPF. Pokud bychom papíry před návratem domů nevyřešili, museli bychom rozdíl doplatit.

Perlu jsme dostali do brokátového pytlíčku na zip, do papírového sáčku a do modré taštičky z netkané textilie. K tomu jsme dostali certifikát pravosti, účet a instrukce k vrácení daně. Z druhé, dost početné skupiny francouzsky mluvících návštěvníků si nikdo nic nekoupil...

Odvezli nás zpět na ubytování, kde jsme se převlékli do plavek a rovnou se ponořili do laguny, čímž jsme konečně vyzkoušeli pláž a koupání, které máme přímo pod okny pokoje. Když už nám začala být ve vodě zima, šli jsme se zahřát na břeh, ale docela foukalo a sluníčko se schovávalo za mraky. Takže jsem se nakonec rozhodla, že do vody už znovu nejdu a dala jsem si rychlou odsolovací sprchu.

Nakonec jsme zašli jsme do supermarketu pro něco k obědu, volba padla na chlazené plněné bagety (1.065 XPF). Na ubytování jsme pak na terase poobědvali, chvíli jen tak odpočívali a užívali si výhledů z terasy. Nakonec jsme zabalili zavazadla a asi ve 13:00 jsme vyrazili pěšky na letiště.

Bylo docela horko, ale cesta utekla dost rychle. Na ubytování jsme nepotkali nikoho, s kým bychom se mohli rozloučit, ale Jamie jel proti nám autem, tak jsme se aspoň pozdravili.

Na letišti jsme se potkali s francouzskou dvojicí, se kterou jsme byli předevčírem ve Vin de Tahiti na ochutnávce. Rovnou jsme šli na odbavení. Kufry už mají dohromady 43 kilo, takže hmotnostní rezerva se výrazně zmenšila, a to už máme v batozích přendanou spoustu těžkých věcí. Přitom nám nic do zavazadel nepřibývá, takže to musí být jen tím, že je všechno navlhlé.

Po odbavení jsme se usadili v odletové hale. Pozorovali jsme letištní dění a já jsem si dopsala deník. Letadlo mělo asi půl hodiny zpoždění, nicméně když konečně dorazilo, náš nástup i následný odlet byl rychlý.

Sedli jsme si na pravou stranu, takže jsme viděli při vzletu lagunu ostrova Rangiroa a pak během letu různé další ostrovy, malý atol Maui a nakonec samozřejmě při přistání také lagunu Fakarava.

Letiště trochu zklamalo, má doškovou střechu, doufali jsme ve slaměnou :-). Nicméně i tak je to malinkatá budova velikosti našeho pražského bytu, ve které jsou natěsnané odbavovací přepážky, výdej zavazadel a jedno malé občerstvení. Když přiletí letadlo a zároveň se stojí fronta na odbavení, je bez šance se vejít dovnitř. Vydání zavazadel navíc neskutečně dlouho trvalo.

Venku už na nás čekala Manuiti s dodávkou. Když jsme si vyzvedli kufry, naložili jsme se. Jeli jsme zase s tím francouzským párem, který bydlí na stejném ubytování... Na ubytování nám Manuiti vše ukázala a vysvětlila, dostali jsme chatičku číslo 8 a odnosili jsme si tam věci.

U recepce jsme si půjčili kola a zajeli k nedalekému supermarketu, který měl v 17:00, tedy zanedlouho zavírat, a pořídili jsme tam něco k pití a taky jsme si dali ananasovou zmrzlinu. Po ananasu až tak moc nechutnala, ale měla jedovatě žlutou barvu, tak jsme se aspoň dobře pobavili :-). A ještě lépe jsme se pobavili nad místní benzínkou, zřejmě jedinou na ostrově. Vypadala jako postavená z lega, maličká, jeden stojan, dvě hadice. A samozřejmě už měla zavřeno.

Bydlíme přímo u majáku, takže ten nám vlastně vypadl z programu. Jeli jsme se tedy podívat na kostel, hřbitov a pak úplně na opačnou stranu směrem k letišti na starý maják. Největším bonusem bylo, že jsme všude byli sami, tady vážně turisti nejsou… U majáku začalo zapadat slunce, takže jsme si ještě užili krásných scenérií.

Po prohlídce majáku jsme vyrazili na cestu zpět. Mikimu na zpáteční cestě asi dvakrát spadl řetěz, takže jsme si trochu oživili dětské zážitky.

Zajeli jsme na ubytování, abychom se poradili, kde se dá najíst, respektive co je v tuhle dobu otevřené. Podle rady jsme vyrazili do snacku Elza, ale cestou jsme asi na dvouapůltém kilometru objevili tradiční roulotte. Měli mít zavřeno, ale neměli, tak jsme se rozhodli najíst tam. Dala jsem si rybu, Miki opět hamburger. Jídlo stálo rovné 3.000 XPF.

Asi za 7 minut jsme byli zpět na ubytování. Ve sprše teče jen studená voda, takže očista byla takhle večer extra rychlá. V chatce jsem připravila věci na další den a šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-24 - Francouzská Polynésie, Fakarava

Vstala jsem asi v 6:00, budík byl původně na 6:15. Rovnou jsem se z pyžama převlékla do plavek, namazala se a připravila tašku.

V 7:00 jsme šli na snídani, ostatní 3 obyvatelé už tam seděli. Takže jsme s nimi posnídali u jednoho stolu. Paní z francouzského páru s námi prohodila pár slov, jinak se spolu oni tři bavili francouzsky. Pak se postupně vytratili a my tam zůstali sami.

Asi v 7:40 jsme se vydali do přístavu, kam jsme dorazili přibližně o 10 minut později. Po chviličce na nás začal gestikulovat nějaký chlápek, tak jsme se k němu přesunuli a zjistili, že to je Vaihere. Nalodili jsme se, ujasnili si, že my francouzsky bohužel fakt nemluvíme :-), a vyrazili jsme na cestu.

Jeli jsme podél pobřeží a ve vodě hledali zvířata. V průlivu asi delfíny, bohužel neúspěšně. O kus dál jsme viděli rejnoka, žraloky i želvu. První pořádná zastávka byla v malé zátoce, kde jsme dostali každý svůj kokos s mlékem a pak jsme se tam trochu prošli. Na pláži mě zaujala spousta odpadků v podobě drobných plastových kousků vyvržených na pláž podobně, jako mušle.

Pak jsme se posunuli dál, abychom zase mohli sledovat zvířata. Nakonec jsme zakotvili u břehu a vodou došli na břeh. Po projití malým kokosovým hájem se nám otevřel pohled na Modrou/Zelenou lagunu. Dechberoucí místo s tyrkysovou vodou obklopené plážemi a palmami. Tohle byl ráj, který jsme hledali!

Udělali jsme nějaké fotky, to jsme si nemohli odpustit, a vyrazili šnorchlovat. Viděli jsme spoustu zajímavých ryb – trubkotlamku, sumýše obrovského nebo krásně zbarvenou klipku dvouskvrnnou. Když nás to přestalo bavit a začalo nám být chladno, vylezli jsme z vody a trochu se prošli po ostrově.

Vai mezitím připravil oběd – grilované rybí špízy s rýží, sashimi a kokosový chleba s medem. Naservíroval nám to na stůl s ubrusem, z lodi dotáhl tři stoličky, měl k tomu chlazené nápoje, prostě luxus. Přitom nám by stačil piknik na pláži. Jídlo každopádně bylo naprosto výtečné. Jen během trochu zapršelo.

Po obědě jsme měli asi hodinu čas na relax, takže jsem se na chvíli natáhla na pláž mezi palmy, pak jsem si lehla na palmu a nakonec jsme se šli projít na protější ostrov. Byl tam naprosto neposkvrněný písek a připadala jsem si tam jak Robinson. Na ostrově nás ale zastihl silnější déšť a jelikož jsem na našem domovském ostrově nechala v plážové tašce foťák, vydala jsem se zpět, abych ho lépe zabalila a uklidila. Když jsem tam došla, bylo všude slušně mokro, ale déšť už ustával.

Když jsme se na „našem“ ostrově zase sešli všichni, pomalu jsme posbírali všechny věci, odnosili je na loď a popojeli kus na malý motu. Cestou jsme ve vodě hledali zvířata, ale nebyli jsme úspěšní. Nicméně my už jsme viděli zvířat tolik, malé ryby, želvy, žraloky, z lodě i delfíny, že nám to vůbec nevadilo, i když Vai vypadal trochu zklamaně, že nám nemůže nic ukázat.

Zakotvili jsme u strmého korálového útesu, který ten malý motu ho obklopuje. Na ostrov jsme museli došnorchlovat, což byla trochu groteska – nandat si šnorchlovací vybavení, do ruky si vzít ploutve i boty do vody, seskočit z lodi, nějak si při plavání v hloubce nasadit ploutve a pak doplavat ke břehu, prokličkovat mezi korály a neodřít si břicho. U břehu jsme se přezuli z ploutví do bot do vody, což byla komedie číslo dvě. Pak jsme šli prozkoumat ostrůvek. Bylo tam plno ptáků, jeden velký, zřejmě terej, byl dost plachý, nechal mě přiblížit jen na pár metrů.

Nakonec jsme se zase přezuli do ploutví, doplavali k lodi, boty naházeli do lodě a vyrazili šnorchlovat. Vai šel tentokrát s námi a upozorňoval nás na zajímavá zvířata. Viděli jsme hlavně spoustu žraloků, trubkotlamku, nějakou velkou rybu a pak také spoustu pestrobarevných rybiček. Nakonec jsme celé motu obeplavali, což dalo slušně zabrat, jelikož motu je v rozlehlé laguně, a z návětrné strany jsou u něj docela vlny. Každou chvíli jsem měla šnorchl plný vody, nestíhala ji vyfukovat a musela ji vylévat spodem.

Naší poslední zastávkou byla pláž PK9 a hlavně marae Tahiri Vairau. Oboje máme v plánu v pondělí na náš cyklovýlet, ale to nevadí, aspoň budeme mít lepší představu a nebudeme bloudit.

Nakonec už zbýval jen návrat zpět do přístavu. Tam jsme se rozloučili a došli na ubytování, kde jsem si ještě v plavkách dala odsolovací sprchu, vše jsme dali sušit a vyrobila jsem do alba stránku s novou fotkou.

A protože jsme měli hlad, vydali jsme se zase hledat něco k jídlu. Nakonec jsme zavítali do doporučovaného snack Elza, kde měli v nabídce spoustu sashimi. Každý jsme si dal menu se 3 druhy sashimi, porce byla za 1.900 XPF. Jen jsme každý zvolil jiné menu. Já jedno sashimi s nasládlou omáčkou s česnekem, kvádr opečený ze všech stran a nakrájený na plátky a salát se syrovou rybou a zeleninou. Miki měl jedno sashimi s mangem, další zprudka osmažené a třetí byl salát se syrovou rybou a ovocem. Oba jsme k tomu měli hranolky a zeleninový salát. A bylo toho tedy až moc.

Po večeři jsme vyrazili zpět na ubytování. V chatce zbývalo jen převléct se do pyžama, trochu chatku vyvětrat, aby tam nebylo takové horko, a dopsat deník. Spát jsem šla už po 21:00, byla jsem z toho dnešního šnorchlování dost unavená.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-25 - Francouzská Polynésie, Fakarava

Budíka jsem měla tradičně na 6:15, ale zase jsem se probudila o něco dřív. Odskočila jsem si na WC, odepsala na několik e-mailů a převlékla jsem se do plavek.

Na 7:00 jsme šli zase na snídani. Rovnou jsme s sebou vzali věci a na recepci poprosili Manuiti, jestli nám může zjistit, v kolik máme být v přístavu. Vai nám totiž včera říkal, že zkontroluje počasí, ale mail neposlal a na ubytování asi nevolal. Nejdřív jí nebral telefon, ale pak nám přišla říct, že tam máme být v 7:30.

Z ubytování jsme vyráželi v 7:33, ale v přístavu nikdo nebyl. Spekulovali jsme, jestli nebyl sraz až později, v 7:40, třeba jsme si to spletli. Během našeho rozjímání se Vai objevil.

Zase jsme se naskládali na loď a vyrazili směr Jižní průliv. Cesta přes lagunu trvala asi 1,5 hodiny. Zpočátku jsme si užívali výhledy na pobřeží, ale když jsme vyjeli na otevřenou lagunu, byly místy i docela velké vlny.

Zakotvili jsme v malé vesničce Tetamanu. Vai s námi vyrazil šnorchlovat. Ve vodě byla spousta žraloků, kteří asi byli zvyklí na lidi a moc si z nás nedělali, ale když jeden z nich zamířil přímo na mě, trochu jsem se vyděsila. Kromě žraloků tam byla spousta velkých ryb – Pyskounů vlnkovaných – a různých velkých hejn. Pak jsme chvíli lelkovali okolo lodě a na pláži a nakonec jsme se ještě do vody vrátili.

V Tatemanu jsme měli být až do 11:30, ale nakonec jsme se na další místo přesouvali asi o hodinu dřív. Cílem byl malý motu, který měl pláže z růžového písku. Bylo na něm několik keřů a asi čtyři palmy. Než jsme si ostrov obešli a udělali nějaké fotky, připravil nám Vai přístřešek z palmových listů, pod něj zase postavil stůl s ubrusem, stoličky a připravil jídlo.

Jídlo bylo opět výtečné. Tentokrát už jsem se ho zeptala, jestli vaří on nebo manželka, tak prý ona :-). Závěr oběda urychlil blížící se déšť, takže jsme sbalili věci, Vai nám na lodi strčil tašku a osušky do suché skříňky a jinak jsme zůstali ve věcech na plavání, takže nás déšť netrápil. Jen jsme tedy motu opustili o něco dříve, než bychom chtěli, Vai tam asi nechtěl čekat, až se případně přižene něco pořádného, obloha vypadala v jednu chvíli docela zlověstně.

Vrátili jsme se tedy do Tatemanu. Došli jsme se podívat na kostel, hřbitov, na pláž plnou korálů. Miki pak šel ještě šnorchlovat a vrátil se po souši, protože byl silný proud. Já už jsem šnorchlování vynechala, neměla jsem pocit, že bych mohla vidět ještě něco, co už jsem neviděla, a mezi další žraloky se mi nechtělo. Sice od nich nebezpečí nehrozí, ale stejně jsem z těch velkých neměla moc dobrý pocit.

Vyrazili jsme na cestu zpět, byly docela slušné vlny, takže to hodně házelo a bylo to dost nepohodlné. Cestou jsme taky docela zmokli, až tak, že jsme přestali dělat hrdiny a navlékli jsme pláštěnky.

