2018-10-31 - 2018-11-14 - Jihovýchodní Asie (Thajsko, Malajsie, Singapur)

Obsah

Úvod, přípravy

Plány na podzim 2018 byly jiné, ale bohužel už od začátku července to směřovalo k nezdaru a 25. července jsme se definitivně dozvěděli, že původní plány musíme změnit. Na seznamu našich cestovatelských „to do“, kterými bychom mohli původní plány nahradit, už jsme toho moc měli…

Jako první jsem ověřovala Austrálii. První plány na ní pocházejí už z roku 2011 (!) a v současnosti už má itinerář dost konkrétní obrysy. V Austrálii už jsme ale na skok byli, v hrubých obrysech víme, jaké to tam je, takže je nám také jasné, že do Austrálie se dá letět v podstatě vždycky. A navíc už bohužel nebyly dostupné ty nejlevnější letenky na námi požadovaný termín.

Z toho ostatního, co máme dlouhodobě v plánu, už pak nebyl takový problém vybrat. S ohledem na další plány a finance byla v podstatě jedinou možností Jihovýchodní Asie, kterou už máme vymyšlenou taky nějaký ten pátek, konkrétně od roku 2015. Volba tady sice padla na cestovní kancelář, protože vymyslet a zorganizovat to na vlastní pěst bychom při našem detailním plánování během 2 – 3 měsíců nezvládli, ale zájezd máme právě už těch pár let vyhlédnutý, cestovku ověřenou a když nás to nebude bavit, tak se prostě od skupiny odtrhneme. Výhodou je, že cestovka za nás zařídí přesuny, které by byly komplikovanější, pokud bychom to museli absolvovat sami.

Tak jsem si u cestovky hned toho 25. července vyžádala podrobnější pokyny, které se rozesílají klientům před odletem, abychom si mohli o zájezdu udělat lepší obrázek. Zjistili jsme, že je tam po několik dní program dost volný, relaxační, takže jsme vymysleli, čím ho místo toho vyplníme. Válení na thajské pláži a cachtání v moři sice bude fajn, ale tak hodinku denně :-).

U kolegy, který mě v práci zastupuje, jsem si ověřila, že v daném termínu si nic neplánuje a 30. července zájezd předběžně rezervovala. Hned následující den jsme vyrazili do cestovky, protože na zájezdy s odletem v říjnu se ještě do konce července dala uplatnit takzvaná „chytrá záloha“, tedy možnost zaplatit zálohu jen ve výši 10.000 Kč na osobu s tím, že doplatek bude asi až měsíc před odletem. To se hodí, pořád jsme totiž nebyli rozhodnutí, co s tou zálohou na jiný zájezd, která ležela v jiné cestovce.

Na pobočce jsme tedy vyplnili cestovní smlouvu, dozvěděli se, že zájezd se nejezdí v tak malých skupinkách, jak jsme zvyklí, ale až do naplnění autobusu. A že je aktuálně přihlášených 28 lidí. Šmarja, o důvod víc nechat na cestovce zajištění dopravy a ubytování, část programu a zbytek si udělat po svém.

Myslela jsem, že s využitím místních partnerů nám cestovka dokáže zajistit ty naše „vylepšováky“ pobytu, ale prý to nedělají. Tak jsme jim rovnou oznámili, že si na těch pár dní půjčíme auto a že tedy nějak v září budeme potřebovat bližší informace o programu, abychom si to všechno naplánovali. Nicméně v kanceláři jsme se také dozvěděli, že naším průvodcem bude Jiří Jobánek, kterého nebyl až takový problém na internetu najít, takže je otázka, jestli ho s tím „neotravovat“ nějak v předstihu, prostě aby aspoň věděl, že se na něj něco takového chystá.

Podle domluvy jsem pak 25. září napsala do cestovky naše plány na „vylepšení“ zájezdu – tedy na půjčení auta a obstarání vstupenek na Petronas Towers. Pracovnice pobočky to předala „supervizorovi zájezdu“ a pak bylo ticho.

Jen 3. října nám přišly definitivní pokyny a podklady pro doplatek zájezdu. Miki jim poslal naskenované pasy a já se v pondělí 8. října zastavila v CK a doplatila zájezd. Nebyl tam prostor řešit ten náš extra požadavek, protože paní, u které jsem to platila, o tom asi ani nevěděla, takže jsem se pak připomněla e-mailem.

Nějaké informace jsem dostala tentýž den, upřesnění pak ještě o 2 dny později. Výsledkem je, že auto si sice půjčit můžeme, ale do Petronas Towers se asi nepodíváme :-(. Auto jsme tedy zarezervovali, stejně tak jízdenky na trajekt na Koh Samui.

Z knihovny jsem měla půjčené různé průvodce, tak jsem je pročetla, vypsala si z nich poznámky, okopírovala mapky. Prozkoumala jsem i různé cestopisy. Vytvořili jsme si takovou vlastní mapu toho, co máme navštívit nebo bychom rádi navštívili.

Několik dní před odletem dorazily letenky a poté ještě návod, jak samostatně absolvovat cestu do Bangkoku. Ten mě trochu pobavil, je napsaný jako pro někoho, kdo poletí poprvé, a to asi lidi mířící na tuhle cestu nebudou… :-)

V pátek před odletem jsme vyměnili nějaká EURa (615 EUR za 15.960 CZK) a o víkendu si připravili ty hlavní věci na zabalení.

V pondělí po práci Miki došel vrátit půjčené průvodce do knihovny a já mezitím skočila k rodičům. V Bauhausu jsme koupili netkané textilie a na zahradě jsme jimi zateplili nedávno nasázené stromky a keře.

V úterý jsme po práci ještě zaběhli zalít zahrádku a pak už zamířili domů dobalit kufry.

31. 10. 2018 - Odlet z Prahy do Dubaje

Miki zase vstával strašně brzo, já až na budík v 6:00. Po nezbytných ranních přípravách jsme dobalili pár maličkostí a zamířili i s věcmi do práce. Tam to byl během dopoledne docela fofr, rozeslala jsem snad víc mailů než za celý říjen.

Nakonec jsme zabalili kufry do fólie. Miki ráno nedal popruhy na kufry, ale do kapsy kufru, takže jsme první kufr zabalili bez popruhu. Když jsme měli všechno hotové, odvezl nás kolega na letiště. Tam jsme ještě v Bille dokoupili jednu fólii na překrytí dodatečně přidaného popruhu a já si koupila na cestu 2 bagety a Miki pití. Celkem za 152 Kč

Na dbavení byla docela fronta, navíc nějak špatně značená, takže všichni stáli na online check-in a až později se to pomocí pásek větvilo. Tím jsme se naštěstí dost posunuli dopředu, ale i tak to moc neubývalo.

U přepážky se Miki nenápadně zkusil zeptat na možnost upgradu do business class, ale asi máme tentokrát smůlu. Můj kufr vážil jen 12,3 kg a to ho mám o dost těžší, než Miki.

Po průchodu automatickými bránami nás nepustili přes zavřený Duty Free Shop, ale nějakou zkratkou přímo do chodby k bránám. Stejně jsme se tam ještě prošli a do Duty Free Shopu zašli z druhé strany. Omrkli jsme připravenou gate na přílet Dreamlineru a u vedlejšího prstu jsme jeden Dreamliner od Quantasu rovnou omrkli.

Pak už byl čas jít ke gate. V pohodě jsme prošli bezpečnostní kontrolou, Miki si odskočil, já snědla jednu bagetu a už byl čas nástupu do letadla. Nakonec jsme ale startovali se zpožděním asi 20 minut.

Při vzletu jsme si mohli krásně prohlídnout Prahu, centrum se všemi pražskými mosty, ale i okraje – nově budované golfové hřiště mezi Kbely a Vinoří nebo dávno fungující hřiště na Černém mostě.

K jídlu jsem si dala kuře s polentou a špenátem, bylo to překvapivě moc dobré. A k tomu super předkrm a dezert. Pustila jsem si film Gándhí, ale nezaujal. Neměla jsem k němu titulky a bez nich jsem se nechytala. Takže jsem se začetla do časopisu Snow, jehož elektronickou verzi mám v telefonu.

Časem Miki vykouknul z okna a mně přišlo, že letíme nějak nízko, v necelých 41.000 stopách. Ale hlavně – že jsme nad Irákem! Těsně jsme minuli Modul, Bagdád a Basru! Později jsem se dívala, že jsme stejnou trasou letěli už na jaře i loni, ale ještě v roce 2016 jsme letěli naopak nad sousedním Íránem.

Když jsem dočetla Snow, začala jsem číst knížku Tatér z Osvětimi. Pravda, to není zrovna dovolenkové čtení. Před přistáním byla k jídlu bageta, k pití jsem si dala pomerančový džus.

Na Dubaj jsme nalétali přes město ze západu na východ, byly docela pěkné výhledy na noční mrakodrapy, pak jsme se prudce otočili a šli na přistání.

1. 11. 2018 - Přelet z Dubaje do Bangkoku, Thajsko - Bangkok

Po přistání jsme prohodili pár slov se sousedem a za chviličku už se vystupovalo. Zjistili jsme naší odletovou gate (A4) a taky že dostat se k ní bude oříšek, letiště je trochu v rekonstrukci. Cestu jsme našli až na podruhé a museli jsme autobusem. Ten jel opravdu dlouho, motal se s námi nějakým strašným podzemím a to jen proto, že se nemohl otočit do protisměru, aby nás vysadil u správného terminálu.

V terminálu jsme zjistili, že v Duty Free Shopu mají kvůli svátku Dewali dnes a zítra 20% slevu. Trochu času jsme strávili přepočítáváním kurzů měn a po delším váhání si Miki koupil Ralpha Laurena za 284 AED (cca 1.770 CZK). Můj oblíbený Chanel už tak finančně výhodný nebyl.

Trochu jsme se prošli po letišti a nakonec zamířili ke gate, protože už se nastupovalo. Strašně rychle to uteklo. Tam jsme tedy ještě chvíli čekali, než na nás přišla řada s nástupem, ale odsýpalo to nějak lépe, než v Praze.

V letadle jsem snědla bagetu z Prahy a začetla se do knížky. Po čase jsme dostali bagetku, zase jsem si jí dala s pomerančovým džusem. A povedlo se mi trochu džusu vylít, takže jsem pak nějaký čas strávila úklidem.

Když už mě čtení začalo zmáhat a začaly mě bolet oči, tak jsem se uložila k spánku. Moc jsem toho nenaspala, spíš jsem jen tak odpočívala. Definitivně mě ale vzbudilo až rozvážení snídaně.

Dala jsem si sýrovou omeletu, moc mi nechutnala. Navíc jsem sice měla hlad, ale jak už jsem byla unavená, tak už jsem neměla na nic chuť. Nějak jsem to do sebe nasoukala a po jídle se pustila do dopsání deníku.

Nakonec jsem se pokusila ještě trochu spát. Před přistáním už jsme si prohlíželi okolí, různá políčka, domečky, ale i golfové hřiště. Na Bangkok jsme opět nalétávali přes město a měli to jako vyhlídkový let a okruh jsme si trochu protáhli, takže na letišti Suvarnabhumi jsme přistáli asi s pětiminutovým zpožděním ve 12:10 místního času.

Z letadla jsme vystupovali mezi prvními a rovnou zamířili na imigrační. Tam naše fronta docela i ubíhala, takže procedurami jsme prošli i docela rychle. Odskočili jsme si na toaletu a sotva jsme došli k pásu na zavazadla, objevila se obě naše.

Tak jsme vyšli ven dle pokynů exitem C, ale nikoho s cedulkou CK jsme neviděli. Chvíli jsme tam postávali, lidí postupně přibývalo, tak jsem se zeptala několika lidí a shromáždila většinu skupiny, která byla tedy dost velká, jen thajský průvodce nikde. Za nějakou dobu dorazili dva Thajci – žena a muž. Postupně si nás spočítali, odškrtali v nějakých seznamech a dovedli ven, kde už na nás čekali dva průvodci CK – Čech Jiří Jobánek a Slovák Jozef „Jogy“ Martinásek. Podle pokynů měl být naším průvodcem Jirka, ale právě od něj jsme se dozvěděli, že to tak nebude. Cestovka v tom má slušný chaos. Ale jestli daní za to, že si nás rozdělili na půl a nebudeme tedy v té obrovské tlupě, má být Slovák Jogy, tak je to ta lepší varianta.

Dali nám základní informace, dovedli nás ke dvěma autobusům a vyrazili jsme na cestu do hotelu. Docela to uteklo, neměli jsme ani problémy s obvykle dost hustou dopravou. Cestou jsme dostali základní výklad, například o významu barev na vlajce – bílá je náboženství (buddhismus), modrá monarchie a červená země a lidé.

V hotelu jsme dostali kartu od pokoje č. 112 a měli hodinu a čtvrt čas. Tak jsme na sebe hodili plavky a rovnou se zašli vykoupat do bazénu. Po chvíli koupání jsme se vrátili na pokoj, dali si sprchu, oblékli se do čistého, do batohu hodili pár základních věcí a v 16:00 se sešli na recepci.

Z hotelu jsme vyrazili do uličky Khao San, kde nám Jogy ukázal, kudy ulička vede. Taky nás dovedl k ověřené směnárně, kde jsme vyměnili 550 EUR. S Jogym jsme prošli většinu Khao San a na konci dostali rozchod. Padnul tam návrh na pivo, ale nikdo se nechytil, jen já reagovala, že Miki chtěl. A tak jsme s dvěma spoluzájezdníky vyrazili do malé hospůdky v Khao San. A tak jsme se seznámili s Irenou a Jirkou, dalšími z těch, co mají děti v našem věku a jsou ve věku našich rodičů a přitom si s nimi rozumíme lépe, než s vrstevníky.

Oni tři si dali pivo Chan (á 80 THB), já Colu za 35 THB, celkem tedy za 275 THB. U piva jsme se pěkně seznámili a popovídali si. Zatím jsme měli problém s drobnými, tak útratu zaplatili oni a až rozměníme, musíme jim to vrátit.

