2013-10 - Asie (Čína, Tibet, Nepál a Indie)

Po celou dobu naší dovolené v Asii jsem si poctivě psala deník, který jsem po návratu postupně přepsala a zde vám přináším jeho elektronickou verzi. Prosím o shovívavost - jde o doslovný přepis autentických zápisků psaných přímo na místě včetně případných nepřesností, občas jsem opomenula i důležitá fakta nebo se rozepisovala o (pro někoho) zbytečnostech.

Vše, co je psané běžným řezem písma, je původní můj vlastní text deníku. Vše, co je psané kurzívou, jsem měla s sebou natištěné na štítcích, které jsem do deníku dolepovala, nebo to bylo doplněno až po návratu (například různé opravy, upřesnění atd.). Některé části textu možná bez kontextu se samotným deníkem nebo fotkami nebudou dávat smysl, v takovém případě prosím následujte uvedené odkazy.

Obsah

Úvod

Už když jsme se připravovali do Keni, napadlo nás, že očkování, které je jenom na 3 roky, by chtělo ještě nějak využít. Přímo se nabízela ASIE… Spíš pro zajímavost jsme se po takových zájezdech dívali. Pár jsme jich našli, ale moc nás to neuchvátilo. Nakonec jsme ale super zájezd našli:

  • s CK CHINA TOURS
  • Čína, Tibet, Nepál, Indie
  • zájezd z Pekingu do Dillí

Na konci září 2012 se na webu CK objevily vypsané zájezdy na příští rok. V sobotu 29. 9. 2012 jsem zájezd rezervovala.

Hned 2. října jsme se vypravili do cestovky, uzavřeli smlouvu a zaplatili zálohu.

4. prosince nám přišla k podpisu pojistná smlouva. Podepsali jsme jí a zaslali zpět.

V pátek 5. dubna 2013 nám přišly podrobné pokyny k zájezdu, formuláře víz a všeobecné pokyny a informace k navštíveným zemím. Uvažujeme, jestli to znamená, že opravdu jedeme, že už se našli další 4 cestovatelé… :-)

13. května jsme se dozvěděli, že už je přihlášeno dost lidí.

26. června jsem psala doc. Maďarovi, abych si upřesnila očkování a léky.

Kurz dolaru jsme hlídali od jara, ale ten nejlepší jsme propásli, takže 19,60 bylo OK. Netušili jsme, že za pár dní klesne až na 19,30 (26. 8.).

23. 8. jsme vyrazili na očkování proti meningokoku. Od 20. 8 jsem měla objednané pasové fotky. Miki je šel v pátek vyzvednout se mnou a nechal si je taky udělat. Přišel e-mail s informacemi k získání víza do Číny a Indie. Zdá se, že fakt pojedeme… :-)

27. 8. O „polední“ pauze jsem dovezla pasy a formuláře do cestovky. Uvidíme, jestli pozadí na fotkách 5×5 cm projde, mělo být bílé… Pozadí na fotkách nakonec nebylo problém, tak máme o starost méně.

2. 9. 2013 jsem uhradila doplatek ve výši 110.892,-, 4. 9. 2013 jsme dostali nový přehled a nic nedlužíme.

15. 9. 2013 Na lékárna.cz jsem objednala další věci do cestovní lékárničky:

  • náplasti
  • Imodium
  • Ibalgin
  • Paralen
  • Coldrex
  • Opticalm
  • Biopron

18. 9. 2013 Objednávka byla připravena k odběru, tak jsem pro to dojela a ještě trochu vyzpovídala lékárníka – věděl mnohem víc než ta doktorka v očkovacím centru…

24. 9. 2013 Odletové pokyny měly přijít nejpozději 4 týdny před odletem, ale nepřišly, tak jsem to urgovala. Ještě nebyly připraveny, takže dorazily až 24. 9. 2013.

Následovalo poslední očkování. Před odletem jsme obdrželi čísla letenek, abychom si mohli zaplatit místa v letadle u nouzových východů. Ale nemáme to v plánu :-).

Šipka Zpět na „Obsah“

14. 10. 2013

Cca ve 13.20 jsme se sešli na letišti se zástupkyní CK. Podala nám nějaké informace, hlavně o tom, že máme společné (skupinové) čínské vízum a jak s ním nakládat. Je to jeden papír s razítkem, který musíme hlídat :-). A svěřila ho na hlídání nám, že prý jsme byli s CK hodně v kontaktu… :-)

Dostali jsme k tomu i instrukce a každá „skupinka“ navíc i kopii. Všechno nám to předala v deskách, ve kterých byly pasy, letenka, pokyny, průvodce a deníček.

Pak jsme si došli do McDonald’s na jídlo, prohlédli si výstavu v odletové hale a šli pomalu k letadlu, ani jsme moc nečekali. Let do Vídně byla Rychlíka – cca 35 minut. Tam jsme zamířili k východu G3 přes pasovku. Skupina se sešla skoro komplet, tak jsme si dali 20 minut rozchod a pak hromadně přišli ke gate. Docela dobrá organizace…

K jídlu jsme dostali letadýlkový a obláčkový snack. Pak bylo na výběr kuře nebo těstoviny – málem na nás kuře nezbylo.

Letěli jsme přes Moskvu, viděli jsme jí z letadla. Fotky nic moc, už byla tma.

Jak čas plynul, míjeli jsme města jako Yekaterinburg, Novosibirsk, Tomsk, Omsk nebo Ulaanbaatar.

Šipka Zpět na „Obsah“

15. 10. 2013

Na letišti v Pekingu jsme se seřadili podle seznamu a na imigrační jsem šla první já. Nechtěl jednu kartičku, kterou nám dali v letadle a sebral nám obě víza, tak jsem trochu zmatkovala, ale nakonec jsme prošli.

Popojeli jsme „monorailem“, vyzvedli kufry a po dalším rentgenu našli delegátku.

Ještě na letišti jsme měnili peníze. Sice to bylo s poplatkem, ale bez starostí a Mikimu se povedlo domluvit s někým, takže poplatek jsme rozdělili. Pak už jsme se jeli ubytovat do hotelu.

Hned, jak jsme se ubytovali, jsem si dala sprchu.

A pak už jsme vyrazili na obhlídku města…

Peking (čínsky: 北京, pinyin: Běijīng, český přepis: Pej-t’ing) je hlavní město Čínské lidové republiky. Historie sahá až do 3. století př. n. l. Žije zde necelých 20 milionů obyvatel.

Naše cesta vedla na náměstí Tian’anmen.

Tian’anmen (čínsky trad.: 天安門廣場, čínsky zjedn.: 天安门广场, pinyin: Tiān'ānmén Guǎngchǎng, český přepis: Tchin-an-men Kuang-čchang) je rozlehlé pekingské náměstí pojmenované podle stejnojmenné brány Nebeského klidu, která slouží jako hlavní vstup do Zakázaného města. Náměstí má délku 880 m a šířku 500 m. S rozlohou 0,44 km2 je největším náměstím světa.

Nakonec jsme ho skoro neviděli, konala se tam nějaká (sportovní) akce. Viděli jsme Šípovou bránu a Bránu správného světla, prošli se uličkami v okolí a ochutnali knedlíčky plněné mletým vepřovým – 5 ks za 20 ¥; lidi, co byli s námi, si dva vzali a dali nám za ně 10 ¥. Dostali jsme k tomu i nějakou „vodu“, chutí jak vývar z těch knedlíčků, prý se to pije, ale po ochutnání jsme to vyhodili.

Pak jsme pokračovali až ke vstupu do Zakázaného města. Ke vstupu jsme došli společně, Bránou nebeského klidu a přes nějaké bezpečnostní kontroly, které byly spíš k smíchu…

Takzvané Zakázané město (čínsky: 故宫, pinyin: Gu Gong, český přepis: Ku Kung) je komplex budov v centru Vnitřního města Pekingu. Výstavba byla zahájena roku 1407 během vlády dynastie Ming. Komplex pak až do roku 1911 sloužil jako sídlo císařů dynastií Ming a Čching a po tuto dobu byl běžně nepřístupný. Od roku 1987 je zapsán na seznamu UNESCO.

Po vstupu jsme dostali na 2 hodiny rozchod. Prošli jsme vrchem celé Zakázané město a mrkli jsme na výstavu keramiky a kaligrafie. Na boční uličky nebyl čas a síla…

Na konci jsme koupili slona do sbírky za 26 ¥.

Po Zakázaném městě jsme šli do parku Jingshan na vyhlídku. Delegátku tam odchytil nějaký chlápek a tak dlouho na ní tlačil, až jí nabídl čajový obřad zdarma (původně za 20 ¥). Šli jsme, ochutnali slang, jasmínový, liči, ? a ovocný, ale když nám je začali nabízet k prodeji, odešli jsme.

A jelo se na pekingskou kachnu. Začalo se výukou ovládání hůlek, lidem to moc nešlo… Mezi předkrmy byla zelenina s vajíčkem, chřest (pikantní), omelety a skvělé (!) smažené cosi s topingem a lá Jesenka. Kachna samotná nic moc…

Cestou z jídla jsme si koupili nějaké pití – vodu a jasmínový čaj.

Šipka Zpět na „Obsah“

16. 10. 2013

Vstali jsme v 7:00 a šli na snídani. Žádná sláva, sice „švédské stoly“, ale skončila jsem na toastu s máslem a nějakých sušenkách.

V 8:30 jsme vyrazili od hotelu k olympijským sportovištím – „ptačímu hnízdu“ a „vodní kostce“. Na stadion jsme šli i dovnitř – individuálně, takže za své, ale to neva, bylo to pěkné.

