2020-10-11 - 2020-11-02 - Francouzská Polynésie

Obsah

Úvod

Podle původních plánů jsme měli dovolenou roku 2020 trávit na stavbě. Jenže pan architekt byl na baterky, které byly neustále vybité, takže se papírování o víc jak půl roku protáhlo. A protože rok 2019 i začátek roku 2020 byly pracovně náročnější a v našem okolí se začaly množit zdravotní problémy očividně způsobené přepracováním a stresem, rozhodli jsme se namísto šetření na rekonstrukci přeci jen na dovolenou odjet.

Srpen 2019

Když jsme v srpnu byli za rodiči na chalupě, přišla řeč i na to, kam se ještě všude v budoucnu chystáme. Máma nám sama začala jmenovat, co všechno bychom ještě mohli navštívit, a mezi jmenovanými místy byla i Francouzská Polynésie. Už dávno ji mám napsanou mezi dlouhodobými plány ve svém seznamu na webu…

A tak vlastně už v srpnu vzniknul první nástřel možného itineráře. Zatím to nebylo nic závazného, protože třeba první verzi itineráře na Austrálii máme z roku 2011 a zatím jsme ho „neprojeli“.

Listopad 2019

Po návratu z Tibetu jsme ale rovnou vpadli do pracovního kolotoče souvisejícího s ukončením jednoho projektu a zahájením nového. A brzy bylo tak nějak jasné, že když se k tomu přidají starosti okolo rekonstrukce, nějaký ten relax na dovolené se bude v roce 2020 vážně hodit. A tak jsem itinerář doladila.

Jedna z prvních věcí, na kterou jsem se vrhla, bylo ověření dostupnosti vybraného ubytování – Vahine Island. Původně jsme hledali něco na profláklém Bora Bora, jenže jsme se museli přizpůsobit letovému itineráři Bora Bora – Tuamotu Pass, který jsme se chystali koupit, a pokud bychom z Tahiti odletěli rovnou na Bora Bora, už bychom neměli možnost navštívit další blízké ostrovy. Vahine Island je úžasný motu (ostrov), na němž se nachází zázemí a u nějž stojí pouhé 3 nadvodní bungalovy. Je to intimní a osobní, vhodný přesně pro naše potřeby, takže jsem začala ověřovat, jestli vůbec mají volno. Poprvé jsem jim napsala 5. listopadu, odpověděli, s ohledem na časový posun, v podstatě obratem. Poslali ceny i spoustu dalších instrukcí. Protože jsme ještě neměli letenky a zbývaly 2 bungalovy, domluvila jsem se nimi 9. listopadu, že nás dají „na čekačku“ a ozveme se jim hned, jak budeme mít letenky, nebo kdyby se jim ozvali další zájemci.

Ověřili jsme si možnost koupě letenek. Kvůli poslednímu úseku letu jsme na letenky nemohli použít míle, které máme nasbírané u Emirates. A tak jsme 25. listopadu zajeli na letiště, kde je přepážka Emirates. Tam nám ale nebyli schopni pomoct, dokonce jim to v systému nenabízelo lety, které jsme si už předběžně vybrali, že je to prý ještě moc daleko a že na webu jsou ty letenky dřív, než oni to mají v systému. Co?!? Ale že prý pokud nám to nejde uplatnit, tak jim to nepůjde taky. Super zákaznický servis… Dostali jsme aspoň vizitku s kontakty, kde to můžeme zkusit řešit. Získali jsme tím aspoň e-mailový kontakt na Emirates, který je jinak snad předmětem státního tajemství nebo co. Celá tahle sranda byla vyřešena za 11 minut a nakonec nás stála 60 Kč za parkovné na letišti.

Prosinec 2019

Nakonec jsme 9. prosince koupili dvě letenky z Prahy přes Dubaj a Auckland do Papeete. Jednosměrné. Stály 69.334 Kč. Kvůli poslednímu úseku na ně nasbírané míle opravdu nešly čerpat. Sice by to byla spíš symbolická sleva, ale víc, než o tu částku šlo o princip. Od roku 2015 jsme s Emirates absolvovali 24 letů, takže bych od nich čekala lepší zákaznickou podporu a větší vstřícnost ke stálému zákazníkovi.

Hned následující den jsem kontaktovala Vahine Island a potvrdila si, že s námi pořád počítají. Potvrdili mi to a rovnou poslali pokyny k platbě. Ještě jsem 15. prosince doobjednala plnou penzi, protože bych tam jinak umřela hlady :-). Platit převodem na účet jsme nechtěli, takže jsem se snažila je přesvědčit k platbě kartou. To se nakonec podařilo zrealizovat tak, že jsme jim museli poslat kompletní údaje k platební kartě. Použili jsme minimálně používanou kartu, takže to sice nebylo super bezpečné, ale ne nějak extra rizikové. Měli jsme jim to odfaxovat, to se taky nepovedlo, ale poslali jsme jim odkaz na dokument ke stažení a 17. prosince si úspěšně strhli peníze za 2 noci.

Pak jsme tedy doladili itinerář, zkontrolovali ho a ještě před koncem roku jsme 30. prosince u Air Tahiti koupili Bora Bora-Tuamotu Pass, což je taková permice na lety mezi ostrovy. Z Tahiti poletíme hned po příletu z Evropy na ostrov Raiatea, odkud se lodí přepravíme na Taha’a, pak se vrátíme na Raiateu a letecky postupně navštívíme ještě ostrovy Huahine, Bora Bora, Rangiroa a Fakarava. A poté se vrátíme na Tahiti, kde ještě strávíme nějaký čas před odletem pryč.

A týž den jsme koupili letenky z Tahiti na Velikonoční ostrov a odtud do Santiaga de Chile.

Leden 2020

Během pobytu na Vahine Islandu budeme 15. října slavit 21. výročí našeho vztahu. Původně jsme si chtěli na ten den objednat fotografa, aby nám udělal nějaké pěkné profi fotky, ale protože Vahine Island nabízí různé partnerské balíčky, požádala jsem 31. ledna o informace a cenu.

Únor 2020

Z Vahine Island mi odpověděli 6. února, poslali PDF brožurku s informacemi i cenami. Trochu jsme to nastudovali, promysleli a 17. února potvrdili.

Zbývalo nám koupit poslední letenky. Jak se dostaneme ze Santiaga domů? Nic moc použitelného nelétá, přestupy a trasy žádná hitparáda. Po skoro dvouměsíčním uvažování nakonec padla volba na Air Canada ze Santiaga přes Toronto a Zürich do Prahy. Letenky jsme koupili 17. února. A zdá se, že dovolenou budeme místo na zemi trávit spíš ve vzduchu. Pokud dobře počítám, čeká nás 14 letů na trase Praha (PRG) – Dubai (DXB) – Auckland (AKL) – Papeete (PPT) – Raiatea (RFP) – Huahine (HUH) – Bora Bora (BOB) – Rangiroa (RGI) – Fakarava (FAV) – Tahiti (PPT) – Hanga Roa (IPC) – Santiago (SCL) – Toronto (YYZ) – Zürich (ZRH) – Praha (PRG).

A tentýž den jsem využila rovněž k tomu, abych zajistila ubytování na místech, která jsou už podle itineráře jasná. Odlet za 8 měsíců znamená, že je nejvyšší čas ukořistit něco slušného. Postupně jsem tedy zarezervovala ubytování na Raiatee (Bouddha Villa), Huahine (Pension Fare Maeva), Bora Bora (Horizon), Rangiroa (Chez Sand) a Tahiti (Studio Tahiti Faaa). Všechny jdou v případě nouze zrušit bez poplatku, ale nemyslím si, že by to bylo potřeba.

Trochu delší rozhodování mě stálo ubytování na Velikonočním ostrově, kde bylo všechno použitelné ubytování bez poplatku nestornovatelné. Nakonec jsem vybrala už dříve vytipovaný Hotel Atavai, který sice má dost strašná hodnocení, ale my stejně většinou chodíme na ubytování jen přespat, takže je dost jedno, co to bude zač.

Z některých ubytování se mi postupně ozvali, aby si vyžádali číslo letu kvůli vyzvednutí na letišti nebo jiným formalitám. Stejně tak mi 18. února z Vahine Island potvrdili doobjednané služby.

Miki si v mezičase počítal statistiky letů a prý že za let PRG-PPT jsme platili o 5.000 Kč méně, než za let PPT-PRG, který je o 1000 km delší. Ale průměrně to vychází nějakých 3.200 Kč/1.000 km.

Na Bora Bora jsme původně chtěli strávit jednu noc v nadvodním bungalovu v hotelu Sofitel Bora Bora Private Island. Původně jsme totiž právě sem chtěli zamířit hned po příletu do Francouzské Polynésie, ale letový řád mezi ostrovy tomu nepřál. Než jsme se rozhoupali, byly všechny nadvodní bungalovy tohoto hotelu obsazené. Ono by tedy nakonec nebylo o co stát a asi bude na ostrově pěkně narváno, když mají plno... A tak jsme našli mnohem komornější ubytování Chez Nono, které má 2 větší vily a 2 malé bungalovy, z toho jeden přímo na pláži.

Když už jsme byli donuceni vynechat Sofitel, rozhodli jsme se strávit na Bora Bora obě noci na jednom místě a 24. února jsem poslala rezervaci na 2 noci na bungalov Iti v Chez Nono. Dva týdny se mi nikdo neozval, i když v potvrzovacím mailu psali, že mě budou obratem kontaktovat kvůli platbě. Tak jsem jim po těch dvou týdnech po návratu z lyžování ve Francii napsala, abych je požádala o podklady k platbě. A dozvěděla jsem se, že bungalov Iti už je obsazený. A že mají volný jen druhý bungalov Nui, ke kterému mi tedy rovnou poslali pokyny k platbě. A pak se všechno posralo…

Březen 2020

Přesně v té době začaly v České republice problémy s koronavirem COVID-19. První případ se objevil během našeho lyžařského pobytu ve Francii. V té době právě i Francie už měla potvrzené desítky případů, zatímco v sousední Itálii už to začínal být průšvih. Když jsme se z Francie vraceli, nakažených už byla celá řada i u nás. Měli jsme tedy trochu jiné starosti než zaplacení zálohy za ubytování, ačkoli přímo nám se nic neobvyklého nedělo, byl koronavirus tématem číslo 1.

Asi po týdnu jsme se dohodli, že ten bungalov bereme a zaplatíme, ale ještě jsem jim poslala dotaz, jak je využíván prostor v okolí bungalovu. Podle fotek tam totiž byly stoly, židle a lehátka, tak jsme měli obavy, aby nebyl moc rušný a využívaný ostatními hosty. Naštěstí jsme ale nezaplatili, protože zpátky jsem dostala odpověď, že i druhý bungalov je obsazený. To mi tedy hlava nebere, že někomu pošlou instrukce k platbě a pak přenechají ubytování někomu jinému? Normální snad je, když se objeví nový zájemce, toho prvního kontaktovat, jestli má nebo nemá zájem, a až pokud do domluveného data nezaplatí, tak přenechat rezervaci dalšímu v pořadí. Taky dostali „pěknou“ recenzi na Tripadvisor, kterou mi ale Tripadvisor napoprvé vůbec nezveřejnil a prošla až když jsem jí poslala podruhé. Trochu teď pochybuji o jejich serióznosti.

Docela ale dám na svou intuici a tušila jsem, že to s nimi nebude jednoduché, takže už jsem v mezičase zarezervovala ubytování Matira House kousek od Chez Nono. A jelikož jsem nakonec nic jiného použitelného za přijatelnou cenu nenašla, strávíme celý náš pobyt na Bora Bora právě zde.

Kvůli koronaviru byly postupně zakázány hromadné akce, skoro bylo zakázáno vycházení, uzavřeny všechny obchody v podstatě vyjma lékáren, potravin a drogerií a 16. března, týden po našem návratu z Francie, také uzavřeny státní hranice. Během následujících týdnů došlo ještě k mnoha různým úpravám nařízení vlády, často protichůdným. Média v lidech cíleně vyvolávala strach, a přestože jsme se všichni opatřením přizpůsobili, během následujících týdnů se ukazovalo, jak si vlastně Češi po 30 letech od pádu komunistického režimu libují v uzavřených hranicích. Protože virus sem přece přitáhli lyžaři z Itálie a kdyby se necestovalo, nic by se nám nestalo… Tu krátkozrakost lidí jsem nechápala a s odstupem času musím přiznat, že mě tahle politická orientace společnosti dost vyděsila…

Spočítala jsem si, kolik peněz nám leží v zaplacených letenkách a zálohách a zjistila, že ta částka přesahuje 200 tisíc korun. Několik dní po sobě se mi pak dost špatně spalo…

Duben 2020

Protichůdná ale byla nejen různá nařízení, ale především vyjádření našich předních představitelů, takže se dalo alespoň doufat… Považte jen tento výběr událostí… V neděli 22. března se nechal náměstek ministra zdravotnictví epidemiolog Roman Prymula slyšet, že prý hranice mohou být uzavřené až dva roky. V pondělí 6. dubna ministr vnitra Jan Hamáček řekl, že by chtěl od 14. dubna zrušit zákaz vycestovat ze země. Ke zrušení plošného zákazu vycestovat došlo hned 7. dubna, mělo jít jen o odůvodněné případy a po návratu měla následovat 14denní karanténa. V neděli 19. dubna prezident Miloš Zeman řekl, že by hranice měly být zavřené ještě rok. A v podstatě současně s tím Prymula připustil, že bude možné v létě jet třeba do Chorvatska. Pak 23. dubna městský soud v Praze zrušil některá mimořádná opatření, která byla přijata jako opatření ministerstva zdravotnictví a nikoli vlády. I když vláda tím dostala možnost nařízení přijmout znovu, v podstatě z hodiny na hodinu došlo k obratu, a ještě týž den bylo zrušeno nařízení omezující volný pohyb osob. V tu dobu pochopitelně nebylo kam cestovat, protože v podstatě všechny pravidelné lety byly zrušené, hromadná pozemní doprava také a ani s využitím auta se nebylo moc kam dostat. Důležité ale bylo, že tu byla po víc jak měsíci zmaru ta možnost.

Emirates navíc posunulo obnovení pravidelných letů až na začátek července a u linky z Dubaje do Prahy dokonce až na 15. července. Pro nás tam ale byl stále dostatek času na to, aby se situace do října stabilizovala, navíc nikde nebylo psáno, že to nakonec nemohou v závislosti na situaci urychlit. Nezbývalo, než doufat, že už se situace ve světě bude jen zlepšovat a nedojde k žádnému z katastrofických scénářů…

Někteří poskytovatelé služeb se ale asi nechali vyprovokovat, takže 28. dubna nám z důvodu koronaviru zrušili ubytování Boudha Villa na ostrově Raiatea. Vůbec jsem tedy nepochopila, proč v takovém hrozném předstihu, vždyť nikdo neví, co bude… Týž den jsem tedy sehnala jiné – Fare Heianuanua – a komunikace s nimi byla bezproblémová.

