2019-11-16 - 2019-11-17 - Irsko

Obsah

Úvod, přípravy

Důvody, proč koupit letenku a udělat si nějaký „Eurovíkend“, mohou být různé. Miki měl třeba pro nákup letenek do Irska důvod jediný – dát si tam v předvánočním období ve Starbucks eggnog latté, které u nás z neznámého důvodu není v prodeji. Přitom americký eggnog je jedna z nejlepší věcí, které znám! A tak 2. srpna koupil 2 zpáteční letenky do Dublinu za 2.556 Kč.

Když se mě Miki zeptal, co bych chtěla v Irsku vidět, vypadly ze mě Moherské útesy. Tím vlastně docela padla představa strávit celý víkend v Dublinu. Program jsme ale vymysleli jen tak orientačně, protože se pomalu blížil náš odlet do Tibetu a na vymýšlení víkendu v Irsku nějak nebyl prostor.

Až po návratu z dovolené jsme to tedy rychle promysleli a 4. listopadu konečně zarezervovali auto. To byla taky kovbojka, protože všichni vyžadovali kreditní (!) kartu a chtěli poplatky i za to, že to auto bude mít 4 kola a volant. Obdobně došlo i na rezervaci ubytování v hostelu v Doolinu. Jooo, kde jsou ty časy, kdy jsme vymetali xhvězdičkové hotely :-).

Na závěr jsem 14. listopadu koupila 2 vstupenky na Moherské útesy, které mají v ceně rovnou i parkování.

16. 11. 2019 - Odlet z Prahy do Dublinu, Dublin

Ráno jsme vstávali poměrně brzo a vyrazili na letiště. Přijeli jsme tam už před 9:00, tedy víc než 2 hodiny před plánovaným odletem a to z jediného důvodu – zapadli jsme do Mastercard Lounge. Na recepci sice nehnuli brvou, ale ty naše vytištěné palubní vstupenky Ryanairu na ně musely zapůsobit :-).

Zabrali stolek u okna a pozorovali ranní mumraj na letištní ploše. Z času na letišti se najednou stává čas strávený příjemně. Jídlo a pití je fajn, ale ten luxusní výhled na letadla, to je ten největší bonus salonků.

V salonku jsme dostali na palubní vstupenku nálepku fast pass pro rychlejší průchod bezpečnostní kontrolou. Obvykle se tím zajišťuje, že je možné v salonku zůstat do poslední chvíle a k nástupu do letadla přijít na poslední chvíli. Jenže tahle „rychlá“ fronta na bezpečnostní kontrolu se vůbec nehýbala, takže jsme nakonec stejně skončili v té standardní.

K letadlu (registrace EI-DYD) nás dopravil autobus, což je pro Ryanair tradiční. To je vždycky strašný skok od Emirates k Ryanairu… :-).

Systém Ryanairu mi tentokrát „vylosoval“ místo uprostřed, přičemž v uličce seděl rozměrově objemnější pán. Nicméně na naší trojsedačce nakonec zůstalo neobsazené místo u okna. Takže když byl ukončen boarding, logicky jsem se ze svého prostředního místa přesunula k oknu. Pán v uličce se moc netvářil, ale snad ho mohlo těšit aspoň to, že se může rozvalit na úkor mého původního místa.

Místo u okna jsem využila k pořízení nějakých fotek a taky jsem se trochu prospala. S každou další cestou mi to spaní v dopravních prostředcích jde lépe a lépe :-). Cestou byla docela oblačnost, a to i při přistání. Když jsme před Dublinem konečně sklesali pod nízké mraky, bylo krásně vidět pobřeží v okolí Dublinu a hlavně útesy na poloostrově Howth, který jsme jen těsně minuli.

Přistáli jsme v podstatě přesně na čas a za necelou čtvrthodinu už jsme byli v budově letiště. Bylo potřeba projít celým letištěm až do haly, což byla dlouhá cesta. Tam jsme našli přepážku autopůjčovny a byli nasměrováni před příletovou halu. Zrovna přijížděl jeden mikrobus, do kterého jsme zapadli a za chvíli už jsme vystupovali u půjčovny Budget.

V půjčovně sice nikdo neřešil žádné extra formality, ale rychlovka to stejně nebyla. Obsluha totiž celou tu naší vytištěnou a částečně zaplacenou rezervaci znovu přepisovala do počítače. Kreditkou jsme pak doplatili pojištění a dostali klíčky.

Auto bylo docela dobité, tak se Miki šel ještě zeptat, jak se budou evidovat případná poškození, když máme spoluúčast. Prý si máme auto vyfotit a pokud by při vracení byl nějaký problém, tak ukázat fotky. OK, zajímavý postup. Ale pokud by opravdu došlo k problému, asi by to takhle benevolentně neproběhlo, co? Každopádně objednané jsme měli auto s manuální převodovkou a tohle byl automat, který měl být za slušný příplatek.