Cestou z hospody jsme šli opět uličkou Khao San, ve které přibývali pouliční prodejci. Včetně těch, kteří prodávali ugrilovaného štíra. Chlápek za něj chtěl 150 THB, na což Miki mávnul rukou a šel dál, ale já se zastavila a nabídla mu 40 THB. Rovnou sám slevil na 80 THB, tak jsem navrhla 60 THB a s tím souhlasil. Štír byl křupavý, asi naložený v nějaké marinádě, takže fakt moc dobrý.

Uličkou Khao San jsme se zase vrátili k hotelu, kde jsme měli na 18:30 domluvenou uvítací večeři. Bohužel průvodce se věnoval nově dorazivším, kteří přiletěli jiným letadlem, takže jsme byli usazeni a do jídla se pustili dříve, než jsme byli komplet skupina a žádné uvítání nebo společná večeře se nekonalo.

K jídlu byl Pad Thai. Překvapivě chuťově docela podobný tomu z domova a naprosto výtečný! Po jídle jsme se zapsali na seznamy toho, co chceme zítra absolvovat a Jogy vyrazil s později dorazivšími do Khao San. My je s Irenou a Jirkou následovali.

V Khao San si Miki koupil za 30 THB šťávu z cukrové třtiny a zkoušeli jsme sehnat za normální peníz nějaké další potvory. Ceny byly dost strašné, ale na konci první části uličky jsme narazili na paní, která nám za 600 THB prodala pavouka, hada a velkou krabičku různého hmyzu (sarančata, brouky, larvy, žáby). To v jiném stánku chtěli 600 THB jen za toho pavouka a s hmyzem se dostali až na 900 THB, což jsme za to dát odmítli.

Všechno jsme to tam snědli, něco nám chutnalo víc, něco méně, ale jako celek to bylo překvapivě fakt dobré. A když prodavačka viděla, že to fakt jíme a očividně nám i chutná, tak nám ještě jako dárek donesla dva malé štíry.

Pak jsme se ještě prošli uličkou, prolezli stánky a zamířili jsme k hotelu. Cestou jsme se zastavili v supermarketu 7eleven, kde jsme koupili 3 lahve pití na zítřek a něco málo sladkostí na zahnání případného urgentního hladu. Bohužel měli i věci s matcha čajem, čemuž jsem za ty místní ceny neodolala.

Do hotelu jsme dorazili asi ve 21:30. Dala jsem si sprchu, připravila si věci na zítřek a dopsala deník. Asi ve 22:30 jsem šla spát s tím, že budík je nastavený na 6:45, tak snad se aspoň trochu vyspím.

2. 11. 2018 - Thajsko - Ayutthaya a Bangkok

Budík měl zvonit v 6:45, ale probudila jsem se dřív. Hned jsem dala telefon do nabíječky, protože se mi přes noc nějak nenabíjel. Připravili jsme si věci, oblékli se a asi v 7:15 vyrazili na snídani. Od jídelny jsme se vraceli pro snídaňové lístečky, které jsme včera uklidili tak dokonale, že jsme je teď nemohli najít.

Po snídani jsme si skočili na pokoj pro věci a v 8:00 se sešli s ostatními na recepci. Vyrazili jsme na cestu do města Ayutthaya.

Cestou jsme se zastavili u rýžových polí a místní průvodce nám tam předal nějaké informace a ukázal, jak se pozná zralá rýže. Udělali jsme si nějaké fotky a jeli dál. V autobuse jsme zaplatili 20 EUR na osobu za výlet, protože Ayutthaya je na programu jen fakultativně. A Jogy nám všem dál panáka rýžového rumu. Jen jsem v tom smočila jazyk, to je síla, fuj. Dopít to „musel“ Miki.

V Ayatthaye jsme nejprve jeli k chrámu Wat Yai Chai Mang Khon s pagodou/stúpou a ležícím Buddhou. Dostali jsme tam stručný výklad a rozchod, tak jsme vylezli i do stúpy a na její ochoz. Prošli jsme se i v jejím okolí a vrátili se k ležícímu Buddhovi. Venku před chrámem jsme si za 80 THB koupili na poličku malou figurku Ganéši.

Popojeli jsme ke sloní farmě „Ayutthaya Elephant Palace & Royal Kraal“. Na slonech se tu dá jezdit, fotit se s nimi, krmit je. Nakonec jsme si za 50 THB koupili košík okurek a jednu slonici nakrmili. Miki pak neodolal a za 40 THB se nechal se slonem vyfotit. Slonice ho při tom objala chobotem, z čehož byl úplně nadšený. Jinak mi ale těch slonů bylo opravdu líto a uvažuji, jak se mám postavit k plánované projížďce na slonech, která nás čeká v Krabi :-(.

Pak jsme se přes pozůstatky původních bažit Bueng Phraram přesunuli k ukázce tradičního thajskému domu Kum Khun Phaan, který stál na kůlech a měl velké atrium. Odtamtud jsme přes Bueng Phraram došli k chrámu Wat Phra Sri Sanphet, takzvaný Velký palác. V jezírkách byla spousta ryb, všechny byly ve vodě v jediné zastíněné části a neskutečně se tam tísnily.

U Wat Phra Sri Sanphet jsme opět dostali krátký výklad a areál si pak zase prochodili samostatně. V areálu jsou tři velké pagody/stúpy a velká spousta menších. Bohužel nejsou zrovna v dobrém stavu, všechny stavby se různě naklánějí a jsou porostlé náletovými dřevinami.

Nakonec jsme se přesunuli k bývalému královskému paláci Wat Maha That, který byl zničen roku 1767, kdy byla Ayatthaya dobyta Barmany. Poté byl založen Bangkok, který se stal hlavním městem Thajska. V areálu královského paláce jsou sochy Buddhů bez hlav, zničili je právě Barmani. A je tam extra „atrakce“ – hlava Buddhy zarostlá do stromu. Trochu depresivní, ale moc zajímavé, už jen že je zarostlá zrovna takhle, taky tam mohla vrůst obráceně a Thajci by z toho žádnou „atrakci“ neměli.

Od královského paláce už jsme jeli na oběd do Krungsri River hotelu. Měli tam úžasnou nudlovou polévku. Zbytek jídel už byl trochu probraný, a protože bylo docela pozdě, už moc nedoplňovali, ale ochutnala jsem všechno potřebné. Nic naštěstí nebylo extra pikantní. Završila jsem to dezerty, různými kompoty a ovocem. Oběd stál 400 THB na osobu, což mi tedy přišlo docela dost a navíc za ten výběr až zbytečné. Leč v hotelu jsou určitě vstřícní a na x platících dávají průvodci oběd zdarma, jak je dobrým zvykem. Trochu už mě tenhle systém při cestování s cestovními kancelářemi začíná štvát.

Pak jsme se vydali zpět do Bangkoku. Cestou v autobuse byla dost legrace. Když se lidi zklidnili, dopsala jsem si deník. A v mezičase samozřejmě sledovala ubíhající krajinu.

V Bangkoku jsme zamířili do Gems Gallery, což je šperkařská dílna, která o sobě tvrdí, že mají největší obchod se šperky na světě. Zpracovávají rubíny a modré safíry, přičemž Thajsko je údajně jedinou zemí na světě, která těží oba tyto drahé kameny. Na mé gusto jsme tam strávili až moc času a problematika nějaké té provize je mi i v tomhle případě docela jasná. Součástí dílny, respektive jejího obchodu, byl i menší obchod, ve kterém prodávali kabelky z krokodýlů a dalších zvířat, čert ví, jestli ne i nějakých chráněných. Pokud vím, do Evropy se takové věci vůbec dovážet nesmí a na letišti by to měli celníci zabavit. Na České inspekci životního prostředí mají na vrátnici z takových zabavených věcí moc pěknou výstavku… :-(

Bangkok byl jedna velká zácpa, takže cesta do hotelu nám trvala neskutečně dlouho, za půl hodiny jsme ujeli asi 2 kilometry. V hotelu jsme nakonec byli docela na čas, rozhodně ne moc brzo. Jen jsem si vzala dlouhé kalhoty, k foťáku do brašny přidala peníze a telefon a v 18:00, tedy asi za 20 minut, jsme se opět sešli na recepci. Než dorazili všichni, snědla jsem chipsy Lays s řasou.

Přijely pro nás dva mikrobusy, tak jsme se nalodili a zase se zapojili do dopravní zácpy. Do Asiatique v Patpongu jsme dorazili dost na čas, takže jsme hned zamířili do Calypsa. Průvodce nám rozdal vstupenky s místenkou, dostali jsme místa N7 a N8, která se nakonec ukázala jako naprosto super, ostatní měli až řadu za námi, která ale byla na stejné výškové úrovni, jako ta naše, takže bohužel museli mít o dost horší výhled. Nicméně nestěžovali si, tak to asi taková tragédie nebyla.

Součástí vstupenky byl jeden nápoj, dala jsem si Colu, Miki pivo. Představení začalo dříve, než nám pití stihli přinést. Bylo zvláštní, občas docela amatérské. Mělo jít o travesti show, ale určitě víc jak polovina účinkujících byli muži v mužském a ženy v ženském oblečení, takže až tak travesti to nebylo. A asi to mělo být vtipné, což mi taky nepřišlo, pobavila jsem se jen u gejši, kterou hrál prokazatelně muž.

Po představení nám účinkující vytvořili takový špalír s možností se s nimi vyfotit. Spekulovali jsme, kdo je muž a kdo žena, byť samozřejmě všichni měli ženské oblečení. Nakonec se ukazuje, že jsou to možná opravdu všechno muži, jen jsou přeoperovaní. A pak už to ale není travesti show, protože travestiti se za ženy převlékají třeba pro herecké účely, zatímco transvestiti se tím převlékáním uspokojují. A pak ještě na rozdíl od transsexuálů, kteří se ve svém těle necítí. Takže přeoperovaný muž rozhodně není travestita, nemluvě o tom, že v západním světě by přeoperování jen z nějakého hereckého rozmaru a pro peníze vůbec nebylo možné. Pomalu jsme se prodrali ven a sešli se tam s ostatními.

Několik lidí šlo na Ping Pong Show, což mi podle popisu přišlo ještě o něco nechutnější, ostatní se rozprchli. Mysleli jsme, že se budeme do hotelu vracet hromadně, ale nakonec jsme tam zůstali sami. Tak jsme se šli aspoň podívat k řece, než vezmeme tuktuka zpátky do hotelu.

U Calypsa jsme viděli pizzu s durianem, ale teď měli všude jen klasické restaurace, takže jídlo jsme nepořídili. Na nábřeží řeky Chao Praya jsme ale pořídili pár fotek a chtěli se vrátit. Vzpomněla jsem si ale, že v Bangkoku mají jezdit lodě formou MHD, takže jsme to nastudovali a zjistili, že se dá zadarmo popojet kus lodí a tam u mola je stanice metra, kterým se můžeme přiblížit k hotelu.

A tak jsme počkali na loď, užili si vyhlídkovou plavbu po řece Chao Praya, na zastávce metra koupili za 88 THB 2 jízdenky a s jedním přestupem se přesunuli Bangkokem do stanice Phaya Thai. Tam jsme si nebyli jistí, kterým východem ze stanice vylézt, ale nějaký policista nám pomohl, i když se mu tedy vůbec nezdálo naše tvrzení, že autobus nepotřebujeme a jdeme pěšky. Protože dojít k hotelu byla asi hodinová cesta a porce asi 6 kilometrů.

Noční Bankgkok překvapil, sice občas nějaký bezdomovec, ale nikdo si nás nevšímal, všude pohoda, klid, dost nás to překvapilo, čekali jsme, že budeme muset skočit na bus nebo tuktuk. Cestou jsme naopak potkávali otevřená tržiště, která se očividně vůbec nechystala zavírat. A viděli jsme krásně nasvícený vrcholek Golden Mountain Temple, vedlejší chrám Loha Prasart i nedaleký Památník demokracie. U něj jsme náhodou potkali dokonce Irenu s Jirkou, které tam asi někde vysadil tuktukář.

Na hotel jsme se dostali o půlnoci a než jsem si dala sprchu, trochu vysušila vlasy, připravila věci na zítřek a dopsala deník, bylo 1:00. To bude kruté ráno...

3. 11. 2018 - Thajsko - Damnoen Saduak, most přes řeku Kwai a Nakhon Pathom

Budíka jsme měli na 6:00. Všechno ze včerejška bylo připraveno, takže bylo potřeba udělat jen nutnou hygienu a obléknout se. Asi v 6:25 jsme šli na snídani. Rovnou jsem si vzala věci, takže jsem nemusela zpátky na pokoj. V 7:00 jsme se sešli na recepci a nasedli do busu.

Cestou jsme viděli políčka, která se používají k získávání soli, a také spoustu stánků, kde se vytěžená sůl prodávala v pytlíkách.

V městečku Samut Songkhram jsme projížděli přes železniční přejezd přímo u slavného Mae Klong Railway Market. Je to tržiště postavené v podstatě na kolejích. Když projíždí vlak, prodejci jen sklopí stříšky, nechají vlak projet a zase je rozloží. Zboží je rozložené tak důmyslně, že není potřeba ho uklízet, vlak prostě bedýnky s ovocem nadjede. Nevím, proč tam tedy cestovka klienty nevozí, stačila by čtvrthodinka na nakouknutí a koupení nějakého čerstvého ovoce.

Asi za 1,5 hodiny jsme dorazili ke kokosové plantáži. Ukázali nám, jakým způsobem se zpracovávají kokosy, ochutnali jsme kokosový cukr, vyzkoušeli kokosový olej. Miki si tam za 40 THB koupil čerstvý kokos, já ho ještě vyjedla lžící. Mrkli jsme i do zadní části, kde pěstovali orchideje. U autobusu nám nabízeli talířky s našimi fotkami, které pořídili, když jsme přijeli a vystupovali z busu.

Pak jsme se přesunuli k plovoucím trhům Damnoen Saduak. U nástupního mola měli různé věci vyřezané z týkového dřeva. Nastoupili jsme po šesti do loděk a projeli se po kanálech. Chvílemi pěknou rychlostí. Okolo kanálů rostly kokosové palmy a byla tam spousta domečků. Byl to takový okruh, vysadili nás vlastně nedaleko místa, kde jsme nastupovali. Byly to ty klasické trhy Damnoen Saduak, ale tam nás vysadili, takže to pověstné nakupování z loďky do loďky jsme si vůbec vyzkoušet nemohli.