V průběhu dubna mělo Air Tahiti změnit letový řád, ale nestalo se tak. Vlastně se vůbec nikdo s ničím neozval, svět se zastavil, zeměkoule se přestala točit. Květen vykazoval podobné příznaky, jen jsem s ubytováním Fare Heianuanua řešila možnost najmutí průvodce na trek a půjčení auta.

Červen 2020

Zatímco ani v květnu se nic nestalo, červen přinesl řadu změn. Předně bylo oznámeno, že 15. července dojde k otevření Francouzské Polynésie a turistům bude umožněno přijet bez nutnosti absolvovat karanténu nebo předkládat negativní test. Přinejmenším ty testy tedy podle mého zachovat mohli a měli. Abychom se pak za pár týdnů nedivili a všechno nerušili, protože zase „zavřou“.

Především se ale „začalo činit“ Air Tahiti, které se pustilo do výrazného redukování letů. Na některé ostrovy přestali létat úplně, u jiných změnili letové řády tak razantně, že třeba z 9 letů v týdnu z Fakaravy na Tahiti zbyly jen 3. Takže Mikimu v podstatě denně chodily e-maily se změnami i zrušením letů, úplně nám z itineráře vyřadili třeba ostrov Huahine.

Takže jsem znovu sedla a celé to pracně promyslela s ohledem na nový letový řád a zredukované lety a do Air Tahiti jsme poslali e-mail s žádostí o úpravu v tu chvíli výsledného itineráře, abychom se 27. června dozvěděli, že LATAM zrušil náš let z Tahiti na Velikonoční ostrov. Nabídli vlastně jen změnu termínu, která ale nepřicházela v úvahu, protože se ta trasa původně létala jen jednou týdně, a vlastně ani změna nebyla možná, protože se ukázalo, že LATAM zrušil všechny lety na této lince. Druhou možností pak byla změna destinace, což ale v případě jednosměrné letenky z Tahiti vyznělo spíš jako výsměch. Na stejné letence jsme měli i následný let z Velikonočního ostrova do Santiago de Chile, který tím byl vlastně taky zrušen. A tak jsme v souladu s informacemi uvedenými na webu požádali o refundaci za oba lety. Webové formuláře moc nefungovaly, takže Miki si nakonec v pondělí 29. června užil telefonát v angličtině, při kterém mu bylo přislíbeno vystavení voucheru, který prý lze následně obratem směnit za peníze.

Zbyla nám letenka ze Santiago de Chile přes Toronto do Curychu s Air Canada a navazující let z Curychu do Prahy se Swissem, přičemž neexistovala možnost, že bychom se byli schopni z Tahiti dostat do „nástupního“ Santiaga. Nicméně Air Canada zrušilo všechny lety do Jižní Ameriky až do konce léta, tak nezbývalo než (zase) doufat, že nebudou létat ani na podzim, neb Chilani situaci nezvládnou. Uvidíme…

Červenec 2020

Jelikož Air Tahiti reaguje na e-maily s mnohatýdenním zpožděním, přeházela jsem itinerář na variantu „doufáme, že to tak vyjde“ a postupně pak v pátek 3. července přebookovala ubytování. Naštěstí všechny rezervace bylo možné změnit bez poplatku, vyjma ubytování na ostrově Rangiroa, kde jako na potvoru nemělo ubytování v našem novém termínu volno. Webové rezervační formuláře to ale asi vidí jinak, takže po krátké komunikaci se Sandrine jsem od ní dostala potvrzení, že nám rezervaci o den posunula.

Od ubytování na Fakaravě jsme navíc dostali kontakt na výlety na lagunu, takže jsme si rovnou domluvili dvě soukromé celodenní plavby – na Modrou lagunu a Růžové písky. Skupinový výlet by nevyšel zas o tolik levněji a je tu riziko, že by se nesešlo dost lidí a nikam nejelo. Odplouvat budeme v 8:00, návrat 16:30, v ceně máme oběd a nápoje a platba proběhne na konci každého výletu. Naprostý luxus! A neuvěřitelný rozdíl, jak na těchhle turismem nezasažených ostrovech „chcípl pes“. To na takovém Bora Bora se za všechno hned platí rezervační poplatky a všechno je problém. Ne nadarmo se zrovna na tomhle údajně tolik oblíbeném ostrově nebudeme až tak moc zdržovat…

Další „jobovka“ přišla 22. července, kdy se ozvali z Air Canada a posunuli nám odlet do Toronta o 1 den dozadu, takže odlet byl místo 31. října až 1. listopadu. Že máme na stejné letence dva další navazující lety a že letadlo z Toronta odlétá dříve, než my tam dorazíme ze Santiaga vtipně nikdo neřešil. Postupně se navíc ukázalo, že jejich udaný důvod „vládní nařízení“ je lživý, protože let o den dřív podle všeho odlétá, takže se Air Canada snaží zbavit zodpovědnosti za refundaci. Což ostatně mají v podmínkách, že „full refund“ není možný. Tahdy začala válka s Air Canada, protože v roce 2019 přijali dokument „Air Passenger Protection Regulations (APPR)“, kterým v podstatě odsouhlasili cestujícím stejná práva, jako mají při cestování v EU. Boj jsme zahájili opakovanou žádostí směrovanou k Air Canada, ať doloží důvody zrušení, resp. přesunu letu.

U Air Canada jsme také vypozorovali zajímavou spojitost, že když se nás někdo zeptá, jak to vypadá s naší dovolenou, tak během několika hodin přijde e-mail od některé z leteckých společností a všechno rozbije…Začali jsme plošně aplikovat zákaz se nás na cokoli ptát… :-)

V důsledku zrušení nebo podstatných přesunů letů na cestě domů jsem taky několikrát změnila místo a termín ubytování na Tahiti. Nakonec jsme, prozatím, zakotvili u 5. v pořadí a protože na Booking.com je možnost buď neplatné rezervace normálně zobrazovat mezi platnými nebo je úplně smazat, což jsem nechtěla kvůli jakémusi zachování historie, začala jsem mít mezi rezervacemi docela slušný chaos… :-)

Srpen 2020

V práci máme od jara nového kolegu Matěje. U něj jsme fakt nečekali, že by se z nějakého důvodu o naši dovolenou zajímal, takže informační embargo jsme na něj neuplatnili. Chyba. Velká chyba. Zeptal se 6. srpna a během pár hodin jsme měli v e-mailu změnu – nejprve od Emirates v podobě změny letadla z A380 na B777 a během několika dalších hodin zrušení letu z Aucklandu do Papeete. Zatímco u LATAM se řešila refundace a chargeback (peníze dorazily koncem srpna) a s Air Canada se rozpoutala válka, u Emirates to byla otázka jednoho telefonátu v češtině. Miki se podivoval, že když tam volal, rovnou ho na zákaznické lince oslovili jménem. Ukázalo se, že prý v systému není ani let z Dubaje do Aucklandu, takže to celé vyústilo ve zrušení rezervace. Požadavek na refund nikdo nerozporoval, dokonce ho sami automaticky nabídli – snad alespoň tady viděli naši letovou historii a nepatrně ji zohlednili…Možná se tak ale stalo proto, že šlo o let z EU, který chrání (EC) 261/2004.

Miki 18. srpna podal stížnost na chování Air Canada na Canadian Transport Agency, což je kanadská verze ÚCL. Zároveň požádal ÚCL o radu ohledně letu ZRH-PRG, který operuje Swiss. Odpověděli poměrně obsáhle, že pod 261/2004 by to spadalo jen pokud by došlo ke zrušení či výrazné změně odletu u tohoto jednoho letu. Situaci, kdy byla změna způsobena změnou předchozích letů, ÚCL doposud neřešil, a tudíž nemohli sdělit, jak v takovéto situaci v minulosti postupovali. Ale aspoň mu potvrdili, že se případně bude muset obrátit na švýcarskou FOCA a rovnou mu poslali kontakty. Luxusní servis.

Jediné letenky, které nám zbyly, je zpřeházený Bora Bora-Tuamotu Pass. Místní ubytovatelé a poskytovatelé služeb s námi počítají a očividně se toho nebojí. Francouzská Polynésie nastavila pravidla pro vstup do země, i když je tedy postupně nepatrně zpřísňovala a začala být otázka, kde bude ta hranice, kdy už nebude dávat smysl odletět – typicky povinná karanténa po příletu. A jak se případně do Francouzské Polynésie dostaneme, je také spíš ve hvězdách. V polovině srpna nějaká možnost existovala…

Září 2020

Ačkoli nakonec například French Bee, u kterých jsme původně měli vyhlédnuté náhradní letenky, námi požadované lety zrušila, stále existovaly spoje, pomocí kterých se dalo dostat z Paříže na Tahiti. Například s Air Tahiti Nui. To sice není evropská letecká společnost, což by nám mohlo způsobit problémy v případě žádosti o nějaké refundace, ale pokud budeme zohledňovat jen skutečnost, jestli letět jde nebo ne, tak to prostě šlo.

Jen epidemiologická situace se zase začala zhoršovat, a to jakože dost. Koncem června lidi volali po uvolnění opatření, takže politici rozhodli, že se na prázdniny vrátí život vlastně do normálu. Co dodat, blížily se volby… Lidi získali falešný pocit, že už je po všem, že se nás nějaký koronavirus netýká, a v srpnu a hlavně v září se to začalo projevovat. Nakonec to celé skončilo vyhlášením nouzového stavu, tentokrát ale nedošlo k žádnému tvrdému „lockdownu“ nebo zavření hranic, takže jsme vyčkávali. A já jsem mezitím doladila itinerář v podstatě k dokonalosti, potvrdila všechna ubytování, výlety… Chyběla už „jen“ auta, rezervování několika místních služeb a hlavně letenky…

Říjen 2020

Na 1. října jsme byli objednaní na úřad kvůli vydání mezinárodního řidičského průkazu. Nezbytná výbava – formulář, fotka, řidičák, 50 korun a rouška. Díky objednání to byl dost fofr, šla jsem na řadu okamžitě.

Do odletu zbývalo plus mínus 10 dní…

Emirates nám během té doby vrátili peníze za letenky. Jako jediní se nakonec ukázali být fér, o to víc je mi líto, že bychom jim rádi nezůstali věrní a chtěli bychom vyzkoušet i jiné letecké společnosti, napadá mě hlavně Qatar, případně Etihad. Zbývalo zpropadené Air Canada. Miki si to celé bral až tak moc, že od půlky července do začátku října zhubnul 5 kilo.

Air Tahiti Nui mělo na webu zmínku, že v případě pozitivního testu na COVID nabízejí refund. Miki si to u nich písemně ověřoval, odpověděli mu, ať pošle číslo rezervace, které jsme ale neměli, což jim napsal a oni se už neozvali. V té době stály letenky 2.288,44 EUR, o dva dny později už 2.852,44 EUR, protože na letu CDG-PPT vyprodali nejlevnější tarif.

Během 6. října jsem objednala a zaplatila cestovní pojištění. Vyžádala jsem si informaci ohledně podmínek v souvislosti s koronavirem a vystavení potvrzení o pojištění v angličtině, ale obdržela jsem jen to druhé. Ke koronaviru a pojistným podmínkám se nikdo nevyjádřil :-(. Pojišťovny totiž své plnění podmiňují takzvaným „semaforem“, který ale nefunguje. Respektive funguje, ale pouze pro Evropu. Země světa v něm povětšinou nejsou barevně označené, až na pár výjimek. Takže Francouzská Polynésie, kde je násobně bezpečněji, než u nás, je podle České republiky riziková země…

Na 9. října jsme byli objednaní na COVID testy. Na každého mají vyhrazené 3 minuty, na nás padlo časové okno 7:36 – 7:42. Výsledky měly být do 24 hodin, přišly ve 12:47. Negativní!

A tak jsme odpoledne za 109.200 Kč koupili 4.000 EUR, neb je to nejspolehlivější a „nejlevnější“ způsob, jak získat franky, za dalších 2.852,44 EUR jsme koupili zpáteční letenky z Paříže do Papeete a za 11.192 Kč zpáteční letenky z Prahy do Paříže s odletem 11. října, takže koupeno 2 dny předem... To je docela rozdíl oproti tomu, že obvykle řešíme letenky klidně s ročním předstihem. Ostatně – nejinak tomu bylo u již refundovaných letenek Emirates, že…?

Jako poslední zbývalo vyplnit formulář ETIS, což bylo trochu časově náročné. Chtěli vyplnit všechny informace o našem pobytu ve Francouzské Polynésii, takže například přelety mezi ostrovy a názvy ubytování na jednotlivých místech. Nemáme toho zrovna málo, takže jsem se u toho trochu zapotila…

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-11 - Francouzská Polynésie, odlet

Spát jsme šli asi ve 23:40, ale v noci jsem toho moc nenaspala. Asi v 1:40 mě něco vzbudilo a já nemohla další hodinu usnout. Budík v 6:00 tedy byl docela krutý.

Dobalili jsme pár maličkostí, pořešili drobnosti typu zalít kytky a zavřít vodu a asi v 9:00 vyrazili do práce. Tam jsme si dotiskli v pátek koupené letenky a negativní COVID-19 testy, Miki mezitím přeparkoval auto a něco před 10:00 jsme vyrazili na letiště.

Nasadit respirátor, tramvaj jela za chviličku a autobus jsme dokonce dobíhali. Na letišti jsme byli v dostatečném předstihu, což se u nás v posledních letech rovná v podstatě zázraku :-). Odbaveni jsme už byli, tak jsme si jen samoodevzdali zavazadla. Mikiho vážilo 17,2 kg a proběhlo to hladce. Můj kufr vážil rovných 20 kg, ale terminál hlásil nějaké technické potíže, takže se to povedlo až napodruhé.

Pak jsme ještě zaskočili do Billy pro něco málo k jídlu a prošli jsme se po prázdném letišti. Je to smutný pohled, na tabuli jsme napočítali jen 33 letů za den…

Nakonec jsme prošli automatickou bránou s kontrolou palubní vstupenky a druhou improvizovanou kontrolou, abychom se pak postavili do fronty na bezpečnostní prohlídku. Ta byla docela důkladná, ale oproti dřívějšímu běžnému, předkoronavirovému režimu v pohodě prošla 75 ml dezinfekce, která je samozřejmě hořlavina a měla by být zakázaná.

I v neveřejné části letiště bylo minimum lidí, obchody zavřené, restaurace většinou taky. Je mi z toho nějak smutno. Ale něco málo létá a my jsme tu proto, abychom toho maximálně využili :-).

U brány jsme byli o něco dřív, takže jsme si odskočili na WC a chvíli počkali. Během čekání vyvolali moje jméno, protože ten problém s odevzdáním odbaveného zavazadla jim v systému vyhodil, že mám dvě odbavená zavazadla, ale zaplacené jen jedno. Zkontrolovali číslo kufru podle lístku a že prý je to v pořádku.