Pak jsme se vydali na dvouhodinovou cestu, během které nám Silvia vyprávěla o čínštině a o písmu.

  • Čínština má 4 tóny – vysoký, stoupavý, klesavý a nízký.
  • Slova dříve byla jednoslabičná a co slovo, to byl znak, dnes jsou dvouslabičná, tj. 1 slovo = 2 znaky.
  • Písmo byly původně piktogramy.
  • Pokud jsou v každém znaku 2 prvky, píše se nejdříve ten horní, vlevo, vnější.
  • Kaligrafie – v podstatě psané písmo

Asi ve 12:00 jsme přijeli k Čínské zdi do oblasti Mutianyuchangcheng. Silvia nám rozdala lístky a vyvezli jsme se nahoru lanovkou. Tam jsme si dali 2,5 hodiny rozchod.

Dlouhá zeď (čínsky trad.: 長城, čínsky zjed.: 长城, pinyin: Chángchéng, český přepis: Čchang-čcheng) nazývaná také Velká čínská zeď je starý systém opevnění táhnoucí se napříč severní Čínou. Zeď yla budována za dynastie Ming od konce 14. do začátku 17. století na ochranu před nájezdy Mongolů. Zeď je dlouhá 3.460 km, ale se všemi odbočkami měří cca 8.859 km. Od roku 1987 je zapsána na seznamu UNESCO.

Od kabinky jsme vyrazili nejprve vlevo. Zeď se vlnila po hřebeni docela dlouho a pak začala prudce stoupat. Byl to mazec, dost vedro a po pár schodech jsem byla mrtvá.

Vylezli jsme na nejprudší úsek a na věži se fotili. Prodejkyně nám nabídla, že nás vyfotí, a pak nám nabízela věci k nákupu. Prostě klasika…

Po nějaké době opravená zeď trochu skončila a přišly horší úseky. A nebyli tam žádní lidé. Šli jsme, co to šlo, takže až na konec toho opraveného. Končilo to plůtkem, obchůdkem s pitím a dál už vedla původní zeď. Cimbuří bylo zbořené, povrch zvlněný, rozrytý, zarostlý křovím. Dál se jít nedalo, takže jsme se začali vracet. Celé nám to nahoru trvalo asi 1 hodinu. Sestup byl rychlejší, ale ne moc, docela to klouzalo. Návrat k lanovce nám trval další hodinu.

Ačkoli čas jsme hlídali, nepřišlo nám, že bychom nestíhali. Úsek k další lanovce byla ale dost dlouhý a taky zalidněný, docela to zdržovalo. Odbočka k sedačce navíc nebyla značená a byl tam nějaký stánek, takže jsme to navíc přešli a dost si zašli a pak se museli přes několik věží vracet. K lanovce jsme dorazili asi až ve 14:35, tedy 5 minut po srazu. Koupili jsme lístky na tobogán (bobovku), ale ještě jsme dost ztvrdli ve frontě – nebyly vozíčky… Je s podivem, že na místo srazu jsme přišli jen o 20 m pozdě.

Omluvili jsme se, naštěstí to všichni (skoro) brali tak nějak sportovně, ale bylo to trapné. Ani jsme si nekoupili suvenýr – už jsme nechtěli zdržovat. Silvie byla ještě tak moc milá, že nám dala Colu a vodu, asi jsme vypadali děsně…

Pak jsme se vrátili do Pekingu a rovnou jeli na jídlo. Bylo to dobré, ale včera o dost lepší. Dva lidi se trhli – Fryčovi.

Silvia nás instruovala, jak se dostat do uličky, ve které prodávají tyčky s různými potvorami na gril, ale během večeře se setmělo a to už jsem se bála a ani fotky by asi za moc nestály. Pár tyček jsme viděli, když jsme se vraceli z večeře okolo jezer, ale žádná exotika.

Cestou jsme viděli taky bubnovou a zvonovou věž.

Šipka Zpět na „Obsah“

17. 10. 2013

Vstali jsme v 7:00, došli na snídani a v 8:30 vyrazili do areálu Letního paláce.

Letní palác (čínsky trad.: 頤和園, čínsky zjed.: 颐和园, pinyin: Yíhé Yuán) byl postaven v polovině 1á. století, ale byl zničen a současná podoba pochází z poloviny 19. století. Nachází se v rozlehlých zahradách plných altánů a pavilonů, na vrcholku obklopeném jezerem Kunming (Kchun-ming) v Pekingu. Od roku 1998 je zapsán na seznamu UNESCO.

Jako první jsme prošli uličku Suzhou. Pak jsme vylezli na Horu dlouhověkosti k chrámu. Když jsme sešli dolů, dali jsme si jogurt s brčkem za 6 ¥.

Pak jsme přejeli lodí přes jezero. Byl už docela smog, takže výhledy nic moc.

Po výlezu z lodi jsme si prošli ostrůvek a koupili pití a sušenky asi za 14 ¥.

Pak jsme přešli přes most na protější břeh a šli podél vody k jinému mostu a zpět. Pak jsme si prošli výstavy porcelánu a pokračovali jsme až k divadlu, kde byla výstava a hudební představení. Prošli jsme to rychle a pak si koupili 5 různých mapek po 10 ¥.

K východu jsme dorazili něco po 13:00, počkali na náš autobusek, který nás dovezl dál.

V areálu chrámu Nebes jsme se dozvěděli, že chrámy jsou kulaté, protože kruh je symbolem nebes, zatímco čtverec symbolem země. Stejně tak v Zakázaném městě jsou střechy žluté (země, císař), zatímco v Chrámu nebes modré (nebe).

Chrám nebes (čínsky trad.: 天壇, čínsky zjed.: 天坛, pinyin: Tiāntán) je komplex taoistických chrámů v Pekingu. Výstavba byla zahájena počátkem 15. století. Čínští císařové se sem chodili modlit za dobrou úrodu. Od roku 1998 je zapsán na seznamu UNESCO.

Postupně jsme prošli všechny 3 chrámy, pak i zahrady. V té růžové byly ještě rozkvetlé růže. Na místě srazu jsme si za 50 ¥ koupili sošku Čínské zdi, což jsme včera kvůli zdržení nestihli. Miki to usmlouval ze 65 ¥ jen tak, že mu řekl, že 50, on na něj „za kolik“, Miki že za jeden a on že OK :-). Něco po 17:00 jsme odjeli.

Od Chrámu nebes jsme jeli k vlakovému nádraží do restaurace na večeři. Zase byla dobrá, ale měli jsme úplně špinavé, mastné nádobí a skleničky přinesli taky hrozné.

Po jídle jsme se přesunuli na nádraží, ale procpat se až na správné nástupiště přes všechny možné kontroly a tisíce lidí, dalo fakt zabrat. V nástupní hale se pohádali a skoro porvali dva místní kvůli místu k sezení, nakonec tam dorazil i policajt.

Pak jsme nastoupili do vlaku, vagon č. 13, kupé 6, místa 21 – 24. Jsme tu s Alenou a Vladimírem Novotnými.

Šipka Zpět na „Obsah“

18. 10. 2013

Ráno asi v 7:00 nás vzbudili. Byla jsem docela odpočatá, ale strašně mě bolelo v krku, protože všude někdo kouří. Vlak přijel na nádraží asi v 8:00 a hned jsme jeli do hotelu.

Ubytovali jsme se, osprchovali, převlékli a v 11:00 se sešli v recepci a jeli jsme na hliněnou armádu.

Xi’an (čínsky: 西安, pinyin: Xī'ān, český přespis: Si-an, doslova „Západní mír“) je hlavním městem čínské provincie Šen-si. Za vlády dynastie Ming bylo přejmenováno, dříve neslo název Čchang-an, doslova „Věčný mír“. Leželo na počátku Hedvábné stezky. Nyní má včetně předměstí asi 8 milionů obyvatel.

Terakotová či hliněná armáda (čínsky trad.: 兵馬俑, čínsky zjed.: 兵马俑) je mauzoleum prvního čínského císaře Čchin v Xi’anu (Si-anu). Pochází z období okolo roku 220 př. n. l. a nachází se zde přes 8000 terakotových válečníků v životní velikosti. Sochy byly původně nabarveny a držely skutečné zbraně, které jsou dodnes funkční. Sochy objevil roku 196 rolník při hloubení studny, dnes mauzoleum patří mezi největší a nejbohatší na světě. Od roku 1987 je zapsáno na seznamu UNESCO.

Postupně jsme si prošli všechny tři haly – v té první, největší a hlavní bylo narváno, ale byly tam přesně ty zástupy bojovníků, jak jsou na fotkách. Nakonec jsme mrkli do výstavní haly, ale ta nebyla moc zajímavá. Cestou k autobusu nám každému Silvia koupila ovoce, které se hrozně podobalo kaki. Bylo moc dobré. Za 5 ¥ jsme si pak koupili ještě jedno velké granátové jablko, které jsme s Mikim snědli v autobuse.

Cestou od hliněné armády jsme zajeli k hradbám a asi půl hodiny jsme se po nich procházeli. Bohužel byl hodně smog, takže výhledy nic moc.

Městské hradby obklopují město Xi’an (Si-an) ze tří stran a jsou dlouhé 14 kilometrů.

Další zastávkou měla být Pagoda malé divoké husy, ale zavírala v 17:00, a to už jsme nestíhali. Jeli jsme tedy po domluvě rovnou k Velké mešitě.