Jogy nás tam trochu provedl a pak jsme dostali rozchod. Miki si za 15 THB koupil Krating Daeng, z jehož receptury vznikl Red Bull, a pak jsme se šli trochu projít podél kanálů. Pozorovali jsme cvrkot na loďkách, probíhající nákupy, Miki sháněl durian. Taky jsem tam do patřičných míst odkázala nějakou šarlatánku, která každému patlala na spánky nějakou mastičku. Vůbec jsem nepochopila, že si to lidi nechají líbit, a ona očividně vůbec nepochopila, že jí nikdo nedovolil na lidi sahat.

Pak jsme se potkali se Slovenkou Natálií a jejím anglicky mluvícím manželem, se kterými jsme se ještě poohlédli po okolí. Miki si koupil druhého Red Bulla za dalších 15 THB a nakonec jsme si při čekání na ostatní dali kokosové palačinky za 40 THB.

Sedli jsme do busu a vyrazili do Kanchanaburi. Cestou nám Jogy rozdal thajské palačinky Khanom Bueang. Na to, že nás čeká oběd, jsme se docela najedli… Jinak jsme si povídali s Irenou a Jirkou, já si dopsala deník a pozorovala dění venku. Viděli jsme i první plantáže palmy olejné.

Dojeli jsme do Kanchanaburi, kde jsme si odskočili na toaletu a nalodili se na takový vor, kde pro nás byly připravené prostřené stoly a oběd formou švédských stolů. Vor táhla taková malá lodička, ani nechápu, jak to mohla utáhnout a umanévrovat. Nejprve nás odtáhla k místu, kde se řeka Kwai větví na malou a velkou. Tam jsme se otočili a už pluli k mostu.

K jídlu jsem si dala nudle na thajský způsob, dušenou zeleninu a jako dezert ovoce – ananas a meloun. Plavba s obědem stála 750 THB na osobu. Pití jsme platili zvlášť – já vodu (40 THB) a Miki pivo (100 THB). Celková cena byl docela masakr, protože plavba byla překvapivě krátká. Nezdálo se to, ale pluli jsme dost pomalu. Nalodili jsme se v Kanchanaburi a most samotný vlastně stojí v témže městě, byly to cca 3 kilometry, takže argument, že tím ušetříme čas, mi přišel trochu mimo.

Most byl vidět už z dálky, tou dobou už jsem byla po jídle, takže jsem se šla na příď dívat a fotit. Po vylodění jsme vyšli od řeky k mostu a řekli si tam nějaké informace. Most přes řeku Kwai je součástí takzvané Železnice smrti. Ta byla dlouhá 415 kilometrů a postavená za 16 měsíců, zpočátku se prý stavěl až 1,5 km denně.

Dostali jsme rozchod 15 minut (!), za tu dobu se nedalo nic moc stihnout. Přesto se nám povedlo dojít až na druhý břeh, k budce za mostem, která slouží jako stanice. Byl tam i nějaký buddhistický chrám, ale na to už jsme čas neměli. Čas utekl strašně rychle a na místo srazu jsme i tak přišli pozdě, ale poslední jsme nebyli, tak pohoda. Co jsem tak koukala, řada lidí si stihla za tu dobu i koupit pití či zmrzlinu, to nechápu...

Přes tržiště jsme došli k autobusu. Při opouštění městečka jsme pouštěli vlakovou soupravu. Není mi jasné, proč jsme tam nemohli zůstat o těch 10 minut déle a počkat si, až vlak projede přes most, bývali bychom díky tomu mohli most vidět i bez lidí. Jenže to bychom po cestovce chtěli moc. Přesně z těchto důvodů jezdíme radši sami.

Vyrazili jsme asi na hodinovou cestu do Nakhon Pathom, což znamená První město. Je nejstarším městem Thajska, pochází ze 6. století. Ke stúpě/pagodě Phra Pathom Chedi jsme dorazili asi až v 17:15, i když jsme jí viděli už z dálky. S výškou 127 metrů je totiž nejvyšší stúpou na světě.

Po příjezdu jsme došli společně ke stúpě Phra Pathom Chedi a průvodce nám tam ukázal, jak se pomodlit a požádat o pomoc. Za příspěvek chrámu dostane poutník takový balíček. Nahoře ho rozdělá a vyndá z něj čtvercové papírky. Vytáhne svíčku, zapálí ji a umístí do stojanu. Od ní pak zapálí tři vonné tyčinky a zapíchne je do mísy. V papírcích jsou takové zlaté „papírky“ a ty se přilepí na sochu Buddhy na místo, se kterým chce poutník pomoci. Třeba na bolavý kotník. Celé jsem si to vyzkoušela, přispěla jsem 40 THB.

Pak jsme měli rozchod, takže jsme si tu obrovskou stúpu obešli. Zapadalo slunce, tak jí krásně osvětlovalo, a když se setmělo, byla hezky nasvícená.

Odjížděli jsme se soumrakem a čekala nás asi hodina a půl cesty do Bangkoku. Zase byly zácpy, tak to vůbec neubývalo. A já jsem toho měla docela dost, neb mě už tradičně pobolívá v krku a cestou se přidala ještě bolest břicha.

Po příjezdu k hotelu jsme šli do Khao San, kde jsem si za 50 THB dala Pad Thai s krevetami a vajíčkem a Miki si mezitím došel koupit durian, ten stál 100 THB. Zblízka tedy smrděl pekelně, ale já měla dost starostí se svým „non spicy“ Pad Thai :-). Svůj příděl durianu jsem snědla až o chvíli později před obchodem 7eleven, kde jsem si na zahnání hladu při cestování v dalších dnech pořídila 5 tyčinek (4 × 5 THB a 1 × 10 THB a vodu za 13 THB, celkem tedy za 43 THB.

Pak jsme došli do hotelu, kde jsem si dala sprchu, bolavému břichu pomohla návštěvou toalety, přerovnala věci v kufru, připravila oblečení a batoh na zítřek a asi ve 22:30 šla spát.

4. 11. 2018 - Thajsko - Bangkok

Budíka jsme měli na 6:40. Připravili jsme se, narovnali do kufrů poslední zbytky věcí, Miki odvezl kufry na společný pokoj číslo 148 a pak jsme šli na snídani. Dneska tam bylo extra plno, tak byl problém najít stůl.

V 8:30 jsme se sešli na recepci, dostali poslední instrukce a pěšky vyrazili k chrámu Wat Pho. Šli jsme podle státního parku Sanam Luang, který ale není moc parkem, zrovna tam probíhají nějaké rekonstrukce a velká část celé plochy je asfaltová nebo betonová nebo co to je. Jeden by řekl, že ve městě, které je vlastně celoročně vystaveno totálnímu teplotnímu peklu se budou spíš snažit nahradit takovéhle plochy nějakou zelení, ne naopak. Prošli jsme i podél zdi areálu Královského (Velkého) paláce.

U Wat Pho jsme dostali krátký výklad, ukázali si místo setkání a dostali na 45 minut rozchod. Nejprve jsme šli právě k Buddhovi, kde jsme si dokonce museli vystát 2 fronty na takové vyhlídky, protože na sochu je vidět jen z několika míst.

Po prohlídce jsme si venku vyzvedli vodu, kterou jsme měli v ceně vstupenky, a já si za 5 THB koupila pohled. Pak jsme se rozhodli si to tam trochu obejít, což byl sice super nápad, ale byla to dost dálka, takže jsme možná přišli dokonce pozdě. Ale plno lidí tam ještě nebylo, tak jsme si ještě odskočili na WC.

Pak jsme došli do přístavu a lodí se přes řeku Chao Phraya dopravili na protější břeh k chrámu Wat Arun, tedy Chrámu úsvitu či Chrámu vycházejícího slunce. Tam jsme si obešli stúpu jak v jejím patře, tak po zemi.

V jednom stánku jsem si tam za 200 THB koupila hedvábný šedý šátek s motivem slonů. Pak jsme šli na místo setkání. Průvodce Jogy už tam byl a seděl s cigaretou v ruce u cedule se zákazem kouření. Tak jsem ho upozornila a rychle odtamtud odešel :-). Naopak se nás ale zeptal, jestli jsme byli na hřbitově a jelikož nebyli, vyplnili jsme tím zbývajících asi 10 minut času.

Od Wat Arun jsme se přesunuli opět do přístavu a lodí zpět na původní břeh. A odtamtud pěšky ke Královskému paláci. Tam nás opustil náš průvodce a zůstal nám jen ten thajský, protože Jogy v Královském paláci provázet nesmí.

Za doprovodu thajského průvodce Vichita jsme si tedy prošli areál chrámu Wat Phra Kaeo (někde uváděn jako Wat Phra Kaew) i přilehlého Královského (Velkého) paláce.

Vichit nám svědomitě dával výklad v angličtině, takže jsme se nakonec jako skupina i docela drželi pohromadě, i když mým potřebám trochu víc poslouží okopírované stránky z nějakých tištěných průvodců, které jsme dostali již dříve od Jogyho.

Po prohlídce Královského paláce jsme se rozešli každý po svém. Já jsem si chtěla koupit nějaké kalhoty, ale když už jsem si jedny vybrala, prodavač si řekl o víc, tak jsem je tam nechala.

Zamířili jsme zapadlými bangkokskými uličkami k Wat Saket (Golden Mount, Golden Mountain Temple). Cestou jsme prošli uličky plné místních obchodů i různých dílen a prohlédli si tak i tu zcela neturistickou tvář Bangkoku. Občas jsem měla pocit, že jsme první turisti, kteří do daného místa zavítali. A bylo to super vidět, jak se v tom klasickém Bangkoku život odehrává na ulici.

U Golden Mountain jsme zaplatili 50 THB za vstup a takovým umělým pralesem postupně vystoupali (prý) 344 schodů až nahoru. Prales byl sice umělý, ale úžasný, rostliny byly živé, všude spousta jezírek, tekoucí voda, sochy. Ve zdejším pekelném klima a takhle uprostřed města to byl vyloženě balzám na nervy.

Cestou jsme minuli také nějaké malé chrámy a došli až k hlavnímu chrámu a stúpě na vrcholku kopce. Chrám byl atypický tím, že se při vstupu do něj nezouvalo. Snad proto, že východ z něj byl jinde, než vchod. Většina návštěvníků to ale nerespektovala a venku na schodech byla spousta odložených bot.

Uvnitř chrámu jsem získala svou věštbu. Princip byl obdobný, jako v japonských buddhistických chrámech – z krabice jsem vyklepala tyčinku s číslem, tyčinku jsem vrátila do krabice a z přihrádky se stejným číslem si vzala svou věštbu. Moje číslo 28 bylo poslední a modlitba, abych se „nerouhala“, naprosto dokonalá.

Z chrámu i od stúpy na vrcholku byl krásný výhled na město. Včetně takového divného mrakodrapu, který vypadá jako napůl pobořený.

Po prohlídce jsme vyrazili do China Town. Zase jsme prochodili různé uličky, dokonce i nějaké velké tržiště určené pro místní, kde se prodávalo všechno – od léků až po elektroniku. Cestou jsme se zastavili i v takovém zastrčeném chrámu Wat Mangkon Kamalawat (Wat Leng Noei Yi).

Nakonec jsme došli až do China Town a tam na tradiční trh. Měli tam čerstvé ryby, různé pečivo, ovoce a zeleninu, koření. Miki tam objevil stánek s hmyzem a rozhodl se dát si další porci. Požádal o mix, dostal dost velkou misku červů, brouků i žab a zaplatil tentokrát směšných 80 THB.

Pomalu jsme zamířili do hotelu. Cestou jsme se zastavili v 7eleven, kde jsem si koupila na Thajsko bohužel dost netradiční onigiri a cosi v kokosovém mléce, Miki vzal vodu a pro sebe nějaké ochucené pití. Platili jsme 75 THB.

Brzy jsme došli až k McDonald's, kde měli burger Pork Samurai, který jsme se rozhodli vyzkoušet. A skoro hned za rohem byl obchodní dům The Old Siam Shopping Plaza. Rozhodli jsme se tam nakouknout a u vchodu jsem Mikiho upozornila na pití v pytlíčku, které si za 20 THB koupil.

Dál už jsme pokračovali rovnou k hotelu. Opět jsme prošli nějaké klasické bangkocké uličky, stezky podél vodních kanálů. Některá místa byla naprosto úžasná, sice ne úplně čistá, ale plná zeleně. Nedaleko hotelu jsme našli také Pig Memorial (Prasečí památník), což byl malý chrámek plný prasečích i jiných sošek. Bohužel jsme nedaleko hotelu museli kvůli uzavírce jít trochu oklikou. Na hotel jsme dorazili úplně vyřízení, od rána byly naprosto pekelné teploty.

Na recepci jsem si za směšných 100 THB, což je asi 70 CZK, koupila kalhoty se slonem. Pak jsme si na recepci vyzvedli klíč od pokoje 148. Na pokoji jsme se převlékli do plavek a zamířili k bazénu. Sešli jsme se tam s Irenou a Jirkou, takže jsme si při šlapání vody povídali.

Když nás v 18:00 z bazénu „vyhodili“, vystáli jsme si takovou improvizovanou frontu na pokoj, tam si dali sprchu a převlékli se. Byla jsem komplet hotová asi za 15 minut a bývala bych to stihla ještě rychleji, ale Miki se rozhodl přebalit celý kufr, takže jsem tam na něj celou tu dobu čekala. Sice jsem otevřela dveře od pokoje, ale nahoru žádný zájemce o pokoj nepřišel a, jak se později ukázalo, čekali na recepci.

Když jsme sešli na recepci, zbývalo asi 30 minut do odjezdu z hotelu. Roztřídila jsem si různé letáčky z dneška, seřadila je chronologicky, napsala si poznámky do telefonu, uklidila věci do kufru a začala ho balit do folie. Náš průvodce už byl tou dobou pryč, doprovázel skupinu, která jela nočním autobusem. My ostatní jsme jeli s průvodcem Jirkou, který má jinak na starosti druhou skupinu.

Ani jsem nestihla zabalit jeden kufr, a že prý už máme nastupovat do autobusu. Tak jsem fólii odtrhla a nalodili jsme se. Kus od hotelu jsme stáli asi půl hodiny v koloně na místě úplně bez hnutí, na semaforu nám vůbec neskočila zelená. Měla jsem dost hlad, tak mi Irena darovala svojí tyčinku „Run-ní ptáče“, příchuť kokos s kakaem.

