2017-03 - Švýcarsko

Obsah

Úvod, přípravy

Na zimu 2016/2017 jsme kvůli nutné péči o Kellyho v podstatě nic neplánovali. Nenaplánované plány nám ovšem změnil Kelly 21. prosince 2016, když nás navždy opustil…

Ačkoli jsem vždy tvrdila, že až umře, to první, co udělám, bude nákup letenky, okolnosti spíše způsobily, že se mi nechtělo vůbec nic, natož něco plánovat a kupovat letenku. Jelikož jsem se ale potřebovala o Vánocích nějak zabavit, došlo nakonec i na plánování lyžařské dovolené.

Na řadě byla v našem víceméně obvyklém kolečku Itálie, ale protože tam jsme toho už nalyžovali opravdu hodně, do Francie se mi kvůli vzdálenosti i jazykové bariéře moc nechtělo a do Rakouska se dá jet i na otočku, vypadlo nám z toho (opět) Švýcarsko. Současný kurz franku způsobuje, že pro Švýcary je doma draho a vyplatí se jim jet lyžovat do eurem platících zemí, takže tamní areály jsou díky tomu prázdnější a toho už druhým rokem po sobě hodláme využít.

Už dávno jsem měla „v merku“ dva rozlehlé lyžařské areály, které vznikly v nedávné době propojením „menších“ areálů. Jde o kanton Graubünden a okolí Churu, kde se nacházejí lyžařská střediska Arosa-Lenzerheide (225 km sjezdovek), Flims-Laax-Falera (235 km) a mně neznámý Obersaxen (120 km). Trochu problém je v této oblasti s ubytováním. Bydlet přímo v některém lyžařském areálu nechceme, protože by to znamenalo zbytečně zdlouhavé dojíždění do případného areálu jiného, a ubytovací zařízení přímo v Churu často nemají parkovací místa. Už před lety při plánování nějaké kratší cesty na otočku (asi při příležitosti 30. narozeni ve Švýcarsku) na mě vykouknul hotel Ibis Chur, který se nakonec ukázal jako nejlepší, respektive vlastně jediná slušná možnost.

2. – 9. ledna 2017

Ubytování v hotelu Ibis Chur jsem tedy 2. ledna 2017 zarezervovala přes portál booking.com na 5. – 11. března 2017, načež mi o 2 dny později přišel e-mail, že se nepodařilo strhnout peníze z mé platební karty a že mám 24 hodin na to, abych poskytla údaje k jiné kartě. Důvodem zamítnutí byl nedostatek financí a na minimum omezené limity k platební kartě. O tom, že si celou částku strhávají hned po rezervaci, totiž nikde nebyla zmínka, ačkoli to v odpovědi na můj dotaz podávali tak, že když je rezervace nezrušitelná, je to přece logické. Logické možná, ale napsané nikoli, navíc to žádné ubytovací zařízení v minulosti takto nedělalo, takže jsem na to nebyla připravená.

Booking.com mi na můj dotaz, jak postupovat, vůbec neodpověděl, musela jsem to tedy řešit přímo s hotelem. Časová prodleva jim nijak moc nevadila, takže jsem po domluvě s nimi 5. ledna převedla peníze z jednoho účtu na druhý, což trvalo do druhého dne, upravila limity k platební kartě a dala jim pokyn, ať se pokusí částku strhnout znovu.

Podle všeho to zkusili hned toho šestého a tento pokus se jim podařil, takže 9. ledna mi z účtu strhli 14.984,42 Kč, což byl korunový ekvivalent k 581,40 CHF.

10. – 12. ledna 2017

Jelikož máme v plánu lyžováním strávit 4 dny, konkrétně pondělí, úterý, čtvrtek a pátek, bylo potřeba vymyslet program na středu. Původně jsem měla vyhlédnutou sáňkařskou dráhu, protože po sáňkování koukáme už kolik let, ale pořád nám to nějak nevychází. A nevyjde to ani tentokrát, protože, jak jsem ti to mohla neuvědomit, budeme přece bydlet v Churu!

Vyjma toho, že je Chur považován za nejstarší švýcarské město a prý má krásné historické centrum, které určitě musíme obhlédnout, vyrážejí odtud do všech světových stran populární vlaky včetně slavného Glacier Expreess a Bernina Express. Zatímco Glacier Express míří z Churu (nebo ze Sv. Mořice přes Chur) na západ do Zermattu, Bernina Express směřuje na jih do italského Tirana. Z principu je mi sympatičtější Glacier Express, prostě jen proto, že jede do Zermattu pod Matterhorn a že se dá pokračovat až na Gornergrat, na druhou stranu bych se jím ráda svezla v celé jeho délce, tedy ze Sv. Mořice, protože jen tak vede trasa přes Landwasser Viadukt. A s přenocováním v Zermattu :-). Jeho trasa je delší, než trasa Bernina Expressu, takže když vyráží v 9 hodin ze Sv. Mořice, do Churu dorazí až v půl dvanácté a do Zermattu až po 5. hodině odpolední, takže to přenocování je i nutné…

Oproti tomu Bernina Express v Churu (nebo alternativně v Davosu) začíná a jeho trasa vede přes slavný Landwasser Viadukt a Brusio Viadukt. Oba dva viadukty už jsme na vlastní oči viděli, ale vlakem jsme přes ně ještě nejeli. Z těchto důvodů tedy padla volba na Bernina Express. Pro úplnost informací – celá trasa z Churu až do Tirana se dá projet i běžným vlakem, ale to prostě nějak nemá tu atmosféru :-).

V zimě jezdí jen jeden spoj denně – ráno v 8:58 z Churu s příjezdem do Tirana ve 13:00, odpoledne s odjezdem z Tirana v 15:00 a příjezdem do Churu v 19:03. Běžná cena zpáteční jízdenky ve 2. třídě je 138 CHF, ale protože si umím ochočit ty správné weby, máme za 139 CHF jízdenky dvě a ještě včetně oběda v Tiranu, kterým částečně vyplníme onu dvouhodinovou pauzu před zpáteční cestou.

Když bylo jisté, že je ubytování v Churu zajištěné a že je zadaná žádost o dovolenou do firemního intranetu, rozhodla jsem se 12. ledna ke koupi jízdenek, dokud jsou ve vlaku na výběr dobrá místa. Trvalo nám neskutečně dlouho, než jsme z řazení vlaku a rozvržení vagónu vytipovali pravděpodobnou „správnou“ stranu. Ve směru z Churu do Tirana je totiž lepší sedět na pravé straně, protože z ní je úžasný výhled na Landwasser Viadukt i Brusio Viadukt při nájezdu na ně. Levá strana vlaku vykružuje vnější oblouk, a tedy na samotný viadukt nevidí. Nicméně řazení vagónů není garantované, tedy ani směr, takže je to střílení od boku. Na cestu z Churu do Tirana jsme tedy zvolili tu pravděpodobnější stranu vagónu, pro cestu zpáteční jsem nás posadila na stranu opačnou. V Tiranu totiž není jak vlak otočit, mohou jen přepřáhnout lokomotivu, takže řazení vlaku pro zpáteční cestu musí být obrácené, než pro cestu tam, tímhle tedy máme jistotu, že budeme alespoň jednu cestu sedět na té správné straně. Kvůli světlu by samozřejmě bylo lepší, kdyby to vyšlo pro cestu do Tirana, ale i když ne, v každém vagonu se nachází místnost na zavazadla, která má otevírací okno, takže ho v krajním případě budu okupovat, bude-li na té správné straně :-).

Bylo docela vyčerpávající proklikat se rezervačním systémem. A bylo ještě náročnější udělat to podruhé – po nečekaném pokusu o stržení peněz za ubytování jsem si po opakované platbě snížila limity na platební kartě a před úhradou jízdenek jsem si je zapomněla znovu navýšit, takže platba a tudíž ani objednávka napoprvé neproběhly. Musela jsem pak asi půl hodiny počkat, než se uvolní session, která zřejmě držela vybraná místa ve vlaku jako mnou obsazená, a než je budu moci znovu zarezervovat. Napodruhé už platba kartou proběhla bez problémů. Z možností na výběr platby 139 CHF (v přepočtu 3.576,33) nebo 129 EUR (3.563,53 Kč) jsem kvůli lepšímu kurzu vybrala eura, byť rozdíl je jen několik korun, přímo při platbě kartou mi to ještě nabídlo možnost platby v CZK v hodnotě 3.591,59, což bylo zdaleka nejvíc. Vybrala jsem tedy platbu 129 EUR, za něž mi banka strhla 3.563,27 Kč.