Pagoda malé divoké husy v Xi’anu (Si-anu) byla postavena v letech 707 – 709. Při zemětřesení v 16. století se její vršek zřítil. Má 43 metrů na výšku.

Velká mešita v Xi’anu (Si-anu) pochází ze 17. století a je jednou z největších v Číně.

Mešita nevypadá jako mešita, protože mešity jsou zde stavěny tak, aby vypadaly jako jiné čínské chrámy a zapadaly do zdejší architektury. Jde spíše o areál zahrad.

Po prohlídce mešity jsme si dali hodinu rozchod, i když nikdo moc nechtěl. Nakonec to bylo fajn, šli jsme se Silvou, která nám pomohla koupit malovaný obrázek, pěkně si popovídala s prodavačkou a zajistila překlad nápisu, který znamená něco jako „hodně štěstí“/„good luck“. Obrázek stál směšných 15 ¥. Pak jsme si za 3 ¥ dali cosi rýžového na tyčce a šli hromadně na večeři. Podle tohoto lístku nám jídlo dělal kuchař č. 4 a prý se těší na naše připomínky :-).

Po jídle, které platila Silvia jako kompenzaci za Pagodu malé divoké husy, jsme prošli muslimskou čtvrtí, okolo bubnové a zvonové věže a pak rovnou do hotelu.

Bolí mě dost v krku, je to podobné zánětu průdušek, ale spíš bych řekla, že to mám z toho kouře z cigaret a ze smogu, možná. Už ráno mi na to lidi dávali různé cucavé bonbóny a Silvia mi večer dala Tantum Verde ve spreji. Snad to do rána nějak zabere.

Šipka Zpět na „Obsah“

19. 10. 2013

Budík jsme měli na 4:30 a pro jistotu nás budili i telefonem z recepce. V 5:00 jsme se sešli na recepci a po kontrole pokojů jsme vyrazili na letiště.

Odlétali jsme z terminálu T3, letadlo A319. S usazením byl tedy trochu problém, posadili nás docela na přeskáčku. Bezpečností kontrola byla ochmatávací bez výjimky. V odletové hale byla dost zima.

Let byl OK, prý trval asi 2:50, ani přesně nevím. Byly maličko turbulence a jinak úžasné výhledy na Himaláje. Přistání bylo vtipné, nalétává se tu dost přesně jedním údolím.

Na letišti už po nás nikdo nic nechtěl. Už tam na nás čekal řidič a tibetský průvodce. Cestou z letiště jsme viděli jaky domácí.

Asi ve 12:45 jsme dorazili do hotelu a po menších komplikacích s jednolůžkovými pokoji jsme dostali č. 401. Na pokoji je ovšem hrozná zima, bylo dokonce otevřené okno.

Ve 13:30 jsme se sešli s některými na společný oběd, dali jsme si burger z jaka a čaj masala, vše dohromady asi za 95 ¥.

V 15:00 jsme se sešli na recepci a vyrazili na procházku.

Lhasa (tibetsky: ལྷ་ས་, wylie: lha sa, čínsky: 拉薩, pinyin: lāsà) je tradiční hlavní město Tibetu a hlavní město Tibetské autonomní oblasti Čínské lidové republiky. Do roku 1959 bylo sídlem dalajlámů. Žije zde asi 250.000 obyvatel.

Šli jsme na náměstí Barkhor. Bylo to tam pěkné, ale bylo tam na sluníčku strašné teplo. Nedostatek kyslíku se taky projevoval, ale nějak mi nedošlo, že jsem nic moc nepila. Mezitím jsme ovšem vstoupili do chrámu Džokhang. Prohlídka byla zajímavá, ale taky dost dlouhá. Už venku se mi dělalo blbě a uvnitř to navíc smrdělo po různých vonných tyčinkách. Nejlepší bylo, když jsme vylezli na střechu, ze které byl výhled na Potálu.

Džókhang (tibetsky: ཇོ་ཁང་, wylie: Jo-khang, čínsky trad.: 大昭寺, čínsky zjed.: 大昭寺, pinyin: Dàzhāosì) je buddhistický chrám v tibetské Lhase postavený v 7. století za vlády Söngcana Gampa. Je považován za nejposvátnější tibetský chrám. Je součástí „historického souboru paláce Potála“, který je součástí UNESCO.

Po výlezu z chrámu jsme si urgentně koupili 2 vody. Pak jsme řešili suvenýry a vydali se na poutní okruh. Buddhismus nemá boha, pouze jakási božstva a učitele.

Buddhismus byl založen indickým šlechticem Siddhártem Gautamou (Buddha, „Probuzený“, 566 – 486 př. n. l.). Byl všeho ušetřen až po návštěvách starce, nemocného, mrtvoly a žebravého mnicha poznal utrpení a založil buddhistické učení. Není zřejmé, zda jde o skutečné náboženství nebo pouze soubor mravních zásad a principů. Základy učení jsou obsaženy ve Čtyřech vznešených pravdách. Cílem buddhisty je zničení příčiny lidského utrpení, které spočívá v přílišné touze po životě. Osvobozený člověk dospěje k nirváně (bezvětří, zániku) a rozpuštění individuality v bráhmanu (nejvyšší realitě). Nejvyšší formou buddhismu je Vajrajána, tzn. „Diamantový vůz“. Buddhisté se shromažďují v uskupení sangha, vede je guru. Nejvyšším představeným je Dalajláma, což je mistr považovaný za inkarnaci hindského božstva Avalokitešvary. Buddhismus má dvě větve – hínajána a mahájána.

Cestou jsme poprvé uviděli modlitební mlýnky, které jsou instalované venku. Jinak je věřící nosí i v ruce, jeden takový jsme si koupili – díky Bohumilu Dluhošovi, který trochu smlouval, vyšel na 125 ¥ - usmlouváno ze 150 ¥. Pak jsme se rozešli každý po svém, my sami pokračovali jen se Silvií, díky které jsme v lékárně koupili něco na ten můj krk. Cestou jsme si povídali, jak lidi s hypotékou a dětmi závidí, že můžeme cestovat a spoustu dalších věcí. Pak nám vysvětlovala, jak funguje buddhismus. Pomalu jsme různými uličkami došli až k hotelu. Na pokoji byla pořád hrozná zima, Silvia nám vyžádala něco teplého, měli ale jen deky. No, lepší než nic, přinesli je brzo. Miki šel na sedmou za ostatními na jídlo, já zůstala na pokoji umýt si vlasy a nějak se zahřát. Povedlo se mi to, ale brzy mi začala být zase zima, měla jsem na sobě pyžamo, džíny, dva svetry, čepici. Když přišel Miki, postupně mi přinesl šátek od Silvie a antibiotika od Saši Erkera. Je to trapné, jak se všichni starají, a zároveň dojemné, je mi z toho smutno. Jinak Miki přinesl z obchodu taky balík kapesníků a kanystr vody, uvařil mi čaj…

Šipka Zpět na „Obsah“

20. 10. 2013

Budíka jsme měli na 8:00, něco před 9:00 jsme šli na snídani. Bylo mi lépe, ale dala jsem si jen 6 měsíčků jablka, čaj a džus. V 10:00 jsme vyrazili k paláci Potála.

Potála (tibetsky: པོ་ཏ་ལ, wylie: Po ta la, čínsky trad.: 布達拉宮, čínsky zjed.: 布达拉宫, pinyin: Bùdálā Gōng) je palác stojící na Červeném pahorku v tibetské Lhase v nadmořské výšce asi 3.700 metrů. Byl postaven roku 640 za vlády krále Söngcana Gampa, v 17. století byl přestavěn. Je vysoký 117 metrů a plocha vnitřních prostor dosahuje 360.000 m2. Palác se dělí na dvě části – jednu využívá dalajláma k politickým aktivitám a jako svou rezidenci, druhá v Červeném paláci obsahuje buddhistické síně. Od roku 1994 je zapsán na seznamu UNESCO.

Nejdříve jsme zastavili u paláce u stúp, které jsme si prohlédli a vylezli na vyhlídku, ze které se dal palác krásně fotit. Pak jsme šli k němu.

Byli jsme objednaní na 11.00. U vstupu nám všem sebrali pití, což nám náš tibetský průvodce „zapomněl“ říct dopředu a ještě nám venku radil, ať si koupíme pití, pokud potřebujeme. Některé z nás docela naštval. A výstup nahoru stál za to – na sluníčku a bez vody, která se ovšem dala za 5 ¥ koupit nahoře. Buddhistický styl vydělávání…

Prohlídka kláštera byla zajímavá, nicméně hrozně zdlouhavá. Je tam spousta místností, stovky soch a taky „sarkofágy“ s pozůstatky předchozích dalajlamů. Celou prohlídku jsem po včerejší zkušenosti absolvovala s rouškou přes obličej, protože je tam děsná směska různých vůní.

Po prohlídce kláštera jsme si dali 40 minut rozchod. My jsme si mezitím došli na náměstí před Potálu, abychom si udělali nějaké fotky. Cestou na místo srazu jsme si ještě koupili další pití místo toho zabaveného.

Potom jsme pokračovali na další místo, ke klášteru Sera. Tibetský průvodce nás ale upozornil, že pokud chceme vidět tamní obřad, nemůžeme tam v neděli. Nechápu, proč to neřekl dřív, Sera totiž byla na programu už včera.