S průvodcem Jirkou byla sranda, s Irenou a Jirkou jsme se taky pobavili, ale lidi z té druhé skupiny se na nás divně koukali :-). A když nám Jirka poslal seznamy, abychom se zapsali na zítřejší jízdu na slonech, tak se mu hned v prvních řadách ztratila propiska. Účastníci zájezdu hadr :-).

Nakonec jsme dojeli k letišti a řidič to tam přes zdejší klasické U-turn nájezdy otočil, protože se ukázalo, že jel na špatné letiště! Takže jsme zas jeli přes celý Bangkok zpátky. Druhý pokus už byl naštěstí OK.

Na letišti jsem po příjezdu dobalila kufr a zabalili jsme i ten druhý a pak se postavili do fronty na odbavení. Ta docela utíkala, zanedlouho už jsme měli palubní vstupenky. Šli jsme rovnou na security a za ní sehnat něco k jídlu.

Zamířili jsme znovu do McDonald's, Miki si chtěl dát Double Big Mac a k tomu 2 různé netradiční taštičky (kukuřicovou a ananasovou), já jsem zvolila nějaké maso s rýží Kao Kaprao. Dohromady to mělo stát 341 THB. Ani napotřetí se nám nepovedlo zaplatit v samoobslužném automatu kartou, obsluha nás povolala k pultu. Ani tam to kartou nešlo, museli jsme platit hotově. Aby se nakonec ukázalo, že moje maso s rýží vůbec nemají a vrátili nám peníze. Tak jsem se sebrala a šla najít něco jiného.

Zapadla jsem hned do vedlejšího Burger Kingu, kde měli na maso s rýží dokonce akci a prodávali ho za 89 THB. Za pět minut jsem měla jídlo a s pytlíkem z Burger Kingu jsem se provokativně posadila vedle Mikiho do McDonald's. Snědl jen burger, taštičky si vzal s sebou, takže jsme zamířili ke gate.

Irena s Jirkou už tam seděli, tak jsme se k nim přidali a zase si trochu popovídali. Do letadla se nastupovalo se zpožděním, ale na odletu jsme měli zpoždění jen asi 10-15 minut oproti plánovaným 22:30. Let FD3229, registrace letadla HS-ABE.

Na vzlet jsme dostali nakázáno vypnout telefony, takže jsme samozřejmě všichni jen vypnuli displej. Nechápu, co čekali, čeho se tím snažili dosáhnout a jaký si myslí, že je rozdíl mezi telefonem ve flight módu a telefonem vypnutým... Jakmile si letušky sedly, stejně jsme všichni zase telefony vyndali...

Let byl rychlý, dopsala jsem během něj deník za celý den. Jídlo a pití se platilo zvlášť, a jelikož jsem se najedla na letišti, nepotřebovala jsem nic dalšího. Velmi příjemně nás ale překvapily v podstatě směšné ceny občerstvení i palubních suvenýrů.

Asi ve 23:27 jsem zaregistrovala, že jsme zahájili sestup. Ve 23:35 jsem deník dopsala a než jsem se rozkoukala, tak jsme přistávali.

Z letadla jsme byli venku strašně rychle. Šli jsme po šipkách, které nás dovedly až k východu. Tam jsme se přivítali se zástupkyní místní CK a záhy zjistili, že nemáme kufry, což je divné. Kdosi se zeptal obsluhy a ta nás pustila zpět.

Když dorazily kufry, už si to průvodce Jirka organizoval, rozdělil nás do skupin podle hotelů a poslal do mikrobusů. Nějaký chlápek si nás tam fotil, nevím proč, možná to byl ten náš místní partner Mr. Big.

Cesta z letiště trvala docela dlouho, nezdá se to, ale není to úplně blízko. V J. Mansion jsme se usadili, každý dostal pivo, na stole bylo malé občerstvení. A následovala další fotka, nevím, na co to chlápek potřebuje, ale fotit pro jeho potřeby se odmítám, takže jsem se pěkně schovala za ostatní.

Pak jsme konečně dostali klíče od pokoje, my máme 401. Na pokoj jsme se dostali asi v 1:15 a než jsme usnuli, byly 2:00.

5. 11. 2018 - Thajsko - Krabi/Ao Nang

Budíka jsme měli na 8:00. V 8:30 jsme šli na recepci, kde jsme si každý dal za 100 THB snídani. V 9:00 jsme se sešli na recepci a s průvodcem Jirkou vyrazili na orientaci. Ukázal nám, kde jsou směnárny, dobré restaurace nebo „BUBO masáže“, které máme se slevou. Kromě letáčku „Nong Nong Massage“ jsme každý dostal i úžasný kus ananasu. A samozřejmě jsme rovnou omrkli zdejší pláž – Ao Nang Beach.

Pak jsme se s Irenou a Jirkou došli podívat k nim na bungalov v pralese, na bolavý krk mi dali vykloktat slivovici, takže jsem to vyhodnotila jako že mě ale vůbec nemají rádi :-). Měli jsme čas, tak jsme si s nimi zahráli 2 kola hry „Krycí jména“. Měla jsem štěstí, že jsem v obou kolech „nahazovala“, tedy byla „hlavní špion“, protože kdybych měla hádat, tak by můj tým prohrál na celé čáře :-).

Na 11:00 jsme šli na naší recepci, odkud nás s dalšími 4 lidmi řidič odvezl mikrobusem do Phunaka na projížďku na slonech. Nejdříve jsem se tam přes ohradu „seznámili“ se slonicí a jejím dvouletým slůnětem, pak jsme dostali občerstvení v podobě 1/4 ananasu a vody a nakonec nasedli na slony a vyrazili do pralesa. Miki si za 50 THB koupil sošku slona.

Sloni tedy měli okolo nohou řetězy, ale jinak vypadali, že se o ně snad i dobře starají. Každopádně sloni neměli žádná viditelná zranění, tak snad… Procházka byla pohodová, sloni cestou zastavovali a libovolně žrali, mahuti je ovládali v klidu a napomínali, jen když už se na místě zdržovali moc dlouho. Projížďka jako taková se mi moc líbila, ale nejsem si jistá, jestli to bylo dobré rozhodnutí takovouhle zvířecí atrakci podporovat. Takže jsem to pro sebe uzavřela s tím, že OK, vyzkoušeli jsme, ale už to nikdy provozovat nebudu.

Pak nás řidič odvezl zpátky a s Irenou a Jirkou jsme šli najít něco k jídlu. Zapadli jsme do jedné maličké restaurace u pláže, dala jsem si Tom Kha Kaiza 120 THB, což byla taková kyselá polévka plná různé neidentifikovatelné zeleniny, a Fantu za 20 THB, Miki vyzkoušel klasický Tom Yum za 120 THB a k tomu si dal pivo za 50 THB.

Hromadně jsme zamířili zpět do hotelu, ale my se ještě zastavili ve směnárně. Domluvili jsme se, že se sejdeme na pláži. Vyměnili jsme 200 EUR za 7.410 THB a došli na pokoj, kde jsme se namazali, oblékli plavky a vyrazili na pláž. Chvíli jsme vybírali, kde se „usadit“, takže Irena s Jirkou přišli chviličku po nás. Tak jsme prostě odložili věci a šli se poprvé smočit do Andamanského moře.

Voda byla hodně teplá. A taky byl odliv, takže jsme došli docela daleko od břehu. Ale koupání bylo super, ačkoli i přes tu teplou vodu mi docela brzo začalo být chladno. Časem se začalo zatahovat a z dálky se ozval hrom, tak jsme zamířili ke břehu.

Irena s Jirkou šli na kafe, my jsme se nakonec šli trochu projít po pláži, sesbírat pár mušlí. Brzy nás zastihnul silný liják, všichni z pláže utekli. Déšť byl během několika minut pryč a po lidech zbyla prázdná pláž.

Pomalu jsme liduprázdnou pláží mířili zpět na ubytování. Tam jsme si dali odsolovací sprchu a připravili se na zítřek. Na 18:30 jsme sešli s ostatními na „recepci“, kde nám Jogy dal informace k výletům. Asi kvůli nám posunuli výlet na Phi Phi na jiný den, protože jsme stejně 2 skupiny a asi je potřeba se v lodích vystřídat.

Potom jsme s Jogym zamířili na Night Market. Jako skupina jsme šli docela pomalu, takže jsme to s Mikim museli z důvodu nedostatku času otočit před cílem. Cestou zpět na ubytování jsme se zastavili v 7eleven, ale Miki jen koupil jedno pití za 20 THB, jinak měli normálně vyprodáno!

Ve 20:00 jsme se sešli na recepci s domluveným řidičem, který nás za 500 THB odvezl na letiště. Tam jsme byli moc brzo, tak jsme si odskočili na toaletu, ale nakonec se nám nechtělo čekat a šli jsme rovnou k přepážce National. Těm bylo očividně jedno, kolik je hodin.

Chtěli jen pas, řidičák a podepsat nějaké papíry. Klučina nás odvedl na parkoviště k autu, zapsali jsme poškození auta do papírů a mohli vyrazit. Převzali jsme ji s najetými cca 4.980 km.

Miki se seznamoval s autem i místními podmínkami provozu. Zapadnul dle očekávání docela rychle, i když už byla tma a tedy i zhoršená viditelnost.

Cestou jsme se zastavili v 7eleven a využili toho, že máme auto, k většímu nákupu. Za 691 THB jsme koupili hlavně spoustu pití a jídla do auta na oba dny, abychom se nemuseli zdržovat nakupováním. Taky jsem si tam koupila sendvič, který jsem si dala k takové pozdní večeři.

U ubytování bylo parkovací místo, tak jsme v pohodě zaparkovali. Na recepci jsme potkali Jogyho, tak jsme si chvíli povídali a pak se rozloučili s tím, že jdeme spát. Bleskově jsme připravili poslední věci na zítřek a šli spát. Do budíku zbývalo necelých 6 hodin…

6. 11. 2018 - Thajsko - Ko Samui

Budíka jsme měli na 4:40, po 5:00 už jsme byli připraveni a v 5:15 jsme vyrazili. Měli jsme zpoždění, tak Miki coby řidič pospíchal, ale brzy se ukázalo, že je to zbytečné. Cesta byla pohodová vyjma nějakých cvoků bez světel nebo dokonce v protisměru. A z původního času dojezdu 8:47 bylo v cíli cca 7:30!

Cestou jsme posnídali několik „Donut Cake“ a na povzbuzení jsme si taky dali nějaké ty místní energetické nápoje.

U trajektu nás od odbavovací budky poslali do kanceláře pro jízdenky. Napodruhé už nás pustili a pak nás nasměrovali do fronty. Trajekt o hodinu dříve bychom bývali stihli v pohodě, ale byl dost plný, takže z naší fronty tam poslali jen pár aut a my ostatní museli čekat.

Omrkli jsme přístav a zalezli do klimatizovaného auta. Tam jsme čekali na příjezd dalšího trajektu. Jedním z aut, které z něj vyjelo, byl náklaďák s plody palmy olejné. Tak už je to taky…

Nalodili jsme se na trajekt, vzali si pár věcí a z auta se přesunuli na horní palubu do takových prostorných kajut. Zůstali jsme v klimatizované části. Dokud bylo vidět pobřeží, tak jsem koukala ven. Zbytek cesty Miki pospával a já si mezitím dopsala deník. Nakonec jsem si taky trochu zdřímla a cesta pěkně utekla.

Na Ko Samui jsme přistáli skoro na čas. Vylodili jsme se rychle a hned zahnuli doleva, abychom celý ostrov obkroužili po směru hodinových ručiček jako stúpu. První zastávkou byla doporučovaná pláž Hat Mae Nam. Vypadla krásně, ale zas tak moc nás nezaujala a ke koupání nezlákala.

Pokračovali jsme do města Samui k chrámu Wat Phra Yail, ve kterém je socha velkého Buddhy. Venku bylo naprosto pekelné horko, než jsme došli od auta, byli jsme propocení, a u Buddhy ještě větší, asi nějak extra akumuluje a sálá teplo nebo co. Dokonce se tam během dne nemá zouvat, protože schody jsou rozpálené.

Po prohlídce chrámu jsme si odskočili na toaletu a v jednom z obchůdků koupili zmrzlinu – Miki s durianem a já kokosovou s kukuřicí. Měla stát každá 60 BTH, ale chlápek neměl na 150 THB zpátky jinak, než dvě dvacky tak nám vrátil 40 THB a obě tedy dal za 110 THB. K nedalekému chrámu Wat Plai Laem už jsme v tom pekelném vedru nešli, jen okolo projeli autem, i když to asi byla chyba, protože chrám je opravdu pěkný.

Po menším bloudění jsme dojeli až k chrámu Wat Khao Hua Jook. Dle očekávání odtamtud byl krásný výhled na letiště, což Mikiho pochopitelně zaujalo. Já jsem si v mezičase prošla chrám. U stúpy bylo taky pekelné vedro. Vždycky mám pocit, že horší už to být nemůže, ale zanedlouho se přesvědčím o opaku.

Dál jsme směřovali na jih k chrámu Wat Khunaram, je zde vystaven mumifikovaný mnich. Prý předpověděl datum své smrti, tak usedl a zemřel. Mnich má sluneční brýle, zrovna důstojně nevypadá a kromě něj v chrámu nic moc zajímavého není...

Popojeli jsme k nedalekému vodopádu Na Mueang 1, kde nás hned na parkovišti podivná obsluha zkasírovala o 20 THB za parkování. K vodopádu to bylo jen kousek. Vodopád je pěkný, ale nijak extra velký. Několik lidí se v jezeru pod ním koupalo, řada dalších se fotila na okolních skalách. Moc dlouho jsme tam nepobyli.

Po prohlídce vodopádu jsme měli čas, tak jsme se pokusili najít mangrovy, na které byla na hlavní silnici směrovka, ale nebyli jsme úspěšní. Místo toho jsme se trochu projeli mezi kokosovými palmami a mimo turismus, takže 1 kokos tu stál jen 20 THB. Ale ono obecně bylo na Ko Samui i v turistických oblastech levněji, než třeba v „našem“ Krabi.