U nástupu do letadla slušně lidem probrali zavazadla a všechna nadrozměrná nebo nadpočetná zpoplatnili. Pak zavolali cestující ze zóny B, což byla zadní část letadla. My jsme měli úplně poslední řadu 34, takže jsme nastupovali mezi prvními. Letenku jsme měli koupenou od ČSA, která na tomto letu spolupracuje s Air France, ale letadlo bylo Smartwings, registrace OK-TSU. Současná situace mi ale nedovoluje si stěžovat, takže lepší letět se Smartwings než zůstat na zemi, že…?

Let byl rychlý, docela utekl. Byla oblačnost, která se protrhala až před Paříží. Během letu jsem si dala pár oříšků, které jsem si skoro házela do respirátoru :-). To je jediný problém bezpečného cestování, že se člověk buď během letu nebo během pobytu na letišti musí nějak najíst…

Přistání v Paříži bylo hladké. Během pojíždění jsme viděli Dreamliner Air Tahiti Nui, se kterým snad za několik hodin odletíme, a A380 společnosti Emirates. Tak mě napadlo, že doufám, že není naposledy, co tohle obrovské letadlo vidím... Možností proletět se s ním už bude jen ubývat. Ale co už, letěli jsme s ním už 17×, to nám nikdo nevezme. Naše letadlo Smartwings během mého rozjímání zaparkovalo na místě, bylo to docela rychlé, ale po vystoupení z letadla jsme dlouho čekali na druhý autobus.

Busem jsme přejeli do terminálu 2A a během chviličky už jsme měli i kufry. Při východu z neveřejné části nám změřili teplotu. Koukli jsme ven před terminál, abychom mohli prohlásit, že jsme byli aspoň v Paříži, kdyby nás chtěli z nějakého důvodu vrátit zpátky. Jeden nikdy neví, co ho na téhle cestě může potkat :-).

Pro návrat do terminálu jsme ale potřebovali letenky, bez nich tam nikoho nepustí. Omrkli jsme situaci a šli se někam posadit, abychom čas využili pro rezervování auta a dalších věcí. Jelikož ale v téhle situaci prostě není jasné, jestli opravdu odletíme, nakonec jsme rezervaci neudělali. Jen jsme snědli sendviče a bagety a když nám začala být pořádná zima, tak jsme se šli projít.

Při té příležitosti jsme ale zjistili, že už lidi stojí frontu na odbavení našeho letu, takže jsme se do ní taky postavili. Nějakou dobu trvalo, než odbavovat začali, ale pak už to docela postupovalo. Přímo ve frontě nám zkontrolovali pasy, změřili teplotu, zkontrolovali registrace ETIS a negativní COVID testy.

S organizací tam pomáhal chlápek v košili Air Tahiti Nui. Poprvé jsme ho viděli už při konzumaci bagety a sendvičů a zaujal mě tím, že vypadal jako karikatura homosexuála. Jeho orientace by mi normálně byla ukradená, ale tak hrozně přehrával, že se nedalo na něj nezírat.

U odbavovací přepážky už po nás chtěli jen pasy. Na kabinové zavazadlo nám navěsili visačky, odbavená zavazadla zpracovali obvyklým způsobem. Miki si vyžádal místo u okna, takže původně vydané palubní vstupenky byly skartovány a vystaveny nové. Neuvěřitelné se po půl roce trápení stalo skutečností, máme v ruce palubní vstupenky s cílem na Tahiti! Když jsme odcházeli od odbavovací přepážky, museli jsme vypadat, jak kdybychom vyhráli v loterii :-).

Rovnou jsme zamířili do neveřejné části letiště. Prošli jsme bránou kontrolující palubní vstupenky a došli až na imigrační, kde mi ale do pasu v podstatě ani nekoukli. A pak bezpečností kontrola, ta byla docela „přísná“, chtěli vyndat i foťák z brašny. Ale dezinfekce na ruce ani tentokrát nevadila.

Prošli jsme přes duty free shop a dál už bylo mrtvo. Obchody, restaurace i letištní salonky jsou zavřené. Zatímco v Praze bylo otevřené aspoň něco, tady „chcípl pes“. Pomalu jsme došli až na nejzazší konec terminálu k bráně A38, kde jsme se usadili hned u okna. Dali jsme si nabít telefony, konečně jsme zarezervovali auto na Tahiti na zítřek a sledovali jsme ruch na letištní ploše.

Okolo 19:30 byl zahájen nástup do letadla. Nejprve business class, pak i řady 38-46. V nástupním mostu jsem sice dostala francouzsky vynadáno, asi ať nefotím, ale fotili všichni, tak proč ne já. Neuvěřitelné se stalo skutečností, opravdu jsme nastupovali do letadla. Naše letadlo B787 společnosti Air Tahiti Nui má registraci F-OMUA a jméno Fakarava. Letecká společnost má tato letadla čtyři a mají registrace F-OMUA („mua“ znamená „vpřed“), F-ONUI („nui“ znamená “velký“), F-OVAA („vaa“ znamená „kanoe“) a F-OTOA („toa“ znamená „bojovník“). Jména mají skrytý význam, dají se spojit do věty: „Bojovník vpřed ve velké kánoi!“

Těsně před nástupem do letadla jsme dostali balíček s rouškami, dezinfekcí a ubrousky. V letadle na nás kromě pestrobarevných polštářků a tyrkysových dek čekal také amenity kit s pár užitečnostmi – špunty do uší, maskou na oči, ponožkami, sluchátky a vlhčeným ubrouskem.

Naše řada 42 sice nemá jedno okno, ale jelikož letíme komplet přes noc, nemáme okýnko na koukání, ale na spaní, takže to nevadí. Dlouho to vypadalo, že budeme mít trojsedačku sami pro sebe, ale nakonec na poslední chvíli přišel prostorově výraznější pán. Jelikož ale o řadu za námi byla dvě volná místa, letuška mu nabídla, jestli si nechce přesednout, a nakonec jsme tím opravdu získali volné místo.

Nevím, jak moc na čas jsme vzlétali, ale hlavně že se to dělo! Při vzletu byla vidět krásně nasvícená Paříž i s Eiffelovkou. A pak jsme nabrali směr Londýn a Island…

Z Paříže jsme pokračovali s Air Tahiti Nui Boeingem 787-9 zvaným Dreamliner. Není to špatné letadlo, ale A380 je prostě lepší. Už jen kvůli tomu naprosto luxusnímu místu u okýnka. Dreamliner má sice vychytávky typu zatemňování okýnka tlačítkem nebo sympaticky polohovatelnou sedačku, ale jinak mi přijde, že je v něm nějak méně místa.

Docela brzy jsme dostali jídlo. Nabídka sice neodpovídala té uvedené v systému, ale kuřecí i hovězí měli, takže já jsem si dala kuře a Miki hovězí. Předkrm byl salát s tuňákem, moc dobrý. Bagetka s něčím mezi margarínem a máslem a kouskem sýra, lepší průměr. Ale hlavní jídla byla obě famózní, rozhodně z těch nejlepších, co jsem kdy v letadle jedla. Jako dezert kokoska. Docela dobrá, spíš zase lepší průměr. Jelikož to ale bylo dobré všechno, jako celek musím tohle jídlo označit za prudce nadprůměrné, opravdu moc dobré a lehce trumflo některá jídla u našich oblíbených Emirates.

Poté, co jsem se pořádně napila a dopsala deník, jsem se rozhodla zkusit spát. Bylo asi 23:00…

Nakonec jsem prospala v podstatě celý let, probudila jsem se jen několikrát kvůli změně polohy a taky když rozdávali malé občerstvení v podobě sušenek. Na druhé hlavní jídlo mě musel Miki budit. Byly to těstoviny se žampióny, zase moc dobré. K tomu zeleninový salát, obvyklá bagetka, jako dezert byl jogurt.

Zatímco během celého letu z Evropy byla při pohledu z letadla venku naprostá tma, přistání ve Vancouveru bylo zajímavé. A naprosto hladké, což bylo dost překvapivé s ohledem na to, že venku lilo jako z konve.

Vzali jsme si všechny věci a postupně vystoupili z letadla. Při výstupu každý dostal tranzitní kartičku, kterou jsme pak zase museli při nástupu vrátit. Jelikož sedíme v zadní části letadla, byli jsme při výstupu mezi posledními a na toaletu tak byla docela fronta. Stejně tak na umyvadla, která byla jen čtyři a každý si tam chtěl vyčistit zuby. Včetně mě, no...

Po spáchání toalety a hygieny jsem se venku usadila na koberec, jinde už nebylo místo. A připojila jsem se na wi-fi, která byla na letišti zdarma, abych napsala kapitánovi Benoîtovi, že jsme na cestě a zítra se snad uvidíme. Z ubytování na ostrově Moorea přišlo info, že se jim povedlo nám sehnat auto. Sice extra drahé od Avisu, ale co se dá dělat, jinak jsou auta rozpůjčovaná… Druhý e-mail už jsem dopisovala skoro při nástupu do letadla, takhle rychlé to mezipřistání na dotankování bylo.

Mimochodem – zajímavostí je, že Air Tahiti Nui tento let standardně létá s dotankovávacím mezipřistáním v Los Angeles, ale kvůli koronavirovým opatřením to není možné, ačkoli cestující zůstávají v hermeticky uzavřené části letiště. Lety jsou tedy přesměrované do kanadského Vancouveru, kde je krátký tranzit možný. Ale na jaře, když byly hranice uzavřené, a bylo nutné proletět trasu z Papeete do Paříže, zřejmě jako repatriační let, to Air Tahiti Nui letělo přímým letem. Let byl dlouhý 15.715 km a byl to údajně nejdelší vnitrostátní let na světě.

Při opětovném nástupu do letadla jsme každý dostal květ tiare, který má Air Tahiti Nui v logu. Krásně voňavý a poupě se během pár minut začalo rozvíjet. V letadle jsme se vrátili na svá místa, nikdo tam neuklidil :-).

Vzlet byl s ohledem na počasí kupodivu dost pohodový. A hned jsme zamířili na jihozápad podle pobřeží USA a pak napříč Tichým oceánem směr Havaj a Francouzská Polynésie. Po startu jsem zase usnula, Miki mě zase musel budit na jídlo, které bylo mimochodem opět senzační. V tomhle tedy Air Tahiti Nui dost překvapili. Nejen, že hlady opravdu netrpíme, ale ještě je to všechno moc dobré. Je to tu jak velkovýkrmna – jen jíst a spát. Tentokrát naštěstí bylo jídlo lehčí, jen mozarella, zelenina, pečivo se sýrem a dortík jako dezert.

Zkusila jsem pak zase spát, ale tentokrát už jsem to moc dlouho nevydržela. Nespornou výhodu mělo, že jsme měli celou trojsedačku sami pro sebe. Jinak mě ale Boeing 787-9 zvaný Dreamliner moc neuchvátil. Místa je v něm tak nějak normálně a na luxusní prostor v A380 to nemá ani náhodou. Servis letecké společnosti Air Tahiti Nui ale hodnotím maximálně kladně, čekala jsem spíš takový charter, ale pečovali o nás přímo ukázkově.

Jen ve druhé půlce letu už docela začala převládat roušková anarchie mezi cestujícími a palubní personál už je ani neupozorňoval. Docela jsme s tím počítali, takže právě z toho důvodu jsme si brali místo roušek respirátory. Zatímco třeba French Bee vyloženě požadovali chirurgickou roušku, v Air Tahiti Nui to naštěstí to nikdo neřešil, lidi měli i textilní. Protože jsme nevěděli, s kým poletíme a jaké budou podmínky, měli jsme kromě zásoby roušek i zásobu respirátorů a jelikož letecká společnost to neomezovala, absolvovali jsme celou cestu právě v respirátoru.

Během letu jsme vyplnili formuláře. Moc jsme nechápali, k čemu jsou dobré, když už jsme všechny příjezdové formality splnily, ale nakonec se ukázalo, že je to asi jen nějaký dotazník pro průzkum. Chtěli vědět, jak dlouho zůstaneme, zda už jsme tam byli, jaké ostrovy navštívíme, kde budeme bydlet (hotely, penziony, soukromí…), jaké jsou důvody naší cesty (poprvé v životě jsem viděla ve formuláři možnost „svatba, svatební cesta“) nebo jaké aktivity hodláme v Polynésii provozovat. U téhle položky jsme se extra vyřádili – zaškrtli jsme potápění, šnorchlování, turistiku, vodní sporty, pozemní exkurze, vodní exkurze, nakupování a golf. Ne zaškrtnuté zůstalo jen wellness, které ale nebylo jisté :-).

No a protože se mi během letu nechtělo už moc spát, tak jsem vytáhla skicák a tiare, kterou jsme dostali při nástupu, jsem si nakreslila.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-12 - Francouzská Polynésie, odlet a Tahiti

Poslední jídlo letu byla snídaně. Francouzi sežrali všechny omelety, takže na nás už nezbyly a my tedy neměli na výběr. Ničemu to naštěstí nevadilo, protože to, co zbylo, byl English Muffin. Vzhledově i chuťově hrozně podobný McMuffinu z McDonald´s, takže jsem si to moc užila.

Před přistáním proběhla nějaká děkovačka s menší světelnou show či co to bylo. Hlášení bylo jen ve francouzštině, takže jsme se jen nechápavě usmívali. Pomalu se začalo rozednívat, takže jsme si užili krásný východ slunce a taky už jsme z letadla mohli vidět Tahiti i Mooreu. Nalétávali jsme sice úplně jinak, než co jsem měla nasledováno z FlightRadaru, vítr očividně foukal z opačné strany, ale aspoň jsme si mohli užít nějaké výhledy. Přilétali jsme ve směru od ostrova Moorea. Přistání bylo jako do peřin.

Na konci runwaye jsme udělali otočku, protože na letišti nejsou pojezdové dráhy a pojíždí se přímo po runwayi. Z letadla jsme pak viděli další 2 zaparkované Dreamlinery. Tolik k tomu jak moc se létá...

Výstup z letadla trval strašně dlouho a po vypnutí motorů tam bylo dost nedychatelno. Byla jsem ráda, když jsem se konečně dostala ven. V terminálu to ale bylo ještě horší, i když tam byly puštěné větráky. Fronta byla dlouhá, od všech bylo potřeba vybrat dotazníky, všem bylo potřeba naskenovat ETIS a předat self-testy a ještě museli všichni projít přes imigrační.

Když jsme se konečně dostali k zavazadlům, už tam pochopitelně dávno byla. Miki se k nim asi hned hrnul, ale já ho neviděla a napadlo mě, jestli nešel na WC, takže jsem si mezitím uklidila věci do batohu a následně dostala vynadáno, že už tam na mě přece dávno čeká.

