CZ-MILKA.net

2023-08-21 - Úraz na lyžích

Nejsem si vědoma, že bych kdy odjela do zahraničí bez cestovního pojištění. A protože se mi nikdy nic zásadního nestalo a maličkosti jsem si vyřešila po vlastní ose, k mému skutečně prvnímu kontaktu s touto problematikou došlo až 11. ledna letošního roku.

Úraz

To jsem takhle okolo 11:45 ve Val Thorens na červené sjezdovce spadla. Vlastně ani nevím proč, nepředcházelo tomu nic, co by mělo mít za následek pád. Jenže právě proto jsem na to nebyla vůbec připravená. Při pravotočivém oblouku jsem nějak přepadla ven z oblouku přes levou lyži, ucítila bolest v levém koleni a zastavila se o pár metrů níž hlavou dolů ze svahu.

Už samotná snaha dostat nohy po spádnici po svahu dolů mi dala dost zabrat, takže jsem tušila, že jsem dolyžovala. Nějak jsem se vyhrabala na nohy a následně jsme strávili spoustu času tím, že jsem se pokoušela sjet dolů. Jenže zatížit koleno vůbec nešlo, takže jsem se tak různě smýkala po jedné noze, až jsem si nakonec sedla k jedné označené tyčce na kraji sjezdovky a Miki zavolal na telefonní číslo tam uvedené.

To je ostatně první věc – zjistěte si to číslo v předstihu nebo si zjistěte, kde ho najdete. Každý lyžařský areál to má jinak a zdaleka ne všude je číslo na horskou službu uvedené na různých místech i podél sjezdovky.

Miki se prý v dalších dnech po označníkách díval a asi jsme měli štěstí, protože telefonní číslo prý nikde jinde neviděl. Navíc, jak trefně poznamenal, označení podél sjezdovek ve Francii funguje i jako „kilometrovník“, takže stačí nahlásit sjezdovku a číslo a záchranář jede najisto.

Miki nahlásil, co se stalo a kde jsme (sjezdovka „Col de l'audzin“ - aneb „Tos nemohla spadnout jinde?!“), a dostal zpět informaci, že máme počkat, že posílají horskou službu. Čekali jsme překvapivě dlouho. Jestli takhle dlouho trvá i záchrana horších úrazů, tak potěš…

Záchrana

Přijel záchranář, sám. To bylo první, co mě překvapilo, vždycky jsem je u zásahů viděla ve dvou. Zjistil, co mi je, ověřil, jestli mě nebolí ještě něco dalšího a když zjistil, že komunikuju, na nic si nestěžuju, a tak nějak funguju, tak mě začal nakládat na saně. Lyže mi přidělal na saně zvenku a vyrazili jsme.

Jízda byla docela divočina, na nerovném podkladu saně nadskakovaly, že bych dole pod kopcem snad i prohlásila, že kromě kolene mě bolí ještě páteř. Navíc se jede hlavou dolů. Asi že nohama napřed se vozí jen mrtvoly :-). Moc jsem to nevnímala, ale někomu by to mohlo vadit. Na saních jsem byla každopádně pevně připoutaná v takovém nepromokavém vaku, který byl ještě pevně přepásaný popruhy. Je to pochopitelné a nutné, ale samozřejmě jsem se kvůli tomu nemohla ani hnout, což nebylo úplně příjemné. Ale vlastně mě nic nebolelo, bylo mi teplo, bylo tam sucho a podle instrukcí jsem měla nasazené lyžařské brýle, takže mi ani nikam nesněžilo. Nebo o tom nevím. Navíc saně mají nad hlavou ještě stříšku, takže tam podle mého sníh ani padat nemůže. Když nevíte, co vás čeká, moc tenhle diskomfort nevnímáte.

Záchranář každopádně jel celou dobu pomaličku v pluhu a táhl saně za sebou. Párkrát si cestou ověřil, že ještě žiju. Ani jsem ho neslyšela - dílem proto, že jsem přemýšela, co všechno mě čeká, dílem proto, že do lyžařské helmy nenosím sluchadla, protože tlačí. Poučení do budoucna - sluchadla vždy s sebou aspoň do kapsy. Miki jel celou dobu za námi.

Dolní část areálu je docela placatá, takže asi v půlce cesty mě zapřáhli za skútr. Nepochybně bezva projížďka, ze které jsem ale nic neměla :-).

Dole už na nás čekala sanitka, takže mě přeložili na lehátko, naložili do sanitky a vyplnili jsme papíry pro úhradu zásahu, a tedy také pro pojišťovnu. Od pádu to byla asi hodina času.