Cestou se ale počasí vylepšilo, vysvitlo sluníčku a my jsme ještě udělali asi na půlhodinovou zastávku u jedné krásné pláže. Vai nám zase dal kokos a šli jsme se projít. Našla jsem tam několik malých krásných mušliček a taky jednu obrovskou. Smrděla, protože v ní asi uhynul její obyvatel. Beztak bychom jí tam museli nechat, něco takhle velkého se do Evropy vůbec vozit nesmí.

Z pláže jsme zamířili přímo do přístavu, kde jsme se vylodili, zaplatili 30.000 XPF a s Vaiem se rozloučili. Pěšky jsme došli na ubytování, kde jsem si opět dala ještě v plavkách sprchu a pak se v bungalovu převlékla. Na terase jsem si zazálohovala fotky, dolepila album a taky rozbila kokos a pustila se do jeho obsahu. Za chvíli budu jak domorodec :-).

Po 18:00 jsme se posbírali a vyrazili na večeři do snacku, kde jsme byli včera. Dali jsme si zase sashimi, Miki 4 druhy (2.000 XPF), já 3 (1.900 XPF). Tentokrát jsme si k tomu dali i koktejl (1.300 XPF) na oslavu, protože lepší místa, než jsou tady na ostrově Fakarava, už v Polynésii nenajdeme. Celá večeře stála 5.200 XPF. V koktejlu byl alkohol, to jsme věděli, ale asi ho byla pořádná porce, takže i když jsme ho měli napůl, mně abstinentovi se trochu motala hlava.

Sedli jsme na kola a zamířili na ubytování. Cestou jsme vypnuli čelovky a jeli jen za svitu měsíce. Bylo to úžasné, protože nikde nesvítilo jediné světlo, světelný smog roven nule. A měsíc svítil tolik, že bylo docela hezky vidět na cestu.

Na ubytování jsem se pustila do dopsání deníku a před 21:30 už jsme oba spali.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-26 - Francouzská Polynésie, Fakarava, Tahiti a Moorea

Asi v 5:00 mě probudil nějaký pták, co venku vyřvával. Odskočila jsem si na toaletu a pak ještě usnula.

Budíka jsme měli na 6:00. Připravili jsme si všechny věci na dnešek, zbytek jsme zabalili do kufrů a kufry a batohy jsme dali na recepci do úschovy. Pak jsme si došli na snídani, udělali check-out, který spočíval v podstatě v zaplacení 33.000 XPF za 3 noci a vrácení klíče. A nakonec jsme sedli na kola a vyrazili na výlet.

Měli jsme před sebou něco přes 9 kilometrů na pláž PK9. Cestou jsme minuli budovu letiště, která čím dál připomíná domorodou chatrč, a projeli jsme okolo závory s cedulí s různými zákazy. Závora byla otevřená, internet říká, že zákazové cedule máme ignorovat, a domorodci taky nic neříkali.

Cestou jsem musela na Mikiho několikrát čekat, protože mu opakovaně padal řetěz. Nakonec zjistil, že se to děje na nerovnostech, takže když se jim začal vyhýbat, už jsme jeli plynule. Nakonec jsme dojeli k pláži PK9 a marae, kam nás vzal v sobotu Vai. Trochu víc jsme si to tam prošli a i když pláž byla luxusní, rozhodli jsme se zkusit najít jinou, když na téhle už jsme byli.

Dopadlo to tak, že jsme dojeli až k Severnímu průlivu, kde jsme se chvíli kochali výhledy. Zaujal mě hlavně směr vln, které proudily jak od oceánu, tak od laguny. A protože nám bylo horko, vyrazili jsme zpět a postupně uhýbali na různé odbočky k pláži. Žádná nás ale nezaujala, takže jsme se nakonec vrátili na PK9. Vai prostě věděl, kde je to nejlepší...

Na pláži jsme strávili necelé tři naprosto nudné hodiny :-). Několikrát jsme byli ve vodě, postavili jsme hrad z písku, neúspěšně jsme se pokusili shodit z palmy kokos a kochali jsme se výhledy na lagunu. Z rozjímání nás vyrušilo auto s průvodcem a třemi turisty, což v podstatě zavelelo k ústupu, beztak byl čas na návrat. Turisti si nakonec jen udělali pár fotek a zajímalo by mě, jestli došli aspoň k tomu marae... A jejich průvodce zasadil hřebíček do rakve všem ostatním národnostem snad vyjma Japonců. Jako jediný totiž Mikiho, okolo kterého procházel, pozdravil, upozornil ho, že si máme dávat pozor na padající kokosy a ptal se, jestli máme dost vody.

Když odjeli, posbírali jsme své věci, sedli na kola a vyrazili zpět. Bylo okolo poledne a stín tedy bohužel nikde, takže těch devět kilometrů zpět bylo výživných.

Na ubytování jsme se osprchovali, převlékli, zabalili zbylé věci do kufrů, napsali nějaké e-maily a zprávy na další ubytování a poskytovatelům služeb a došli si do supermarketu pro jídlo. Neměli žádné hotové bagety nebo něco podobného, neměli ani samotné pečivo. Koupili jsme 2 balíčky sušenek, ať máme aspoň něco... :-(

Když dorazili noví hosté, naskládali jsme se do auta a s Manuiti vyrazili na letiště. Tam jsme se rozloučili a postavili se do fronty na odbavení. Tentokrát mi celá budova připomínala spíš malou stáj – došková střecha, hrubá betonová podlaha, dvě odbavovací přepážky, kovové pulty na výdej zavazadel, jedna gate (sdílená pro přílety i odlety), malé občerstvení, toalety a uprostřed toho celého cedule s informacemi o Fakaravě a kytka v květináči. Když přiletí letadlo, vystoupí do budovy noví cestující, ti odlétající čekají na odbavení a ti odbavení pak zase na nástup do letadla. Vypadá to na tom malém prostoru jako na asijském tržišti.

Když jsme konečně přišli na řadu u odbavení, rázem jsme se vrátili o několik desítek let zpět. Takové asi bylo létání v 60. letech. Okamžitě jsme totiž pochopili, proč ta fronta vůbec neubývala. Boarding pas nám vytiskli na jehličkové tiskárně a štítek na zavazadla je taková ta tradiční ručně vyplněná visačka...

Výstup lidí, vyložení jejich zavazadel a naložení našich docela trvalo. Kontrola na gate pak spočívala v odškrtnutí čísla naší palubní vstupenky v nějakém seznamu. V letadle jsem zabrala hned první dvojsedačku vlevo, ať to máme blízko k východu. Na Tahiti to bude fičák...

Při startu jsme seděli na straně přivrácené k oceánu, ale hned jsme udělali otočku a užili si výhledů na lagunu i pobřeží. Brzy ale pevnina zmizela z dohledu, takže jsme se začali připravovat na vrcholnou akci této dovolené zvanou „Dostaň se na Mooreu“. Během zbytku letu jsem si dopsala deník.

Na Tahiti pršelo, přiblížení k letišti bylo v podstatě za nulové viditelnosti. Na Papeete ale tak nějak vidět bylo, takže jsme si ho prohlédli i ze vzduchu. Vypadá spíš jako nějaké průmyslové předměstí velké aglomerace než jako samotné hlavní město.

Díky místům v zadní části letadla jsme z letadla vystupovali jako první a za chviličku už jsme byli v příletové hale. Zatímco já čekala na kufry, Miki dle domluvy šel rovnou do Avisu. Kufry dorazily bleskově, vlastně mezi prvními, takže jsem venku byla docela rychle. Stejně tak Miki byl v Avisu jako první a když jsem tam přišla, už řešil půjčení auta. Já jsem pak vyhlížela taxíky, aby nám nakonec neujely, až všichni přiletivší letiště opustí, ale asi v 16:35 už měl Miki v Avisu vše domluvené a to včetně odvozu do přístavu.

Tohle byl náš poslední vnitrostátní přelet. Během přeletů jsem používala respirátor. Na začátku jsem si ho brala nový, ale protože některé lety trvaly třeba jen 20 minut, vždycky jsem si ho nechala na příští let. Nakonec jsem v něm absolvovala ty místní přelety všechny. A protože je tu vlhko a protože v respirátoru se člověk potí o dost víc, zrezly mi drátky, které se používají na tvarování v oblasti nosu a prorezlo mi to i skrz textilii.

Během vyřizování věcí na letišti se spustil tradiční tropický slejvák. Na odvoz jsme museli chvíli čekat a déšť neustal, takže nakládka do přistaveného mikrobusu byla v tom dešti vtipná. Cesta ale byla bezproblémová a naštěstí rychlá, žádná doprvní zácpa se nekonala. Když jsme dorazili do přístavu, zbývala do odjezdu trajektu ještě skoro půlhodina. Díky Avisu se nakonec z akce „Dostaň se na Mooreu“ stala spíš fraška. Kdyby nás ale bývali do přístavu nedovezli a kdyby u letiště třeba nebyly taxíky, tak to mohl být taky pěkný průšvih. Ale na to, že jsem tomu, že trajekt stihneme, dávala tak 20 %, to byl naprostý luxus... Navíc přestalo na chvíli pršet, tak jsme se zvládli přes terminál v přístavu dostat skoro za sucha.

Nástup na trajekt byl trochu podobný letadlu, jen místo klasické gate byly turnikety. Na trajektu jsme chtěli zůstat venku, ale zase začalo pršet. Jelikož Miki už mezitím stihl vyrazit na průzkum lodi, s kufry mi do sucha pomáhal nějaký pán.

Když jsme vyplouvali, ještě jsem šla ven udělat aspoň pár fotek, ale jak jsme nabrali kosmickou rychlost a dostali se na otevřené moře, začalo to dost houpat a foukalo, takže jsem si sedla dovnitř. Chvíli jsem dopisovala deník a po očku pozorovala obrazovku. Vsadila bych se, že jsem tam viděla záběry z Prahy a nedělala jsem si moc velké iluze, že to bylo kvůli koronaviru… Ještě že tu nikdo neví, odkud jsme. Než jsem stihla dopsat deník, už jsme přistávali na ostrově Moorea, plavba trvá asi 30 minut.

Z trajektu jsme tentokrát museli s kufry po schodech, což byla trochu groteska, takže jsme radši nechali lidi nejdřív vystoupit. Hned naproti lodnímu terminálu se nacházela pobočka Avisu a před ním byl zaparkovaný Peugeot 106. Chvíli jsme zjišťovali, jak se dostat ke klíčkům, až jsme zjistili, že v okýnku auta je přivřený zámek a po zadání kódu, který jsme dostali v Avisu na Tahiti jsme zámek otevřeli a zevnitř vyndali klíčky. Luxus.

Zkusili jsme auto zkontrolovat, ale už byla tma a máme na něj plnou pojistku, tak jsme se vydali na cestu. Dojeli jsme až do zdánlivého cíle, ale nemohli jsme naše ubytování najít, takže jsme zavolali majitelce Snadře přes WhatsApp a poradila nám cestu. Ukázalo se, že se jí na Bookingu zobrazuje adresa centra obce, pod kterou spadá její adresa, což je ale pěkný kus cesty od skutečného místa. Nakonec jsme se stejně asi třikrát otáčeli a vraceli a ještě jí jednou volali, než jsme konečně našli správné místo.

Nicméně ubytování je luxusní, Sandra nám vše ukázala, vysvětlila, její angličtina má vtipný francouzský přízvuk a lépe mluví než rozumí, což je ostatně i můj případ, ale dá se s ní i nezávazně povídat.

Dozvěděli jsme se od ní, že nově je na ostrovech Tahiti a Moorea noční zákaz vycházení od 21:00 do 4:00 a že tedy jestli chceme na večeři, měli bychom si pospíšit. Nepřišlo mi to tak dramatické, bylo něco po 19:00, ale vyrazili jsme. Abychom ušetřili čas, k nedaleké restauraci jsme dojeli autem. Jinak nás ale zákaz vlastně nijak neomezí.

Restaurace Maheata byla spíš dražší. Asi to nebyl ten snack, do kterého nás posílala Sandra. Ale dala jsem si grilovanou rybu s vanilkovou omáčkou a rýží a bylo to opět naprosto bezkonkurenční. Pořád přemýšlím, jestli za to může čerstvost zdejších ryb nebo prostě úplná odlišnost místní kuchyně. Ale tahle jídla mi budou v Evropě fakt moc chybět…

Za večeři i s pitím jsme platili asi 6.200 XPF a na ubytování jsme se vrátili v pohodě v čase „vycházek“ :-). Připravili jsme si věci na další den a já jsem si dopsala deník. Spát jsem šla asi ve 22:00.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-27 - Francouzská Polynésie, Moorea

Budíka jsme měli na 6:30, ale zase jsem se probudila dřív, asi v 6:00, protože jsem musela na toaletu a pak už jsem jen podřimovala. Pomalu jsme si tedy připravili zbylé věci na dnešek, udělali si čaj k snídani, já si k němu dala pár sušenek.

Asi v 7:45 jsme se naložili do auta a vyrazili směr Hotel Hibiscus. Cestou jsme se zastavili na vyhlídce na zátoku Opunohu, ve které kotvila nějaká námořní loď a měla na palubě i vrtulník, a u kostela Église catholique de Saint Michel v Papetoai, u kterého jsme se včera otáčeli, když jsme hledali ubytování.

Na parkoviště u pláže Tiahura, která je hned vedle hotelu Hibiscus, jsme dorazili asi v 8:30. Došli jsme na pláž a tam čekali na vyzvednutí.

Loď přijela skoro na čas v 8:45, takže jsme se nalodili a postupně k nám přibylo ještě 5 dalších lidí. Poté jsme pomalu vyrazili na cestu, nejdřív pomalu, během té doby jsme dostali výklad, pak jsme zrychlili a museli vyjet na otevřené moře, což znamenalo překonat slušné vlny u laguny. Měli jsme co dělat, abychom se zvládali držet, navíc všude stříkaly proudy vody.

Přiletěl za námi nějaký pták, sednul si průvodci na ruku a pak ho usadili na loď. Nabídli nám, že si ho můžeme vyfotit a když jsem k němu konečně na té rozkývané lodi dolezla, průvodce mi nabídnul, že mě s ptákem vyfotí. Tak jsem si sedla, rukou se chytila za opěrátko a pták mě dvakrát klovnul do ruky. Zobák měl tedy pěkně ostrý, takže mi tekla krev a když jsem jí chtěla nasát a vyplivnout, celé to chutnalo po naprosto odporné rybině kombinované s bahnem či co to bylo :-).

Na otevřeném moři byly také pořádné vlny, takže se brzy začalo ukazovat, že jsem si neměla dávat snídani :-). Nebylo to tragické, ale bylo mi blbě. A strávili jsme tam dost času, protože průvodce zahlídnul velrybu, tak jsme při pohupování na vlnách čekali, jak bude reagovat a kde se ještě objeví. Viděli jsme jen z dálky její hřbet.