Šli jsme hledat banku, směnárnu, prodejce SIM karet, ale na letišti jsme moc úspěšní nebyli. A tak jsme se přihlásili u chlápka z Eco Cars. Ten ale vozí do půjčovny jen řidiče, takže odvezl jen Mikiho a já jsem šla pěšky. V půjčovně jsem byla i s kufrem dřív, než oni autem...

Hlavně bylo nutné pořádně zdokumentovali všechny škrábance, což u takhle dobitého auta moc nešlo, takže vracení může být taky dost vtipné. Pak jsme se naložili a konečně v autě sundali respirátory, které jsme měli nasazené nějakých +/- 30 hodin. Ano, dělali jsme to dobrovolně, ale až zas někdo z těch proti všemu protestujících bude kňučet, že po půl hodině v roušce nemůže dýchat a že se v ní otrávíme čert ví čím, tak mu jednu fláknu…

Do Papeete se popojíždělo v koloně, ale docela se to hýbalo. Jen navigace se nějak pořád nechtěla chytit, takže jsem musela navigovat podle mapy a hledat vytipované parkoviště byla ve spleti v mapě neoznačených jednosměrek docela legrace.

Když jsme konečně zaparkovali, vyrazili jsme na obhlídku města. V roušce, protože lidi ji tu nosí i na ulici, i když není povinná. Zkoukli jsme Cathédrale Notre-Dame de Papeete, došli k čínskému chrámu Temple chinois Kanti (Kanti de Mamao), k radnici a na slavné tržiště Marché de Pape'ete. Na tržišti měli čerstvé ryby, ovoce, šperky, lokální kosmetiku…

To celé jsme bohužel absolvovali s vědomím, že nemáme žádnou hotovost, protože na dveřích všech bank visely cedule, že peníze nevyměňují a když jsme se tedy zeptali, tak nám bylo řečeno, že je to z důvodu koronaviru a vyměňují peníze jen svým klientům, nikoli turistům. Prý jediný způsob je směnárna na letišti. Tam to jde ale jen po malých částkách a za vysoký poplatek.

Po návštěvě banky jsme ještě omrkli hlavní náměstí Vaiete, kde bývají večer tradiční roulottes, došli k muzeu perel, které má upravenou otvírací dobu, takže měli zavřeno, a ke kostelu Temple Siloama de Paofai. V přilehlém parku jsme nakoukli i na pláž Hokule'a a omrkli tam řadu barevných a krásně vonících květin. Květiny jsou ostatně hlavním Polynéským prvkem, jsou všude – stromy a keře rostou na ulicích a v parcích, jejich květy nosí ženy ve vlasech, dělají se z nich náhrdelníky a z výtažků květin i různé vonné esence.

Nakonec jsme se vrátili k pobočce Vodafonu, kde jsme po nějaké době čekání přišli konečně na řadu a za 1.950 XPF jsme si pořídili místní SIM kartu se 2 GB dat, a pak jsme zamířili na parkoviště s tím, že musíme zpět na letiště vyměnit peníze.

Jenže dostat se z parkoviště taky nebyla legrace, protože automat nebral karty, jen hotovost. Takže jsme museli najít bankomat, vybrali jsme z něj 10.000 XPF a dostali to jako jednu bankovku. Vrátili jsme se na parkoviště a zjistili, že automat tak velké bankovky nebere. Pokračovali jsme tedy do supermarketu, kde jsme si aspoň konečně koupili něco k pití, rozměnili tak peníze a konečně zaplatili 500 XPF za parkovné.

Na letiště jsme trefili bez problémů. Směnárna byla naštěstí otevřená, takže jsem vyměnila 500 EUR, což bylo maximum, víc mi vyměnit nechtěl. Za 500 EUR jsem dostala 58.815 XPF. Vrátila jsem se tedy do auta, aby tam zašel ještě Miki. Chlápek se ho prý ptal, jestli prý přijdou ještě další lidi :-). Já nevím, co čekají, když si turisti nemohou nikde vyměnit peníze a na letišti víc než 500 EUR nevymění. Takže máme franky za 1.000 EUR a abychom se mohli spolehnout jen na hotovost, potřebovali bychom ještě přibližně 3× tolik...

Nakonec jsme sedli do auta a vyrazili do přístavu Taina. Poprvé jsme zahnuli špatně, tak jsme toho využili a na parkovišti si z kufrů vyndali věci na koupání a napodruhé už jsme se správně přesunuli na cílové místo, kde už jsme se převlékli do plavek. S malým předstihem jsme šli čekat na domluvené místo a Benoît dorazil skoro současně s námi. Jeho slaměný klobouk fakt nešlo přehlédnout :-).

Odvedl nás k lodi, nastoupili jsme, vysvětlili si pár věcí a vyrazili. U první zastávky, kterým bylo šnorchlování se želvami, jsme trochu zmokli, takže jsme věci uklidili do kabiny. A pak jsme vyrazili pozorovat podvodní život, zde tedy konkrétně želvy. Viděli jsme jich hned několik, bylo to úžasné! A k tomu jsme viděli i korálový útes s různými pestrobarevnými rybičkami.

Pak jsme sedli na loď a jeli na druhou zastávku, o které prý Miki nevěděl. Je to místo, kde v trajektorii přistávací dráhy letiště leží na dně zřícená Cessna a dva vraky škunerů. Všechno v podstatě na stejné místě, jako by tu někdo vytvořil podvodní skanzen. Hned v blízkosti je taky krásná korálová zahrada, kde byly spousty barevných rybiček, a hlavně náš první rejnok!

Čas se nachýlil, takže jsme se vrátili na loď a vyrazili zpět do přístavu. Celý výlet nám měl trvat 2:30, nakonec jsme byli na cestě déle, což nám tedy Benoît nezapomněl „nenápadně“ sdělit. Za výlet pro nás dva jsme ale samozřejmě neplatili nic navíc, stálo to 27.000 XPF, což je luxus na to, že jsme měli na dvě a půl hodiny loď s kapitánem sami pro sebe a v podmořském světě svého soukromého průvodce. V ceně výletu byly i nápoje, čehož jsme nevyužili, protože nebylo nijak extra teplo, spíš naopak, a fotky, které nám prý pak Benoît pošle.

V přístavu jsme se zase převlékli do civilu a vyrazili do nedalekého supermarketu Carrefour, který je prý největší ve Francouzské Polynésii. Koupili jsme si tam večeři – já hotové jídlo, které už bylo rovnou předehřáté, Miki bagetu a sýr – a taky něco k snídani a něco na zub. A skřipec do vlasů, který jsem zapomněla doma :-(. Nákup stál 2.616 XPF.

A pak už jsme dojeli rovnou k Tiki hotelu, protože na nás dost začal dopadat časový posun. Něco po 16:00 jsme se tedy ubytovali, zaplatili 9.500 XPF za jednu noc, nanosili na pokoj věci, já je dala sušit a Miki už v tu dobu podřimoval. Já jsem se zvládla trochu najíst, napsat pár poznámek do deníku a vzbudit Mikiho, ať se taky nají a hlavně ať nespí, že pak bude strašit v noci.

Chvíli jsme sledovali z balkónu krásný západ slunce, ale jakmile se setmělo, už se nedalo nespat, únava na nás dolehla neskutečně, takže jsem to vzdala i já, i když jsem chtěla jít původně spát až ve 20:00. Čas nevím, ale usnula jsem dřív, než jsem položila hlavu na polštář...

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-13 - Francouzská Polynésie, Tahiti a Taha´a

Asi ve 2:00 jsme se s Mikim oba probudili. Zatímco on časem zase usnul, já zůstala vzhůru až asi do 4:00. V mezičase jsem dopsala deník ze včerejška a postahovala fotky, které nám poslal Benoît. Wi-fi v Tiki hotelu ale stála za prd, takže se obě části stahovaly kvůli různým přerušením asi 3 hodiny.

Po 4:00 jsem konečně znovu usnula, budík mě probudil ve 4:30, ale vyhodnotila jsem, že máme čas a posunula ho na 5:00. Během asi půlhodinky jsme pak zabalili všechny věci, což byla dost groteska, protože jsme do kufrů potřebovali dát oblečení, ve kterém jsme přiletěli. Teplé oblečení tu opravdu potřebovat nebudeme, i když podle dlouhodobých předpovědí jsem očekávala, že aspoň večer to bude na svetřík. Včera jsme sice několikrát zmokli, ale jinak je tu dost teplo, chvílemi vedro. Jako bonus tu lidi hodně chodí v roušce, ve které je taky slušné teplo, nicméně ověřili jsme si, že se v ní v pohodě vydržet dá a že bylo úplně nesmyslné u nás v červnu všechna ta opatření úplně rušit, roušky bychom bývali určitě v pohodě zvládli, když to zvládají tady...

Asi v 5:40 jsme opustili hotelový pokoj, na recepci vrátili klíč a naskládali se do auta. Přesunuli jsme se k benzínce Total, kde jsme za 1.101 XPF dotankovali a popojeli kousíček k autopůjčovně Eco Car. Vrácení auta jsme měli domluvené na 6:15, ale přijeli jsme asi o čtvrt hodiny dřív.

V půjčovně nikdo nebyl, takže jsme chvíli čekali před zavřenou bránou. Pak se někdo objevil, ale zas mu nešla vjezdová brána otevřít, tak jsme museli zase čekat. Nakonec se nám ale podařilo vjet dovnitř a vrátit auto. Najezdili jsme s ním 33 kilometrů. Chlápek si ho kupodivu ani nijak důkladně neprohlížel, i když tedy kontrolu narozdíl od mnohých jiných autopůjčoven udělal.

Na letiště jsme došli pěšky, protože to bylo rychlejší než čekat na jejich odvoz. Cestou na letiště jsme sice museli zdolat dost schodů, ale byly směrem dolů a taky jsme měli z protisvahu hezký výhled na letiště. Na letišti jsme rovnou zamířili na odbavení, ale protože Polynésani odbavují všechny lety naráz, tak to vůbec neubývalo a ve frontě jsme strávili přes hodinu.

Kufry nám dost ztěžkly – nejen teplým oblečením, ale i včerejším nákupem. Můj měl 22,6, Mikiho těsně pod 20. Dostali jsme palubní vstupenky bez místa k sezení, protože v letadle je možné si sednout kamkoli. Letadla létají takové přískoky mezi jednotlivými ostrovy, takže by možná ani nebylo možné střídání lidí na sedačkách zorganizovat.

Před letištěm jsme se trochu nasnídali a pak jsme čekali na 8:00, kdy se měla otvírat směnárna. Potřebovali jsme vyměnit další peníze na zbytek cesty. Chlápek sice otevřel docela na čas, ale chvíli mu to trvalo zprocesit, takže k bezpečnostní kontrole jsme dorazili asi v 8:05. Nástup do letadla byl v 8:10, takže jsme vlastně měli ještě čas, ale před bezpečnostní kontrolou se jako naschvál udělala fronta. Miki se, šel pro jistotu zeptat, jestli s tím nebude problém. A poslali ho do fronty...

Obsluhu jsem podezřívala, že vůbec nepobrala, z čeho máme obavy, ale za chvíli jsme zjistili, že ve frontě před námi stojí další lidi na stejný let. Na bezpečnostní kontrole se jim něco nezdálo, a to i poté, co mě donutili si zout boty, nicméně příčinu problému ani další kontrolou neodhalili...

Hned za bezpečnostní kontrolou začínala fronta na nástup do našeho letadla, takže jsme se do ní postavili a za chvíli nás začali pouštět. K letadlu jsme pochopitelně museli dojít pěkně po svých. Miki se trochu zdržel, takže nakonec stál u nástupu do letadla až o několik lidí za mnou. Do letadla jsem tedy nastupovala jako první a hned hledala místo na levé straně letadla. Zdržení kvůli výměně peněz způsobilo, že už jsme stáli docela vzadu a lidi si pochopitelně sedali na levou stranu, takže byla docela plná. Pár míst ještě zbylo neobsazených, jedna dvojsedačka dokonce hned ve 3. řadě, takže jsem se usadila tam. Byla to super místa, protože byla ještě před motorem a měla krásně čisté okýnko. Letadlo bylo nakonec plné do posledního místa. Aby ne, když Air Tahiti lety radikálně seškrtalo, i nám zrušili dřívější ranní let.

Po nástupu do letadla nám ukázali bezpečnostní pokyny, paní kapitánka pronesla pár slov a vyrazili jsme k ranveji. Miki byl nadšený, že má na seznamu letadel další typ, tentokrát ATR 72, registrace F-ORVR. Startovali jsme asi o 25 minut později, cca v 8:45. Letadlo dělalo při vzletu logicky strašný kravál, což je jeden z důvodů, proč vrtulová letadla moc nemusím, ale rozjezd a vzlet byl rychlý a pak už takový výkon motoru nebyl potřeba.

Po vzletu jsme udělali otočku a zamířili směr Huahine. Po otočce jsme měli Tahiti po levé straně a brzy jsme míjeli ostrov Moorea, který má krásnou lagunu, takže jsme si užili výhledy. Po celkové asi hodině a půl letu už jsme mířili na přistání na ostrově Huahine, který jsme si díky otočce mohli prohlédnout hezky ze vzduchu a asi ve čtvrt na deset jsme přistáli.

Kapitánka to vzala k terminálu pěkně svižně, na místě už to ale tak svižné nebylo. Nejprve museli vystoupit ti, kteří cestovali z Tahiti jen na Huahine a bylo nutné vyložit jejich zavazadla, což jsou mimochodem v podání Polynésanů zpravidla krabice různých rozměrů. Pak začali nastupovat další cestující a zase bylo nutné jejich zavazadla naložit. Znovu jsme si užili start a další otočku, díky které už jsme zamířili na ostrov Raiatea.

Let byl bleskový, asi desetiminutový a protože vítr fouká pořád stejným směrem, zase jsme před přistáním dělali otočku. Tentokrát jsme si díky ní mohli prohlédnout nejen ostrov Raiatea, ale při přistání i ostrov Tahaa´a, který bychom normálně neviděli.

Z letadla ani tentokrát nevystupovali všichni, protože letadlo se vrací zpět na Tahiti. My jsme ho ale rádi opustili. Venku jsme udělali pár fotek a zamířili do budovy, které by se při hodně bujné fantazii dalo říkat terminál. Tam jsem našla kapitána naší lodi a čekali jsme na kufry. Ty se z letadla vyskládávají na klasické letištní vozíky a z nich přeskládají na dvě police z venkovní strany letištní budovy. A když jsou zavazadla vyskládána, tak se zvedne roleta a lidi si z opačné strany polic zavazadla odeberou. Naše kufry byly až ve druhé várce, takže jsme pak přímo viděli, jak to celé funguje.

Když jsme konečně měli kufry, odvedl nás kapitán k lodi, pomohl nastoupit a naložit kufry a vyrazili jsme na plavbu trvající asi 25 minut. Nejdřív jsme museli obeplout letiště a pak jsme přes lagunu zamířili k protějšímu ostrovu Tahaa´a. Užívali jsme si výhledy a prostě se těšili. Protože příštích pár dní prostě bude pecka :-).