Seru jsme tedy vynechali a jeli rovnou na Norbulinku. Interiér byl dost podobný Potále, ale prohlídka byla i tak dost dlouhá – areál je docela velký a náš tibetský průvodce ukecaný. :-)

Norbulingka (tibetsky: ནོར་བུ་གླིང་ཀ་, wylie: Nor-bu-gling-ka, čínsky trad.: 羅布林卡, čínsky zjed.: 罗布林卡) je palác a park v tibetské Lhase. Jeho výstavba byla dokončena roku 1783 a palác až do konce 50. let 19. století sloužil jako letní sídlo dalajlámů. Od roku 2001 je zapsán na seznamu UNESCO.

Pak jsme jeli do centra Lhasy, vyklopili nás v podstatě na náměstí Barkhor. Dostali jsme rozchod, během kterého jsme si prošli místní trh a za 30 ¥ koupili modlitební vlaječky – usmlouváno z 50 ¥, což by i tak bylo směšné. Jinak procházka po trhu byla zážitek, prodejci maximálně pozdraví nebo pokynou rukou směrem ke stánku, ale žádné pokřikování atd. se nekoná. Totéž smlouvání, vlastně jsi jen obě strany navzájem navrhují cenu, ale bez těch litanií ve stylu Egypta o tom, že prodejce má velkou rodinu a tak. Žádné hodinové dohadování, za minutu je hotovo.

Pak jsme se sešli u jedné restaurace, chyběli pouze Fryčovi (zase) a Honza Hamršmíd. Dala jsem si čokoládové lassi za 12 ¥, Miki sladké „Sweet“ lassi za 8 ¥, každý jačí steak po 40 ¥ a citronový čaj – konvička za 30 ¥. Celkem 130 ¥.

Večer už jsem byla tak vyřízená, že jsem si vzala první antibiotika.

Šipka Zpět na „Obsah“

21. 10. 2013

Vstali jsme v 6:30, připravili se, nasnídali (dneska jsem zvládla i malý croissant) a v 8:00 vyrazili. Cesta docela utíkala, byly úžasné výhledy na okolní hory a bylo super pozorovat život kolem – například se přímo na ulici porcovali jaci.

Silnice ke klášteru vlastně překonává převýšení cca 500 m, jsou to desítky serpentýn.

Gandän (tibetsky: དགའ་ལྡན།, wylie: dga' ldan, čínsky trad.: 甘丹寺, čínsky zjed.: 甘丹寺, pinyin: Gāndān Sì) je jeden ze tří velkých tibetských univerzitních klášterů sekty Gelugpa (spolu s kláštery Däpung a Sera), z nichž byl založen jako první – roku 1409 přímo Congkhapou, zakladatelem školy Gelugpa. Při povstání byl téměř zničen, postupně je renovován. Leží v nadmořské výšce asi 4.500 metrů nad údolím řeky Kyi (Kjičchu) asi 47 km od Lhasy.

Nejdříve jsme zastavili na pěkné vyhlídce, odkud byly super fotky, pak jsme se přesunuli na parkoviště ke klášteru. Musel se k němu kus dojít, a tedy stálo to za to. Každý schod byl docela utrpení. Šli jsme do dvou hlavních částí, v té první se zrovna modlili mniši. Šlo o první klášter, kde se smělo fotit – za poplatek 20 ¥ na místnost, tak jsem jim těch 40 ¥ dala. Snad z těch fotek něco bude :-). Vypadalo to tam dost podobně jako na těchto fotkách.

Pak jsme vyrazili na „procházku“, takový okruh za klášterem. Nejdříve jsme vystoupali do takového sedla, čímž jsme dosáhli nadmořské výšky 4.314 metrů. Jde o nejvyšší bod, jaký jsme kdy zdolali.

Byla tam velká spousta vlaječek, nahoře na stráni stála stúpa a byl odtamtud úžasný výhled na hory, v dáli byly vidět i zasněžené hory. Hodně jsme fotili, ostatní nám skoro utekli, ale já nemohla jinak, na tohle jsem se těšila možná úplně nejvíc. Pak jsme pomalu dohnali ostatní a pokračovali. Z celého okruhu byly dechberoucí výhledy do kraje, všude byly rozvěšené modlitební vlaječky, občas jsme narazili na malou „kapličku“ či „svatyni“ a na zemi se povalovaly stovky obrázků. Pro mě to byl určitě nej zážitek, jaký mě tu zatím potkal.

Pomalu jsme obešli i jednu stúpu, která stála na vrcholku nad námi, a došli jsme zpět do areálu kláštera. Koupili jsme si tam velkou lahev Coly, malou lahev vody a Miki objevil „čínský Red-Bull“. Ceny byly nízké, celé to stálo jen 20 ¥.

Od kláštera Gandän jsme zamířili zpět do Lhasy. Cestou jsme asi 2× stavěli – focení, záchod a atd. Před Lhasou dokonce začalo SNĚŽIT! Náš tibetský průvodce je od včera nějaký naštvaný, nervózní. V autobuse se nás zeptal, jestli někdo potřebuje kyslík a zacinkal dvěma lahvemi, které ráno přinesl, ale na Gandän, kde byly nejvíc potřeba, je nevzal…

Jeli jsme ke klášteru Sera. Interiér byl zase stejný, ale venku se pak konaly „rozpravy“ mnichů.

Sera (tibetsky: སེ་ར་, wylie: Se-ra, čínsky trad.: 色拉寺, čínsky zjed.: 色拉寺, pinyin: Sèlā Sì) je jeden ze tří velkých tibetských univerzitních klášterů sekty Gelugpa (spolu s kláštery Däpung a Gandän). Byl postaven v roce 1419, ale roku 1959 byl při povstání vážně poničen a většina mnichů přesídlila do Indie.

U hotelu nás vysadili dost brzy, asi v 16:00. Večeře se domlouvala až na 19:00, Miki neměl hlad, tak jsme zašli do samoobsluhy, kde jsem si vybrala nudle, pytlík pistácií (import z USA do Číny :-O) a tyčinku Dove a on jačí jogurt. K tomu balík kapesníků a stálo to 38 ¥.

Šipka Zpět na „Obsah“

22. 10. 2013

Vstali jsme v 6:30, posnídali, dobalili a v 8:00 se sešli na recepci. Cesta na letiště docela utekla, byly krásné výhledy do krajiny, přes noc trochu nasněžilo. Na letišti jsme čekali, až nás tam pustí. Náš tibetský průvodce tam měl odevzdat originál tibetského víza když jsme procházeli první kontrolou, ale neudělal to ani po našem upozornění a oni ho nechtěli. Pustili nás dál, ale před odbavením nám nějaký chlápek řekl, že to musíme mít. Začali jsme nahánět Silvii, která o hodinu po nás letěla přes Xi’an do Pekingu, aby toho tibetského blbce sehnala a dodal ten papír, ale dovolat se jí nedalo, Miki jen poslal SMS. Volali jsme i do Prahy. Dovolili nám se odbavit, Miki pro sebe a pro mě vyžebral místa vpravo kvůli Everestu, ale u okýnka už volno nebylo. Po odbavení jsme čekali na ten papír. Nakonec si Mikiho, který to všechno s nimi řešil, nechali jako „rukojmí“ a nás ostatní na seznam čínského víza pustili až přes security. Nakonec se k nám přidal, prý mu řekli, že je to OK. Tibetského blbečka už jsme neviděli, asi bychom z něj udělali 4 malé… Do letadla jsme nastupovali se zpožděním. Sedím hned za business class napravo uprostřed. U okýnka vedle mě seděla nějaká žena středního věku a vlevo snad nejstarší cestující, jakého jsem kdy viděla, taková osmdesátiletá babka. Ta u okýnka, když viděla, jak zuřivě fotím a když jsem se jí zeptala, jestli neví, kde je Everest, mi nabídla svoje místo u okýnka, že prý už to viděla mockrát. Postupně jsem zjistila, že se jmenuje Debrieh Voolstra, narozena 1973, Nizozemka a pracuje jako průvodkyně. Většinu cesty si povídala s tou starou paní vedle. Zjistila, že procestovala kus světa – Guatemalu, Peru, Ekvádor, Bolívii, Panamu, Etiopii… Docela se cestou zabavily, takže jsem mohla celou dobu koukat z okýnka a fotit a fotit. Jen jsem se u Debrieh ujistila, že opravdu vidím Everest. Bylo to úžasné, obloha vymetená, slunečno a ty hory, to se nedá popsat!!! Navíc jsme nalétávali údolím, takže jsme si ještě dali takový vyhlídkový let. Málem jsem ani nestihla vyplnit nepálskou příletovou kartičku podle vzoru, který jsme dostali v cestovce. A stejně tak jsme ani nedojedla snack, který nám dali.

Po přistání jsme, kvůli té staré paní, vystupovali o dost později. S Debrieh jsem se rozloučila a moc jí poděkovala, sama koukám, jak blázen jak jsem pěkně použila angličtinu a docela jsem jí i rozuměla. :-)

Po příletu jsme u stolečků vyplnili další formulář, tentokrát na víza. Přidali jsme fotku, každý 25 USD a dostali dáreček do pasu. U východu z letiště jsme s Mikim vyměnili 600 ¥, které nám zbyly, za nepálské rupie. Kurz byl 15,40 a dostali jsme 9.240 rupií.

Venku už čekala celá skupinka, ale bez průvodce. Ten dorazil docela se zpožděním, jako by ani nevěděl, v kolik jsme měli přiletět (a to jsme asi měli zpoždění), ale že prý zácpa. Jeli jsme nejdříve do hotelu. Řidič se do toho správného trefil až na 2. pokus. Hotel Nirvana ale vypadá docela OK, jen máme pokoj až ve 3. patře a koupelna je taková obyč. Když jsme se ubytovali, asi po půl hodině jsme vyrazili do centra.

