2021-03-26 - Kniha Dobrodruh z paneláku

V záplavě cestovatelských knih poslední doby mi neunikla ani knížka Dobrodruh z paneláku od Lukáše Matějčka.

Své „recenze“ (fakt se mi příčí tomu tak říkat, nejsem knižní kritik a moje hodnocení je čistě subjektivní) začínám obvykle hodnocením vazby knihy. Kdo jste četl má předchozí hodnocení knih, bude vám jasné, že měkká vazba mě nenadchla. Kniha je docela tlustá a čtení bylo atypicky fyzicky náročné :-). Zatímco vázaná kniha drží otevřená, tuhle bylo nutné držet fakt násilím. A nebo „zlomit“ a tím pádem zničit, protože předpokládám, že by se vazba rozpadla.

Lukáš začíná vyprávění svou první samostatnou cestou, která mířila do Íránu. Událost, kterou popisuje hned v prologu a pak podrobněji přímo ve vyprávění o této zemi jako cestovatel opravdu zažít nechcete. Při čtení se mi rozbušilo srdce, vyskákaly mi krůpěje potu na čele a udělal se mi knedlík v krku. Tohle fakt nechcete na cestách zažít. Tohle se mi stát, tak už nikdy nevystrčím paty z Prahy. Jestli jste někdy cestovali do zahraničí sami, nebudete ani vy tu situaci vnímat jinak. Svíravý pocit, soucit i zvědavost jsou důvody, proč prostě musíte číst dál.

Írán ale Lukáše očividně neodradil a jeho další cesta vedla do Nepálu, kde ve vesničce Bhakundey učil děti angličtinu. Popisuje svůj každodenní život učitele a poznává chudou tvář Nepálu. Na Nepál pak navázal cestováním po Indii. V podstatě jen s několika dolary v kapse a veškerým majetkem v batohu.

Oceňuji, že neváhal zveřejnit i své nejrůznější prohřešky a mladické nerozvážnosti. Většina cestovatelů jich totiž nezůstane ušetřena, ale ti rozumnější se poučí z chyb ostatních :-). Své příhody popisuje s humorem a neváhá si dělat legraci i sám ze sebe.

Ve vyprávění vnímám i podstatnou stinnou stránku „digitálního nomádství“. Lukáš totiž na svých cestách neustále řešil nutnost nabíjet elektroniku a ve chvílích, kdy byla k dispozici, věnovat veškerý čas psaní a úpravám fotek. Na jednom místě (str. 333) autor doslova píše: „Nafotil a natočil jsem vše, co jsem potřeboval…“ Upřímně – takhle bych cestovat nechtěla, a i autor sám si byl nebo je vědom, že to není ideální. Pro mě je drahocenná každá minuta strávená v zahraničí a nikdy bych nechtěla čas ztrácet něčím tak vrtkavým, jako je přízeň fanoušků závislá na plnění sociálních sítí aktuálním obsahem. Nicméně – to byl jeho způsob cestování, na kvalitu knihy to vliv nemá.

Cestopisné vyprávění je proloženo příběhem „z přítomnosti“ – o Lukášově návštěvě kavárny, seznámení s jistou Ráchel a jejich vztahu nevztahu. Ta holka mi byla nesympatická, sotva se o ní autor v knize poprvé zmínil. Z knihy jsem nepochopila, proč zrovna ona byla pro něj a pro příběh tak důležitá, a tedy proč v knize zabírá tolik stránek. Do cestopisného vyprávění vstupuje až příliš často, doslova vyrušuje jak neposedný žák při hodině. S čistým svědomím musím prohlásit, že až budu číst knihu příště, tyhle pasáže budu zcela vynechávat.

Názvy kapitol jsou psané fontem, který má zřejmě evokovat autenticitu deníku, a obsah knihy je doplněn decentními kresbami. Občas jsou umístěné ne úplně „srozumitelně“ – ve smyslu rozpoznání, čím bude vyprávění pokračovat.

Fotky z cest v knize chybí. Nejsem si jistá, zda je to dobře nebo špatně – když fotky v knize jsou, objem narůstá a prohlížení fotek ruší od čtení, když ale fotky v knize nejsou, vzbouzí text ve čtenáři otázky, na které se mu nedostává odpovědi. Jelikož autor často zmiňuje, jak fotil, jak někam jel výhradně kvůli pořízení fotek nebo jak fotky upravoval, vzbouzí to ve čtenáři potřebu ty fotky vidět. Bez těchto zmínek by mi kniha bez fotek přišla zcela v pořádku, ale jelikož autor o focení často píše, fotky mi v knize chybí. Stačilo by to vyřešit odkazem na web, ale bohužel ani ten v knížce není.

Každopádně, abych to nějak shrnula – tahle knížka se mi moc líbila, jen tu Ráchel pro příště škrtám :-).