Dopředu bude ještě potřeba koupit dálniční známku, sehnat nějaké franky a zkusím pořídit v předstihu se slevou i skipasy.

21. února 2017

V ceně jízdenek Bernina Expressem do Tirana máme také oběd. Dnes jsem si prostudovala všechny restaurace, ve kterých můžeme voucher uplatnit a vybrala jsem z nich stylové Caffé Merizzi. Mailem jsem jim poslala rezervaci, kterou mi ještě ten den potvrdili.

22. a 23. února 2017

Ve středu 22. února jsme odvezli lyže na servis do Ski Evropská. Lyže neutrpěly od minulého servisu žádné velké šrámy, stačil tedy jen „malý servis“ (á 390 Kč) a pro jistotu seřídit vázání (á 100 Kč). Celkem tedy 980 Kč.

Lyže měly být k vyzvednutí připravené hned následující den po 18. hodině. Asi v 17:00 tam Miki volal, a že už je to prý připravené, tak jsme vyrazili.

25. února 2017

Dnes jsme měli cestu do centra Prahy, tak jsme se zastavili ve směnárně vyměnit franky za 20.000 Kč. Za 19.890 Kč jsme jich dostali 780.

3. března 2017

Do Švýcarska jsme plánovali odjíždět až v neděli a kvůli víkendové návštěvnosti lyžovat výhradně ve všední dny. V posledních dnech mi ale přišlo, že je škoda se o ten jeden den na začátku obrat, že by se dal využít i nějak pohodověji, lyžovat třeba jen půl dne a odpoledne třeba… sáňkovat. Konečně :-). Půjčení sáněk jsme sice našli jen v balíčkách spolu s jízdenkou na lanovky, ale ani to nás nedoradilo to zkusit.

Ráno jsem si zaběhla k zubařce kvůli problému, který se samozřejmě zase objevil před dovolenou. Nebyla jsem objednaná, takže jsem si v čekárně počkala asi hodinu a půl.

Po příchodu do práce Miki mým jménem z Bookingu napsal do hotelu, že bychom chtěli přijet o den dříve a obratem přišla odpověď a potvrzení na tu jednu noc navíc.

4. 3. 2017 - Cesta, Chur

Budíka jsem měla na 6:00. Připravila jsem se, dobalila několik posledních maličkostí a zalila kytky. Miki v mezičase vstal taky.

Krátce po sedmé jsme odnosili věci do auta a v 7:21 vyrazili.

Ještě jsme se zastavili v práci, kde jsem si na firemní děrovačce proděravěla papíry do deníku a pak jsme pokračovali na plzeňskou dálnici.

Hned v Rudné jsme se zastavili u McDonald’s na vepřový McMuffin s vajíčkem, k tomu hashbrown a džus. Obsluha měla dost chaos v naší jinak dost jednoduché objednávce, tak jsme jí u okýnka museli nadiktovat znovu a pak ještě udělat opravy. Pobavilo :-). Platili jsme 158,-.

Na dálnici jsme to snědli a v Rozvadově zajeli k McDonald’s podruhé :-). Moc nám ta snídaně chutná, byť má asi tisíc negativ. Dáváme si jí výjimečně a je to vzácnost, ale při cestování se to nepočítá :-), určitě zase rok snídaňové menu od McDonald’s mít nebudeme. Platili jsme o 20 Kč víc, než v Rudné, tedy 178,-.

Co nás na Rozvadově překvapilo – strašná spousta lidí. Očividně mířili na hory. Ale kolik jich bylo! Parkovali na všech příjezdových cestách, ucpali celou benzínku…

V Německu jsme na cestě do Mnichova stáli v několika kolonách, vždycky před nějakým klíčovým sjezdem. V Mnichově ale všichni zamířili dle očekávání na opačnou stranu, primárně asi do Rakouska, případně Itálie.

Na jednom odpočívadle jsme si odskočili a za volantem se vyměnili. Na rakouské hranice to bylo jen kousek. Zase před nimi byla menší kolona, kterou jsme objeli přes Bregenz. Tam to moc neubývalo, pořád se stálo na světlech a i na šedesátce se jelo 40, ale žádná extra hrůza to nebyla. Naopak byly cestou krásné výhledy na Bodamské jezero.

Před švýcarskými hranicemi byla zase trochu zácpa, ale ubývalo to tak asi v tempu kontroly dokladů. Ve skutečnosti tam ale nikdo nic nekontroloval, jen jedna paní prodávala dálniční známky. Neskutečné, ale ZASE to bylo to jediné, co Švýcary zajímalo! Asi nás zas budou kontrolovat až při odjezdu, jak je jejich dobrým zvykem :-).

Do Churu zbývalo asi 70 km už jen po dálnici, takže pohoda. Dojel mě tam pěkný černý Mercedes, pak i předjel, ale když jsem ho předjela zpátky, pověsil se za mě a vydržel tam až do Churu, kde jsme dálnici opustili.

Hned u sjezdu z dálnice je Coop, kam jsme zamířili na nákup švýcarských nezbytností – Rivelly, sýrů, čokolády i piva. Moc jsme toho nenakoupili, lepší bude čerstvé zase v pondělí. Zaplatili jsme 26,90 CHF a 1,50 CHF za parkování.

Pak jsem jen přejela na opačnou stranu silnice k hotelu, kde jsem venku zaparkovala.

Zatímco cestou jen mrholilo, teď už regulérně pršelo, tak jsme docela zmokli.

Na recepci to byl typický švýcarský fofr a pořádek – kontrola rezervace, vyplnění ubytovací karty, doplacení jedné noci a pobytové taxy a několik základních instrukcí. Dostali jsme kartu od pokoje 108, parkovací kartu do auta do garáží, přístup k hotelové wifi a mapku Churu.

Pak jsem přeparkovala auto do garáží a šli jsme najít a omrknout pokoj. Cestou jsme našli letištní vozík, který nám následnou dopravu zavazadel na pokoj dost usnadnil.

Na pokoji jsem si dala sprchu, koukali jsme na skoky na lyžích v televizi, pojedli pepřový sýr, Miki si dal pivo a já se pustila do psaní deníku.

Když jsem v jednu chvíli od stolu vykoukla z okna, zjistila jsem, že po dešti už není ani památky a dokonce prosvěcuje sluníčko. Bylo už ¾ na 5, mělo se už stmívat, ale nakonec jsme na sebe bleskově hodili oblečení a vyběhli na malou procházku.

Památky: Švýcarsko - Chur

Od hotelu jsme zamířili podél hlavní silnice na východ. Za několik minut jsme minuli stanici visuté kabiny a došli na kruhový objezd před bránou Obertor. Přes kruháč jezdí vlak, jak je ve Švýcarsku zvykem zařadit ho do silničního provozu. Zrovna tu jeden projížděl, neuvěřitelný zážitek, když si vlak hraje na tramvaj.

Skrz Obertor a liduprázdnou uličku Obere Gasse jsme došli až ke kostelu Martinskirche. Od něj jsme pak pokračovali k Rathaus (radnici).

Všechno už bylo krásně nasvícené, ale překvapivě bylo ještě asi v 18:30 docela světlo. V centru bylo v uličkách jen pár lidí, bohužel hlavně smrdících kuřáků, ale atmosféra nádherná.

Vyblbli jsme se na parkovém hřišti, kde byly venkovní hry jako naklápěcí bludiště.

Omrkli jsme centrálu Rhätische Bahnen a od ní pokračovali k hlavnímu nádraží, ze kterého budeme ve středu odjíždět. Překvapilo mě svou velikostí, takže si budeme muset dát ve středu dost času.

Od nádraží jsme vyrazili zpět do hotelu, protože už byla tma a docela zima, foukal studený vítr.

Venku jsme strávili něco přes hodinku a ušli asi 4,5 km.

Na pokoji jsem se pustila do dopsání deníku a dojedla u toho švýcarskou čokoládu z domova.

Večer jsme ještě hráli Hru na hory. Miki, jak je obvyklé, zase vyhrál, přitom je to jen o házení kostkou :-).