Káthmándú (nepálsky: काठमाडौं) je hlavní a n zvětší město Nepálu. Má asi 2 mil. obyvatel. Nachází se v Káthmándském údolí, které je od roku 1979 zapsáno na seznamu UNESCO.

Cestou do centra jsme docela prošli Thamel (obchodní čtvrť).

S průvodcem jsme si prošli oblast náměstí Darbar, ukázal nám zajímavá místa a dal asi 1,5 h rozchod. Mrkli jsme do muzea a za 1500 rupií koupili sošku Ganéši – usmlouváno ze 3000 rupií, ale s ohledem na zdejší ceny (voda 20 rupií) dostal až moc…

Darbar či Durbar je náměstí v nepálském Káthmándú. Nachází se u něj starý královský palác. Je zapsáno na seznamu UNESCO.

Ganéša:

  • bůh úspěchu
  • pro studenty a pracující

Moje možná náboženství: :-)

  • materialistický ateista – hindu

Večeře:

  • já:
    • Chicken Handi – tender chicken in coconut onion sauce with curry and spices (kousky kuřete v kokosovo-cibulové omáčce s kari a kořením) 415 Rs.
    • Placka – Butter Naan 105 Rs.
    • Pití – Blended mango
  • Miki:
    • Chicken Tikka Masala (kuře pečené v tandooru v pikantní rajčatové omáčce) 395 Rs.
    • Placka – Garlic Naan 105 Rs.
    • Lassi

Moje kuře bylo naprosto vynikající a bylo toho tolik, že jsem to skoro nesnědla. Mikiho kuře bylo objednané jako nepálivé „not spicy“, delegát potvrdil, že to je nepálivé, ale já bych to tedy nepozřela. Tak jsem zvědavá na další dny. Jinak včetně daně (13%?) a spropitného (10%), které si naúčtovali, to stálo 1609 Rs, platili jsme 1610 Rs.

Šipka Zpět na „Obsah“

23. 10. 2013

Probudili jsme se ještě před budíkem, který byl na 7:20. Došli jsme na snídani a v 8:55 se sešli na recepci a vyrazili směr Bhaktapur.

Bhaktapur (nepálsky: भक्तपुर) je starobylé hlavní město Nepálu. Hlavní městem bylo až do 2. poloviny 15. století. Nyní je třetím největším městem v Káthmándském údolí, které je od roku 1979 zapsáno na seznamu UNESCO.

Nejdřív jsme si to tam prošli společně a pak si dali 1,5 h rozchod. S Dluhošovými a se Sašou Erkerem jsme prošli pár uliček a nakoupili suvenýry. Miki si konečně koupil Buddhu – a rovnou 3 – nevidím, neslyším a nemluvím. Stáli 500 Rs. Pak jsme se usadili v restauraci na Colu a Sprite za Rs. 240.

Z Bhaktapuru jsme jeli k chrámu Pašupatináth. Nějakou dobu jsme tam sledovali dění na spalovacích ghátech, zrovna tam hořel jeden nebožtík a další dva připravovali. Viděli jsme tam i svaté muže (sádhu), ale Filip říkal, že nejsou praví.

Pašupatináth (nepálsky: पशुपतिनाथको मन्दिर) je hinduistický chrám na posvátné řece Bágmátí. Je nejsvětějším místem hinduistů a centrem každoročních poutí. Leží v Káthmándském údolí, které je od roku 1979 zapsáno na seznamu UNESCO.

Hinduismus vznikl v Indii přibližně v 5. stol. př. n. l., jedná se o nejstarší náboženství. Vychází ze staroindického hinduismu. Nejvýznamnějším směrem je višnuismus a šivaismus. Hinduismus nemá zakladatele ani stálé posvátné písmo, pouze shruti (soubor zjevených textů) a smriti (texty tradice). Jádrem hinduismu jsou obřady, modlitby a obětiny. Bohoslužbami jsou pověřeni brahmané, duchovní zasvěcení zajišťují guruové. Každý měsíc je zasvěcen nějakému božstvu, v hinduismu je přes 1000 bohů. Hinduisté buď věří, že všechna božstva jsou si rovna a uctívají jedno nejoblíbenější, nebo věří, že jedno z božstev je nejvyšší, nebo uctívají trojici bohů – Brahma (stvořitel světa, vševědoucí, vyobrazen se 4 hlavami a rukami, ženský protějšek je Sarasvatí), Višna (udržovatel světa, řídí reinkarnaci a určuje, jak se dotyčný příště narodí, na zemi sestupuje v různých podobách, ženský protějšek je Lakšmí) a Šiva (ničí svět, vládne nad životem, smrtí, mírem i válkou, ženský protějšek je Párvatí). Uctívají se také posvátná města, řeky (např. Ganga), pohoří Himaláje nebo kráva. Cílem hinduisty je konečné duchovní vysvobození z koloběhu života a smrti (mókša).

Pak jsme jeli ještě na Svajambhunáth, ze kterého byl úžasný výhled.

Svajambhúnáth je jeden z nejslavnějších buddhistických chrámů. Díky přítomnosti opic je znám také jako Opičí chrám. Na jeho čtyřech štíhlých věžích jsou namalovány Buddhovy oči. Leží ve výšce 77 metrů nad údolím a je od něj výhled na Káthmándské údolí, které je od roku 1979 zapsáno na seznamu UNESCO.

Zajímavý byl i chrám samotný, je zde hodně stúp. A taky modlitebních mlýnků a vlaječek. Chybí tomu jen to pořádné panorama hor, takže v Tibetu se mi líbilo víc.

Od Svajambhunáthu jsme jeli rovnou do hotelu. Dali jsme si asi 15 minut pauzu a pak jsme šli hromadně zaplatit letenky k Everestu na zítřejší ráno. Stálo to 185 USD na osobu – letenka, taxy a doprava na letiště.

Pak jsme si cestou do hotelu koupili na památku mapu Everestu a pár pohledů (5 + 1 známka) za 150 Rs. mapu, 30 známku a pohledy nevíme.

V 18:00 jsme se sešli na recepci a vyrazili na večeři. K pití jsem si dala Chocolate Lassi Rs. 90 a Mineral Water 30. Lassi jsem vylila a rozbila sklenici, museli to uklidit a já si dala druhé. Miki měl Plain Lassi za Rs. 70 a Kathmandu Beer v lahvi za Rs. 260.

K jídlu jsem si dala Chicken Tikka Kabab Rs. 300 a Plain Naan (placku) za Rs. 60; Miki si dal Thali Non Vegetarian za 300 a Cheese Naan za 120. Celkem to stálo Rs. 1645, platili jsme 2000 a vrátili nám 300 a po chvíli ještě 50.

Šipka Zpět na „Obsah“

24. 10. 2013

Budíka jsme měli na 4:00 a ve 4:50 jsme se sešli na recepci. Mikrobus přijel chvíli po páté. Filip nám dal naší elektronickou letenku, zase si jí vzal na starost Miki. Pak nás řidič odvezl na letiště k hale pro vnitrostátní lety. Bylo to jak letiště někde v buši, parkoviště nezpevněné, cesta k hale taky, lidi se komicky snažili po ní strkat vozíky se zavazadly – někteří letěli na trek do Lukly, tak neměli na výběr. U haly byla fronta, protože hned za vstupem je security. U vstupu jsme ukázali letenku, prošli kontrolou a došli k přepážce Yeti Air. Hala byla malá, v děsném stavu, nic, co by připomínalo letiště. U přepážky jsme odevzdali pasy a po chvíli dostali palubky.

Pak jsme se přes další security dostali do prostoru určenému k čekání na odlet. Mimochodem – security tu mají rozdělené na ženy a muže, označené jako toalety :-). V hale jsme čekali dost dlouho, měli jsme odlétat v 6:30, ale zavolali nás asi až v 7:15. Čas jsem si krátila nad čokoládou, kterou jsem si tam koupila. Už jsem jedla lepší…

Cca v 7:15 jsme nastoupili do letištního autobusu/kostitřasu, který nás dovezl k našemu letadlu Jetstream 41. Po chvíli čekání nás zavolali do letadla. Bohužel jsme neletěli sami, tak jsme si posedali podle palubních vstupenek. Miki měl 4C, já 5A, vlastně všechno nad křídly a motory. A to jsem palubky lidem rozdávala já, takže jsme mohli sedět až vzadu, kdybych to věděla… Rovnováha ve vesmíru se holt musí vyrovnat… Měla jsem i úplně mokré okénko, ale to na sluníčku (a při startu) začalo osychat. Nicméně stejně bylo prd vidět. Před startem jsme od letušky dostali bonbónek, sdělila nám základní info, ale nic například o bezpečnosti. Před startem jsme nějakou dobu čekali a pak vzlétli. Je mi záhadou, jak ta troska držela pohromadě.