Asi to vypadalo nadějně, takže jsme vlezli postupně všichni do vody a plavali za velrybou. Platí tu totiž pravidlo, že loď nesmí k velrybě na méně, než 100 metrů, zbytek je pak na velrybě, respektive na nás. Pokud ji chceme vidět, musíme k ní doplavat a je na jejím rozhodnutí, jestli nás nechá. Fyzicky jsem to zvládala v pohodě, ale i při šnorchlování to slušně houpalo a bylo mi pořád blbě. Až jsem chvíli litovala, že jsem si taky nevzala plovák. Velryba navíc uplavala, očividně se družit nechtěla, takže jsme se vrátili k lodi. Vylézt do ní po žebříku, když se všechno houpe na velkých vlnách, byla taky kovbojka.

Pak jsme nějakou dobu kroužili kolem a hledali dál, až jsme z bouřlivých vod na severu ostrova konečně odpluli směrem na východ, kde už byly vody mnohem klidnější a hned se mi udělalo dobře. Dopluli jsme vlastně až na jihovýchodní cíp ostrova Moorea, kde měl kapitán hlášenou spící velrybu. A taky žraloka, který byl prý sice dost daleko, ale kvůli kterému jsme přesto dostali instrukce, že se máme držet v semknuté skupině. Tady už asi mělo jít o žraloka dlouhoploutvého, jehož výskyt je prý vzácný, protože je kriticky ohrožený, ale taky má zřejmě na svědomí nejvíc lidských obětí.

Znovu jsme tedy vlezli do vody, vůbec se nám nechtělo, všem nám byla zima, voda byla pěkně studená a zmínka o žralokovi nás vyloženě „potěšila“. Plavali jsme za průvodcem, dle instrukcí se kvůli žralokovi snažili držet pohromadě, ale moc to nešlo, přeci jen byly vlny.

Nakonec jsme opravdu v hloubce pod námi uviděli spící velrybu. Tedy v podstatě spíš jen její obrys, stín. Byla opravdu hluboko. Dlouho jsme tam pak plavali na hladině a sledovali jí, velryba prý spí asi 20-30 minut, pak by se měla probudit, ale my jsme jí dřív ztratili z dohledu, buď zmizela v hloubce nebo jí či nás odnesl proud.

Vždy se ale podařilo najít další, i když to možná byla zase ta samá. Nakonec jsme ale jednu viděli se vynořovat a z vody jsme viděli i její hřbet nad hladinou. Průvodce to asi vyhodnotil jako že nám to musí stačit, takže začal mávat na loď, ať pro nás přijede.

Pak jsme nalezli zpátky do lodi, měla jsem toho docela dost, zase mi z houpání na vlnách nebylo nejlépe. Ještě jsme tam nějakou dobu seděli v lodi a konečně jsme měli štěstí, dvě velryby ukázaly hřbet a s mohutným máchnutím ocasní ploutve se zanořily do hlubiny. Tím naše pozorování velryb skončilo.

Při následné plavbě nám byla všem slušná zima. Chvíli jsme taky neúspěšně hledali delfíny. Nakonec jsme zamířili na šnorchlování do mělké vody, kde byly dva rejnoci, očividně zvyklí na lidi, protože si toho nechali od průvodce dost líbit. A byla tam i spousta dalších dost velkých ryb. Jen jsme si nikdo nevzal ploutve a mně osobně to dost štvalo, protože mě neustále unášel nějaký proud, proti kterému jsem bez ploutví jen těžko zvládala plavat.

Něco po 14:15 jsme se konečně vrátili na místo vyzvednutí. Celkově to byl hezký zážitek, a hlavně to nebyla žádná zoo. Ale je pravda, že šnorchlování jsme si asi představovali jinak a že velryby uvidíme z větší blízkosti.

Na pláži Tiahura jsme se nakonec nezdrželi, protože byla v porovnání s jinými, které jsme už dříve navštívili, dost strašná. Popojeli jsme tedy autem k pláži Ta´ahiamanu, ale ta se nám taky nelíbila a bylo tam dost lidí. Dost nezvyk po vylidněné Fakaravě... Bohužel Moorea skoro nemá veřejné pláže, takže kdo nebydlí v rezortu se soukromou pláží, je odkázán na těch několik málo veřejných.

O kousek dál už jsme měli ubytování, takže jsme nakonec skončili na chvíli na maličké pláži přímo u něj a já jsem dokonce zalezla do hamaky. Byla naprosto famózně zavěšená, s krásným výhledem, tady bych vydržela hodiny...

Bohužel byl už brzy čas si dát odsolovací sprchu, obléknout se a vyrazit. Z Tiki Village se totiž ozvali dnes odpoledne, že akce začíná kvůli koronavirovým opatřením v podobě nočního zákazu vycházení o hodinu dřív, abychom se stihli do zákazu všichni dostat na ubytování, takže máme dorazit mezi 16:35 a 16:45. My jsme to tedy naštěstí věděli už od včerejška, kdy jsme si na základě informace od Sandry zjišťovali, jaký vliv by na nás zákaz vycházení mohl mít a Tiki Village byla to jediné, co nás napadlo. Ale že to Tiki Village komunikuje až na poslední chvíli, to mě dostalo.

Sandře jsme ještě pro jistotu zaplatili ubytování (11.700 XPF) a poprosili jí o pomoc s potápěním. Sama zkontaktovala svého známého Pascala, který nám nabídnul termín hned na následující den a za dost super cenu 6.000 XPF za osobu. Pro porovnání – z proslulé Top Dive mi přišlo info, že za intro ponor chtějí 14.000 XPF na osobu…

Autem jsme se přesunuli k Tiki Village. Cesta trvala asi 20 minut a byli jsme tam mezi prvními. U vstupu jsme dostali uvítací drink a program, ke kterému nám řekli, že neplatí. Tak proč nám ho dávají?!? Pak jsme měli prostor projít se po vesničce a nakouknout do různých budov. Bylo na to dost času a ve vesničce toho k vidění moc nebylo, takže jsme se nakonec vrátili do obchodu se suvenýry, kde visely nějaké informační tabule. A nakonec jsem si tam za 500 XPF koupila květinu do vlasů.

V 17:15 se všichni návštěvníci sešli u otvírání pece, ve které se od rána pekly polynéské speciality. Moderátor nám jednotlivé pečené pokrmy představil, bylo to sele a pak různé druhy místního ovoce a zeleniny.

Dalším bodem programu byla kokosová show, kde jsme viděli různé způsoby „dobývání“ se do kokosu, respektive získávání jeho obsahu – vody, kokosu i mléka – i možnosti použití kokosového listí. Výhodou obojího bylo, že ač se zde mezi masou francouzsky mluvících nacházelo asi jen 6 mluvících anglicky, výklad dělali plnohodnotný i pro nás. Ne jako třeba ve Vin de Tahiti, kde nás o výklad ukázkově obrali.

Pak už následovala večeře, kde nás usadili k přiděleným stolům. Měli jsme svůj malý jen pro nás 2. Nejdřív jsme si došli ke studenému baru, pak k teplému, pak pro to nejlepší znovu ke studenému, a nakonec k zákuskům. Výběr jídla nepohodlný, sice se to tvářilo jako samoobslužný bufet, ale jídlo nandávala obsluha a říkat si každému co chci nandat bylo skoro až nepříjemné, jak kdyby se člověk doprošoval. U teplého bufetu neuměli ani pořádně anglicky, navíc u některých jídel chyběly štítky, takže výběr jídel byl trochu naslepo.

Jídlo byl spíš slabší průměr. Studený bufet ještě ušel, byly tam sashimi, nějaká roláda nebo jarní závitky plněné zřejmě něčím z moře vytaženým. To ale byl konec chvály. Teplé jídlo ale bylo většinou přesolené, vepřové pečené tradičním způsobem bylo hořké, protože kůže byla trochu připálená. A dezerty byly tak strašlivě sladké, že jsem to nedojedla.

Na každý stůl jsme měli dostat vodu, ale donesli nám jí až v době, kdy už jí okolní stoly měly div ne vypitou. K vodě jsme si dali každý ještě nealko koktejl nehe nehe, každý byl za 700 XPF.

Po jídle následovala show a ta nám přišla dobrá, byla dost dlouhá a pestrá. Obsahovala nejen lokální tance, ale různé prvky z oblasti Pacifiku, takže i tanec poi a haku. Nicméně účinkující na zadních místech byli občas ne zrovna synchronizovaní a jeden chlápek byl trvale úplně mimo, což dojem dost kazilo

Když show skončila, asi ve 20:15 jsme se vydali na zpáteční cestu. Večerku jsme stihli úplně v pohodě skoro s půlhodinovou rezervou :-).

Trochu jsme si popovídali se Sandrou o tom, jaká byla Tiki Village a že nám domluvila potápění. Uklidili jsme sušené, leč nikoli usušené, prádlo, dopsali deníky, naplánovali zítřek a šli spát. Miki asi ve 22:30, já o půl hodinky později.

A jedna extrémně pozitivní zpráva dnešního dne – přes chargeback dorazily peníze za letenky od Air Canada. Díky Revolutu za dobrou službu a doufám, že s Air Canada už nebudeme mít nikdy nic společného. Chovali se hůř než chilský Latam…

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-28 - Francouzská Polynésie, Moorea

Budíka jsme měli na 6:30 a tentokrát mě tedy vzbudil, žádné dřívější vstávání se (konečně) nekonalo. Pozdní návrat z Tiki Village a pozdější usínání si vybralo svou daň.

Udělali jsme si snídani, zabalili a na 8:00 šli k Pascalovi, který vede potápěčské kurzy. Bylo to jen pár set metrů od našeho ubytování. Přivítali jsme se, Pascal nám vybral správné velikosti neoprénů, Mikimu nakonec dával trošku větší, vyzkoušeli jsme ploutve a masky, tu první mi nakonec vyměnil za menší. Pascal pak vše naložil do auta a popojeli jsme k nedaleké pláži Ta´ahiamanu. Tam nám všechno vybavení připravil a vysvětlil základy, hlavně gesta pod vodou, která se asi dost liší od gest používaných u nás, protože i při začátečnickém potápění v laguně se potkáme s různými zvířaty a musíme vědět, jak reagovat, tedy jestli se máme jen dívat nebo na ně můžeme i sahat.

Pak jsme oblékli závaží a s Pascalovou pomocí vesty s lahví. Oblékání vesty probíhalo v podřepu a málem jsem se z něj pod tou zátěží nezvedla :-). Vše jsme zapnuli, utáhli a s maskou a ploutvemi v ruce se s tím vším dohrabali na pláž, která byla na opačné straně silnice. Prý to celé váží asi 12 kilogramů, což bylo dost znát, ale ve vodě to prý odpovídá jen asi 2 kg. Když jsme vlezli do vody, už se chodilo o dost lépe.

Jakmile jsme měli vodu asi po pás, obuli jsme ploutve, nasadili brýle a poprvé se ponořili pod vodu. Prvních pár nádechů byl dost nezvyk, ale brzy mi to přestalo vadit.

Když jsme doplavali dál od břehu, Pascal se s každým z nás potopil ke dnu, abychom si vyzkoušeli klesání a vyrovnávání tlaku kvůli bolesti uší. S tím jsem měla trochu problém, chvílemi mě uši dost bolely, ale nakonec jsem to vždycky zvládla. Holt ty reakce začátečníka jsou nějaké zpomalené.

Stejně tak jsem občas trochu bojovala s tím, že mě výbava trochu převažovala, takže jsem to musela vyrovnávat. A jako obvykle mi trochu teklo do brýlí, což se pod vodou řeší tak, že se rukou připlácne maska nad nosem k obličeji, zakloní se hlava a vydechne se nosem. Pascal asi nečekal, že to někdo z nás bude muset praktikovat, ale ještě že nás to naučil.

Když si ověřil, že jsme schopni pod vodou fungovat, zamířili jsme ke korálovému útesu. Plavali jsme podle něj, viděli jsme želvu, krásně zblízka, a hlavně v podstatě zespodu. Osahali jsme si nějakou hvězdici a „mořskou okurku“ se sametovými bodlinami a přísavkami. Mimo toho nám Pascal ukázal i nějaké nebezpečné živočichy – překrásného perutýna nebo velkou okurku, která po doteku vypustí z otvoru žahavá chapadla.

Ve vodě jsme nakonec strávili skoro 45 minut a naše maximální hloubka byla 6,5 metru. Jsem z toho nadšená a taky se zase ukázalo, že jsem vlastně docela dobrý plavec. Přesto mám z vody trochu respekt a nejsem si jistá, jestli bych se chtěla potápět nějak víc, hlavně tedy do větší hloubky. A to i když vím, že s počínajícím panikařením už si umím poradit, stejně jako se situací, kdy mě v hloubce chytne křeč do nohy.

Výlez z vody byl extra vtipný, jak bylo všechno nacucané vodou, bylo to ještě těžší než předtím. Sundat si ploutve a vyhrabat se ven na pláž musela být pro přihlížející dost groteska. K autu jsem šla spíš v předklonu, jak mě to všechno vybavení táhlo dozadu.

U auta jsme sundali všechnu výstroj včetně neoprénu a převlékli se do svého oblečení. Pascal si za nás oba řekl o domluvených 12.000 XPF, což je méně, než chtějí v dříve zmiňovaném Top Dive za jednoho. Pak nás vysadil u našeho ubytování, kde jsme se s ním rozloučili, dali si sprchu, oblékli se do trekového a nanosili věci do auta.

Pak jsme ťukli na Sandru, abychom se rozloučili. Zrovna telefonovala se svou mámou, za kterou měla letět v pátek do Francie, a že prý Francie zítra zavírá všechna mezinárodní letiště nebo co. Znamenalo by to, že bychom se nedostali domů našim plánovaným letem, takže nám doporučovala zavolat do letecké společnosti. My jsme se rozhodli to neřešit a počkat, dokud nás nezkontaktuje letecká společnost sama. Beztak s tím teď nemůžeme nic moc dělat.

Vyrazili jsme do městečka Afareiaitu, kde jsou kousek za městem různé vodopády, měla jsem vytipované dva různé. Ale už když jsme odjížděli z ubytování, tak začalo pršet a během cesty se to ještě dost zhoršilo. Dojeli jsme na místo, kde bychom měli zaparkovat, ale na trek se dalo jít jen za předpokladu, že se totálně promáčíme. Takže jsme se vrátili k nedalekému supermarketu, abychom nakoupili něco málo k jídlu, hlavně na zítra na snídani. Měli ale i chipsy z místní zeleniny nebo sušené zlaté kiwi z Nového Zélandu, takže nákup nakonec stál 2.522 XPF.

Pak jsme se i s jídlem vrátili na parkoviště pod vodopády a protože pršelo, chvíli jsme tam seděli a něco málo snědli. A protože déšť neustával, trochu jsme si zdřímli, protože ráno se nám fakt nechtělo vstávat. Bohužel tohle nebyl takový ten typický tropický slejvák, který se přižene a z a půl hodiny je po všem. Pršelo vydatně a několik hodin v kuse.