Záchrana na sjezdovce a transport k sanitce byly vyčísleny na 559 EUR. Zajímavý poznatek je, že lyžařský areál je rozdělený na zóny. Já spadla na vrcholku hory, takže v nejvzdálenější, a tedy také nejdražší oblasti. Myslete na to, až budete padat, očividně je lepší nedobrzdit dole v údolí u lanovky, to se k silnici i doplazíte a můžete to mít bez zásahu horské služby a volat rovnou sanitku :-).

Ošetření

Do sanitky se naložil i Miki a taky naše lyže. Následně jsme se po silnici přesunuli ze sjezdovky do centra Val Thorens na kliniku Centre Medical Val Thorens. Tam mě vyložili a odvezli dovnitř do vstupní haly, kde už na vyšetření čekali další pacienti s provizorně fixovanými různými končetinami. Levá noha, levá noha, pravá noha, levá noha, ha, změna, levá ruka, asi snowboardista... Takový malý lazaret...

Aby toho nebylo málo, začalo se mi chtít na toaletu, takže Miki musel zburcovat personál, ti mi půjčili berle a já se tam dobelhala.

Pak už jsem na lehátku čekala na vyšetření. Čekal tam i jeden kluk, který v mezičase zavolal své mámě a ta ho instruovala, že když nemá pojištění, ať z kliniky odejde… Já pojištění mám, takže Miki v mezičase zavolal do pojišťovny, aby úraz nahlásil a zjistil, co a jak máme udělat. Jak sám říká, volal tam ve stylu „dělám to poprvé a nic nevím“ a prý dostal naprosto jasné instrukce co dělat, že si má hlídat, aby měl od všeho doklady a že pokud bude s čímkoli problém nebo si nebude něčím jist, má znovu volat. Pravda, s EU roamingem bylo tohle v pohodě, ve Švýcarsku bychom asi měli problém... Každopádně už po 13:00 jsme měli od pojišťovny písemné potvrzení nahlášené pojistné události.

Na řadu jsem přišla asi ve 13:45, dvě hodinky od pádu. Doktor mě vyšetřil, určil diagnózu přetrženého předního křížového vazu a pro vyloučení dalších zranění udělal dva rentgenové snímky.

Dal mi „poukaz“ na ortézu, recept na léky na bolest a poté, co jsem se mu „pochlubila“, že jsem se před pár dny přestala léčit s trombózou, mi k tomu přihodil ještě balení předplněných injekčních stříkaček na ředění krve. Miki se všemi papíry pospíchal do lékárny, kde mu to vydali. Samozřejmě po úhradě, účet dělal 292,92 EUR.

Závěrem jsme dostali ještě fakturu přímo od kliniky za vyšetření. Měla se platit jen záloha, nakonec chtěli 210 EUR s tím, že doplatek bude buď přímo od pojišťovny, nebo si to strhnou z naší karty, pokud to pojišťovna neproplatí včas.

Doktor nabízel i zajištění odvozu, že nám zavolá taxíka. Jak jsme později zjistili, pojišťovna by to asi i proplatila. Je pravda, že počasí venku se od rána dost změnilo. Z ranního sluníčka tu byla chumelenice a na silnicích uježděná vrstva sněhu.

Když jsme měli vše vyřízené, usadila jsem se v čekárně a Miki vyrazil na ubytování. Znamenalo to dostat se na sjezdovku, najít horskou službu, podepsat připravené papíry a zapatit fakturu, dojet po sjezdovce z Val Thorens do Les Menuires (a správně se trefit, hlavně když (zase) zlobila sedačka Doron), v lyžárně odložit lyže, přezout se, vyhrabat auto zapadané ve sněhové závěji a po silnici dojet do Val Thorens. Celé mu to trvalo necelé dvě hodiny, a to se nikde nezdržoval…

Když dorazil, obula jsem si dovezené boty a dobelhala se k autu. A pak jsme se autem dopravili zpět na ubytování. Posbírala jsem všechny papíry, nafotila je a poslala na pojišťovnu.

Pojišťovna

Následující den jsem na apartmánu osaměla, Miki vyrazil lyžovat sám. Zkoušel zjistit, jestli nemám nárok na vrácení části nevyčerpaného skipasu, ale bohužel, oni prý jen provozují lanovky :-). Na refund skipasu je potřeba mít zaplacené jejich vlastní připojištění, což jsme tedy neměli.