Necelou hodinku od přistání už jsme tedy seděli v autě a mířili do centra Dublinu. Miki byl na levé straně silnice zase jako doma, ale hlídat mu pruhy při odbočování musím, to zas jo. Asi ve 14:40 jsme zaparkovali v garážích a vyrazili na obhlídku města.

Kousek od garáží jsme si prohlédli kostely St. Audoen's Church, St. Michael’s Tower the Archangel a Christ Church Cathedral. Architekturu mají všechny dost podobnou, stejně jako nedaleká St. Patrick Cathedral. Tam jsme chtěli jít na prohlídku i dovnitř, nicméně vstupné stálo €8.00 na osobu a při pohledu od vchodu a od pokladny jsme neobjevili nic, co by za těch 16 EUR stálo, tak jsme zase vycouvali. Bohužel – stejně jako spousta dalších, dovnitř nakonec skoro nikdo nešel. Jako já chápu vybírat vstupné třeba do kostnice nebo na chrámovou věž, ale vybírat peníze za vstup do kostela? Ač jsem ateista, svatostánky různých náboženství, od kostelů přes synagogy a mešity až po nejrůznější chrámy a svatyně, považuji za posvátné a jsou pro mě symbolem čistoty, klidu a možností k odpočinku a relaxaci. Kdybych byla věřící, považovala bych to za extrémní drzost, že po mně jako své „ovečce“ chtějí peníze za vstup…

Pokračovali jsme tedy okolím katedrály a různými uličkami až Dublinskému hradu (Dublin Castle). Jižně od něj je menší dost netradiční park Dubh Linn Garden, ze kterého bylo na hrad hezky vidět. V hradu jsme omrkli nádvoří, nakoukli do jedné z budov, ale protože interiéry jsou čistě zámecké, nechali jsme návštěvu „hradu“ některému z našich budoucích já :-).

Spíš nás lákalo toulat se uličkami centra, díky čemuž jsme viděli radnici, nákupní pasáž George's Street Arcade, slavnou ulici Grafton Street, obrovský park St Stephen's Green a také Parlamentní náměstí, kde stojí řada historických budov včetně nejstarší irské univerzity Trinity College, jejíž součástí je i obrovská knihovna.

Pomalu se začínalo stmívat, v listopadu to holt přichází brzo. A tak jsme zamířili do čtvrti zvané Temple Bar. Čtvrť byla pojmenována podle stejnojmenného proslulého baru, dnes je zde řada barů, kaváren, ale i galerií a obchodů. Bar jsme našli, čtvrť prochodili.

Ještě jsme se zastavili v jednom obchodě na nákup něčeho k jídlu a pití, protože nás čekala dlouhá cesta, zřejmě žádná večeře a kvůli brzkému vstávání ani snídaně.

A pak jsme asi v 16:45 sedli do auta a vyrazili směr Doolin. Cestou jsme si udělali zastávku ještě v jednom supermarketu, kde měli o něco větší výběr než v centru Dublinu, a taky řešili zvláštní zvuky, které vycházely z oblasti pravého zadního kola. Poslední kilometry byly skrz ten pravý irský venkov, což člověk moc neocení, pokud jede v černočerné tmě zrcátkem skoro škrtá o travnaté valy podél silnice.

Do Doolinu jsme dojeli asi ve 20:00. Rainbow Hostel, ve kterém jsme měli rezervovaný pokoj, jsme našli na první dobrou. Strašně mě baví, jak díky domácímu plánování daná místa znám a na místě už se nemusím zdržovat žádným koukáním do mapy, hledáním v mobilu nebo vyptáváním se domorodců.

Dostali jsme takový maličký pokojík s vlastní koupelnou, jehož jedinou nevýhodou bylo, že v něm byla docela zima. Tak jsme se ani nezabydlovali, jen jsme odhodili věci a za pár minut už jsme seděli v typickém irském baru, v McGanns Pub.

Miki si dal tradičního Guinesse a já, abstinent, co prská sotva něco alkoholického vidí, jsem si objednala Baileys. Alkohol nepiju, protože mi nechutná. V podstatě to platí i pro tyhle různé likéry, doma bych si to nedala ani za nic. Ale pravdou je, že na cestách v rámci ochutnávání, poznávání místních kultur a dodržování tradic občas něco ucucnu. Třeba v JARu Amarulu, tady Baileys… Mimochodem – oboje mi to chutná dost podobně :-).

Asi ve 20:45 jsme bar opustili a zamířili v podstatě rovnou do postele.