Na místo jsme dorazili asi v 10:45. Po zakotvení u mola jsme vystoupili z lodi, o kufry jsme se nestarali. Přivítali nás, jen bohužel květinový náhrdelník, na který jsme se těšili, jsme nedostali, škoda. Odvedli nás na recepci kombinovanou s barem, nabídli ručníčky na osvěžení a džus na přivítanou. A poskytli všechny možné informace ohledně ubytování, jídla a aktivit. Informace o tom, že wifi je na tomto soukromém ostrově bez hesla, mě trochu pobavila :-). Pak nám ukázali, kde je kancelář s malým obchůdkem, kde je restaurace a kde si můžeme půjčit sportovní vybavení. A pak už byl připraven náš bungalov, kam nás odvedli. Hned cestou jsme z mola viděli rejnoka.

Dostali jsme hned první bungalov Fare Hitu, z čehož jsem měla docela radost, chtěla jsem kterýkoli krajní, Miki už tak nadšený nebyl. Brzy se ale ukázalo, že tenhle je ze všech tří bungalovů nejlepší. Stojí trochu zády ke dvěma ostatním, má nejlepší výhled na Bora Bora a hlavně na naší krásnou pláž, kam z terasy ostatních bungalovů nemůže být přes ostatní bungalovy vidět.

Chlápek nám ukázal pár vychytávek, přičemž instrukce k ovládání televize a možnosti půjčit si na recepci filmy na flashce jsme neposlouchali, tohle fakt nebudeme potřebovat :-). Nejlepší televizí je totiž prosklený dekl, který slouží jako konferenční stolek a pod kterým už je jen díra a výhled do vody pod naším bungalovem. Tam máme naaranžované nějaké kameny okolo který se docela drží podmořský život, každou chvíli jsou tam nejrůznější rybičky.

Když jsme zůstali o samotě, pořádně jsme si pokoj prohlédli a užili si i výhledů z terasy. A když se čas nachýlil, vyrazili jsme na oběd, protože máme objednanou plnou penzi. Jako předkrm jsme si vybrali Parrot-fish Gravlax Carpaccio a jako hlavní jídlo Red tuna Tartare Tahitian way. Předkrm byl zvláštně kořeněný a naprosto vynikající, tuňák na studený způsob s mírně kyselou zálivkou a k tomu rýže s kokosovým mlékem, jako celek úplně luxusní, nemám slov. K pití jsme si dali jen vodu, tohle by byla škoda zapíjet něčím ochuceným.

Po obědě jsme šli trochu prozkoumat ostrov, takže jsme ho postupně obešli, chvíli pozorovali vlnobití na vnější straně laguny, všudypřítomné korály a popadané kokosové ořechy. Objevili jsme dvě golfové jamky a omrkli nabídku golfových holí v „půjčovně“. Objevili jsme na ostrově řadu krásných zákoutí a co víc, jsou tu ubytované pouze další dva páry, takže je nás tu dohromady 6, personálu je tu víc než hostů, ale ten taky není vidět, prostě jsme tu úplně sami. Můžeme se jít projít kamkoli a nikoho cestou nepotkáme. Můžeme si vybrat kteroukoli pláž a budeme na ní sami. Jsme tu teprve několik hodin, ale tohle je opravdu ráj!

Pak jsme ještě vyřešili platbu za ubytování, abychom se nedostali do nějaké finanční tísně, když máme ten problém s výměnou hotovosti. S tím nám taky trochu pomohli a nabídli, že nám 300 EUR vymění a ubytování můžeme zaplatit v eurech. Pak už jsme si jen nechali na účet napsat útratu v podobě jednoho pohledu a karty s vyobrazením 100 polynéských mořských živočichů. Ekvivalent 119.000 XPF jsme tedy zaplatili v eurech, zbylých 205.550 XPF pak platební kartou.

Na pokoji na nás čekaly ještěrky, které tam přišly na kokosku :-).

A pak už byl konečně čas vzít plavky a ponořit se do tyrkysové laguny. Prozkoumali jsme podvodní okolí všech tří bungalovů, mola i korálů. Závěrem průzkumu byla velká ryba, kterou jsem uviděla v dálce a jak jsem se za ní rychle pustila, tak jsem kolenem kopla do sloupu mola a pořezala se o korál. Čekala jsem, že to přijde, jen jsem tedy doufala, že to nebude hned na začátku pobytu. Krev mi z toho tekla proudem, tak jsem mazala z vody to zastavit. Pak jsem tedy chvíli odpočívala na terase a čekala, až to zaschne, přelepila a zabalila do potravinové fólie a obinadla, aby se k tomu nedostala voda a znovu vyrazila do vody. Teď už mi ale voda přišla trochu chladnější, takže jsem tam moc dlouho nevydržela.

Pak jsme si dali odsolovací sprchu, pozorovali západ slunce z terasy a pak i z kokosového háje, kde jsme na břehu zaznamenali velké kraby a ve vodě žraločí ploutev. Z toho jsem moc radost neměla, byl to sice žralok černoploutvý, který pro člověka není nebezpečný, výjimkou jsou naprosto vzácné případy, kdy si žralok člověka splete s nějakou svou běžnou potravou, ale já prostě obecně ke žralokům nemám důvěru. Navíc kde jsou tihle, mohou být i jiní, ne?

Vrátili jsme se do bungalovu a brzy se přihnal silný déšť, který nakonec způsobil i kompletní výpadek elektřiny. Zhasnul i celý ostrov Tahaa´a. Když déšť ustal a už byl čas na večeři, vzali jsme čelovky, pro jistotu i deštník a vyrazili.

Večeře byla čtyřchodová, sestávající z apetizeru, předkrmu, hlavního jídla a dezertu. Apetizer bylo vajíčko natvrdo plněné krémem, předkrm Duo z avokáda v tataráku a salátu, hlavní jídlo tuňák s foie gras a bylinkovými bramborami a konečně dezert dortík z místního, zřejmě nakládaného, ovoce a kopeček zmrzliny s čokoládou. Šlo o menu číslo 2, krásně servírované a chuťově naprosto vynikající s výjimkou grilovaných foie gras. Jelikož nemám ráda játra a nemám ráda tlusté, je tohle kombinace dvou věcí, kterým bych se radši vyhnula. Sníst jsem to zvládla, chápu, proč je to taková lahůdka, ale já to tedy znovu jíst nemusím :-).

Po večeři nám ještě dali k podpisu dnešní útratu, což byly dvě lahve vody a oběd, který ale máme mít v ceně. Že prý je to tak v pořádku :-). Tak uvidíme na konci při vyrovnávání účtu :-).

Během večeře se povedlo zprovoznit elektřinu na dieselagregát a cestou k bungalovu byla obnovena standardní dodávka elektřiny. V bungalovu jsem se pustila do psaní deníku, ale brzy se mi začalo chtít hrozně spát, takže jsem toho nechala a radši zapadla do postele.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-14 - Francouzská Polynésie, Taha´a

V noci jsem se zase vzbudila v 1:40, ale podařilo se mi pak usnout, takže jsem vstávala až ráno jako normální lidi. Pak jsem dopsala deník a po 7:00 jsme šli na snídani. Dostali jsme talíř čerstvého ovoce, ošatku s různým pečivem, Miki si nechal udělat omeletu, já sýrový talíř. Na doporučení jsem si dala čaj – zelený s mandlemi, vanilkou a růží. Byl výborný, s jemným nádechem příchutí. Snídaně byla moc dobrá a bohatá, takže jsme se přejedli. To je strašná velkovýkrmna tohleto...

Když nám po snídani trochu slehlo, vzali jsme kajak a vyrazili k nedalekému motu, u kterého je menší korálová zahrada. Na kajaku nám to moc nešlo, měli jsme jeden společný a už dávno víme, že neumíme zabírat na obou stranách rovnoměrně, takže jsme měli tu cestu trochu delší, než přímou, ale k motu jsme v podstatě bez problémů dojeli.

Kajak jsme vytáhli na pláž, nechali v něm pár věcí a vzali si jen ty na šnorchlování. Po ostrůvku ale nevedla pěšina, takže po prozkoumání kokosového háje jsme se vrátili pro boty do vody, abychom v nich mohli přejít na opačný konec ostrova.

Šnorchlování bylo zajímavé hlavně tím, že jsem viděla 3 mořské koníky, 2 z nich jsem zvládla ukázat i Mikimu. Průšvih byl silný proud, který z oceánu žene vodu do laguny. Funguje sice jako motor, že se člověk vlastně může jen položit na hladinu, nechat se jím unášet a jen se dívat pod hladinu, ale když chce oblast víc prozkoumat, musí neustále řešit, aby ho proud neodnesl na nějaký korál. Po mé včerejší zkušenosti s rozříznutým kolenem jsem z toho byla trochu nervózní.

Když nás proud odnesl zpátky, sedli jsme do kajaku a vrátili se na Vahine Island do bungalovu. Tam jsme udělali pár fotek oknem v podlaze, chvíli relaxovali, pak se oblékli a došli si na oběd.

Při čekání na jídlo jsme se zaměřili na zdejší dezinfekci na ruce, která je tu všude k dispozici. Je vyrobena na Tahiti, značka Heiva a je parfémovaná vůní květiny tiare. Je to první dezinfekce, která vysloveně nádherně voní. Dezinfekce Sanytol, kterou jsme používali dřív, mi přijde taková neutrální, ale to, co přišlo s koronavirem, to jsou strašné smrady. Tahle ale voní tak krásně, že jí používáme schválně, často, dokonce až moc často :-).

Jako předkrm jsme si dali krevety se sezónním ovocem a jako hlavní jídlo krevety v kari omáčce s kokosovým mlékem. Dneska je krevetový den :-). Oboje to opět bylo naprosto vynikající, nějak mi dochází slova chvály.

Po obědě jsme zase nějakou dobu počkali v bungalovu, než nám slehne, protože jsme se opět, po kolikáté už, strašně nacpali. Takže jsme se váleli v hamace a užívali si výhledů na lagunu.

Nakonec jsme vybalili golfovou rukavici a míčky a vyrazili jsme na golf. Miki se obléknul do golfového, já zůstala v plavkách, pareu kolem pasu a s kloboukem na hlavě. S ohledem na vzdálenost jsme si v půjčovně vzali jen wedge S a P, původně i putter, ale jelikož trávník fakt nemá greenový sestřih, tak jsme ho pak vrátili. Byl to tedy trochu "adventure golf", hlavně dohrávky wedgí přímo na jamku, ale byla to sranda a překvapivě nám to oběma docela dost šlo.

Když jsme vrátili hole, odnesli jsme naše golfové věci do bungalovu, vzali boty do vody a pro změnu jsme si půjčili paddleboard. Zajímalo nás, co na tom všichni mají, že se to tak chytlo. A ono je to náramně jednoduché. Takže jsme to tam obkroužili, ale brzy nás to přestalo bavit, čekala jsem nějakou výzvu.

K bungalovu jsme pak ale v podstatě doplavali. Plavali jsme různě okolo něj, protože bez šnorchlu jsme se tu zatím nekoupali. I dost daleko od bungalovu byla ještě voda po pás. Do druhého krajního bungalovu mezitím dorazili lidi z výletu, kapitán je z lodi vysadil přímo u schodů do bungalovu. I my jsme se po našich schodech pak dostali zpět do našeho dočasného domova.

A pak už zbývalo se jen odsolit ve sprše, užít si západ slunce a po 19:00 vyrazit na večeři. Menší apetizer, jako předkrm byl salát se syrovou rybou, něco ve stylu possion cru. Hlavní jídlo byl biftek připravený přesně podle naší ranní objednávky – krvavý. A byl to bez přehánění ten nejlepší biftek, jaký jsem kdy jedla. Chuťově možná, ale konzistencí rozhodně. To je dost potupa pro Argentince, jejichž steaky, které jsme měli v Buenos Aires, se tím odsouvají na 2. místo. Dezertem byl cheesecake s místním ovocem, zvláštní, ale moc dobrá chuť to byla.

Na konci večeře nám dali k podpisu dnešní útratu a taky s sebou dva kousky bagety jako krmení pro ryby. Takže v bungalovu jsme odklopili improvizovaný konferenční stolek a krmili rybičky, které nám plavaly pod bungalovem.

Zítra bychom měli dostat symbolické nové společné jméno. Domorodci ho samozřejmě přebírají, ale jelikož my jsme cizinci, dostali jsme při večeři seznam jmen, ze kterých jsme si mohli vybrat. Večer jsme seznam pročetli, mně se nejvíc líbilo Herenui, což znamená „velká láska“, ale Miki se nevyjádřil, takže jsme to nechali uležet do rána. Asi ve 20:30 jsme šli spát, pořád jsme se časově nepřeorientovali.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-15 - Francouzská Polynésie, Taha´a

V noci jsem se zase probudila asi ve 3:00, ale tentokrát jsem si jen odskočila na toaletu a pak spala dál. Ráno po probuzení jsem dopsala deník, definitivně jsme vybrali symbolické jméno Herenui a na 7:30 jsme šli na snídani.

Jídlo jsme museli sníst trochu v rychlosti, což nám ale úplně nebránilo v tom, abychom zjistili, že vajíčka, která jsme si dnes objednali, jsou naprosto luxusní. Během snídaně jsme dostali od manažerky různé informace a chvíli před 8:15 jsme vyrazili do bungalovu, abychom byli na 8:45 připraveni.

Nalíčila jsem se už před snídaní, takže bylo nutné jen trochu upravit vlasy, doladit líčení a obléknout šaty, což tedy bylo extra peklo v tom vlhku a horku, které tu je.

V podstatě přesně na 8:45 přišla manažerka, „kulturní referent“, překladatelka a fotograf. Přinesli květinové dekorace, Mikimu podali květinovou korunu, aby mi jí nasadil na hlavu, mně pak dali květinový náhrdelník, abych ho dala jemu. „Kulturnímu referentovi“ jsme odevzdali prstýnky do misky z lastury. Fotograf nám pak udělal pár fotek a pomalu jsme šli po molu na pevninu a kokosovým hájem na opačnou stranu ostrova.

Tam už byl z kokosových listů připraven špalír, ulička byla vysypaná květy, skrz špalír nás provedli za zvuku hudby. Pod stromem na pláži byly na zemi položené palmové listy a na nich velká slaměná křesla. A čekal zde oddávající i s překladatelkou, byť tedy oddávající nějak anglicky uměl.

Usadili nás na křesla a oddávající pronesl krátkou řeč. Pak nám ruce spojil lanem spleteným z kokosových listů a polil je kokosovým mlékem z kokosu, který pro ten účel na místě rozbil. Pak nás vyzvali, ať se postavíme a tu klíčovou otázku, na kterou se odpovídá „ano“, položil jako první mně, což mě překvapilo natolik, že jsem nedokázala okamžitě zareagovat a Miki mi musel napovídat, nebo bychom se nevzali :-). Pak přišla na řadu výměna prstýnků, ten mi ale zase první nasazoval Miki, tak nevím, jestli jsme to třeba nepopletli a nemělo to být taky obráceně. A nakonec novomanželské políbení.