Během dne mi volali z pojišťovny, ptali se, jak mi je a jestli potřebuji zajistit odvoz zpět do ČR. Tak jsem jim vysvětlila, že na apartmánu to zvládám a že se vracíme v sobotu a že to autem určitě nějak zvládneme. Ono je to prašť jako uhoď, protože Miki to tak jako tak bude muset odřídit domů celé sám – nějakých 14 hodin cesty…

Nemůžu říct, že by mě koleno nebolelo, ale zvládala jsem mírně pajdavou chůzi, spíš mě omezovala ortéza, než koleno. Na gauči jsem si bez bolesti sedla i do tureckého sedu. Aniž bych chtěla zdejšího doktora nějak podceňovat, takových úrazů ošetří denně několik, na přetržený vaz jsem to úplně netipovala…

V následujících dvou dnech jsem tedy vždycky aspoň na chvíli vylezla ven. Využívala jsem toho k ometání auta, u toho jsem mohla stát na jedné noze :-). Jako na potvoru po mnoha dnech oblevy začalo krásně sněžit a každé ráno na nás čekala vrstva prašanu… :-/

V sobotu už jsem to celé vyhodnotila tak, že když mám ten platný skipas a nic moc mě nebolí, tak vyrazím na výlet, takže jsem se dobelhala k nejbližší lanovce, vyvezla se o kus výš a pak kabinkou na vrchol Pointe de la Masse. Sněhu spousty, počasí nádherné a lidí maličko. Ideální lyžařský den…

Chtěla jsem si dát někde horkou čokoládu, ale ceny mě odradily :-(. Tak jsem po čase zase sjela dolů, trochu si probelhala tuto část Les Menuires a skibusem jsem se vrátila zpět na ubytování.

V neděli nás čekala cesta domů. Po návratu jsem s pojišťovnou řešila proplacení záchrany, vyšetření a léků. Chtěli po mě doložení dokladu o výjezdu, tedy něčeho, co by potvrzovalo, že jsem v uplynulých 30 dnech byla na území ČR. Naše pojistka má totiž neomezenou platnost, ale souvislá doba pobytu v zahraničí může být maximálně 30 dní. Vyřešili jsme to potvrzením zaměstnavatele o délce čerpání dovolené.

Poslední doklady jsem pojišťovně dodala v pondělí 16. 1. a ve středu 18. 1. mi přišlo potvrzení přiznání 25.677 Kč, což byla refundace uhrazených 1.061,92 EUR. Přímo zdravotnickému zařízení ještě pojišťovna platila dalších 472 EUR za vyšetření.

Celá tahle „sranda“ vyšla pojišťovnu na 1.533,92 EUR, tedy nějakých 37.000 Kč…

Poučení?

• Nejezděte do zahraničí bez cestovního pojištění. A už vůbec ne, pokud hodláte sportovat.
• Přečtěte si včas pojistné podmínky, zjistěte si, na co máte nárok a jaké jsou výluky. Pojistka, která nepokrývá vaše aktivity, je k ničemu.
• Zjistěte si včas telefonní číslo na horskou službu. Ani v lyžařských areálech není obvyklé, že by bylo všude uvedené, natož někde ve „volném terénu“, kam se možná vydáte…
• Ohlídejte si, ať máte lékařské zprávy a od všeho účtenky. Tady byli všichni (horská služba, klinika, lékárna) nacvičení a všechny doklady vydávali sami bez vyzvání, ale jinde to tak zdaleka být nemusí.

Jak to bylo s kolenem dál?

• Po návratu jsem byla u obvodního lékaře, rehabilitační lékařky a na ortopedii. Přetržený přední křížový vaz to opravdu nebyl, zřejmě jen natržené nebo natažené. Bolest odeznívala poměrně rychle, takže mě ani neposlali na magnetickou rezonanci.
• V důsledku úrazu a dlouhých letů letadlem se mi v březnu rozjela trombóza, která mi znemožnila absolvovat předplacené fyzioterapie, stihla jsem jen jednu návštěvu. Měla jsem zakázáno v podstatě všechno a když jsem protestovala, že to koleno potřebuji rozhýbat, tak mi internistka řekla, že mi na to stejně žádné fyzioterapie nepomohou, že musím chodit. Tak určitě… Když odezněly hlavní projevy trombózy, začala jsem doma cvičit.
• Nestabilní koleno jsem si při špatném došlapu několikrát opakovaně pochroumala. Dneska zvládám turecký sed, lotosový květ, a tak nějak i chůzi do schodů, lehčí dřepy a učím se „klečet na patách“ (při kleku dosednout na paty). Naopak mi nejde nohu úplně propnout a neumím moc dorovnávat nestability (třeba když mi noha uklouzne při chůzi z kopce). Mám dost obavy, jak s tím v zimě půjde lyžovat...