5. 3. 2017 - Savognin

V noci jsem se moc nevyspala, byla jsem dost vzhůru. Budíka jsem měla na 6:30 a spala bych ještě kolik hodin… Místo toho jsme se oblékli, nasnídali a asi v 7:30 vyrazili na cestu.

Venku padal mokrý déšť, na silnicích ho ležela souvislá vrstva. Jak jsme se blížili k cíli, bylo z toho „jen“ husté chumelení.

Parkování přímo u lanovky bylo za 10 CHF, ale o kousek vedle bylo jedno velké zdarma. Ačkoli obvykle preferujeme spíš komfort, tentokrát jsme zvolili parkoviště neplacené.

Pod borovicemi, kam nesněžilo, jsme se oblékli a vyrazili k dolní stanici lanovky. Koupili jsme si dva celodenní skipasy (á 57 CHF + 5 CHF vratná záloha) celkem za 124 CHF.

Sedli jsme na sedačkovou lanovku a vyrazili vzhůru. V horní stanici byl náš vzhled zaměnitelný se sněhulákem :-). Do dalšího patra jsme se přesunuli kabinkovou lanovou, odskočili si na WC a poslední úsek zdolali šestisedačkou s bublinou.

Nahoře bylo asi 20 cm prašanu, ale bohužel difúzní světlo, ve kterém se moc nedá jezdit. Miki po pár obloučkách hodil efektní salto vpřed, naštěstí bez následků, ale radši jsme zpomalili.

Pak jsme se přesunuli na vlek Laritg. Sjezd k němu by byl něco úžasného, nebýt toho světla. V jednu chvíli jsem tak ztratila orientaci, že jsem zamířila ven ze sjezdovky, sestřelila tyčku označující její okraj a při následné snaze zatočit nebo zastavit jsem padla dolů ze svahu na záda. Vůbec jsem se neorientovala, takže jsem nevěděla, kde je nahoře a dole, ani jestli jsem ještě v pohybu. Až když jsem přestala klouzat dolů, došlo mi, že svět se zastavil :-). Snažila jsem se pak zvednout, což ale v desítkách centimetrů prašanu nebyla legrace. Tedy vlastně byla – přistání to bylo jak do peřin, prašan naprosto boží a to celé ve spojení s marnou snahou se zvednout mě tak rozesmávalo, že už jsem na nic jiného neměla sílu.

Ujeli jsme jen pár set metrů, aby si totéž vyzkoušel Miki. Před zraky chlápka z horské služby sestřelil nějakou varovnou ceduli na pořádném kůlu a v prašanu poztrácel lyže a hůlky. Když ho přebolela naražená ruka, smáli jsme se u hledání jak blázni. Chudák záchranář :-).

Kotvou, která je v horní části pořádně zalomená vlevo, jsme se vrátili do hlavní části areálu. Bylo tam překvapivě slunečno a ze sedačky jsme viděli, že jsou v provozu i další vleky, které byly do té doby zavřené.

Po sjezdovkách Traumpisete a Heidipiste jsme se k nim přesunuli a byla to naprosto boží jízda – prašan napadaný na urolbovaný svah, parádně se v tom zatáčelo, sníh stříkal všude kolem, do toho sluníčko… Dokonce nám začalo být dost horko. Než jsme se dvěma kotvovými vleky dostali až do nejvyššího bodu Piz Cartas (2.713 m n. m.), zase se začalo zatahovat. Vleky navíc byly neskutečně dlouhé a v neupravené stopě byl výjezd „zážitek“, vrátili jsme se tedy k lanovkám. Dlouho jsme tam ale nevydrželi, v difúzním světle to stálo za prd, sjezdovky už byly rozježděné a i lidí v poledne přibylo, rozhodli jsme se tedy pro dnešek skončit.

U dolní stanice údolní lanovky jsme byli krátce před 13. hodinou po čtyřech hodinách lyžování.

Přesunuli jsme se k autu, kde jsme se přezuli, trochu přeoblékli a nechali lyže. A pak jsme se vrátili k lanovce, kde jsme tušili půjčovnu. Našli jsme jí hned, sáněk měli spoustu. Jelikož jsme měli skipas, platili jsme jen za půjčení sáněk – 15 CHF za jedny. Jako depozit si nechali mojí občanku :-(.

Z půjčovny jsme došli zase k lanovce a vyjeli nahoru. Sáňky nám obsluha pověsila na háky z boku sedaček. Vyjeli jsme i druhý úsek kabinou a od její horní stanice museli kus po zimní cestě na začátek sáňkařské dráhy. Výšlap byl tedy dost zdlouhavý a ve sněhu únavný.

Když cesta konečně zamířila dolů, sedli jsme na sáňky a učili se je řídit. Zpočátku mi to moc nešlo, udržet je jet rovně a správně zatáčet. Brzy jsme se dostali na úroveň lesa, kde bylo občas potřeba kus jít. Závěrečný sjezd v lese do Savogninu byl zatočený, zledovatělý a v dolní části bez sněhu. Na ledu se fakt zatáčet nedá, dojezd tedy byl jeden velký karambol, kde jsem se jen tak tak vyhnula jiným sáňkám.

Sáňkařská dráha oficiálně končí u kostela, ale až k němu se dojet nedalo, nebyl sníh. Celou cestu až k lanovce pak bylo třeba sáňky nést. Určitě to byl alespoň kilometr a dost se pronesly.

Moc ráda jsem tedy podruhé sedla na lanovku a těšila se na tu adrenalinovější verzi sjezdu. Měl být o dost rychlejší, ten první měl trvat 1,5 hodiny a zabral nám něco přes dvě, ten druhů měl být je na 30 minut.

Od horní stanice kabinky to byl pořádný sešup jako po nějaké skikrosové dráze, samé zatáčky a velká část v lese. Dojezd do mezistanice skrz tunel. Mikimu to přišlo asi moc adrenalinové a je fakt, že úplně bezpečné to tedy není, všude spousta zatáček a stromů, molitany a sítě jen sporadicky. Z mezistanice jsme se pustili do druhého úseku a prosvištěli okolo cedule, že je uzavřený. Na internetu to nebylo a než jsem Mikiho „dohnala“, bylo pozdě se vracet. Už kousek pod mezistanicí bylo málo sněhu a brzy přišla místa, kde nebyl vůbec, tak jsme brzdili o krtince, štěrk i asfalt a přenášeli sáňky přes louky, které čekají na svá stáda krav.

Dolní část byla společná se sjezdovkou a byl to sešup, Miki to radši obešel. Já zpočátku dost brzdila a pak to pustila a uf, byla jsem dole.

Celkové škody u mě jsou dvě naraženiny od dvou pádů na náledí, naštěstí mimo sáňky, a pak nějaké menší naraženiny přímo od sáněk nebo malých jízdních karambolů, proti těm dvěma uklouznutím ale maličkost.

Dole jsme vrátili skipasy, dostali za ně zpět 10 CHF a odnesli jsme do půjčovny sáňky. Škody naštěstí nikdo nekontroloval, bývaly by se našly. Takže mi jen vrátili občanku a my došli k autu.

Na zpáteční cestě jsem si zastavila na jednom SOS odpočívadle kvůli vyhlídce na zeleno-tyrkysovou přehradu, ale moc vidět nebyla.

Zpáteční cestu jsem oproti té ranní zasněžené Mikiho zvládla docela rychle a dost to uteklo.

Na pokoji jsem si dala regenerační horkou sprchu, něco málo pojedla a popila a pustila se do dopsání deníku. Pak jsme si dali k večeři včera koupený sýr Appenzeller.

Asi ve 20:00 jsem svůj deník dopsala, ještě se najedla a napila, dopila jsem i včera koupenou mangovou Rivellu, a co nejdříve šla spát, bylo to dneska docela vyčerpávající. Miki už asi lyžovat nebude :-).

6. 3. 2017 - Flims-Laax-Falera

Budíka jsme měli na 6:50. K snídani jsme měli francouzské panini s čokoládou – sice ne švýcarské, ale moc dobré. Příprava byla tentokrát rychlá a z hotelu jsme vyráželi podle plánu – v 7:40.

V Churu tentokrát regulérně pršelo, byť nijak moc. Cestou se déšť změnil v déšť se sněhem a sněžení, ale za každým dalším tunelem bylo počasí jiné, takže jsme viděli i sluníčko.