Když jsme se zase usadili, dostali jsme svatební certifikát a ukázalo se, že překladatelka funguje také jako tanečnice, protože nám pak zatančila. Našim úkolem ale podle tradice bylo, abychom pak spolu tančili my, což bylo na živě produkovanou hudbu trochu vtipné. Vystřihli jsme tedy krátký improvizovaný svatební valčík.

Když jsme s tancem skončili, dostali jsme každý jednu skleničku šampusu na přípitek. Skleničky byly krásně nazdobené, takže na fotkách budou vypadat skvěle, ale já jsem toho moc nevypila. V tom horku, které tu překvapivě panuje mi to ani nepřišlo jako dobrý nápad. Když jsem pití vracela a Miki vysvětloval, že alkohol nepiju, manažerka se mě hned ptala, jestli tedy chci místo toho nějaký džus, což jsem odmítla, neb přípitek jsme vůbec neměli objednaný a nebyl součástí našeho vybraného balíčku.

A pak už se nám naplno věnoval fotograf, udělali jsme pár fotek na obřadní pláži a došli přes kokosový háj k mostu na vedlejší motu. A tady se s námi fotograf rozloučil. Pak jsme ale začali přemýšlet, na jak dlouho jsme si ho vlastně objednali a pro jistotu se Miki šel zeptat do kanceláře. Tam nám potvrdili, že opravdu na 1,5 hodiny, moc se omlouvali, že si všichni fotografa objednávají jen na obřad na 45 minut, a fotografa povolali zpátky.

Za doprovodu chlápka, kterému říkáme pracovně „kulturní referent“, neb nás při příjezdu seznamoval s možnostmi trávení času, jsme došli přes motu, kde je wellness, až na motu, kde je obrovská Villa Royale a u ní bazén bez okrajů. U něj jsme udělali různé fotky a pokračovali jsme na molo, na jehož konci byl altán s lavičkami. Cestou zpátky jsme našli pěknou palmu a taky krásný písečný výčnělek, oboje moc fotogenické. Na tenhle ostrov navíc my jako obyvatelé Vahine Island normálně vůbec nesmíme, abychom nevyrušovali tamní obyvatele, a pokud by ta vila byla obydlená, určitě by nás tam vůbec nepustili. Skončili jsme zpět na našem ostrově fotkami na přistávacím molu a hlavně na naší pláži s kokosovými palmami. Tam jsme fotografovi poděkovali a propustili ho. Na výsledné fotky jsem moc zvědavá.

V kanceláři jsme si pak vyzvedli oddací list včetně překladu do angličtiny, který mezitím připravili. Tahitská verze je na tradičním papíru tapa. A taky nám dali palmové lano, kterým nám spojovali při obřadu ruce. Zamířili jsme do bungalovu, vzali si foťák a udělali ještě pár vlastních fotek. Když jsme se vrátili, tak se u nás uklízelo, i kdy Miki použil mušli „nerušit“. Tak jsme se holt usadili na terasu a tam chvíli odpočívali. V šatech mi ale bylo pekelné vedro, takže jsem byla ráda, když byl úklid konečně hotov a já se mohla převléknout.

A jelikož ve vodě byli dva rejnoci (sting ray), ze svatebních šatů jsem se převlékla rovnou do plavek a s brýlemi, šnorchlem a ploutvemi jsme vyrazili do vody. Při té příležitosti jsme si všimli, že je připraven vedlejší bungalov, během dopoledne totiž dorazily dva nové páry. Během našeho šnorchlování jsme tedy získali nové sousedy, dva chlápky středního věku.

Z rejnoka jsme měli respekt, takže jsme si drželi odstup. Pak jsme obepluli pár korálů a nakonec mě musel Miki chytit za nohu a stáhnout zpátky, protože jsem rejnoka úplně přehlédla a plavala přímo na něj. Barevně docela splýval s pískem na dně a navíc jsem se soustředila, abych zase někde nekopla do nějakého korálu. On by mi asi nic neudělal a odplaval by, rejnoci neútočí, jen se brání, ale tady bylo docela mělko, tak je otázka, jak by mou blízkost vyhodnotit. Nakonec jsem šla radši z vody, stejně už se blížil čas oběda.

Takže jsme se připravili a šli na oběd. Stoly v přední řadě neměli prostřené, protože počasí bylo nejisté, tak jsme poprosili, jestli si tam můžeme sednout. Odmítáme se toho stolu s famózním výhledem vzdát :-). Jako předkrm jsme si dali tuňákový tatarák, což bylo opět moc dobré. Jako hlavní jídlo jsme si dali biftek z anguse s lanýžovým máslem. Obsluha se nás ještě ptala, jak ho chceme připravit a objednávku si zapsala. Na jídlo ale vyrazily i oba nové páry, takže příprava dost trvala. Po opravdu dlouhém čekání jsme oba dostali hamburgery, u kterých nebylo moc dobře poznat, jestli ten biftek třeba není v nich. Nebyl, lanýžovou omáčku jsme taky nenašli a burger byl navíc jako na potvoru skoro až průměrný. Asi jsme se měli ozvat, když jsme měli podezření, že jsme nedostali to, co jsme si objednali, ale jelikož jsme si tím tak nějak nebyli celou dobu jistí, nechtěli jsme to hrotit.

Po obědě jsme se vrátili na „naši“ obřadní pláž. Na místě obřadu byly v písku pořád ještě obtisknuté palmové listy. Ke svatebnímu písku, což byl mix písků z pěti různých míst, která jsme navštívili, a zároveň z pěti kontinentů, jsme dosypali písek z pláže a směsí naplnili lahvičku. Zbytek jsme na pláži vysypali. Nabralijsme také čistý písek z pláže a v kotlině stromu, pod kterým jsme měli obřad, jsme nechali kámen z Tibetu a v jiné kotlině jednoho origami jeřába. Papírový jeřáb se časem v tropickém prostředí rozpustí, kámen z Tibetu, doufejme, naopak dlouho zůstane na svém místě…

A pak jsme zašli na hlavní a nejhezčí pláž ostrova, kde jsme udělali pár fotek prstýnků a srdíček. Taková ta klasická kýčovka na sociální sítě :-). A nějakou dobu jsme sledovali pěkného velkého raka poustevníčka. Byl dost bojácný a chtělo to opravdu hodně trpělivosti, ale nakonec vlastně sám došel jen kousek ode mě.

Vrátili jsme se do bungalovu, vzali věci na šnorchlování a vyrazili prozkoumat druhý korálový útes, který máme u ostrova. Na útesu byla fikaně umístěná lavička namířená přímo k místu obvyklého západu slunce. Jen si neumím představit, jak by se odtamtud pak člověk za šera vracel, chodit po útesu a korálech bylo výživné i za světla a v relativně pevných botách do vody.

Ve vodě byl dost silný proud, do kterého se nám nechtělo, a tam, kde byl mírnější, bylo zase moc mělko, takže jsme většinu doby bojovali s tím, jestli chodit po dně v botách nebo se snažit plavat v ploutvích a pořád jsme museli řešit a hlídat, aby nás proud neodnesl na nějaký korál. Až mě z toho v jednu chvíli chytla křeč do nohy. Podmořský život tam byl moc pěkný, ale nakonec jsme byli docela rádi, když jsme vylezli z vody.

V bungalovu jsme si dali odsolovací sprchu a Miki mi pak masíroval nohu, zatímco já jsem vyráběla vzpomínkové fotoalbum.

Po 19:00 jsme vyrazili na večeři. Byli jsme tam první a usadili nás do oddělené části. Každý jsme dostal jako dárek tradiční pareo a další drobnosti – já náhrdelník v hodnotě 3.500 XPF a Miki lahvičku se zlatým monoi v hodnotě 2.500 XPF. A dostali jsme přípitek, Miki zase šampus, já tentokrát nealko ovocný koktejl, což mě docela překvapilo, že si to manažerka zapamatovala, a ještě to takhle zařídila. Chvíli nás taky osobně obsluhovala, protože asi nestíhají, když je nás tu teď 10. Mimo jiného tedy prozradila, že jsme měli mít večeři na pláži, ale déšť jim to neumožnil. Škoda, no... :-(

Po večeři už jsme se jen přesunuli do bungalovu a Miki v podstatě okamžitě zapadl do postele. Já jsem ještě nakrmila rybičky doneseným pečivem a zkusila se podívat do mobilu, co je nového, odpovědět na pár e-mailů, ale taky jsem to brzy vzdala, dnešek byl náročný.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-16 - Francouzská Polynésie, Taha´a a Raiatea

Zase jsem se probudila před 4:00. Odskočila jsem si na toaletu a pak pokračovala ve spánku. Časový posun jsme zatím úplně nezvládli, ale už jsme aspoň schopni po probuzení znovu usnout.

Definitivně jsem se probudila asi v 5:30 a čas využila k dopsání deníku a válení se na pokoji. Extra jsem si užívala úžasného výhledu z postele přímo na tyrkysovou lagunu.

Asi na 7:30 jsme šli na snídani a než jsme si stihli vybrat, kam v restauraci si sedneme, odchytila nás manažerka, že nám připravili snídani na pláži místo včerejší večeře, kterou venku nemohli zrealizovat kvůli dešti. Odvedla nás tedy na pláž, měli jsme prostřeno u stolu na nejkrásnějším místě ostrova. Na jednu stranu jsme měli výhled na nadvodní bungalovy a lagunu, na opačnou stranu na lagunu, sousední motu a v dálce na Bora Bora. A tomu celému dominovala krásná palma nedaleko našeho stolu, za níž se rýsoval ostrov Taha´a. Před palmou bylo v písku nakreslené velké srdce s našimi novými polynéskými jmény.

Prostřeno jsme měli na běžnou snídani, ale díky prostředí a výhledům tedy běžná vůbec nebyla. Vydrželi jsme tam asi hodinu, z čehož samotná snídaně nám zabrala tak polovinu času. Zbytek jsme strávili focením, ale hlavně prostým užíváním si výhledů.

Zaznamenali jsme ale také, že sousední nadvodní bungalov opustili jeho obyvatelé a odjeli lodí směr Raiatea. Včera přijeli až když jsme končili s focením po svatebním obřadu, takže na Vahine Island nestrávili ani 24 hodin.

Po úžasné snídani jsme zamířili do bungalovu, kde jsme trochu zabalili a vzali si plavky a věci na šnorchlování. Asi v 9:30 jsme šli zkusit kánoi. Varovali nás, že je složitá na ovládání a taky že jo, pořád nám to zatáčelo doleva. Nicméně efektními obloučky jsme projezdili naši zátoku a zvládli se vrátit ke břehu :-).

V 10:00 jsme se spolu s dalšími šesti obyvateli ostrova nalodili na loď a vyrazili na asi 5 minut trvající plavbu k nedalekému korálovému útesu, kde jsme pak asi hodinu šnorchlovali za doprovodu našeho kapitána.

Byl tam zase dost silný proud od oceánu, takže to bylo docela náročné a v jednu chvíli už mě dost začínala bolet noha, do které mě včera chytla křeč. Útes byl ale parádní a v podstatě v ideální hloubce. Viděli jsme i 2 velké ryby, jinak spoustu těch běžných a taky krásné korály.

Po návratu jsme si na nějakou dobu lehli do lehátek na pláži, kde jsme měli ráno snídani, srdíčko nakreslené v písku tam pořád bylo, a ještě jsme i užívali výhledů. Pak jsme si dali v bungalovu sprchu a převlékli jsme se.

Před obědem jsme si ještě udělali COVID-19 self-test, který jsme dostali na letišti při příletu. Je to jednoduché a časově nenáročné. Jeden odběrový štěteček na nos, jeden do pusy, oboje se pak dá do zkumavky s nějakým roztokem, zavíčkuje, dá do neprodyšné obálky a to celé pak ještě do druhé obálky s čárovým kódem. Vzorky jsme pak dle instrukce manažerky uložili do minibaru :-), odkud je vyzvednou a doručí na Raiateu do laboratoře.

Nakonec jsme si došli naposled na oběd. Dali jsme si filety mahi-mahi a jako obvykle to bylo moc dobré. Jedna porce stojí 3.000 XPF, přičemž tohle je náš 4. oběd, který už nemáme v ceně, takže nám ho dopsali na účet.

Po obědě jsme se ještě zašli podívat na pláž, kde jsme měli snídani, udělali jsme pár fotek, konečně jsem taky vytáhla svou skleněnou foto kouli, a přesunuli se do bungalovu. Tam jsme dobalili a kufry i pytle s mokrými věcmi na šnorchlování jsme tam nechali. Docela slušně pršelo, takže jsme v dešti došli po molu až do kanceláře, abychom doplatili finální útratu. První účet nám přišel moc vysoký, nakonec se ukázalo, že nám některé věci naúčtovali podruhé. Druhý účet už byl na částku mnohem nižší – 12.465 XPF – šlo v podstatě jen o pití, dnešní oběd, kartu s přehledem místních ryb a pohled.

Nakonec jsme ještě chvíli čekali na manažerku, která se někde zapomněla, ale chtěla se s námi rozloučit osobně. Do kanceláře dorazila úplně zmoklá. Ona a „kulturní referent“ pak vzali deštníky, které nad námi rozevřeli, a došli s námi na molo k lodi, která už na nás čekala i s našimi naloženými zavazadly. Spolu s námi na loď nastoupili, dali nám každému kolem krku náhrdelník z mušlí a rozloučili se a námi. Pak vystoupili a postavili se na konec mola tak, jak už jsme to viděli, když odjížděli jiní. Stáli tam tak dlouho, aby nám v poslední zatáčce před nabráním směru Raiatea pořádně zamávali. A tím nám skončila část zvaná „svatební cesta“, teď začíná „dovolená“.

Během plavby pořád pršelo, ale postupně se to zlepšovalo, před přistáním na Raiatee už nepršelo. V přístavu u letiště nás kapitán vyložil asi v 15:15. Na letišti jsem zamířila ke stánku Raiatea Location, ale než jsem se stihla rozhlédnout odkud jim můžeme zavolat, oslovil tam Mikiho nějaký pán a ukázalo se, že je to Raihau, se kterým jsem komunikovala po e-mailu. Naložil nás do auta a odvezl asi 1 kilometr daleko k našemu bungalovu.

Po příjezdu na místo nám rovnou ukázal bungalov, který je skromný, po opuštění Vahine Islandu si člověk připadá jak v domorodé chatrči :-), ale pro naše potřeby je zcela dostačující. Dvě postele, elektřina a koupelna s teplou vodou, víc nepotřebujeme. Jen jsme se trochu rozkoukali a zastavili jsme se za Raihauem v kanceláři, kde nám připravil vyúčtování za 2 noci v bungalovu a auto na 1 den. Všechna komunikace proběhla v pohodě, ani nechtěl nic zaplatit, že prý až na konci pobytu. Navíc jsme dostali heslo na wifi a Netflix.

