2019-12-31 - Běhám VII.

Stalo se už takovou mou malou tradicí, že si na konci roku dělám takové malé běžecké shrnutí. Rok 2019 byl plný odhodlání a zklamání. To už je taková moje klasika…

Tradičně jsem běhala celou zimu a to s cílem pořádně se připravit na závod, který jsem zatím odkládala. Hned na začátku roku jsem tedy ke svým třem běžeckým tréninkům zařadila ještě čtvrtý. Víkendy jsme navíc trávili na horách, takže jsem to trénování měla i trochu pestré.

Začátkem února jsme byli na týden na horách, kde jsem pochopitelně neběhala, ale trávila celé dny na lyžích. Letos jsme toho nalyžovali neuvěřitelně moc!

Tentokrát jsem na horách nenastydla, takže hned po návratu jsem se zase pustila do svých pravidelných tréninků. Tempové tréninky na dráze mi nepřinášely kýžený výsledek, takže jsem místo nich začala běhat do schodů, což byla aktivita, u které jsem aspoň pozorovala nějaké zlepšení. Navíc na tyto tréninky nemělo vliv venkovní počasí, které mělo na běhání intervalů nebo fartleku vliv.

V zimních měsících si sice úplně neužívám tu tmu, která při běhání panuje, ale z toho zbytku jsem tradičně nadšená :-). Takové mrazy, jako v předchozím roce, letos vůbec nepřišly. Zato jsem měla dojem, že o něco víc sněžilo. Nezastavily mě ani teploty pod nulou, sníh nebo ledovka.

Po návratu z týdenního lyžování jsem z pátečních běhů udělala „long run“, tedy běh nějaké delší trasy než kterou běhám normálně. Vznikla mi tak asi 18 km dlouhá trasa, kterou jsem pak běhala pravidelně.

Žádné další změny už jsem nedělala, ani jsem se nesnažila za každou cenu běhat rychleji nebo delší vzdálenosti. Jen počet schodů jsem si navýšila na 100 vyběhnutí, což odpovídalo 1.500 schodů a na tomto počtu už jsem pak taky zůstala.

Začátkem dubna bylo potřeba si vyzvednout své startovní číslo. Opět jsme dostali takový ten stahovací pytel, už se mi začínají doma hromadit. Jinak jsem ale ocenila, že kromě obálky se startovním číslem a instrukcemi jsme dostali „jen“ běžecké návleky na ruce. V balíčku tentokrát nebyly žádné tuny reklamních letáků nebo vzorky výrobků.

Původní předpověď na tu významnou sobotu slibovala dokonce déšť, ale jak se termín blížil a předpověď zpřesňovala, bylo nad slunce jasné, že se mi slunce zase rozhodlo zatopit. Po všech předchozích zkušenostech jsem se snažila brát to s humorem, pravdou ale samozřejmě bylo, že jsem byla dost otrávená, protože mi bylo jasné, že žádné osobní rekordy padat nebudou.

Všechny své dosavadní půlmaratóny jsem totiž běžela v zimě a zdaleka nejlepší to vždycky bylo v prosinci. S teplotami, které v ten den panovaly, jsem vůbec neměla zkušenosti…

Několik dní před startem jsem se víc soustředila na pitný režim. Před minulým závodem jsem extra řešila jídlo a stejně mi pak bylo při závodě špatně, takže tentokrát jsem si dala svou obvyklou snídani 3 hodiny před startem a pak už nic. Už před startem jsem měla hlad…

Start byl v 10:00. V prostorách startu jsem byla už necelou hodinu předem. Odskočila jsem si na toaletu, trochu se tam porozhlédla, zkonzumovala jsem energetický nápoj, věci dala do batohu a ten do úschovy, podruhé si odskočila na toaletu a přesunula se do svého koridoru K. To mi ještě bylo dost chladno, ve stínu prý bylo 9 °C. Na sluníčku už ale bylo dost teplo i jen v tričku a kraťasech…

Startovní výstřel v 10:00 a tóny Vltavy, jejíž několik not je na medaili, která na nás všechny v cíli čeká… Naše zadní řady se daly do pohybu až dlouhé minuty po startu a startovní bránou jsem probíhala asi 12 minut od startovního výstřelu.