Asi po hodině už tedy bylo jasné, že déšť jen tak neustane, takže jsme se rozhodli projet si část ostrova, která původně nebyla v plánu, tedy celý jihozápad, jih a jihovýchod. Nakonec jsme ostrov objeli tam i zpátky a užili si aspoň krásné výhledy do vnitrozemí, ve kterém se okolo vysokých hor povalovaly mraky, ale i na lagunu. Viděli jsme bezpočet kostelů, jedno podezřele hezké, ale oplocené marae a taky vraky všelijakých vozidel v různých fázích rozkladu.

Okolo parkoviště u vodopádů jsme při zpáteční cestě jen projeli. Počasí se umoudřilo, už jen trochu mrholilo, ale s ohledem na zamračené počasí, a tedy očekávání docela brzké tmy bylo už dost pozdě na to, abychom se vydávali někam do vnitrozemí ostrova. Cestou jsme se zastavili na vyhlídce Toatea Lookout, viditelnost byla v tu chvíli docela dobrá, takže byl vidět nejen hotel Sofitel pod námi, ale i nedaleká pláž Temae. Zítra to zkusíme za lepšího počasí.

Zajeli jsme se podívat na letiště, které jako jediné nevyzkoušíme, jelikož na Mooreu jsme dorazili trajektem a stejným způsobem se budeme zítra i vracet. A pak už jsme jeli rovnou k Distillerie et Usine de Jus de Fruits de Moorea.

Dorazili jsme tam asi ve 13:50, přičemž od 14:00 měly být nějaké prohlídky. Lidí se tam před 14:00 slezlo dost, ale na prohlídky to nevypadalo. Měli tam obchod se spoustou svých produktů i různých suvenýrů a také pultík s možností ochutnávky. Toho jsme využili a postupně dostali k ochutnání 5 různých nápojů – jejich víno, likér i nealko džus Rotui. Nápoj jsme nakonec žádný nekoupili, nebylo to tak dobré, jako v destilérce na Huahine, ale vzali jsme aspoň ananasovo-mangovou marmeládu za 450 XPF.

Od 14:00 bylo možné se ubytovat v našem dalším ubytování, takže jsme tam vyrazili, byly to asi jen 2 kilometry cesty a stejně tak jen kousek od ubytování, které jsme ráno opustili.

Dostali jsme krásnou chatičku s vlastní sociálkou a taky vlastním rojem komárů. Ubytování jsme rovnou zaplatili (9.120 XPF), abychom mohli ráno brzy odjet.

Počasí pořád nebylo moc dobré, takže na nějaký menší trek to nebylo a nic dalšího, co by se dalo dělat, nás nenapadlo, takže jsme se pustili do vybíjení komárů. Díky elektrické plácačce to šlo docela rychle, ale zabili jsme jich desítky. A přilétali další a další, protože mezi zdmi a střechou je mezera. Nakonec jsme trička s krátkým rukávem vyměnili za rukáv dlouhý a já jsem ještě použila repelent.

Na terase společné kuchyňky byl zapálený odpuzovací šnek, takže jsme si tam dali pozdní oběd a plánovali zítřejší výlet do vnitrozemí. Vyhnala nás odtamtud Francouzska, která se tam povalovala v hamace a zapálila si k tomu cigaretu. Čuchat tohle při jídle, o to jsme fakt neměli zájem.

Přesunuli jsme se na terasu vlastního bungalovu a zapálili si tam vlastního šneka. Já jsem si mezitím dolepila fotoalbum, Miki mezitím zalezl dovnitř, kde vraždil komáry, a nakonec si zalezl pod moskytiéru. Nejdřív chtěl někam na jídlo, ale já hlad neměla, a protože sám nic nezorganizoval, tak z toho sešlo. Když zapadlo slunce, zalezla jsem pod moskytiéru taky a dopsala jsem deník. Aby toho nebylo málo, na rozsvíceném displeji telefonu mi i pod moskytiérou přistál komár... Je to tu krásné, ale ještě že zůstáváme jen jednu noc, tohle je masakrózní komáří úniková hra. Nakonec jsem za svitu mobilního telefonu dolepila pod moskytiérou ještě jednu stránku do fotoalba a šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-29 - Francouzská Polynésie, Moorea a Tahiti

Budíka jsem měla až na 5:30, ale kohouti nás probudili už po 5:00, takže jsme vstali, připravili se a převlékli se do trekového. Kromě toho, že nás celé ráno zase ohrožovali komáři, bylo taky všechno mokré od vzdušné vlhkosti. Ani už se nedalo říct, že by to bylo vlhké...

Když jsme naložili věci do auta, vyrazili jsme směr údolí Opunohu. Byli jsme tam vlastně za chvíli, vzdálenosti tady jsou neobvykle krátké. V údolí jsme si užili pár krásných výhledů na okolní hory schované v mracích a popojeli jsme po horské silničce k archeologické lokalitě.

Ta sestává z několika marae, takže jsme si celou oblast důkladně prošli a některé části prozkoumali. Všechno bylo dobře označené, u každé lokality byla informační tabule a často byla menší tabulka třeba s názvem rostliny i někde u cesty. Zdejší marae jsou krásná, zachovalá, upravovaná. Přitom atmosféru dodává okolní prales a taky všudypřítomný krásně zelený mech. Naopak trochu komplikací bylo mokro po včerejším vydatném dešti.

Když jsme si prohlédli marae, popojeli jsme o něco výš na vyhlídku Belvédére. Hory byly v mracích, ale na zátoky Opunohu a Cook bylo vidět docela hezky, i když výhledu trochu bránily stromy.

A pak jsme vzali batohy a vyrazili na trek. Bylo jen pár minut po 7:00. Brzy ráno bylo ještě počasí docela příjemné, obloha spíše zatažená, takže všude stín a po včerejším dešti by se dalo říct, že snad i chládek. Vlhkost ale byla obrovská, takže při stoupání z nás pot tekl doslova proudem. Občas už mám pocit, že se na nás ta vlhkost snad sráží jako na oroseném okně nebo co. Tohle se ani nedá dostatečně popsat, to se musí zažít.

Cesta byla navíc po včerejším dešti mokrá, místy vyloženě rozbahněná, takže jsme celou dobu museli dávat pozor, kam šlapeme a stejně jsme měli úplně neskutečně zabahněné boty. Sice máme goretexové, takže v nich zůstalo sucho, a to i když jsme museli zdolat nějaké brody, ale jak tohle z nich dostaneme dolů, to je mi záhadou.

Cestou vzhůru byly z některých míst docela pěkné výhledy. A kromě vyhlídek jsme si užili i malý bambusový les.

V průsmyku na nás bohužel čekala jen cedule s názvem a nadmořskou výškou. A taky ukazatel na vyhlídku. Zatímco cestou do průsmyku jsme museli zdolat nějaké popadané stromy, cestou na vyhlídku jsme museli lézt po skále, naštěstí aspoň zajištěné lanem, a v horní části cesty na vyhlídku byla stezka dokonce sesunutá ze svahu. Miki se chtěl vrátit, že to nepřejdeme, nakonec jsme si tam natahali nějaké klády a udělali si z nich lávku, ale dostat se přes ten úsek nám trvalo docela dlouho.

Výhled z vyhlídky byl spíš tuctový. Pořád byla nízká oblačnost, takže jsme byli skoro na úrovni mraků a užili si jejich povalování u okolních hor, ale rostly tu docela mohutné stromy, které bránily výhledu do některých směrů. Mylně jsem čekala nějaký krásný výhled, ale ten se opravdu nekonal. Tak jsme si udělali pár fotek, posvačili a pomalu zaveleli k návratu. Ten by byl za normálních okolnost í docela pohodový, stezka nebyla strmá, ale to mokro z toho dělalo pomalu tobogán.

Při sestupu už bylo zase zataženo a chvíli pršelo. Takže se ani nekonaly další výhledy na lagunu. Aspoň jsme si udělali dvě odbočky k menším vodopádům.

Podle ukazatele to mělo do průsmyku Col des Trois Cocotiers trvat 3 hodiny, nám to trvalo něco přes 3,5 hodiny tam i zpět a to včetně těch dvou zacházek k vodopádům. Přemýšlím, kdo tady určoval doby trvání treků, protože jsou úplně mimo mísu – třeba jako ten půldenní výstup do průsmyku Faanui na Bora Bora, ze kterého jsme byli za hodinu zpátky i se zastávkou u marae…

Protože počasí nebylo moc dobré a výhled z průsmyku U tří kokosových palem nás nenadchnul, do druhého průsmyku ke třem borovicím jsme nakonec nešli. Při našem návratu k vyhlídce Belvédére jsme už potkávali hodně lidí a přímo na vyhlídce byly skoro až davy, většina z nich očividně jen na skok, v žabkách. Vyjet autem nebo na čtyřkolce, udělat pár fotek a hurá za dalším dobrodružstvím. Někomu to stačí, ale výhledy už za moc nestály, což tedy oni nevědí :-). Převlékla jsem se do něčeho méně zabahněného a vrátili jsme se zpět zátoce Opunohu.

Nejdřív jsme si v supermarketu za 1.190 XPF koupili nějaké pití, mimo jiného i Rotui s příchutí banánu a vanilky, a plněnou bagetu k obědu, pak jsme posvačili na vyhlídce na Cookovu zátoku a nakonec jsme dojeli až na vyhlídku Toatea, odkud byl dnes mnohem hezčí výhled nerušený mraky a hlavně deštěm.

Naší poslední zastávkou na ostrově Moorea byla pláž Temae, kde jsme strávili zbytek času do odjezdu trajektu. Převlékli jsme se do plavek a došli jsme k pláži. Miki se nakonec nekoupal, asi si nechtěl máčet plavky, nevím, ale já jsem tam vlezla hned dvakrát.

Ve 13:00 jsme pláž opustili, u auta se převlékli zase do civilu a zabalili kufry. Dojeli jsme k benzínce Mobil kde jsme za 1.523 XPF natankovali plnou nádrž a vrátili se k Avisu. Účtenku z tankování jsme museli ukázat a oni si ji nechali. Vzdálenosti jsou tu totiž tak malé, že by se teoreticky mohlo stát, že si někdo půjčí auto s plnou nádrží a najezdí toho tak málo, že pak bude auto vracet bez dotankování, protože bude pořád ukazovat plnou nádrž. My jsme tedy najezdili celých 232 kilometrů, to bychom asi nikam neschovali :-). Navíc tedy tam, co jsme auto půjčovali, jsme si vzali pořadové číslo, aby nám řekli, že musíme s autem jinam, takže já jsem tam počkala s věcmi a Miki auto odvezl.

Poté jsme nějakou dobu poseděli u odjezdu trajektů, prošli kontrolou jízdenek a čekali na trajekt. Moc nás do něj nenastupovalo, čekala jsem větší vytížení, když jezdí tolikrát denně. Když jsme se usadili v lodi, šel se Miki na chvíli projít po palubách.

Z přístavu na Tahiti jsme pěšky zamířili rovnou do půjčovny Avis v centru města, kde jsme se ale dozvěděli, že žádné auto nemají oni, ani pobočka na letišti. Chtěli jsme si na nábřeží chytit taxíka, ale když jsme míjeli autobusové nádraží, doptali jsme se na autobusovou zastávku a za 200 XPF na osobu jsme dojeli autobusem k letišti.

V autobusu jsme zbyli poslední, autobusák s námi nezajížděl do zastávky, ale vyhodil nás v křižovatce před zastávkou a rovnou to tam otočil a zamířil zpět. Nám to ale bylo jedno, vlastně jsme to měli i blíž, jen jsme kousek popošli do Eco Car.

Strávili jsme tam spoustu času, vysvětlováním, že bychom potřebovali auto na 2 dny, ale na 1 den něco malého, osobák, a na 1 den naopak něco, s čím můžeme do vnitrozemí. Nejdřív nám dali smlouvu na osobák na další den, ale pak zjistili, že nemají velké auto na sobotu, takže jsme museli program prohodit a po nějakých dalších menších kompromisech jako že SUV musíme zítra vrátit dřív se podařilo zarezervovat 2 auta a velkým SUV jsme mohli rovnou odjet.

Jako depozit si zablokovali 80.000 XPF na mojí kreditní kartě. Při minulé výpůjčce ho ale pak uvolnili hned po vrácení auta. Trochu problém byl s platbou, terminál první pokus odmítnul, prošlo to až napodruhé. A pak jsme dopláceli ještě rozdíl oproti půjčení SUV a nakonec jsme platili i za auto na sobotu, takže dohromady to bylo 24.000 XPF.

Když už jsme konečně měli auto, dojeli jsme na ubytování, ať na nás majitelka Agnès nečeká. Na místo jsme dojeli správně, ale Agnès jsme nakonec stejně museli volat. Ještě že jsme si tu místní SIM kartu pořídili… Tentokrát jsme se ale našli bez problémů. Jen tedy to velké auto jí trochu vyděsilo :-).

Ukázala nám jejich dům, ve kterém spolu s nimi budeme 2 noci bydlet. Máme krásný, čistý a voňavý pokoj s velkou koupelnou, prostě úplný luxus. Vyložili jsme věci z auta a protože majitelé potřebovali odjet a my parkovali za nimi, rovnou jsme vyrazili na jídlo. Na jejich doporučení k roulottes do parku Vaipoopoo, který je hned pod kopcem.

Měli jsme problém tam zaparkovat, nakonec jsme parkovali na protější straně ulice na takovém nezpevněném prostranství, ale naši ubytovatelé nakonec udělali totéž.

Omrkli jsme nabídku a po dlouhém výběru jsme vybrali roulotte s nabídkou syrových ryb. Dala jsem si carpaccio s kari a kokosovým mlékem, Miki „Trio de thon“, které sestávalo ze sashimi, poisson cru a rybího tataráku. Obsluha mluvila perfektně anglicky a vůbec to tam bylo dost příjemné. Navíc moje carpaccio byl naprostý luxus! Večeře včetně jednoho mangového džusu Rotui stála 4.350 XPF.

Posledním bodem dnešního programu byla návštěva nedalekého obrovského Carrefouru, do kterého jsme jeli hlavně pro pití. Nakonec jsme ale koupili i nějaké suvenýry – brožury s informacemi o místní fauně a floře, pohled, čaj a taky monoi. Nákup stál 6.860 XPF, z čehož jsme většinu zaplatili zbylou hotovostí a doplatili 986 XPF kartou.

Na ubytování jsme se vrátili docela pozdě, asi ve 20:30. Dali jsme si konečně po víc jak týdnu pořádnou sprchu a zapadli po postele, kde jsem si dopsala deník a asi ve 21.30 šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-30 - Francouzská Polynésie, Tahiti

Budík zvonil už v 5:00. Vstávat se nám tedy moc nechtělo, ale asi v 5:45 už jsme sedali do auta. Snídani jsme si dali cestou – Mikiho oblíbené madeleines.