V bungalovu bylo vedro, venku ale taky, takže jsme chvíli poseděli v bungalovu, který jsme zkusili trochu vychladit klimatizací, pročetli jsme e-maily a zjistili, co všechno bychom ještě měli zarezervovat. Asi v 17:00 jsme vyrazili do nedalekého supermarketu, kde jsme si koupili jednoduchou večeři – bagetu, sýry a salámy, něco k snídani a jedno pití. Stálo to 1.810 XPF.

Vrátili jsme se na ubytování, spravila jsem Mikimu botu, dala si sprchu a pak jsme trochu povečeřeli. Nakonec jsme si připravili věci na zítřejší trek, já si ještě dopsala deník a Miki mezitím koukal na televizi a Netflix.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-17 - Francouzská Polynésie, Raiatea

Zase jsem se probudila asi ve 3:00, odskočila si na toaletu a ještě usnula. Definitivně jsem se probudila asi o 2 hodiny později. Čas jsem využila k dopsání deníku a odpočinku, připravila jsem si věci do batohu, oblékla se a pak už jsme jen čekali na 8:00. Škoda, že se nedoporučuje na tenhle trek vyrazit bez průvodce, bývali bychom vyráželi minimálně o 2 hodiny dřív. Bohužel stezky na Mount Temehani vedou přes soukromé pozemky, takže se doporučuje mít průvodce, který by měl mít průchod domluvený a samozřejmě taky ví, kudy nejlépe jít.

Kiam dorazil s otevřeným autem asi v 8:02. Na „korbě“ už seděla jedna paní, později se ukázalo, že Kanaďanka. Několik minut jsme pak jeli autem, než Kiam zaparkoval, zabalil si do batohu všechny věci, obul se, přičemž do té doby byl úplně bez bot, a mohli jsme vyrazit.

Stoupání bylo od začátku docela strmé, což samo o sobě nevadilo, ale bylo příšerné vlhko, takže i ve stínu z nás tekl pot proudem. Doslova! A vydrželo to tak skoro celou dobu. Nejdřív jsme stoupali po cestě obydlenou částí a pak obdobou úvozové lesní cesty, která nakonec přešla v pěšinu, místy naprosto zarostlou okolními keři.

Cestou jsme pozorovali různé stromy, keře, květy nejrůznějších velikostí a barev, viděli jsme orchidej, oranžový mech ze zvířat ale kromě hmyzu jen nějakého ptáka. Když zmizely vysoké stromy a pak i keře, měli jsme krásné výhledy na lagunu ostrovů Raiatea a Taha´a, v dálce byla vidět Bora Bora a Maupiti. Horní část stezky byla zajímavá i výhledy do krajiny na zvlněné hory tyčící se několik stovek metrů nad oceánem.

Kousek od našeho cíle jsme narazili na říčku, kterou jsme o něco dříve přebrodili, a podle ní jsme proti proudu pokračovali dál vzhůru, až jsme jí zase přebrodili a po dalším stoupání dorazili k cíli – keři tiare apetahi. Co nás překvapilo – keř byl celý za pletivem, takže ke květině se nedalo dostat. Na druhou stranu je to logické, je endemická, hodně vzácná, přímo unikátní a turisté neukáznění... Plot jsme několikrát obešli, květy si pořádně prohlédli a taky nafotili. Na keři bylo v tu chvíli hned pět květů a nespočet poupat.

Když jsme se všichni vynadívali, sestoupili jsme zpět k řece, kde jsme u malého vodopádu a laguny poseděli na oběd, který nám Kiam nesl s sebou. Nakonec se v laguně i vykoupal, což mě taky lákalo, v batohu jsem si dokonce nesla plavky a ručník, ale nechtělo se mi převlékat do plavek a pak zase zpátky.

Po obědě jsme vyrazili na cestu zpět. Vylezlo sluníčko, udělalo se dost teplo a mě se začalo dělat špatně, i když jsem začala o dost víc pít. Nakonec se to trochu srovnalo až když jsme zašli do nižší přistíněné části stezky.

Kanaďanka celou cestu tam i zpět docela zdržovala, neustále něco fotila a my na ni museli čekat. Trochu mě tím štvala, protože my jsme zvyklí, že když se někde vlastní vinou zdržíme, tak pak ostatní doženeme, ať na nás čekat nemusí. Jako naschvál v batohu táhla zrcadlovku, kterou ale fotila jen tiare apetahi, jinak celou dobu fotila mobilem a všechno, co jsem měla možnost na displeji zahlédnout, měla rozmazané. Tak já nevím…

Kdybychom šli sami, byli bychom zpátky minimálně o hodinu dřív. Nebo bychom ten čas spíš využili k poflakování někde v přírodě :-). Nicméně trek byl fajn a náročný asi jen tou obrovskou vlhkostí a strašným horkem na sluníčku v horní části, jinak to tak strašné nebylo. Tam a zpět to má jen něco přes 10 kilometrů a převýšení nějakých 650 metrů.

U auta jsme se zase usadili na korbu a Kiam nám dal ještě pár tipů na zítřejší výlet, protože nezávisle na sobě my i Kanaďanka zítra vyrážíme autem na obhlídku ostrova. Nedozvěděla jsem se ale nic nového, mám to všechno dost nastudované. Pak nás Kiam odvezl zpátky. Když jsme vystoupili, domluvili jsme se na placení v eurech, což mu nedělalo problém. Bylo to 150 EUR za nás oba včetně oběda.

V bungalovu jsme si dali rychlou sprchu a zašli do přilehlé autopůjčovny, kde jsme pořešili půjčení auta, abychom mohli ráno vyrazit ještě před otevřením půjčovny. Raihau je pohodový, komunikace bezproblémová, i když od pohledu je to strašný týpek :-) a všechny formality měl docela na háku. Nicméně papír k půjčení auta jsme dostali a nějaké závady do něj taky zaznamenal. Plus nám dal nějaké instrukce k otvíracím dobám, že prý v neděli se obchody i benzínky zavírají nejpozději v poledne, takže před vrácením auta nebudeme tankovat, a s tím jsme se rozloučili.

Pak jsme ještě skočili do nedalekého supermarketu pro něco k večeři a k obědu na zítřek. Chtěli jsme se zastavit v nějaké roulotte, ale otvírají bohužel až později, v 18:00. Nákup stál 1.419 XPF a byla tam třeba taková užitečnost, jako čokoláda Lindt, která byla nejdražší položkou nákupu :-). Velmi rychle jsme zjistili, že to je bohužel trochu nevýhoda toho, že je Francouzská Polynésie závislým územím Francie, protože obchody jsou tu plné evropského zboží a lokální věci aby člověk pohledal…

V bungalovu jsme večeři hned snědli, abychom následně zjistili, že se uvnitř jíst nesmí kvůli mravencům. Já jsem si pak trochu přebalila kufr a dopsala deník. Asi v 19:00 jsem měla vše hotové a už jsme jen odpočívali a šli brzo spát.

2020-10-18 - Francouzská Polynésie, Raiatea a Huahine

V noci jsem se zase vzbudila, a protože byla bouřka, moc se mi pak nedařilo spát, ale na etapy jsem nakonec spala až do rána do budíku v 5:30. Ráno jsme pak dobalili poslední věci, naskládali se do auta a asi v 6:20 jsme vyrazili.

V podstatě bez zastávek, vyjma jedné na focení, jsme jeli až k Marae Taputapua. Informace na internetu hlásily, že mají otevřeno od 7:00. Moc se mi to nezdálo a opravdu, na místě jsme zjistili, že otvírají až v 9:30. A tak jsme to otočili a vrátili se do vesničky, odkud vede cesta ke Třem vodopádům. Zaparkovali jsme asi o 400 metrů dál u silnice, převlékli se do trekového a vyrazili.

Nejprve jsme špatně zahnuli, tak jsme se museli vracet, ale napodruhé už jsme trefili správnou cestu. První polovina byla v podstatě úvozová cesta a vedla výhradně na sluníčku, a i takhle ráno už bylo docela teplo, takže to bylo docela únavné. Druhá polovina cesty už ale vedla pralesem plným nejrůznějších stromů, keřů i bambusů. Několikrát jsme museli přebrodit řeku a i zbytek cesty byl hodně mokrý a kameny kluzké. Horní strmá část mezi druhým a třetím vodopádem byla dokonce zajištěna lany, regulérně jsme tam šplhali po skalách. Pěkně mokrých skalách, nutno dodat…

V jezírku pod třetím vodopádem jsme si dali osvěžující koupel. Rychlou, protože jsem si tentokrát nevzala plavky :-). A když jsme se osušili, dostatečně vynadívali a vyfotili, vyrazili jsme na cestu zpět.

Sestupu jsem se docela bála, že to bude klouzat, ale nakonec se mi šlo dobře. Pořádně jsem uklouzla až na úplně posledním brodu, kde už jsem měla pocit, že už to mám za sebou. Takže jsem si skoro nabrala do svých vysokých goretexových bot shora. Naštěstí jsem si jen namočila ponožky, boty by mi tu v té vlhkosti nikdy neuschly...

Cestou k autu už jsme taky potkávali docela hodně lidí. A viděli jsme krásného motýla, český název asi vůbec nemá, latinsky je to Hypolimnas bolina. U auta jsme se zas převlékli zpět do civilu, oblečení rozvěsili po autě, aby uschlo, a vyrazili jsme k botanické zahradě Jardin botanique de Faaroa.

Botanická zahrada mě moc nenadchla, je malá, ne moc vzrostlá, rostliny se tam opakují a většina z nich nemá štítek. Našla jsem tam ale nějaké skvosty, třeba Etlingeru vyšší (Phaeomeria magnifica), Bihaju papouščí (Heliconia psittacorum) nebo Ibišek lípovitý (Hibiscus tiliaceus) Ale vstup je zdarma, místní tam chodí na piknik, tak jsme tam taky poseděli a snědli oběd.

Potom jsme se konečně vrátili k Marae Taputapuatea. Parkoviště pro návštěvníky bylo obsazené, protože bylo jen pro 4 auta, ale nechali nás zaparkovat na nějakém vyhrazeném místě vedle.

Areál marae je přístupný zdarma, v návštěvnickém centru jsou dokonce zdarma k dispozici letáky a mapky. Postupně jsme si to tam prošli a prohlédli. A potkali jsme tam Kanaďanku, která s námi byla včera na treku, tak jsme prohodili pár zdvořilostních frází a poreferovali, jak to vypadá na treku ke Třem vodopádům. V areálu marae byla zrovna skupina polynéských tanečnic, které tam pak tančily pro skupinku turistů, zřejmě nějakých fotografů.

Pak jsme ještě vyrazili na krátký výšlap na kopec nad marae. Mikimu se to nelíbilo, že na to nemá oblečení a boty. Jako na potvoru se ještě přihnal pořádný déšť, takže jsme byli i přes pláštěnky mokří a hlavně zabahnění, stezka dolů navíc pěkně klouzala.

Dole jsme se trochu očistili, zase dali sušit mokré věci a vyrazili na další cestu. Jeli jsme šnečím tempem, abychom si užili výhledy. Stavěli jsme jen na jedné zastávce u Marae Tainuu, kde se kromě samotného marae sestávajícího z obrovských kamenů nachází také nejstarší protestantský kostel.

Tankovat jsme dle instrukcí nemuseli, benzínky prý beztak v neděli zavírají, takže u autopůjčovny jsme byli už asi v 16:00. Zabalili jsme do kufrů zbývající věci a vše vrátili zase naložili do auta. Za benzín jsme měli doplácet 1.500 XPF, ale Raihau nám místo původních 21.200 XPF + 1.500 XPF naúčtoval ještě 700 XPF za nadměrně ujeté kilometry. To ten návrat ke Třem vodopádům... Sice jsme se i s tou zajížďkou těsně vešli do udávaných 150 km, které máme za výchozí cenu k dispozici bez navýšení, najezdili jsme 148 km, ale bohužel jsme to neměli nikde napsané. On navíc nevypadal, že by nás chtěl nějak obrat, takže jsme to možná taky jen blbě pochopili. Po zběžné kontrole auta nás pak odvezl na letiště.

Tam jsme šli rovnou na odbavení, kufry dost výrazně ztěžkly, bez zjevné příčiny, takže snad jen ta vlhkost či co... Především se ale nekonala žádná bezpečnostní kontrola. Žádné rámy, rentgeny… Z odbavení jsme se tedy přesunuli rovnou k nástupní bráně a tam jsme čekali na náš nástup do letadla. Na tabuli psali, že letadlo bude mít zpoždění, ale nakonec přiletělo skoro na čas a my taky odlétali s ne moc velkým zpožděním.

Ačkoli jsme neměli domluvený odvoz, platí se zvlášť a je to kousek, takže jsme chtěli jít pěšky, čekal na nás po příletu na letišti chlápek s cedulí penzionu a poté, co jsme si vyzvedli kufry, jsme se naložili do dodávky. Cestovali s námi ještě další dva lidé. Vzal to po asfaltkách, takže trochu oklikou, stejně ale bylo vidět, že je to od letiště pár set metrů.

Na ubytování jsme dostali všechny možné instrukce, domluvili jsme si půjčení kol na zítřek a platbu. Pak jsme byli odvedeni do našeho bungalovu č. 12 a když jsme se trochu rozkoukali, šli jsme na večeři. Stálo to 4.130 XPF včetně nápojů, Ale jako už všechno tady, bylo to moc dobré.

Po jídle jsme se vrátili na pokoj, trochu přebalili, připravili si věci na zítřek a šli spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-19 - Francouzská Polynésie, Huahine a Bora Bora

V noci dost výrazně pršelo. Až tolik, že mě to vzbudilo a nemohla jsem spát. Budíka jsme měli nastaveného na 5:00 a ačkoli jsme vstali, z původního plánu vyrazit v 6:00 rychle sešlo. Nejdřív jsme totiž museli vymyslet, jak to udělat, když pořád prší. A to jakože dost.

Nakonec jsme si oba oblékli plavky, Miki si k tomu vzal koupací tričko, já plážové triko a rychleschnoucí sukni, oba jsme si vzali boty do vody. S sebou jsem vzala foťák, který jsem zabalila do dvou igelitek, přibalili jsme pláštěnky, pití a hlavně outdoorový foťák, pokud by pršet nepřestalo. Zabalili jsme kufry a spolu s batohy jsme je odvezli na recepci, kde jsme je uložili.

Pak jsme sedli na kola a vyrazili. Jeli jsme okolo jezera Fauna Nui (Lac Maeva) až ke křižovatce na sousední motu, kam jsme odbočili. Měli jsme štěstí, celou dobu v podstatě nepršelo.