Pomalu jsme dojeli do přístavu, v kanceláři už jsme si zkušeně vyzvedli lístky a pak se nezkušeně snažili zjistit, která z těch přistavených lodí je naše a na které molo najet. Nikde nebyly cedule a nikdo z obsluhy nic nevěděl nebo skoro neuměl anglicky. Nakonec jsem to s využitím foťáku vykoukala na dálku a obsluha, která dorazila, nás pak navedla.

Po zaparkování jsme opět vylezli nahoru. Upoutaly mě čínské nápisy i reklamy, takže jsme vyhodnotili, že trajekt je vysloužilá čínská loď. Chvíli jsme pobyli venku a při odplouvání udělali nějaké fotky. Když břehy zmizely v dálce, usadili jsme se v klimatizované místnosti. Dopsala jsem deník, Miki zvolil mezitím spánek, já po dopsání deníku udělala totéž a spala skoro hodinu.

Do přístavu jsme dorazili na čas, jen tahle loď nebyla oboustranná a musela se otočit, na což podle kouře z komínů spotřebovala ropu z celé jedné ropné plošiny.

Opustili jsme trajekt, při vyjíždění na nás asi obsluha pískala píšťalkou, ale než nám došlo, že je to na nás, byli jsme pryč. Cesta zpátky byla už víc za tmy a taky s větším provozem. Na silnicích jsme potkali všechno možné – nesvítící motorky, nesvítící auta, nesvítící náklaďáky, motorky v protisměru, auta v protisměru. V Thajsku navíc nejsou omezení na přestavby aut, takže o různě vytuněných autech hlavně co do šílenosti světel ani nemluvě. A to vše na dálnici!

Část cesty se nám smrskla do hledání benzínky. Ty nejsou pořádně značené, takže při jízdě po dálnici jsou vidět až na poslední chvíli. A to jsme zadávali benzínky i do navigace, jedna z nich tam třeba vůbec nebyla.

Nakonec jsme jednu benzínku našli, obsluha nám natankovala plnou nádrž – 36,33 litrů za 1.100 THB. Ve skutečnosti byla cena nepatrně nižší, takže nám k tomu dali láhev vody.

Zbytek cesty už utekl rychle, do Ao Nangu jsme dorazili asi ve 20:00. Okolo ubytování jsme nenašli parkování, tak jsme zajeli na placené za hotel. Přišla tam nějaká paní, trochu nás vyzpovídala a nakonec to prý máme zdarma, když jsme od Mr. Biga :-).

Na pokoji jsme si dali sprchu, snědli tousty, které jsme včera koupili, a nějaké sušené banány. Rozmysleli jsme program na zítřek a asi ve 21:30 šli spát.

7. 11. 2018 - Thajsko - Phuket

Budíka jsme měli na 5:30 a po ranních přípravách jsme v 6:00 vyrazili k autu a zamířili do Phuketu. Chvíli nám zas trvalo, než jsme se vymotali z Krabi. Na rozdíl od včerejška jsme vyjížděli víceméně za světla. Nedaleko Krabi jsme viděli chrám s ležícím Buddhou vklíněným pod skalou.

Cestou jsme v autě trochu posnídali. Na Phuket jsme dojeli těsně před 8:00. Hlavně ke konci na samotném ostrově ale cesta neubývala, ve směru na město byly docela dopravní zácpy.

Naše první zastávka byl chrám Wat Khao Rang. Chrám není ničím výjimečný, ale ráno jsme tam byli úplně sami. Trochu jsme to tam prochodili a zaposlouchali se i do modlitby.

Pokračovali jsme k chrámu Wat Chalong. Tam už jsme sami nebyli, ale nebylo se čemu divit. Chrám je oproti jiným zdejším chrámům docela neobvyklý a trochu nám vynahradil včera vynechaný Wat Plai Laem.

Naše poslední cesta vedla k velké soše Buddhy nad Phuket. První výjezd do kopce se nezdařil, silnice končila nezpevněným a dost zničeným úsekem. Tak jsme to tam otočili a zkusili druhou variantu výjezdu. To už se povedlo. Nahoře náš navedli na parkovací místo a my zamířili k soše. Vstup je zdarma a socha moc pěkná. Jen stále probíhá dostavba vnitřku sochy a okolí, vše je očividně odkázané na příspěvky od dárců, takže to asi moc rychle nepostupuje.

Když jsme si prohlédli sochu, okolí i výhledy, šli jsme hledat něco k jídlu. Při příjezdu na parkoviště jsem si všimla takové zastrčené jídelny, tak jsme tam teď nakoukli. Nebyla tam obsluha ani ceny a vedle sedící chlápek nám oznámil, že je to zdarma. Pár nápisů nám napovědělo, že jde o samoobslužnou restauraci a z nedaleko stojícího „donation boxu“ jsme pochopili, že se očekává příspěvek na chrám. A s takovým systémem nejen nemáme problém, ale dokonce nám vyhovuje, takže jsme podle obsahu boxu, který byl plný „dvacek“ vhodili za nás oba jednu „padesátku“.

Dali jsme si tam každý misku nudlí podobných Pad Thai. Byly úžasné, hlavně s tím vědomím, že tyhle jsou pro domorodce, ne nějak upravené pro turisty. Však taky po dobu naší přítomnosti tam žádný „bílý“ na jídlo nedorazil. Když jsme dojedli, umyli jsme po sobě ve dřezu nádobí a zamířili k autu.

Naše další cesta vedla do Patongu. Cesta moc neubývala, byl dost provoz a na úzkých silničkách zácpy. U pláže ale kupodivu nebyl problém zaparkovat, tak jsme zas vystoupili do toho horka a trochu si to tam to tam prohlédli. Pláž přes lidi ani nebyla vidět, i když bez těch davů by bývala byla krásná.

Do navigace jsme tedy dali Pa Phru Tha Pom Khlong Song Nam a vyrazili na cestu. Jeli jsme po pobřeží, místy byly stále dopravní zácpy. Miki toho využil a u jednoho stánku si za 40 THB koupil dvě tyčky s čímsi grilovaným, což jsem identifikovala jako kuřecí biskup a kuřecí srdce. Bylo to dobře ochucené, ale pro mě nic extra.

A zanedlouho jsme ještě u silnice objevili prodávat kokosy za 25 THB. Kokos byl sladší a šťávy bylo mnohem víc, než minule. Pak jsem ho ještě vyjedla lžící, super!

Konečně jsme Phuket opustili. Zpáteční cesta docela utekla, jeli jsme totiž jinudy. Cesta nás zavedla mezi plantáže palmy olejné, ze kterých jsem pochopitelně nadšená nebyla. Během dnešního dne jsme viděli hned 4 naložená auta s plody palmy olejné... :-( Jo, ono se to od nás z Evropy povídá o škodlivosti palmového oleje nebo o ničení deštných pralesů a vybíjení zvířat a tedy o doporučení omezování tohoto tuku, ale takhle autenticky a zblízka je to docela něco jiného... Taky jsme prošli nějakou policejní kontrolou. Když nás policista viděl, jen mávnul, ať jedeme.

Nakonec jsme dojeli až do Pa Phru Tha Pom Khlong Song Nam. Miki jel podle navigace, ne podle cedulí, takže jsme zaparkovali na špatném parkovišti, tak jsme museli kus dojít. U vstupu jsme zaplatili trochu přehnaných 200 THB za vstup pro oba a byli jsme vpuštěni na vyvýšené chodníčky, které vedou zdejšími bažinami a mangrovy. Byl odliv, takže jsme viděli i to, co bývá obvykle pod vodou.

Chodníčky byly dost dlouhé, takže nám docela trvalo to tam prochodit. Něco po 17:00 jsme odtamtud odjeli. Cestou jsme si dali ještě zastávku u palmové plantáže a u kaučukovníků.

Jeli jsme k Susan Hoi (Fossil Shell Cemetery), tedy takovému hřbitovu mušlí, který představuje zdejší zkamenělý nános mořských měkkýšů z období křídy. Už se stmívalo, tak jsme jen rychle sešli na pláž, prohlédli si to tam a vrátili se k autu. Zrovna začalo pršet.

Dojeli jsme ještě do Krabi, které jsme si projeli po hlavní silnici, ale nijak nás to tam nezaujalo, docela tam „chcípl pes“.

Miki tedy dojel k Tescu, kde jsme něco málo nakoupili – za 206 THB, Miki si tam odskočil a zkusil zavolat do půjčovny, že přijedeme. Čísla ale byla nějaká blokovaná a nedalo se na ně dovolat. Já jsem mezitím odnesla věci do auta a taky jsem tam pojedla koupené temaki sushi. Nemůžu si pomoct, ale tady je to tak levné, že to v těch obchodech prostě nemůžu nechat, i když to není lokální strava. Obě temaki dohromady stály 40 THB, tedy necelých 30 CZK, zatímco u nás jedno stojí klidně i přes 100 CZK!

Pak jsme zajeli k benzínce, kde jsme za 980 THB natankovali a zamířili na letiště. Trochu jsme tam bloudili, ale nakonec jsme dojeli až na parkoviště National, a to aniž bychom předem telefonovali. Miki šel pro obsluhu do terminálu, já mezitím prohlédla celé auto, jestli jsme v něm něco nezapomněli. Vraceli jsme ho se stavem tachometru 6.003 km, takže jsme ujeli 1.023 km.

U letištního terminálu nás rovnou oslovila obsluha, jestli potřebujeme odvoz a kam. A že prý za 300 THB pro oba, což je super cena, v kterou jsme doufali. Na odjezd jsme museli počkat, až se auto naplní. Na cestu jsme vyrazili asi ve 20:45 a řidič nás všechny vezl do Ao Nangu, takže jsme tam byli rychle a z mikrobusu vystupovali jako druzí.

Na recepci jsme prohodili pár slov a Jirkou, který tam posedával, odnesli věci na pokoj a došli do vedlejší pizzerie. Miki si dal pizzu s durianem, já Tom Yum Kung. Jedna smrděla, druhá pálila :-). Chtěli jsme malé pizzy, ale už nebyly, tak jsme si oba museli dát střední. Obě stály 738 THB. Poslední kousek mi zbyl, tak jsem si ho vzala s sebou na pokoj, kde se mi do něj dřív, než jsem vymyslela, jak ho dát do lednice, dali všudypřítomní broučci, takže jsem ho nakonec musela vyhodit.

Ještě jsme skočili do směnárny vyměnit 10 EUR, pak jsme si dali sprchu, trochu to na pokoji poklidili, dali kopírovat fotky na záložní USB flashdisk a asi o půlnoci jsem šla spát. Miki už tou dobou pochopitelně spal.

8. 11. 2018 - Thajsko - Phi Phi

Budíka jsme měli na 7:00. Připravili jsme si věci, já asi v 7:30 vyrazila na snídani, Miki hlad neměl, tak seděl na pokoji, aby se nám ještě dobila nenabitá elektronika. Před 8:00 donesl na recepci k vyprání špinavé prádlo a vyřešil problém s uzamčeným trezorem.

V 8:00 jsme se všemi ostatními sešli na recepci a vyrazili na pláž, kde jsme nasedli na loď a vyrazili směr Bamboo Island. Nafasovali jsme do lodi dvě mladé thajské studentky, prý aby se podívaly, jak se takový výlet pro turisty organizuje. Nevím, proč jsme je „na starost“ dostali zrovna my, protože na rozdíl od naší druhé skupiny máme menší loď a, ačkoli je nás méně, máme na ní méně místa. Záhy jsme navíc zjistili, že neumí odpovědět ani na anglicky položenou otázku „Jak se jmenuješ?“. Takže jsme pak nějakou dobu diskutovali nad tím, k čemu pak jako absolventky vůbec budou, když neumí vlastně ani slovo anglicky.

Cestou jsme taky řešili nějaký problém s jedním motorem. Chlápkům se to sice podařilo nějak opravit, ale taky při tom do moře vypustili nějaké ty pohonné hmoty. Ještě lepší – tohle je vyloženě ekologická dovolená.

Na Bamboo Island jsme dorazili brzy ráno, takže tam bylo málo lidí a díky tomu jsme stihli pořídit i fotky liduprázdných míst. Pak jsme se vrhli na koupání, Miki si od Ireny půjčil i brýle a šnorchl a zůstal celou dobu naložený ve vodě. Já jsem nějakou dobu strávila i na pláži a okukovala jsem okolí. Mimo jiného jsem na stromě objevila dva ještěry. Časem připlula spousta dalších lodí a z nich vylezla spousta lidí v oranžových plovacích vestách, kteří vypadali, že se bojí snad i na břehu. Na ostrově jsme strávili asi hodinu a tři čtvrtě.

Pak jsme se nalodili a pokračovali k ostrovu Ko Phi Phi Don k pláži Long Beach. Tam už jsem si brýle a šnorchl vzala i já a skočila s tím do vody z lodi. Do brýlí mi teklo a pořád se mi mlžily, a když se mi to povedlo vyřešit, už byl čas nastupovat na loď. Přesto jsem ale viděla spoustu ryb, dokonce celá hejna pruhovaných žluto-modrých a taky to, co tu po tsunami zbylo po korálových útesech.

Přesunuli jsme se k ostrovu Ko Phi Phi Lee do laguny Pileh, kde jsme si měli jen zaplavat, ale podél skal se taky dalo šnorchlovat a byly tam i dost velké ryby. Byla to taková náhrada za slavnou Maya Beach, na kterou je teď zakázaný vstup.

U ostrova Ko Phi Phi Lee jsme se zastavili také u vikinské jeskyně Tham Phaya Nak, ale z lodi toho moc vidět nebylo.

Přesunuli jsme se k ostrovu Ko Phi Phi Don, kde jsme dopluli až do malé zátoky u pláže Pirate Beach Cove. Na skalách tu žijí opice, čas od času prý dokonce skočí do vody a uloví rybu v moři.

Poslední zastávka byla v zátoce Ton Sai Bay ostrova Ko Phi Phi Don. Zde jsme zakotvili a hromadně zamířili na oběd do takové skoro až závodní jídelny. Venku jsme se museli zout, umýt si nohy, dál se pokračovalo bez bot. Uvnitř byla na jídlo fronta a na výběr jen 4 jídla, přičemž lokální nebylo zdaleka všechno, a meloun.