Z městeček Flims, Laax a Falera jsme si vybrali to prostřední, které podle mapky vypadalo, že má nejlepší infrastrukturu.

Parkovali jsme v krytých zpoplatněných garážích u dolní stanice kabin. V garážích docela foukalo, ale bylo tam sucho, tak příprava byla mnohem pohodlnější, než včera.

Z garáží jsem se komplexem s obchůdky a půjčovnami/servisy dostali až ven na malé prostranství. Vypadalo to tam jako v Beaver Creeku, Mikimu to připomínalo Aspen. Když jsem to hledala na Google Maps, bylo to tam rozestavěné, takže i na to parkování jsem navigovala naslepo.

Na prostranství jsme v jedné z pokladen koupili 2 celodenní skipasy. Stály 140 CHF včetně zálohy na čipovou kartu, která je, jak se ve Švýcarsku občas stává, nevratná.

Od pokladen jsme se přesunuli k dolní stanici visuté kabiny. Dorazili Jsme tam Pár minut před 8.30, Kdy vyrážela první kabina vzhůru. Jízda byla dlouhá, venku mraky, tak nebylo nic vidět. Moc ráda jsem nahoře kabinu opustila. A venku nás čekal bomba výhled na hory tyčící se nad mraky, nad které jsme vyjeli. To jsou ty chvíle, pro které tak miluju lyžování…

První jízda byla po modré sjezdovce č. 52, která byla naprosto boží, čerstvě urolbovaná, díky prašanu měkká tak akorát.

Vrátili jsme se na Crap Sogn Gion, znovu sjeli kus „dvaapadesátky“ a vyjeli na Crest la Siata, odkud jsme se přesunuli na Crap Masegn (2.477 m n. m.). Jde o nejvýše dostupné místo areálu, protože všechno ostatní je z neznámého důvodu zavřené – Fuorc la da Sagogn (2.528 m), Vorab (2.570 m), Vorab Gletscher (3.018 m) i La Siala (2.810 m). Plus jsou mimo první i některá přibližovací zařízení, třeba kabinka z Fuorcla na Crap Masegn.

Z Crap Masegn jsme se po červené č. 40 přesunuli na Plaun a kabinkou na Nagens. Tady jsme zdrželi na modrých sjezdovkách obsluhovaných sedačkou Scansinas – Mutta Rodunda. Modrá č. 12 a především č. 23 byla naprostá senzace. Je až trapné několikrát denně říkat, že to byla životní jízda :-).

V horní stanici sedačky na Mutta Rodunda byla u obsluhy na sněhu položená malá rolbička, sníh pod ní urolbovaný, moc roztomilé zákoutí :-). Při jedné z jízd nám nad hlavami přelétly dvě stíhačky, to se nám ve Švýcarsku stalo už opakovaně. Super způsob, jak si užít „nudnou“ jízdu na lanovce :-).

Víc zdejších modrých sjezdovek jsme si užít nemohli, takže jsme se po červené č. 18 přesunuli do Flims. Těšili jsme se na dvě zdejší sedačky, podél kterých je podle mapky moc pěkná modrá č. 1, která se později napojuje na č. 10. Sedačky ale mají z boku držáky na lyže a jezdí se tedy na nich bez lyží na nohou, takže jen shrnují všechny nevýhody kabinek (sundávání lyží) a sedaček (větší zima). Dolů jsme to tedy sjeli jen jednou – po červené č. 2 a modré č. 4, která nás dovedla do slepého místa k zavřenému vleku. A nebyli jsme tam jediní… Prašanem jsme to přetraverzovali na sousední sjezdovku a dojeli k dolní stanici do Flims. Kabinkou jsme se vrátili na Plaun, druhou na Nagens a ještě jednou sjeli tu boží modrou č. „23“. Sedačkou jsme pak vyjeli na Crap Sogn Gion a vyzkoušeli znovu modrou č. 52 a na ní navazující č. 53. Ta už nebyla tak dobrá, střídaly se na ní snad všechny možné povrchy od prašanu až po led.

Sedačka zpět na Curnius byla zase bez lyží na nohách, to je tak nepraktické! Po červené č. 64 jsme sjeli zpět do Laaxu a tím dnešní lyžování zakončili.

V garážích jsme se naložili do auta, zaplatili 9,20 CHF za parkovné, což byly do poslední mince všechny drobné, které jsem měla (mám si něco přát?) a vyrazili zpět co Churu.

V hotelu jsme dali sušit vlhké oblečení, převlékli se do civilu, zcivilizovali se a zašli do sousedního Migros na nákup večeře. Měli tam spoustu zajímavých věcí, ale nelíbilo se nám jejich pečivo a měli jen modrou a zelenou Rivellu.

Odnesli jsme tedy nákup na pokoj a zamířili ještě do nedalekého Coopu pro pečivo, Rivellu a našli jsme i zlaté kiwi, které se u nás z nepochopitelného důvodu asi vůbec neprodává. A na krájení sýrů jsme si pořídili malý krájecí nožík.

Na pokoji jsem si dala rychlou sprchu a vrhli jsme se na večeři – sýr brie s lanýži byl naprosto famózní. Lanýži se při jeho výrobě opravdu nešetřilo. Asi si ho budeme muset koupit ještě jednou :-). Mimo lanýžového brie jsme měli ještě paprikový salám, který byl ve slevě, protože mu dnes vypršela lhůta prodeje. Pozor, nezaměňovat s trvanlivostí, resp. datem spotřeby! Ve Švýcarsku jsou, jak už jsem se v minulosti několikrát rozplývala, potraviny rychle se kazící označené datem, do kdy se smí prodávat, a datem, do kdy mají být spotřebovány. Sýry v akci, které procházejí v ten den, jak je tomu u nás, ve Švýcarsku fakt na prodejně zákazník nenajde.

K tomu celému jsme si ještě dali salátový mix, který má na obalu rozepsáno, která jeho ingredience odkud pochází. I na salát se podle všeho vztahuje výše popsané pravidlo o datu prodeje a spotřeby… K tomu všemu popsanému jsme si tedy, abychom „pravidlům“ učinili za dost, dali taky čerstvé pečivo. Taky dobré, u nás se takové vůbec neprodává.

Po večeři jsme dopisovala deník. Popíjela jsem u toho ochucené pití Flauder, příchuť Original. Miki si v mezičase dal plechovku Guaraná Antarctica a pak piva Eichhof.

Večer jsem si jako dezert dala ještě čokoládový krém, do kterého se sypou přiložené sněhové pusinky. Ty byly hodně sladké, ale jako celek s krémem to bylo dobré.

Večer jsme zase hráli Hru na hory a tentokrát se mi (konečně!) povedlo vyhrát. To je takový svátek, že si i zápisky ze hry musím dát do deníčku :-).

7. 3. 2017 - Obersaxen a Chur

Budíka jsme měli na 7:00 a asi v 7:45 se po ranních přípravách a snídani v podobě čokoládových panini vydali na cestu.

V Churu zase trochu pršelo a cestou to přešlo ve sněžení. Celá cesta okolo Flims, Laax a Falery až do Obersaxen byla se sněhem a přibývalo ho, jak jsme se blížili k cíli. Jeli jsme jak šneci a Švýcaři nás předjížděli :-).

Parkovali jsme na vyhlédnutém parkovišti u dolní stanice sedačkové lanovky Valata. Byli jsme tam dost brzo a měli tedy dost času na přípravu.

U pokladny jsme si koupili jednodenní skipasy. Čipové karty měli vratné, ale pokladní se nás ptala, jestli nemám vlastní, tak jsme se rozhodli vyzkoušet ty ze včerejška. Pokladní je tedy zkusila, ale nefungovaly. Dostali jsme tedy za zálohu 5 CHF na skipas ty jejich a včetně záloh platili 124 CHF.

V 9:00 pustili lanovku, tak jsme s ní vyrazili vzhůru na Cuola Sura. Lanovka byla dlouhá, ale hlavně stará neodpojitelná bez nástupního pásu, tak jsme rovnou vymrzli.

Na navazující sedačku směr Piz Mundaun jsme museli asi 10 minut čekat, turniket nás pustil asi v 9:25. Od její horní stanice jsme přijeli ke kotvovému vleku Geschniga a přes vrchol Stein jsme se přehoupli k sedačce Kartitscha. U její dolní stanice jsme si odskočili na WC a pak přes Stein přejeli do Wali.