Zpočátku se mi běželo lehce, běželi jsme ve stínu a třeba od Karlova mostu to bylo z kopečka, nábřeží ale bylo dlouhé, některé úseky na sluníčku a bylo mi jasné, že mám problém. Jak hlava poručila, tak tělo udělalo, takže asi na 2,5. kilometru mě začalo píchat v boku. To jsem ještě v pohodě rozdýchala a nijak mě to nezbrzdilo, sluníčko na Rašínově nábřeží, Palackého mostě a v ulici Svornosti mi ale dávalo zabrat, takže už za 4. kilometrem se mi začala trochu motat hlava a cítila jsem, jak se přehřívám.

Cesta k obrátce za 6. kilometrem tak vůbec neubývala a ta zpáteční už vůbec. Celé na sluníčku… Mentálně už jsem to vzdala a běh občas prokládala chůzí. Chvílemi mi byla z přehřátí i zima! Naštěstí už své tělo znám dost na to, abych věděla, že mi (zatím) nehrozí žádné omdlení, takže jsem mohla „zvesela“ pokračovat dál. Dejme tomu, že až někam za 10. kilometr se to dalo nazývat během.

Občerstvovala jsem se důkladně, snažila jsem se chladit tělo co to šlo, bohužel jsem už předem věděla, že tenhle boj je prohraný. A tak jsem od občerstvovací stanice, která byla na Malostranské za 11. kilometrem poctivě střídala běh s chůzí. Horko mě totiž vždycky natolik vyčerpává, že mě pohyb stojí znatelně víc energie, takže mě začaly bolet stehenní svaly, což je něco, co z běžného tréninku vůbec neznám, ačkoli jsem v tréninku běhala rychleji, než v tomhle závodě-nezávodě.

Definitivní krize přišla na 15. kilometru, se kterým přišel výběh na Libeňský most. Kopeček jsem samozřejmě vyšla, ale do běhu se mi už vůbec nechtělo, myslela jsem jen na chladnou sprchu, studené pití a suché oblečení. A na mostě mě doběhli vodiči na 2:30. Jedna z vodiček se mě sice snažila povzbudit, ať se k nim přidám. Kdyby se mi bývalo povedlo držet se s nimi až do cíle, vešla bych se aspoň do času 2:30, ale utekli mi hned poté, co jsme seběhli z Libeňského mostu.

Už jsem byla tak rezignovaná, že mi prostě bylo jedno, jak se do toho cíle dostanu. Motivaci k běhu jsem měla nulovou, protože o šanci na dobrý výsledek jsem přišla už před mnoha kilometry. Rohanské nábřeží tedy hrůza, už bylo pekelné vedro a já vlastně ani nevím, jak jsem se dostala k Těšnovskému tunelu. V něm bylo konečně krásně, příjemný chládek.

Kopeček z Těšnovského tunelu jsem zase vyšla a kousek za ním přišly dlažební kostky. Spousta kostek. Nutno došlapovat opatrně, zpevněně, nezakopnout, nezvrtnout si kotník. Už mi tedy vůbec nešlo se na to soustředit. Zbýval ale už jen kousek – Čechův most, Kosárkovo nábřeží, výběh na Mánesův most. Jak jsem se sakra dostala do cíle?

Hned za cílem jsem se usadila na obrubník a asi jsem vypadala dost strašně, protože ke mně přiběhli tři zdravotníci. Trvalo mi je přesvědčit, že to bude OK, nakonec mi dali Mattonku a nechali mě tam sedět. Trochu jsem se tedy napila a pokračovala jsem dál, kde na mě čekala ta zatracená medaile…

Byla to zajímavá zkušenost, které nakonec s odstupem času nelituji. Nicméně opakovat to nebudu. Nějaký půlmaraton časem, jednou… asi zase zkusím, ale rozhodně to bude v mnohem chladnější části roku.

No a pak přišlo definitivní léto… Pekelné vedro už před 6. hodinou ranní. Období, které je nutné přežít a zároveň se úplně neflákat, protože září se blíží…

RunCzech v létě zveřejnil novou trasu zářijové desítky. Nudné dlouhé Rohanské nábřeží, 3 otočky o 180 °, víc kopečků, kostek… Osobákům to nepřálo vůbec a reakce lidí na Facebooku taky nebyly úplně pozitivní…

Počasí na Birell Prague Grand Prix 2019 nebylo ideální, ale kupodivu to nebyla ani žádná tragédie. Před startem jsem si už tradičně odskočila na toaletu a asi 10 minut před startem jsem se přesunula do přiděleného koridoru E. Plánem bylo držet se prvních 5 km vodičů na 55 min., kteří měli v koridoru být. Nejen že tam vodiči na 55 min. nebyli, ale před námi v koridoru D byli pravděpodobně vodiči na 1:00. Z plánů tedy sešlo a byla jsem odkázaná (opět) sama na sebe.