17. 11. 2019 - Kiflenora, Moherské útesy, Dublin, odlet z Dublinu do Prahy

Vstávali jsme ještě za tmy a za šera už jsme vyráželi na cestu. Jeli jsme do Kilfenory, kde se nachází katedrála, ve které jsou uložené starodávné kříže a která je obklopená hřbitovem. Poměrně malebným, pokud se to o hřbitovu dá říct.

Něco po 8:30 už jsme zase sedali do auta, abychom s úderem deváté byli u Cliffs of Moher, tedy Moherských útesů. Nakonec jsme tam dorazili o něco dřív, ale na parkovišti už byla obsluha, takže nás díky zakoupeným vstupenkám pustili přes závoru, my zaparkovali a za chviličku už jsme pozorovali rozbouřené vody Atlantského oceánu, jak se rozbíjejí o útesy.

Jak už je našim dobrým zvykem, byli jsme tam sami. A to jsme čistě teoreticky mohli dorazit ještě dřív… Tohle jsou ty nejlepší okamžiky na cestování, když je člověk na nějakém věhlasném místě a je tam sám…

Prošli jsme se i po útesech až k dalšímu výčnělku. Docela foukalo a bylo mokro, tak jsme se podle instrukcí drželi dál od okraje útesu, ale vyšlapaná místa napovídala, jak to tu asi musí vypadat v sezóně, přes den, když je tu spousta lidí. Kam až vlezou kvůli pěkné fotce…

Nakonec jsme se podívali i do návštěvnického centra, koupili přívěsek na naší suvenýrovou poličku a pohled. U útesů jsme strávili asi 2 hodiny, což mi přišlo jako nutné minimum, ale tím, že jsme u nich byli sami, člověk si to lépe užívá, netrvá mu tak dlouho, než se oprostí od všech těch lidí kolem a čistě prakticky ho ani nezdržuje čekání, než mu někdo vypadne ze záběru, takže jsme ve finále byli rychlejší, než bylo v plánu.

Ničemu to ale nevadilo, sedli jsme do auta a vyrazili zpět do Dublinu. Projeli jsme městem Limerick, kde jsme zběžně okoukli hrad a před 14:00 už jsme byli zpět v Dublinu.

Miki jel zaparkovat a měl svůj program, já jsem si vystoupila na jedné křižovatce a zamířila do knihovny u Trinity College. Má v ní být vystavená Kniha z Kellsu, kterou napsali mniši už před rokem 800. Bohužel byla vystavená pouze její replika, takže na vstup byla sleva asi 2 eura, normální vstupné je trochu tragických 14 EUR.

Výstavu jsem jen proběhla, ale v samotné knihovně jsem pak strávila přes půl hodiny. Když Miki hlásil, že míří za mnou, pomalu jsem se přesunula do suvenýrů, koupila jsem si pohled a šla na něj čekat ven. Nakonec jsem si ještě trochu prohlédla Parlamentní náměstí.

Když se ke mně připojil, šli jsme zase prozkoumávat uličky Dublinu. Viděli jsme monumentální Dublinskou jehlu, přešli přes most Ha'penny Bridge a různými uličkami došli až k St Andrew's Church.

Před 16:00 jsme zamířili na letiště. Cesta prý může v nedělní špičce trvat dost dlouho, ale silnice byly bez problémů průjezdné. Cestou jsme dotankovali a asi v 16:45 už jsme vraceli auto v Budgetu.

Paní ho jen obešla a vůbec nic po nás nechtěla. Tak doufejme, že si za tu trosku nebudou chtít dodatečně něco strhnout.

Mikrobus nás odvezl na letiště. Měli tam ochutnávku Baileys, mezi příchutěmi byla i čokoláda, káva a jahoda. Zajímavé, ne že ne…

A když už jsme vlastně neměli co dělat, objevil Miki Starbucks. A v něm… Eggnog Latté. Takže nahodil ten nejspokojenější výraz a postavil se do fronty :-). Ani kafe nepiju. Káva mi voní, ale nechutná. Jenže ty sladké patoky od Starbucks nejsou káva, takže tohle mi chutná docela dost. Jen tak na okraj by mě zajímalo, kolik to má kalorií :-).

Před 19:00 už jsme seděli v letadle (registrace SP-RSZ). Let do Prahy utekl mnohem rychleji, než opačným směrem. Přistávat jsme měli ve 22:30, asi jsme měli nepatrné zpoždění, jízdenku na autobus jsem kupovala ve 22:52. V Praze jsme tedy zamířili na autobus, přesunuli se k autu, dojeli domů a v podstatě rovnou šli spát.

A co na tom všem bylo nejlepší? Že jsme neplánovaně strávili 30. výročí Sametové revoluce v zahraničí a vlastně jsme tak dost příhodně oslavili svobodu…Važme si jí!