Zamířili jsme rovnou do údolí Papenoo, na jehož začátek jsme dorazili asi v 6:15. Hned ze začátku byla silnice dost rozbitá, takže velké auto se fakt hodilo. A jakmile skončily domky, přišel velký brod, taková čistka aut hned na začátek. Byla u něj budka, kterou obýval takový podivín, anglicky neuměl, ale instrukce, podle čeho poznáme, že je v brodu moc vody a nemáme do něj vjíždět, jsme pochopili.

Postupně jsme se prokousávali údolím. Viděli jsme několik vodopádů – Topatari, Vaiharuru a Puraha. U jednoho z menších vyznačených vodopádů jsme se zkusili zastavit, ale v mapě jsme neměli vyznačené stezky a když jsme to zkusili naslepo, stejně se nám to nepovedlo. Obhlédli jsme tedy aspoň jedno moc pěkné marae a pokračovali k Relais de la Maroto. Původně to byla ubytovna pro dělníky, kteří stavěli zdejší soustavu elektráren, dnes je tu restaurace a ubytování.

Pak jsme začali pomalu stoupat do průsmyku. Cesta se postupně zužovala a zhoršovala a na vrcholku nás čekal tunel skrz horu.

Celou cestu byly krásné výhledy na okolní přírodu a hory. Od tunelu jsme sjeli k jezeru Lac Vaihiria, kde jsme udělali zastávku, trochu jsme se prošli po jeho břehu a prostudovali různé informační tabule.

Mířili jsme dál k západnímu pobřeží, cestou jsme minuli další jezera, respektive malé přehrady, které slouží pro výrobu elektrické energie. V některých z nich se dá a smí koupat, ale nějak bych k tomu kvůli různým vpustím a výpustím neměla důvěru, takže jsme nic takového ani nezkoušeli.

Taky jsme konečně začali potkávat nějaké lidi, zatím se zdálo, že jsme tu snad sami. Potkali jsme velkou skupinu místních, kteří přijeli všichni jedním Hilluxem.

A taky jsme na západním pobřeží po skoro třech týdnech konečně narazili na zdejší přírodní úkaz – dva nepříjemné Polynésany. První byla obyvatelka jednoho z prvních domků, který jsme na konci cesty potkali, druhý byl motorkář jedoucí proti nám. Oba po nás chtěli, ať zpomalíme, přitom jsme zdaleka nejeli povolených 30 km/h, na většině úseků tak rychle totiž vůbec jet nejde. Důvod jejich nevraživosti je zřejmý – ještě v nedávné minulosti byla tato část silnice od jezera zavřená kvůli protestům obyvatel a barikádě, kterou na silnici postavili. My jsme měli možnost silnici projet celou, ale domorodci se s otevřením silnice očividně ještě nesmířili. Organizované výlety tam navíc nejezdí, končí u jezera Vaihiria a pak se vrací zpět.

Na západním pobřeží jsme si v supermarketu koupili malý oběd – bagetu a sendvič, dohromady za 530 XPF. A pak nás čekal návrat údolím zpět. Vrátili jsme se k jezeru Vaihiria, kde jsme si na vyhlídce dali oběd. Během cesty jsme taky dojedli zeleninové chipsy a sušené zlaté kiwi.

V dalším úseku od jezera k tunelu jsme potkali tu bandu domorodců s Hilluxem. Stáli s ním v zatáčce, byli vylezlí a kochali se výhledem do údolí. Moc se nenamáhali s autem pořádně uhnout, ale aspoň nám ukazovali, jestli projedeme.

Vydrápali jsme se zpět k tunelu, tentokrát jsme si průjezd trochu víc zdokumentovali. A pak jsme postupně sjeli zpět k Relais de la Maroto, kde jsme viděli zaparkovaného Dustera od Eco Cars. Ten sem samozřejmě nesmí, ale úsek cesty z Papenoo stejnojmenným údolím až sem byl asi přece jen i pro tohle auto sjízdný. Eco Cars ovšem tvrdí, že mají pro tyto účely v autech GPS, takže lze doufat, že řidič dostane nějakou sankci. Co totiž jako zákazník autopůjčovny fakt nechcete, je auto, které váš předchůdce oddělal na silnici, kam s ním jezdit neměl.

Od Relais de la Maroto jsme si udělali odbočku k blízkému marae Fare Hape. Byl to kousek, vlastně jen pár set metrů, maximálně 3 minuty jízdy, ale navigace z neznámého důvodu ukazovala dobu jízdy skoro 2 hodiny... Marae bylo pěkné, na dně údolí, dalo se obejít dokola a byl tam i velký kámen s vytesanými obrazci. Jen tedy bylo pekelné horko, takže jsme se nakonec rádi vrátili do klimatizovaného auta.

Pak už jsme pak mířili směrem na východ pryč z údolí. Cestou jsme potkávali soustu terénních aut organizovaných výletů, kteří měli turisty naložené na korbě. Ti tam buď seděli na lavičkách nebo se snažili stát a křečovitě se drželi kovové výztuhy, na nerovnostech nadskakovali jako stádo a já marně přemýšlela, co z takového výletu mají.

Větší zastávku jsme si udělali jen jednu u přírodního parku. Jenže se ukázalo, že abychom mohli vyrazit na obhlídku, je nutno se dostat na druhý břeh, a tedy přebrodit řeku. To rozhodlo o tom, že jsme nikam nešli. Téměř na konci údolí nás čekal ten velký brod a za chviličku už jsme byli z údolí pryč.

Popojeli jsme do vedlejšího údolí, kde jsou tři vodopády. Bohužel jsme viděli jen 1 z nich, vodopád Vaimahutu, protože stezka ke zbylým dvěma Haamarere Iti a Haamarere Rahi je zavřená, očividně už hodně dlouho. Vodopád je krásný, prý 80 metrů vysoký, ale kromě prohlídky vodopádu tam nebylo co dělat, takže prohlídka byla dost rychlá. Výhodou bylo aspoň to, že tam skoro nebyli návštěvníci.

Na pobřeží naproti údolí s vodopády se nachází mořský vodotrysk Arahoho. Ten vzniká díky podmořským jeskyním s otvorem ve stropě. Zřejmě byl ale odliv, protože voda tryskala trochu přímo na pobřeží, ale ne tou dírou, kterou měla. Efektní to bylo tak jako tak, ale nebylo to ono. Tak jsme se aspoň prošli přilehlým parkem.

Času jsme měli dost, ale začali jsme se pomalu vracet směrem k Papeete. Zastavili jsme se u majáku Vénus. Jsou u něj i různé památníky, třeba Jamese Cooka nebo lodě Bounty. Došli jsme až na slavnou pláž Vénus, kde ale bylo docela dost lidí, takže jsme to zase pomalu otočili.

Projeli jsme Papeete a dojeli k benzínce. Tankovali jsme 21,14 litrů za 2.600 XPF. Tohle auto holt trochu žere... :-) Pak už jsme se přesunuli do EcoCars. Vrácení proběhlo úplně bez problému, nebyl zjištěn žádný problém, však jsme taky žádný nezpůsobili :-). Najezdili jsme 160 kilometrů.

Podepsali jsme novou smlouvu na Dacii Logan a museli na ní počkat. Měli jsme jí mít až od 18:00, ale byla za chvíli připravená k odjezdu. Jen jsme ji dostali s ne úplně plnou nádrží, takže jí budeme vracet ve stejném stavu a bude se to dost těžko trefovat. Při převzetí jsme auto zkontrolovali. Je to to samé, které jsme dostali hned první den po příletu, takže jsme se jím s Polynésií přivítali, a i se s ní rozloučíme.

Dojeli jsme se podívat k roulottes u parku Vaipoopoo, abychom zjistili, jestli tam zítra budou, od kolika a jestli berou karty. A když nám to potvrdili, přesunuli jsme se do Papeete. Docela dlouho jsme hledali parkování, až jsme paradoxně zaparkovali zadarmo přímo u náměstí Vai’ete.

Roulottes se teprve připravovaly, otvíraly až v 18:00 a my tedy měli asi 20 minut čas. Pozorovali jsme západ slunce nad přístavem, trochu jsme se prošli do centra, zkusili jsme se podívat k Marché de Pape'ete, ale už měli zavřeno. Pak jsme se vrátili na náměstí a sledovali postupné otevírání roulottes.

Nakonec jich tu bylo hned 8. Prošli jsme si jejich nabídku a zvolili vlastně hned ten první, Chez Dominique. Obsluha si asi myslela, že jsme v Polynésii nováčci, takže jsme dostali skoro až výklad o způsobu příprav jednotlivých jídel. Nakonec nám ale nabídla velkou porci určenou pro jednoho s jedním druhem ryby navíc a s větší přílohou, takže nám to mělo vystačit oběma. Platili jsme 2.800 XPF, což byl extra dobrý poměr cena/výkon, ale Miki by asi býval ještě něco pojedl.

Následoval návrat na ubytování. Zjistili jsme, že tam nikdo není. Chtěli jsme Agnès zaplatit za ubytování, ale odjela a vrací se až neděli. Takže se s ní na placení domluvili přes WhatsUp. Dvě noci nakonec stály 16.000 XPF, což byla nakonec dobrá cena. Peníze jsme naštěstí měli přesně, takže jsme je připravili vedle umyvadla spolu s klíčem.

Jinak jsme večer trávili přebalováním kufrů. Bylo potřeba z nich vyndat věci, které budeme mít na sobě nebo s sebou do letadla nechat si venku pár věcí na zítřek a zbytek zabalit. Na dopsání deníku jsem se pak už moc nezmohla, asi ve 22.00 jsem šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-31 - Francouzská Polynésie, Tahiti a přílet

Budík byl tentokrát nastaven na 5:30. Připravili jsme se, dobalili a vše naskládali do auta. V koupelně u umyvadla jsme nechali peníze za ubytování, domluvených 16.000 XPF, a při odjezdu taky klíč. To byla trochu komedie, protože dům se nezamykal, ale bylo potřeba zavřít vjezdovou bránu na pozemek, a přitom nechat klíč na pokoji, což spočívalo ve zmáčknutí tlačítka zavření brány, položení klíče na pokoji, zhasnutí, zavření dveří od pokoje, zavření dveří od domu a proběhnutí zavírající se bránou.

Vyrazili jsme na Pointe Vénus. Cestou jsme v kopcích nad Papeete potkali Jeep, se kterým jsme byli včera v údolí Papenoo. Řídil ho nějaký Asiat a vypadal trochu vyděšeně :-).

Dlouhodobě jsem pozorovala, že mi trochu zlobí aplikace Maps.me, několikrát se mi stalo, že mi z mapy zmizel uložený bod. Většinou to bylo poté, co jsem na něj klikla s tím, že na to místo chci navigovat. Totéž se bohužel stalo na Tahiti, tentokrát jsem to ale nezaregistrovala. Vlivem této chybky jsme omylem vynechali první ranní zastávku, kterou byla hrobka královny Pomare IV. Její syn král Pomare V. pak její ostatky nechal exhumovat a hrobku použil pro sebe. No, aspoň máme důvod se sem jednou vrátit ;-).

Na Pointe Vénus jsme ještě jednou omrkli maják a památníky, na oboje bylo takhle ráno o dost lepší světlo, a taky pláž Vénus, kde pro změnu nebyli oproti včerejšku žádní lidé.

Při odjezdu jsme se zastavili v supermarketu Super U, kde jsme koupili dva džusy Rotoi a taky něco k snídani. Nákup stál 1.580 XPF. Vzali jsme si to s sebou k mořskému vodotrysku Arahoho. Jelikož byl odliv, vody méně než včera, byly vodní efekty ještě o něco menší a ten správný vodotrysk jsme zase neviděli. Takže jsme si sedli na lavičku v parku a posnídali s výhledem na moře. Zajímavostí ale je, že ještě před pár lety na tomto místě vedla silnice. Asfalt už je ale pryč, místo něj jsou tu pěšinky a trávník. Okolí vodotrysku bylo taky upraveno, původně byl přímo vedle silnice a vypadal spíš jako ústí kanálu.

Po snídani jsme jeli rovnou na Tahiti Iti, což je menší, jižní část ostrova Tahiti. Tam jsme zamířili rovnou na vyhlídku Belvédère de Taravao. Silnice nahoru byla zpevněná, ale v ne moc dobrém stavu, místy asfalt skoro chyběl. Každopádně z vyhlídky byl pěkný výhled na úžinu mezi hlavní částí ostrova Tahiti Nui a menší Tahiti Iti. Odjeli jsme až když nás vyrušila banda místních, kteří s vystoupením z auta zahájili hudební produkci, byť tedy tentokrát nikoli reprodukovanou, takže se to aspoň dalo poslouchat. Jinak je pro Polynésany typické, že s sebou klidně tahají i přenosné reproduktory v Carrefouru na ně dokonce byla sleva, když jsme přiletěli, a pouštějí si hudbu všude – na pláži, v parku, při jízdě na kole…

Z kopců Tahiti Iti jsme sjeli k pobřeží a dojeli k La Plage de Maui, což je maličká pláž s bílým pískem. Lonely Planet ji vychvaluje do nebes, ale neleží na moc pěkném místě, není úplně čistá a jediný její bonus je světlý písek, který je pro Tahiti atypický, ostatní pláže jsou spíš s černým pískem. Původně jsme se tu chtěli vykoupat, ale nakonec jsme se rozhodli pokračovat dál.

Další zastávkou byly Jardin d´Eau de Vaipahi, kde jsme se přece jen vykoupali, ale ve vlastním potu :-). Rozhodla jsem, že vystoupáme vzhůru nad botanickou zahradu do borovicového lesa a když už jsme tam byli, tak jsme si prošli rovnou delší trekový okruh. Podle ukazatelů nám měl trvat 2:10, zvládli jsme to za 1:40, a to jsme se zase docela vlekli. Bohužel to za moc nestálo, borovicový les je importovaný, nic jiného tam nahoře nebylo, v podstatě ani výhledy. Nějaký čas jsme pak ale strávili ještě prohlídkou samotné botanické zahrady, která byla hezky udělaná, vzrostlá a bez lidí.

Teď už bychom bývali pláž a koupání ocenili. Vytipovanou Plage de Taharuu šel Miki původně omrknout a vyhodnotil ji jako fajn. Jen jsme nechtěli nechávat věci v autě, takže jsem se rozhodla v autě počkat a on tam šel podruhé, aby se vykoupal a hned byl zpátky, že prý jsou obrovské vlny. U pláže totiž není laguna, takže je to tu vhodné možná tak na surfování.

