2018-03-28 - 2018-04-08 - Japonsko

Obsah

Úvod, přípravy

Léto 2017

Z naší první cesty po Japonsku jsme byli uchváceni, Japonsko jsem si zamilovala. A protože jsme se na tom s Mikim shodli, velmi rychle jsme se rozhodli, že se tam chceme vrátit. Měli jsme v plánu využít k tomu Velikonoce 2018, které tentokrát připadají na dobu, kdy pokvetou sakury. A také na dobu, kdy se ještě bude v Japonských Alpách lyžovat, což je kratochvíle, kterou bych ráda vyzkoušela.

Když jsme se na tom shodli, pořídila jsem si do mobilu aplikace na výuku japonské abecedy – hiragany a katakany. A začala se učit. Myslela jsem, že za těch asi 10 měsíců se mi podaří naučit se takové základy, kdy budu schopná si přečíst nějaké znaky, jednoduché nápisy, a že se mi podaří naučit se několik základních frází. A tím celým jsem chtěla překvapit Mikiho až přímo v Japonsku. Asi stárnu, vůbec mi to nelezlo do hlavy. A tak jsem se asi po týdnu mého intenzivního snažení začala tak rozčilovat až se Miki podivoval, co se děje. Na mou odpověď: „Já jsem ti to nechtěla říkat, ale snažím se tu učit japonsky.“ mi odpověděl: „Já taky.“

A tak jsme se společně zasmáli a nějakou dobu se trochu snažili učit spolu. Já jsem dokonce pořídila učebnice. Ale nešlo nám to ani společně, takže jsme to časem zase vzdali.

V létě jsme měli setkání s přáteli, se kterými jsme procestovali Jižní Ameriku. Povyprávěli jsme jim o Japonsku a nabídli, že je o Velikonocích vezmeme s sebou…

Podzim 2017

Během podzimu jsme sledovali, jak postupně vzrůstá napětí mezi Severní Koreou a dalšími státy – Jižní Koreou, USA a samozřejmě Japonskem, na které během času zamířilo několik severokorejských balistických raket.

Dlouho jsme váhali, moc se mi za této bezpečnostní situace do Japonska nechtělo, ale ze žádné debaty nevzešlo definitivní ano nebo ne.

Jsme zvyklí letenky pořizovat přibližně půl roku předem, což připadalo na konec září. Tato lhůta ovšem minula bez povšimnutí. A pak v říjnu, když jsem s Mikiho zeptala, co tedy jako s tím Japonskem, jen prohlásil, že už je pozdě, a bylo vymalováno…

Prosinec 2017

Čas utekl, vymysleli jsme dovolenou na rok 2018 a pak 16. prosince spolu s vánočním přáníčkem od I+J přišla jedna věta: „PS: do Japonska se rádi přidáme, pokud již není pozdě.“ A bylo vymalováno podruhé…

Pak už šlo všechno ráz naráz, o tři čtyři dny později už jsme byli domluveni, že za námi přijedou na návštěvu mezi Vánoci a Silvestrem.

A 26. prosince jsme se u nás sešli, abychom si popovídali o tom, jakou má kdo představu a jestli se nějak shodneme a rozhodneme. Bylo to jednoduché a docela rychlé, protože nám s Mikim prostě jen stačí v Japonsku jakkoli být a je nám jedno, že řadu míst navštívíme podruhé.

Takže verdikt byl jasný, rovnou jsme sestavili orientační itinerář, abychom si ujasnili, která místa chceme navštívit, a pokusili jsme se koupit letenky. Bohužel jsme ztroskotali na platbě, protože za 4 zpáteční letenky s Emirates to byl slušný obnos, který zrovna nikdo neměl k dispozici.

Tak jsme si alespoň dali pozdní společný oběd, kdy jsem asi poprvé v životě vařila pro někoho „cizího“ a jelikož jsme mezitím pořád řešili itinerář a letenky, samozřejmě jsem rozvařila rýži :-).