Z Wali jsme chtěli pokračovat na Piz Sezner, což je nejvyšší bod v Obersaxen, ale lanovka nejezdila. Mimochodem – jediná zdejší sedačka s bublinou… :-(

Při návratu na Stein jsme docela slušně vymrzli, takže nás nezahřál ani dlouhý sjezd až do Meierhofu. Odtud jsme se vrátili na Kartitschu, kde se Miki při vystupování ze sedačky vyhýbal skupince zaclánějících kreténků a zamotal si lyži do spadlého a sněhem zapadaného plůtku. Blbouni z toho měli srandu a při odjezdu navazující sedačkou se nás pokoušeli zkoulovat. Házet ale neumí, ne trefil se ani jeden. Měli štěstí, bývala bych vzteky přišla o hůlku, kterou bych po nich shora moc ráda mrskla.

Při výjezdu na Stein jsem si všimla, že sedačka na Piz Sezner už jezdí, rozhodli jsme se tam zajet. A vyplatilo se, opravdu byla otevřená. Asi 3× jsme si sjeli modrou sjezdovku č. 15, respektive asi její souběžnou červeno-modrou část. Patnáctka totiž byla nahoře přehrazená, ale červená č. 14 zase časem přešla v modrou, tak těžko poznat, co jsme to sjížděli. Každopádně to ale byla bomba. Sjezdovka byla široká, sympaticky členitá a přitom přehledná a tak odlehlá, že naprosto liduprázdná a ještě v brzkém odpoledni urolbovaná. Daní za zážitek byl dolní bruslící traverz, který asi taky řadu lidí odradil. V Obersaxen ale určitě nejlepší sjezdovka.

Ještě jsme si sjeli modrou č. 12 a před zkoušením dalších zdejších sjezdovek nás „zachránila“ zábrana přehrazující začátek modré sjezdovky č. 45. Jakmile jsme zjistili, že je sjezdovka otevřená, zavrhli jsme všechny připravené plány a vrhli se vstříc dlouhatánskému sjezdu, který propojuje oba nejzazší konce celého areálu. Dostali jsme se tak do míst obklopených kilometry neposkvrněného prašanu vzdálených kilometry od nejbližších lidí. Sjezd byl prošpikovaný nudnějšími a ploššími pasážemi, ale jeho odlehlost to všechno vynahradila.

Dojeli jsme tak až do vesničky Vella, odkud jsme se oběma na sebe navazujícími sedačkami dostali na Hitzeggen. Z něj jsme pak sjeli zpět pod známý vrchol Piz Mundaun, pod nímž jsme pak trochu projezdili soustavu modrých sjezdovek.

Jednou jsme se rozhodli sjet až do Valata, kde jsem pak na Mikiho docela dlouho čekala. Často moc nedává pozor a jezdí za mnou, a jelikož jsem mu ujela, omylem uhnul na nějakou cestu a musel se vrátit.

Pak už jsme tedy jen jednou vyjeli na Cuolm Sura a znovu sjeli do Valata, čímž jsme dnešní lyžování zakončili. Asi právě včas, protože vykukující sluníčko bylo vystřídáno sněžením – a to asi během 20 minut.

Na parkovišti nebylo po ranním sněhu ani památky, takže naložení se do auta bylo o něco pohodlnější, ale sněžení nás trochu urychlilo. Něco před 15. hodinou jsme zdejší parkoviště opustili.

Cestou jsme dojedli čokoládové panini od snídaně a dopili Fauder Original. Zpáteční cesta docela utekla, oproti ránu už byly silnice jenom mokré.

Na hotelu jsme odnosili všechno do pokoje a dali sušit. Miki dopil svojí mangovou Fantu a podělil se se mnou o poslední 4 čtverečky čokolády Ovomaltine.

Jelikož bylo docela slušné počasí, tedy na rozdíl od předchozích dní dokonce prosvěcovalo sluníčko, rozhodli jsme se udělat si znovu procházku do centra Churu a omrknout ho trochu více za světla.

Pořádně jsme se oblékli, protože jsem venku tušila slušnou zimu a něco před 16. hodinou vyrazili.

Od hotelu jsme došli ke kruhovému objezdu u brány Obertor, skrz kterou jsme vstoupili do starého města. Bezcílně jsme procházeli uličkami až jsme došli ke kostelu Martinskirche, který jsme obešli zezadu a vystoupali několik schodů k Hof. Prošli jsme bránou a ocitli se na náměstí Hof, v jehož čele stojí churská katedrála.

Pokračovali jsme po ulici Arosastrasse do malého parčíku v její serpentýně. Je odtud krásný výhled na město. Tak jsme tu foťák postavili na stativ a udělali si dvě fotky. Silný vítr mi při druhém focení foťák sfouknul a v letu jsem ho stihla chytit.

Původní plán byl pokračovat až ke kapličce St. Luzikapelle, která leží v lese nad městem, ale byli jsme unavení a zmrzlí, tak jsme to vyhodnotili jako zbytečné.

Vrátili jsme se tedy do města, prošli ulicí Hofstrasse a přilehlými uličkami jsme se propletli zase až do úplného centra, k radnici. V jedné zdejší trafice jsem si za 3,60 CHF koupila tři pohledy - 1× Chur a 2× Bernina Express. Nebyly ale nijak dokonalé, tak jsem jich víc nebrala, ale potřebovala bych ještě 1× Chur a 1× Bernina Express na zpracování obou památek.

Jelikož už nám byla dost zima a vše podstatné jsme viděli, zamířili jsme pomalu zpět do hotelu.

Cestou jsme procházeli okolo Aldi Suisse a rozhodli se podívat, jestli taky prodávají preclíky jako v Aldi Süd. Nějaké preclíky jsme tam našli, k tomu jsme přibrali pečivo na večeři, sýr, něco na svačinu na zítra a pár drobností. Hlad nás z Aldi hnal rovnou do hotelu, cestou se ještě přidala zima.

Na pokoji jsem ochutnala preclík a pak si dala dlouhou horkou sprchu. K večeři byl Laugensilserkranz se sýrem Lustenberger, paprikovým salámem a (španělskými) cherry rajčaty. Otevřela jsem si k tomu červenou (original) Rivellu a docela se přejedla, málem jsem to do sebe nenacpala :-).

Po večeři jsem se pustila do dopisování dnešního deníku. U stolu u topení jsem po celém dní konečně pořádně zahřála.

8. 3. 2017 - Bernina Express a Tirano

Budíka jsem měla na 7:00, ale vzbudila jsem se o něco dřív a pak už se jen převalovala.

Ráno jsme se jen připravili, nasnídali, Miki odnesl lyže do auta a jinak jsme neměli co na práci. Asi v 8:00 jsme (už po paměti) vyrazili na nádraží.

V trafice jsem si za 2,60 CHF koupila 2 pohledy. Náš vlak už stál na nástupišti č. 10, tak jsme se kolem něj prošli a pak se šli usadit na naše místa do 5. vagónu.

Odjezd vlaku dle jízdního řádu v 8:58, reálně 8:58:40. To není zpoždění 40 minut jako u nás, ale 40 sekund.

Památky: Švýcarsko - Bernina Express

Obloha sice nebyla úplně vymetená, ale počasí slibovalo krásné výhledy. A že byly úžasné už od samého začátku – v údolí už trochu jarní zeleně, po okolních stráních pak spousty sněhu.

Nedlouho po opuštění Churu jsme dostali jakési palubní menu. Kromě suvenýrů (průvodce nebo roztomilého plyšového kamzíka) v něm bylo i občerstvení. Miki si tedy za 4,50 CHF dal kávu. Ochutnala jsem a nechutnala mi, ale Miki si nestěžoval :-).

Pořádná vyhlídková jízda začala hned za Churem v údolí Rýna a za městečkem Reichnau, od kterého jsme zamířili na jih.

Ve městečku Thusis jsme se stočili na východ do údolí Albula. Řeka Albul tekla hluboko pod námi v úzké soutěsce. Přehrada, kterou jsme viděli po přejetí přes Solis Viadukt na opačný břeh pak byla celá zelená. Největší atrakcí byl na konci úzkého údolí známý Landwasser Viadukt. Seděli jsme na správné straně, tedy vpravo jak jsme chtěli, tak jsme ho měli jak na dlani. Nezdá se to, ale vlak přes něj přejede docela rychle, moc času na rozhlížení a focení není. Jelikož už jsme v minulosti viadukt viděli, bylo nám to jasné. Namířila jsem tedy foťák, fotila „naslepo“ a místo koukání do hledáčku jsem se koukala z okna :-).