Nová trať přesně naplnila moje očekávání. Zákruta před Štefánikovým mostem byla v těch davech masakr, nudné dlouhé Rohanské nábřeží bez fanoušků, tři otočky o 180 ° byly v tom počtu lidí taky lahůdka a hlavně všude kostky. Revoluční, Dvořákovo nábřeží, Nábřeží Edvarda Beneše…

I když mi trať vůbec nesedla a nebavila mě, nakonec to překvapivě skončilo osobákem. Mělo to být pod 59 minut, ale výsledný čipový čas jsem měla 59:02. Jelikož jsem věděla, že záznam v Endomondu jsem spouštěla a zastavovala přesně v bráně, byla jsem ochotná připustit rozdíl do 2 vteřin. Ve skutečnosti to ale bylo 5 vteřin. Nezdálo se mi to, takže po počátečním mrzení jsem RunCzech zkontaktovala a ejhle, správný čas je 58:57. Lepší. Mnohem lepší :-).

Miki mě každý rok vozí na start Birell Prague Grand Prix. Asi už měl možnost si z pohledu diváka tu atmosféru užít a zatoužil to taky zkusit. Takže letos naznačil, že by mu nebylo úplně proti srsti za rok běžet taky. A tak, když se 10. září dostala do prodeje první vlna startovného na příští rok, koupila jsem ho rovnou 2×.

Při té příležitosti mě napadlo, že bych mu měla dát nějaké instrukce, ať se napoprvé vyvaruje těch začátečnických chyb z neznalosti, které jsem si musela já sama „osahat“. A tak jsem je nakonec sepsala, protože by se mohly hodit i někomu jinému:

  1. Trénuj. Ne málo, ale hlavně ne moc.
  2. Včas si promysli, jak co uděláš a v dostatečném předstihu si to vyzkoušej v tréninku. Typicky v jakém předstihu je potřeba se najíst, aby Ti nebylo špatně.
  3. Před závodem už neexperimentuj – ani s během, ani s jídlem nebo pitím.
  4. Před závodem si nastuduj trasu, zjisti, kde bude Tvůj koridor, kde se bude zatáčet na kterou stranu, kde budou na trase občerstvovačky. Klíčová místa si zapamatuj.
  5. Na závod si neber žádné nevyzkoušené oblečení.
  6. Před závodem si dojdi na toaletu. Počítej s pořádnou frontou, půjdou tam všichni…
  7. Po zaznění startovního výstřelu máš ještě čas :-). A první rozeběhnutí nebude to poslední. Užij si tu chvíli. Ať už bude výsledný čas jakýkoli, tohle je ta nejkrásnější část závodu.
  8. Na startu buď obezřetný, dej si pozor na lidi kolem. Rána loktem do žeber na startovní čáře Tě přinejmenším pořádně zpomalí.
  9. Pozor na zvrtnutí kotníku nebo zakopnutí – takže bacha na dlažební kostky, obrubníky, nohy od ohradních plotů nebo tramvajové ostrůvky, které se obíhají z obou stran. Přes dav lidí to všechno zahlédneš až na poslední chvíli.
  10. Nepřepal začátek! Revoluční je z kopce, což sice usnadní rozběhnutí, ale ve spojení s povzbuzujícími fanoušky to svádí k přílišné rychlosti. Nesnaž se držet tempo s ostatními.
  11. Z dálky sleduj situaci v zatáčkách, bývá rychlejší proběhnout je větším vnějším obloukem, nebo u občerstvovaček, které bývají na obou stranách a hodně plné jsou hlavně na začátku.
  12. Pozor, ať neprošvihneš občerstvovačku nebo osvěžovačku, kterou jsi plánoval využít. Stolů s občerstvením je vždy několik, ale pokud si při snaze vyhnout se davům budeš chtít počkat na volnější stůl někde dál a nestihneš si vzít poslední kelímek Mattonky, další bude až za několik kilometrů. Stejně tak – je lépe na pár vteřin zastavit a vypít to, než to na sebe vylít při pokusu napít se v běhu.
  13. Během závodu nekonzumuj nic nevyzkoušeného. Třeba energy drik :-). Nápoje jsou rozlité v kelímkách s příslušným logem.
  14. Na posledním kilometru budeš mít pocit, že vypustíš duši. Je tam tolik fanoušků, kteří Tě poženou dopředu…! Jenže je to taky celé do kopce…