Přesunuli jsme se ke Grotes de Mara´a. Tam se mi moc nechtělo, protože podle diskuzí na internetu se tam vyskytují divní lidé, diskuze zmiňovaly hlavně nějakého chlápka. Zrovna tam dorazili 4 místní, tak jsme k jeskyni šli kousek za nimi, ale ještě že jsme uhnuli na vyvýšenou vyhlídku. V jeskyni zrovna probíhalo nějaké focení a natáčení, takže tam bylo dost lidí plus ti čtyři návštěvníci. Ale taky ten divný chlápek, který na nás něco volal, když jsme z vyhlídky odcházeli. Radši jsme si prošli zbytek areálu, kde už nikdo divný nebyl. Jeskyně ale bohužel logicky nebyly tak hezké jako ta první, která byla největší a měla tmavě tyrkysovou vodu.

Marae Arahurahu byla naše další zastávka a tam se mi tedy moc líbilo. Nachází se tam totiž dokonce dvě tiki sochy. Sice jsou to kopie, originály jsou uložené v nedalekém muzeu, na které už nám nezbývá čas, a mají oproti ostatním kamenům trochu odlišnou barvu, ale jsou velké a já jsem byla nadšená, že konečně nějakou pořádnou vidíme. I když je to jen chabá náhrada za Velikonoční ostrov, který jsme podle původního plánu měli předevčírem opustit. Samotné marae je členité a orientované v mírném svahu. Areál očividně slouží i pro různé kulturní akce. U jednoho marae jsme objevili ananasy.

Popojeli jsme jen kousek a navštívili ještě marae Ta´ata. Na parkovišti seděli dva domorodci, divně si nás prohlíželi, turista tam totiž nebyl ani jeden. Přitom jde o komplex tří k sobě přiléhajících a dobře zachovaných nebo zrekonstruovaných marae.

A pak už konečně došlo na tu očekávanou pláž a zároveň poslední koupání ve Francouzské Polynésii. Písek byl mixem bílého a černého, přičemž ve směsi byla přímo vidět světlá i tmavá zrna. Hladina tu byla klidná, protože pláž leží v laguně, ale byly tam divné silné proudy a ve vodě taky hodně řas. Každopádně koupání bylo fajn a taky tam byly sprchy, takže jsme se potom mohli odsolit a na parkovišti převléknout do civilu.

Mikimu docházelo pití, takže jsme se ještě jednou zastavili v Carrefouru, kde si Miki za 555 XPF koupil pití, a nakonec zajeli k parku Vaipoopoo, protože od 17:00 tam byly roulottes. Sice jsme tam byli moc brzo a museli jsme chvíli počkat, než otevřelo naše oblíbené Loni's BBQ.

K jídlu jsem si dala Trio de Thon – sashimi, carpaccio a poisson cru, k tomu hranolky. Miki měl Double Bacon Burger a hranolky. Jen tedy příprava jídla trvala docela dlouho, objednali jsme asi v 17:05, ale jídlo přinesli až před 17:30. Tradičně to ovšem bylo naprosto výborné, tohle mi bude opravdu moc chybět... ;-(

Chvíli po 17:45 jsme zaplatili, stálo to 3.700 XPF. Sedli jsme do auta a zamířili do Eco Cars. Cestou jsme ještě dotankovali. Brali jsme jen 16 litrů za 1.935 XPF, protože jsme včera auto nedostali s plnou nádrží. Do Eco Cars jsme dorazili asi v 17:58, tedy přesně na čas. Najezdili jsme 193 kilometrů.

Vrácení auta proběhlo opět bez problémů. Na to, že na Eco Cars jsou na internetu i dost negativní recenze, o nás se během našich tří výpůjček starali ukázkově a spíš bych řekla nadstandardně, hlavně když to porovnám třeba s předraženým Avisem na Mooree.

Chlápek z půjčovny nám nabídl, že nás tím autem hodí na letiště, tak jsme do něj zase narovnali věci, které jsme v mezičase stihli vyndat. Letiště je na opačné straně silnice, ale výškový rozdíl je nutné překonat po schodech, tak se to hodilo, i když jsme tam byli v podstatě doslova za minutku.

Na letišti jsme se usadili, já si dolepila poslední stránku do alba a pak postupně do kufru zabalila všechny nepotřebné věci. Když byly oba kufry tak nějak zabalené, Miki je vzal a u odbavení požádal o jejich zvážení. Při přeletech mezi ostrovy jsme byli s hmotností na hraně, ale ukázalo se, že to nebylo jen vlhkými věcmi, solí a pískem, ale zřejmě hlavně teplým oblečením, ve kterém jsme přiletěli. Kufry teď po převážení vážily každý jen něco přes 20 kilo. Na základě tohoto zjištění jsme do nich ještě přidali těžké věci, které bychom bývali zbytečně tahali v batohu.

Nakonec jsme postupně oba kufry zabalili do potravinové fólie, protože by tu cestu taky jinak nemusely přežít. Ostatně, už by to stejně chtělo koupit nějaké nové a hlavně lehké, kdo se s tímhle má pořád tahat...

Do začátku odbavení měla být ještě hodina čas, ale brzy jsme zjistili, že fronta, kterou vytvořili cestující, je ta naše. Tak jsme se tam tedy taky postavili. Odbavení začalo dřív, každého si totiž odškrtávali v seznamu a dávali nám nějaké papíry k vyplnění. Počtem kolonek dost připomínaly formulář daňového přiznání…

Fronta na odbavení moc nepostupovala, ale postupně otvírali další přepážky, takže se to ke konci trochu zrychlilo. Kufry nakonec měly dohromady 42,9 kg, můj 21,1 a Mikiho 21,8.

Když jsme konečně měli palubní vstupenky, došli jsme na celní oddělení nechat si potvrdit vývoz perly, a tedy neplacení daně. Byla to formalita, jen jsme dostali na papíry razítko. Jeden papír si celník nechal, druhý byl pro nás, třetí jsme dali do obálky a poslali zpět na perlovou farmu.

Pak jsme prošli bezpečnostní kontrolou, před kterou jsme každý dostal sáček s rouškami, ubrousky a dezinfekcí, a zavítali do Duty Free Shopu. Objevili jsme tam super knihu o Polynésii, která nakonec vyřešila náš problém se zbývajícími necelými 4.000 XPF. Kniha totiž stála dost strašných 3.100 XPF. Ale tak pořád lepší vézt domů knihu než hotovost.

A pak jsme šli do salonku Air Tahiti Lounge. Vstup proběhl díky mé kreditní kartě snadno a rychle. Usadili jsme se u stolku s částečným výhledem na letištní plochu, ale byla noc, a to je na letišti v podstatě mrtvo, vnitrostátní lety létají víceméně jen za světla.

Na chuť jsem si dala jednohubky s Colou, později mi Miki došel pro makronky, a nakonec jsem si zašla ještě pro mini dezerty. Byla tam zdarma wifi, tak jsme se trochu zabavili i internetem. A najednou bylo skoro 23:30 a konečně se začalo nastupovat do letadla.

Na nástup jsme ale museli nakonec nějakou dobu čekat. Když na nás konečně přišla řada, byli jsme požádáni, ať naše respirátory vyměníme za obyčejné roušky, které jsme dostali před bezpečnostní kontrolou. Paní za námi protestovala, že jsou k ničemu, ale na výměně trvali. Tak jsme to na těch pár minut udělali.

V naší řadě už v uličce seděla nějaká starší paní, a protože jsme s Mikim nenastupovali spolu, jemu ta výměna roušky trvala nějak déle, vstávala nejdřív kvůli mně a pak kvůli němu. Jakmile jsme dosedli na svá místa, zase jsme roušky vyměnili za respirátory. A nebyli jsme jediní…

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-11-01 - Francouzská Polynésie, Přílet

Startovali jsme s nějakým zpožděním, takže až v listopadu. Při startu byl krásný výhled na noční Tahiti včetně centra Papeete. Pak jsme nabrali správný směr a už nebylo vidět nic.

Dostali jsme jen lehčí večeři – tortillu, rýžové nudle, bagetku a čokoládovou pěnu jako dezert – a pak se uložili k spánku. Já jsem se i docela prospala, ale Miki si pak stěžoval, že skoro nespal a že je z toho hrozně rozlámaný. Přitom jsem se snažila mu udělat co nejvíc místa, když už já mám to okno, o které se můžu opřít…

Když mě probudilo podávání snídaně, zbývala do přistání ve Vancouveru asi 1:30. K snídani měly být na výběr dvě jídla, ale nejen, že nebyl výběr, ale ještě šlo o jiné jídlo, než bylo uvedené v systému. Bylo to dobré, ale těžko identifikovat, co to bylo, vypadalo to jako vajíčka, ale bylo to nasládlé, s nějakým koláčem a kompotem. K tomu byla tradiční bagetka a jako dezert ovocný salát.

Před přistáním už jsme jen sledovali krajinu pod letadlem, viděli jsme Mount Baker a samozřejmě Vancouver, na který jsme hezky nalétávali. Výhled na něj při přistání byl moc pěkný.

Ve Vancouveru jsme opustili letadlo a asi hodinu čekali na gate. Mezitím jsem si došla na WC, trochu se tam zkulturnila a pak už jsme jen čekali na opakovaný nástup do letadla. Když na něj konečně došlo, naše sousedka už zase seděla na svém místě. To mi hlava nebere, proč se cpe do letadla mezi prvními, když ví, že bude muset pouštět další lidi. A to jsme tentokrát fakt nečekali na poslední chvíli.

Po nástupu do letadla jsme ještě docela dlouho stáli na místě, a i potom trvalo nějakou dobu, než jsme dojeli na začátek ranveje. Vzlet byl ale pohodový, a hlavně s úžasnými výhledy, které jsem si z místa u okýnka užívala, dokud se neobjevily mraky. Pak jsem si nafotila takové povídání o Francouzské Polynésii, které bylo v zábavním systému a poté už byl čas na další jídlo.

Asi to měla být večeře. Letuška se omlouvala, protože jídlo na výběr opět nebylo, dostali jsme rovnou hovězí. Bylo moc dobré, ale je fakt, že zpáteční let už není tak luxusní, jako let tam, přinejmenším tím, že výběr jídla na nás nějak nevychází. Nebo jestli vůbec to druhé nenaložili…?

Po jídle kapitán asi usoudil, že už máme zase noc. Využil funkce stmívacích okýnek Dreamlineru a zařídil nám tmu. Takže jsem se opět uložila k spánku.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-11-02 - Francouzská Polynésie, Přílet

Druhou část letu už jsem neprospala celou, častěji jsem se budila a taky už mě bolelo celé tělo od divných poloh, ale pár hodin jsem si ještě zdřímla. Ve zbylém čase jsem dopisovala deník a četla si knížku, kterou jsme koupili na letišti před odletem z Tahiti.

Snídani jsme si konečně mohli vybrat, takže já jsem zvolila English muffin a Miki palačinku, protože prý měl chuť na sladké. K tomu jsme si dali horkou čokoládu a džus. Do přistání zbývaly necelé 2 hodiny.

Bohužel nad Francií bylo ošklivé počasí, z letadla nebylo v podstatě celou dobu nic vidět. A to ani při samotném přiblížení a přistání, asi navíc foukal vítr, takže kapitán s letadlem pěkně třísknul o ranvej. S láskou jsem zavzpomínala na let z úžasného ostrova Fakarava na Tahiti, kde bylo přistání jako do peřin.

Po výstupu z letadla jsme počkali na zavazadla a vylezli ven do terminálu. Nikdo po nás nic nechtěl a už vůbec ne formulář, který jsme v letadle vyplňovali. Jen nám termokamerou kontrolovali teplotu.

V příletové hale jsme objevili prostor, kde je možné se nechat po příletu zdarma otestovat. Chvíli jsme tam postávali a když se objevila obsluha, zjistili jsme podmínky. I když jsme to kvůli brzkému odletu nečekali, podmínky platily i pro nás, takže se prý můžeme nechat otestovat. Jen tedy začínají až v 9:00, takže jsme založili frontu a hodinu tam čekali.

Nakonec nás předběhl nějaký starý pán, kterého tam dovedl doprovod a pak další, který tam začal mávat nějakou kartičkou. Třetí v pořadí už byl Miki a pak já.

Před testem jsme museli podepsat nějaký dokument, ze kterého jsem rozuměla jen pojmu „COVID-19“. Osobní údaje si slečna opsala do počítače z pasu, e-mail a telefonní číslo jsme jí napsali na zadní stranu formuláře a ona si to odtamtud opsala a pak nám to dala zkontrolovat. Pobavilo mě, že sice měla respirátor, ale do ruky si vzala naše pasy a mezi jednotlivými pacienty neprobíhala žádná dezinfekce, takže třeba zrovna přes ten doklad totožnosti mohla teoreticky koronavirus skvěle šířit.

Pak proběhl samotný odběr, který sice pořád není extra příjemný, ale přece jen je to pár vteřin. Výsledky prý budou do dvou dní.

Po testu jsme se pěšky přesunuli na terminál 2F. Byla to dost dálka, ale stejně jsme neměli nic moc lepšího na práci. Cestou jsme museli ukazovat letenky, protože do terminálu pouštějí jen lidi, kteří mají platnou letenku. Na místě jsme se museli v kiosku sami odbavit, vytisknout si lístky na kufry a ty pak odevzdat na drop-off, kde nám zase dvakrát zkontrolovali boarding pasy a přikázali sundat z kufrů fólie. To asi aby v Paříži neměli něco extra, po celém světě se zavazadla balí do igelitových fólií, aby se nezničila, ale v Paříži zabalená být nesmí. Obzvlášť můj kufr je dost dobitý, tím spíš po těch místních přeletech v Polynésii, takže jsem fakt zvědavá, v jakém stavu dorazí do Prahy.

Poté jsme prošli bezpečnostní kontrolou, kde nám znovu zkontrolovali boarding pasy. Při bezpečnostní kontrole se nijak extra neangažovali, ale skenování prováděli důsledně, můj batoh kontrolovali dvakrát. Nicméně nic z něj vyndat nechtěli, na nic se neptali. Můj celkový dojem ze všech těch procedur byl ale tak nějak celkově negativní, ke všemu přistupovali diktátorsky a nějak jsem postrádala ten všudypřítomný polynéský úsměv.

Došli jsme až k naší bráně, cestou jsme omrkli letištní salonek, ale otevřený je tu jen jeden, do kterého nemáme možnost čerpat vstup. Takže jsme se usadili u brány F49, kde jsem si dopsala deník, snědla mochi koupené na Tahiti, trochu brouzdala po internetu a odpočívala. Je ale zajímavé, že ani po cestě tam, ani teď po cestě zpět jsem nebyla nějak extra unavená a samotnou únavu pak způsoboval jen časový posun.

Nástup do letadla proběhl s malým zpožděním. Letadlo bylo kupodivu plné, neviděla jsem žádné volné místo. Během letu jsme dostali malé občerstvení – džus, sladké sušenky a slané keksy.

Během letu jsme zase vyplnili formulář, stejný jako na letu do Paříže. Letušky si ho pak hned zase vysbíraly.