Památky: Švýcarsko - Landwasserviadukt

V Bergünu se postupně přistupujícími vlak zaplnil natolik, že se objevili i naši sousedé, tak jsme se museli prostorově uskromnit. Aspoň jsme jim to tam trochu zasmrděli tuňákovými bagetkami :-). Byly moc dobré – za tu cenu!

Za Bergünem přišly první serpentýny, mosty a tunely tolik typické pro dráhu Albula. Na krátkém úseku do Predy totiž vlak překonává převýšení 416 metrů a to bez ozubnice. Je udivující, jak je tu železnice zakomponovaná do terénu, jak ho kopíruje.

Dole pod námi byla silnice, která je v zimě celá pod sněhem a slouží jako sáňkařská dráha. Po naší nedělní jarní zkušenosti nás sáňkování asi moc oslovovat nebude, ale tohle vypadalo naprosto suprově, píšu na seznam „To do in Switzerland“ :-).

V Predě jsme vjeli do tunelu Albula, který je nejvýše položeným tunelem s normálním rozchodem kolejí v Alpách. Za tunelem nás čekal Samedan, v němž náš vlak rozpojili a část ho poslali do Sv. Mořice. My jsme pokračovali na jih.

Za Pontresinou jsme zase začali nabírat výšku. Okolí bylo plné sněhu a všude se tyčily vysoké hory. Brzy jsme stavěli v zastávce Morteratsch pod známým stejnojmenným ledovcem.

Stavěli jsme také v Bernina Diavolezza a Bernina Lagalp, kde jsou dolní stanice visutých kabin, které obsluhují zdejší lyžařské areály.

Okolo dvou jezer – Lago Bianco a Lej Nair – jejichž barva pod vrstvou ledu a sněhu jaksi nebyla rozpoznatelná, jsme dojeli až do stanice Ospizio Bernina, která je nejvýše položenou stanicí na trase – 2.253 m n. m. Další zajímavostí bylo také zdejší rozvodí.

Následovala malebná a stísněná stanice Alp Grüm. Jedna Američanka tam z nepochopitelného důvodu vystoupila a kamsi zamířila a vlak jí ujel. Asi jsou tu na blbečky zvyklí, prý jí přivezou dalším vlakem.

Z Alp Grüm jsme pak dlouze klesali do údolí. Cestou byly nejprve výhledy na ledovec a četné ledopády, sněhová pole, závěje, postupně sněhu nepatrně ubývalo, ale trvalo to hodně dlouho, než jsme se dostali pod jeho hranici.

První údolní stanicí bylo Poschiavo, nedaleko nějž leží krásné jezero Lago Poschiavo. Údolí vypadá docela rozlehle, ale městečka jsou stísněná, tak vlak na několika místech sdílí s auty silnici. Podivovali jsme se nad tím už před lety, když jsme si sem odskočili z italské Apricy omrknout zdejší kruhový viadukt.

Kruhový viadukt v Brusiu byl vidět už z větší dálky, ale pořádně opravdu až při nájezdu na něj. Shora byl vidět o dost lépe než tehdy, když jsme se procházeli pod ním. Mimochodem – i kvůli němu je třeba ve vlaku sedět na pravé straně. Na rozdíl od Landwasser Viaduktu vlaku trvá, než ho celý obkrouží, takže na prohlídku a focení je tu trochu více času.

Památky: Švýcarsko - Kreisviadukt Brusio

Pak už zbývalo jen projet několik malých vesniček, opustit Švýcarsko a vjet do Itálie. Na hranicích se tu nestaví, jede se rovnou do Tirana.

I když cestou jsme měli malé zpoždění, do cíle jsme dorazili na čas – ve 13:00.

Památky: Itálie - Tirano

První, co jsme z města viděli, byl kostel Madonna di Tirano, okolo kterého jezdí vlak přímo po kruhovém objezdu.

Z nádraží jsme zamířili rovnou do Caffé Merizzi, kde jsme měli rezervaci na oběd. Asi jsme nedostali přesně to, na co jsme měli voucher, ale bylo to naprosto vynikající. Měli jsme mít pizoccheri s mortadelou, ale byly se zeleninou a bramborami. K tomu jsme ale dostali sušené salámy, takže nás nikdo určitě „neobral“. Součástí menu byla i miska se salátem – čerstvým a úžasně nakombinovaným. K pití jsem si dala vodu a Miki pivo. Spolu s kuvertem to bylo to jediné, za co jsme platili. Celkem to stálo rovných 10 EUR. Platil to Miki u pokladny, tak nevím, zda dával i spropitné, resp. asi ano, tak jaké.

Z Caffé Merizzi jsme se skoro doslova odkutáleli. Čekala nás krátká procházka po městě, měli jsme na to přibližně 1 hodinu.

Z Caffé Merizzi jsme zamířili po hlavní ulici k řece Adda a na jejím druhém břehu hned zahnuli do centra. Prochodili jsme několik uliček, omrkli kostel sv. Martina, u nějž jsme si udělali společnou fotku, zašli jsme k zapadlé bráně do ulice Via Visconti a došli k slavnému Plazzo Salis. Odtud už jsme po břehu řeky pokračovali zpět a cestou se jen podivovali, jak se Italové mohou s autem vejít do těch uliček, kde mají na každé straně místy jen 10 cm!

K nádraží jsme dorazili brzy, asi ve 14:30. Koupila jsem si za 0,5 EUR pohled, došli jsme si na WC a ono to docela uteklo.

Vlak už na nás čekal připravený, jen mu přepřáhli lokomotivy a asi ubyly nějaké vagóny. Naše místa byla tentokrát na pravé straně ve směru jízdy, přičemž hlavní atrakce (viadukty) jsou při této jízdě na levé straně. Byla to pojistka, kdyby to bývalo nevyšlo ráno. Vlak byl ale poloprázdný, což nám dávalo možnost si případně přesednout.

Hned za hranicemi dorazil do vlaku celník, který jen vlakem prošel, následován druhým, který provedl vagónem psa a nechal ho, ať nás, respektive případná zavazadla, očichá. Byl to ale fofr, hned na stanici v Brusiu vystoupili a naložili se do připraveného auta. Kolikrát za den to asi dělají???

Na obhlédnutí viaduktu u Brusia jsme si na chvíli přesedli, na jezero Poschiavo nám tentokrát vyhovovala nová strana. Stejně tak na výjezd na Alp Grüm, kde jsme toho viděli víc. Na průjezd nejvyšší částí trasy jsme si na chvíli stoupnuli, zbytek byl vidět dobře.

Při vjezdu do Pontresiny se začalo stmívat. V Pontresině i Samedanu náš vlak zase přepřahali, ale odjížděli jsme na čas. Suprový sjezd z Predy do Bergünu i Landwasser Viadukt jsme ještě stihli za světla. Na viadukt jsme si zase na chvíli přesedli, Vlak na něj najíždí rovnou z tunelu a je to tedy mega fofr, člověk 2× mrkne a je pryč :-).

Při průjezdu údolím Albula se setmělo a ze zbytku cesty už jsme neviděli vůbec nic. Trochu nechápu, proč vlak ráno nevyráží už o hodinu dřív, aby se stihl návrat za světla.

Cestou jsme postupně snědli všechny zásoby – nejprve hned ze začátku čokoládu, později druhou bagetku a nakonec i zbytek kaštanů, které Miki objevil v Aldi.

Vlak do Churu dorazil možná se zpožděním jedné, dvou minut. Z nádraží jsme šli rovnou do hotelu, zabralo nám to asi 20 minut.

Na pokoji jsme se převlékli do pyžam a já se pustila do psaní deníku, který mi tentokrát zabral o dost víc času, takže do postele jsem se dostala až kolem 23. hodiny. Pak jsme ještě řešili zítřejší počasí a spát šli asi až ve 23:15.

9. 3. 2017 - Lenzerheide

Budíka jsme měli na 7:00 a po včerejším ponocování a předtuše dnešního počasí se mi vstávat nechtělo.

K snídani jsme si dali šneky s čokoládou a já dopila svou Rivellu. Oblékli jsme se a vyrazili.