Nad Kathmandu byl smog, okýnko bylo děsné a v cestě překáželo křídlo a motor s vrtulí, takže fotky jsou na prd. Brzy po vzletu se ukázalo panorama Himalájí (správně Himálaje), letěli jsme nějakou dobu podle nich, byly po levé straně, kde jsem seděla já. Postupně se začalo chodit nakukovat do kokpitu a letuška nám říkala, která hora je která podle plánku, který jsme dostali s palubní vstupenkou. Z kokpitu jsem zvládla udělat pár fotek Everestu a pak už jsme se začali pomalu točit zpátky. Vlastně jsme k těm vysokým horám vůbec nedoletěli, a to jsem si myslela, že se létá třeba ve výšce 8000 m, že nějaké šestitisícovky se nadletí a dostaneme se tak do hor. Tohle nemělo s vyhlídkovým letem k Everestu nic společného. Navíc to byl fofr, letuška nám tak nějak řekla, co je Everest, mrkla jsem do kokpitu a letělo se zpátky. Podle GPS byla zpáteční cesta o hodně rychlejší a letuška už ani lidem neukazovala hory. Docela brzo jsme začali přistávat v Kathmandu. Pilot udělal nějaké dost ostré otočky, nikdy jsem to nezažila, to se holt s velkým letadlem nedá. Dostali jsme pamětní listy, po přistání se někteří vyfotili s letuškou nebo s letadlem, nastoupili jsme do busíku, který nás odvezl k plotu/východu a naším minibusem se nechali dovézt do hotelu.

Everest (nepálsky: सगरमाथा (Sagarmāthā, Sagarmátha, „Tvář nebes“), tibetsky: ཇོ་མོ་གླང་མ (wylie: Jo mo glang ma, qomolangma, Džomolangma, „Matka světa“), Mount Everest) je s výškou 8.848 m n. m. nejvyšší horou na Zemi. Vznikl spolu se zbytkem pohoří Himaláje kolizí indické a euroasijské kontinentální desky. Prvovýstup uskutečnil 29. května 1953 novzélanďan Edmund Hillary a nepálský šerpa Tenzing Norgay. Existuje 17 cest na vrchol, běžně používané jsou však jen 2.

Do oběda jsme byli na pokoji, před 12:00 jsme ho vyklidili, uložili si kufry v hotelu a vyrazili do ulic. Moc se mi tam nechtělo bloudit, takže asi ve 13:00 jsme se vrátili. V jednom úžasném obchůdku jsme koupili levandulové mýdlo z jačího mléka (275 Rs.) a pohled (10 Rs.). Zbylé rupie jsme vyměnili na dolary – za 1700 Rs jsme dostali 17 USD. Zbylý čas do odjezdu jsme strávili v hotelové zahradě.

Asi v 15:00 jsme odjeli na letiště. První kontrola u vstupu do haly proběhla bez problémů, stejně tak kontrola zavazadel rentgenem – provezla jsem 50 nepálských Rs. a kameny z Číny. Pak jsme s Mikim zabalili kufry do potravinové fólie a za 2 USD (původně 200 Rs.) jsme si koupili malou salámovou pizzu. Následovalo odbavení, kufry mají oba dohromady cca 25 kg, a průchod přes různá imigrační a security. Před tou největší kontrolou jsme si dali 2 toasty za 3 USD. Na té největší security byla docela dlouhá fronta, ale jen pro muže, u žen NIKDO nebyl! To se asi může stát je na IT konferenci nebo v Kathmandu na letišti.

Postupně jsme se přesunuli až ke gate a přes další kontrolu(y) jsme nastoupili do letadla. Let docela utíkal, ale nedostali jsme vůbec nic k jídlu a kupodivu ani k pití – měla být jen voda, ale minuli nás bez povšimnutí. V letadle jsme vyplnili příletové kartičky. Po příletu jsme šli dlouhými chodbami na imigrační, které nás trochu zdrželo. Filip nám všem pak vyměnil peníze. Za 100 USD jsme dostali 9.600 Rs. Ještě jsme řešili nákup vody a pak už jsme jeli do hotelu, dorazili jsme tam asi ve 22:45. Dostali jsme klíče od pokoje č. 402. Miki to vyšel do 4. patra pěšky a já čekala s kuframa na výtah. Čekal na mě nahoře u výtahu a odvedl mě až do „Chiara Ramazzini Suite“. Je to největší hotelový pokoj, jaký jsem kdy viděla. Má dvě king-size postele, křesílka se stolkem, komody a skříně, i psací stůl. Všude květiny, bambus ve vázách, dřevěnou podlahu. A dost velkou terasu s výhledem. Tak nevím, jestli je to omyl nebo jen mají obsazeno.

Všechno jsme nafotili, dali si sprchu a asi poprvé v životě využili placený minibar. Dala jsem si chipsy Lays 25 Rs, Coca Cola light 35 Rs. Miki si dal chipsy Lays 25 Rs, tyčinku Snickers 35 Rs, Pepsi Cola light 35 Rs; 155 Rs.

Tak uvidíme, jestli to bude fakt stát 155 rupií nebo tam chybí nějaká informace o desetinné čárce nebo nevíme něco o místní měně. Ať už je to jakkoli, i tak je to zajímavé vyvážení rovnováhy ve vesmíru, to je asi za ten Everest… :-)

Šipka Zpět na „Obsah“

25. 10. 2013

Vstali jsme v 6:30 a na 7:00 šli na snídani. V 7:50 jsme se sešli na recepci a vyrazili na prohlídku Dillí.

Dillí (hindsky: दिल्ली, pandžábsky: ਦਿੱਲੀ, urdsky: دہلی) je hlavní po Bombaji a Kalkatě třetí největší město Indie. Takzvané „Staré Dillí“ bylo hlavním městem muslimské Indie až do 19. století, „Nové Dillí“ vybudovali Britové ve 20. letech 19. století a bylo hlavním městem v době britské koloniální nadvlády. Leží na řece Jamuna, což je jedna z nejposvátnější hinduistických řek. V aglomeraci má přes 15 milionů obyvatel.

Nejprve jsme hned ráno jeli k páteční mešitě. Autobus nezajel až tam, takže jsme museli pěšky a byl to šok. Špína, smrad, to si člověk ani neumí přestavit. Nějaký kluk mi tam sáhnul na ruku, začala jsem na něj řvát česky a on se ještě smál. Hlavně, že průvodce Filip říkal, že si to tu netroufají. Cesta k mešitě byla katastrofa a u mešity se ukázalo, že se nikdo nechce v tom bordelu zouvat. My měli na tohle „fuj ponožky“, dál už s námi šli jen Fryčovi. Interiér mě zklamal, je to jen obrovské nádvoří…

Páteční mešita se nachází v indickém Dillí a je největší indickou mešitou. Nádvoří je ze tří stran lemované arkádami, čtvrtou stranu vyplňuje dóm zaklenutý kupolí se čtyřmi minarety v rozích.

Z mešity měla být vidět Červená pevnost, ale nějak jsem jí vůbec nezaregistrovala a Filip nás na ní asi neupozornil.

Červená pevnost v indickém Dillí byla postavena v 1. polovině 17. století z červeného pískovce. Sloužila jako sídlo sultána. Od roku 2007 je zapsána na seznamu UNESCO.

Od mešity jsme jeli k památníku Ghándího (Rádžghát - nebyl na programu), kde hoří věčný oheň. Situace se opakovala, zase jsme tam šli jen v pěti. Tady to ale ani nebylo nutné, celý prostor byl hezky vidět z takové vyhlídky.

Pak jsme jeli k India Gate, kde se ale prý nedá vystoupit, tak jsme jí jen tak trochu viděli z busu, fotky skoro nemám. Z busu jsme omrkli i různá ministerstva a parlament. Na programu zájezdu byl taky prezidentský palác, ale pokud jsme u něj byli, zase jsem to nezaregistrovala, ale spíš jsme ho vynechali.

India Gate neboli Brána Indie je monumentální vítězný oblouk postavený nad hrobem neznámého vojína roku 1921 jako památka na všechny Indy padlé v 1. světové válce a v afghánsko-britské válce. Nese jména 85.000 vojáků padlých v těchto válkách. Po získání nezávislosti se stal památníkem padlých Indů ve všech válkách.

Pak jsme si naopak dali zastávku, která v programu nebyla. Prošli jsme si „Lodijské zahrady“. Jsou v nich různé polorozbořené stavby, krásná zákoutí, veverky a dokonce papouškové.

Pak jsme jeli ke Kutub Mínár. (Cestou ke Kutub Mínár jsme v ulicích POTKALI SLONA!) Stojí v areálu plném pěkných zbytků staveb. Je tu i slavný nerezavějící sloup, ale nic moc… Pěkně jsme to tam prochodili. Indové se nás 2x ptali, jestli se s nimi vyfotíme, ale nechtěli jsme.

Kutub Mínár (urdsky: قطب منار, Qutub Minar) je archeologický park, kde se nachází mnoho hrobek, zbytků pavilonů a mešit, včetně základů nejstarší indické mešity. Dominantou je minaret, který je s výškou 72,8 metru nejvyšším minaretem v Indii. Byl postaven mezi lety 1193 – 1368 z červeného pískovce ze zničených hinduistických svatyň. Stojí zde také 7 metrů vysoký železný sloup ze 4. století, který sloužil jako vlajkový stožár. Nazývá se „nerezavějící sloup“, jelikož dosud téměř nezrezivěl.

Naše poslední cesta vedla k Chrámu bohyně Lakšmí. Zase se tam zouvalo, ale hlavně nebyl povolen vstup s foťákem, kamerou nebo telefonem. Mělo se to odložit do skříněk, ale odmítla jsem tam svůj foťák nechat, takže jsem dovnitř nešla a s některými pak počkala venku. Trochu jsme tam řešili průvodce, že je do toho dost zažraný, ale nepodává nám praktické informace – zouvání, focení a taky že moc nechápe, jak velký problém pro některé z nás tohle prostředí může být.