Z mostu jsme viděli pasti na ryby, které pocházejí údajně z období středověku, naposledy byly zničeny okolo roku 1880, ale byly znovu obnoveny a jsou dodnes používány. U silnice byly hroby, u jednoho z nich seděl pes a upřeně se na hrob díval. Ať už byl důvod jakýkoli, vypadalo to dost smutně.

Jen o chvíli později už jsme byli u Marae Manunu, které jsme si tak tak stihli obejít a začalo pršet. A to až tak, že jsem uklidila foťák do obou igelitových tašek, vyndala jsem odolný podvodní foťák a vzala si pláštěnku. Pak jsme sedli na kolo a jeli dál.

Pokračovali jsme až do bývalého hotelu Sofitel, který ukončil provoz roku 2004 v podstatě v důsledku úbytku turistů způsobeného událostmi 11/09. Zarostlý a zdevastovaný areál jsme si prohlédli, po budovách už zůstaly jen minimální stopy, z mola, u kterého kdysi stávalo v laguně šest nadvodních bungalovů už zbyly jen betonové pilíře. Omrkli jsme také pláž, která musela být svého času naprosto luxusní. Přivedla nás sem hlavně nedaleká Jardin de Coral, tedy korálová zahrada, kterou jsme původně chtěli prozkoumat. Jelikož ale dost silně pršelo, ani jsme s sebou neměli osušku, bližší průzkum jsme si odpustili.

Podle původního plánu jsme se také chtěli zastavit v Maison de la vanille, ale od pohledu nás to moc nenadchlo a cedule byly ve francouzštině, takže jsme pokračovali rovnou na přilehlé marae Maeva zvané také Fare Pote. Nakonec se to ukázalo být dost prozíravé, protože jsme si tak akorát stihli projít venkovní areál a ke konci naší prohlídky zase začalo pršet.

A pak jsme práskli do koní a dojeli až do městečka Fare, které jsme si celé projeli. Mezitím nejen přestalo pršet, ale dokonce vylezlo sluníčko, takže jsme museli zastavit a namazat se. Mířili jsme mimo jiného do Lihovaru Huahine Passion. Dostali jsme tam na ochutnání 4 různé druhy likérů a dva z nich jsme si pak v menších lahvích koupili s sebou domů. Stály 2.400 XPF.

V supermarketu Super U jsme si koupili k obědu dvě plněné bagety a jedno pití, celkem to stálo 995 XPF. Zdejší bagety nejsou úplně to, co známe od nás, jsou plněné i různými ne úplně obvyklými kombinacemi. Občas mi to připomíná skoro až Japonsko, kde jsou schopni dát do bagety třeba vaječnou omeletu. V nedalekém parčíku jsme tedy poobědvali a zase se vrátili na hlavní silnici.

Tam jsme se ještě stavili v bankomatu, ze kterého Miki vybral 15.000 XPF. Já jsem mezitím obdivovala místní kostel. A protože jsme měli čas, dokonce hodně čau, protože jsme vynechali to šnorchlování, rozhodli jsme se objet jezero Fauna Nui. Cesta byla nezpevněná, takže to až tak rychle neubývalo. Nakonec jsme se vynořili zase u Marae Manunu a doobjeli jsme jezero po silnici až na ubytování.

Tam jsme vrátili kola a já zamířila přímo do bazénu. Když jsem trochu oschla a z recepce nám dali zavazadla, tak jsem se převlékla na cestu. Miki vtipně zůstal v tom, co měl od rána na sobě, takže zbytek dne strávil v plavkách, koupacím tričku a botách do vody. Zatímco já se připravovala, on vyřešil platbu – za ubytování, včerejší večeři a dva transfery z a na letiště jsme zaplatili 18.131 XPF. Nakonec nás tedy spolu se čtyřčlennou švýcarskou rodinu odvezli na letiště.

Na letišti jsme se rovnou odbavili a šli si sednout ven, kde jsme si mohli sundat roušky. Když jsme si zpoza chatrného plotu užili i přistání letadla, šli jsme se postavit do fronty, protože jiné letadlo, než to naše, to být nemohlo. Nakonec nás předběhly všechny rodiny s dětmi, protože děti z nějakého důvodu nastupují první. A že jich tady bylo… Naštěstí na nás i tak zbyla místa na levé straně letadla, která nám zaručila pěkný výhled.

Let měl mezipřistání na ostrově Raiatea. Tam došlo k zádrhelu a následné podrobné kontrole palubních vstupenek, protože prý neseděl počet lidí na palubě. Až jsme začínali mít obavu, že nám zavřou v autopůjčovně.

Po vzletu jsme oblétali celé Taha´a. Bohužel byla velká oblačnost, takže jsme si nemohli užít výhledy na lagunu ani na Vahine Island. Ten jsme sice skrz mraky nějak viděli, ale konkrétněji jsme si ho mohli jen domyslet. Paradoxem bylo, že o minutku později se oblačnost roztrhala a na lagunu byl ze severo-východu krásný výhled.

Zanedlouho už jsme přistávali na Bora Bora. S otočkou, takže jsme to měli trochu jako vyhlídkový let. Pozorovali jsme luxusní hotely s desítkami nadvodních bungalovů v laguně a bylo nám jasné, kam míří dva páry Američanů, kteří seděli přes uličku. A taky jsme věděli, že jsme moc rádi, že jsme si právě tohle nechali ujít a vybrali Vahine Island.

Po přistání jsme došli do terminálu a chvíli čekali na kufry. Mezitím se cestující z letadla rozprchli k malým stánkům, které tam mají všechny ty luxusní hotely. Účel je mi neznámý, snad aby nafasovali květinové náhrdelníky… Jednomu hotelu zřejmě nějaký pár chyběl, a protože jsme neměli náhrdelníky, ptali se nás, do jakého hotelu jedeme. Asi by býval stačil můj pohrdavý pohled, ale pro jistotu jsem to doplnila oznámením, že „do Vaitape“. Paní beze slova pokračovala k dalšímu náhrdelníky neověšenému páru. Upřímně – chápu její snahu najít své ztracené ovečky, ale UŽ moc nechápu tu drzost ptát se, do jakého hotelu kdo jede, ta otázka by snad měla být obráceně, tedy jestli náhodou nejedeme do jejich hotelu…

Naložili jsme vyzvednuté kufry na vozík, sebe naložili na loď a vylezli na horní palubu, ze které by krásný výhled. Jakmile personál naložil vozíky s kufry, vyrazili jsme směr Vaitape. Tam jsme zakotvili jen několik minut před 17:00.

Bleskově jsme si vzali jsme z vozíků kufry a pospíchali jsme do nedalekého Avisu. Tam už na nás čekali, auto bylo domluvené na 17:00 a oni v tu dobu zavírají. Hned nám připravili papíry a Miki zaplatil 12.690 XPF. Máme plnou pojistku, takže k autu nás nikdo neodvedl a závady na autě byly zakreslené jen aby se neřeklo.

Naložili jsme se a vydali se na cestu směr Matira. Brzy nám ale došlo, že nemáme pití, takže jsme se vrátili k supermarketu Super U. Dovnitř se nesmělo s batohy, měly se odkládat do takové obří bedny. Měli jsme v nich všechno, takže jsme je tam odmítli nechat a já se s nimi vrátila do auta. Miki mezitím za 685 XPF koupil pití.

Na Matiru jsme pak dojeli bez problémů, zastavili jsme dle instrukcí před hotelem Intercontinental, odkud jsme měli paní zavolat na WhatsApp. Bohužel se nějak přerušovalo spojení, takže když jsme silničkou pokračovali dál, minuli jsme se. Její dům jsme přejeli asi o 100 metrů, ale ona za námi vyrazila autem. Když jsme se konečně našli, paní nás přivítala, prohodili jsme pár slov, ukázala nám pokoj a pak i koupelnu, kterou máme sdílet se sousedním pokojem. Ta je tedy luxusní, je to v podstatě bouda z vlnitého plechu, nicméně má toaletu, umyvadlo a sprchu s teplou vodou, takže vše, co potřebujeme.

Rovnou jsme zaplatili za ubytování 20.800 XPF, trochu se přioblékli proti komárům a sedli jsme do auta. Našim cílem byly roulottes ve Vaitape. Cesta byla rychlá, ale na náměstí byly bohužel jen dvě dodávky. Výběr byl tedy docela snadný, hned u toho prvního jsme si vybrali, pro jistotu zkontrolovali nabídku druhého a pak se k prvnímu vrátili. Měli tam navíc menu v angličtině a klíčová jídla i na obrázcích.

Dala jsem si Poison Cru, Miki hamburger s hranolky, oboje bylo za 2.600 XPF. Po jídle jsme se rovnou vrátili na ubytování, kde jsem dopsala deník a Miki mezitím usnul. Já šla spát asi ve 21:30.

Šipka Zpět na „Obsah“

2020-10-20 - Francouzská Polynésie, Bora Bora

Budíka jsme měli na 5:00, ale oproti plánu nám trvalo trochu déle se vypravit. Do auta jsme pro jistotu dali i věci na koupání, na sebe jsme si ale oblékli trekové věci.

Naše první zastávka byl protestantský kostel v Anau, ta další ale už byla u Údolí králů a stezky předků. Byl trochu problém tam zaparkovat, se dvěma domorodci jsme řešili, kam jdeme a kde můžeme parkovat, angličtina byla taková trochu lámaná, navíc nebylo jasné, jak dlouho nám to bude trvat, takže poté, co jsme přeparkovali na vytyčené místo jsme se zase vrátili na to původní u silnice.

Pak jsme vyrazili vzhůru do průsmyku Faanui. Zpočátku vedla stezka na sluníčku, pak navíc nabrala naprosto ďábelský sklon. Shora byl ale moc pěkný výhled na lagunu a všechny ty mega luxusní hotely. Nicméně podle Lonely Planet mělo jít o půldenní výlet, počítala jsem 3 hodiny, ale zpět jsme byli za hodinu. To celé i s časem stráveným nahoře rozhlížením se a svačinou, a dokonce i se zastávkou u marae Nonohaura, které jsme měli po cestě.

Popojeli jsme o kousek dál, zaparkovali na vyznačeném parkovišti, zaplatili vstup 500 XPF na osobu, což je tedy raketa, a vyrazili na mys Fitiiu. Kromě toho, že se zde nachází dvě velká děla ze druhé světové války, jedno namířené na horu Otemanu, druhé na hotel Four Seasons, je tu také bunkr a je odtamtud krásný výhled na lagunu, luxusní rezorty, které jsou odtud doslova co by kokosem dohodil, ale i vnitrozemí ostrova. Obzvláště pohled směrem k dominantní hoře Otemanu byl přímo dechberoucí. A jako malovaný, především na fotkách to celé vypadá jako precizně namalované kulisy.

Na další dvě děla jsme se šli podívat v zátoce Faanui, kde se nacházejí na vyhlídce Tereira. Byl trochu problém s místem k parkování a taky s trefením se na správnou odbočku směrem k vyhlídce. Výstup k dělům byl megastrmý a nahoře nás překvapilo zaparkované terénní auto. Nečekala bych, že tohle vůbec nějaké auto dokáže vyjet… Výhled od děl na lagunu i s hotelem Bora-Bora Pearl Beach Resort byl ale zase moc krásný. Jen dělo je tu už jen jedno, z toho druhého zbyl pouze podstavec. Ale zůstaly tu zachované různé budovy, jedna vypadala jako střílna, to ostatní byly asi sklady. Sestup dolů byl extra vtipný, po něčem takhle prudkém a zároveň relativně rovném, totiž betonovém, jsem asi nikdy nešla.

Zbytek času jsme strávili krátkými zastávkami – nejdřív u Marae Fare Opu, pak u kostela ve Faanui a dvou kostelů ve Vaitape. Ve Vaitape ale bylo moc aut a lidí a kostely nevypadaly moc zajímavě, tak jsme se rychle přesunuli k supermarketu pro pití a něco k jídlu. Nákup stál 1.775 XPF. To je totiž v podstatě vše, kromě dalších dvou obranných děl s bývalou radiovou stanicí, muzea, které otevírá jen na zavolání, a snad i nějakých kostelů v různých vesničkách na Bora Bora nic dalšího není.

A protože jsme měli strašného času, rozhodli jsme se objet ostrov ještě jednou kochací rychlostí 30 km/h. Domorodci tu beztak skoro stejně jezdí úplně běžně, přičemž objet ostrov i tak netrvá déle, než hodinu. Okruh jsme ukončili zajížďkou do do Vaitape, kde jsme za 1.000 XPF natankovali. Jinou benzínku jsme totiž neviděli. Pak jsme se vrátili na Matiru.

Na Matiře jsme nejdřív zajeli na ubytování, abychom tam nechali nepotřebné věci a naopak se přetransformovali do plážového módu. Připraveni na pláž jsme sedli do auta a dojeli do nedalekého Avisu, abychom vrátili auto. Najezdili jsme s ním 94 kilometrů. I když měli mít otevřeno, nikdo tam nebyl. Mezitím dojeli další lidé, kteří chtěli vrátit auto, takže jsme tam čekali společně. Když se konečně objevili zaměstnanci, asi navrátivší se z oběda, odbavili nejdřív ty, co přišli po nás, protože naše papíry neměli k dispozici, když jsme auto půjčovali ve Vaitape. Nakonec si ale vůbec nic nekontrolovali, neověřovali, paní si vzala klíčky a my šli.

Na slavnou Matira Beach to bylo z půjčovny jen pár set metrů. Na začátku pláže bylo moc lidí, tak jsme šli dál. Celá pláž má možná 1,5 kilometru, takže jsme nějaký kilometr určitě ušli. A pak jsme našli ideální místo s bílým pískem, stínem pod kokosovou palmou a tyrkysovou vodou, takže jsme se tam usadili.

Jen jsme udělali pár fotek a hned šli do vody, kde jsme byli tak dlouho, dokud nám nezačala být dost strašná zima. Venku ale pak nebylo o moc lépe, jak jsme měli mokré plavky a pofukoval vítr, takže jsme leželi na sluníčku při zemi, kde tolik nefoukalo. Kvůli chladu už se nám znovu do vody nechtělo, takže jsme se nakonec sebrali a vyrazili po pláži na cestu zpět.

Na začátku pláže jsme zašli do snack baru. Já jsem si dala tuňáka, Miki zase nějaký burger. Po jídle jsme se vrátili na pláž, znovu zašli do vody a pak na pláži seděli tak dlouho, dokud nezapadlo slunce.

Po západu slunce nastal čas na návrat na ubytování, kde jsme si dali odsolovací sprchu. Abychom neomezovali sousedy dlouhým okupováním koupelny, šli jsme se osprchovat oba naráz a stejně se tam na nás dobývali. Já se pak na pokoji pustila do lepení svého alba, protože bylo docela horko a nechtělo se mi spát. Když jsem šla asi ve 22:30 spát, Miki už spal.

Šipka Zpět na „Obsah“