V Churu pršelo a nezměnilo se na tom nic ani celou cestu, až na parkovišti pod Rothornem bylo na nule a padal mokrý sníh.

Parkovací automat se na nich neptal a chtěl 5 CHF na celý den. Pak jsme se připravili a šli koupit skipasy. Dva dvoudenní měly být za 280 CHF (á 140 CHF) plus 10 CHF depozit (á 5 CHF), tak jsme měli platit 290, ale pokladní po nás chtěla jen 270 CHF. Systém nepřenositelnosti skipasů tu dotáhli k dokonalosti – vyfotili si nás hned u pokladny.

U turniketů na kabinku jsme byli první a ještě museli několik minut čekat. Nahoru jsme pak vyjížděli první možnou kabinkou.

U horní stanice kabinky jsme pak několik minut počkali na odjezd visuté kabiny na Rothorn (2.865 m n. m.). Nahoře bylo asi 30 cm prašanu, jehož rozježdění bylo mimo jiných i na nás.

V čerstvém sněhu to ale moc nejelo, sníh hodně zpomaloval a v plošších úsecích bylo třeba vyšlapávat stopu nebo se držet nějaké už existující. Největší atrakcí sjezdu tak byla galerie, tedy jakýsi tunel přistavěný ke strmé skále, uvnitř vysněžený. Jelikož je zastřešený, nechumelilo tam a bylo to jediné místo s relativně dobrou viditelností.

Sjeli jsme až k dolní stanici sedačky Weisshorn Speed. Červená sjezdovka k ní vedoucí už nabízela lepší viditelnost i sklon, takže to jelo samo a díky urolbovanému podkladu to byla paráda.

Od horní stanice sedačky jsme se přesunuli na Urdenfürggli, odkud odjíždí propojovací kabina do Arosy. Zkusíme to až zítra.

Při sjezdu z Urdenfürggli jsme využili docela frekventovanou sjezdovku a už byla dost rozježděná. V její dolní části mi asi v hlubokém sněhu uvízla levá lyže či co a zase jsem si dala menší salto s dopadem na záda do prašanu na okraji sjezdovky. Ještě v letu mě píchlo v pravém boku, asi jak jsem se snažila skrčit nohy pod sebe, tak jsem si natáhla sval nebo si o něco narazila žebra. Spadly mi i brýle, takže jsem měla obličej plný sněhu. Zase jsem skončila hlavou dolů z kopce a kvůli bolavému břichu se vůbec nemohla zvednout. Největší práce pak byla vyčistit od sněhu vnitřek brýlí.

Břicho bolelo, ale nějak se s tím lyžovat dalo. O kousek níž byla startovní budka na začátku černé svěťákové sjezdovky Silvano Beltrametti. Nebylo ale zrovna počasí na její vyzkoušení, tak jsme to dolů vzali oklikou po modré. V dolní části na ní díky stínění lesa nebylo moc prašanu a dalo se to rozjet v docela slušných carvingových obloučcích.

V dolní části ovšem místo sněhu padal déšť, takže na propojovací sedačku jsme dosedli v podstatě do kaluže a na jejím druhém konci měli oba úplně mokrý zadek – bez ohledu na pořizovací cenu a parametry našich kalhot, i moje stojící x- násobek ceny těch Mikiho a s dokonalou voděodolností tohle neustály.

Vlekem Proschieri jsme se přemístili k nejbližší lanovce západní části Lenzerheide. Sedačkou Stätzerhorn jsme vyjeli nahoru a po soustavě různých modrých sjezdovek jsme dojeli až do jižního cípu areálu. Na dojezdu zase pršelo a konec sjezdovky už byl v děsném stavu, vydřený, rozmáčený…

Čekal nás výjezd sedačkami Tgantieri a Scalottas. Obě sice docela rychlé, ale bez bublin, tak jsme dojeli na vrchol pěkně zmáchaní. Rozhodli jsme se to na západním svahu trochu projezdit a pomalu se přesouvat zpátky.

K dolní stanici sedačky Pedra Grossa jsme ani nejeli a další soustavou modrých zase přejeli víc na sever a vyjeli až sedačkou Cumascheal. Od ní pak opět po modrých až k přibližovací sedačce Obertor.

Vystřídalo se nám nejrůznější počasí – bez srážek, sníh i déšť, skvělá viditelnost, difúze i mlha/mraky. Škoda ho, být hezky a sjezdovky upravené, byla by tu řada nádherných širokých sjezdovek. V rozježděném původně prašanu, nyní cca 20 cm mokré, lepivé a neskutečně brzdící hmoty to bylo utrpení. Docela jsme se báli nějakého pádu, protože pád vlastní vinou je ukočírovatelný, ale pád kvůli tomu, že jedna noha zůstala někde zaklíněná v hlubokém sněhu, je nepředvídatelný a nekorigovatelný.

Jestli z nás jízda po sjezdovkách vyfoukala část vlhkosti, vynahradili jsme si to na přibližovací sedačce Obertor, kde jsme zase sedli do mokra a ještě jeli v dešti. Nahoru jsme vyjeli dlouhou sedačkou Heimberg, abychom u její horní stanice zjistili, že až na parkoviště pod kabinou to v kuse sjet nejde.

Přiblížili jsme se kotvovým vlekem a pak po sjezdovce č. 26 a 21c dojeli až k parkovišti. Byly to modré sjezdovky, spodek chráněný lesem, úžasně jsem si užila carvování, které tu bylo možné. Nakonec se během celého dne těch super obloučků nasčítalo docela dost, ale jaká by to byla v Lenzerheide paráda, kdyby nebylo tak hnusně. Ach ta kdyby…

Na parkovišti jsme se pomalu naskládali do auta. Zkomplikovaly nám to Mikiho přezkáče, které si utáhnul tolik, že teď nešly povolit. Naštěstí to byly přezky až ve špičce, tak to šlo zout i zapnuté, ale co s tím dál…

Ještě jsme si odskočili na WC a vytisknout mapky („EKG“) dnešního lyžování. V porovnání s jinými staršími jsou žalostné :-(.

Sedli jsme do auta a jeli do hotelu. Mokré oblečení bylo utrpení, venku lilo jak z konve a auto se při sjezdu z hor do údolí moc nezahřálo.

V hotelu jsme dali vše sušit, pojedli zbytek snídaně a masopustních placek Chüechli. Oblékli se a vyrazili pro večeři do nedalekého COOPu.

Koupili jsme si každý láhev pití, k večeři pečivo Chrustenkranz, k tomu sýr, v akci s 50% slevou krůtí salám a pytel různých druhů salátů. A navíc něco na zub – preclíky a jogurt, resp. já tiramisu. Celkem za 21,25 CHF. Po příchodu na pokoj jsme si dali pečivo se sýrem, salámem a salátem. Byla jsem z toho počasí otrávená a pobolívalo mě břicho, tak jsem najednou ani neměla chuť. Nemůžu kašlat ani se smát, ale samo od sebe břicho nebolí, asi to nebudou žebra, snad jen natažený sval nebo něco. Mikiho ze všeho nejvíc baví mě rozesmávat a pak se bavit tím, jak mě to bolí :-).

Po večeři jsem se pustila do dopisování deníku a v mezičase se pokoušela usušit všechny ty mokré věci. Tedy alespoň tomu napomoci tím, že je budu různě otáčet atd.

10. 3. 2017 - Lenzerheide a Arosa

V noci jsem byla několikrát vzhůru, probudila jsem se pokaždé, když jsem se chtěla převrátit. Pobolívalo mě břicho a bolelo mě za krkem.

V pokoji bylo od sušení oblečení horko a vlhko, tak jsem asi v 0?45 pořádně větrala a dojedla mezitím preclíky, které jsem načnula večer.

Budíka jsem měla na 6:50 a tentokrát se mi vůbec nechtělo vstávat, i když následný pohled z okna sliboval super den.

K snídani jsme si zase dali panini plněné čokoládou – tentokrát ty koupené v Aldi. Plus jsem během rána dopila další švýcarské pití, které jsem načnula včera večer.

Z hotelu jsme vyráželi později, než včera, asi v 7:45. Mířili jsme na stejné parkoviště. Při našem příjezdu už se dost plnilo, vyšlo na nás poslední místo v první řadě. Hned po zaparkování jsem zamířila k parkovacímu automatu a nakrmila ho pěti frankovou mincí.