Že se nám „bohužel“ nepodařilo koupit letenky, bylo nakonec štěstí, protože díky tomu jsme měli víc prostoru na přemýšlení a rozhodli se letět o den dříve a taky místo z Ósaky, kde prostě není nic k vidění, se vracet z tokijské Hanedy. Miki si odškrtne další letiště a I. tím získá další možnost vidět Fuji.

Letenky jsme koupili 27. prosince a zdařilo se to až po mé osobní návštěvě banky a zvýšení limitů pro platbu... Čtyři zpáteční stály 82.777 Kč.

Leden 2018

Základní itinerář jsme měli hotový během několika dní. I. a J. jsou vynikající spolucestující, s jakýmkoli, i sebevíc potrhlým nápadem bez výhrad souhlasili. Takže nás snad čeká lyžování na úpatí hory Fuji (Fudži) i návštěva divadla v Kjótu.

Byli jsme tedy rádi, když vznesli i nějaké své přání, konkrétně návštěvu ostrova Miyajima (Mijadžima) a hradu Himeji (Himedži). První jmenovaný už v seznamu byl, to jsme nemohli vynechat, hrad jsme do itineráře horko těžko vtěsnali, v té nejpesimističtější variantě ho uvidíme jen zvenku…

V polovině ledna jsem měla cestu na jednání do centra Prahy, takže jsem se rovnou zastavila v JTB pro vouchery na JR Passy (jeden vyšel na 5.678 Kč) a hned naproti vyměnila 340.000 JPY za 64.600 CZK.

Únor 2018

Jak už bývá dobrým zvykem, s nějakým ubytováním je vždycky problém. Tentokrát to bylo ubytování v Kjótu, které je na Bookingu nové a tak to všechno dělá trochu jinak. Ubytování sice lze až do týdne před příjezdem stornovat, většina ubytování si pak ověřuje platnost karty nebo si strhává nějakou menší částku, ale oni si to strhli celé už teď. Dotazovala jsem se na to s tím, že nedali nic vědět, očividně neměli tušení, jak na můj dotaz reagovat, takže se obrátili přímo na Booking, který mi vysvětlil, že to mají v podmínkách a strhnout si to mohou, ale prostě ignorovali, že sice mohou, ale ubytování to obvykle nedělají. A ubytování pak nenapadlo nic jiného, než nám ty peníze zase vrátit, přičemž rozdíl v částkách je vlivem poplatků a kurzu asi 500 Kč. Cestování je radost :-).

Další malý zádrhel přišel 13. února, kdy dorazil e-mail, že nám posunuli čas odletu zpět z Dubaje do Prahy, původně jsme měli odlétat v 9:05, nový čas odletu je 8:35, takže na přestup budeme mít jen 1:50. Ale ostatní lety nám Emirates nechalo, takže případné nestíhání letu je na jejich zodpovědnost a u Emirates by o nás mělo být královsky postaráno :-).

Březen 2018

Z původního plánu trochu doladit itinerář během pobytu v Itálii sešlo kvůli našim nemocem a tedy nulové energii kromě lyžování provozovat ještě něco dalšího :-). Miki se do toho pustil v podstatě až po návratu. Změna jízdních řádů přinesla nutnost menších úprav itineráře, ale nic dramatického. A jako bonus tedy Miki zjistil, že už je po rekonstrukci zpřístupněná Tokyo Tower, takže rovnou koupil 4 vstupenky.

Týden předem…

Miki postupně doladil itinerář, já ho průběžně trochu kontrolovala a taky jsem připravila k tisku různé podklady, které s sebou budeme potřebovat.

V neděli před odletem jsme začali balit, což spočívali v tom, že jsme dali na hromadu nějaké věci, které si s sebou povezeme. Velkou část ale bude stejně možné přidat v úterý večer nebo až ve středu ráno, takže definitivně jsme to zatím do kufrů nedávali.

Během neděle balila i I. a plánovala, jak nás cestou na letiště vyzvednou. Takže večer zavolala a pěknou půlhodinku jsme si pokecaly :-).