Další věcí je, že jsme snídali v 7:00 a pak celý den nic nejedli, ani nebyla možnost koupit – tady se už nedá jíst všechno jako v Číně a Tibetu. Lidi si ráno nakradli u snídaně, takže odhlasovali večeři až na 18:00 místo navrhovaných 16:00. Do hotelu jsme dorazili už před 15:00 (těžko říct, proč jsme tedy vstávali tak brzo) a s Mikim jsme šli na jídlo do hotelu. Dali jsme si vodu, já těstoviny a on kuřecí bagetu. Neměli ale bagetu, tak mu nabídli toasty. Oboje bylo dobré a jeho se 2× přišli zeptat, jestli je jeho alternativa v pořádku. Celé to stálo 270 Rs., se spropitným 300 Rs – těstoviny za 100, toasty 150 a voda 20.

V 18:00 jsme se sešli na recepci kvůli společné večeři. S Mikim jsme si oba dali Banana Lassi po 100 Rs. a k tomu „Mineral Watter“ za Rs. 20. K jídlu jsem si dala Shahi Paneer, což je sýr (jako cottage) v omáčce – za Rs. 190 a k tomu máslovou naan za Rs. 60. Miki si dal „něco jako rizoto“ – Hyderabadi Biryani za Rs. 310. Celkem to stálo Rs. 780 + spropitné, takže Rs. 800. Do budoucna chceme koukat po zdejší zmrzlině – kulfi.

Po večeři jsme dostali kovové mističky s divným obsahem, prý je to anýz s cukrem a jí se to po jídle. Jinak atmosféra u večeře nebyla moc dobrá, už tu máme docela „ponorku“ a občas si i trochu odsekáváme…

Šipka Zpět na „Obsah“

26. 10. 2013

Vstali jsme v 6:30, na 7:00 šli na snídani, dobalili a v 8:20 se sešli na recepci. Odevzdali jsme klíč a počkali, až spočítají útratu z minibaru. Ráno jsme si z něj brali 2 vody, troje sušenky a Snickers. Celé to mělo stát 300 Rs. podle ceníku na pokoji, ale na recepci měli za plechovku Coly 50 Rs. (na pokoji 35 Rs.), takže chtěli 360 Rs. Miki to ovšem uhádal. Nalodili jsme se do busu a vyrazili na cestu do Ágry. Po nějaké chvíli řidič i jeho pomocník začali obhlížet autobus, až nakonec zastavili a že prý problém s nějakou hadičkou. Opravit to nezvládli, ale zavolali pro pomoc. Ani to ovšem nepomohlo, a že prý to potrvá. Odvezli nás tedy ke Staré pevnosti, která byla jen kousek. Dali jsme si tam hodinu rozchod, všechno prochodili, nafotili – včetně papoušků a nějaké kudlanky. Bus ovšem opravený nebyl, takže jsme šli na jídlo. Hned u pevnosti byla venkovní restaurace. Dala jsem si nějakou smaženou rýži za 50 Rs. K pití Sprite a Miki Maazu. Když se to upilo, ještě dokoupil Limcu a Thums Up.

Himálaj:

  • ten Himálaj
  • přízvuk na „má“
  • znamená „příbytek sněhu“

Situace se bohužel moc nezměnila, prý že opravený bus je na cestě, ale uvízl v zácpě a potrvá mu to 30 minut. Jelikož jsme seděli hned u vchodu do ZOO, rozhodli jsme se tam zajít. Ve VIP „frontě“ č. 3 jsme koupili 3 vstupenky a foťáky – šel s námi Martin Dluhoš. Na programu jsme se shodli a zamířili rovnou ke slonům. Na návštěvu jsme měli necelých 45 minut, ale stihli jsme to. Největší atrakcí ZOO jsme ovšem byli my. Vstupné stálo 200 Rs a foťák 50, ale i na tu 3/4 hodinu se to vyplatilo. S ostatními jsme měli sraz ve 14:15, ale situace se moc nezměnila, přisedli jsme si k ostatním a bus dorazil až po 16:00 – škoda, vědět to, mohli jsme si ZOO víc užít. Naštěstí bus aspoň dorazil, alternativa byla, že do Ágry pojedeme taxíkama, ale bez věcí, které máme v autobuse.

Vyrazili jsme tedy do Ágry. Cestou jsme snědli sušenky z minibaru a za 40 Rs koupili dvoje chipsy Lays:

  • India’s Magic Masala / ostré
  • American Style Cream & Onion Flavour

Minuli jsme různé památky, najeli na dálnici Yamuna Expressway a cestou projeli okolo okruhu pro formule – Buddha International Circuit. Cesta utekla rychle, ale dálnice je DĚSNÁ – sice nová, ale horší, než D1.

Filip nám cestou povídal o hinduismu: Ganéša je syn Šivy. Vznikl z cípu sárí. Bůh Šiva se na něj zle podíval a upadla mu hlava. První tvor, kterého jeho matka viděla, byl slon, proto má Ganéša sloní hlavu. Jezdí na kryse. Krysu vylekal had. Ganéša z krysy spadl, rozpáral si břicho a vypadly mu z něj knedlíčky (koláčky). Ganéša si je do břicha vrátil a břicho zašil hadem.

V Ágře jsme se ubytovali a asi ve 22:00 šli spát. Ráno jedeme k Tádž Mahalu už v 5:45.

Šipka Zpět na „Obsah“

27. 10. 2013

Ágra (hindsky: आगरा, urdsky: آ گرہ) je město ležící na řece Jamuna. Podle legendy bylo založeno okolo roku 1475 Rádžem Badalem Singhem. Na území města se nacházejí tři památky zapsané na seznamu UNESCO.

Vstali jsme v 5:15 a v 5:45 se sešli na recepci. Bus nás dovezl na parkoviště u Taj Mahalu. Filip koupil lístky, dostali jsme vodu a návleky na boty a venku nastoupili do elektro autíčka, které nás dovezlo na půl cesty k Taj Mahalu. Řidič chtěl peníze navíc a zastavil mezi spoustou Indů, tak jsme vystoupili a došli to pěšky. Postavili jsme se do fronty na security rozdělené na muže a ženy. Docela to ubíhalo a kontrola byla tak trochu symbolická. V drdolu jsem měla Mišku (plyšového psa) a neměli šanci na něj přijít, pronesla bych mačetu. Pak jsme si dali skoro hodinu a půl rozchod, prošli se k Taj Mahalu, vlezli i dovnitř a hodně (se) fotili. „Výměnným obchodem“ nás fotila jiná turistka. Postavil se vedle ní nějaký Ind a začal si nás taky fotit. Našla jsem v sobě nepoznané znalosti angličtiny a vyjela na něj: „Can you delete the picture? There is no reason to take picture of another people!“ Vypadal vyplašeně a fotky asi i smazal. Dovnitř se muselo zouvat, ale pro turisty mají návleky. Při zouvání mi v jednom praskla gumička :). Na místo srazu jsme přišli na čas a pochopitelně už tam zase všichni byli. Vyrazili jsme na cestu k busu, což znamenalo dostat se přes desítky otravných prodejců. Někteří u nich dokonce chtěli nakupovat…

Tádž Mahal (hindsky: ताज महल, persky: تاج محل, anglicky: Taj Mahal) je monumentální pomník v indické Ágře. Nechal ho postavit indický mogul Shah Jahān (Šáhdzáhán) na památku své zesnulé manželky Mumtāz Mahal. 73 metrů vysoká stavba byla dokončena roku 1653. Tádž Mahal je pro mnohé symbolem Indie. Od roku 1983 je zapsán na seznamu UNESCO.

Od Tádž Mahalu jsme jeli zpět do hotelu, kde jsme si dali snídani a pak vyrazili na prohlídku Červené pevnosti. Ta je hrozně rozlehlá, ale 2/3 využívá armáda, tak jsme si mohli prohlédnout jen ten zbytek. Od pevnosti jsme jeli do „mramorové manufaktury“. Bylo to zajímavé, ale to hezké fakt drahé. Koupili jsme si jen maličký model Tádž Mahalu za 405 Rs. (zlevněn o 10% při platbě hotově). Další 2 jsme pak v busu dostali od CK a zdejšího partnera jako omluvu či odškodnění za ten včerejšek. Trochu danajský dar…

Červená pevnost nebo také Pevnost Ágra byla postavena roku 1565 mughalským vládcem Akbarem. Pevnost byla postavena z červeného pískovce, sloužila jako sídlo panovníku Mughalské říše a později byla přestavěna na obytný palác. Od roku 1983 je zapsána na seznamu UNESCO.

Pak jsme jeli k hrobce Itimád-ud-Daula, která je snad hezčí, než Tádž Mahal, mramor je krásně zdobený, moc se mi líbila.

Hrobka I’timād-ud-Daulah’ je přezdívána „Malý Tádž“. Panovnice Nūr Jahān jí nechala postavit pro svého otce Mirzu Ghiyāse Bega. Mauzoleum leží na levém břehu řeky Jamuna uprostřed zahrady.

Potom jsme vyrazili na cestu do Dillí. Na prvním odpočívadle jsme si za Rs. 40 koupili dvoje zelené chipsy Lays (American Style Cream & Onion Flavour). Po nějaké době jsme píchli pravé přední kolo. Prý je to na Yamuna Expressway časté, ale neví se, co to způsobuje. Naštěstí jsme v busu vezli použitelnou rezervu. Na dalším odpočívadle si Martin Dluhouš koupil Frooti a dal nám ochutnat a nechal flašku.