Hned při prvním běhu po závodě, 11. září to bylo, jsem si způsobila nějaké zranění ramene. Zvláštní zranění, které se mi nedařilo lokalizovat a nezlepšovalo se to. Odlet na dovolenou se blížil, takže jsem nakonec navštívila obvodního lékaře, absolvovala rentgen, který „něco“ našel, pro jistotu nafasovala silné léky proti bolesti, neb zrušit dovolenou jsem odmítla. No a pochopitelně jsem celou tu dobu neběhala. Na dovolené se to během těch tří týdnů tak nějak zlepšilo, magnetická rezonance v podstatě nic nenašla, prý mám být ráda. Doktor mi kromě golfu zakázal i běhání, takže jsem prostě začala zase běhat. Zpočátku opatrně, zvolna. Ono to stejně jinak nešlo, výpadek mezi 11. zářím a 1. listopadem byl dost znát.

Na konci listopadu vyšel na Běhej.com článek od jednoho z čtenářů. Dovolím si z něj citovat jeden odstavec, který přesně vystihuje moje vnímání a pocity, jen jsem to neuměla tak hezky zformulovat: „Pro někoho může být vrcholným cílem i samotná chůze, v době rekonvalescence po operaci, prachobyčejném boji s nadváhou či vážnými nemocemi. Jiný ladí svou běžeckou formu pro zdolání hranice 40 minut na desítku, další se snaží poprvé doběhnout „až za město“ a ten poslední vzývá africké božstvo v líhni světových šampionů, keňském Itenu. Zkrátka každý z nás má jiné časové možnosti, genetické předpoklady a životní situaci samotnou a tedy i jiné cíle.“

Už tradičně mě 21. prosince čekal Kellyho memoriál. V mém podání by to měl být půlmaraton, který jsem ale naposled běžela na jaře a teď v září a říjnu navíc neběhala kvůli zranění vůbec. Takže zatímco loni jsem něco blížícího se půlmaratonské vzdálenosti běhala v rámci přípravy na závod každý týden a zdolání této trasy byla v podstatě hračka, letos se ze závěrečných kilometrů stala spíš procházka. Navíc se tentokrát přidal i Miki, který nikdy dřív nic přes cca 10 km neběžel. Smekám, tohle už chce odvahu. Ale dopadli jsme oba stejně :-).

Statistiky

I když jsem letos běžecky vynechala dost podstatnou část podzimu, na výsledné kilometráži se výrazně podepsala moje jarní příprava na půlmaraton, kdy jsem běhala 2× týdně něco přes 10 km a 1× týdně něco ke 20 km. V letošním roce je to tedy nakonec 1.401 km. Čekala jsem, že to bude méně, než v loňském roce, ale není, i když o kousíček. Ostatně, zajímavá je dlouhodobá statistika:

  • 2019: 1.401 km
  • 2018: 1.390 km
  • 2017: 1.068 km
  • 2016: 886 km
  • 2015: 599 km
  • 2014: 232 km (od 14. 4. 2014)

Závěr

Zpravidla nejsem schopná smyslupně vysvětlit, proč běhám. Tak nějak jsem to sepsala v článku v roce 2016. Zaznělo tam mimo jiného, že důvodem je plánovaný návrat do Tibetu, ke kterému je potřeba lepší fyzická kondice. Na začátku mého běhání stála asi jen snaha zlomit můj vnitřní odpor, který jsem k běhu měla. Ale běh se k tomu zlepšení fyzičky náramně hodil. Tibet jsme letos procestovali důkladně a lepší fyzická kondice se tam hodila, o tom žádná. Protože ale hory mám ráda a lepší kondice se v nich hodí vždycky, tenhle důvod vlastně asi pořád přetrvává.

Nakonec se ale v uplynulých letech ukázalo, že mi běhání sice nejde, ale je „jednoduché“. Není potřeba se učit ovládat nějaké sportovní náčiní, není potřeba za sportem kamkoli jezdit. Stačí běžecké boty a můžu vyrazit. A když jsem začala pravidelně běhat do práce, zapadlo mi běhání do denního režimu jako přirozená aktivita. Kdybych měla běhat až odpoledne po práci, bývala bych asi už dávno vzdala. Asi během nějakého horkého léta. Ale takhle se kupodivu držím. Jen se nelepším, protože běhám, ale netrénuji. Na to nemám morálku. Obdobu tréninku jsem si vyzkoušela na jaře před půlmaratonem a stačilo :-).

Aktuálně tedy nemám žádné plány, žádný cíl. Uvidím, kam mě běžecké boty zanesou a co mi cestou cvrnkne do nosu...