Lidí byla všude spousta, ale u kabinky skoro nikdo, tak jsme si ještě odskočili na WC a i tak stihli první kabinku.

Nahoře jsem z kabinky vystoupila jako první :-). Lanovky zatím nejezdily, jen kotva, tak jsme si na ní dali 2 jízdy.

Odevšak byly slyšet rány, které odpovídaly odstřelování potenciálních lavin. Na kotvě nám byla zima, hodně foukalo – možná kromě lavin další důvod, proč nejezdily sedačky…? Sjeli jsme tedy k propojovací sedačce Obertor a u ní se rozhodli přejet na protější svahy Lenzerheide. Včera se nám tam líbilo několik carvingových modrých, které stály za vyzkoušení za dobré viditelnosti a urolbované.

Ani v této části areálu nejezdily všechny lanovky, museli jsme tedy vzít za vděk sedačkou Stätzertäli, podél které ale vedla úžasná modrá, kterou jsme včera vynechali. Sjeli jsme si jí 2×, pak už se u lanovky začala dělat fronta, tak jsme sjeli k vleku Valbella a pokračovali i navazující sedačkou Cumascheals. Stále se ozývaly ty velké rány.

Po modré č. 50 jsme přejeli až do nejjižnější části a postupně se po různých sjezdovkách a lanovkách vraceli zpět. Počasí se vylepšovalo, takže od horních stanic sedaček byly často úžasné výhledy.

Zatím platilo, že nejlepší počasí je před polednem, tak jsem plánovala nějak v tu dobu vyjet na Rothorn. Miki ale zkoušel navigovat a 2× jsme se netrefili na tu správnou odbočku k lanovce Obertor.

Nakonec jsme Obertorem přejeli zpět, vyjeli sedačkou Heimberg a přesunuli se k visuté kabině. Cestou jsem na červené sjezdovce 21a/21b spadla. Ani nevím jak, byl to strašný fofr. Musela se mi zaseknout vnější hrana nebo jsem najela do hlubšího sněhu. Hned se tam o mě zajímala nějaká Švýcarka, jestli jsem v pořádku, až jsem jí podezřívala, jestli v tom nemá prsty, mohla mě srazit zezadu, najet na lyže… Miki byl fuč a kromě pobolívající levé ruky se vše zdálo OK, tak odjela. Ruka se ale časem začala „vylepšovat“ až jsem v ní nemohla nic udržet. S hůlkou nebo odpichováním to byl dost problém, nemohla jsem si pořádně navléct ani rukavici. To jsem zvědavá, co z toho bude.

Nahoře byly docela hezké výhledy a počasí taky krásné, ale Miki nevypadal, že by se tam chtěl zdržovat, tak jsme brzo odjeli po červené „jednadvacítce“. Byla mnohem lepší, než včera se závějemi sněhu.

Pomocí sedačky Urdenfürggli jsme se přesunuli k překlenovací kabině Urdenbahn a přejeli do Arosy. Bylo asi 13 hodin.

V Arose jsem měla jen pár plánů, které ale částečně zhatily některé uzavřené sjezdovky (č. 11) a složitější navigace v okolí malého vrcholku pod Weisshornem. Nakonec jsme měli největší problém se stavem sjezdovek – všechny červené už byly boulovaté, některé nahrnuté hromady byly určitě nad kolena. No a v Arose červené sjezdovky převládají, tak nebylo moc z čeho vybírat. Docela jsme to tam projezdili, tak jsme se asi v 15:00vrátili do Lenzerheide.

Sjezdovky tu ale už taky stály za prd – spousta boulí, mezi nimi odhalený tvrdý technický podklad… Znovu jsem na jedné sjezdovce spadla. Miki mi zkoušel pomoct vstát, ale mezi boulemi byl výsledek nejistý, tak jsem ho nechtěla shodit a pomoc odmítla, což si vyložil tak, že odjel :-). Začal se tam o mě starat nějaký pán s dítětem a nechal mě odjet, až když se opakovaně ujistil, že je vše v pořádku.

Vzdali jsme hledání slušné sjezdovky asi v 16:00 a sjeli na parkoviště. Cestou záchranáři nakládali někoho zraněného.

Chtěli jsme si vytisknout Skiline, ale došel papír :-(. Tak jsme vrátili skipasy, dostali zpět 10 CHF, v obchodě omrkli rukavice a u parkoviště ve svahu otestovali naše nové mačky.

Odjížděli jsme asi v 17:15 a jeli rovnou do hotelu. Převlékli se a vyrazili do sousedního Migros na nákup. Koupili jsme si něco k pití, něco k večeři (zase měli ten boží brie s lanýži) a něco k snídani. Já přidala kartáč na vlasy a – světe div se – i ten plastový výlisek je vyrobený ve Švýcarsku!

Miki si dal na pokoji pivo a já horkou sprchu :-). Zavázala jsem si ruku obvazem a pustila se do psaní deníku.

Nějak jsem neměla hlad, tak jsem si dala večeři, až když se ozval hladovějící Miki – asi ve 20:15. Byl to brie s lanýži a pečivo :-).

Druhou večeři jsem si dala asi ve 21:30. Tentokrát appenzellerský salám. Byl dle očekávání hodně slaný, ale i kořeněný.

Miki se večer ještě posilnil jogurtem a pustil se do balení. Já se k němu přidala a za odměnu pak snědla druhé tiramisu, které jsem si včera koupila.

Spát jsme šli asi ve 22:30.

11. 3. 2017 - Cesta

Budíka jsme měli na 6:50. Připravili jsme se a dobalili těch pár věcí, které zbývaly. S chromou rukou mi to moc nešlo, je k nevíře, k čemu všemu člověk potřebuje schopnost chápat (předměty) :-).

Zlikvidovali jsme některé načnuté zásoby, já pití, a vyrazili na nákup. Chtěli jsme do COOPu, ale v sobotu otevírají až v 9:00, tak jsme zašli do Migros. V podstatě jsme šli jen pro sýry, kterých jsme si nakonec vzali asi 5 druhů a dva našim, tentokrát už to bohužel nemají jako odměnu za hlídání Kellyho… :-(.

V hotelu jsme postupně dořešili vše zbývající – naskládali vše do auta a vrátili kartu od pokoje. papírová parkovací karta nám zůstala.

Z garáže jsme vyjeli v 8:29. Jen jsme přejeli na opačnou stranu silnice k benzínce BP, kde Miki za 10 CHF natankoval právě tolik, kolik nám vystačí do Rakouska.

Pak jsme z Churu vyrazili směrem na sever na rakouský Bregenz. Cestou byly nádherné výhledy na okolní hory. Poprvé za ten týden bylo ráno úplně jasno – jak jinak, když odjíždíme…

Švýcar na hranicích se o nás zajímal, ale když jsme ho po pozdravu požádali, jestli můžeme mluvit anglicky, mávnul na nás, že máme jet – tak trochu ve stylu „tímhle jazykem se s vámi bavit nebudu“ :-). Rakušani tam nebyli.

V Rakousku jsme u jedné z benzínek natankovali a pak dojeli do garáží v Bregenz a na chvíli se vyrazili podívat k Bodamskému jezeru. Trochu jsme se tam prošli takovým malým parkem. Mikiho tam v přístavu zaujala nějaká loď, tak jí šel omrknout. Mezitím na nádraží přijel vlak, kvůli kterému byly dole závory a sotva se zvedly na jedné koleji, šly dolů na druhé, takže parkování jsme nestihli za 1 EUR o 1 minutu! To ovšem naštve…

Pokračovali jsme do Německa, kde na hranicích vůbec nikdo nebyl ani na jedné straně. Poté jsme najeli na dálnici a s menšími zdrženími v zácpách mířili domů.

Cestou přes Švýcarsko a pak Německo jsme snědli Panettone a u našich hranic čokoládu. A taky zlaté kiwi, které jsme, myslím, od návštěvy Nového Zélandu neměli.

Na Rozvadově jsme natankovali u Mikiho oblíbené benzínky a dojeli domů. Celou cestu odřídil Miki, protože já jaksi levou rukou nemůžu držet volant. Cestou na dálnici jsem koukala na internet, co by to tak mohlo všechno být a jak to řešit. Uvidím. Budu chladit otok, počkám třeba do pondělí, a když se to nezlepší, půjdu omrknout nějakou ordinaci zevnitř…