2022-10-14 - Kniha Ztracen na Hedvábné stezce
Jedním z příjemných knižních překvapení byla kniha Ztracen na Hedvábné stezce od Martina Půlpána. Narazila jsem na ni náhodou loni na podzim, když na její vydání autor vybíral peníze na crowdfundingovém portálu Startovač.
Zaujala mě na první pohled především svým vzhledem. Mělo jít o vázanou knihu, podle vizualizací měla být mimo textu plná fotek i obrázků. Jen se zdá, že autor vizualizací realitu dost podcenil. Pro pobavení schválně přidávám vizualizaci a fotku reálného hřbetu knihy.
Právě tloušťka knihy byla to, co mě nakonec dost potěšilo. Na rozdíl od Jana Rendla a jeho dvou (!) knih „10000 kilometrů pěšky…“ se toho Martin Půlpán nebál a všechno, co měl na srdci, nacpal do jedné knihy. Ta má úctyhodných 576 stran a údajně je v ní 121 fotografií a 48 ilustrací.
Osobně bych ty ilustrace možná oželela a radši přidala fotku, ale rozhodně nemohu říct, že by ilustrace nebyly krásné. Jsou jednoduché, výstižné a text i fotky skvěle doplňují.
Fotky jsou přímo úžasné. I když jste na úžasných místech, pořád to není jistota, že pořídíte úžasnou fotku. Autor si ale očividně dal záležet nebo sehnal někoho šikovného na postprodukci, to už je ostatně jedno, ale na fotky je opravdu radost pohledět.
Tím hlavním je ale text. A protože Martin Půlpán procestoval úžasná místa očividně s myslí otevřenou, je čtení téhle knihy opravdu radost. Jedna z mála cestovatelských knih, kterou mě bavilo číst. Snad i proto, že autor je dost dobrodruh a jeho zážitky já vlastně nikdy na cestách zažít nemůžu.
To je na druhou stranu i určitá nevýhoda. Z textů občas vyplývá, jak trpí nenávistí vůči cestovatelům či turistům, kteří nesdílejí jeho způsob cestování. Že když se někam necháte odvést autem, strávíte tam 2 hodinky a pokračujete dál, tak jste vlastně nic neviděli, nic nezažili. Přijde mi škoda, že většina autorů těchto „dobrodružnějších“ knih jiné způsoby cestování odsuzuje.
Na druhou stranu řadu názorů s Martinem Půlpánem sdílím. Třeba nenávist k taxikářům :-).
K textu bych měla ještě jednu výtku. Ačkoli autor zřejmě na svou minulost není úplně pyšný, v knize na mé gusto přesto až mockrát opakuje, jak pracoval jako DJ po nocích nebo kolik měl žen. Pokaždé jsem si říkala: „Už zase“ a měla pocit, že to původně neměla být jedna kniha, protože v té by to přece stačilo napsat jednou, maximálně dvakrát. Snad to původně byly nějaké kratší články, které neprošly „škrtáním“.
No a protože zpočátku jsem spíš chválila, přidám ještě výtku mířící k překlepům i faktickým chybám. Bylo by s podivem, kdyby korektorovi v takhle tlusté knize nějaká ta chybka neunikla, i když dlouhodobě trvám na tom, že by se to dít nemělo. Víc mě zarazila třeba informace o tom, že NYC a Boston leží na západním pobřeží USA (str. 16). Přemýšlím, kolik čtenářů před vydáním knihu četla a nikdo se nezarazil nad tím, že leží na východě?