Mimo jiného zmínila, že se jí moc nechce do muzea, tak hledá alternativy a že by ráda v Tokiu viděla jeden mrakodrap. Tak jsem jí vysvětlila, že do muzea musí, jinak za celý pobyt v Japonsku neuvidí jediného samuraje. A musí tuplem, protože jinak bychom se jim s tím průvodcem překládali zbytečně, ale to pro ně bude až tokijské překvápko :-). Ale poslala mi k tomu mrakodrapu info, tak jsme si ho našli a zjistili, že u něj tak jako tak vlastně budeme :-).

Den předem…

Ráno jsem I. poslala info o tom, co všechno dobrého bychom měli během letu dostat k jídlu. Tak snad nedojde k nějaké změně, už mám vybráno :-).

Odpoledne jsem si prošla připravené podklady a připravila itinerář k tisku. Z práce jsme se bohužel dostali docela pozdě.

Domů jsme dorazili asi až v 17:15. Rovnou jsme se pustili do dobalení věcí, které nebylo možné zabalit už v neděli. Kromě balení bylo potřeba se zbavit i špinavého nádobí, uklidit čisté prádlo, zalít kytky...

Spát jsme šli asi ve 21:30.

28. 3. 2018 - Odlet z Prahy do Dubaje

Budíka jsem měla na 6:00, Miki už byl tou dobou vzhůru. Připravili jsme se, do kufrů šoupli poslední drogerii, doma povypínali některé spotřebiče, vypli vodu a vyrazili do práce. Miki mě vysadil u práce s oběma kufry a vyrazil zaparkovat.

Dopoledne jsem v práci dořešila posledních pár věcí a Miki ještě na 9:30 vyrazil na jednání k zákazníkovi. Vrátil se asi v 11:30, přesně tak, aby mi oznámil, že venku je nějaký „sushi delivery“. Pán už mi volal, tak jsem zaplatila 900 Kč a dostala 4 krabičky sushi. Hned jsme se na něj vrhli.

Ve 12:25 mi přišla zpráva od I. že jsou před Letenským tunelem, o chvíli později psala, že jsou v zácpě. Ve 12:45 volala, že už se blíží, takže jsme sbalili věci, rozloučili se s kolegy a vyběhli ven, kde už na nás čekalo „krásné auto“ – což je průpovídka z loňského léta, kdy během našeho setkání I. nebyla z jejich nového auta příliš nadšená, ale my se shodli, že je moc pěkné a J. to rád slyšel, tak jsme mu to během víkendu moc rádi a často opakovali :-).

U auta jsme se přivítali, naházeli kufry do auta a vyrazili. Mířili jsme na GO parking, kde měl J. udělanou rezervaci. Museli jsme trošku hledat, ale nakonec se povedlo, projeli jsme přes závoru a dle pokynů dojeli až do oddělení G6. Ještě než jsme vůbec stihli vyndat kufry z auta, už u nás byla dodávka, takže jsme zkontrolovali, že máme všechno, naložili se do dodávky a s jednou zastávkou ještě pro další 2 lidi byli během pár minutek odvezeni na letiště.

Tam jsme šli rovnou na odbavení. Fronta tam byla kratičká a ubíhala rychle, takže jsme během chvilky stáli u odbavovací přepážky. Postupně jsme tam položili všechny čtyři pasy, první vzala paní do ruky ten Mikiho a položila nám otázku, která nás tři zaskočila, ne tak Mikiho :-). Prý že „Musíte být pohromadě nebo se můžete rozdělit? Jeden z vás asi bude mít nárok na business.“ Zatímco my všichni jsme zaváhali a podívali se po sobě, Miki okamžitě zběsile kýval, čímž za nás ostatní rozhodnul. Tak nám nezbylo, než si z toho po zbytek odbavení dělat legraci. Snad tedy jen pro úplnost zmíním, že jak můj, tak Mikiho kufr měly shodně 10,1 kg.

Pak jsme došli k Bille, abych si pořídila „proviant“ na dubajské letiště, kde mám vždycky strašný hlad, ale kde mi nikdy nepadlo do oka nic, co by mě zaujalo. Takže to řeším bagetou, sáčkem sýrových sušenek a Miki velkým pitím. Nákup stál 120,70 Kč.