Pak nám v busu pouštěli hudbu z Bollywoodských filmů. Po příjezdu do Dillí jsme jeli k Humájúnově hrobce. Byla tam spousta různých školáků. Areál je velký a hrobek je v něm několik. Při odchodu jsme venku před bránou viděli chlápka s kobrou. Bus nás nemohl zavést až k hotelu, takže nám Filip sehnal tři motorikšy, což byl tedy hustý zážitek. Naštěstí jsme trefili k hotelu, maník neznal cestu. Nakonec jsme tedy museli vynechat jen Sikandru – škoda.

Humájúnova hrobka je komplex budov v indickém Dillí, který nechala vybudovat begúm Hadži, vdova po druhém mughalském panovníku, císaři Humájúnovi, postavit za účelem uchování jeho ostatků. Je postavena převážně z červeného, částečně i z bílého a černého mramoru na osmiúhelném půdorysu. Stala se předlohou pro stavbu Tádž Mahalu. Od roku 1993 je zapsána na seznamu UNESCO.

Ubytovali jsme se, dostali jsme pokoj 108, náš původní 402 mají Fryčovi – škoda, přála jsem ho jiným…

V 19:15 jsme se sešli na recepci a šli společně do nedalekého hotelu na večeři. Dala jsem si „špenát a sýr“ – Palak Paneer za Rs. 150 a Miki měl Chicken Shahi Korma za 200. Naan měli menší, takže jsme přiobjednávali a měli celkem 4 kusy po Rs. 35. Celkem to vyšlo na 490 Rs, ale k tomu 15% daň, takže cca 563, platili jsme i se spropitným 570 Rs.

Ve volném čase nám Filip říkal místní tvary našich jmen. Milan Dluhoš zas vymyslel slogan „Bílá kůže, všechno může“ – jako že bělochům toho tu víc tolerují :-).

Po večeři jsme se vrátili na hotel. Dobalili jsme, osprchovali se, převlékli do co nejčistšího a ve 22:50 jsme se sešli na recepci. Vrátili jsme klíč, naložili kufry do autobusu a vyrazili na letiště.

Šipka Zpět na „Obsah“

28. 10. 2013

Do odletové haly nás pustili podle elektronické letenky a pak jsme šli na odbavení. Palubní vstupenky jsme dostali obě, k tomu odletový imigrační formulář a ceduli na příruční zavazadlo. Prošli jsme přes imigrační, kde se to dost vleklo a šli na security. Z batohu jsem vyndala foťák a tekutiny. Batoh prošel bez problémů a dostal razítko na ceduli. Foťák ceduli neměl, takže mu jí tam přidělali a taky dali razítko. Muži byli na security kontrolováni na stupínku, ženy měly takovou „převlékací kabinku“. Musela jsem se zout, všechno zkontrolovala s prochmatala a taky se ptala na jméno. Ty jejich kontroly jsou urážející a navíc úplně zbytečné, nedůsledné. Navíc ty ženské jsou tak děsně nepříjemné…

Po security jsme hledali nějakého slona z Indie, ale byla to nuda a tak jsme se nepohodli a nesmyslně tam bloumali. Nakonec jsem si koupila jednoho mramorového.

Pořád nám zbývalo 620 Rs., tak jsme koukali co s tím. Vyměnit malou sumu bylo zbytečné, takže jsme koukali, co koupit. Volba padla na čaj, peeling Himalaya Herbals, mýdlo a nápoj Maaza. Brzy poté přišel nástup do letadla – dostali jsme vodu.

V letadle jsme jako první jídlo dostali sýrový toast a ořechovou buchtu. K tomu jsem si dala tomato juice.

Let byl docela klidný, akorát za námi seděli Fryčovi a Petr pořád kecal, strkal mi do sedačky a taky zatáhl sluneční clonu, asi aby ho neoslňovaly hvězdy. Nicméně i tak jsem díky sluchátkům, polštářku a dece většinu cesty spala.

Hlavní jídlo letu byla snídaně – dala jsem si „non-veg“, k tomu čaj a orange juice. Jak se k nám rozlévání pití blížilo, sílily turbulence a bylo nařízeno se připoutat. Jak jsme to dopíjeli, skoro to přešlo. I tak se ale Miki při přebírání kafe „srazil“ s letuškou a trochu se polil.

Co jsem v noci sledovala – letěli jsme na Kábul, Baku, Tbilisi nebo Soči.

Přistání ve Vídni bylo jak do peřin. Pak jsme se museli přes pasovku a security přesunout na terminál F. Času bylo málo, když jsme tam dorazili, lidi už čekali v busu na odvoz k letadlu.

Oproti Asii to byla super změna, palubní vstupenku stačilo přiložit ke čtečce čárových kódů a nastoupit do busu.

Cestou k letadlu jsme si s ostatními vyměnili mailové adresy.

Let byl docela klidný a rychlý. Letadlo: Fokker 70.

Šipka Zpět na „Obsah“

Závěr

Tato dovolená se i přes svou náročnost řadí mezi ty nejlepší, na jakých jsem kdy byla. Díky délce zájezdu i nabitému programu jsme měli možnost procestovat pěkný kus světa. Ačkoli vždy nebylo vše stoprocentní, viděli jsme v podstatě všechno, co jsme vidět měli a díky relativně blízkému kontaktu s domorodci jsme měli možnost trochu nahlédnout i na život mimo turistické destinace.

Cestou po Číně a Tibetu nás provázela sympatická Silvia, mladá studentka, která se nám stala na těch několik dní dobrou kamarádkou. Často zacházela za rámec svých povinností, trávila s námi celý den, měla s námi neuvěřitelnou trpělivost a podrobně nám vysvětlovala všechno, o co jsme projevili zájem. Po Nepálu a Indii nás provázel Filip. Možná trochu bohém, rozhodně však nadšenec a znalec místního prostředí s neuvěřitelnými vědomostmi, které navíc umí opravdu zajímavě předat dál.

Při cestě jsme narazili na tři vážné problémy. Prvním z nich byla naprostá nekompetence tibetského průvodce, který chvílemi až odmítal akceptovat nějaký náš diskomfort (únava, nadmořská výška, horko nebo zima, hlad :-), urazil se po projevu naší nespokojenosti a završil to nepředáním dokumentů při našem odletu na letišti, což nám vytvořilo nejednu krušnou chvilku a když přihlédnu k čínsko-tibetské byrokracii, tak se v podstatě docela divím, že jsme odletěli. Za druhý velký problém považuji "vyhlídkový let k Everestu" v některých materiálech cestovní kanceláře dokonce psaný jako "vyhlídkový let kolem Everestu", což v nás evokovalo, že Everest uvidíme opravdu zblízka, a tuto domněnku podporovaly i různé fotografie - například že se letí nějakým malým dobře ovladatelným letadlem Himálajskými údolími opravdu k Everestu, ve skutečnosti však docela velké letadlo letí podél Himálaje na západ a pak fofrem zpátky, takže vidět je jen panorama Himálaje tak nějak s tím Everestem aby se neřeklo... Ostatním se výlet líbil, já ho považuji za naprosto vyhozené peníze, protože minimálně došlo k velkému klamání zákazníka, a to bohužel ze strany cestovní kanceláře, se kterou jsme jinak byli v podstatě spokojeni. Třetím problémem pak byl v podstatě ztracený den v Indii kvůli nepojízdnému autobusu. Ačkoli průvodce Filip se opravdu snažil situaci řešit, očividně neměl moc možností, protože cestovní kancelář zřejmě nemá takové situace s indickým partnerem smluvně ošetřené.

S rostoucí únavou rostla i podrážděnost členů "výpravy". Byla jsem si toho vědoma už na místě, ale i z mého deníku je patrné, že hlavně v Indii stoupala i u mě. Musím však zhodnotit, že naši spolucestovatelé byli sympatičtí a mnohé vznikalo snad vlivem věkového rozdílu nebo jiných zvyklostí. Za trpělivost, toleranci i pohodu, kterou vytvářeli, patří našim spolucestujícím velký dík. Třeba když jsme u Dlouhé zdi přišli na místo srazu o 20 minut později a já byla tak zničená, že jsem asi ani nezvládla nějakou slušnou omluvu, vlastně si nevzpomínám, do normálního stavu jsem se dostala až v autobuse...

Spojením s obrovským štěstím na počasí, převážně pěknými hotely a opravdu výtečnými jídly, za jejichž výběr patří dík průvodcům, vznikl „koktejl“ vynikající dovolené. Navždy si budu pamatovat spoustu neuvěřitelných zážitků – nejen „klasiku“ v podobě Dlouhé zdi nebo Tádž Mahalu, ale i úchvatný let z Lhasy do Káthmándú, který lze s přehledem „letem k Everestu“ nazvat, okolí kláštera Gandän s dechberoucími výhledy na Himálaj, slona v ulicích Dillí a mnoho dalších. Návštěva Tibetu mě z celé dovolené uchvátila nejvíc a překvapivě mi to vůbec nezkazila moje záhadná nemoc ani tibetský průvodce. Po návratu jsem pročetla hodně informací o situaci v Tibetu a nemohu skrývat své zděšení nad situací, kterou jsem přímo na místě vůbec nerozpoznala. Tamní prostředí je tak unikátní, že si zaslouží zůstat zachované pro příští generace. Stává se ze mě tichý bojovník za svobodu Tibetu. Máma se mě ptala, proč tichý - za svobodu Tibetu bojují desítky zemí na celém světě už desítky let bez jakéhokoli úspěchu, takže hlasitý odpor vede jen k únavě hlasivek...

Šipka Zpět na „Obsah“