Při přistání jsme si užili tradiční výhled na Prahu. Na letišti po nás opět nikdo nic nechtěl, asi že to byl přílet z Paříže a nikdo nečekal, že by se tím letem vracel někdo z druhého konce světa. Jak viděli na pasové kontrole český pas, rovnou na nás mávli, že máme pokračovat. Takže jsme nikomu neukazovali QR kód vygenerovaný aplikací příjezdového formuláře.

Po vyzvednutí kufrů jsme zamířili na autobusovou zastávku a pomocí MHD jsme se přesunuli do práce. Jak se ukázalo, bylo to špatně, prý nás měl odvézt rodinný příslušník. Jen tedy nevím, kde bychom ho vzali…

Do práce šel jen Miki, já čekala venku s věcmi. Pozdravil se mezi dveřmi s kolegy, vzal klíče od auta, můj nový externí disk a došel pro auto. Pak jsme se odvezli domů, s rychlou zastávkou pro pečivo, kterou kupodivu karanténní opatření povolovala. Zbylé jídlo jsme měli doma, protože jsme se před odletem zásobili, kdybychom náhodou skončili v karanténě rovnou na 2 týdny. Jeden nikdy nevěděl…

Odpoledne jsme ještě zrušili naše rezervace na zítřejší ráno na testy. Jeden z podstatných důvodů, proč jsme se nechali testovat v Paříži byla cena. V Praze jsou sice výsledky do 24 hodin, ale test stojí 1.700 Kč, při dvou lidech už je to slušná částka. V Paříži se sice čeká na výsledky 48 hodin, ale test je zdarma. A jelikož v Paříži jsme se nechali testovat o den dřív, výsledky jsme měli vlastně ve stejnou dobu, leč zadarmo… Asi je to téma k zamyšlení…

Šipka Zpět na „Obsah“

Po návratu

Výsledky testů z Paříže přišly v podstatě přesně za 2 dny, konkrétně za 49 hodin – tedy ve středu 4. 11. asi v 10:00. Negativní. Potvrzení jsme spolu s průvodním dopisem a pro jistotu i přiloženým příjezdovým formulářem poslali datovou schránkou na hygienu a propustili se z karantény. Nečekali jsme, že se z hygieny vůbec někdo ozve, když jsou teď tak vytížení, takže jsme se souhlasem kolegů, kteří to vnímali tak, že bychom se měli v současné situaci spíš bát my jich než oni nás, a ve čtvrtek ráno jsme vyrazili do práce. Odpoledne nám pak překvapivě oběma přišly z hygieny e-maily s potvrzením, že jsme z karantény propuštěni.

Pak nás čekalo oznámení té hlavní cestovatelské novinky – nejdřív všem členům rodiny, pak kolegům v práci. Těm všem jsme pustili krátké video ze svatebních fotek, které jsem v rychlosti vyrobila. Většina to přijala s nadšením, i nějaké svatební dary nakonec byly :-).

Závěr

Předně – letošní omezené možnosti cestování mě přivedly na myšlenku využít konečně svůj dávno zřízený účet na Instagramu – k publikování fotek ze svých zahraničních cest. Udělala jsem si z toho instagramový cestovní deníček... :-)

A teď se pojďme podívat na závěrečné shrnutí…

Doprava

Z původně zakoupených letenek nám po všemožném rušení z důvodů koronaviru zbyl jen Bora Bora-Tuamotu Pass pro přelet mezi jednotlivými ostrovy Francouzské Polynésie. A i tam došlo k podstatným změnám, protože Air Tahiti velmi výrazně proškrtalo lety. Nicméně díky zrušeným letům a zřejmé nemožnosti realizovat cestu v původní trase jsme si pobyt v Polynésii prodloužili skoro o týden. Získali jsme tím více času třeba na ostrově Fakarava a do programu přibyl ostrov Moorea, který jsme původně z nedostatku času vynechávali.

Těšila jsem se na luxus u Emirates a místo toho to nějakou dobu vypadalo, že poletíme nízkonákladovkou French Bee. Nakonec ale i French Bee lety v námi vybrané termíny zrušilo a z toho dalšího cenově přijatelného už zůstalo jen Air Tahiti Nui. Asi jsem to způsobila já, protože jsem fakt nechtěla letět na svatební cestu nízkonákladovkou, a tak moc jsem si přála, aby se tak nestalo a letěli jsme něčím „stylovějším“, že místo toho, aby klesly ceny ostatních letenek, prostě lety French Bee zmizely z nabídky.

Air Tahiti Nui přinejmenším na cestě tam zdárně konkurovalo milovaným Emirates. Překvapili, a to hodně. Všechno jídlo na všech letech bylo naprosto famózní – navíc s ohledem na to, že to byla economy. Jen ten servis na cestě zpátky docela pokulhával…

Air Tahiti Nui létá stejně, jako zmiňované French Bee nebo Air France, tedy s jedním mezipřistáním na dotankování. Standardně se tak v případě Air Tahiti Nui děje v Los Angeles, ale tranzitní politika USA to od jara neumožňuje, takže se dotancovává v kanadském Vancouveru. Občas se někde objevuje informace, že jde o nejdelší let na světě, ale kvůli tankovacímu mezipřistání tahle linka ze hry o prvenství vypadává. To jen na jaře, když nebyla jasná situace a nebyla jiná možnost, to Air Tahiti Nui letěli bez dotankování přímým letem a ten byl údajně právě tím nejdelším letem. A podle některých parametrů navíc vnitrostátním letem, protože Francouzská Polynésie je zámořským územím Francie a i když není přímo francouzským departementem, jako například Guyana, Guadeloupe, Martinik nebo Réunion, platí, že je formální součástí Francie a Evropské unie.

Letecká společnost Air Tahiti operuje lety mezi jednotlivými ostrovy pomocí menších letadel – mají k dispozici 7 kusů ATR-72, po dvou kusech ATR-42 a Twin Otter DHC6-300 a tři Beechcraft King Air B200. Na jiné, než to první zmiňované, jsme neměli štěstí, to bychom asi bývali museli letět na ještě menší ostrov, než byla Fakarava.

Přelety mezi ostrovy byly rychlé, jen bohužel bez občerstvení, které je z důvodu koronaviru zrušené. Poměrnou část peněz nám logicky nikdo nevrátil :-).

Za zmínku stojí také letištní budovy a terminály. Zatímco letiště v Papeete opravdu vypadá jako letiště, na ostatních ostrovech hlavní budova připomíná spíš zvětšeninu kurníku :-). Extrémním případem byla Fakarava, kde na ploše odhadem velikosti našeho bytu byly odbavovací přepážky, výdej zavazadel, východ k letadlům, toalety a občerstvení. Místo na lidi už tam nezbylo :-). Palubní vstupenky nám tam vytiskli na jehličkové tiskárně a visačky na kufry nadepsali ručně.

Co navíc platí pro všechna letiště vyjma toho na Tahiti – nikde nejsou bezpečnostní kontroly. Nikdo neřeší, co máte v batohu nebo že v náručí táhnete dvoulitrovou láhev s pitím. Pro Američany to asi musí být trochu stres, pro mě to tedy bylo dost osvobozující.

S autopůjčovnami taky nakonec nebyl žádný problém, i když auta od Avisu bychom si za tyhle peníze za obvyklých (nekoronavirových) okolností nikdy nepůjčili. No co už….

Zajímavostí je auto, které jsme měli půjčené na Tahiti od Eco Cars první a pak poslední den. Bylo to jedno a to samé. Vraceli jsme ho 13. 10. 2020 se 62.811 km a 30. 10. 2020 nám ho půjčili znovu se 64.270 najetými kilometry. Za těch 16 dní, které byly mezi výpůjčkami, s ním tedy klienti najezdili 1.459 kilometrů. V podstatě to znamená, že muselo být půjčené minimálně ob den, protože obkroužit Tahiti Nui se zajížďkou na Tahiti Iti nám zabralo skoro 200 kilometrů.

Autem jsme nakonec najezdili, nezdá se to, 855 kilometrů. A to takto:

Od Do Ostrov Počáteční km Koncové km Najeté km
12. 10. 2020 13. 10. 2020 Tahiti 62.783 62.811 28
18. 10. 2020 19. 10. 2020 Raiatea 33.024 33.172 148
19. 10. 2020 20. 10. 2020 Bora Bora 11.647 11.741 94
26. 10. 2020 29. 10. 2020 Moorea 22.378 22.610 232
29. 10. 2020 30. 10. 2020 Tahiti 38.154 38.314 160
30. 10. 2020 31. 10. 2020 Tahiti 64.270 64.463 193

Další spousty kilometrů jsme najezdili na kole, nachodili pěšky a uplavali, ale kdo by to počítal :-).

Ostrovy

Během tří týdnů jsme navštívili ostrovy Tahiti, Taha’a, Raiatea, Huahine, Bora Bora, Rangiroa, Fakarava a Moorea. Navštívili jsme tedy tři z celkových pěti částí Francouzské Polynésie – Návětrné ostrovy (Tahiti a Moorea), Závětrmé ostrovy (Taha’a, Raiatea, Huahine a Bora Bora) a Tuamotu-Gamierovy ostrovy (Rangiroa a Fakarava).

Podobným způsobem se mezi sebou ostrovy také liší. Zatímco Tahiti a Moorea mají spíš jen takovou „demo verzi“ laguny v podstatě bez atolu, na Závětrných ostrovech najdeme tu správnou lagunu obkrouženou atolem, který zajištuje pověstné klidné vody v laguně. Všechny navštívené Návětrné a Závětrné ostrovy, dohromady se nazývají Společenské, mají jedno společné – hornaté a neobydlené vnitrozemí. Mt Orohena na Tahiti má nadmořskou výšku těžko uvěřitelných 2.241 metrů!

To Rangiroa a Fakarava jsou tvořeny pouze atolem, nemají vnitřní pevninu, jejich průměrnou nadmořskou výšku tedy odhaduji maximálně na 1 metr :-). Vnitřní vody v laguně jsou docela divoké, protože je to vlastně malé moře v oceánu, ale plně to vynahrazují „laguny v laguně“, tedy tyrkysové laguny v atolu.

Za nejúžasnější rozhodně považuji právě ostrov Fakarava, v závěsu je Rangiroa. Bonusem je, že jsou liduprázdné a osobně by mě zajímalo, jestli na prvním jmenovaném vůbec byli nějací další turisté než my a francouzský pár, který s námi přiletěl, protože na letišti se to hemžilo jen domorodci. Celý atol Fakarava má rozlohu 1.112 kilometrů čtverečních a prý něco přes 800 obyvatel, většina z nich ale žije v hlavním „městě“ Rotoava, odkud to na místa, kam se jezdí lodí na výlety, trvá víc jak hodinu. Obecně pak pro ostrovy Rangiroa a Fakarava platí, že potkat tam člověka chce nějakou speciální schopnost, kterou jsme, naštěstí, neměli... :-)

Bora Bora, tolik známá a letos díky sloganu Českých drah „Místo Bora Bora zlákala mě Kutná Hora“ trochu profláknutá i u nás. Byl to první ostrov, který každého napadl, když jsme řekli, že jsme byli ve Francouzské Polynésii. Pocity z něj mám ale smíšené. Hornaté vnitrozemí je krásné a výhledy z průsmyků na okolní lagunu přímo dechberoucí. Z dálky vypadají zajímavě i nadvodní bungalovy luxusních hotelů jako je Four Seasons, St. Régis, Le Méridien a InterContinental. Ty jsou asi tajným snem mnoha lidí, kterým ale musím doporučit si před splněním snu ověřit, jak je to z takového bungalovu daleko na pevninu a třeba k restauraci. Zatímco my jsme to na Vahine Island měli z našeho bungalovu na pevninu, co já vím, třeba 70 metrů a k restauraci 30 dalších, v rezortech na Bora Bora se vám může hravě stát, že to k restauraci budete mít i dost přes půl kilometru. Osobně tyhle hotely vnímám jako továrnu na turismus, která mě vůbec neláká, a negativně to ovlivňuje dojmy. Kdyby na atolu a v laguně byly menší komorní hotely spíš s jednotkami bungalovů, měl by celý ostrov úplně jinou atmosféru a místo na Vahine Island bychom i my zamířili sem... Takhle – děkuji, nechci.

Ostatní Závětrné ostrovy jsou si hodně podobné, ale dá se na nich najít to, co Bora Bora chybí – ta komorní ubytování v laguně, kde si jde užít klidu, kterou zdejší pláže a laguna nabízejí.

Moorea a Tahiti jsou v porovnání s ostatními navštívenými ostrovy vyloženě chudý příbuzný. Nabízejí nějaké možnosti šnorchlování, ale ostrovům v Tuamotu se to nevyrovná. Nabízejí treky, ale ty jsou taky lepší třeba na ostrovech Raiatea a Bora Bora, kde jsme nepotkali ani živáčka, zatímco na Mooree na polynéské poměry skoro až davy. Pláže taky nic moc, na Tahiti jsou navíc se sopečným pískem, takže černé, což je sice zajímavé, ale k představám o tyrkysové laguně s kokosovými palmami na bílých plážích to vůbec nezapadá.

Jak už jste při čtení pochopili, ale čistě pro jistotu – Tahiti je jen jeden ostrov z celkových 118 ostrovů Francouzské Polynésie. Takže internetové články, které obsahují „perly“ typu: „První bungalov na vodě vznikl na Tahiti. Stalo se tak v 60. letech minulého století na ostrově Moorea.“ prosím nečtěte, nic vám to nedá. Tohle je přinejmenším oxymóron a autor takového článku očividně ani netuší, kde Francouzská Polynésie leží, když se nenamáhal vzít si mapu a Tahiti si na ní najít. Stejně tak se nedá říct, že jsme byli na dovolené na Tahiti, protože jsme tam strávili jen zlomek času. Takže jednoduše – Francouzská Polynésie nerovná se Tahiti. Děkuji :-).

Počasí

Nejlepší období pro návštěvu je červen až říjen. Zároveň ale jde o nejrušenější část roku. Z mnoha důvodů jsme zvolili právě říjen. Je o trochu okrajová část sezóny, což by i v jiném roce mohlo mít příznivý vliv na počty turistů, pořád ale s pěkným počasím, období dešťů začíná až v listopadu. My jsme tedy několikrát pěkně zmokli, většinou šlo ale o pověstný tropický slejvák, kdy se vylila spousta vody a za chvíli zase svítilo sluníčko. Delší dobu vydrželo pršet jen na Huahine, pršelo celou noc, ráno a většinu dopoledne, pak vysvitlo sluníčko, a na ostrově Moorea, kde bylo zataženo od rána, dopoledne začalo pršet a do pozdního odpoledne nepřestalo. Teploty byly ale i během deště poměrně vysoké, rozhodně nedošlo na žádné ochlazené, které by vyžadovalo druhou vrstvu oblečení. Spíš je potřeba počítat s tím, že je hodně teplo, takže nějaká pláštěnka se moc nehodí, a že co zmokne, kvůli vysoké vlhkosti pak už ani neschne.