Chvíli jsme u Billy poseděli a pak se vrátili do našeho terminálu a prošli přes automatické brány na kontrolu palubních vstupenek a pasů. Přes duty free shop, kde jsme „zkontrolovali“ ceny a všichni se ovoněli, jsme pokračovali až k bráně A6. Před ní jsme se usadili, a zatímco Miki s J. vyrazili na procházku po letišti, my s I. jsme se tam usadily i s věcmi, chvíli si povídaly a pak se I. pustila do obvolávání své rozvětvené rodiny.

Když nadešel čas, zvedli jsme se a vystáli frontu na bezpečnostní prohlídku. Opět jsem měla na sobě totéž, co vždycky, ale tentokrát jsem nepípala. To jsem zvědavá, co bude v Dubaji... A přesto jsem si musela sundat šátek, který byl podroben prohmatání, a dostala jsem vynadáno, že příště si ho mám sundat. Bože!

Hned za prohlídkou jsme se postavili do fronty na kontrolu palubních vstupenek. Miki se hrnul dopředu, aby už měl jistotu, jak to celé dopadne. Paní mu vzala palubní vstupenku, naskenovala, roztrhla jí a podala mu novou se slovy, že pro něj má jinou. Business, místo 12B.

Hned za ním jsem stála ve frontě já. Tam už to proběhlo beze slov a přitom s mým o to větším šokem, neb paní na odbavení říkala, že „jeden z nás“... Moje palubka byla taktéž roztržena vejpůl a do pasu mi byla vložena nová, 26B. Hned jsem koukala na stoleček, jestli tam náhodou nemají ještě další 2 pro I. a J., ale bohužel... :-( Tak jsem jen udělala pár kroků stranou, abych to rozdýchala. Na jednu stranu je to člověku strašně hloupé, že koupí 4 letenky a jen 2 z té skupiny dostanou upgrade, na druhou stranu jsme na tohle čekali mnoho let, Miki si kvůli tomu na cesty cíleně bral košili, aby případně „zapadnul“. No, odmítnout to nešlo. Tedy – i kdyby šlo, asi bychom si to nikdy neodpustili, kdybychom odmítli... A zřejmě bychom byli historicky první a navěky poslední. Ale pořád jsem doufala, že aspoň I. a J. budou mít vedle sebe ta naše místa volná, byť je to asi blbost, protože kdyby Emirates ta místa nepotřebovali pro někoho jiného, asi těžko by nám dávali upgrade...

Pak už ani nebyl moc čas nad tím nějak rozjímat. I. si odskočila na toaletu, my ostatní si vyfotili letadlo (registrace A6-EEA) a byl čas nastupovat, většina cestujících už byla uvnitř.

Poslední kontrola palubních vstupenek a byli jsme nasměrováni do nástupního tunelu k předním dveřím. Tam nás uvítal steward pokusem přečíst z palubní vstupenky naše jména a poslal nás po schodech na horní palubu. Opakovaná kontrola palubních vstupenek a nasměrování do příslušné uličky. Miki byl na svém 12B za chviličku, já to na své 26B měla ještě kus cesty.

Došla jsem ke svému místu a co teď? Kam se tady dávají věci? A čím se zapíná světlo? A na co jsou tyhle čudlíky? A jak vyprostím z té poličky to pití? A kde jsou moje milované ponožky?

A aby toho nebylo málo, následovala další palba otázek od palubního personálu. Menu? Chcete vinný lístek? Chcete ubrousek? Chcete něco k pití? Dobrý den, já jsem Soňa (na jmenovce Sonia) a po dobu dnešního letu se o Vás budu starat. Těší mě, děkuji. Mě také, co si dáte jako předkrm? Jaké byste si přála hlavní jídlo? A dáte si k tomu nějaké pití? Víno? Červené? Bílé? Propána...

Někde v mezičase jsem si došla na toaletu, abych tam zjistila, že místo zásobníku na papírové utěrky je tam zásobník na malé froté ručníčky. A že ten parfém, který mají dole v turistické v takové uzamčené ohrádce a neznačkový je tady značkový a v klidu jen tak volně stojící.

Na obhlídku vyrazil i Miki, takže došel až ke mně a co prý si tu sedím u toho báááru. Tak jsme šli bar omrknout a místo pití jim tam ujídali malé cukrovinky.