Po jídle jsme šli na opačnou stranu do zátoky Loh Dalam Bay. V roce 2004 byl ostrov vážně zasažen vlnou tsunami, dokonce zde na ostrově zemřel vnuk krále. Cestou do zátoky Loh Dalam Bay jsme tedy pozorovali výstavbu nových budov. Pláž v zátoce Loh Dalam Bay nás nezaujala, takže jsme se vrátili zpět do zátoky Ton Sai Bay a došli až na nejzazší konec pláže, kde jsme se i v doprovodu Ireny a Jirky vrhli do vody.

Neměli jsme hodinky a jen dílem náhody jsme koupání ukončili tak akorát včas, abychom stihli dojít k lodi. Cestou jsem ještě v rychlosti nabrala písek a po příchodu k lodi už jsme rovnou nastupovali.

Natálie přinesla spoustu žakie (anglicky „jackfruit“), což je ovoce z chlebovníku různolistého, a podělila se s celou lodí. Čekala nás docela dlouhá cesta zpátky. Oproti dopoledni už bylo moře klidnější a s lodí to na otevřenějším moři tolik neházelo.

Po vylodění jsme se sešli u nás na recepci, dostali nějaké instrukce a pokusili se domluvit společný program na zítřek, který máme volný. Za výlet lodí se ale nikomu platit nechtělo a nic dalšího nikdo nenavrhnul a místo toho se všichni rozešli. Tak jsme si došli dát odsolovací sprchu a s Irenou a Jirkou jsme se sešli v 17:00 u nás pod ubytováním.

Společně jsme pak vyrazili na thajskou masáž. Na pláži jsme se vyfotili na houpačce, která byla původně obsazená. Pána, který si tam četl, jsme poprosili, jestli by nás nenechal se tam vyfotit a když jsme se ofotili a poděkovali, tak nám odpověděl česky :-).

Pak už jsme zašli mezi masážní lehátka. Zatímco Miki se odvážil do klasické thajské masáže, já jsem zvolila jemnější olejovou thajskou masáž. Začalo se na zádech, zadní strany nohou, levá ruka od ramene až k prstům, přední strana nohou až k prstům, pravá ruka, noha, krk, obličej i hlava ve vlasech. Každá masáž stála 200 THB a svému masérovi jsme každý dal 20 THB spropitné.

Když jsme odcházeli, Jirka ještě neměl svou masáž hotovou, tak jsme se domluvili s Irenou a rychle šli k nám na ubytování, kde jsem si dala odmašťovací sprchu, abych se mohla obléknout, a zase jsme se sešli.

Společně jsme pak došli Night Market. Překvapilo mě, že trh je dost malý. I tak jsem si ale vybrala – dala jsem si k jídlu 3 jarní závitky (á 15 THB) a 3 smažené krevety (60 THB). Miki u jiného stánku jen závitky za 60 THB. Bylo to moc dobré, ale mezi stánky bylo pekelné vedro, takže jsme byli rádi, když jsme odtamtud odešli.

Došli jsme do Boogie Baru, kde je od 19:00 vystoupení. Miki si tam dal pivo, já Colu, oboje za 225 THB (125 THB a 100 THB). Poseděli jsme, poslouchali a pak se snažili s ostatními znovu domluvit na zítřejším programu. Nikdo opět s ničím nepřišel, všichni asi jen čekali, že se k nějakému programu přidají, tak jsme se rozhodli zařídit po svém, čímž jsme to rozsekli.

Dočasně jsme se tedy rozloučili s ostatními a došli jsme k nám na ubytování za Mr. Bigem, tedy naším „velkým šéfem“, který tu nejen vlastní nějaká ubytovací zařízeni, ale zajišťuje i různou dopravu včetně té lodní. Zeptali jsme se na výlet na „4 islands“ na zítřek, prý v pohodě, odjezd v 8:30, cena 1.000 THB na osobu. Tak jsme si plácli, Mr. Big dal Mikimu pivo, mně místní Schweppes. Na pohledech nám ukazoval, co nás čeká a že prý si pohledy máme nechat, tak jich máme nakonec 5 :-).

Zaběhli jsme do směnárny vyměnit 70 EUR za 2.604 THB a vrátili se na ubytování zaplatit 2.000 THB za výlet. Pak jsme se vrátili za ostatními do baru, kde jsme s nimi ještě poseděli. Někteří vypadali trochu kysele z toho, že jsme si (zase) zařídili vlastní program. Bohužel se v baru hodně kouřilo, a i když bylo posezení venku jen pod plachtou, můj kašel se začal zhoršovat, takže jsme se rozloučili.

Na recepci jsme si vyzvedli vyprané oblečení a zaplatili za něj 68 THB. Dali jsme si další sprchu – zbavit se repelentu a cigaretového kouře. Připravila jsem pár věcí na zítřek, zkontrolovala a zazálohovala další várku fotek a dopsala deník. Asi ve 23:45 jsem se konečně dostala do postele.

9. 11. 2018 - Thajsko - 4 islands

Budíka jsme měli na 7:15, vzbudila jsem se dřív a Miki už byl tou dobou taky vzhůru. Připravili jsme nějaké věci a v 8:00 šli na snídani. Dnešní den je pro celou skupinu takový neorganizovaný, takže opět vyrážíme na výlet sami.

Na 8:30 jsme měli domluvené vyzvednutí, chlápek dorazil skoro na čas. Auto bylo takové lokální, z větší části otevřené, seděli jsme tam po stranách bokem ke směru jízdy. Cestou jsme se zastavili ještě v dalších hotelích a nabrali další turisty. Odvezli nás do přístavu NangAn Pier, kde jsme u stolečků rozdělených podle typu výletu udělali check-in. Odevzdali jsme náš voucher, museli jsme vyplnit jméno, pohlaví a národnost do nějaké tabulky a dostali jsme náramky. Naše skupina má zelené.

Pak jsme čekali, až nás zavolají. Všechny skupiny postupně odcházely pryč, my šli až úplně poslední. Na loď jsme se dostali až v 10:00, což je dost rozdíl oproti výletu, který měla naše skupina, a vyráželi prý v 8:30. Takže jsem zpočátku byla docela naštvaná. Postupně se ale ukázalo, že jsme na tom naopak vydělali a celé to kolečko vlastně uzavírali, protože když jsme připluli na nějaké místo, bylo tam hodně lidí, ale ti velmi brzy odpluli a nás tam pak bylo minimum.

Na lodi nás navíc donutili vzít si na sebe takové oslizlé :-) plovací vesty, asi abychom zmenšili šance, že se z té z větší části kryté lodi v případě nehody dostaneme.

První zastávka byla Pranang Beach. Měli jsme tam pauzu 45 minut. Kotvila tam spousta tradičních thajských lodí, ze kterých domorodci prodávali občerstvení. Od lodě jsme museli jít kus po pláži a pak se přebrodit vodou, protože byl příliv. Došli jsme až ke dvěma skalním jeskyním, ve kterých jsou chrámy plné vyřezávaných penisů většinou ze dřeva – Phra Nang Shrine a Phra Nang Noi Cave.

Pak jsme se ještě prošli podél zdejšího útesu směrem k Railay East Beach. Náš průvodce nás tam vlastně nejdřív poslal, ale pak šel za námi, asi mu došlo, že to nestihneme, tak nás pak dohnal a poslal zpátky. Podél pobřeží jsme se museli zase přebrodit zpátky. Pobavili nás někteří příchozí, kterak ignorovali, co všechno mají mokré ti, kteří se vrací, a žili v domnění, že lehce vyhrnuté kraťasy jim budou stačit :-). K lodi jsme dorazili na čas, ale odjížděli jsme stejně se zpožděním kvůli dvěma indickým opozdilcům.

Popojeli jsme na Ko Tub (Tub Island). Za odlivu je ostrov písečným nánosem spojen s okolními ostrovy Ko Mor a Ko Po Da Nok (Chicken Island) a dá se tedy na tyto ostrovy přejít suchou nohou. Jelikož se ale na vedlejší ostrovy kvůli přílivu přejít nedalo, vyžádal si Miki na lodi brýle a šnorchly a pustili jsme se do objevování podmořského světa.

Zastávka na tomto ostrově byla jen na 40 minut, protože ostrov je maličký. Do brýlí mi výjimečně neteklo a hezky jsem z nich viděla. Postupně jsme tedy celý ostrov obeplavali a pak ještě chvíli šnorchlovali u pláže. Ve vodě byla hejna různých ryb.

Další zastávka byla zátoka ostrova Ko Po Da Nok. Nejprve jsme zastavili v první, ale z té jsme odjeli, protože tam prý byly silné proudy. Zakotvili jsme o kus dál ve druhé zátoce a připravili se na výsadek do vody. Ostatní na lodi pořád něco řešili, tak jsme se prodrali ke schůdkům, kde jsme seskočili z lodi a zamířili k útesům. U těch jsme pak šnorchlovali. Viděli jsme úžasné ryby různých velikostí, barev i tvarů. Zastávka trvala jen asi 20 minut, ale stačilo to, viděli jsme toho spoustu a už byli trochu unavení.

Popojeli jsme k jednomu z výčnělků Ko Po Da Nok na takovou mořskou vyhlídku na skalní útvar, podle kterého má ostrov své jméno. Podle mého je ta kuřecí hlava z jiných míst vidět lépe.

Poslední zastávkou byl Ko Poda (Poda Island), kde jsme měli strávit 1,5 hodiny. Po vystoupení z lodi nám tam udělali takový improvizovaný bufetový oběd, takže jsme si užili piknik na pláži. Po jídle jsem pak „musela“ absolvovat nezbytné focení skalní věže z mnoha úhlů. Když byly tyto „povinnosti“ hotové, šli jsme si zaplavat. Nakonec jsme plavali až k bójkám a improvizovaný závod o to, kdo bude rychlejší, jsem vyhrála :-).

Ve 14:30 jsme se sešli u lodě a nasedli. Na lodi jsme dostali ovoce – ananasy a melouny. Vrátili jsme se zpět do přístavu a odtamtud nás rozvezli do našich hotelů. Na recepci jsme si popovídali s průvodcem Jirkou a přesunuli se na pokoj. Dali jsme si sprchu, odpočinek, pustili se do sušení věcí a kufry jsme začali přebalovat tím, že jsme z nich vše vyndali. Původně jsme chtěli strávit zbytek odpoledne někde venku, ale nakonec jsme zůstali na ubytování a ukázalo se to jako dobrý nápad, protože později odpoledne se přihnal silný déšť.

V 18:30 jsme měli s Jogym informativní schůzku naší skupiny. Dostali jsme základní informace a po chvíli, kdy jsme s Irenou a Jirkou poseděli, jsme se sebrali a šli se podívat na trhy. Zastihnul nás tam další silný déšť. Z plachet nad stánky teklo tolik vody, že jedna z prodavaček si tam pod tím umyla nádobí :-).

Jirka si tam v mezičase vybral stejnou tričko-košili, jakou měl zrovna na sobě a za kterou předevčírem dal 200 THB. Tuhle druhou smlouval ze 300 na 200, nakonec jí dostal za 220 THB, čehož jsem využila k tomu, abych mu darovala naše mince, které nám ve směnárně nevymění. Jirka mi za ně dal 20 THB, tak jsem si z něj dělala legraci, že je to s ním fajn business a že se usmlouvá sám.

Pokračovali jsme ulicemi, mrkli na několik stánků i dvě humří restaurace, které se mi ale moc nezdály a humra si tedy nedáme. Došli jsme až na Night Market, kde jsem si dala čtyři špejle s hovězím, vepřovým, krevetami a nějakými růžovými kuličkami. Celé to stálo 150 THB. Miki si koupil „Mango and Sticky Rice“ a kokos, oboje za 95 THB.

Snědli jsme to u stolečků, každý u jiného. Trochu jsem si tam anglicky popovídala s nějakými turisty, Miki provozoval totéž o kousek vedle. Irena s Jirkou se mezitím rozloučili a šli na pokoj, my to dojedli a zamířili tímtéž směrem.

Cestou na ubytování jsme se zastavili v 7eleven, kde jsme koupili vodu, sendviče a nějaké pochutiny na zítřejší cestu autobusem. Celý nákup stál 152 THB.

Celý večer pršelo, takže na pokoj jsme se vrátili docela mokří ve 21:40. Trochu jsem nás připravila na zítřejší cestu a ve 23:45 jsem šla spát.

10. 11. 2018 - Thajsko a Malajsie - Přejezd z Krabi do Georgetownu, Georgetown

Budíka jsme měli na 6:30. Připravili jsme se a dobalili poslední věci do kufrů. Mokré bohužel do rána uschnout nestihlo, tak jsme to museli zabalit tak, jak to bylo. Asi v 7:20 jsem šla na snídani, Miki ještě kontroloval pokoj. Snídaně byla výborná. V 7:50 jsme se všichni sešli u nás na recepci. Skupinka se nám zmenšila, dál nás pokračuje jen 8.

Na cestu jsme měli k dispozici velký autobus. Přišel se s námi rozloučit Mr. Big se synem a pak už jsme vyrazili na cestu. V Krabi jsme dokonce projeli okolo chrámu Wat Sai Thai, okolo kterého jsme opakovaně projížděli, když jsme měli půjčené auto. Míjeli jsme hodně plantáží s kaučukovníky a taky nějaké palmy olejné. Cestou jsem viděla dokonce i sklad plodů této palmy.

Asi v 11:00 jsme si dali půlhodinovou přestávku, ve 13:00 druhou jen kraťoučkou a ve 14:15 jsme už byli v Hat Yai. Tam jsme překročili státní hranice. Nejprve jsme opustili Thajsko na imigračním, pak kousek popojeli autobusem, za 5 THB, které nám daroval Jogy, jsme si odskočili na toaletu a nalodili se do nového, malajského autobusu. Tím jsme se přesunuli k malajské části hranice, kde jsme zase museli všechno z autobusu vyndat a nechat projet rentgenem. U rentgenu sice seděli 4 lidi, ale obsah zavazadel nijak extra nehlídali.

Za hranicí jsme dojeli ke směnárně, kde jsme vyměnili zbylých 670 THB a 140 EUR, za což jsme dostali XXX ringitů (MYR).

S Jogym jsem rovnou došla ke zdejším stánkům a dala jsem si jídlo Laksa Lemak za 6 ringgitů. Jedna členka z Jirkovy skupiny tam nad námi zůstala překvapeně stát, že prý přece takovéhle jídlo na ulici jíst nesmíme, že jen zabalené. Tak jsem uvažovala, co vlastně celý ten týden v Thajsku jedla...