Jediný způsob, jak usušit mokré věci, je pověsit je přímo na slunce a do větru. A hlídat, aby nezmokly. Alternativou by byla sušička, to tu ale není úplně obvyklé vybavení.

Lidé

Polynésané jsou neuvěřitelně milí, usměvaví, vstřícní a nápomocní, a to i přes případnou jazykovou bariéru. Ne každý mluví (dobře) anglicky, ale s každým jsme se nakonec domluvili. Pokud cokoli potřebujete, není problém se na kohokoli obrátit, většina lidí se snažila nám pomoct vyloženě s nadšením.

Jediné nepříjemné Polynésany jsme potkali na Tahiti v oblasti, která byla v minulosti zavřená, protože místní obyvatelé protestovali proti průjezdům aut a postavili tu barikádu. Úřadům se to podařilo vyřešit, silnice už je průjezdná celá, ale místní se s tím očividně doteď nesmířili. Přitom provoz v daném úseku je minimální, potkali jsme tam vlastně právě jen ty dva nepříjemné Polynésany – obyvatelku jednoho z domků a motorkáře, který jel proti nám. Oba po nás chtěli, ať zpomalíme, přičemž jsme ani zdaleka nejeli povolených 30 km/h, takže vyšilovali úplně bezdůvodně.

Příroda

Vnitrozemí ostrovů je většinou hornaté nebo alespoň kopcovité. Zatímco vnitrozemím Tahiti se dá projet autem skrz údolí Papenoo na jiných ostrovech to jde jen pěšky. Většinou tam na vás čeká divoká příroda blízká pralesu, bambusové lesíky, divoké potůčky s vodopády a bahnité neznačené stezky. Chce to opravdu dobré boty, žádné plátěné kecky, použitelnou a ozkoušenou mapu ideálně v mobilní aplikaci, která vám ukáže, kde zrovna jste, a samozřejmě orientační smysl.

Odměnou za námahu a nepohodlí vám mohou být výhledy na lagunu, možnost koupání v jezírku pod vodopádem nebo endemická květina tiare apetahi. Běžnou verzi tiare budete potkávat všude, stejně jako ibišky, banány, papáju, ananasy na Mooree, vanilku na Taha’a a samozřejmě kokosové palmy. Ty jsou všude.

Co na pevnině naopak moc není, je fauna. Při výletu do přírody potkáte ještěrky, motýly, nějaký hmyz. Nic jedovatého nebo nebezpečného tu (údajně) nežije, takže toulat se divokým vnitrozemím lze bez omezení. Na pobřeží či menších ostrovech najdeme početná hejna ptáků všech druhů, včetně endemických.

O co méně zvěře je na pevnině, o to bohatší tu je mořský život. V lagunách žijí spousty pestrobarevných ryb nejrůznějších velikostí a tvarů, rejnoci, žraloci nebo želvy. Žádné ze zvířat by nemělo bezdůvodně útočit, ale nebezpečí ve vodě přece jen číhá, jak jsem osobně vyzkoušela, stačí se otřít o korál… Mimo lagunu potkáte ve vhodném ročním období třeba velryby, žijí tu ale také žraloci dlouhoploutví, a s těmi není radno si zahrávat…

Zdejší příroda, ať už flora nebo fauna, rozhodně stojí za prozkoumání.

Pláže

Zatímco na Tahiti jsou pláže tvořené černým sopečným pískem, všude jinde jsou sněhově bílé nebo netradičně růžové. Pevninské pláže jsou většinou docela frekventované a tím i nikterak zajímavé. Platí pro Tahiti, stejně jak pro další ostrovy – Raiatea, Moorea, Bora Bora nebo Huahine.

Ty pravé perly jsou dostupné jen lodí v rámci různých výletů. Jestli něco opravdu doporučuji, tak je to pronajmout si loď, ideálně na soukromou plavbu, a vyrazit poznávat lagunu a malé motu (ostrůvky). Ať už na Bora Bora, kde ale asi těžko budete mít soukromí, nebo na atolech Rangiroa či Fakarava, kde je naopak skoro jistota, že budete sami. Za mě rozhodně nejlepší byla Fakarava a její Modrá laguna. Od ranního opuštění přístavu do návratu jsme nepotkali za celý den nikoho jiného, než našeho kapitána. Celá laguna, ostrovy, pláže, všechno jen pro nás…

Jídlo

Povídání o polynéském jídle by vydalo na celou knihu. Marně jsem sháněla kuchařku, kterou bych si odvezla domů… Polynéská kuchyně je zcela logicky plná ryb, často syrových, k tomu různé omáčky, saláty, přílohy… Velká část kouzla je tvořena samozřejmě tím, že ryby jsou čerstvé, v ten den ulovené. A že ráno nikdy nevíte, co budete mít na talíři. Nikdy nezapomenu na famózní sashimi ve snacku Elza na ostrově Fakarava. Nebo na obědy, které nám brali kapitáni s sebou, když jsme prozkoumávali lodí ostrovy Rangiroa a Fakarava.

Za zmínku stojí „roulottes“, což jsou místní tradiční „food trucky“, tedy už i v České republice známé prodejní karavany. Přímo z auta prodávají nejrůznější jídla, vždy to bylo hodně muziky za málo peněz, takže opravdu dobrá volba, a to i chuťově.

Luxusnější restaurace jsou „říznuté“ francouzskou kuchyní, takže narazíte třeba na foie gras a různé sýry.

Finance a náklady

A nakonec to, co asi každého zajímá nejvíc – na kolik celá ta sranda přišla…

Předně nutno podotknout, že v podstatě všechny původně zakoupené letenky od Emirates, Latam a Air Canada v celkové hodnotě naprosto příšerných 161.016,44 Kč byly zrušeny, přičemž:

  • pouze Emirates (69.334 Kč) vrátilo peníze samo od sebe a je to rozhodně jejich velké plus a toto vědomí bude při rozhodování o budoucích cestách hrát podstatnou roli,
  • Latam (59.668,19 Kč) by býval možná peníze vrátil taky, ale Miki vyměkl dřív a požádal o chargeback, který proběhl a
  • Air Canada (32.017,25 Kč) vůbec nepřipustila možnost peníze vracet, zde naštěstí včas proběhl chargeback.

Všechny peníze za zrušené letenky se nám tedy vrátily.

Jediné letenky, které zrušeny nebyly, byl Bora Bora-Tuamotu Pass od Air Tahiti pro přelety mezi ostrovy, ale tam zase došlo k různým změnám letového řádu. Vlivem zrušených výše uvedených letenek a změn ze strany Air Tahiti jsme získali navíc den na ostrově Fakarava, což bylo obrovské plus, a zařadili jsme ostrov Moorea, na který původně nebyl čas, protože jsme měli být v tu dobu na Velikonočním ostrově. Ten nám snad neuteče a Moorea docela stála za to.

S ostatním zaplaceným kupodivu nebyl žádný problém. Všechna ubytování byla vstřícná a umožnila změnu termínu podle toho, jak se nám změnil Bora Bora-Tuamotu Pass. Jedinou výjimkou byl hotel Atavai na Velikonočním ostrově. Přemýšlím, jak to popsat stručně – ubytování bylo zaplacené, nezrušitelné, Chile zavřelo hranice, Latam zrušil lety, portál Booking.com za určitých podmínek umožnil zrušení i nezrušitelných rezervací, čehož jsem využila a požádala hotel Atavai o vrácení peněz, na žádnou z mých zpráv nikdy neodpověděli, stejně tak klientská podpora portálu Booking nikdy nereagovala, hotel navíc zcela zrušil registraci na Bookingu, takže nebylo možné je jakkoli kontaktovat a já tedy na začátku září požádala FIO banku o chargeback, doložila všechnu komunikaci, FIO nejprve v říjnu zamítlo reklamaci a oznámilo, že požádá o chargeback, dál už se vůbec neozvali, tak jsem je urgovala, abych se dozvěděla, že obchodník prohlásil, že rezervace byla nezrušitelná a tedy nemám na vrácení nárok. Takže jsem zvědavá, kam tohle bude pokračovat…

Zde si ale prosím povšimněte klíčového rozdílu – chargeback letenek Latam a Air Canada byla platební karta Revolut, zatímco toto ubytování v hotelu Atavai platební karta FIO banky. Navíc v případě hotelu Atavai se bavíme o částce 69.745 CLP, za což si banka strhla 2.080,92 Kč. Z přístupu FIO banky i jejich způsobu komunikace si také do budoucna odnáším dost výrazné ponaučení a budu vážně zvažovat, zda a jakým způsobem budu v budoucnu služby této banky využívat.

A teď už konečně ty celkové náklady:

Letenky – ČSA/Air France + Air Tahiti Nui + Air Tahiti 117.981,15 Kč
Byrokracie – kanadská eTA, mezinárodní ŘP, testy na COVID-19, SIMkarta 4.389,24 Kč
Ubytování – Vahine Island, 3 noci, plná penze, svatební obřad, fotograf („svatební cesta“) 117.144,34 Kč
Ubytování – ostatní, 15 nocí 32.684,34 Kč
Doprava – auta (půjčení a tankování) 20.943,55 Kč
Doprava – ostatní (trajekt, autobus, půjčení kol) 3.511,50 Kč
Jídlo a pití 16.522,51 Kč
Výlety – guide na Temehani, 5 lodních, Vin de Tahiti, Tiki Village, potápění 42.097,60 Kč
Suvenýry – perla a kniha 3.906,89 Kč
Ostatní – hotel Atavai (čeká na chargeback FIO banky) 2.080,92 Kč
CELKEM 361.418,56 Kč

Částka je to dost příšerná. Však Francouzská Polynésie vždycky měla v katalozích cestovních kanceláří i zájezdů podobně strašná čísla…

Třetinu celkové částky (117.981.15 Kč) tvoří letenky – jak zpáteční z Prahy do Papeete a zpět, tak Bora Bora-Tuamotu Pass, který jsme použili na místní přelety. Na to, že je Francouzská Polynésie tak daleko a že přelety mezi ostrovy jsou samy o sobě tak drahé, že domorodci prý létají jen minimálně, je ta částka i pochopitelná.

Celková částka nám výrazně narostla vlivem třídenní svatební cesty, kterou jsme strávili na Vahine Island. Tvoří v podstatě další třetinu celkových nákladů (117.144,34 Kč), přiznejme ale, že nás tahle část nestála v podstatě nic. Peníze na svatební cestu nám totiž před mnoha lety dala moje babička…

A poslední přibližně třetinu (126.293,07 Kč) stálo všechno ostatní – ubytování, jídlo (v podstatě denně jsme chodili na večeře), další doprava a hlavně všechny výlety. Mezi nimi bylo 5 lodních, z toho 3 celodenní včetně jídla. Nešetřili jsme, přesto tato částka nepotvrzuje tvrzení, že je Francouzská Polynésie extrémně drahá. Náklady jsou v pohodě srovnatelné s jinými údajně drahými zeměmi, ve kterých jsme byli – pro srovnání uvádím částky bez letenek a upozorňuji, že v Polynésii jsme byli, pokud odečtu ty 3 dny na svatební cestu, rovných 20 dní:

Francouzská Polynésie 2020, 20 dní (bez „svatební cesty“) 126.293,07 Kč
Japonsko 2018, 12 dní 74.736,68 Kč
Japonsko 2017, 17 dní 102.818.92 Kč
Nový Zéland 2015, 18 dní 82.661,66 Kč
Pořídili jsme…

Tři foťáky a dva telefony. Miki nechával focení na mně, pod hladinou ani jinou možnost neměl, takže moje číslo se vyšplhalo do závratných hodnot. V celkovém součtu jsme na tom ale stejně, jako na jiných dovolených, žádné výrazné nárůsty focení, které by měly za důsledek, že na svět koukáme přes hledáček foťáku, naštěstí nenastaly :-).

  • Milka 10.022 fotek a videí
  • Miki 2.827 fotek a videí
  • Celkem 12.849 fotek a videí
Zamyšlení na závěr…

Lidé asi budou hromadně označovat rok 2020 za ten nejhorší v jejich životě. Nebo přinejlepším za jeden z nejhorších. U mě platí, že všechno zlé je k něčemu dobré. Museli jsme řešit spoustu starostí, nevěděli jsme, jestli vůbec odletíme, pokud ano, tak jak to bude vypadat, jak to dopadne se zaplacenými letenkami, rezervovanými a zaplacenými dalšími službami, se svatbou, která byla v této podobě vysněná a konečně po mnoha letech naplánovaná, jestli vůbec proběhne…

Přišli jsme o hodiny spánku, Miki o nějaké to kilo na váze (už je má zpátky) a asi se můžeme rozloučit i s penězi, které jsem platila kartou FIO banky za ubytování na Velikonočním ostrově. I když ne všechno bylo zalité sluncem, beru to tak, že to mělo svůj účel a já si i z negativních věcí beru mnohá ponaučení… Získali jsme jen věci nehmatatelné, ale pro nás hodnotné – především zkušenosti, odvahu, nadhled a hlavně a především úchvatné zážitky. Stálo to za to.

Na jaře bych opravdu nikomu nevěřila, kdyby mi řekl, že to všechno dopadne takhle. Že peníze za všechny zrušené letenky dostaneme zpátky, i když občas to byl boj (Air Canada…), že budeme mít negativní testy, že koupíme nové letenky na poslední chvíli, že fakt odletíme... A že na místě proběhne vše podle toho nejoptimističtějšího plánu, ve který jsme si vůbec netroufali doufat…

Jak se ukázalo, cestování v době koronaviru možné je. Chce to méně plánovat, víc si zjišťovat informace a samozřejmě to vyžaduje značnou dávku flexibility a zodpovědnosti, větší než kdykoli jindy. Obávala jsem se reakcí, že jsme nezodpovědní sobci, žádné takové nepřišly. Díky moc všem za to, že se na situaci dívají s nadhledem a otevřenou myslí. Vzali jsme to zodpovědně a svědomí máme čisté. Na cestách jsme nenakazili sebe, a tedy ani nikoho jiného.

Cítím obrovský vděk. Nejen vděk za to, že se podařila zrovna tahle konkrétní, pro nás tak důležitá cesta, ale vděk za to všechno, co jsem měla možnost procestovat, vidět a zažít i v uplynulých letech. Vždycky jsem cítila, že si toho dostatečně nevážím, ale teď vnímám mnohem intenzivněji, že bych měla být vděčnější.

Nakonec to byl přinejmenším jeden z nejlepších roků v mém životě, díky moc za něj. A stejně jako z dovolené v Tibetu, i z téhle dovolené budu ještě dlouho čerpat energii…

Šipka Zpět na „Obsah“