Pomalu se blížil čas podávání jídla, takže jsme se vrátili na své sedačky. Dostali jsme na stoleček ubrus, prokristapána, a pak tác s předkrmem. Na výběr byly tři možnosti, zvolila jsem antipasti – mozzarellu a bresaolu s rajčaty. K tomu byl na tácku salát a pečivo s máslem. Maličká keramická slánka a pepřenka, malá lahvička s balzamikovým olivovým olejem.

Jako hlavní jídlo jsem zvolila lososa s koprovou omáčkou a bramborem, přičemž jsem byla tak plná, že brambory jsem vlastně jen ochutnala. Co já budu dělat s dezertem?

Tou dobou jsme byli nad Černým mořem a Tureckem a přišly menší turbulence, které mi pěkně zamíchaly pomerančovým džusem :-). Mimochodem – džusem, ve kterém plavala i čtvrtka plátku pomeranče...

Chvíli poté, co jsem dojedla, už to tu bylo. Mohu to odnést? A dáte si nějaký dezert? No copak si ho můžu nedat? Takže jsem zvolila „donauwelle“, takový piškot s čokoládou a třešňovým přelivem. A navrch přede mě postavili krabičku s čokoládovými pralinkami. Sotva jsem do sebe nacpala dezert, tak že prý jestli chci matraci na spaní. Ááá!!!

Průběžně jsem během letu dopisovala deník, ale vlastně na to ani nebyl moc čas, pořád se něco dělo. A než jsem všechno snědla, něco málo popila a deník dopsala do tohoto místa, zbývalo do přistání 2:28. Tak jsem alespoň omrkla další nabídky businessu, například jsem trochu pročetla časopis Golf Digest, který tam byl k dispozici.

Rozhodla jsem se, že zkusím spát, ale bohužel z toho poměrně brzy sešlo, vůbec se mi nechtělo. Během zbylé části letu nám ještě stihli nabídnout zmrzlinu a taky chodil po letadle fotograf s Polaroidem, takže mám svou „business fotku“ :-). Postupně jsem doplnila tekutiny z dostupných zdrojů, odskočila si na WC a pak už jen v poloze ležmo očekávala přistání.

29. 3. 2018 - Přelet z Dubaje do Tokia

Do letadla (A6-EUE) jsme nastupovali v podstatě mezi posledními. Nedlouho po nástupu jsme dostali obligátní taštičky s ponožkami, maskou na oči, zubním kartáčkem a špunty do uší. Taštičky jsou v šesti barvách a jejich vzor byl vytvořen při příležitosti konání Expo 2020.

Dost dlouho jsme jezdili po letišti, z několika míst byl vidět i Burj Khalifa, ale byl v nějakém mlžném oparu. Když jsme konečně dojeli na správný konec ranveje, tak už jsme naštěstí nečekali a startovali hned za jinou A380.

Po vzletu byl Burj Khalifa vidět o něco lépe. Hned jsme se stočili na východ a letěli podél pobřeží.

Nějakou dobu po startu nám nechali zhasnuto, pak rozdali jídelní lístky a postupně začali rozdávat i příletové kartičky, akorát s tím skončili hned u první nebo druhé řady.

Já jsem si v mezičase zase dopsala deník, a jelikož se všichni postupně ukládali k spánku, rozhodla jsem se to zkusit taky.

Zanedlouho nás probrali snídaní. Dala jsem si vajíčka s fazolkami a houbami. Chutnalo to všechno tak nějak nevýrazně.

Po snídani celé letadlo postupně usnulo, překvapivě včetně mě. Sice jsem byla mockrát vzhůru a snažila se najít nějakou polohu, ale postupně jsem pospávala vlastně několik hodin. Definitivně jsem se rozhodla zůstat vzhůru, když zbývalo 3:30 do přistání.

Trochu jsme si pak povídali, nakukovali z okýnka, nakonec jsme dostali i jídlo. Zvolila jsem grilované kuře s bramborovou kaší a zeleninou. Jako předkrm k tomu byly nudle somen s jarní cibulkou, které se zalévají sójovku. Někomu to může připadat děsivé, ale byly fakt dobré. A jako dezert byl sago pudink s kokosovým mlékem a mangovým přelivem.