První sousto Laksa Lemak bylo vynikající. Ale jen několik vteřin, pak už jsem měla pusu v jednom ohni. Kousek ode mě seděly dvě Malajky, které tam uklízejí nádobí a měly ze mě docela legraci :-). Miki mi nakonec s jídlem pomohl, naštěstí měl hlad, tak to v něm zmizelo a nevypadal z toho tak zničeně, jako já.

V autobuse nám Jogi dal výklad o Malajsii a třeba i místním jídle. Mimo jiného zmínil laksu s dovětkem, že „někteří už ho ochutnali a trochu je dojalo“. Jo, kdyby trochu… :-)

Jeli jsme po dálnici, která byla lemovaná plantážemi palmy olejné v různých fázích stáří. A že těch plantáží bylo! A mně z toho bylo nějak smutno… Řidiči se chtělo na toaletu, tak jsme si dali rychlou zastávku na odpočívadle. Byla tam plantáž palmy olejné, bohužel bez plodů, tak jsem je nemohla ostatním ukázat.

Zatímco lidi z druhého autobusu tam divně postávali, my se zase srocovali. A definitivně jsme se shodli, že tamti jsou prostě divní :-). Uvažovali jsme nad důvody, jestli jim třeba vadí, že my jsme malá skupinka, zatímco jich je možná přes 20. A taky podle čeho nás do těch skupin vlastně rozdělili, protože třeba podle termínu přihlášení na zájezd to nebylo.

Jogy od nás cestou vybral 50 MYR na osobu na večerní projížďku na rikšách. Přejeli jsme přes 13,5 km dlouhý most Jambatan Pulau Pinang na ostrov Penang. Projeli jsme trochu ucpaným Georgetownem a v 19:00 dojeli k hotelu. Dostali jsme karty od pokojů, my máme 511. Ve 20:00 máme sraz na recepci.

Na pokoji jsme dali dobít telefony, trochu se zkulturnili a vyrazili. Radši v předstihu, protože hotel má asi 18 pater, jen 3 výtahy a žádné volně přístupné schody, takže v ranních hodinách se prý na výtah čeká klidně 15 – 20 minut!

Před hotelem jsme ssi každý sednul na jednu cyklorikšu a vyrazili jsme na obhlídku města. Někteří prý dostali cestou výklad, se mnou rikšák nepromluvil ani slovo. Ale prozíravě jsem si hned na začátku pustila mapu a sledovala naší pozici na mobilu, takže jsem v pohodě věděla, kolem čeho projíždíme. U Town Hall jsme si dali malou přestávku, rikšáci vypadali docela zničeně, a pak pokračovali zpátky do hotelu.

Před hotel jsme dorazili před 21. hodinou. Jogy nám pak v okolí ukázal, kde se najíst, kde nakoupit, kde je banka. Porozhlédli jsme se po trhu po něčem k jídlu, Irena s Jirkou nakonec odešli do čínské restaurace, já si koupila Char Koay Kak za 7 MYR na trhu. Podle informací z internetu je to nějaký smažený rýžový „koláč“ a jde o typické malajské čínské jídlo. Chlápek nás od stánku poslal ke stolku, kde nám zase obsluha vysvětlila, že si musíme objednat pití, pokud chceme sedět. To jsme nechtěli, tak jsme se zase zvedli, počkali na jídlo a poodešli opodál, kde jsem to snědla ve stoje. Bylo to jemně pikantní, ale jinak moc dobré.

V jednu chvíli na nás spadly asi 3 kapky a v okolí se okamžitě začalo všechno sklízet, jako by na nás do minuty měl někdo vylít kbelík vody. Nakonec vůbec nepršelo. To jsem tedy čekala, že místní mají s tím deštěm větší zkušenosti.

Po jídle jsme se přesunuli do supermarketu All Happy, kde jsme za 25,85 MYR koupili 2 pití a nějaké sladkosti na zítřek. Z obchodu jsme mířili rovnou do hotelu.

Na pokoji jsme si dali sprchu, Miki chvíli koukal na televizi, já si mezitím dopsala deník, a asi ve 23:00 šel spát. Já ještě zálohovaná fotky a do postele zapadla asi ve 23:45.

11. 11. 2018 - Malajsie - Georgetown, Batu Caves a Kuala Lumpur

Budíka jsme měli na 6:45, připravili se a vrátili věci do kufrů. Před 7:30 vyrazili na snídani. Očekávali jsme to zdlouhavé čekání na výtah, ale když jsem ji přivolala, byl ve 4. patře, dojel k nám do 5. patra, otevřel se a byl navíc prázdný. Tak jsem popoháněla Mikiho, který si pod vlivem očekávaného čekání dával na čas.

Kufry jsme postavili na recepci ke stěně a šli na snídani. Ta byla naprosto luxusní, výběr že ani nevím, co všechno tam měli. Pak jsme chvíli poseděli na recepci a v 8:20 se naložili do autobusu a vyrazili na obhlídku města.

Už z autobusu jsme viděli Queen Victoria Memorial Clock Tower (Hodinovou věž královny Viktorie) a sochu Betel Nut Sculpture. Dojeli jsme až ke Kota Cornwallis (pevnosti Cornwallis). Tam jsme vystoupili a pěšky si Georgetown prochodili.

U pevnosti jsme viděli památník ve tvaru stěžně Rumah Api Fort Cornwallis, po pobřežní promenádě, ze které jsme pozorovali podezřele nakloněný trajekt, z nějž čerpali vodu, jsme došli k parku Padang Kota Lama. U něj stojí hned vedle sebe dvě radnice – Penang Town Hall a Majlis Bandaraya Pulau Pinang (City Hall). U parku roste také Pinang (Areca catechu, Areka obecná), což je palma, jejíž plod je používán jako stimulant, nicméně je návykový a tedy je to vlastně droga. Palma je nicméně tak typická, že se nachází i na vlajce Penangu.

O kousek dál pak stojí St. George's Anglican Church (Anglikánský kostel sv. Jiří), který byl první dnešní církevní památkou. A že jich nedaleko stojí! Jednou z mnoha zdejších koloniálních uliček jsme došli k buddhistickému lamaistickému chrámu Goddess of Mercy Temple Penang (Chrám bohyně milosrdenství). Podívali jsme se dovnitř, kde jsem si vzala knížku manter, za chrámem je maličká, ale krásná zahrada, a venku Jogy s místním průvodcem zapálili modlitební svíci.

Okolo stánku, ve kterém připravují tradiční čaj, který prodávají v igelitových pytlíkách, jsme popošli k hinduistickému chrámu Sri Mahamariamman Temple. Hned vedle pak stojí čínský chrám Han Jiang Ancestral Temple a mešita Masjid Kapitan Keling.

Občas se říká nebo na internetu píše, že všechny tyto stavby stojí v jedné ulici, což není úplně pravda, nicméně pravdou naopak je, že stojí opravdu velmi blízko u sebe, některé spolu téměř sousedí, a nikomu z místních to očividně nijak nevadí. Nevím, kde se ta všechna nenávist bere v lidech u nás, když tady by to bylo mnohem logičtější, a přitom se to neděje…

Pak jsme si dali rozchod asi 45 minut. Miki si koupil Penang Nutmeg Fresh Juice, což je limonáda z muškátového oříšku. Hodně silná a pronikavá.

Volného času jsme s Mikim využili k odskoku k Blue Mansion, což je údajně nejhezčí koloniální dům v Georgetownu. Podle fotek z internetu tomu věřím, ale při pohledu od ulice nijak mezi ostatními domy nevyniká, takže nás nenadchnul. Zpátky jsme to navíc museli vzít bleskově, protože čas dost pokročil. Na místo srazu jsme dorazili úplně přesně.

Popošli jsme do rybářské vesničky Chew Jetty, kterou jsme se prošli, omrkli krámky a nakonec došli na blízkou benzinku, kde jsme si odskočili na toaletu, sedli jsme na bus a vyrazili směr Kuala Lumpur. Byla jsem ráda, že jsem si konečně sedla, venku bylo pekelné vedro.

Zpátky na pevninu jsme jeli 2. mostem Jambatan Sultan Abdul Halim Muadzam Shah, který má 24 kilometrů a je nejdelším mostem jihovýchodní Asie. Po cca 1:15 jízdy jsme zastavili na odpočívadle Hentian Sebelah Bukit Gantang s ovocným trhem. Každý si tam něco koupil a podělil se s ostatními. Miki si vybral za 3 MYR něco sladkého, co bylo označené jako Green Fruit. Byla to guava (80 %) s nějakými příměsemi (cukr, barvivo).

Pokračovali jsme autobusem dál po dálnici, míjeli jsme prales i obrovské plantáže palmy olejné. Taky byly docela zácpy a občas jsme se posouvali jen pomalu.

Další zastávku asi na hodinu jsme si dali na oběd na velkém odpočívadle Kawasan Rehat & Rawat Tapah South Bound plném malých restaurací. Všichni jsme si tam dali různé lokální jídlo, což mě mile překvapilo, protože na předchozích zájezdech lidi lokální stravu moc nechtěli. Jejich chyba :-), moje nudle Bihun Goreng i Mikiho Mee Goreng stály 3,5 MYR, což je necelých 20 Kč. Pak jsem se ještě v Baskin-Robbins stavila na zmrzlinu. Tou jsem tu cenu zas vyvážila, stála 14,70 MYR, tedy asi 80 Kč.

Asi v 15:45 jsme vyrazili dál. Cestou začalo silně pršet, hromy, blesky, vydrželo to až do Kuala Lumpur. Pořád jsme míjeli spoustu palmových plantáží a viděla jsem dokonce i billboard lákající na výhody palmového oleje nebo co. Miki prý dokonce viděl billboard připomínající 100leté výročí.

Cesta nám trvala dost dlouho, takže k Batu Caves jsme dorazili docela pozdě a navíc za deště. Díky tomu zde ale bylo minimum lidí. Bohužel rozchod jsme, asi kvůli počasí, dostali jen asi 35 minut, což bylo žalostně málo. Na druhou stranu jsme viděli snad všechno, co jsme vidět měli, tak nějak jsme si to prohlédli i to stihli vyfotit, i když mám pocit, že mi něco „uteklo“.

Batu Caves byly objeveny roku 1878. Jsou dostupné po 272 schodech a v jejich interiéru se nachází chrámy, které jsou jedním z posvátných míst hinduismu. Všechno je tu tak barevné, až oči přecházejí. Díky malému množství lidí a snad i umělému osvětlení a dešti to mělo naprosto úchvatnou atmosféru.

Od Batu Caves jsme pokračovali do hotelu. Už kousek od jeskyní jsem v dálce zahlédla Petronas Towers a pak znovu a znovu. Ale nikdo jiný je neviděl, tak mi to ani nechtěli věřit. Nakonec je ale uviděli i ostatní. Fakt tam jsou!

Cesta do hotelu se dost vlekla, na silnicích byly zácpy, u hotelu navíc nějak rozkopaná silnice. Dorazili jsme tam asi v 19:30, došli na recepci, kde nás Jog ubytoval. Dostali jsme pokoj ve 21. patře. Výtah jsme odchytili hned a ovládání zvládli v pohodě, takže jsme, na rozdíl od zbylého osazenstva výtahu, dorazili kam bylo potřeba. Ale výhled z pokoje je i přes tu výšku dost na nic, před námi stojí jiný dům, takže vidíme na město jen nějak z boku.

Na pokoji jsme rychle dali sušit nepotřebné mokré věci, ve 20:00 se sešli na recepci, sedli do busu a vyrazili směr 452 metrů vysoké Petronas Towers. Cesta nám trvala asi 45 minut, pořád jsme stáli v koloně. Přitom je to vlastně kousek...

U Petronas Towers jsme vystoupili před 21:00 a vyrazili do mallu, který je pod nimi a Jogi nám trochu ukázal okolí. Déšť ostatním asi docela vadil, ale já byla ráda, že se konečně trochu ochladilo. Nakonec jsme se rozdělili, protože bylo jasné, že my tam zůstaneme mnohem déle. Ostatní se pak domlouvali na návratu zpět na hotel taxíkem a víc už o nich nevíme.

Prochodili jsme si park a okolí vůbec, udělali jsme i nějaké fotky – uvidíme, co z nich v té tmě a dešti bude. Taky jsme si trochu prošli mall, který je pod/mezi věžemi a na stánku si tam za 30 MYR koupili malé Petronas Towers na poličku. Omrkli jsme i vstupy do věží a potvrdili si, že zítra mají zavřeno... :-(

Když jsme už toho koukání vzhůru měli dost, vydali jsme se na metro, respektive monorail. Bylo to asi 750 metrů a docela to uteklo. Cestou jsme měli několik hezkých výhledů na Petronas Towers.

Na stanici jsme v automatu koupili za 4,40 MYR (á 2,20 MYR) 2 jízdenky, vyšli jsme na nástupiště a čekali. Nejprve přijel monorail v protisměru, pak i náš. Jsou docela zničené a taky poměrně pomalé, takže cesta moc neutíkala, jelo se pomalu. Vystoupili jsme na stanici Imbi a odtamtud jsme došli pěšky k hotelu.

Zastavili jsme se v supermarketu pro něco k jídlu a pití. Stálo nás to 27,70 MYR. A pak už jsme šli na hotel, kde jsme si dali sprchu, snědli zakoupené jídlo. Miki chvilinku koukal na televizi, já zazálohovala fotky a dopsala deník. A asi v 0:45 jsem šla spát.

12. 11. 2018 - Malajsie a Singapur - Kuala Lumpur a Singapur

Budíka jsme měli na 6:45, připravili se, dali věci do kufrů a asi v 7:25 sjeli na recepci. Ve výtahu jsme potkali Jogyho. U recepce jsme odložili kufry a zase vyjeli do 3. patra, kde je bazén a restaurace, ve které se podává snídaně.

Snídaně byla bohatá, v nabídce byla i čistě arabská či indická jídla. Já jsem tentokrát zůstala u sladkého, především u malých palačinek (velikosti našich lívanců) politých javorovým sirupem.