Obsluha je tedy tragická, trvalo šíleně dlouho, než nám sesbírali tácy a o příletové kartičky si Miki asi hodinu před přistáním musel říct. Nakonec se stejně ukázalo, že na palubě ty lístky prý vůbec nemají a je tedy potřeba si je někde najít až po příletu.

Před příletem jsme se snažili zahlédnout Fujisan, ale všude byly jen mraky, mraky, mraky. Kolik pokusů je potřeba na spatření Fuji z letadla? :-)

Po přistání jsme nějakou dobu pojížděli po letišti, až jsme tu A380 zaparkovali vedle takového malého letadýlka. Při výstupu jsme museli počkat, až vystoupí first a business, až pak přišla řada na nás. Chodba na imigrační byla snad ještě delší, než loni, ale díky tomu jsme řadu lidí předešli. A pak zas předešli oni nás, zatímco my jsme sháněli a poté vyplňovali příletové karty.

Imigrační mělo takovou předsunutou kontrolu, kde se snímaly otisky a dělala fotka. Na imigračním to pak ale I. s J. dělali stejně znovu, nám už ne, asi to mají z loňska.

Po imigračním jsme ještě vyplnili celní deklaraci, odskočili si na toaletu a vyzvedli kufry. Vystáli krátkou frontu na celní kontrolu a pak už jsme byli definitivně v Japonsku. Yes!

Zamířili jsme do kanceláře JR, kde jsme vystáli strašnou frontu na JR Passy. Tak strašnou, že Miki v mezičase stihnul obstarat i karty PASMO pro cestování po Tokiu. Nám holkám tam nabil každé 3.000 JPY, klukům pak 4.000 JPY, protože se tou kartou dá platit i třeba pití v automatech. Výměna voucherů za JR Passy docela trvala, ale hurá, máme je.

Pak jsem konečně předala I. s J. jejich jeny, které byly doteď zahrabané mezi našimi doklady. Miki rovnou vyzkoušel svou PASMO kartu v automatu a koupil si pití.

Pak jsme vylezli před letiště a našli správnou autobusovou zastávku. Postavili se do ukázkové fronty a bus přijel za pár minut. Každý kufr označili páskou, od níž nám dali útržek. V busu jsme koupili jízdenky (á 1.000 JPY) a usadili se na skoro poslední volná místa. Ještě jsme zastavili u dvou zastávek na letišti a vyrazili na cestu na Tokyo Station.

Dojeli jsme tam asi za 1:15, vystoupili, převzdali svá zavazadla, zorientovali se a vy-razili na asi 600 m dlouhou cestu k hotelu Abest Ginza Kyobashi.

V hotelu jsme se ubytovali, každý zaplatili 77.140 JPY za 4 noci, odvedli I. s J. na jejich pokoj 501 a vše jim ukázali.

Pak jsme se přesunuli na náš pokoj 701 i my, jen jsme vyházeli zbytečnosti z batohů, vzali nákupní tašku a vyrazili zpět na 501ku, kde jsme si vyzvedli zbylou část výpravy a vyrazili do nedalekého supermarketu Hanamasa. Supermarket FamilyMart, který jsme loni měli přímo u hotelu, je totiž zavřený...

Bohužel v Hanamase neměli sushi, bubble tea ani pro mě nic dobrého k pití, jen tedy měli několik druhů matcha zmrzliny, což mě dost lákalo, ale po tom letu, jak trefně poznamenala I. to nebyl ideální nápad. Takže jsme pořídili jen pár maličkostí za 1.373 JPY.

A cestou zpátky na hotel jsme se zastavili ve FamilyMartu, kde už měli vše potřebné, tak jsem si to brala ve velkém – 3 krabičky sushi, 4 bubble tea, něco k snídani... Tentokrát stál nákup 3.147 JPY.

Po návratu na pokoj jsem si dala sprchu, vyprala svůj svetr a Mikiho košili, které dostaly cestou zabrat, povečeřeli jsme sushi, já dopsala deník a šlo se spát :-).