Asi v 8:10 jsme zase sjeli na recepci, vzali si kufry a naložili je do autobusu. Pak jsme vyrazili na obhlídku města. Vystoupili jsme u náměstí Merdeka, které je obklopené krásnými domy z 19. století.

Nejprve jsme došli k soutoku řek Gombak a Klang (malajsky Sungai Gombak a Sungai Kelang), které vlastně daly městu jméno. Název Kuala Lumpur totiž v překladu znamená Bahenní soutok a Kuala Lumpur byl roku 1857 založen právě na tomto soutoku. Dnes jsou řeky v umělých korytech a žádné bahno tu nehrozí. Na soutoku stojí mešita Sultan Abdul Samad Jamek Mosque (Masjid Jamek) a před ní nápis „Kuala Lumpur“.

Pak jsme se vrátili k náměstí Merdeka, zastavili se u Muzium Musik (Music Muzeum, muzea hudby) a Kuala Lumpur City Gallery (městské galerie), před níž stojí nápis I ♥ KL, u kterého jsme se hromadně vyfotili, a okolo Queen Victoria Fountain (Kašny královny Viktorie) popošli jsme k nedalekému 33 metrů vysokému stožáru s vlajkou. Bylo odtud krásně vidět celé prostranství Merdeka i okolní stavby. Včetně budov kriketového hřiště, kam dříve směli jen bílí.

Okolí náměstí bylo rozkopané, ale nějak jsme se tam propletli a celé ho obešli až na jeho druhý konec. Tam stojí The Cathedral of St. Mary the Virgin (St. Mary's Cathedral, Katedrála Panny Marie). Je to ale spíš takový malý kostel, přece jen je Malajsie muslimská… Prohlédli jsme si i interiér a pak došli k autobusu.

V autobuse jsem si oblékla dlouhé kalhoty, tuniku a uvázala si šátek. Malajský průvodce sice tvrdil, že mi stejně dají povinný hábit, ale uvidíme… Z autobusu jsme vystoupili o kousíček dál u Masjid Negara (National Mosque of Malaysia). Na pokladně Jogymu paní potvrdila, že jsem oblečená OK. Však jsem taky byla oblečená vhodněji, než všichni ostatní, kterým z univerzálních fialových hábitů vykukovaly ruce, nohy, ale i krk, protože hábit se ke krku nedal zapnout. Všichni ostatní si ho oblékli, byť třeba Miki v dlouhých kalhotách a tričku byl oblečen vhodně, takže nevím, proč se do toho soukal. Jak pak šli všichni pohromadě, vypadali jak nějaká sekta :-). Interiér mešity byl v rekonstrukci, tak jsme měli prohlídku trochu omezenou. Jelikož ale mešity jsou si všechny dost podobné, nijak zvlášť to nevadilo.

Od mešity jsme popojeli k obchodu Coffee Town, kde jsme mohli ochutnat různé kávy. Měli například i s příchutí oříšků nebo durianu. Některé byly vyloženě odporné, což ovšem od „nekafaře“ není moc objektivně :-). Osobně to považuji za ztrátu času, lépe bychom čas využili na další zastávce…

Pak už jsme konečně dojeli k televizní věži, která je s výškou 421 metrů 4. nejvyšší na světě. Dole jsme dostali předem objednané vstupenky a velkou frontu dětí mířících na horní vyhlídku jsme předběhli tak, že jsme vyjeli jen do TH1 a zbylá čtyři patra jsme vyšli pěšky. Schodiště bylo klimatizované, tak to byla pohoda.

Bohužel řada dětí už byla i nahoře, takže třeba na prosklené vyhlídkové plošiny se stály slušné fronty. My jsme se dívali klasicky z ochozu a docela nám to stačilo. Ostatní se pak šli postavit do jedné z front, my jsme usoudili, že je to zbytečné a postupně jsme obešli celý ochoz a hodně jsme se rozhlíželi po městě. Když nás to přestalo bavit, přece jen jsme se do jedné z front také postavili. Byla v ní totiž spousta dětí a čekali jsme, že se vyfotí skupinka a bude to rychle ubývat. Jenže se fotili nejen hromadně, ale taky jednotlivě a skoro až každý s každým, takže jsme po čase z fronty zase odešli. Ještě jsme si to tam prohlédli a šli k výtahu, kde jsme potkali ostatní.

Výhled mě docela zklamal. Všude se píše, jak je z věže krásně vidět na Petronas Towers, ale ty jsou k věži natočené bokem, takže je vidět vlastně jen jedna věž a druhá je z větší části v zákrytu. Jinak jsme z věže viděli i památky, které jsme nedlouho předtím navštívili – náměstí Merdeka s okolím i mešitu Masjid Negara, ale i ty nenavštívené, například Istana Negara (National Palace, Národní palác).

Sjeli jsme dolů, došli k autobusu, cestou vyfotili nápis, který u věže stojí, a busem dojeli k Petronas Towers. Došli jsme dovnitř a vyměnili tam ve směnárně peníze. Zbylo nám asi 300 MYR a k tomu jsme vyměnili 40 USD. Dolary nám nejprve směnil na MYR a až to celé potom na singapurské dolary (SGD). A protože mu to nevycházelo, 5 MYR nám vrátil. Dolarů jsme dostali 165.

Pak jsme si dali rozchod. Ostatní asi zamířili na jídlo, někteří, jak jsme zjistili, taky na nákupy, my pochopitelně do okolí Petronas Towers. Prochodili jsme celý přilehlý park, dětské hřiště, odskočili si na toaletu, udělali nějaké fotky, chvíli obdivovali i park, v němž jsme našli například strom Dillenia Excelsa, a pak se vrátili dovnitř trochu se ochladit. V McDonald's jsme znovu zkontrolovali, že jejich místní speciality jsou vyprodané, takže jsme zbylých 5 MYR, respektive 3,90, jsme utratili naproti v 7eleven za dvě jejich lokální balení buchet.

Znovu jsme vylezli ven, tentokrát na opačné straně. Došli jsme k fontáně, ještě si to tam trochu prohlédli a vyfotili a počkali jsme na ostatní. Nakonec jsme se spíš náhodou sešli venku, i když sraz byl uvnitř, tak Jogy jen sehnal místního průvodce a došli jsme k busu.

Vrazili jsme po dálnici na jih. V Kuala Lumpur jsme se ještě rozhlíželi po okolí, za městem jsme se pak sešli ve dvou řadách a povídali si. Mimo jiné jsme se od Jogyho dozvěděli, že ta druhá skupina neviděla Batu Caves. Prý tam přijeli a pršelo, zmokli při vystupování z autobusu, tak se vrátili, že chtějí do hotelu. Tak to mi tedy hlava nebere... Jedna z nejvýznamnějších hinduistických památek světa, rozhodně nejvýznamnější v Malajsii a rozhodně jedna z nejdůležitějších zastávek na naší trase. Navíc od Batu Caves se jelo rovnou do hotelu, kde byla možnost se převléknout do suchého, takže trocha vody by je rozhodně nezabila. No, že jsou divní, jsme se shodli už před několika dny, jen nevím, proč na to musí neustále upozorňovat :-).

Asi v 16:00 jsme zastavili na odpočívadle, odskočili si na toaletu a jeli dál. V povídání jsme nepokračovali, tak jsem se pustila do psaní deníku, čímž jsem vyplňovala úseky, kdy pršelo tak, že nebylo skoro nic vidět. V mezičase, kdy něco vidět bylo, jsem pozorovala okolní krajinu. No, krajinu… Hlavně plantáže palmy olejné. Protože Malajsie a Indonésie dohromady produkují 85 % světového palmového oleje :-(.

Cestou jsme si dali jednu nouzovou zastávku na toaletu, kterou si vyžádal Jirka, a pak už jsme jeli rovnou na hranice. Ještě v autobuse jsme vyplnili singapurskou příjezdovou kartičku, na jejíž zadní straně byl takový optimistický varovný nápis: „Death for drug traffickers under Singapore law“ (Smrt překupníkům drog podle singapurského zákona). A myslí to smrtelně vážně – od roku 1991 bylo popraveno asi 400 lidí, většina z nich za obchodování s drogami, většina z toho ale v 90. letech, takže v roce 2016 to byli jen 2 lidé, roku 2017 pak 8 lidí a za letošek zatím 6 dalších.

Na malajských hranicích jsme dostali do pasu jen razítko. Nasedli jsme do autobusu a ten nás odvezl přes most na ostrov Singapur. O singapurských hranicích jsem toho slyšela už hodně, především pak historky hororové. V Singapuru se totiž nesmí žvýkat žvýkačky, v podstatě se nesmí kouřit a spousta dalších věcí. Řada zákazů je totožná s těmi, které známe i od nás, rozdíl je ale ve výši pokut. Zatímco u nás dostanete pokutu možná stovku, tak v Singapuru to bude klidně 1.000 SGD, což je aktuálně přes 16.500 Kč! Ve skutečnosti ale zanedlouho zjistíme, že odpadky se válí všude, že na ulicích se kouří dle libosti a že se těch pokut očividně nikdo nebojí. Nicméně těm oficiálním zákazům má odpovídat i přechod přes hranici, o které se říká, že prý má nejpřísnější pravidla.

Očekávala jsem tedy něco ukrutného. Nejprve nás nahnali na skenování zavazadel, kterým jsme prošli všichni v pohodě, jen Iva s Jirkou, kteří šli první, museli kufr otevřít, ostraha se Jirky ptala, jestli kouří, což mu potvrdil, protože převážel Jogymu krabičku cigaret, a chlápek je za chviličku propustil.

Pak přišla o něco zdlouhavější část, samotné imigrační. Před námi byli nějací Číňané, kteří měli očividně vyplněné špatně formuláře a ještě neuměli anglicky, takže se to tam zaseklo a poslali nás do jiné fronty. I fronta měla svůj jasně daný a blbuvzdorný systém, který ale turisté nechápali, nebo spíš ignorovali, tak je museli pracovníci pořád koordinovat.

Imigrační úředník se mě jen ptal na jméno, pak už jen následovalo skenování otisků prstů, razítka a „welcome to Singapore“. A to bylo vše, žádné šacování, zpovídání… Srocovali jsme se u východu. Bus mezitím projel rentgenem a už tam na nás čekal. Zase jsme se tedy naložili a na hotel už to bylo docela blízko.

Na hotelové recepci jsme dostali karty od pokojů, my dostali číslo 1023. Rovnou jsme zamířili na pokoj, kde jsme udělali pár drobností a hned v 19:30 jsme se sešli na recepci. Tam nám Jogy sehnal taxíky, do jednoho jsme sedli s Radkou a Jirkou jsme byli odvezeni ke Clarke Quay k vodnímu kanálu Singapore River.

Spolu s celou druhou skupinou jsme nastoupili na loď. Plavba trvala asi 45 minut. Výhledy byly super, viděli jsme okolí kanálu, mosty, mrakodrapy, hotel Fullerton, fontánu Merlion, pochopitelně Marina Bay Sands, divadlo Esplanade (Theatres on the Bay), což je budova ve tvaru durianu.

Po plavbě jsme se s Jogym a ostatními trochu prošli. Hledali jsme něco k jídlu, což v multikulturním Singapuru znamená víceméně cokoli, protože Singapur vlastně ani nic lokálního nemá. Zastavili jsme se tedy na kebab, oba jsme si dali jehněčí, jeden stál 12 SGD. K tomu je ale nutno připočítat daň, takže účtenka zněla na 25,70 SGD. Tenhle systém neuvádění konečných cen si osobně zaškatulkovávám jako jeden ze způsobů, jak lidi tak trochu „okrást“, byť samozřejmě výše daně je známá (7 %). Přinejmenším je nepříjemné, když nevíte, kolik budete platit.

Když ostatní začali shánět bar s pivem, odpojili jsme se. Došli jsme na nejbližší metro Fort Canning, kde jsme to ale (naštěstí) přehodnotili a vrátili se k vodě. Podél Singapore River jsme pak šli směrem k Marina Bay Sands. Minuli jsme park Fort Canning Park a došli až na velkou křižovatku, u které jsme hledali přechod pro chodce. Díky tomu jsme si prohlédli krásnou barevnou budovu Old Hill Street Police Station. Pak jsme zase pokračovali podél vodního kanálu. Cestou jsme viděli barevně nasvícený most Elgin Bridge, singapurský parlament, divadlo Victoria Theatre s koncertní síní nebo památník Raffles' Landing Site, který stojí nedaleko místa, kde Sir Raffles, který založil Singapur, přistál na zdejší pevnině.

Pak jsme omrkli slavný hotel Fullerton a po mostě Cavenagh Bridge přešli na druhý břeh. Nakoukli jsme do zdejších uliček a prohlédli si různé sochy, mezi nimiž bylo i slavné sousoší The First Generation (První generace). Asi první věc, kterou jsem vyhodnotila, že by za světla byla lepší, protože na sochy nebylo pořádně vidět.

Došli jsme až k Merlionu na vyhlídku, odkud byla Marina Bay Sands nebo Esplanade (durian). Po liduprázdném Jubilee Bridge jsme pak k divadlu Esplanade přešli, přes Esplanade Park došli ke kenotafu a pak přes prostranství, ze kterého bylo vidět na krásnou budovu národní galerie jsme došli až k St. Andrew's Cathedral (Katedrála sv. Ondřeje).

U katedrály jsme zašli do metra – stanice City Hall. Čas už hodně pokročil, bylo po 23:45, tak jsme přidali do kroku, protože jsme nevěděli, do kolika jezdí metro. Za 3 SGD jsme koupili 2 jízdenky na MHD a v mezičase se ozvalo hlášení, že přijíždí poslední souprava. Bylo několik minut před půlnocí. Rychle jsme seběhli dolů na nástupiště, naštěstí orientace byla jednoduchá, a zapadli do soupravy.

Ve vagónu byla strašná zima. Naštěstí jsme jeli jen 3 stanice na Orchard. Většina východů z metra už byla uzavřená, tak jsme se rovnou zeptali na vhodnou cestu. Jakmile jsme byli na ulici, už jsem se rychle zorientovala a zamířili jsme pěšky k hotelu.

Na pokoji jsme dali sušit propocené oblečení, dali si sprchu, já zazálohovala fotky a šli jsme spát. Miki asi v 1:30, já ve 2:00. Sice budeme ráno úplně nepoužitelní, ale bylo to super.